Životy Svatých

Svatá Monika z Thagaste (♰ 387),

matka blaženého Augustina

památka 9. / 22. dubna a 4. / 17. května

Málo je známo o její mladosti, téměř všechny poznatky o jejím životě, které se k nám o ní dostaly, jsou obsaženy v 9. knize „Vyznání“ ¹ jejího slavného syna, blaženého Augustina ².

Svatá Monika se narodila okolo roku 332 v Thagaste ³ a byla berberského ⁴ původu. Její rodiče byli křesťané a v této víře a zbožnosti ji vychovali.

Jako mladá dívka, byla provdána za staršího pohanského úředníka Patricia. V nové rodině, to měla těžké. Patricij byl velmi popudlivým, vznětlivým a vedl také nemravný život, kdy jako manžel, byl i nevěrný. Ponejprv ji neměla v oblibě její tchyně, avšak Monika, tuto její nevraživost a nelásku k sobě, svou mírností a pokorou, přemohla a tchýně se s ní smířila. Na rozdíl od mnoha manželek své doby, Moniku manžel nikdy nebil. Svatá Monika říkala, že k ní nikdy nezvedl ruce kvůli tomu, že vždy dbala, na to, aby se neprohřešila jazykem a svá ústa držela na uzdě (Žalm 39, 1).

Manželé měli tři děti Augustina, Navigia a Perpetuu. Přestože měla Monika děti, byla velmi smutná, protože Patricij nedovolil, aby byly pokřtěny. Velkým soužením pak byl pro ni, také život mladého Augustina, který žil rozmařilým životem v Kartágu, kde měl i nemanželského syna. On však nepřestávala doufat v Hospodina a neustále se za něj modlila k Bohu a prolévala slzy. Tyto její neustávající modlitby a slzy za syna, měly nakonec vliv na jejího muže, kterého na sklonku života, obrátily ke Kristu.

Když se Augustin na své cestě životem, dostal pod vliv manichejců ⁵, Monika se zděsila a pokusila se ho odvrátit z této chybné cesty. Ve snu ji však bylo řečeno, aby vůči svému synovi projevila trpělivost, mírnost a laskavost. Augustin přebýval v tomto svém pomýlení devět let, jeho matka, ho však neopustila. Jednou se snažila získat pomoc od pravoslavného biskupa, který byl dříve také manichejec, ale ten odmítl vstoupit do sporu s Augustinem, a Moniku utěšoval slovy: „Jdi svojí cestou a nechť ti Bůh žehná, protože je nemožné, aby syn těchto slz byl ztracen.“

Když se Augustin v roce 383, vypravil do Říma a odtud do Milána, oklamal matku, která chtěla jet s ním, a na loď nastoupil bez ní. Zde začal působit jako učitel rétoriky. V Miláně, se však také, díky místnímu biskupovi, svt. Ambroži milánskému (♰ 397), blíže seznámil s křesťanstvím a tato okolnost, spolu se čtením Listů svatého apoštola Pavla, v něm učinila radikální změnu v jeho způsobu chápání myšlení a života. Tehdy pak za ním přišla jeho matka. S velkou radostí se totiž dozvěděla, o jeho obrácení pod blahodárným vlivem svt. Ambrože. Sám svt. Ambrož, měl Moniku ve velké úctě a Augustinovi, často také blahopřál k tomu, jak spravedlivá byla jeho matka.

V roce 387 na Paschu, pak Augustin společně se svým synem přijal svatý křest, který vykonal svt. Ambrož. Tehdy se pláč slz lítosti zbožné matky, proměnil na slzy radosti.

Po svatém křtu, Augustin svůj veškerý majetek prodal, a téměř celý ho rozdal chudým. Rozhodl se vrátit do Afriky, a proto se společně, se svojí matkou Monikou, vypravili do města a přístavu Ostia, odkud měli vyplout do své domoviny. 

Tam také společně rozmlouvali o příslibu věčného života. Monika pak svému synovi řekla: „Můj synu, v tomto životě mě už nic nedrží. Co tu budu dělat a proč bych tu měla zůstávat? Jediným důvodem, proč jsem chtěla žít dál, bylo to, abych tě před svou smrtí, mohla spatřit jako křesťana. Bůh zcela a úplně splnil mé přání a touhu. A nyní vidím, jak přehlížíš blahobyt a marnost tohoto světa a jak ses zasvětil službě Jemu. Co tady, ještě mohu učinit?“

O pět dní později, pak svatou Moniku postihla horečka a ona ulehla na lůžko. Všemu pozemskému cizí svatá, řekla, že nezáleží na tom, zda bude pohřbena ve své vlasti nebo v Itálii, protože Bůh ví, kde ji má v posledních časech vzkřísit. Pouze požádala, aby byla vzpomínána na Božské liturgii. O několik dní později svatá Monika roku 387, zemřela. Svou duši, tak odevzdala Pánu ve městě Ostia, kde byla také pohřbena.

V IV. století, byly její svaté ostatky přeneseny do krypty místního chrámu. V roce 1430, byly přeneseny do Říma, kde byly uloženy v chrámu svatého Augustina - Basilica of St. Augustine in Campo Marzio, kde se nachází dodnes.

________________

¹ Vyznání – Confessiones. Název jednoho z hlavních děl blaženého Augustina, které napsal mezi lety 397–398. Je to rozsáhlý filosoficko-autobiografický spis o 13 knihách, v nichž autor, tehdy již hipponský biskup, líčí své bolestné hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře (knihy 1 - 9) a zamýšlí se nad otázkami paměti (10), času (11), smyslu starozákonní knihy Genesis a soupodstatností Trojice (12 - 13). Vyznání, je považováno za první rozšířenou autobiografii v evropské literatuře a kniha sloužila také, jako literární předloha křesťanským spisovatelům po celé další tisíciletí. Pokrývá pouze část Augustinovy ​​životní cesty (33 let z asi 40, které prožil v době psaní), přesto však obsahuje ty nejcennější zprávy o jeho duchovní cestě a o vývoji, jeho filozofických a náboženských názorů.

² Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430). Památka 15. / 28. června. Narodil se v Thagaste v severní Africe, mládí prožil v neřesti, ale pod vlivem svt. Ambrože (♰ 395) přijal Augustin, svatý křest. Stal se presbyterem a poté biskupem města Hippona (dnes město Annaba, v severovýchodním Alžírsku na pobřeží Středozemního moře). Věnoval se obraně Pravoslaví, i když některé své dřívější myšlenky musel odvolat, protože byly teologicky nesprávné. Z tohoto důvodu mu pravoslavná církev uděluje titul blažený. Jeho svaté ostatky, jsou dnes, uložené v bazilice St Pietro v Ciel d'Oro v Pavii.

³ Thagaste. Římsko-berberské město na území dnešního Alžírska, které se dnes nazývá Souk-Ahras. Město bylo rodištěm blaženého Augustina, biskupa hypponského (♰ 430).

⁴ Berbeři. Je souhrnné pojmenování pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby. V 7. století vlivem arabské migrace a v 11. století po vpádu beduínů byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. Dnes žijí především v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Mali a Nigeru, malé berberské enklávy jsou také v Libyi a Egyptě.

⁵ Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé v III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Mání. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času, ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byly hlásány v zemích jejich rozšíření.