Svatý mučedník Simeon,

apoštol ze sedmdesáti, biskup jeruzalémský, příbuzný Páně (♰ 107)

památka 27. dubna / 10. května

Byl synem Kleofáše, mladšího bratra Josefa Snoubence ¹. V dospělosti na vlastní oči spatřil zázraky Pána našeho Ježíše Krista, uvěřil v něho a stal se jedním ze 70 apoštolů.

Svatý Simeon poté kázal Kristovo učení, poučoval o pravdách svaté víry a odsuzoval modlářství.

Po mučednické smrti svatého apoštola Jakuba (♰ 63), prvního jeruzalémského biskupa, zvolili jeruzalémští křesťané, na jeho místo svatého apoštola Simeona.

Jeruzalémské Církvi, sloužil po dobu čtyřiceti let a učinil mnoho práce na Kristově vinici a v šíření blahé zvěsti Evangelia.

Za vlády císaře Trajána (Marcus Ulpius Traianus 98-117), byli římským místodržitelem Atticusem pronásledováni nejen křesťané, ale také všichni potomci Davidovi.

Tehdy bylo nějakými heretiky místodržiteli oznámeno, že svatý Simeon pochází z rodu krále Davida a vyznává křesťanskou víru.

Svatý Simeon byl uvězněn a po mnoho dní byl vystaven mučení. Simeon však projevil takovou odvahu, že místodržící a spolu s ním i celý jeho doprovod nemohli pochopit, jak může stařec snášet taková muka. Přesto byl Simeon nakonec odsouzen ke smrti ukřižování.

Svatý byl kvůli tomu naplněn radostí, neboť se stal hodným toho, aby napodobil svého Učitele v jeho smrti. Takto svatý Simeon vystoupal na nebe, kde obdržel vítěznou korunu mučedníka.

__

¹ Takto o tom píše Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie), ve svých Církevních dějinách, v knize 3, kapitola 11.

 Svatý Anianos, 

biskup alexandrijský (♰ 84)

památka 25. dubna/ 8. května

Byl obuvníkem ve městě Alexandria v Egyptě. Ve stejné době, byl ustanoven biskupem svatý apoštol a evangelista Marek a byl vyslán, aby šířil blahou zvěst o Kristu v Egyptě.

Když Marek vystoupil z lodi na suchou zemi Alexandrie, jeden z jeho sandálů se roztrhl a odnesl je na opravu právě k Anianu. Když však Anianos opravoval sandál, probodl si levou ruku šídlem a vykřikl, bolestí, na což Boží apoštol vytvořil bláto ze slin a prachu a pomazal mu zraněnou ruku, která se okamžitě uzdravila. Anian, zasažen tímto zázrakem, zavolal Marka k sobě domů, a když uslyšel jeho kázání, on i celý jeho dům přijali svatý křest. V jeho domě, v západní části Alexandrie byl postaven chrám, který byl v pozdějších dobách zasvěcen památce mučedníka Jiřího.

Anianos projevil následně takovou zbožnost a horlivost pro věc Boží, že ho svatý Marek ustanovil biskupem a učinil ho svým nástupcem. Když se Anianos stal kolem roku 62 druhým arcipastýřem Alexandrijské církve, přitáhl ke Kristu mnoho Židů i Řeků.

Zesnul v Pánu okolo roku 84. Jeho nástupcem se stal svt. Abilius (♰ 98).

Ostatky svt. Aniana, se nyní nachází v Benátkách.

 

 Svatý mučedník Sáva Stratelat

a spolu s ním sedmdesát vojáků (♰ 272)

památka 24. dubna / 7. května

Svatý Sáva, pocházel z gótské země ¹ a sloužil v Římě, v císařském vojsku v čase pronásledování křesťanů za císaře Aureliána, který Sávovi udělil hodnost stratelata - στρατηλάτης (velitele armády).

Svatý Sáva, byl křesťan, a jak jen mohl, snažil se pomáhat tehdejším mučedníkům, kteří strádali ve vězeňských kobkách.

O tom, že Sáva je křesťan, bylo řečeno císaři, který ho povolal k sobě a chtěl mu jako křesťanovi, vzít jeho vojenskou hodnost.

