Svatý apoštol Filip

(památka dle církevního kalendáře 14. / dle světského to je 27. listopadu)

Pocházel z Betsaidy u Galilejského jezera, stejně jako apoštolové Petr a Ondřej (Jan 1, 44). Od svého mládí, byl vzděláván v Písmu Svatém a byl znalcem starozákonních proroctví o Mesiáši. Když jej Spasitel vyzval k následování, šel za Ním (Jan 1, 43), poznav v něm Spasitele. Ke Kristu přivedl i apoštola Natanaela (Jan 1, 45 - 51)
Po sestoupení Svatého Ducha, Filip horlivě šířil Evangelium v mnohých částech Asie a Řecka. Při šíření Božího Slova v Galileji, činil mnohé zázraky.
V Řecku, se jej pokoušeli zabít místní Židé, když mezi nimi kázal o Vzkříšeném Kristu, ale Hospodin jej zázračně zachránil. Ti, kteří se rozhodli zabít Filipa, pojednou oslepli, ale po jeho modlitbě znovu opět nabyli zraku a uvěřili v Ježíše Krista. Z Řecka odešel do Parthi (Parthská říše, dnešní Irán), poté do města Ašdod (leží na Izraelské pobřežní planině), kde uzdravil nemocné oči Nikoklidose, který jej přijal do svého domu a poté se dal s celou svou rodinou pokřtít.
Z Ašdodu odešel apoštol Filip do Hierapole Syrské, kde farizei navedení Židé zapálili dům, ve kterém apoštol přebýval. Když potom následně spatřili zázraky, které Filip při šíření Božího Slova činil, jakým byly, uzdravení nemohoucí ruky místního vládce Aristarcha, který chtěl udeřit apoštola a z mrtvých vzkříšení chlapce, který zemřel na rukách své matky, učinili ze svých skutků pokání a dali se pokřtít.
Následně apoštol odešel do Sýrie, Malé Asie, Lydie (historické území v Malé Asii shodné zhruba s dnešními tureckými provinciemi İzmir a Manisa) a Misie (Misia - taktéž Malá Asie, dnešní Turecko), všude tam šířil Evangelium a snášel mnohá strádání. Filipa a jeho sestru Mariannu (Mariamna), která jej doprovázela, mnohokráte kamenovali, věznili a vyháněli z měst.
Potom přišel do Frýgie (oblast v Malé Asii, dnešní Turecko, která se rozkládá v západní části Anatolské vysočiny), do města Hiearopol, kde se nacházelo mnoho pohanských chrámů. Jeden z těchto chrámů, byl zasvěcen hadům a při tomto chrámu žil velký had, kterému byly přinášeny oběti. Apoštol Filip silou svojí modlitby, tohoto hada zahubil a uzdravil mnohé z těch, kteří byli uštknuti jedovatými hady. Mezi uzdravenými, byl i manželka správce města Anthipata, která přijala křesťanství. Když se to Anthipat dozvěděl, přikázal apoštola Filipa, jeho sestru a apoštola Bartoloměje, kteří byli s ním, zatknout. Apoštolové byli na popud pohanských kněží ukřižováni. V tom samém čase, však započalo i veliké zemětřesení a všichni ti, kteří byli na soudu, byli zasypáni zemí. Apoštol Filip, který byl na kříži, se nepřestajně modlil za své mučitele, i za ty co utrpěli od následků zemětřesení. Shromáždění lidé, když spatřili, co se stalo, uvěřili v Krista a vydobyli si, aby apoštolové byli sňati z křížů. Apoštol Bartoloměj, který přežil ukřižování, byl osvobozen, pokřtil všechen věřící lid a ustavil jim biskupa. Apoštol Filip, skrze jehož modlitby, byli všichni zachráněni, krom Anthipata a pohanských kněží, zesnul na kříži. Jeho sestra Marianna, pochovala jeho tělo a spolu s apoštolem Bartolomějem, potom putovali do Arménie, šířit Slovo Boží, tam nakonec přijal smrt na kříži svatý apoštol Bartoloměj (jeho památka je 11.června/ 24. června), spravedlivá Marianna (její památka je 16.února/ 1. března), potom šířila Evangelium do konce svého života v Lykanoii (Malá Asie).

Svatý velký mučedník Mína

(památka dle církevního kalendáře 11. listopadu / dle světského 24. listopadu)

