Životy Svatých

Ctihodný Makedonius Syrský, Kritofagos

Památka 24. ledna / 6. února

Ctihodný Makedonius Syrský, poustevník, žil ke konci IV. a k počátku V. stol. První zmínky o životě ctihodného Makedoniuse, předložil Theodorit z Kyrrhu v 13. kapitole své knihy «Historie věřících, neboli vyprávění o svatých», který ctihodného osobně znal. Makedonius byl Syřan a mluvil syrským jazykem. Přízvisko, které měl, Kritofagos - Κριθοφάγος pocházelo z řečtiny a znamenalo: η κριθή ječmen a φάγομαι jíst, protože po celou dobu, svého odříkavého života, se Makedonius živil rozdrceným ječmenem, rozmočeným ve vodě. Místem svého poustevnického života, si Makedonius vybral vrcholky hor, přitom však nezůstával na jen na jednom místě, ale přecházel z místa na místo, nemaje trvale svého domova. Takto to dělal ne proto, že by se mu nezalíbilo žádné místo k životu, ale aby utekl před lidskou slávou. Přicházelo totiž za ním velké množství lidí k němu, hledajíce a nacházejíce u něj duchovní pomoci a poučení. Putoval po horách Fenície, Kilíkie a Sýrie. Poté si našel úkryt, v hluboké průrvě a žil pod odkrytým nebem v Syrské poušti.

Na čtyřicet pět let, prožil Makedonius, tímto způsobem svůj život, neměl chýši ani přístřešek, k životu si vybíral hluboké jeskyně, proto byl i nazýván Guvaan řec. Γουββᾶν, což přeloženo, ze syrského do řeckého jazyka znamená, jeskyní jezero.

Když dosáhl hluboké starosti, ustoupil nakonec prosbám mnohých a vystavěl si přístřešek a poté, po prosbě přátel, žil v různých domcích, ne svých, ale cizích. Ve svém přístřešku a v těchto domcích, prožil Makedonius ještě dalších 25 let. Jeho odříkavý život mnicha tak dosáhl sedmdesáti let.

Pro odříkavý a asketický život, mu byl dán od Pána shůry dar, vyhánět běsy a uzdravovat nemocné.

V měsíci únoru roku 387, před začátkem Velkého půstu, se v Antiochii, událo vzbouření lidu, když se začaly zvyšovat daně. Došlo až do toho, že byly svrženy sochy císaře Theodosiuse I. Velikého a členů jeho rodiny, které byly vláčeny po ulicích, a nakonec byly i rozbity. Do města pak byli vysláni císařští hodnostáři, aby nepokojům zabránili a vykonali rozsudek, kterým bylo zničení města. Makedonius, sestoupil z hory do města, kde se zastavil a zůstal se stát na náměstí. Když císařští hodnostáři poznali, že před nimi stojí veliký asketa, seskočili ze svých koní, drželi jej za ruce a za nohy, zapřísahávajíce a slibujíce mu bezpečnost. Makedonius je zase poprosil, aby vzkázali císaři následující:« Sám císař, je také jen člověk a má povahu, která je podobná povaze těch, kteří ho rozhněvali. A proto by měl zmírnit hněv své povahy, ale on namísto toho, nechává se unést, vzplanutím onoho neúměrného hněvu a přikazuje za své podobizny, zničit podobu Boží a pro měděné sochy, odsoudil na smrt živá těla. Postavit a obnovit měděné sochy, můžeme lehce a prostě, ale ani císaři není možno, aby navrátil k životu již usmrcená těla. A proč tu mluvím o tělu? Vždyť my nemůžeme, stvořit ani jeden, jediný vlas ». Vše, co řekl Makedonius, říkal na syrském jazyce, hodnostářům, byla jeho slova přeložena. Ti byli takovýmito slovy zcela ohromeni a slibovali, že vše co nejpřesněji vyřídí císaři. Takto zachránil mnohé od hněvu císaře.

Stalo se také, že žena jednoho zbožného muže, vpadla do nemoci obžerství. Snědla každého dne na třicet kuřat. Mnoho peněz a času utratila, ona i její muž na to, aby se uzdravila, vše, ale marně. Zarmoucení příbuzní se nakonec za pomocí obrátili k Makedoniovi, člověku Božímu. Makedonius přišel do jejich domu, pomodlil se k Bohu, položil svoji ruku na přinesenou vodu, přežehnal tuto vodu křížem a nemocné přikázal, aby tuto vodu vypila. Ženě poté k nasycení stačil už jen malý kousek masa z kuřete a od vášně obžerství se uzdravila.

Ctihodný zesnul okolo roku 420, když dostihl věku 70 let.