Když však Sáva předstoupil před císaře, sám ze sebe strhl důstojnický opasek a hodil jej k nohám panovníka. Přede všemi vyznal Krista jako pravého Boha, poté byl uvězněn a nucen k tomu, aby se zřekl své víry.

Byl pověšen na skřipec a pálen pochodněmi, byl také vhozen do kotle s vroucím dehtem, avšak dehet na jeho těle nezanechal ani jedinou popáleninu. Byl ještě více krutě mučen, avšak víru si zachoval.

Když to vše, spatřilo na sedmdesát vojáků, kteří tam byli přítomni, obrátili se ke Kristu, přede všemi vyznali pravou víru. Poté byly těmto vojákům setnuty hlavy.

Svatý Sáva byl pak znovu uvržen do vězení. O půlnoci, když se modlil, se mučedníkovi zjevil Kristus a osvítil ho světlem své Slávy, slovy ho pak posílil na duchu. Při dalším předvolání, pak Sáva, znovu přede všemi vyznal Krista, s ještě větší rozhodností a neochvějností ve víře. Byl znovu mučen a nakonec všeho svého strádání, byl svatý Sáva Stratelat, hozen do řeky Tibery, kde byl utopen a takto získal mučednickou korunu.

_

¹ Gótové, byl starogermánský kmen, který od II. až do VIII. století našeho letopočtu, hrál významnou roli, v dějinách Evropy. Šlo o sjednocené germánské kmeny, pravděpodobně skandinávského původu, které hovořily východogermánskou gótštinou (pro kterou ve 4. století našeho letopočtu vyvinul gótské písmo biskup Vulfilas Gótský). V prvních staletích našeho letopočtu započali svou cestu ze Skandinávského poloostrova a postupně se usadili v oblasti severního pobřeží Černého moře a řeky Dunaj, až se dostali k předsunutým základnám Římské říše. V IV. století, se mezi Góty rozšířilo křesťanství.

Tropar hlas 5.

Zanechal jsi pocty a sejmul si ze sebe opasek vojvody, jako mučedník jsi před vládcem mučitelem, vyznal Krista pravého Boha, pro něj jsi přetrpěl mnohá strádání a stal ses hodným slávy. Proto jsi byl korunován překrásnou korunou vítězství od Krále králů. Stojíce před ním pros, Sávo, aby spasil duše naše.

Svt. Sofronios jeruzalémský (♰ 638)

památka 11. / 24. března

Narodil se v Damašku. Od dětství se vyznačoval zbožností, oddaností k modlitbě a láskou k vědění. Obdařen intelektuálními schopnostmi i básnickým talentem studoval v tomto městě a získal titul sofista (tj. učitel rétoriky, popř. dalších nauk a oborů). Nespokojil se však s tímto dosaženým věděním, ale zatoužil po vyšší dokonalosti, odešel proto jako poutník do Palestiny, aby navštívil a modlitbou uctil svatá místa a pohovořil s askety v  monastýrech a pouštích Svaté země.

Poté, co dorazil do Jeruzaléma, našel v monastýru ctihodného Theodosia Velikého, duchovního přítele ve ctihodném Janu Moschovi¹. Stal se jeho duchovním synem a poslušníkem. Společně procestovali mnoho monastýrů, přičemž zaznamenávali životy a učení těch, kteří v nich vedli svůj duchovní zápas. Z těchto zápisů a poznámek, byla později sestavena jejich slavná kniha „Duchovní louka“ (Λειμών), která byla vysoce ceněna na VII. všeobecném sněmu.