Mučedník Mína, byl původem Egypťan a svým povoláním byl voják a sloužil ve městě Kotuan (ve Frýgii, dnešním Turecku). To bylo za doby vlády císařů Diocletiana a Maximianuse (císaři vládli společně od 284 do 305. Diocletian na Východě a Maximianus na Západě). Mína byl křesťanem, protivilo se mu dívat se na obětování modlám, a tak jednoho času se rozhodl a opustil vojsko, město i lidi a odešel na opuštěné místo v horách, kde se oddával postu a modlitbě. To vše proto, že Mínovi, bylo snadněji žít s divokými zvířaty, nežli s bezbožnými lidmi.
Jednoho dne však svatý Mína spatřil, jak v dálce ve městě Kotuan, začali bezbožné oslavy v den pohanského svátku. Rozhodl se odejít do města a přede všemi, vyznat víru v Krista, Boha Živého a usvědčit jejich modloslužebnictví jako lživé a temné.
Kníže tohoto města jménem Piros, když spatřil, jak Mína přišel, zeptal se jej kdo je a odkud je. Svatý mu odpověděl: Mým domovem je Egypt, a jméno mi je Mína, byl jsem vojákem, ale když jsem viděl obětování modlám, odřekl jsem se všeho, co jsem doposud měl, všech ctí i vyznamenání. A nyní jsem zde přišel, abych přede všemi vyjevil, Krista mého jako Boha Pravého, aby On mne zjevil jako služebníka Svého v Království Nebeském.
Když toto Piros uslyšel, a Mína na výzvu obětovat modlám, oběť odmítl, dal Mínu propadnout velkým mučením. Byl bičován, jeho tělo trháno železným drápy, byl pálen svícemi a mučen mnoha dalšími mukami, až jej nakonec dali setnout mečem. Jeho tělo vrhli do ohně, aby je křesťané nemohli vzít a uctívat. Křesťané však zachránili od ohně, alespoň některé části. Tyto ostatky byly potom v hluboké úctě pohřbeny, poté byly jeho ostatky přeneseny do Alexandrie, tam znovu pochovány a nad nimi vystavěn chrám, zasvěcený svatému Mínovi.
Svatý velký mučedník Mína, strádal a zesnul okolo roku 304 a přesídlil se do Království Kristova. Ten kdo s vírou oslavoval a přizýval svatého Mínu v nesnázích ku pomoci, tomu vždy on pomohl. Místo jeho svatých ostatků, se proslavilo mnoha divy a modlitební ochranou svatého.

Svatý apoštol a evangelista Lukáš

(památka dle církevního kalendáře 18. října / dle světského 31. října)

Pocházel z Antiochie, v mládí vystudoval řeckou filozofii, dále lékařství a malířství. V tom čase, kdy na zemi kázal Spasitel náš Ježíš Kristus, svatý Lukáš přišel do Jeruzaléma, kde spatřil Spasitele, slyšel Jeho Spásonosné učení a byl svědkem Jeho zázračných skutků. Uvěřil v Něho jako ve Spasitele, a byl určen jedním ze Sedmdesáti apoštolů, kteří byli vysláni šířit blahou zvěst (Luk. 10, 1). Spolu s Kleopou spatřil Vzkříšeného Spasitele na cestě do Emauz (Luk. 24).
Po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly, se Lukáš vrátil do Antiochie, kde šířil radostnou zvěst o z mrtvých vstání, spolu s apoštolem Pavlem, se kterým poté odešel do Říma, obracejíce na víru Kristovu Židy a pohany. Pozdravuje vás milovaný lékař Lukáš, napsal Koloským apoštol Pavel (Koloským 4, 14). Okolo roku 60, na přání křesťanů napsal Svaté Evangelium. Po mučednické smrti velikého apoštola Pavla, svatý Lukáš, šířil Evangelium v Itálii, Dalmácii, Makedonii a ostatních zemích. Jako první napsal ikonou Přesvaté Bohorodice, ne jednu, ale tři, také ikonu sv. apoštolů Petra a Pavla. Proto se na něj hledí jako na zakladatele křesťanské ikonografie.
Ke stáří navštívil Libyi a Horní Egypt. Z Egypta se potom vrátil do Řecka, kde opětovně s velikou horlivostí šířil Evangelium a mnoho lidí obrátil ke Kristu, nehledíce na své stáří. Svatý apoštol Lukáš napsal Evangelium a Skutky Apoštolů, které věnoval Theofilu. Bylo mu 84 let, když přijal v řeckých Thébách mučednickou smrt. Jeho ostatky (lebka) byly přivezeny do českých zemí Karlem IV. a jsou součástí Svatovítského pokladu v Praze.

CTIHODNÍ MUČEDNÍCI GURIJ, SAMON A AVIV

(památka dle církevního kalendáře 15. listopadu / dle světského 28. listopadu)

