Svatý prorok Šemajáš

památka 9. / 22. ledna

Svatý prorok Boží Šemajáš, se narodil, ve městě Šilo (nachází se na dávné cestě z Beer Ševy k pohoří Gilboa, u údolí Šíla), za vlády krále Šalamouna (památka 17. / 30. června a v Neděli praotců).

Za vlády jeho syna a nástupce, krále Rechabeáma (Rechoboám, Rehoboam, Roboám či Roboam), se Izraelské království rozdělilo, přičemž pokolení Judovo a Benjamínovo, zůstaly věrné Rechabeámu. Ostatních deset pokolení, uznávaly za krále Jarobeáma (Jeroboám, Jeroboam), syna Nebatova. Tehdy Rechabeám, shromáždil velkou armádu, s úmyslem násilnou cestou znovu pod svou vládu navrátit, Jarobeámem odtržená pokolení Izraele (1 Kr 12, 21). A tehdy stalo se slovo Boží k Šemajášovi, muži Božímu: „Řekni judskému králi Rechabeámovi, synu Šalomounovu, a celému domu Judovu a Benjamínovi i zbytku lidu: Toto praví Hospodin: ‚Netáhněte a nebojujte proti svým bratřím Izraelcům. Každý ať se vrátí do svého domu, neboť se to stalo z mé vůle.“ Král i národ uposlechli Hospodinových slov a bratrovražedná válka, byla odvrácena (1 Kr 12, 23 – 24; 2 Par 11, 1 - 4).

V pátém roce vlády Rechabeáma, protože se dopouštěl se toho, co je zlé, odstupoval od Hospodina, bylo Judské království, napadeno Egyptem, pod vládou faraona Šešonka (v Bibli je zmiňován jako Šíšak, král egyptský). Faraonova početná armáda dobyla všechny židovské pevnosti a přiblížila se až k Jeruzalému. Tehdy znovu přišel prorok Šemajáš k Rechabeámovi a judským knížatům, kteří utekli před nepřítelem za hradby hlavního města, a oznámil jim: „Toto praví Hospodin: Vy jste opustili mne a já teď opouštím vás a ponechám vás v moci Šíšakově. Izraelští velitelé i král se pokořili a řekli: Hospodin je spravedlivý. Když Hospodin viděl, že se pokořili, stalo se slovo Hospodinovo k Šemajášovi: Pokořili se, neuvedu na ně zkázu, ale dám jim brzy možnost úniku; mé rozhořčení na Jeruzalém nebude vylito skrze Šíšaka. Stanou se však jeho otroky, aby poznali, co znamená sloužit mně a co otročit královstvím zemí.“ (2 Par 12, 5 - 8)

Prorocké slovo se naplnilo. Šešonk zničil Jeruzalém a poté odešel zpět do Egypta.

Svatým prorokem Šemajášem, pak byla zapsána slova o vládě judského krále Rechabeáma.

 

 Svatý prvomučedník archidiákon Štěpán

památka 27. prosince / 9. ledna

Svatý apoštol, prvomučedník a archidiákon Štěpán byl nejstarším ze sedmi diákonů jmenovaných samotnými apoštoly, proto je nazýván archidiákonem. O jeho vybrání a ustanovení, vypráví kniha Skutků svatých apoštolů (Sk 6, 1 - 7).

Byl křesťanským prvomučedníkem a přijal strádání pro Krista ve věku asi 30 let. Dle svt. Asteria Amasyjského (památka 30. října/ 12. listopadu), byl svatý Štěpán „počátek mučedníků, učitel utrpení pro Krista, základ dobrého vyznání“, neboť před ním nikdo neprolil svoji krev za Evangelium.

Svatý Štěpán, naplněný Duchem svatým, směle kázal křesťanské učení a ve sporech porážel židovské učitele zákona. Židé proto Štěpána pomlouvali, jako by se rouhal Bohu a Mojžíšovi. Takto obviněn, předstoupil svatý Štěpán před veleradou a veleknězem. Tehdy pronesl plamennou řeč, ve které přednesl historii židovského národa, směle odsoudil Židy za pronásledování proroků, kdy před veleradou řekl: „Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.“ (Sk 7, 52).

