Životy Svatých

 

Ctihodná Marie Egyptská (♰ 521)

památka 1. / 14. dubna, a 5. neděli velkopostní

Ctihodná Marie žila v šestém století a pocházela původně z Egypta. Když jí bylo dvanáct let, opustila rodiče a odešla do Alexandrie. Tam sedmnáct let vedla nemravný život. Marie žila z almužny a z předení lnu, ale své tělo prodávala prvnímu, koho potkala, nikoli z bídy, jako mnoho jiných chudých žen, nýbrž proto, že ji spaloval neuhasitelný oheň chtíče.

Jednoho dne, když spatřila dav Libyjců a Egypťanů mířících do přístavu, následovala je a nastoupila na loď plující do Jeruzaléma. Aby si žena zaplatila za pobyt na lodi, prodávala své tělo. Do Svatého města dorazili na svátek Povýšení Svatého Kříže Páně (11. / 24. září). Marie následovala dav spěchající do chrámu Vzkříšení. Když však stanula na prahu tohoto chrámu, neviditelná síla jí zabránila vejít, navzdory tomu, že se o to opakovaně snažila. V tu samou chvíli do chrámu zcela volně vcházeli další a další poutníci.

Když zůstala stát sama v rohu chrámové předsíně, začala si uvědomovat, že právě nečistota jejího života jí bránila přiblížit se ke Dřevu Kříže. Kajícná hříšnice ronila hojné slzy a bila se do prsou, hleděla na ikonu Matky Boží a obracela se k ní s modlitbou:

„Přesvatá Panno, která jsi Boha tělesně porodila, vím, že nejsem hodna ani pohlédnout na Tvůj obraz, neboť jsi čistá duší i tělem, a já, tak nečistá, musím vzbuzovat Tvůj odpor. Ale protože se Pán, který se z Tebe narodil, stal člověkem, aby hříšníky k pokání povolal, pomoz mi. Dovol mi vstoupit do chrámu, abych se poklonila padla tváří k zemi před Jeho Křížem. Slibuji Ti, že jakmile uvidím Kříž, zřeknu se světa i rozkoší a půjdu cestou ke spáse, kterou mi Ty ukážeš.“

Náhle se cítila osvobozena od síly, která ji držela, a mohla vejít do chrámu, kde se vroucně modlila ke Svatému Kříži. Poté, se Marie vrátila k ikoně Matky Boží, potvrdila, že od nynějška je připravena jít cestou, kterou jí Matka Boží ukáže. A tu nějaký hlas z výšin jí odpověděl: „Když překročíš Jordán, najdeš pokoj.“

Marie vyšla z chrámu, koupila si tři bochníky chleba za almužnu, kterou jí dal jeden poutník. Zeptala se na cestu k Jordánu a navečer dorazila ke chrámu Jana Křtitele. Tam se umyla v řece, snědla půl bochníku chleba a usnula na břehu. Než odešla do pouště, přijala svaté Kristovy tajiny v chrámu. Potom Marie překročila Jordán a od toho dne žila čtyřicet sedm let na poušti, kde se nesetkala ani s člověkem, ani se zvířetem.

Za sedmnáct let, co přebývala v poušti, se její šat zcela roztrhal a proměnil v cáry. Ve dne Marie trpěla vedrem a v noci se třásla zimou.

V poušti jedla poustevnice trávu a kořínky. Avšak ještě více než s těmito těžkými zkouškami pro své tělo musela bojovat s těžkými útoky zhoubných vášní a myšlenkami na své dřívější hříchy, a to natolik, že se vrhala tváří k zemi a prosila Matku Boží o pomoc. Byla chráněna Bohem, který si přeje jen to, aby se hříšník odvrátil od své cesty a byl živ (Ez 33,11). Ctihodná Marie tímto výjimečným asketickým zápasem postupně osvobodila své srdce od vášní. Dokázala proměnit plamen tělesné touhy v oheň Boží lásky, který jí následně umožnil, jako beztělesnému duchu, radostně snášet surové a kruté útrapy pouště.

Uplynulo mnoho dalších let a na tu samou stranu Jordánu se do pouště odebral svatý starec jménem Zosima (♰ 560) ¹, aby tam dle obyčeje předaného ctihodným Euthymiem (♰ 473) strávil Velký půst. A tento ctihodný starec pak jednoho dne spatřil lidskou bytost, jejíž tělo potemnělo od slunce, ale vlasy měla bílé jako ovčí vlna a sahaly jí až k ramenům.