Svatý Gurij a Samon byli přátelé a významní občané města Edessy (dnes Şanlıurfa, město v Turecku). V době pronásledování křesťanů za císařů Diokleciána (284 – 305) a Galeria (305 – 311) se tito dva zbožní křesťané, kteří byli velikými šiřiteli křesťanství, schovali před útlakem a mučením mimo město, kde žili v postu a modlitbě. Byli ale chyceni a předvedeni před soudce, aby se poklonili a obětovali modlám, na což odpověděli: «Jestliže se pokoříme před císařským nařízením a skloníme se před modlami, zahyneme, i kdybys nás nedal zabít». Na což byli krutě mučeni a poté byli uvrženi do žaláře, ve kterém zůstali od 1. srpna do 10. Listopadu a byli zde souženi hladem, zimou, a museli zůstat v neustálé tmě. Ve vězení se mučedníci modlili těmito slovy:
«Když volám, vyslyš mne, Bože spravedlnosti mé. Ty jsi mi v úzkosti zjednal svobodu. Smiluj se nade mnou, a vyslyš modlitbu mou (Žalm 4,1). Tys utěšil proroka Davida v jeho soužení, proroka Daniela jsi učinil nad lvy silnějšího (Daniel 6) a mládencům jsi daroval vítězství nad mučitelem a jeho plameny (Daniel 3), ty nyní vidíš naši nemohoucnost, vidíš i onu zlobu, která povstala proti nám. Nepřítel snaží se od Tebe odtrhnout dílo pravice Tvé a oloupit nás o Tvoji Slávu. Ty však zhlédni milosrdným svým zrakem na nás a zachovej v nás neuhasínající světlo přikázání Tvých. Světlem svým spravuj kroky naše a učiň nás důstojnými Tvé blažennosti, neboť Ty jsi Blahoslavený na věky věkův».
Ze svého žaláře byli ještě několikráte vyvedeni a opětovně mučeni, ale protože zůstali neochvějní a pevní ve víře Kristově, byli jedné noci mučedníci vyvezeni za město, a tam jim mučitelé mečem setnuli hlavy. Zbožní křesťané poté pohřbili jejich svatá těla.
Za několik let byla na křesťany za posledního pohanského císaře Licinia (308 – 324) započata nová pronásledování. Císař vydal rozhodnutí k zatčení diákona Aviva, horlivého šiřitele křesťanské víry. Diákon Edesské církve Aviv však přišel před městské paláce sám, neboť si nepřál, aby při jeho hledání a pronásledování strádali i ostatní křesťané. Svatý Aviv vyznal svojí víru, sám vešel do ohně, kde s modlitbou odevzdal svoji duši Hospodinu (†322). Když oheň sám utichl, matka svatého spolu s ostatními spatřili, že tělo Aviva je neporušené, a nakonec jeho tělo pochovali vedle mučedníků Gurije a Samona.
Když pronásledování křesťanů pominulo, křesťané vystavěli chrám na památku tří mučedníků: Gurija, Samona a Aviva, jejichž svaté a divotvorné ostatky uložili do jedné schrány. Mnoho zázraků se dělo těm, kdo s vírou a láskou vzývali tyto svaté na pomoc.
Z mnohých zázraků a divů těchto Božích mučedníků je jeden, který je nejvýznamnější. Jedna vdova v Edesse měla dceru, zbožnou dívku Euthimii, se kterou se oženil jeden Gót (Gótové byli východogermánské etnikum, které podle tradice pocházelo z jižního Švédska a ostrova Gotlandu), voják z řeckého vojska. Matka této dívky se však o ni velmi strachovala a nechtěla ji pustit samotnou do daleké země. Nakonec se ji podařilo přimět Góta, aby se zapřísáhl u schrány svatých tří mučedníků, že nic zlého dívce neučiní, že jí pojme za svoji zákonnou ženu, neboť tvrdil, že je svobodný. Ve skutečnosti byl však již ženatý, a když dívku Euthimii odvedl do své vlasti, držel jí tam ne jako ženu, ale jako otrokyni, dokud nezemřela jeho vlastní žena. Potom se rozhodl, že spolu se svojí zesnulou ženou pohřbí i tuto živou dívku – otrokyni Euthimii. Dívka s pláčem prosila a modlila se ke svatým mučedníkům, aby ji zachránili. I zjevili se jí tehdy tito svatí mučedníci a zachránili ji tak, že ji v okamžiku zázračně přenesli z gótské země do Edessy, do chrámu svatých mučedníků. Druhý den ráno, když se chrám otevíral k bohoslužbě, našli dívku u schrány se svatými ostatky mučedníků.
Svatí mučedníci Gurij, Samon a Aviv jsou známi v pravoslavné tradici jako ochránci manželství a šťastné rodiny a věřící se k nim takto s vírou obracejí.

Povýšení Svatého Kříže

(památka dle církevního kalendáře 14. září/ to je 27. září dle světského)

