Životy Svatých

 

Svatí mučedníci Mesukevijští,

Suchias a jeho družina: Ondřej, Anastasios, Thallelaios, Theodorit, Ivichirion, Jordán, Kodratos, Lukián, Mimnenos, Nerangios, Polyeuktos, Jakub, Fokas, Domentián, Viktor, Zosimos a Sergios (♰ 130)

památka 15. / 28. dubna

Svatý mučedník Suchias a jeho 17 druhů byli velmoži na dvoře alanského vládce Bakura.

Doprovázeli dceru alanského vládce Sateniku, manželku arménského krále Artaxara (88–123), a ocitli se v Artašatu, starobylém hlavním městě Arménie (město bylo později v roce 163 zničeno Římany). Kázal zde řecký křesťan Chrysos, kterého světlem víry osvítil svatý apoštol Juda Tadeáš a také ho rukopoložil na jereje. Velmoži skrze jeho slova uvěřili v Krista Spasitele a pevně se rozhodli zasvětit celý svůj život službě Bohu. Všech sedmnáct nově obrácených následovalo Chrysose do Mezopotámie. Během křtu ve vodách Eufratu, který tam jerej Chrysos vykonal, se stali důstojnými spatření Pána slávy, Ježíše Krista.

Na místě svého křtu svatí mučedníci vztyčili na památku čestný kříž a pojmenovali ho „Kříž Zvěstování“. Při křtu dal kněz Chrysos všem svatým nová jména: nejstaršímu – Suchias a jeho druhům – Ondřej, Anastasios, Thallelaios, Theodorit, Ivichirion, Jordán, Kodratos, Lukián, Mimnenos, Nerangios, Polyeuktos, Jakub, Fokas, Domentián, Viktor, Zosimos a Sergios.

Po mučednické smrti blaženého Chrysa se svatý Suchias stal duchovním vůdcem bratří. Brzy se všichni přesídlili do pustiny na hoře Sukaketi, nedaleko horské vesnice Bagrevandi. Zde bývalí velmožové vedli přísný asketický život, živili se řídkou horskou vegetací a pili vodu z pramene.

Nový vládce pohanské Alanie, Datianos, se dozvěděl, že jeho bývalí velmožové přijali křesťanství a usadili se v modlitební samotě. Pověřil svého důvěrníka Barnapase s oddílem vojáků, aby se pokusil přesvědčit je k návratu ke dvoru a k jejich původní víře. Barnapas svatého Suchiase i jeho společníky vyhledal, ti však věrni svému slibu služby Bohu veškeré přemlouvání odmítli.

Tehdy na Barnapasův příkaz byli svatý Suchias a jeho společníci přibiti k zemi ve tvaru kříže a upáleni. Když umírali, svatý Kodratos, následovaný ostatními mučedníky, začal zpívat 21. žalm. Po upálení byla jejich těla rozsekána a rozptýlena po hoře Sukaketi, což dalo vzniknout pojmenování pro tyto mučedníky „Mesukevijští“ či „Sukaketijští“. Stalo se tak v roce 130. Athoský pergamenový rukopis z 11. století z Iverského monastýru uvádí rok 100.

Svaté ostatky mučedníků zůstaly nepohřbené a neporušené až do čtvrtého století, kdy byly uloženy do rakví a pohřbeny místními křesťany (jména svatých mučedníků byla nalezena vyryta na skále).

Svatý mučedník svt. Řehoř, osvětitel Arménie, postavil na tomto místě chrám a založil monastýr. Následně zde vytryskl léčivý pramen.