Zachraňujíce si holé životy, uprchli ctihodní otcové Jan a Sofronios, před tehdejšími ničivými nájezdy Peršanů, opustili Palestinu a odešli do Antiochie, odtud poté do Egypta, kde však svatý Sofronios vážně onemocněl. V té době se už pevně rozhodl stát se mnichem a mnišský postřih přijal z rukou ctihodného Jana. Poté, co se Sofronios uzdravil, rozhodli se oba otcové, v Alexandrii zůstat. Přijal je tam s láskou svt. Jan Milosrdný, patriarcha alexandrijský (♰ 620), kterému na oplátku, oni poskytli velkou pomoc v jeho boji proti herezi monotelitů². V Alexandrii Sofroniovi onemocněly jeho oči a jediné, co mu zůstalo, byla modlitba. S modlitbou a vírou se uchýlil ke svatým nezištníkům, Kýrovi a Janovi, a v jim zasvěceném chrámu, se mu pak také dostalo uzdravení. Svatý Sofronios, z vděčnosti napsal životy těchto svatých uzdravitelů a nezištníků.

Když pak barbaři začali ohrožovat i Alexandrii, svt. Jan Milosrdný, v doprovodu svatých, Sofronia a Jana, zamířil do Konstantinopole, avšak během cesty zemřel. Svatí Jan a Sofronios, spolu s jedenácti dalšími mnichy odešli do Říma. Tam zemřel ctihodný Jan (♰ 622). Jeho tělo bylo poté převezeno svatým Sofroniem do Jeruzaléma a pohřbeno v monastýru svatého Theodosia.

V roce 628, se z perského zajetí zpět do Svaté Země, vrátil svt. Zachariáš, patriarcha Jeruzalémský (♰ 633). Po jeho smrti nastoupil na patriarší trůn, na necelé dva roky svt. Modest Jeruzalémský (♰ 634) a po smrti svt. Modesta, byl patriarchou zvolen svatý Sofronios. Světitel poté horlivě a obětavě pracoval pro dobro Jeruzalémské Církve jako její představený.

Svolal do Jeruzaléma sněm, na kterém odsoudil monotheletismus, a ve svém poselství ostatním patriarchům vyložil a jasně vysvětlil základy pravoslavného učení o dvou vůlích v Kristu.

Na konci svého života svatý Sofronios a jeho stádo, přežili dvouleté obléhání Jeruzaléma muslimy. Křesťané, vyčerpaní hladem, nakonec souhlasili s otevřením městských bran pod podmínkou, že nepřítel ušetří svatyně. Tato podmínka, ale splněna nebyla a svatý patriarcha Sofronios, zemřel v hlubokém zármutku, nad znesvěcením křesťanských svatyní.

Ze spisů a díla patriarchy Sofronia, se nám dochovaly do dnešních dnů, jeho kázání, jeho dogmatická díla, také pak jeho Výklad liturgie, Život ctihodné Marie Egyptské, a okolo 950 troparů, stichir od Paschy až do Nanebevstoupení Páně. Svatý Sofronios, pak také, ještě jako jeromonach, revidoval a opravil Mnišský ústav monastýru sv. Sávy Posvěceného.

_________________________

¹ Ctihodný Jan Moschos Ιωάννης Μόσχος (♰ 622). Památka 11. / 24. března. Byl pravoslavný byzantský mnich a známý duchovní spisovatel gruzínského původu konce VI. a počátku VII. století. Narodil se nejspíše v Damašku. Jako mnich žil v Lávře ctihodného Theodosia Velikého. Velmi cestoval po různých monastýrech se svým učedníkem Sofroniem, který se později stal jeruzalémským patriarchou. Ctihodný Jan Moschos, se stal autorem jedné z prvních hagiografických knih, když sestavil sborník příběhů o zbožných lidech a asketech, která se obvykle nazývá „Duchovní louka“ (Λειμών).

² Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος - monos - jeden a θελημα - theléma - vůle). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě.

 Svt. muč. Eulogius z Córdoby (♰ 859)

památka 11. / 24. března

Svatý Eulogius, se narodil do šlechtické rodiny v tehdejším hlavním městě muslimského Španělska, za vlády Abd ar-Rahmána II. (čtvrtého umajjovského emíra córdobského emirátu, který vládl 30 let, od roku 822 až do 852). Jeho rodina, stejně jako jeho bratrům a sestrám, mu poskytla vynikající vzdělání, o které se zvláště starala jeho matka Isabelle. Nejmladší z bratrů, Josef, zastával vysoké postavení na dvoře Abd ar-Rahmána. Jeho bratři Álvaro a Isidor byli obchodníci a obchodovali po celé střední Evropě. Z jeho dvou sester, zůstala Niola se svou matkou, zatímco Anulona, která získala vzdělání v monastýru, přijala následně také mnišství.