Tohoto dne oslavují se dvě události spojené se Svatým a Čestným Křížem Kristovým. První je nalezení Čestného Kříže na Golgotě, a druhá je navrácení Čestného Kříže z Persie do Jeruzaléma.
Římští císaři, kteří byli pohané, se snažili zcela zničit v paměti lidí vzpomínku o svatých místech, kde strádal, byl ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel Ježíš Kristus. Císař Hadrián dal příkaz zasypat zemí a kamením Golgotu a Hrob Páně, a dal zde vystavět obětiště pohanské bohyni Venuši, zde postavil i sochu Jupitera. Na toto místo se scházeli pohané, a konali zde pohanské oběti.
Ale roku 306, když nastoupil na Byzantský trůn císař Konstantin Veliký (památka 21. května/ 3. června), první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, a tento císař, spolu se svou matkou císařovnou Helenou, se rozhodl všechna tato svatá místa obnovit a očistit je ode všeho pohanského.
O místě kde se nalézal Kristův Kříž, pověděl císařovně Heleně jeden židovský stařec jménem Juda, on jediný věděl, kde a na jakém místě se nachází, a že byl zakopán pod Venušiným chrámem. Když ho tam svatá císařovna Helena (památka 21. května/ 3. června) při obnově místa Kristova ukřižování našla, nalezla kříže tři, tabulku s nápisem, která byla udělána z příkazu Piláta (Ježíš Nazaretský, král Židovský - Jan 19, 19) a čtyři hřeby, které probily Tělo Krista.
Svatá císařovna, když kříže spatřila, nevěděla, který z nich byl Kristův, a když byla stále na pochybách, procházel kolem tohoto místa smuteční průvod s mrtvým. Tehdy světitel Makarij, biskup Jeruzalémský, řekl, aby na mrtvého položili vždy po jednom z těchto tří křížů. Když na mrtvého položili první a druhý kříž, mrtvý stále ležel nehnutý, když však na něj položili třetí kříž, mrtvý ožil. Proto poznali, že tento třetí je Čestný a Životodárný Kříž Kristův. Přiložili jej pak také k jedné nemocné ženě, načež se tato žena hned uzdravila. Tehdy pak, světitel Makarij vyzdvihl Svatý Kříž, tak aby ho zbožný národ viděl, a národ se slzami zpíval Κύριε ελέησον, Hospodi pomiluj, Pane smiluj se! To se událo roku 326, císařovna poté nechala udělat stříbrnou schránu, do které dala uložit Svatý Kříž.
Židovský stařec Juda spolu s dalšími židy, kteří spatřili tyto pozoruhodné divy na vlastní oči, uvěřili v Krista a přijali svatý křest. Juda přijal jméno Kyriak a později byl rukopoložen na biskupa Jeruzalémského. V době vlády Juliána Apostaty (361 - 363), svt. Kyriak přijal mučednickou smrt pro Krista (jeho památka je 28. října dle církevního/ dle světského to je 10. listopadu).
Svatá císařovna Helena vyznačila místa spojená s pozemským životem Spasitele, tím, že ve svaté zemi dala postavit více než osmdesát chrámů. Byly postaveny chrámy v Betlémě, na místě Kristova Narození, na Olivové hoře, odkud se Spasitel vystoupil na nebe, v Getsemanii, kde se Spasitel modlil před Svým strádáním a na místě kde byla pohřbena Boží Matka po svém Zesnutí. Do Konstantinopole svatá Helena přivezla část Životodárného Kříže a hřeby. Apoštolům rovný císař Konstantin dal vystavět v Jeruzalémě, velkolepý a rozsáhlý chrám v čest Vzkříšení Kristova, který pod svou kopulí, vměstnal jak Kristův Hrob, tak Golgotu. Chrám se stavěl okolo deseti let. Svatá Helena se už nedožila vysvěcení chrámu, zemřela roku 327. Chrám byl vysvěcen 13. září 335 (dle světského kalendáře to je 26. září), následující den bylo určeno oslavovat Povýšení Čestného a Životodárného Kříže.
V tento den vzpomíná se i navrácení Čestného Kříže do Jeruzaléma, po jeho čtrnáctiletém držení v Persii. V době vlády Byzantského císaře Fokase (602 - 610), perský velkokrál Husrav II. ve válce proti Řekům zničil řecké vojsko, vyraboval Jeruzalém a vzal do držení Životodárný Kříž Páně spolu s ním, vzal do zajetí i svt. Zachariáše patriarchu Jeruzalémského (609 – 633; jeho památka je 21. února dle církevního/ dle světského to je 6. března). Kříž byl v Persii čtrnáct let, a až při císaři Herakleiosovi (610 - 641), byla křesťanům navrácena jejich svatyně – Kříž Páně, to, když císař Herakleios s pomocí Boží zvítězil nad Husravem II. a poté s jeho synem Kavádem II. uzavřel mír S velkým vítězstvím byl Životodárný Kříž přinesen do Jeruzaléma. Císař Herakleios s císařskou korunou a v císařském plášti donesl do chrámu Kristova Vzkříšení. Spolu s císařem šel i patriarch Zachariáš. U dveří, které vedly na Golgotu, se však císař zastavil a nemohl se pohnout dále. Svatý patriarch, objasnil císaři, že v jeho cestě mu brání Anděl Páně, neboť Ten, který nesl na Golgotu Kříž, aby takto vykoupil svět z hříchu, učinil Křížovou cestu v pokorném vidu. Tehdy Herakleios, sňal korunu i plášť, oblékl prostý šat a poté už bez překážek, vnesl Kříž Kristův do chrámu, pro radost a útěchu křesťanského světa.

Tropar hlas 1.
Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému! Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům a ochraňuj věrné své Křížem svým.

Kříži tvému klaníme se, ó Pane, a svaté Vzkříšení tvé slavíme.

Památka obnovení svatého chrámu Vzkříšení Krista a našeho Boha (335)

(památka dle církevního kalendáře 13. září/ to je 26. září dle světského)

V tento den si připomínáme památku obnovení svatého chrámu Vzkříšení Krista a našeho Boha (335), v Jeruzalémě.
Toto svaté místo, kde strádal, byl ukřižován, pohřben a nakonec vstal z mrtvých náš Spasitel, dlouho potom všem, bylo pošlapáváno a znevažováno pohany. Když v roce 70, římský císař Titus (Flavius Vespasianus)dobyl Jeruzalém, zničil celé město, dal zbořit Šalamounův chrám, ze kterého nezůstal kámen na kameni, tak jak to předpověděl Spasitel v jedné besedě s učedníky (A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!" Ježíš mu řekl: "Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno." Mk. 13; 1 - 2).
Později horlivý pohan, císař Hadrián (Publius Aelius Hadrianus), nechal vystavět na místě Titusem zničeného Jeruzaléma nové město, které dal pojmenovat podle sebe Aelia a zakázal město nazývat dřívějším jménem.
Svatý Hrob dal zasypat zemí a kamením, a poté dal na tomto místě postavit modlu, na Golgotě kde byl ukřižován Spasitel, roku 119, dal postavit chrám zasvěcený Venuši. Na místě kde se narodil Spasitel, dal postavit sochu Adónise. Vše toto činil proto, aby bylo zapomenuto na Spasitele Krista, a nikdy už nebyla tato místa ani vzpomínána. Když nastoupil svoji vládu císař Konstantin Veliký, první z římských císařů, který přiznal křesťanskou víru, tak spolu se svojí matkou císařovnou Helenou, se rozhodli obnovit město Jeruzalém a všechny tato místa obnovit, očistit je ode všeho pohanského. A na místech Kristova strádání a Vzkříšení vystavět nový chrám.
Zbožná císařovna Helena odjela do svaté země, s velkou sumou zlata na tuto obnovu, apoštolům rovný císař Konstantin napsal poselství patriarchovi Makariovi I. ve kterém jej žádal o veškerou pomoc, svojí matce, při obnově křesťanských svatyní. Apoštolům rovná císařovna Helena, nechal zničit všechny pohanské obětiště, celé město nechal zbavit pohanských model, a svatá místa dala znovu vysvětit. Zasypaný Kristův Hrob byl znovu nalezen, takto i místo Kristova ukřižování Svatá Golgota, pod kterou, byl nalezen i Svatý Kristův Kříž, který se proslavil velikými zázraky a divy, které si připomínáme v den Povýšení Svatého Kříže.
Svatá císařovna, když svatá místa byla takto znovu navrácena a očištěna, započala se stavbou velkolepého chrámu, který pod svojí střechou měl místo Kristova ukřižování – Golgotu, i Kristův Hrob, obě svatá místa nedaleko od sebe, podle slov svatého Jana Bohoslova - V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (Jan 19; 41 – 42). Chrám Kristova Vzkříšení se stavěl deset let, svatá císařovna Helena, se nedožila jeho dokončení, zesnula roku 327. Po dobu kdy žila ve svaté zemi, byly postaveny chrámy v Betlémě, na Olivové hoře, v Getsemanii a na dalších místech spojených s životem Spasitele a událostmi Starého Zákona.
Když byl Chrám Kristova Vzkříšení dokončen, byl nazván Martirion, na památku strádání Spasitele na Kříži. Dokončení chrámu se potkalo i s datem Týrského sněmu a s třicetiletím vlády svatého císaře Konstantina.
13. září 335 dle církevního kalendáře, bylo vysvěceno celé město Jeruzalém a památka byla svatými otci ustanovena právě tento den.


