Svt. Mitrofan I. biskup města Byzantion, první patriarcha Konstantinopolský (♰ 326)

památka 4. / 17. června

Mitrofan byl synem Dometia, bratra římského císaře Probusa (276-282). Dometius, Boží milostí přesvědčen o nepravosti pohanského modlářství, se obrátil ke Kristu a přijal svatý křest. Poté, se svými dvěma syny, Probusem a Mitrofanem, se přestěhoval do města Byzantion ¹. Tam se Dometius setkal s biskupem města Titem, svatým člověkem Božím, který ho ustanovil svým klerikem a později ho jmenoval svým nástupcem, na biskupském stolci. Dometius, vystaven četným pronásledováním, spravoval tuto Církev dvacet čtyři let, načež v pokoji zemřel. Poté, tuto hodnost po dvanáct let zastával jeho syn Probus a po něm, byl za jeho nástupce vybrán jeho bratr Mitrofan.

Ten si získal všeobecnou úctu pro svůj ctnostný život a vyrovnanou povahu. Byl to on, kdo byl v čele této biskupského trůnu v době, kdy si svatý císař Konstantin Veliký vybral Byzantion za své nové hlavní město. Uvádí se, že jeho volba padla na toto město nejen kvůli jeho výhodné poloze na křižovatce Východu a Západu a příznivému klimatu, ale také kvůli svatosti biskupa, jehož samotný vzhled vzbuzoval úctu i u těch nejarogantnějších lidí.

Když byl v Niceji svolán První Všeobecný sněm (325), byl svatý Mitrofan již poměrně starý a kvůli nemoci nemohl vstát ze svého lůžka. Namísto sebe poslal do Niceje Alexandra, prvního ze svých presbyterů, který měl jeho plnou důvěru. Císař, který se po sněmu vrátil do Konstantinopole, arcibiskupa navštívil. Tehdy mu svt. Mitrofan oznámil, že měl zjevení o svých nástupcích na biskupském stolci. Po něm bude Církev vedena svatým Alexandrem (♰ 340) a následně svatým Pavlem (♰ 350). Po císaři, přišli vzdát úctu tomuto svatému muži, také otcové Prvního všeobecného sněmu.

O několik dní později, svatý Mitrofan ve věku sto sedmnácti let zemřel. Podle tradice jeho pohřeb vykonal Ctihodný Jákob, biskup Nisibiský (♰ 350). Jeho svaté ostatky, byly uloženy v chrámu, který nechal postavit v městské části Eptaskalion.

____________

¹ Město Byzantion, Βυζάντιον, Byzantium, bylo založeno již ve VII. století před Kristem. Když se císař Konstantin I. Veliký, rozhodl vytvořit nové hlavní město východní části říše, vybral si k tomu strategické místo, kterým Byzantion vždy byl. Nejdříve bylo město pojmenováno Nova Roma (Nový Řím), to si ale Konstantin brzy rozmyslel a dne 11. května roku 330 bylo město vysvěceno a přejmenováno na Constantinopolis, podle Konstantina. Konstantinopol se tak vedle Říma stala druhým hlavním městem římské říše.

 

Svatý mučedník Justin Filosof

a spolu s ním umučení,

druhý Justin, Chariton, jeho žena Charita, Euelpistus, Hierax, Peon, Valerián a Justus (♰ 166)

památka 1. / 14. června

Svatý mučedník Justin Filosof, se narodil ve městě  Flavia Neapolis (Šekem, Náblus), v Samaří. Justinovi rodiče Řekové, byli pohané. Svatý byl od dětství obdařen podivuhodným rozumem, láskou k nauce a vroucí touhou po poznání Pravdy. V dokonalosti vystudoval různé školy řecké filozofie: stoiky, peripatetiky, pythagorejce, platoniky a přesvědčil se, že žádné z těchto učení, mu neotevírá cestu k poznání Pravého Boha.

Jednoho dne, když se procházel po odlehlém místě za městem a přemýšlel, kde hledat cestu k poznání Pravdy, potkal starce, který mu v dlouhém rozhovoru odhalil podstatu křesťanského učení a poradil mu, aby odpovědi na všechny životní otázky, hledal v knihách Svatého Písma. „Především však,“ řekl mu starec, „modli se pilně k Bohu, aby ti otevřel dveře Světla. Nikdo nemůže poznat a postihnout Pravdu, pokud mu rozum poznání, nedá sám Bůh, který ji zjevuje každému, kdo Ho s modlitbou a láskou hledá.“

Ve věku 30 let, přijal Justin svatý křest. Od toho času, pak svůj rozum a své vědění, rozsáhlé filozofické znalosti, věnoval kázání Evangelia prostřed pohanů. Začal proto putovat po celé Římské říši a všude zaséval semena spásné víry. Napsal: „Kdo může hlásat Pravdu a nehlásá ji, bude Bohem odsouzen“.