Eulogius, poté, co ukončil vzdělání v monastýru sv. Zoila, se vrátil ke své rodině, kde se nadále vzdělával, studoval tehdejší literární umění, světské i duchovní vědy v celé šíři jejich bohatství.

Poté Eulogius přijal svatou tajinu kněžství. Rychle se proslavil svou učeností i asketickým způsobem života. Často navštěvoval okolní monastýry, pro které pravidla mnišského způsobu života. Ze vzdálených monastýrů přinášel starověké rukopisy, z nichž ověřoval, opravoval a znovu přepisoval náboženské texty.

Hlavní dílem a prací Eulogiova života, však byla podpora a útěcha těch věřících, kteří byli odsouzeni ke strádání pod muslimským jhem. Horlivě povzbuzoval ve víře, modlitbou i slovem, tehdejší vyznavače a mučedníky.

V roce 851 byl Eulogius zvolen arcibiskupem města Toleda, avšak Abd ar-Rahmánův nástupce, emír Muhammad, nechtěl vidět takového nepoddajného a neústupného hierarchu v takovémto významném a důležitém postavení, a tak se Eulogius nikdy své hodnosti neujal.

Ve stejném roce byl navíc uvězněn, ze svého vězení, však neustával oslovovat své bratry a sestry v Kristu slovy povzbuzení a podpory. Známé jsou například jeho dopisy dvěma ženám Floře a Marii z Cordóby. Ve věznici svatý Eulogius napsal významnou část svých děl, které obsahují životy více než padesáti svých spolumučedníků, především v díle Memoriale sanctorum – Pamětní knize svatých. Věřícím přinášel slova bratrské lásky, naděje a výzvy, aby vydrželi až do vítězného konce.

Na nějaký čas byl Eulogius, ze svých pout osvobozen. Stal se nejvýraznější postavou španělské církve své doby a v roce 858 byl zvolen metropolitou města Córdoba. Předtím však, než byl ustanoven na tento metropolitní stolec, byl znovu zatčen.

Důvodem jeho zatčení, bylo to, že ukrýval křesťanskou dívku jménem Lukrécie. Tato dívka jménem Lukrécie - Leokracie, která pocházela s významné arabské rodiny, přijala křesťanství a utekla kvůli tomu ze svého domu a útočiště nalezla u svt. Eulogia. Eulogius byl proto obviněn, že ji svedl a unesl. Na všechna podlá obvinění, odpověděl, že duchovní nemůže odmítnout pomoc nikomu, kdo se na něj obrátí.

Světitel byl tedy proto znovu uvězněn, a roku 859 předstoupil před soudem. Na soudu pak světitel samotnému soudci řekl, že by byl šťastný, když by i jemu mohl dát útočiště ve svém domě, kdyby se rozhodl, stát se křesťanem.

Kromě těchto jeho slov, pak pronesl na soudu i další, kterými přede všemi dokazoval, že pravý Syn Boží, je Ježíš Kristus, proroka Mohameda nazval lhářem, podvodníkem a samozvancem. Poté byl Eulogios zbičován a následně mu byla setnuta hlava.

Lukrécie, nově obrácená k víře, na soudu projevila stejnou odvahu a za další tři dny byla i jí setnuta hlava.

Svt. muč. Eulogios, je ve Španělsku jeden z nejvíce ctěných mučedníků. Jeho svaté ostatky, se nachází v katedrálním chrámu města Oviedo.

_______________________

Umučení svatého Eulogia z Córdoby. Obraz z katedrály v Córdobě od neznámého umělce XVII. století.

 Svt. muč. Polykarp ze Smyrny (♰ 155)

památka 23. února / 8. března

Slavný Polykarp, slovy jeho žáka a následovatele svt. Ireneje Lyonského, byl „učedníkem apoštolů a viděl mnoho z těch, kteří viděli Pána“.