Svatá církev, nás v tento den vyzívá, abychom odložili starého člověka a obnovili se, abychom žili novým životem, a vše to, z čeho pochází smrt, drželi na uzdě. Máme mít v nenávisti každé sousto ze stromu hříchu, myslet je na to jak zanechat starého způsobu života a takto obnovovali sebe v tento den obnovení.
Odložte, bratři, starého člověka a obnovte se, žijte novým životem, držte na uzdě vše, z čeho pochází smrt. Kárejme všechny údy a mějme v nenávisti každé zlé sousto stromu hříchu. Mysleme jen na to, jak zanechat starého způsobu života. Takto nechť se obnovuje člověk, tím ať je uctíván den obnovení.

2. stichira na »Hospodine, k tobě volám« hlas 6.

V tento den děkujeme, Kristu, který postavil svou církev jako mohutný sloup na skále víry, nepohnutou na věky.
Tys postavil svou církev jako mohutný sloup, neboť jsi ji založil na skále víry. Proto zůstává nepohnutou na věky, poněvadž má tebe, který ses stal kvůli ní v posledních dnech neproměnitelně člověkem. Za to ti svým zpěvem děkujeme a rceme: „Ty jsi byl před věky, jsi na věky a jsi stále náš Král, sláva tobě!“

3. stichira na »Hospodine, k tobě volám« hlas 6.

Tropar Hlas 4.
Jako nádheru klenby nebeské ukázal jsi, Pane, dole na zemi krásu svatého příbytku slávy své. Upevni jej na věky věkův a skrze Bohorodici přijmi modlitby, jež ti v něm neustále přinášíme. Živote a vzkříšení všech!

Ctihodný Amvrosij Optinský

(jeho památka, se slaví v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků 27. června dle církevního kalendáře/dle světského to je 10. července; v den zesnutí 10. /23. října; v den Sboru ctihodných optinských starců 11. /24. října)