Otevřel školu, kde kázal křesťanskou filozofii. Důsledně hájil pravdu a spásonosnost křesťanského učení, přesvědčivě vyvracel jak pohanskou učenost (jako například ve sporu s kynickým filozofem Kriskentiem), tak heretické překroucení křesťanství (zejména se vyslovoval proti učení Markióna gnostika).

Kolem roku 155, když císař Antoninus Pius (138 - 161) začal pronásledovat křesťany, svatý Justin, císaři, osobně předložil „Apologii“¹ na obranu tří křesťanů, kteří byli nevinně odsouzeni ke smrti: Ptolemaia a Lucia, jméno třetího zůstalo neznámé. V této „Apologii“ dokázal nepravdivost všech obvinění vznesených proti křesťanům „jménem nespravedlivě nenáviděných a pronásledovaných křesťanů“. Jeho „Apologie“ měla na císaře tak příznivý vliv, že pronásledování zastavil. S tímto císařským rozhodnutím se svatý Justin vydal do Asie, kde byli křesťané obzvláště tvrdě pronásledováni, a sám tam šířil radostnou zprávu o císařském rozhodnutí, ve všech možných městech a zemích.

V Efezu, pak svatý Justin vedl disputaci s rabínem Tryfonem. Pravoslavný filosof, opíraje se o základy starozákonních prorockých spisů, v něm dokazoval pravdivost křesťanské věrouky. Tuto disputaci, pak svatý Justin zapsal ve svém díle „Dialog s Židem Tryfónem“².

Následovala jeho druhá „Apologie“³, která byla adresována římskému senátu. Byla napsána v roce 161, krátce poté, co na trůn nastoupil Marcus Aurelius (161 - 180).

Po svém návratu do Itálie, svatý Justin, opětovně všude kázal a šířil Evangelium a mnoho lidí obrátil ke křesťanské víře.

Toto jeho horlivé působení v zápase proti nepřátelům křesťanství, ho stála nakonec život. Sám to předvídal, v III. kapitole své Druhé apologie, kde napsal: „Očekávám, že budu chycen do sítě jednoho z těch, o kterých jsem se již zmínil (tj. falešných filosofů). Když pak přišel do Říma, závistivý Kriskentius, kterého Justin předtím porážel v disputacích, vznesl proti němu, před římským soudem falešná obvinění.

Svatý Justin, byl poté vzat do vazby a mučen. Spolu s ním, byli mučeni také další křesťané: svatí Justin, Chariton, jeho žena Charita, Euelpistus, Hierax, Peon, Valerián a Justus. Před soudem městského vládce Rustika, svatí mučedníci směle vyznávali svou víru v Krista. Rustik se svatého Justina zeptal, zda si skutečně myslí, že po mukách, která podstoupil, vystoupí do nebe a dostane od Boha odměnu. Svatý Justin mu na to odpověděl, že si to nejen myslí, ale spolehlivě to ví a je si tím jistý.

Rustik, pak všechny křesťanské vězně vybídl, aby obětovali pohanským bohům. To však oni odmítli, pro což byli odsouzeni ke smrti. Svatým, byla po mnoha mučeních setnuta hlava.

Takto zemřel pravý křesťanský filozof svatý Justin. Po sobě zanechal mnoho spisů, velmi prospěšných pro Kristovu Církev a naplněných moudrostí Svatého Ducha.

__________

¹ Tato jeho První Apologie (tj. Obhajoba), adresovaná císaři Antoninovi Piovi, byla pravděpodobně napsána kolem roku 150. Justin Filosof, v ní vyvrací obvinění z bezbožnosti, nemorálnosti a spiklenectvím vůči křesťanům. Popisuje v ní křesťanské zvyky a učení a snaží se ukázat, že nejsou v rozporu se zákony a morálkou Římské říše.

² Dialog s Židem Tryfónem. Nazýváno také „Rozhovor s Židem Tryfonem“ je apologetické dílo raně křesťanského spisovatele Justina Mučedníka. Spolu s oběma „Apologiemi“ je jedním z Justinových děl, o jejichž autorství se nepochybuje. Toto dílo, je napsáno formou dialogu a skládá se ze 142 kapitol. Je prvním podrobným výkladem křesťanské doktríny.