Narodil se okolo roku 80, žil v Malé Asii ve městě Smyrna ¹. Brzy se stal sirotkem, avšak na pokyn anděla byl vychováván zbožnou vdovou Kallistou. Po její smrti rozdal Polykarp majetek a začal vést odříkavý a zbožný život, svou pomocí sloužil nemocným a nemohoucím.

Svatý Vukol – Bucolus, biskup města Smyrna, si jej pro tyto jeho vlastnosti velmi ctil a přizval ho ke službě Církvi. Polykarpa rukopoložil na diákona a svěřil mu, aby v chrámu kázal Boží slovo.

V té době také ještě žil svatý apoštol a evangelista Jan Theolog, kterého, stejně jako svatý Vukol, doprovázel na jeho apoštolských cestách a byl i jeho učedníkem.

Za nějaký čas jej pak světitel Vukol ze Smyrny rukopoložil na presbytera. Nedlouho před svým zesnutím jej pak ustanovil za svého nástupce v pastýřské službě biskupa.

Od samého počátku své pastýřské služby byl Polykarp obdařen mocí zázraků a divů. Podle tradice vyhnal zlého ducha z knížecího sluhy, zastavil strašlivý požár ve Smyrně svojí modlitbou a vykonal mnoho dalších divů. Když to viděli mnozí pohané, považovali ho za jednoho z bohů.

Svěřené stádo vedl svatý Polykarp s horlivostí svatých apoštolů. Mezi duchovenstvem se těšil velké lásce. S velkou láskou a úctou se k němu choval svt. Ignatij Bohonosec. Když tento mučedník šel do Říma, kde na něj čekala mučednická smrt, napsal svatému Polykarpovi: „Tak jako je kormidelníkům třeba silných větrů a těm, kdo v bouři strádají, tichý a klidný přístav, takto je v dnešní době mnohým potřeba tebe, aby dosáhli Boha."

Když na římský trůn nastoupil císař Marcus Aurelius, bylo proti křesťanům započato jedno z nejkrutějších pronásledování. Pohané ve Smyrně žádali, aby soudce dal vyhledat svatého Polykarpa – otce všech křesťanů.

Tehdy svatý Polykarp po naléhavých prosbách a žádostech své pastvy přebýval v malé vesnici nedaleko Smyrny. Když si tam pro něj nakonec přišli vojáci, vyšel jim svatý Polykarp vstříc a nařídil, aby byli s úctou obslouženi u jídelního stolu. Sám se pak začal vroucně modlit a připravovat se na mučednickou smrt.

Poté, co byl přiveden před soud, neochvějně a pevně vyznal svou víru v Krista a poté byl odsouzen k upálení. Popravčí ho chtěli ke sloupu přibít, on jim však pokojně řekl, že z ohně nikam neodejde. Nakonec ho jen svázali provazem a zapálili hranici. Ohnivý plamen pak obklopil svatého mučedníka, semkl se ve vzduchu nad jeho hlavou, ale jeho samého se ani nedotkl. Když pohané viděli, že oheň svatému nijak neškodí, začal jejich dav žádat, aby byl zabit mečem. Když pak byla svatému Polykarpovi mečem učiněna smrtelná rána, vyteklo z rány tolik krve, že uhasila všechen oheň. Na popud pohanů bylo tělo svatého mučedníka Polykarpa spáleno.

Křesťané ze Smyrny se shromáždili u kostí, které zůstaly v popelu. Tyto ostatky, spolu s popelem svatého, které pro ně byly ctěnější a dražší nad zlato a drahé kameny, pak byly umístěny na důstojném místě k uctění svatého Polykarpa pro všechny věřící.

Jeho strádání a smrt jsou popsány v Listu křesťanů smyrenské církve k ostatním církvím, který je jednou z nejstarších památek křesťanského písemnictví. Větší část tohoto listu se pak dochovala v Církevních dějinách Eusebia Pamphilia (Eusebios z Kaisareie), ve 4. knize, v kapitole 15.–16.

__________________________ 

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku na pobřeží Egejského moře.

Svt. Vukol – Bucolus ze Smyrny (okolo 100–105)

památka 6. / 19. února

Svatý Vukol – Bucolus se již od svého dětství snažil zničit v sobě zhoubné vášně a světskou nečistotu, aby se stal důstojným příbytkem Ducha svatého (1. Korintským 6,19).