Ctihodný Amvrosij Optinský (světským jménem Alexandr) se narodil 23. listopadu roku 1812 ve vesnici Velká Lipovica (Большая Липовица) v Tambovské gubernii v početné rodině ponomara 1) Michaila Fedoroviče a Marty Nikolajevny Grenkových.
Když mu bylo 12 let, rodiče jej poslali do učení do Tambovské duchovní školy, po které nastoupil do Tambovského duchovního semináře. V posledním ročníku semináře těžce onemocněl a v důsledku této nemoci dal Alexandr slib Bohu, že když se uzdraví, vstoupí do monastýru. Přestože se uzdravil, několik let splnění tohoto slibu odkládal. Poté, co úspěšně zakončil seminář, se Alexandr Michailovič stal nejprve domácím učitelem a potom také přednášejícím v Lipecké duchovní škole. Nakonec ale roku 1839 přece jen vstoupil do monastýru v čest Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně v Kalužské eparchii. Při vstupu do monastýru byl svěřen do duchovní péče velkého starce Lva 2). Alexandr byl určen do monastýrského skýtu 3), kde měl vykonávat poslušenství ve formě pomocníka kuchaře. Těžká práce v kuchyni však ani trochu nezarmucovala bývalého učitele duchovní školy. Přijal s radostí tuto práci a vykonával ji s pokorou, jakoby mu jí přikázal konat samotný Hospodin. Práce v kuchyni zaujímala u mladého poslušníka vetší část dne, stávalo se tedy, že mu pro bohoslužby zbývalo jen málo času; díky této službě se však o to více naučil vnitřní modlitbě.
Ve svých třiceti letech, po třech letech zkušební doby, přijal Alexandr mnišský postřih se jménem Amvrosij v čest svatého biskupa mediolánského (milánského) Ambrosije (Ambrože) 4), a v témže roce byl rukopoložen na jerodiákona a po dalších třech letech i na jeromonacha. Znovu velmi těžce onemocněl, a již nikdy se zcela neuzdravil; již během této nemoci přijal velikou schimu 5) se zachováním svého mnišského jména . Nezarmucoval se však pro svoji nemoc a nemohoucnost, naopak, všechno utrpení považoval za poučení pro svoji duši. Všem nemocným, kteří za ním pro jeho svatý život začali přijíždět, proto pro poučení říkal: Bůh nepotřebuje od nemocného tělesné skutky ke spáse, ale jen trpělivost spolu s pokorou a vděčností.
Jeroschimonach Amvrosij začal pomáhat svému duchovnímu otci, kterým se stal po zesnutí ctih. Lva ctihodný Makárij 5), kdy přijímal poutníky a podílel se na překladech a vydávání děl svatých otců a duchovních knih; sám Amvrosij znal a dokonale ovládal pět cizích jazyků. Po zesnutí ctihodného Makárija roku 1860 se ctihodný Amvrosij stal duchovním učitelem a rádcem celého mnišského bratrstva Optinské poustevny. Pro duchovní poučení za ním přicházely tisíce poutníků, lidé věřící i nevěřící, z celého Ruska.
Kvůli duchovnímu poučení a rozhovoru za ním přijížděli takové osobnosti, jakými byli: kníže Konstantin Konstantinovič Romanov starší, Fjodor Michailovič Dostojevskij, Konstantin Nikolajevič Leontijev (později mnich Kliment), Alexej Konstantinovič Tolstoj, Lev Nikolajevič Tolstoj, Michail Petrovič Pogodin a mnozí další. Ctihodný Amvrosij si nikdy nedovolil pronést nějaké prázdné slovo, vždy hovořil ve snaze pomoci, napravit a duchovně poučit. Na častou a naléhavou otázku "Jak žít?" – dával prostou odpověď: "Žít a netruchlit, nikoho nesoudit, nikoho netrápit, a všem takovým má úcta". "My musíme žít na zemi tak jako kolo, které se otáčí. To se vždy jednou svou částí dotýká země, ale ostatními hned směřuje zase nahoru. My však, jakmile padneme a zalehneme na zem, tak ani už vstát nedovedeme".
Ctihodný Amvrosij měl dar jasnozřivosti, uzdravoval nemocné, mnoho pomáhal potřebným a chudým. Aby mohl starec, sám tělesně nemohoucí, pomáhat druhým, zjevoval se ctih. Amvrosij lidem na velkou dálku, zjevně i ve snu. Ke konci života pomohl ctih. Amvrosij založit ženský Šamordinský monastýr, v čest ikony Přesvaté Bohorodice Kazaňské, kam posílal - žít nebo pro pomoc – ženy nemocné, chudé a bez pomoci, ale i zbožné dívky a sirotky. Ctihodný Amvrosij byl velký modlitebník za celou zemi, a mnohdy se stávalo, že jeho tvář během modlitby zářila světlem.
Ctihodný Amvrosij zesnul 10. /23. října 1891 v Šamordinském monastýru a pochován byl v Optinské poustevně, vedle hrobu ctihodného starce Makárija. Po svém zesnutí se zjevil mnoha lidem z různých částí Ruska, a nadále pomáhal potřebným a uzdravoval nemocné. Pravoslavný lid jej proto vždy měl a choval ve velké úctě, zejména pro svatost jeho života, která se projevovala jeho neutuchajícím zájmem a opravdovou láskou k bližnímu.
Roku 1988 byl ctihodný Amvrosij na místním sněmu Ruské pravoslavné církve přičleněn k zástupu svatých služebníků Božích. Jeho vyzdvižené svaté ostatky se nacházejí v katedrálním chrámu Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu v Optinské poustevně.
____________________________________________

1) Ponomar z řeckého παραμοναριος – «stráž», «vrátný», služebník pravoslavného chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat v chóru a přisluhovat při bohoslužbách.

2) Ctihodný Lev Optinský, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 11. /24. října.

3) Skýt – z řeckého Σκήτη; jedná se o obydlí mnichů, žijících zcela samostatně, nebo odděleně od monastýru se zvlášť přísnými pravidly mnišského života, nazvání pochází od Skitské pouště v severozápadní části Egypta na jihu od Alexandrie, která byla prvotním místem šíření mnišství.

4) památka 7. prosince / 20. prosince

5) Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický.

6) památka je v den jeho zesnutí 7. / 20. září

Jak se připodobnit k Bohu

Svatý apoštol Pavel ve svém Poselství k Efezským píše: Buďte tedy následovníci Boží, jakožto děti milované. (Ef 5, 1) Opravdoví křesťané se mohou připodobnit Bohu tehdy, když naplní zejména tato evangelní přikázání:

