Životy Svatých

Ctihodná Oda, panna Brabantská

památka 28. listopadu / 11. prosince

 Poté co roku 721, dal svt. Hubert († 727), přenést z Maastrichtu do Lutychu ostatky svt. a mučedníka Lamberta († 696), událo se při tomto přenesení mnoho zázraků. Zvěsti o zázračných uzdraveních se rychle rozšířily a tak schránu s ostatky tohoto světce, navštěvovalo mnoho nemocných, kteří byli dlouho se svojí nemocí sami, nikdo jim nemohl pomoci, nikde se jim nedostávalo žádné útěchy, až když, se svými těžkostmi přišli ke svatému Lambertovi, dostalo se jim ulehčení a uzdravení. Takto začal i život ctihodné Ody, panny Brabantské¹.

Podle církevní tradice, svatá Oda svůj asketický zápas vedla jako poustevnice v lesích Toxandrie², na přelomu sedmého a osmého století. Původně však pocházela ze Skotska, z vážené knížecí rodiny. Narodila se jako slepá, všemi milována, byla dobrou, laskavou a podivuhodně krásnou dívkou. Její rodiče dělali, co mohli, aby se jejich dcera slepoty zbavila, zvali ty nejlepší lékaře, konali poutě na svatá místa, ale nic z toho nepomáhalo. Toho času, došly do Skotska zprávy o zázracích, které se udály u ostatků svt. Lamberta z Maastrichtu.

Její rodiče se proto rozhodli, že svoji mladou dceru vypraví na cestu do Lutychu. Tam, u ostatků svatého Lamberta, se dívka po celou noc modlila a až k ránu unavená usnula. Když se ráno probudila, poprvé ve svém životě, spatřila sluneční svit. Toho dne, však neprozřely jen její oči, ale prozřela i její duše. Nově nabytým tělesným zrakem, spatřila sice krásu pozemského světa, ale duševním zrakem, kterého se jí dostalo především, spatřila onu převahu světa horního, nebeského. U ostatků svt. Lamberta, pak dala slib, že se stane Kristovou nevěstou a celý svůj život zasvětí už jen Pánu.

Po svém návratu do Skotska, se hodně mluvilo o jejím zázračném uzdravení, ale ještě více se mluvilo o její výjimečné kráse, která nyní byla, podle smýšlení lidí už dokonalá, bez vady. A tak se jejímu otci, začali představovat vznešení i zámožní muži, aby ho požádali o ruku jeho dcery. Ačkoli Oda svému otci dala jasně najevo, že o manželství nemá zájem, protože nyní spatřila, co je skutečné a pravé a spatřila také to co je pomíjivé, její otec na to nijak nedbal. Nakonec pro ni vybral ženicha a ustanovil i datum svatby. Když Oda neviděla žádnou jinou možnost jak se vyhnout tomu, co pro ni, proti její vůli připravil její otec, rozhodla se, že spolu se svojí věrnou služebnou, tajně uprostřed noci opustí rodičovský dům. Takto se pak spolu vydaly jako poutnice do Říma.

Nevíme, jak dlouho, kolik měsíců nebo kolik let, trvala cesta zbožných poutnic. Víme však, že v Římě se poklonili a modlili u hrobů svatých apoštolů Petra a Pavla. Tam si také Oda, upletla svoji poutní hůl z rákosu, která ji pak doprovázela po celý život. Poté, se obě poutnice, vydaly na sever. Po obtížném přechodu přes Alpy a Ardeny, se dostaly až k řece Máza (Meuse, Maas, Moûze) a po proudu této řeky, se dostaly do Venray.

V pustém a opuštěném lese, si postavily prostý příbytek, s nadějí, že tam budou moci prožít svůj život v tiché modlitbě. To se jim však nepodařilo, protože je tam spatřili lesní ptáci, kteří poté kroužili nad jejich příbytkem. To spatřili z dálky lidé z blízké vesnice a přicházeli se dívat, kdo se usídlil v lese. Nakonec odtud musely poutnice, pro přílišnou pozornost odejít.