Když slavný a milovaný Kristův učedník, svatý apoštol Jan Theolog založil ve Smyrně církev, shledal Vukola zkušeným a hodným a ustanovil ho biskupem a pastýřem církve ve městě Smyrna¹.

Veden Boží blahodatí, prosvěcoval vírou pohany a vyváděl je z temnoty nevědomosti. Skrze svatý křest je činil dětmi světla; u posedlých a nemocných mocí modlitby vyháněl démony a léčil nemoci.

Když pak pocítil, že nadešel jeho čas sjednotit se s Pánem, ustanovil za biskupa a svého nástupce v pastýřské službě svatého Polykarpa. Poté, co mu svěřil péči o duchovní stádo a učinil ho pastýřem a učitelem, zemřel v pokoji v Pánu.

Poté, co byly svaté ostatky svt. Vukola pohřbeny, Bůh nechal vyrůst na jeho hrobě myrtu, která uzdravovala a stále uzdravuje z různých nemocí ty, kteří ke svatému s vírou přicházejí.

________________________

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

 Svatý Archipos apoštol ze sedmdesáti

památka 19. února / 3. března (v přestupném roce 2. března), 22. listopadu / 5. prosince a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Archipos byl synem svatého Filemona a svaté Apphiy. A stejně jako oni, i on, se stal učedníkem svatého apoštola Pavla, který ho nazývá spolubojovníkem (Filemon 1, 2).

Zatímco žil ve městě Kolossy¹ ve Frýgii, kázal společně s Filemonem evangelium a je možné, že jako kněz sloužil v jejich domovním chrámu (Kolos 4, 17). Během dlouhé nepřítomnosti biskupa Epafrasa², který následoval svatého Pavla do Říma, navzdory svému mládí na sebe musel dokonce vzít i všechna břemena vedení kolosské církve.

Jeho oduševnělé kázání vzbudilo nenávist pohanů, byl zajat a předveden před místodržitele Androklea. Před ním Archipos odmítl obětovat modle Artemis. Byl svlečen, zbičován, hozen do příkopu a napůl zasypán zeminou, děti ho píchaly jehlami. Nakonec svatý Archipos přijal mučednickou smrt, ukamenováním.

V tento den, se připomíná i památka svatého apoštola Filemona, a apoštolům rovné Apphiy.

__________________________ 

¹ Kolossy. Κολοσσαί – Colossae, bylo město blízko starověké Laodiceje, dnešního Denzli v Anatolii, v dnešním Turecku.

² Epafras (Epaphras, Ἐπαφράς). Apoštol ze sedmdesáti, společník apoštola Pavla, byl biskupem města Kolossy a Laodikejské a Hierapolské církve v Malé Asii. Ve shodě s Listy apoštolů, byl společně s apoštolem Pavlem, držen ve vězení spolu s apoštolem Pavlem v Římě (Filemon 1, 23, Kolos 4, 12-13). Sám apoštol Pavel, pak ve svém Listu Koloským, o Epafrovi hovoří jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Kolos 1, 7). Jeho památka je 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů.

 Svatý nový mučedník Antonij Athénský (♰ 1774)

památka 5. / 18. února

Svatý Antonij pocházel z Athén, z chudé křesťanské rodiny. Když mu bylo dvanáct let, nechal se najmout na službu k jednomu Albánci muslimovi, aby takto pomohl svým rodičům.

V roce 1770, v čase pronásledování, které následovalo po povstání Řeků na Peloponésu ¹, ho jeho zaměstnavatel prodal Turkům. Ti se snažili obrátit mladíka na islám. Všechno jejich snažení však bylo marné. Následně byl potom Antonij pětkrát prodán, až skončil u krutých a fanatických lidí, jeho víra, však nikdy nezakolísala. Nakonec měl, ale štěstí a vykoupil ho křesťan - klempíř z Konstantinopole.