³ Druhá apologie svatého Justina Mučedníka, byla napsaná okolo roku 161, a je jeho oslovením k římskému senátu, v němž obhajuje křesťany před nespravedlivými obviněními a pronásledováními. Vznikla na základě konkrétní události – popravy tří křesťanů, včetně Ptolemaia a Lucia, na příkaz prefekta Urbika. Justin v ní opětovně vysvětluje křesťanské učení, vyvrací falešná obvinění a pokouší se přesvědčit senát o nevině křesťanů.

 

Svatý mučedník Lucilian

a spolu s ním umučení, Klaudius, Hypatius, Pavel a Dionysius

a svatá panna Pavla (♰ 273)

památka 3. / 16. června

Lucilian, byl pohanský kněz, který jednoho dne, spatřil prázdnotu a nerozumnost svého modlářství. Uvěřil v pravého Boha, celou duší se obrátil k víře v Krista Spasitele a byl pokřtěn. Následně on sám, přivedl mnoho lidí ke Kristu.

Kvůli tomu, byl předvolán na soud do Nikomédie. Tam se ho soudce snažil donutit, aby se Krista zřekl a vrátil se znovu k pohanství, když to odmítl, byl mučen. Zbičovali ho, byla mu ulomena čelist a nakonec, byl pověšen hlavou dolů, poté ho uvěznili.

Ve vězení, byli pro svoje vyznávání Krista, už vězněni čtyři mladíci, Klaudius, Hypatius, Pavel a Dionysius. Kristovi mučedníci byli následně znovu společně mučeni, potom byli všichni posláni na popravu do města Byzantion.

Čtyřem mladíkům tam byly setnuty hlavy, Luciliana pověsili na kříž a přibili ho k němu, mnohými hřeby po celém těle.

Svaté mučedníky, pohřbila panna Pavla, která se poté vrátila do Nikomédie, kde prokazovala mnohá dobrodiní dalším vyznavačům Krista.

Kvůli tomu byla nakonec zajata, mučena a pro neústupnou víru, potom poslána k popravě do Byzantionu. Tam ji byla setnuta hlava, na stejném místě, kde byl předtím ukřižován Lucilian.

Smrt těchto mučedníků, se udála za vlády císaře Aureliána, okolo roku 273.

 

 

Svt. Nikeforos I. Vyznavač,

patriarcha Konstantinopolský (♰ 828)

památka 13. / 26. března, v den přenesení jeho svatých ostatků do Konstantinopole v roce 846 a v den jeho zesnutí 2. / 15. června

Narodil se v Konstantinopoli ve druhé polovině VIII. století. Hlubokou víru, připravenost a odhodlání k vyznavačství mu vštípili jeho rodiče, Theodor a Eudokie. Svému synovi dali pravou křesťanskou výchovu, posílenou příkladem vlastního života. Jeho otec trpěl jako vyznavač pravoslaví za císaře ikonoborce Konstantina V. Kopronymose (741-775). Jeho matka, sdílela všechny těžké zkoušky svého manžela a následovala ho do vyhnanství. Po jeho smrti se vrátila do Konstantinopole, kde svůj život zakončila v mnišství. Svatý Nikeforos získal velmi dobré světské vzdělání, především se však věnoval studiu Svatého Písma a četbě duchovních knih.

Za vlády císaře Lva IV. (775-780) získal svatý Nikeforos hodnost císařského rádce. Během svého působení na královském dvoře, i nadále vedl odříkavý a ctnostný život, pevně zachovával čistotu pravoslavné víry a horlivě hájil úctu ke svatým ikonám. Po smrti Lva IV., za vlády Konstantina VI. (780-797) a jeho matky svaté Ireny (♰ 803), byl v roce 787 v Niceji svolán Sedmý všeobecný sněm, který odsoudil ikonoboreckou herezi. Svatý Nikeforos, hluboce znalý Svatého Písma, na Sněmu promluvil na obranu Pravoslaví jménem císaře, čímž prokázal velkou pomoc svatým otcům sněmu.

Po Sněmu, zůstával svatý Nikeforos, ještě několik let u dvora, ale život plný světské marnivosti, se pro svatého stával stále těžším. Opustil proto službu a usadil se v samotě, poblíž Bosporu, kde trávil život ve vědeckých pracích, modlitebním tichu, půstu a modlitbě. Dal postavit chrám Boží, založil monastýr a ještě před složením svých mnišských slibů, vedl přísný mnišský život.