Pak Štěpán plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a uzřel Boží slávu i Ježíše, jak stojí po pravici Boží, a řekl: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ (Sk 7, 55 - 56) Tehdy začali Židé hrozně křičet a zacpávat si uši, všichni se na něho vrhli a hnali ho za město. Tam, když byl kamenován, modlil se za ty, co ho zabíjeli. V dáli na vyvýšenině, stála Matka Boží a spolu se svatým Janem Bohoslovem se horlivě modlila za mučedníka. Před svou smrtí Štěpán pak pronesl: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha! Pane, odpusť jim tento hřích!“

Poté předal svou čistou duši Kristu. Jeho tělo, bylo pohozeno bez úcty a pohřbení, napospas zvířatům a ptákům. Avšak druhou noc, významný židovský učenec Gamaliel, učitel zákona, kterého si vážil všechen lid a který se zastal apoštolů v synedrionu (Skutky 5, 34 – 40), poslal svoje oddané služebníky, aby tělo prvomučedníka vzali a uchránil ho před zneuctěním. Poté ho dal Gamaliel na svém pozemku s úctou a modlitbami pohřbít, v jeskyni nedaleko Jeruzaléma. Poté Gamaliel i jeho syn Aviv uvěřili v Krista a přijali svatý křest.

Spravedlivý Josef Snoubenec,

svatý prorok a král David,

světitel a mučedník Jakub, bratra Páně,

apoštol ze sedmdesáti, biskup Jeruzalémský

památka 26. prosince / 8. ledna 

a v Neděli po Kristově Narození

Svatý Josef snoubenec

Svatý Josef snoubenec, pocházel z rodu královského, z domu Davidova. V prvním manželství měl čtyři syny a dvě dcery. Když svatý Josef ovdověl, žil zbožně v přísnosti, zdrženlivě a v odříkání. Jako osmdesátiletý stařec, byl vybrán veleknězy, aby byl ochráncem čistoty a panenství Přesvaté Bohorodice, která složila slib tělesné čistoty a nevinnosti.

O vtělení se Syna Božího z Marie Panny, mu oznámil Anděl Páně (Iz 7, 14; Mat 1, 18 – 23). Svatý Josef byl přítomen tomu, když se nově narozenému mládenci Kristu, klaněli pastýři, byl přitom, když se mu poklonil a svými uctili dary tři mudrci.

Na pokyn Anděla, pak s Matkou Boží a Božím mládencem, uprchl do Egypta a takto je zachránil, před hněvem krále Heroda. Aby v Egyptě uživil Pannu Marii a Božího mládence, vydělával si na jídlo prací tesaře. Zesnul pak svatý Josef ve věku kolem sta let.

 

Svatý král a prorok David

Svatý král a prorok David, byl osmým, posledním synem Jesse (Jišaj nebo též Išaj) stařešiny města Betléma. Jako chlapec, se jako pastýř, staral o stáda svého otce. Ve volném čase se věnoval zpěvu a hře na harfu. Toto Bohem dané nadání k tomuto umění, nasměroval k tomu, aby sloužilo Bohu, opěvoval velemoudrost, blahost a dobrotu Nebeského Krále.

Když mu bylo osmnáct let, velmi se proslavil a stal se důstojným lásky celého svého národa. Tehdy na Izraelskou zemi, zaútočili Pelištejci. Obr Goliáš, vyzýval k boji muž proti muži, říkal, že, když prohraje, budou Pelištejci otroky Izraelců. Izraelci, kteří slyšeli tato jeho slova, se ho velice děsili a báli. Tehdy David, který na bitevní pole, přinesl svým bratrům vojákům oběd, beze zbraně zvítězil nad tímto obrem. Rychle vymrštěný kámen z praku, zasáhl velkého Pelištejce do hlavy takovou silou, že mu prorazil čelo a on se skácel tváří k zemi (1 S 17, 9). Po tomto jeho vítězství, ustanovil Saul král Izraelský, Davida za velitele nad tisíci. V této hodnosti si David počínal po všech stránkách uvážlivě, skrze co si vysloužil ještě větší lásku lidu.

