Svt. Leandro, arcibiskup Sevillský († 600)

památka 13. / 26. března

Narodil se roku 534, ve španělském městě Cartagena. Rodiče svatého Leandra, jeho dvou mladších bratrů svt. Isidora Astigijského (památka 4. / 17. dubna) a Fulgentia  Cartagenského (památka 14. / 27. ledna) a sestry, ctihodné Florentiny Cartagenské (památka 20. června/ 3. července), byli Severiano a Túrtura. Severiano, byl vojenským prefektem a matka Túrtura, pocházela z vážené rodiny, byla dcerou ostrogótského krále Theodoricha Velikého.

V souvislosti s dobytím východního pobřeží Pyrenejského poloostrova Byzantinci (554), se rodina Leandra přestěhovala do Sevilly. Od dětství, se vyznačoval darem jazyka, učenosti a dobrého slova, pro což si získával mnohé posluchače, v Seville zakončil i svá studia. Velký vliv na jeho víru, měla jeho matka, která přešla z ariánství k pravoslaví. Když se stalo a jeho rodiče zemřeli, musel vychovávat své mladší sourozence. Když pak jeho sourozenci dovršili plnoletosti, vstoupil do benediktinského monastýru.

Roku 578, byl vybrán za biskupa Sevillského. Jako biskup založil v Seville teologickou školu, která se stala významným centrem vědy a duchovnosti. Světitel se osobně zabýval přípravou a vzděláváním budoucích duchovních, stal se velkým ochráncem pravoslavné víry a bojovníkem proti ariánské herezi.

V jeho době, byl Pyrenejský poloostrov, rozdělen na tři části: severozápadní část, náležela království Svébů, kteří od doby misie svt. Martina z Bragy (památka 20. března / 2. dubna), vyznávali křesťanství, větší část poloostrova, pak, ale náležela Vizigótům, kteří vyznávali ariánství, jih byl pod nadvládou Byzantské říše.

Když byl svatý Leandro biskupem města Sevilla, vizigótský král Leovigildo, vyslal do tohoto města svého syna prince Hermenegilda, kterého učinil svým spoluvládcem. Hermenegildo, byl od narození arián, avšak jeho mladá žena Ingunda, která byla dcerou franckého krále Sigiberta I. a Brunhildy, byla pravoslavného vyznání. Svatý Leandro, se s princeznou Ingundou, po jejich příjezdu spřátelil a byl jí nápomocen k obrácení jejího manžela na pravoslaví. Kromě toho, byl sám svatý Leandro, vzdáleným příbuzným prince Hermenegilda, protože ten byl synem Leovigildovy první manželky Theodosie, která pak byla sestřenicí Leandra. Hermenegild, pod vlivem své ženy a svt. Leandra se vrátil k víře otců a stal se ochráncem Pravoslaví v oblasti, která na jihu Španělska spadala pod jeho vládu.

Následně pak vyslal svt. Leandra v čele svých vyslanců do Konstantinopole, aby tam shromáždil pomoc v boji proti Ariánům, kteří tehdy utiskovali pravoslavné. Svatý Leander zůstal v Byzanci v letech 579 až 582.

Tam se také setkal s legátem papeže Pelagia II., budoucím římským papežem, svt.Řehořem Velikým (památka 12. / 25. března), se kterým se pak stali dobrými přáteli. Byl to svt. Leandro, kdo inspiroval svatého Řehoře k napsání jeho slavného výkladu Knihy Job (Mravní výklady knihy Jób - Moralium in Iob). Po mnoho následných let si svatí Řehoř a Leandro i nadále dopisovali. Řehoř navazoval na dopisy Leandra tak, že je doprovázel svými spisy. Když se však vrátil z Konstantinopole, byl svatý Leandro pronásledován ze strany krále Leovigilda, který byl zastáncem ariánů, světitele nakonec na nějaký čas i vyhnal ze země. V čase svého vyhnanství, se pak Leandro věnoval psaní dvou spisů proti ariánům. Král Leovigild, těžce nesl obrácení svého syna na Pravoslaví, nakonec proti němu vyšel s vojskem a v boji ho porazil. Když poté spatřil u svého syna i nadále neochotu a odmítnutí, přijmout znovu ariánství, odsoudil svatého Hermenegilda (památka 13. / 26. dubna) roku 585 na smrt, sám pak zemřel roku 589. Na sklonku života, však král Leovigild, pro kterého mělo ariánství spíše politický význam než duchovní, učinil pokání ze své nespravedlnosti vůči svatému Leandrovi a dovolil mu, aby se vrátil z vyhnanství. Dokonce ho nakonec požádal, aby se stal učitelem následníka trůnu, jeho druhého syna, prince Recareda (Rekkared I.).