Za vlády císaře Nikeforose I., po smrti svt. Tarasia, patriarchy Konstantinopolského (806), byl na patriarší stolec Konstantinopolské Církve, zvolen svatý Nikeforos. Přijal mnišský postřih, byl rukopoložen na kněze a 12. dubna, roku 806, v den svaté Paschy, byl uveden na patriarší trůn.

Když na trůn nastoupil císař Leon V. Arménský (813-820), horlivý zastánce ikonoborecké hereze, začalo pro Církev opět období nepokojů a pronásledování. Císař však nemohl zahájit hned otevřené pronásledování Pravoslaví, protože ikonoborectví, bylo odsouzeno na VII. všeobecném sněmu. Svatý patriarcha Nikeforos, nadále sloužil, v patriarším chrámu Hagia Sofia (Boží Velemoudrosti), směle nabádal lid k zachování Pravoslavné víry a vedl důsledný a neúnavný boj proti ikonoborecké herezi.

Po nějakém čase, začal císař povolávat z vyhnanství biskupy a duchovní, kteří byli na Sedmém Všeobecném sněmu vyloučeni z Církve. Poté, z nich utvořil heretický sněm a požadoval, aby se na něj dostavil patriarcha, k jednání o víře. Patriarcha však s heretiky o víře odmítl jednat, protože nad učením ikonoborců, bylo Sedmým Všeobecným sněmem, vyhlášena anathema.

Všemožně se snažil přivést císaře i ty, kdo ho obklopovali k rozumu, bez bázně objasňoval lidu učení o úctě k svatým ikonám, psal napomenutí císařovně a správci města Eutychianovi, hodnostáři, který byl císaři nejblíže, až na konec vydal prorocké slovo o blízké záhubě heretiků.

Poté, císařem sezvaný sněm heretiků, vyloučil z Církve svatého patriarchu Nikeforose, i jeho předchůdce, v pokoji zesnulé patriarchy svt. Tarasia a Germana.

Svatý Nikeforos, byl nejprve v roce 815, dán do vyhnanství do monastýru Chrysopolis a poté na ostrov Prokonnésos v Marmarském moři. Po třinácti letech útrap a strádání, svatý patriarcha Nikeforos, zesnul 2. června, roku 828 ve vyhnanství.

Dne 13. března, roku 847, byly tlením netknuté ostatky svatého vyznavače, patriarchy Nikeforose, které ležely v zemi, po devatenáct let, slavnostně přeneseny do Konstantinopole, do patriaršího chrámu Hagia Sofia.

Světitel Nikeforos, byl znamenitou církevní osobností své doby, ozdobou doby a patriaršího trůnu. Velmi oddaně sloužil Církvi a zanechal po sobě rozsáhlé duchovní dědictví, četná díla historického, dogmatického a kanonického obsahu.

 Třetí nalezení přečestné hlavy Předchůdce a Křtitele Páně Jana (850)

památka 25. května / 7. června

 

Čestná hlava svatého Jana Předchůdce, se po přenesení do Emesy ztratila. O mnoho let později, byla znovu nalezena v kappadokijském městě Komana.

Jeden kněz ji našel ve stříbrné nádobě zakopané na posvěceném místě. Po znovu obnovení úcty k ikonám na Konstantinopolském sněmu v roce 843, byla ctihodná hlava svatého Jana, okolo roku 850 vrácena do byzantského hlavního města.

S poctami byla přenesena do Konstantinopole, kde ji císař a patriarcha s velkým zástupem lidu, slavnostně přivítali a umístili ji do domovního chrámu císařského paláce. Církev tuto událost slaví 25. května / 7. června, jako Třetí nalezení přečestné hlavy Předchůdce a Křtitele Páně Jana.

Později byla část hlavy schraňována v monastýru Studion¹ v Konstantinopoli. Po dobytí Konstantinopole křižáky v roce 1204, byla tato část vzata do města Amiens v severní Francii. Další část svaté hlavy Jana Křtitele, se nachází na Svaté hoře Athos v monastýru Dionysiou ².

Tropar hlas 4.

Jako Božský poklad ukrytý v zemi, zjevil nám Kristus tvou hlavu, Proroku a Předchůdce. Shromážděni na počest jejího nalezení, budeme opěvovat božskými chvalozpěvy Spasitele, který nás skrze tvé modlitby zachraňuje od zkaženosti.