Poté mu pak bylo ve snu zjeveno, že s Boží pomocí, bude oslaven jako mučedník. Následujícího dne po tomto zjevení, pak mladíka na ulici poznal, jeho dřívější pán a začal na něj nahlas křičet, že je jeho uprchlý služebník, který odmítl islámskou víru. Když byl Antonij za křiku davu předveden k soudu, přede všemi řekl, že je připraven pro Krista tisíckrát zemřít. „Buď si jistý,“ řekl pak mladý muž soudci, „že je pro tebe snazší, stát se křesťanem než mě přimět odřeknout Krista.“

Pod nátlakem falešných svědků a v zoufalé snaze donutit Antonija, alespoň předstírat své obrácení k islámu, aby si takto zachránil svůj mladý život, nařídil soudce, aby byl uvězněn.

Ve vězení, Antonij utěšoval další křesťanské vězně a z toho mála, co měl, rozdal peníze chudým. Potom napsal svému poslednímu zaměstnavateli dopis s vděčností za projevená milosrdenství, ve kterém ho požádal o odpuštění za vědomá i nevědomá prohřešení a o modlitby církve.

Místní vezír s rozsudkem nad Antonijem váhal, a tak žalobci šli se stížností k sultánovi Abdulhamidovi. Který pak z obav, z možného povstání nařídil Antonija okamžitě popravit.

Šestnáctiletý mučedník šel radostně na místo popravy a sám svou hlavu sklonil pod popravčím mečem. Popravčí, pak Antonija třikrát lehce udeřil v naději, že se takto pod vlivem bolesti poddá. Když však viděl, že jeho úsilí bylo marné, prořízl svatému mučedníkovi hrdlo jako jehněti na porážce. To se událo v Konstantinopoli roku 1774.

______________

¹ Orlovova vzpoura či Orlofika Ορλωφικά. Bylo řecké povstání na Peloponésu a později také na Krétě, které vypuklo v únoru 1770 po přistání ruského admirála Alexeje Orlova, velitele carského ruského námořnictva během rusko-turecké války (1768–1774), na poloostrově Mani. Vzpoura, hlavní předchůdce řecké války za nezávislost, která vypukla v roce 1821, byla nakonec Osmany potlačena.

 Svatá panna a mučednice Agáta (♰ 251)

památka 5. / 18. února

Svatá panna a mučednice Agáta (Agathya, Agathia, česky dříve též Háta), jedna z nejznámějších a nejuctívanějších mučednic křesťanského západu, pocházela z urozené a bohaté rodiny města Katánie na Sicílii¹.

Od dětství, se snažila pozdvihnout svou výjimečnou krásu, s pomocí těch nejcennějších ozdob: pravé víry, svatých ctností a oddaností Pánu. V čase pronásledování křesťanů za císaře Decia okolo roku 251, když bylo Agátě pouhých patnáct let, byla na příkaz prefekta Quintiniana, náměstka císaře, jako křesťanka zajata a předvedena před soud, kterému Quintinian předsedal.

Na soudu pak, sveden krásou i majetkem Agáty, se prefekt rozhodl s ní oženit. Aby dívku ke svolení nějak přesvědčil, svěřil jí do „převýchovy“ Afrodisii, ženě pokleslých mravů, která ji celý měsíc nutila k tomu, aby se podvolila, odřekla se Pána a provdala se za Quintiniana. Jakékoliv snažení, však dopadlo bezvýsledně. Svatá panna, stojící na neochvějné skále víry, nepodlehla žádným pokoušením, ani příslibům všech možných světských rozmarů, radostí či rozkoší. Afrodisia nakonec přiznala svoji porážku s tím, že je snazší změnit podstatu železa nebo kamene než zlomit Agátinu rozhodnost a odhodlání.

Quintinian si poté zavolal křesťanku znovu k sobě a zeptal se jí na její původ a poté ji řekl: „Pokud jsi jednou z urozených, proč se chováš jako služebnice?“ Agáta, mu na to odpověděla: „To, protože jsem služebnice Kristova a každý služebník Kristův, je ve skutečnosti v pravdě svobodnější než jakékoli stvoření. Neboť skrze Jeho milosrdenství, získává moc, sám nad sebou.“

Když ji poté nutili k tomu, aby uctila pohanské modly, vysmála se jim. Quintinian, proto nařídil, aby ji bili do obličeje a poté uvrhli do vězeňské cely, kde ji pak čekalo další mučení.