Novou chýši, si ženy postavily na místě Weert, prostřed mokřad. Oda kolem nového příbytku zasadila keře, aby ochránila skromný úkryt před větrem, krupobitím, deštěm a sněhem. Následujícího dne, však z malých keříků vyrostla hustá ohrada keřů, která je skryla před zraky světa, takto své služebnice chránil Bůh.

Po celý ten čas, však otec Ody, stále hledal svoji dceru. S nevelkým oddílem svých věrných, projížděl Evropou. Až se jednou, nakonec dostal do hostince nedaleko Weert, kde když potom platil za oběd, svými skotskými mincemi, hospodář hostince si všiml, že mu jsou tyto mince povědomé. Stejnými mincemi mu totiž jednou platily i poustevnice, které se usadily nedaleko odtud, prostřed mokřad a rašeliniště. Když se to otec svaté Ody dozvěděl, pochopil, že to musí být jeho zmizelá dcera. Když se však rozhodl k ní přiblížit, u jejího příbytku prostřed mokřad, zaútočily na ně straky. Jakkoli se o to poté znovu a znovu pokoušel, nemohl se k ní nijak dostat, svoji dceru nedokázal ani spatřit. Nakonec se s nepořízenou vrátil zpátky do Skotska.

Oda se však už na tomto místě necítila v bezpečí, vždyť její otec se mohl kdykoli vrátit. Toho času, předala svou duši Pánu,

také její věrná souputnice na společných cestách odříkavého života. Navíc, se také začaly šířit zprávy o mladé poustevnici, která utekla do samoty před světem. Když zůstala už jen ona sama, rozhodla se znovu odejít pryč, do ještě vzdálenějších míst, opuštěných od lidí, kde by se mohla v skrytu modlit k Bohu.

Vydala se tedy na svoji další pouť. Třetí, poslední z jejich příbytků, si Oda postavila v lese, nedaleko vesnice Rode (dnes Kerkrade - Kirchroa). Zde se uzavřela před světem, svůj život oddala Kristu, v půstu, modlitbě a bdění přebývala po celý den. Neustále měla před sebou blahou zvěst Toho, který je světlem světa a ten kdo Ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.

Takto sama jen s Bohem, jednoho dne, oddala svoji duši Pánu. Obyvatelé Rode, poté spatřili plamen, který stoupal nad lesem až do nebe. Ve strachu přiběhli na místo, odkud tento plamen vycházel, myslíce na to, aby co nejdříve uhasili požár v lese. Na místě však uviděli, že žádný požár tam hasit není třeba, že plamenný sloup světla, který byl už z dálky vidět, vycházel z příbytku ctihodné. To duše spravedlivé Ody, odešla k Pánu.

Svatou Odu pochovali v prostém dřevěném hrobě, hned vedle jejího příbytku, ve kterém žila. Na její mohyle, se brzy začaly konat zázraky. Potom, byl nad jejím hrobem postaven chrám, nejdříve dřevěný, později pak z kamene. První život svaté, byl napsán 400 let po jejím zesnutí, otcem Godfridem, z chrámu v Sint-Oedenrode.

Roku 1170, byly ostatky svaté Ody, vyzdvihnuty ze země a uloženy do nové kamenné schrány, když se tomu tak stalo, od svatých ostatků ctihodné Ody, vycházela blahá vůně.

Svatá ctihodná Odo, panno Brabantská pros Boha za nás!

___________________________________

 ¹ Brabantsko. Brabantskem se nazývalo území mezi řekami Šelda – Schelde a Dyle – Dijle. Bylo to historické území, které je dnes rozděleno mezi Nizozemsko (provincie Severní Brabantsko) a Belgii (provincie Vlámské Brabantsko a Valonské Brabantsko).

² Toxandrie. Je staré pojmenování pro oblast v Severním Brabantsku (Noord-Brabant) v dnešním Holandsku a v Belgii.