Světitel Leandro, potom vynaložil mnoho úsilí k tomu, aby navrátil Vizigóty z ariánství do lůna pravoslavné církve. V otázkách víry se ukázal natolik zručným, že na pravoslaví dokázal obrátit i vůdce ariánů.

Postupem času se celé Španělsko stalo pravoslavným, král Recaredo, jeho ministři a místodržící, i bývalí ariánští duchovní. Za rok po svém nástupu na trůn pak oznámil Recaredo svůj záměr zcela odmítnout ariánskou herezi.

V roce 589 se pak s podporou krále konal třetí sněm v Toledu, kterému předsedal svt. Leandro. Tento sněm byl nejvýznamnější a nejslavnostnější ze všech, které se ve Španělsku udály, na něm byl vyhlášen návrat Vizigótů k pravoslavné víře. Římský papež a přítel svatého, svt. Řehoř Veliký byl zprávou o obrácení Vizigótů na pravoslaví velmi potěšen. Při této příležitosti poslal list s blahopřáním a svt. Leandra ustanovil do hodnosti arcibiskupa.

Když Pán vidí horlivý život svých dětí, někdy jim dovoluje zažít velké utrpení, aby se jim dostalo větší odměny v Nebeském Království. Svatý Leandro, tak za svého života, trpělivě snášel četné nemoci. Největší utrpení mu přinášela dna nohou. Svt. Řehoř Veliký, který jí také trpěl, mu v dopise napsal: "Nepříjemná nemoc, která nás nutí získávat nebeskou odměnu, být mírnými a pokojnými, nám dává příležitost věnovat více času četbě a modlitbě." Rok před Leandrovou smrtí mu svt. Řehoř Veliký, daroval pallium (v římské církvi znak hodnosti papeže a arcibiskupů – metropolitů, analogem pallia ve východní církvi je omofor) s vysvětlením, že toto pallium je darem z kazatelny blahoslaveného Petra a že takto vzdává hold „starodávnému zvyku, zásluhám krále a velikosti biskupa.“ Do doby svt. Řehoře, byly pouze tři případy, kdy římský biskup udělil pallium (předtím tak učinili jen papežové  Symmachus, Vigilius a Pelagius II.).

Světitel Leandro, zesnul 13. / 26. března roku 600 v Seville. Jeho svaté ostatky, se schraňují v Královské kapli, katedrálního chrámu Panny Marie v Seville.

Svt. Leandru Sevillskému, náleží autorství španělské liturgie, která byla později upravena jeho bratrem svt. Isidorem a je známá pod pojmenováním, jako Mozarabská liturgie (Mozárabes - Mozárabové byli ti křesťané, kteří svou víru vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků). Svt. Leandro, také sepsal dva nevelké spisy "Proti Ariánům", "Pochvala a vítězství Církve", které se však nedochovaly. Do naší doby, se dochovalo jeho dílo "Poučení pannám a Opovrhnutí světem".

Tropar hlas 4.

Zvítězils nad zlým zápachem ariánů, Pravoslaví jsi utvrdil, národy Gótské a Svébské, jsi ke Kristu přivedl, cudnost jsi chránil a panenskost jsi v čistotě zachoval, s Křížem pracovitosti, úsilí i nemocí, jsi vytrval až do konce, pevný vyznavači Pravoslaví, světiteli otče Leandro, pros Milostivého Krista Boha našeho a horlivou Zastánkyni, za spásu našich duší.

Svt. Felix Burgundský, biskup z Dunwiche,

apoštol Východní Anglie¹ († 648)

památka 8. / 21. března

Svatý Felix, se narodil na konci VI. století v Burgundsku, na východě dnešní Francie. Ještě jako mladík, přijal mnišský postřih a poté byl rukopoložen na kněze. Podle všeho, se tak stalo pod vlivem mnichů irského monastýru svatého Kolumbána v Burgundsku. Právě zde, se pak následně seznámil se Sigiberhtem², který tam tehdy pobýval jako vyhnanec z Království Východních Anglů, aby se tak zachránil před intrikami svých příbuzných. Svatý Felix jej uvedl do katechumenátu, poučoval v Písmu svatém a také ho i pokřtil.

Když se Sigiberht kolem roku 630, už jako král vracel do Království Východních Anglů, požádal Felixe, aby ho tam následoval a dobrou zvěst Kristova Evangelia šířil po celém jeho království. K tomuto účelu, byl Felix rukopoložen na biskupa, nepravděpodobněji svt. Honoriem z Canterbury (†653)³, který byl znám svým svatým životem a misijní činností.