Běžel za viděním a prosil o požehnání, anebo alespoň pár slov pozdravení, avšak ten člověk se při jeho přiblížení dal na útěk. Když se Zosima přiblížil natolik, aby slyšel jeho hlas, Marie ho nazvala jménem, ​​ačkoli ho nikdy předtím neviděla. Prozradila mu, že je žena, a potom ho poustevnice požádala, aby jí hodil plášť, kterým by zakryla nahotu. Zosima se radoval, že konečně našel vpravdě boží stvoření, které dosáhlo dokonalosti mnišského života. Na mnichovy vytrvalé prosby pak svatá se slzami v očích vyprávěla příběh svého života a obrácení.

Když dokončila své vyprávění, požádala starce, aby následující rok na Velký čtvrtek Strastného týdne přišel na břeh Jordánu se svatým přijímáním. Když ten den nastal, Zosima uviděl Marii stát na druhém břehu řeky. Udělala znamení kříže a přešla Jordán po vodě jako po suché zemi. Když se slzami přijala přijímání, světice řekla: „Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé,“ (Lukáš 2, 29–30). Poté se rozloučila se Zosimou a domluvili si setkání na stejném místě, kde ji poprvé spatřil.

O rok později nalezl Zosima tělo zesnulé svaté na určeném místě, ležící na zemi: ruce měla zkřížené na hrudi, tvář otočenou k východu. Kvůli zármutku a slzám si hned nevšiml nápisu, který svatá napsala sama na zem.

Nápis zněl: „Abba Zosimo, pohřbi tělo pokorné Marie na tomto místě, navrať do prachu, co je prach, ale nejprve se za mě pomodli. Odešla jsem k Pánu prvního dne měsíce dubna, v noci Spásonosného utrpení Pána našeho Ježíše Krista, přijavši svaté tajiny.“ Zosima byl utěšen ve svém zármutku, neboť poznal jméno svaté. Protože se mu nedařilo vykopat zemi kusem dřeva, byl ohromen, když si náhle všiml lva, který přistoupil k Mariinu tělu a začal jí olizovat nohy. Na starcův příkaz pak zvíře svými drápy vyhrabalo jámu, do níž Zosima s úctou uložil tělo svaté.

Po návratu do monastýru vyprávěl o zázracích, které Pán koná pro ty, kdo se odvracejí od hříchu a obracejí se k Němu celým svým srdcem. Svatá Marie se proměnila z nekající se hříšnice v pramen naděje a příklad obrácení pro ty, kteří jsou zatíženi tíhou hříchu. Proto svatí otcové zařadili oslavu její památky na konec Velkého půstu jako povzbuzení pro všechny, kdo zanedbávají svou spásu, a jako důkaz toho, že pokání, i v poslední hodině, může člověka znovu navrátit k Bohu.

___

Ctihodný Zosima Palestinský (♰ 560). Památka 4. / 17. dubna. Ještě jako dítě byl dán do palestinského monastýru, kde dosáhl velkých úspěchů v askezi. Když bylo ctihodnému 53 let, začal věřit, že již dosáhl duchovní dokonalosti. Pak se mu zjevil muž a poslal ho pro poučení do monastýru poblíž Jordánu. Tamější mniši měli obyčej během Velkého půstu odcházet do pouště, kde přebývali v samotě a modlitbě. Zosima následoval jejich příkladu, přejíce si spolu s tím najít zkušeného poustevníka. Po 20 dnech cesty se starec setkal se svatou Marií Egyptskou. Ta mu na jeho prosby vyprávěla příběh svého života, který otce Zosimu ohromil. Na žádost svaté jí o rok později svatý Zosima udělil svaté přijímání na břehu Jordánu. Když se následující rok vrátil na poušť, našel ji již mrtvou. Protože nemohl vykopat hrob, starec požádal lva, který se tam nacházel, aby to udělal. Když mu šelma vyhověla, starec svatou Marii pohřbil. Navrátiv se do monastýru, Zosima o všem vyprávěl bratřím. Svatý zemřel kolem roku 560 ve věku okolo sta let. Zprávy o ctihodném Zosimovi jsou obsaženy v životě ctihodné Marie Egyptské. V 9. století ctihodný Josef, písní skladatel (♰ 883), sestavil kánon svatému Zosimovi. Krátká zpráva o Zosimovi se nachází v řecké rukopisné Minee ze 14. století, která uvádí, že po návratu do monastýru svatého Jana Křtitele se Zosima vydal za svt. Sofroniem Jeruzalémským (♰ 638), kterému vyprávěl příběh svaté Marie a ten ho poté zapsal.