Na druhý den, v čase dalšího výslechu, pak byla znovu vybídnuta, aby přinesla oběť modlám a takto, aby si zachránila svůj život. Svatá panna, na to však odpověděla, že naše jediná záchrana, je v Kristu, Synu Boha živého.

Poté byla natažena na skřipec a byla bičována. Její tělo, bylo trháno rozžhavenými háky a rány ji byly páleny pochodněmi. Rozzuřený Quintinian pak nařídil, aby jí byly odříznuty bradavky a bez pomoci, aby byla uvržena do vězeňské kobky.

Uprostřed noci, se však Agátě zjevil svatý apoštol Petr, obklopený jasnou září, společně s jejím andělem ochráncem a vyléčil ji ze všech ran, které měla.

O čtyři dny později, Quintinian nařídil, aby k němu znovu přivedli Agátu. Na mučednici už ani nepohlédl, přehlédl i její zázračné uzdravení, a hned nařídil, aby ji nahou nechali válet přes ostré střepy a žhavé uhlí po zemi.

V tom okamžiku, však najednou celou oblast zasáhlo zemětřesení a část paláce se zřítila. Obyvatelé Katánie se zděšeně vrhli do pretoria a začali tam prefektovi vyhrožovat, že ho spálí i se zbytky paláce, pokud nepropustí tuto svatou mučednici, pro kterou jsou nyní vydáni Boží odplatě.

Mučení pak bylo zastaveno a Agáta, byla znovu uvrhnuta do vězení. Tam se svatá panna a mučednice, modlila k Pánu, aby jí dal sílu vydržet všechna muka, aby mohla spatřit Jeho slávu. Poté odevzdala svou duši Pánu a zesnula.

Když se o tom obyvatelé města dozvěděli, spěchali do vězení, přinesli myrhu a kadidlo a uspořádali pohřeb mučednice. Ve chvíli, kdy ukládali tělo mučednice Agáty do porfyrové hrobky, se tam zjevil svatý anděl ochránce v podobě krásného mladého muže, doprovázený stovkami dětí v bílých šatech. Na její hrob, pak položil mramorovou desku s nápisem: „Svatá, oddaná duše. Čest Bohu. Ochránkyně vlasti.“ Poté Anděl zmizel.

Zlý Quintinian, následně vzal své vojáky a odjel, aby se zmocnil majetku svaté mučednice Agáty. Avšak když po cestě přijel k řece a vstoupil do ní, aby se přes ni přebrodil, kůň se pod ním náhle splašil a svého jezdce ze sebe shodil. V řece, pak ležícího Quintiniana kůň kousl do tváře, rozdupal ho nohama a utopil v řece. Takto zakončil mučitel svůj zlý život, zlou smrtí. Mnozí hledali jeho tělo, ale nikdy ho už nenašli.

Když uplynul rok od smrti svaté Agáty, probudila se nedaleko města Katánie sopka Etna ², vypouštěla ze sebe kouř a oheň. Z kráteru vytékala láva jako velká řeka, která kameny tavila jako vosk. Všechny obyvatele města Katánie posedl velký strach a začali se bát, že jejich město bude zničeno.

A tehdy nejen křesťané, ale i pohané přiběhli do chrámu svaté mučednice Agáty a vzali její roucho, které přidrželi proti lávě, co se řítila k městu, jako štít a takto se bránili před smrtící a strašlivou ohnivou řekou lávy. A láva, jako by se před rouchem svaté mučednice zastyděla, se zastavila a uhasla. Když to lidé uviděli, radovali se velkou radostí a oslavovali Boha a svatou mučednici. Tento zázrak se stal 5. / 18. února, v den, kdy svatá mučednice zemřela za Krista, svého Pána, jemuž buď sláva navěky, amen.

__________

¹ Podle jiných pramenů, pocházela z města Panormus (Palermo). 

² Etna je nejvyšší činná sopka a jedna z nejmohutnějších sopek v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania na území stejnojmenného metropolitního města.