Když se stal Felix biskupem, usadil kolem roku 631 v Dunwich, které se nachází na pobřeží Suffolku. Tam úspěšně a s velikou pílí pracoval. Po sedmnácti letech obrátil na víru téměř celý kraj. Založil chrámy, monastýry a s pomocí krále Sigeberhta, zde založil i školu pro chlapce, na které vyučovali učitelé z Canterbury.

Svatý Felix, zesnul v roce 648 a byl pohřben v Dunwichi. Jeho svaté ostatky, byly přeneseny do monastýru Ramsey v Huntingdonshire v roce 971.

Po svatém, byl pojmenován Felixstowe v Suffolku a Felixkirk v Yorkshire. O svatém se ve svém díle také zmiňuje svatý Béda ctihodný (Historia ecclesiastica gentis Anglorum - Církevní dějiny národa Anglů, kniha 3, kapitoly 18 a 20).

______________

¹ Království Východní Anglie. Království Východních Anglů - The Kingdom of the East Angles - Regnum Orientalium Anglorum, bylo jedním z raně středověkých sedmi anglosaských království. Království bylo pojmenováno po vlasti Anglů v severním Německu a zahrnovalo Norfolk a Suffolk. 

² Svatý Sigeberht, král Východní Anglie, první král mučedník († 634). Jeho památka je ctěna 25. ledna / 7. února. První křesťanský král Východních Anglů v Anglii a král mučedník. Přijal svatý křest z rukou svt. Felixe ve Francii, kde pobýval ve vyhnanství. Roku 630 se vrátil do Království Východních Anglů jako král a stal prvním křesťanským králem Východních Anglů. Spolu s ním do království přijeli i svt. Felix Burgundský (†648) a ctihodný Fursey Irský (†648), kteří obrátili na víru jeho království, s pomocí a podporou svt. Honoria z Canterbury (†653). Jako král zabezpečil pro misii vše potřebné, pozemky i penězi podpořil založení škol a monastýru v Burgh Castle.

Protože byl Sigeberht od mládí duchovně založený, rozhodl se vzdát královské koruny ve prospěch svého bratrance Ecgrica a odejít do monastýru, kde strávil deset let. Když na Království Východních Anglů zaútočil král Penda z Mercie, východní Anglové přišli do monastýru za Sigeberhtem a požádali ho, aby vedl je do bitvy, protože Sigeberhtova autorita byla větší než autorita krále Ecgrica. Sigeberht to však jako mnich odmítl a byl proto anglickými vojáky z monastýru odveden násilím. Vojáci doufali, že i přesto dodá odhodlání vojsku na bojišti. Bývalý král, si však na bojišti odmítl vzít do ruky zbraň. Jen s prostou holí mnicha v ruce, pak byl v bitvě zabit. Po své smrti, byl ctěn jako mučedník. 

³ Svt. Honorius z Canterbury (†653), památka 30. září / 13. října. Narodil se v Římě, byl učedníkem svt. Řehoře Velikého, papeže římského. Do Británie, byl jako misionář vyslán z Říma na žádost svt. Augustina z Canterbury (†604). Po zesnutí  svt. Justa, se stal se pátým arcibiskup z Canterbury v Anglii (kolem roku 627). Na biskupa byl rukopoložen v městě Lincoln svt. Paulinem z Yorku († 644), on sám pak na biskupa rukopoložil svatého Felixe pro východní Anglii a svatého Ithamara, prvního anglického biskupa, pro Rochester.

Ctihodný Fridolín ze Säckingenu († 538)

památka 6. / 19. března

Ctihodný Fridolín, se narodil v urozené irské rodině, v polovině V. století. Už od dětství, v něm hořela láska a touha po duchovním životě.

Tato láska, byla natolik silná a jasná, že po dostižení plnoletosti, se budoucí světec zatoužil stát se misionářem a šiřitelem Božího slova v dalekých barbarských zemích. Jeho rodina nebyla proti tomu a poté co získal dostatečné světské, teologické a duchovní ve své vlasti, vydal se na evropskou pevninu.

Zde se stal svědkem křtu franského krále Chlodvíka I. To se událo poté co franský král Chlodvík I. v Bitvě u Tolbiaka kolem roku 496, zvítězil nad Alamany, dal se přesvědčit svojí věřící ženou sv. Chrodechildou (Klotildou) a svt. Remigiem, aby přijal svatý křest. Spolu s ním se pak dalo pokřtít na 3000 věřících.

Tato událost na Fridolína velmi silně zapůsobila. Křest se konal ve slavné Remešské katedrále a význam křtu tohoto prvního franského krále pro Evropu, lze srovnat s významem křtu svatého císaře Konstantina pro osud Římské říše.