1. Pán ve svatém Evangeliu říká: «Buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest» a dále též «On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. » (Luk 6, 36; Mat 5, 45)
Toto přikázání za prvé znamená, že člověk musí být slitovný a soucitný k bližním, především tehdy, když dává milodary a nerozlišuje přitom důstojné od nedůstojných. Za druhé, toto přikázání od nás vyžaduje shovívavost k bližním a odpouštění jejich všelikých nedostatků, křivd a prohřešků.
2. Svatý apoštol Petr píše: «Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás před tím ovládaly, v době vaší nevědomosti, ale jako je svatý Ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. Vždyť je psáno: Svatí buďte, neboť Já jsem svatý. » (1 Petr 1, 14 - 16)
Toto přikázání znamená, že člověk musí chránit počestnost, tělesnou i duševní čistotu, a to nejenom ve vztahu k vášni smilstva, ale i ohledně dalších vášní, protože i závist, nenávist a zlé smýšlení o druhých činí duši nečistou.
3. V Evangeliu od Matouše je napsáno: «Buďte vy tedy dokonalí, jako i Otec váš, který jest v nebesích, dokonalý jest. » (Mat 5, 48)
Křesťanská dokonalost spočívá podle slov ctih. Izáka Syrského v hloubce pokory; Farizej tak, jak sám o sobě svědčil, nebyl náchylný k žádné neřesti, ale protože se povýšil, odsoudil a ponížil celníka, nejen že ztratil vše, ale byl zavrhnut Bohem. Z tohoto důvodu Pán říká: «Tak i vy, když učiníte vše, což vám bylo přikázáno, řekněte: Služebníci neužiteční jsme. Což jsme povinni byli učinit, učinili jsme. » (Luk 17, 10)
Jakkoli by byl kdo z křesťanů pevný, neochvějný a přesný v plnění svých křesťanských povinností, takovéto jeho plnění a duchovní činění se může dle slov svatých Otců připodobnit jen k malé studánce nebo k tomu nejmenšímu jezírku. Přikázání Boží se dají přirovnat k velikému moři podle svědectví svatého proroka Davida: «Přikázání Tvé, nezměrně rozsáhlé... » (Ž 119, 96)
Před touto nezměrnou rozsáhlostí zůstali bezděčně pokornými všichni velcí svatí, kteří se považovali být zemí a popelem a za horší než kterékoli stvoření. Podobně jak to vyjádřil nejmoudřejší z apoštolů, svatý Pavel: «Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou poctu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši. Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my. » (Fil 3, 13 - 15).

Zesnutí Přesvaté Bohorodice
(památka dle církevního kalendáře 15. srpna/ to je 28. srpna dle světského)

Po ukřižování, smrti a Vzkříšení Pána Ježíše Krista žila Přesvatá Bohorodice v domě svatého apoštola Jana Bohoslovce, který se o ni staral. Všichni křesťané ji milovali a velmi si jí vážili. Matka Boží byla pokorného srdce, ve svých skutcích byla stále dobrosrdečná, mluvila s každým jako s Bohem a ne s člověkem, vždy jen o potřebném a dobrém. Její slova byla vždy plná milosti a beseda s ní zahřívala lidské srdce něhou. Všem přála mnoho dobrého, nikomu nikdy neukřivdila, nikoho nepřehlížela, nikomu se nevysmívala.
Matka Boží chodívala často do Betléma, kde se narodil Kristus, a na místa jeho dobrovolného strádání a smrti. Často vystupovala na Olivovou horu, ze které se Kristus povznesl na nebe, a se slzami prosila svého Syna, aby ji vzal k sobě. Jednou, když se takto modlila, se jí zjevil archanděl Gabriel, který jí sloužil už od jejího útlého dětství. Když malá Panna Marie žila ještě v jeruzalémském chrámu, Gabriel jí přinášel pokrm s Nebes a tím ji vždy krmil. Byl to právě on, kdo jí přinesl blahou zvěst o brzkém Kristově vtělení a nepřetržitě ji ochraňoval. Tehdy se jí opět zjevil a řekl jí o jejím brzkém zesnutí. Matka Boží se nevýslovně zaradovala, poklonila se mu až k zemi a z duše děkovala Spasiteli.
Když přišel čas jejího zesnutí, připravila ve svém domě vše potřebné. Za chvíli bylo slyšet neobyčejný šum a dům se naplnil množstvím oblaků. Na těchto oblacích přiletěli na Boží povel z různých konců země svatí apoštolové. Velmi se zaradovali, když spatřili druh druha a podivovali se tomu, proč je zde Hospodin shromáždil. Z domu jim vyšel v ústrety sv. Jan Bohoslovec a v radostném pláči jim pověděl novinu o brzkém zesnutí Přesvaté Bohorodice. Najednou se otevřelo Nebe a sám Král slávy Kristus se všemi nebeskými mocnostmi a dušemi praotců a proroků přistoupil ke své Přečisté Matce, která ležela na smrtelném loži. Když Přesvatá Bohorodice spatřila svého Syna, řekla: „Velebí duše má Hospodina a duch můj zaplesal v Bohu Spasiteli mém,“ pak naposledy vstala ze svého lože a poklonila se mu, radostně oddala svoji duši do jeho rukou a usnula jakoby sladkým snem. V tom okamžiku začali andělé zpívat: „Raduj se, milostiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami…“
Když apoštolové nesli tělo Boží Matky k místu jejího pohřbení, sv. Jan Bohoslovec přitom nesl vpředu rajskou větévku, kterou Přesvatou Bohorodici přinesl archanděl Gabriel. Nevěřící, kteří neměli v lásce už jejího Syna, se zlostně dívali i na apoštoly a snažili se nějakým způsobem znesvětit pohřeb Boží Matky. Jeden z nevěřících se rozhodl strčit do přečistého těla Bohorodice tak, aby upadlo, ale sotva se dotkl jejího lože, anděl Boží mu usekl ruce. V tom okamžiku tento zlý člověk pochopil, čeho strašného se dopustil, uvěřil v Krista, učinil pokání a s prosbou o odpuštění zvolal k Přesvaté Bohorodici, která mu ruce uzdravila. Při pohřbení těla Boží Matky se pak stalo ještě mnoho dalších podivuhodných zázraků.
Za tři dny po pohřbu dorazil do Jeruzaléma i sv. apoštol Tomáš, aby se mohl rozloučit s Boží Matkou. Apoštolové se s ním pozdravili, a vidouce jeho zármutek, odkryli mu hrob Přesvaté Bohorodice, aby se jí mohl poklonit. Náhle však všichni spatřili, že tělo Přesvaté Bohorodice tam není. Toho dne večer se jim Boží Matka zjevila obklopena anděly a zářící v nevýslovné slávě a řekla jim: „Radujte se! Já budu s vámi po všechny dny.“ Apoštolové na to radostně zvolali: „Přesvatá Bohorodice, pomáhej nám!“ Nejdříve tedy uvěřili apoštolové a potom zvěstovali celé Církvi, že Hospodin vzkřísil Bohorodici třetího dne a s tělem ji povznesl do nebe jako Královnu Nebeskou.
I když Bohorodice opustila zemi tělesně, neopustila ji svojí milostí. Ze své výsosti shlíží na nás jako starostlivá a laskavá matka, plní naše dobrá přání, odvrací nás od všeho hříchu, zastává se nás před spravedlivým Božím hněvem a svými modlitbami zbavuje naši duši smrti. Když se budeme modlit k Přesvaté Bohorodici s čistým srdcem a upřímnou duší, poznáme, že její pomoc nás bude vždy provázet…