____________

¹ Monastýr svatého Jana Křtitele Studion, Studijský monastýr, Η Μονή του Αγίου Ιωάννη του Στουδίου, Μονή Στουδίου. Monastýr, se nacházel na pobřeží Marmarského moře, blízko Konstantinopole, byl založen v polovině V. století byzantským konzulem jménem Studiosem, který do Konstantinopole dorazil z Říma. Tento slavný monastýr, zasvěcený památce svatého Jana Křtitele, byl obýván mnoha významnými askety zbožnosti, kteří prosluli odvážným odporem proti ikonoborectví a přísným mnišským ústavem (souborem pravidel) tzv. Studijským ústavem, který se jako velmi dobrý a prospěšný mnišskému životu, rozšířil i do dalších monastýrů. 

² Monastýr Dionysiou - Μονή Διονυσίου. Jeden z dvaceti pravoslavných svatohorských monastýrů, ve svatohorské hierarchii zaujímá 5. místo. Nachází se na jihozápadní straně poloostrova Athos. Byl založen v roce 1375 ctihodným Dionysiem Svatohorcem (♰ 1388), který byl po něm i pojmenován. Monastýr a hlavní chrám monastýru, je zasvěcen, svátku Narození svatého Jana Křtitele, Předchůdce Páně.

 

Svatí mučedníci, Thallelaios nezištný lékař,

vojíni Alexander, Asterios

a další s nimi umučení (♰ 284)

památka 20. května / 2. června

Svatý Thallelaios se narodil ve druhé polovině III. století v Libanonu. Pocházel z křesťanské rodiny, rodiči byl vychován jako bohabojný a ctnostný člověk. Měl velký soucit s nemocnými, proto vystudoval lékařství a od mládí léčil nemocné všech vrstev a postavení zdarma. Thallelaios, nemocné sám vyhledával, přinášel je do domu svých rodičů, který přestavěl na nemocnici, a s láskou se tam o ně staral. Nedělal rozdíl mezi křesťany a pohany, jen u pohanů žádal jako honorář, aby uvěřili, že jediným, pravým Lékařem duší i těl, je Ježíš Kristus.

Za vlády císaře Numeriana (283–284) procházel Thallelaios, poté, co přijal od Pána apoštolský dar, městy a vesnicemi. Kázal Blahou zvěst o království, kde jsou nemocní uzdravováni, malomocní očišťováni a běsi, jsou vyháněni znamením životodárného kříže.

Když dorazil do přímořského města Aegeae, v Cilícii, obrátil tam ke Kristu mnoho pohanů. Nového kazatele křesťanství proto hned udali místodržiteli a Thallelaios byl nucen ukrýt se v dutině olivovníku. Vojáci ho však našli a přivedli do města k soudu před místodržitele Theodora. Svatý směle odpovídal na jeho otázky. Teodor pak nařídil, aby mu probodli kotníky, provlékli jimi provaz a takto ho pověsili na strom, hlavou dolů. Když však vojáci přistoupili k mučení, oslepila božská moc a místo svatého probodli strom. Místodržitel se rozzlobil v domnění, že se mu vojáci posmívají, a nařídil je potrestat a Thallelaiosa nemilosrdně zbít. Svatý mučedník, i přes surové bití zůstal ničím neotřesený, jako by necítil žádnou bolest, natolik ho láska k Pánu povyšovala nade všechna tělesná muka.

Soudce pak změnil způsob výslechu a začal se ho znovu vyptávat, zda nemocné, léčil pomocí kouzel, či z vůle bohů. Thallelaios si za svědky předvolal uzdravené a odpověděl, že pouze Kristovo jméno a moc znamení kříže vyléčili všechny nemoci, neboť Syn Boží, soucitný s naší podstatou, zjevil se prostřed nás a člověkem se stal, aby nás zachránil před smrtí a když vystoupil na nebesa, předal toto milosrdenství apoštolům a jejich nástupcům. Když místodržitel Theodor viděl, že lidé s radostí naslouchají slovům svatého, v zuřivosti, se na něj vrhl. Jeho ruce, se však v tom okamžiku, staly nehybnými.

Na místo toho, aby po takovém trestu dostal rozum, místodržitel hned nařídil, aby Thallelaios, byl znovu podroben krutému mučení. Mučedník, posílen neviditelnou přítomností Spasitele, radostně snášel mučení železnými drápy i ohněm. Přitom zvolal, že raději zemře ve zbožnosti, než aby si za cenu odpadlictví od víry, si zachoval pomíjivý život. Raději obětuje svůj život pro Toho, kdo položil ten svůj, ve jménu naší spásy.