Král Saul, se však od proroka věděl, že Hospodin od něj odmítá království a dá ho jinému (1 Sam 15, 28). V Davidovi pak začal vidět svého nástupce a to ho naplňovalo zlobou. Saul proto začal usilovat o Davidovu smrt. Král Saul až do své smrti pronásledoval Davida, ale Bůh svého vyvoleného ochraňoval (1 Sam 18, 9 - 14).

Po smrti Saula se králem Izraele stal David. Nový král vládl zemi moudře (1 Pa 10, 14). Staral se o to, aby se líbil Bohu, záleželo mu na prospěchu lidí a Izrael se stal mocnou zemí (1 Pa 11, 3,9). Svého daru skladatele a básníka, daru zpěvu a hře na harfu, využil k tomu, aby lidu, který mu byl svěřen, vštípil ducha víry a zbožnosti, lásky k vlasti a dalších ctností.

Za vlády Davida, bylo ustanoveno nové hlavní město Izraele – Jeruzalém (toto pojmenování Jeruzalém, je vykládáno, jako město pokoje), které rychle rozkvétalo, do velkoleposti, krásy a bohatství. Následně se stal Jeruzalém věhlasným a slavným městem po celém světě.

V čase pokušení a zkoušek, král David, pak s velkou rozvahou pronikal do cest Boží Prozřetelnosti, zjevoval Bohu svůj hluboký zármutek, prosil Ho a žádal o pomoc. Jako Žalmista, se v prorockém duchu, ve svých zpěvech často přenášel z předobrazu vlastního strádání do dalekého budoucí, kdy rozjímal o utrpení Krista, Spasitele světa. Bohem vnuknutá slova krále a proroka Davida, byla následně shromážděna do jedné Knihy Žalmů, Žaltáře. Tato kniha, se užívá jak při bohoslužbě, tak v osobní modlitbě.

Syn krále Davida, král Šalomoun, pak napsal biblické knihy Přísloví a Kazatel. Matka Boží a sám Spasitel náš Ježíš Kristus pocházejí z rodu Davidova.

 

Oslavujme všichni bohootce, krále Davida, neboť z něho vzešlo žezlo, Panna, a z Ní se zaskvěl květ, Kristus, jenž Adama a Evu z porušení vyvedl jako milosrdný.

(1. stichira na Hospodine, k tobě volám)

 

 

Svatý apoštol Jakub, bratr Páně

Nazývá se bratrem Páně, protože byl synem spravedlivého Josefa, snoubence Přesvaté Bohorodice. Když byl jeho otec, spravedlivý Josef blízko smrti, rozdělil své jmění mezi své syny. Takto chtěl zanechat i jeden díl Pánu Ježíši, synu Přesvaté Panny Marie. Proti tomu, se, ale všichni bratři postavili, nehledíce na Ježíše, jako na svého bratra. Jakub, který měl velmi rád Ježíše, však řekl, ať si On vezme jeho díl. A proto se i nazývá bratrem Páně. Jakub, byl hned od počátku oddaný Pánu Ježíši.

Podle tradice, šel spolu s přesvatou Bohorodicí a Josefem i do Egypta, když Herodes hledal novorozeného Krále, aby jej zabil.

Když svatý Jakub uslyšel Kristovo učení, začal podle něho žít. Mluví se o něm, že po celý život nejedl maso, přísně se postil, nepožil žádného tuku ani oleje, žil jen o vodě a chlebu. Byl panicem až do konce svého života, v noci bděl v modlitbě k Bohu.

