Životy Svatých

 

Vjezd Páně do Jeruzaléma 

Květná neděle

Dvě události, vzkříšení Lazara, muže mrtvého čtyři dny, a Pánův vjezd do Jeruzaléma, jsou neoddělitelné jedna od druhé ve vztahu k osobě Ježíše Krista. Ve vzkříšení Lazara Kristus zjevil Svoji Božskou všemohoucnost a my jsme zpívali píseň Vítěze nad smrtí: „Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení, z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože...“ Dnes spolu s věrnými obyvateli Jeruzaléma a celého všehomíru voláme: „Hosanna na výsostech“ Spasiteli světa – Mesiáši.

Po vzkříšení Lazara, když ve Spasitele uvěřilo mnoho předních Židů, nemohl už zůstávat v Judeji – „protože dosud nepřišla jeho hodina“. Na čas se odebral do města jménem Efraim a tam, obklopen pouze svými učedníky, je připravoval na velké dílo, na již dozrálou sklizeň světa.

A tak se přiblížil svátek Paschy, ten svátek, kdy měl být spolu s beránky zákonem k tomu určenými obětován i Beránek, který snímá hříchy světa. K tomuto svátku namířil své kroky do Jeruzaléma i Spasitel.

Cestou ke svým učedníkům promlouvá již potřetí a s ještě jasnějšími podrobnostmi o tom, že bude vydán velekněžím a zákoníkům, kteří jej odsoudí k smrti a vydají pohanům; že se mu pohané budou posmívat, budou ho bičovat a bude ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých.

Cestou do Jeruzaléma se Kristus zastavil v milované vesnici Betánii, kde ho s láskou očekávala zbožná rodina – Lazar, vzkříšený z mrtvých, a jeho sestry. Během jídla se odvíjí rozhovor, který vede k uznání Krista jako Mesiáše několika dalšími významnými Židy, kteří se přišli osobně přesvědčit o zázraku, jenž se stal na Lazarovi. Během tohoto rozhovoru Marie, naplněná vděčností za svého bratra, živého svědka Kristovy spasitelské všemohoucnosti, pocítila nesmírnou potřebu vyjádřit Kristu svou vděčnost, lásku a úctu. Vstala, vzala alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu, rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu a nohy. K Jidášovu rozhořčení Spasitel odpověděl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek... uchovala to ke dni mého pohřbu!“

Zpráva o tom, že Kristus v Betánii obrátil na víru několik dalších významných Židů, se rychle donesla k veleradě. Nenávist jeho nepřátel rostla. Spasitel pak věděl, že se blíží hodina jeho utrpení na kříži, a ačkoliv o sobě dosud mluvil jako o zaslíbeném Mesiáši jen v soukromí, nyní svým slavným vjezdem do Jeruzaléma otevřeně prohlašuje, že je pravým Mesiášem a Synem Davidovým. Zatímco dříve vstupoval do Svatého města pěšky, tentokrát přijíždí sedě na oslu – přesně tak, jak do Jeruzaléma nejednou vjížděl jeho tělesný předek, král David.

„Jásej vesele, Dcero sionská, dej se do zpěvu, Dcero jeruzalémská! Hle, tvůj král k tobě přichází, spravedlivý a vítězný; pokorný, sedící na oslu, na oslíku, osličím hříbátku,“ tak volal prorok Zachariáš v šestém století před Kristovým narozením, když těmito slovy předpovídal Spasitelův vjezd do Jeruzaléma a odsuzoval vůdce lidu za jejich bludnou naději na Mesiáše jako politického vůdce, za což ho zabili „mezi chrámem a oltářem“.

Zpráva o Kristově záměru vstoupit do Svatého města se rychle dostala do Jeruzaléma. Zástupy lidí, radostně držící v rukou palmové ratolesti, lemovaly cestu Jeho průvodu ratolestmi a svými oděvy a spěchaly Ho pozdravit. V návalu nadšené radosti celý dav volal: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ Dokonce i děti k Němu volaly: „Hosanna Synu Davidovu!“

Před Spasitelovým zrakem se nyní v celé své velkoleposti zjevil Jeruzalém. Tehdejší Jeruzalém byl považován za jeden z divů světa a představoval velkolepou podívanou, jakou si dnešní Jeruzalém ani nedokáže představit. Kristus však neupíral pozornost na vnější nádheru města, ale na vnitřní vzhled jeho obyvatel. Před jeho zrakem se rozprostírala strašlivá propast nevíry a neřesti, již zralá pro spáchání největšího a nejodpornějšího zločinu na zemi, a Kristus hořce zaplakal. Veškerá hanba výsměchu a nesnesitelná bolest utrpení, které měl podstoupit o pět dní později, nedokázaly vyvolat z Jeho hrudi ani sténání, ani slzu v Jeho očích. Nyní, když hleděl na Jeruzalém, nejen plakal, ale nezadržitelně vzlykal: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! ... Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou ze všech stran.

Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“

Toto byla poslední výzva Mesiáše k pokání pro zločinné město, které zabíjelo proroky. Stejně jako lidé nedbali hlasu svých proroků, nedbali ani výzvy Mesiáše – Krista k pokání. Skrytá zloba vůdců lidu dohnala Krista na Golgotu, na Kříž.

I v dnešní době je Kristus vyzdvihován na Golgotu celým sborem satanistů všeho druhu v podobě své Církve, jejíž věrné děti nepřestanou volat uprostřed moderní, šílené, zaryté zběsilosti satanismu: „Hosanna na výsostech, Spasiteli světa!“ Amen.

Biskup Mitrofan (Znosko-Borovskij), bostonský (♰ 2002)