Poté, byl ponechán na otevřeném, rozbouřeném moři v malé loďce. Jakmile se však Thallelaios začal modlit, moře se uklidnilo a loďka přistála na břehu. Tam ho znovu okamžitě chytili vojáci a odvedli zpět k soudu. U soudu se už shromáždil velký dav a městští lékaři, kteří mučedníkovi záviděli jeho léčitelské dovednosti, požadovali, aby místodržitel Thallelaiosa co nejdříve odsoudil ke smrti.

Místodržitel nařídil, aby mučedníka přibili na prkno, polili horkým dehtem a takto ho hodili do ohně. Thallelaios byl zpočátku zneklidněn a potil se, tak jako atlet měřící své síly před zápasem, avšak brzy, povzbuzen Boží blahodatí, prohlásil, že všechna ta mučení, jsou mu k radosti a slávě. Následně byl vhozen do arény lvům k roztrhání, divoká zvířata se ho však nedotkla. Mučení jen zvýšilo slávu světce, až nakonec místodržitel nařídil, aby mu byla setnuta hlava.

Slavný konec mučedníka Thallelaiosa, přivedl k víře mnoho lidí: vojáci Alexandr a Asterios, kteří pod ním zapalovali oheň, se při prvním výslechu svatého obrátili k víře a byly jim okamžitě setnuty hlavy. Křesťanství přijal mučedníkův učitel lékařského umění Makarius, dále pak měšťané Steron, Filegrius, Timoteus, měšťanky Theodulia, Makaria a mnoho dalších, kteří statečně svědčili o víře v Krista.

 

Svt. mučedník Patrikius, biskup prusský a sním tři presbyteři Akakios, Menander a Polyainos (♰ 362)

památka 19. května / 1. června

Svatý Patrikius, byl biskupem města Prusa v Bithýnii, za vlády prokonzula Julia, který šířil bezbožné pohanství. Patrikius otevřeně a směle kázal učení našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista a odsuzoval bludy pohanů. Za to byl spolu se třemi presbytery, Akakiosem, Menanderem a Polyainosem, zatčen a předveden k výslechu k prokonzulovi Juliovi.

V té době, se tento vládce vydal na léčbu k horkým pramenům poblíž města a také, aby obětoval pohanskému bohu lékařství Asklépiosovi a jeho ženě Epioně. Nařídil, aby k těmto pramenům, přivedli také biskupa Patrikia a jeho kněze, kteří byli spoutáni železnými řetězy. Poté, co se Julius umyl v teplých pramenech, obětoval svým bohům, zavolal svatého Patrika a další vězně a vybídl je k tomu, aby obětovali pohanským bohům. Požadoval po nich, aby přede všemi přiznali, že uzdravení z těchto horkých pramenů, se děje z vůle pohanských bohů. V případě odmítnutí, jim pohrozil mučením.

Svatý Patrik na to odpověděl: „Jsem křesťan a uctívám jediného pravého Boha, Ježíše Krista, který stvořil nebe i zemi, i tyto horké prameny ku prospěchu všech lidí.“

Na Juliův rozkaz byl poté svatý vhozen do horkého pramene, ve kterém se s pevnou vírou mučedník modlil o pomoc: „Pane, Ježíši Kriste, pomoz mi, služebníku Tvému“. Patrikius zůstal bez úhony.

V bezmocném vzteku, Julius nařídil, aby svatého Patrikia vytáhli z vody a jemu, i třem kněžím, byly useknuty hlavy.

Svatý Patrikius, ve své poslední modlitbě pozvedl ruce k nebi a oslavoval Pána: „Bože, Králi a Vládce všeho, jenž držíš ve své moci veškeré stvoření viditelné i neviditelné, jenž sluch svůj skláníš ke všem, kdo tě v pravdě vzývají, jenž jsi stvořil tyto vody ke spáse spravedlivých a k potrestání bezbožných! Předstupuji nyní před Tebe, umírajíc ke svědectví vyznání víry Tvé!“

Poté, co završil modlitbu a řekl „Amen“, poklekl spolu se svatými vyznavači Akakiosem, Menandrem a Polyainosem a všem byly setnuty jejich hlavy. Všichni společně, se tak zjevili před Kristem, Bohem naším ve slávě jeho svatých.