Pán jej započítal mezi svých sedmdesát apoštolů. Po Svém slavném Vzkříšení, se jemu zvlášť zjevil náš Pán Ježíš Kristus, tak jak to dosvědčuje i svatý apoštol Pavel (1. Kor 15, 7).

Byl biskupem v Jeruzalémě třicet let a horlivě se staral o Boží církev. Podle toho jak ukázal Spasitel, sestavil první liturgii, která byla pro pozdější křesťany velmi dlouhá, a svt. Basil Veliký a svt. Jan Zlatoústý, ji zkrátili. Obrátil mnoho Židů a Řeků na víru Kristovu. Sami Židé se podivovali jeho spravedlnosti a nazvali jej Jakubem Spravedlivým.

Když se však stal v Jeruzalémě veleknězem Ananiáš, ten se rozhodl spolu s dalšími stařešiny, zákoníky a farizeji, že Jakuba šiřitele Víry Kristovi dají zabít. Když se přiblížil svátek Paschy a mnoho lidu se sešlo v Jeruzalémě, vyzvali stařešinové Jakuba, aby ze střechy chrámové před mnohým národem přiznal, že Ježíš Kristus není Synem Božím a Spasitelem. Svatý apoštol, ale naopak začal nahlas a bez bázně svědčit přede všemi, že Kristus je ten pravý Mesiáš. Tehdy byl spravedlivý Jakub svržen ze střechy dolů na zem. Ještě na zemi se modlil za své nepřátele, než jej ubili kameny, nakonec mu byla nakonec zcela rozbita hlava. Takovouto mučednickou smrtí skončil, tento přeslavný apoštol Kristův a poté se přesídlil do Království Pána svého. Svatému Jakubovi bylo 63 let, když přijal mučednickou smrt.

 

 

 

Ctihodná mučednice Evženie (Eugenie)

a s ní umučení 

Protus, Hyacint, Klaudie a Basila († 262)

památka 24. prosince / 6. ledna

Ctihodná mučednice Evženie (Eugenie), žila v Alexandrii, kam byl její otec Filip vyslán císařem Commodem (180–192), jako představený císaře pro Egypt.

Evženie, získala vynikající vzdělání, vyznačovala se laskavou povahou a krásou. Mnoho urozených mladíků se ucházelo o její ruku, ona se však vdávat nechtěla. Poté, co se seznámila s Listy svatého apoštola Pavla, celou svou duší zatoužila po křesťanství. Tajně od svých rodičů, doprovázena svými dvěma otroky, Protem a Hyacintem, oblečena do mužských šatů, odešla do mužského monastýru. Tam všichni tři přijali svatý křest od biskupa Elia.

Tomuto biskupovi, se předtím dostalo o Evženii zjevení a on jí dal své požehnání, aby v odříkání a duchovním zápase mnicha žila v monastýru, s mužským mnišským jménem Eugenios. Skrze tento duchovní zápas, své odříkání, půst a modlitbu, pak svatá Evženie získala dar uzdravování nemocných.

Jednou za její pomocí, přišla mladá vdova jménem Melánie. Když tato žena spatřila mladého mnicha, rozhořela se v ní nečistá vášeň, a když byla mnichem odmítnuta, vymyslela si proti němu pomluvu o tom, že se jí pokoušel násilím připravit o čest.

Svatá Evženie pak musela předstoupit před soud, před císařského správce Egypta, kterým byl stále její otec a ona tak musela nakonec prozradit i své tajemství. Její rodina, však měla nesmírnou radost, když našla znovu dceru, která byla dlouho všemi oplakávaná. Podle příkladu života svaté Evženie, pak za nějaký čas, všichni z rodiny přijali svatý křest. Otec svaté Evženie Filip byl, poté co byl pohany udán jako křesťan, svého postavení zbaven. A protože byl příkladného a ctnostného života, byl Alexandrijskými křesťany vybrán za jejich biskupa.