Tropar hlas 1.
Rodíc, panenství jsi zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, ó matko Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista.
(památka dle církevního kalendáře 6. srpna/ to je 19. srpna dle světského)


Třetího roku Svého učení na zemi Pán Ježíš, častěji hovořil k učedníkům, o Svém blízkém strádání, ale zároveň i o Svojí slávě, po strádání na kříži.

Aby nadcházející strádání neoslabilo Jeho učedníky a ti, aby pro to od Něj neodpadli, On Přemoudrý, jim chtěl před Svým strádáním ukázat i Svoji Božskou Slávu. Proto vzal sebou Petra, Jakuba a Jana a vyšel s nimi za noci na horu Tábor, kde se před nimi proměnil. A Jeho tvář zářila jako slunce a Jeho šat byl oslnivě bílý (Matouš 17, 2).
A zjevili se vedle Něj Mojžíš a Eliáš, velicí starozákonní proroci. A když je spatřili učedníci, podivili se a Petr řekl: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, uděláme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden. Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A, hlas z toho oblaku řkoucí: Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi dobře zalíbilo, toho poslouchejte. To uslyševše učedníci, padli na tváři své a báli se velmi. A přistoupiv Ježíš, dotkl se jich, řka: Vstaňte a nebojte se. (Matouš 17, 4-7).
Proč Pán vzal na horu Tábor jen trojici učedníků a ne všechny? To proto, neboť Jidáš nebyl důstojný vidět Božskou slávu Učitele, které ho měl zradit a Pán nechtěl nechat jeho samotného pod horou, aby tak tento zrádce nemohl ospravedlnit svoji zradu.
Proč se proměnil na hoře a ne v nížině? Aby nás naučil dvěma ctnostem, pracovitosti, zbožnosti a pamatováním na Boha. Neboť ke stoupání do výšin je zapotřebí námahy a ona výšina, na kterou vyšli, představuje výšinu myšlenek našich tj. zbožnosti, pamatováním na Boha.
Proč se proměnil za noci? Neboť noc je k modlitbě a zbožným myšlenkám vhodnější nežli den a také proto, že noc pokrývá tmou pozemskou krásu a odkrývá krásu hvězdného nebe.
Proč se zjevili Mojžíš a Eliáš? Aby byl rozbit a zničen omyl a klam židů, že Kristus je jeden z proroků, Eliáš, Jeremiáš, anebo nějaký jiný, proto se On zjevil jako Král nad proroky, a proto se zjevili Mojžíš a Eliáš jako Jeho služebníci. Do toho času, Pán mnohokráte ukázal učedníkům Svoji božskou moc. A na Táboře jim odhalil svou božskou přirozenost. Toto vidění, Jeho Božství, a vyslyšení nebeského svědectví o Něm, jako o Synu Božím, bylo zapotřebí, aby posloužilo učedníkům ve dnech strádání Páně, na upevnění neochvějné víry v Něho a Jeho konečného vítězství.

Tropar hlas 7.
Tys proměnil se na hoře, Kriste Bože, a ukázal jsi učedníkům slávu svou, pokud ji snésti mohli. Na přímluvy Bohorodice ať zasvitne též nám hříšným světlo Tvoje věčné. Dárce světla, sláva Tobě.

SVATÝ APOŠTOL PAVEL
(památka dle církevního kalendáře 29. června/ to je 12. července dle světského)

Rodem byl z Tarsu (Tarsus - město na jižním pobřeží dnešního Turecka), z pokolení Benjamín. Nejprve se jmenoval Saul, byl učedníkem Gamaliela, byl farizej a pronásledovatel křesťanů. Na křesťanskou víru, byl zázračně obrácen samotným Pánem, který se mu jasně zjevil na jeho cestě do Damašku (Sk. 9, 3 - 6). Pokřtěn byl apoštolem Ananiášem (Sk. 9, 18), poté byl nazván Pavlem a povolán na službu velkých apoštolů. S plamennou horlivostí šířil Evangelium na všechny strany, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy i mezi pohany. Byl nazván apoštolem pohanů. Nakolik byla strašná jeho strádání, natolik byla veliká, nadlidská trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, jeho každodenní život byl vždy na hranici života a smrti. Protože naplnil všechny dny a noci prací a strádáním za Krista a protože rozšiřoval Církev Boží na mnoha místech světa, dosáhl proto i onu míru dokonalosti, že mohl říci: «nežiji už já, ale žije ve mně Kristus» (Gal. 2, 20), tehdy pak byl popraven v Římě, za časů císaře Nera, jako i apoštol Petr.

HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.

První list svatého Pavla apoštola ke Korintským 13,1-13