Životy Svatých

 Svatý ctihodný Eliáš – Ilias (Ardounis), 

nový mučedník Kalamatský (†1686)

památka 31. ledna / 13. února

 

Pocházel z města Kalamata (Καλαμάτα - přístavní město na jihu poloostrova Peloponés v Řecku) a živil se jako holič. Vyznačoval se rozvážností a dobrotou srdce, uměl jednat s lidmi a obyvatelé města ho měli rádi, vážili si ho a nezřídka k němu chodili i pro rady.

Jednou se však stalo a mezi zástupci lidu, započal rozhovor o tom, jakému jsou vystaveni nebezpečí a útlaku místní křesťané, ze strany vládnoucích Turků, mluvili o všech různých povinnostech a daních, které jsou na ně uvaleny.

Eliáš, který byl vždy soucitný s druhými, v horlivé řeči řekl, že je především třeba, aby byly sníženy daně, které na ně Turci uvalili. Protože jinak se může stát, že ti nejchudší, kteří už nebudou mít jiného východiska, popřou svoji křesťanskou víru a stanou se muslimy, jen kvůli finanční úlevě a daním.

Zástupci lidu, s ním nesouhlasili a říkali, že křesťané v žádném nebezpečí nejsou. Tehdy Eliáš, naplněn horlivostí, pak jako příklad přede všemi řekl: Když mi teď kdokoli dá, fez (Fes – Fez, je pokrývka hlavy, která se nosí v islámských zemích) já pro něj změním víru.

Tu mu někdo z legrace takovýto fez daroval a Eliáš zapomněl na zlobu a mazanost nepřítele našeho spasení ďábla, podlehl sebeklamu, fez si vzal a šel za místním soudcem, kde se odřekl křesťanské víry.

Tento pro všechny nečekaný skutek, velmi zarmoutil a rozlítostnil místní křesťany. Nakonec, ale i sám Eliáš, se vzpamatoval z toho, co udělal a začal nad tím hořce plakat, bylo mu to líto a přál si své přestoupení odčinit, učinit ze všeho pokání.

Nakonec se rozhodl a odešel na Svatou horu Athos, který byl vždy spásonosným přístavem, před všemi pokušeními života ve světě. Tam, s velkou zkroušeností srdce, svůj hřích vyznal jednomu knězi a s láskou a pravou horlivostí v Bohu, začal činit uloženou mu epitimii.

Poté co splnil uloženou mu epitimie, byl pomazán svatým myrem a takto byl znovu připočten do Církve. A když se znovu stal ovečkou Kristova stáda, rozhodl se, že si už nepřeje dát svůj život tomuto marnivému světu, ale rozhodl se život, zasvětit jen a jen Bohu a přijal proto mnišský postřih. Když byl postřižen na mnicha, prožil v odříkání a modlitbě na Svaté hoře Athos, osm podivuhodných let.

Ale protože pamatoval na slova našeho Pána a Spasitele: kdo mně však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi (Matouš 10, 33), nikdy neměl pokoj v duši a klid svědomí.

Proto se rozhodl a svěřil se o tom i knězi, kterému se zpovídal, že má přání a záměr, z toho co učinil, být omýt nejenom svými slzami, ale i svou krví. Kněz přijal jeho vyznání a dal mu požehnání na cestu do Kalamaty, aby tam bez bázně a strachu, přede všemi vyznal Krista, kterého se tam předtím zřekl.

A tak se ctihodný vrátil domů, popřel svůj strach, procházel ulicemi svého města, prošel náměstí i trh, dokud nebyl poznán místními Turky, kteří se ho zeptali: Nejsi to ty, Mustafo Ardounisi? Ano jsem to já, odpověděl jim bez bázně. Ale nejsem Mustafa, ale Elijáš a jsem pravoslavný křesťan!

Poté bez jakéhokoliv strachu, vyznal to, že jen Kristus je pravý Bůh. Když to Turci uslyšeli, zmlátili ho a poté přivlekli před soudce. Soudci pak řekli: Tento člověk dobrovolně přijal naší víru, dokonce nás o to i prosil a nyní ji svými skutky a slovy haní. Protože na otázku soudce, mučedník odpověděl ta samá slova, která řekli ti, co ho dovlekli, nechal ho soudce spoutat okovy a uvrhnout do vězeňské cely, aby mohl o tom všem, ještě přemýšlet.

Když takto zmlácený, pobyl ve vězeňské cele několik dní, byl znovu předveden před soudce a poté znovu vyslýchán. Když, ale soudce viděl, že cokoliv je už zbytečné a marné, že Elijáš je neústupný, vydal nakonec rozsudek, že nový Kristův mučedník, bude pomalu upálen.

Hned na to, byl Elijáš odveden na místo vykonání rozsudku, kde už bylo vše připraveno. Cestou mu jeden Turek rozsekl záda, to však mučedníkovi dodalo síly a začal zpívat žalmy proroka a krále Davida, kterými chválil Pána.

Když došel na místo a byl vhozen do ohně, stal se veliký zázrak! Oheň se nedotkl, ani mantie, ani jeho vlasů, ani vousů. Všechna dřeva shořela a proměnila se na popel, ale tělo mučedníka, zůstalo netknuté. Mezitím, už duše svatého, ctihodného nového mučedníka Eliáše, byla opěvována v nebeských příbytcích a on nyní stál před trůnem Nejvyššího. Kde přijal, od našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista, nevadnoucí korunu mučednictví. A ti co strážili mučedníkovo tělo, na své vlastní oči potom večer spatřili, jak jasná záře z nebe, sestoupila na jeho tělo.

Křesťané pak vykoupili svaté ostatky mučedníka, ze kterých vycházela libá vůně. Eliáš byl pohřben úctou v chrámu, jeho svatá a čestná hlava, pak byla uložena v místním monastýru Voulkanou (Ιερά Μονή Βουλκάνου) v Messinii, kde od ní, až do dnešních dnů jsou činěny podivuhodné a veliké zázraky a věřícím jsou dány mnohá uzdravení. Svatý a ctihodný nový mučedník Kristův Eliáš, takto strádal roku 1686.

Život nového mučedníka Eliáše, byl zapsán do Nového Martyrologia, ctihodným Nikodémem Svatohorcem. Služba svatému, byla sestavena Neofitem Georgiadisem a roku 1864 byla vydána ve městě Kalamata. Tato služba, pak byla také začleněna do Velkého Synaxáře.