Když v Egyptě potom nastoupil nový císařský správce, poslal na otce svaté Evženie najaté vrahy. Nechtěl ho dát soudit, ze strachu před hněvem lidu, u kterého byl Filip velmi oblíben. A tak, když se biskup Filip, jednou modlil o samotě, tito vrazi najatí, správcem ho přepadli a zranili tak, že za tři dny, zemřel jako mučedník.

Ovdovělá Klaudie potom spolu se svojí dcerou Evženií a služebnictvem, odešla z Alexandrie na své panství, ležící v blízkosti Říma. Tam Evženie, pokračovala v mnišském životě v odříkání. Ke Kristu přivedla mnoho panen a její matka, pak postavila dům, ve kterém našli své útočiště a záštitu vdovy.

Po prožití několika klidných let, však začal znovu pronásledovat křesťany císař Gallienus (253 -268) a mnozí z křesťanů, pak nacházeli útočiště u Klaudie a Evženie.

Tehdy se o tomto útočišti dozvěděla i jedna mladá osiřelá Římanka z urozené rodiny jménem Basila, která se chtěla se svatou Evženií setkat a napsala jí proto dopis. Evženie jí poslala jako svou odpověď, své dva bratry v Kristu, Protuse a Hyacinta, kteří Basilu poučili o víře a ona poté přijala i svatý křest. Stalo se však, že se o tom dozvěděla služebná Basily, která pak jejímu nastávajícímu ženichu Pompeovi řekla, že jeho nastávající žena, se stala křesťankou. Pompeovi se to nelíbilo a stěžoval si u císaře na křesťany, kteří mu pokřtili ženu, stěžoval si, že odmítají sňatky, hlásají zachovávat a chránit panenství a odmítají obětovat bohům.

Basila, která byla kvůli těmto slovům předvolána k soudu, přede všemi vyznala, že je křesťanka a řekla také, že se za Pompea nevdá. Po těchto jejich slovech, byla Basila probodnuta mečem.

Svatého Prota a Hyacinta, odvlekli do pohanského chrámu, kde chtěli přinutit, aby přinesli oběť modlám. Jakmile však vstoupili do chrámu, modla spadla a roztříštila se. Svatým mučedníkům byly poté setnuty hlavy.

Poté, byla násilím přivedena do Dianina chrámu svatá Evženie, ale ještě než do něj vstoupila, celý chrám i s modlou se zřítil. Svatá mučednice, byla poté hozena do řeky Tibery s kamenem uvázaným kolem krku. Kámen z jejího však krku spadl a ona zůstala nezraněná. Nezraněnou zůstala i v ohni, do kterého byla vržena. Poté byla hozena do hlubokého příkopu, kde jí drželi deset dní.

Tehdy se svaté mučednici zjevil sám Spasitel a zvěstoval jí, že do Nebeského Království vstoupí v den památky svátku Kristova Narození. Když roku 262, přišel tento světlý a jasný svátek, byla svatá mučednice popravena mečem.

Její matka Klaudie spolu se služebnictvem, pak vzali její zmučené tělo a s úctou ho dali pohřbít do rodinné hrobky. Do této rodinné hrobky, dávala svatá Evženie ještě za svého života pohřbívat i ostatní věřící.

Když pak jedné noci, její matka plakala u hrobu svaté Evženie, její dcera spolu s mnoha dalšími pannami, se jí zjevila, obklopená velkou slávou, a řekla: „Raduj se a vesel se, matko z toho, že mě Kristus uvedl do radosti svatých a mého otce do zástupů patriarchů. V neděli přijme i tebe do věčné radosti. Řekni svým synům, mým bratřím, aby až do konce, ve svatosti zachovávali to, co přijali ve svatém křtu. Aby nejen tělem, ale i duchem byli mými bratry. Abychom celý náš rod, přinesli jako Bohu milý dar.“ Když takto svatá promlouvala ke své matce, ozývaly se hlasy mnoha svatých andělů, kteří svými zpěvy neustále oslavovali Boha. Poté svá strádání jako mučednice, přijala i svatá Klaudie.