Fridolín, se nejprve spřátelil se svatou Chrodechildou, která byla už dávno horlivou křesťankou a poté, i se samotným králem. Po celý svůj další život, byl Fridolín s králem Chlodvíkem I. v dobrém vztahu a v případě potřeby, se obracel pro pomoc ke královské rodině.

V jeho životě se pak stalo, že se mu ve snu zjevil svt. Hilarius, biskup Pictavienský a požádal jej, aby se vydal do města Pictavia (dnes Poitiers) v Gálii, aby tam nalezl jeho svaté ostatky. Fridolín se poté vydal na cestu, našel rozvaliny chrámu, který byl zničen během velkého stěhování národů i místo pohřbení světitele. Vyzdvihl ostatky tohoto velkého světce, které nalezl a na jeho počest, dal postavit nový chrám, kde byly tyto ostatky poté uloženy. Za to byl Pictavienským biskupem ustanoven představeným monastýru.

Ale nebylo Fridolínovi dáno, dlouho sloužit Bohu v zemi Pictavienské. Ve snu se mu opět zjevil svt. Hilarius a připomenul mu, že Bůh s ním měl jiný úmysl. Ctihodný Fridolín, se měl stát apoštolem Kristova Evangelia pro kmeny, které obývaly břehy horního toku řeky Rýn. Fridolín se vroucně modlil před svatými ostatky svt. Hilaria a poté se vydal, na dlouhou a nebezpečnou cestu.

Nejprve prošel údolím¹, které se rozkládá podél řeky Mosely, všude dal postavit chrámy, ke cti a památce svt. Hilaria. Došel až k Rýnu a poté začal stoupat proti proudu řeky. Když dosáhl úpatí Alp, tehdy ho Pán, poctil třetím zjevením ve snu, ve kterém mu povelel, aby založil monastýr na ostrově uprostřed řeky, z něhož bude vycházet poté mnoho mnichů, kteří budou šířit blahou zvěst Kristova Evangelia a ke Kristu obrátí místní pohanské kmeny Alamanů.

Oním ostrovem ze snu, byl ostrov Säckingen², který se nachází na řece Rýn, východně od Basileje. Svatý Fridolín brzy ostrov našel a usadil se na něm. Místní kmeny, jej však přijali s nepřátelstvím. Tento ostrov totiž využívali k pastvě pro dobytek a o ctihodném si mysleli, že je zloděj dobytka a tak ho vyhnali. Tehdy se pro pomoc Fridolín obrátil k franskému králi Chlodvíku I., který mu následně tento ostrov daroval. Fridolín se znovu na ostrov vrátil a založil na něm monastýr. Po dlouhou dobu se kmeny Alemanů ke ctihodnému chovali velmi opatrně a nedůvěřivě. Svatý Fridolín, musel uplatnit všechny své znalosti a zkušenosti, společně s horlivou modlitbou a trpělivost učitele, aby získal srdce místního lidu, pro sebe a Boha. Velmi mu k tomu nakonec pomohlo to, že místní kmeny, naučil sázet ovocné stromy a starat se o ně. Tak se brzy stalo, že na horním toku Rýnu rozkvetly nejen zahrady ovocných stromů, ale také srdce věřících, která se skrze Fridolínovu vlídnost obrátila ke Kristu.

Ctihodný, za svého života, učinil mnoho zázraků, postavil chrámy, věnoval se také vzdělávání dětí, založil Skotský monastýr³ v Kostnici (Konstanz - Konschdanz) a Kristovu víru šířil až v Augsburgu.

K Pánu odešel v pokoji, 6. / 19. března roku 538 v Bad Säckingenu. Svaté ostatky ctihodného Fridolína, jsou dnes uloženy ve Fridolínské kapli, po pravé straně kněžiště katedrálního chrámu města Bad Säckingen, v bohatě zdobeném stříbrném relikviáři. Průvod městem se svatými ostatky ctihodného, se koná v neděli po 6. březnu, tedy v den památky zesnutí svatého Fridolína a těší se velké slávě.

___________ 

¹ Toto údolí, Moseltal - Valle del Mosela, se rozkládá na území v současné severovýchodní Francii, jihozápadním Německu a východním Lucembursku

² Nyní se na tomto místě nachází město Bad Säckingen

³ Skotský klášter -   Skotské kláštery - Schottenklöster, byly zakládány iroskotskými mnichy, převážně v jihoněmeckých a rakouských zemích. Iroskotská misie byla misijní činnost mnichů přicházejících z Irska do Skotska, Anglie a poté do kontinentální Evropy.