O Nanebevstoupení Páně

Jak Pán vystoupil od země na nebe? Tato otázka tě mučí a trápí? Řekni si takto: Pán vystoupil ze Svého pozemského království, do Svého Nebeského Království Božskou mocí, a tím se upokoj. Protože, když se budeš snažit zkoušet poznat hlubiny všech tajin Božích, začnou tě trápit a mučit mnohé další jiné otázky. Jak se On narodil? Jak chodil po vodě? Jak vyháněl běsy a jak uzdravoval lidi? Jak se proměnil na hoře Tábor? Jak vzkřísil mrtvé? Jak On sám povstal z mrtvých? Odpověď na všechny tyto otázky je jedna, vše toto bylo možné Jeho Boží mocí. Pokoj tobě a radost!
Je dostatečné vědět o Nanebevstoupení to, co je napsáno v Evangeliu. A tam je napsáno: I stalo se, když jim žehnal, bral se od nich, a nesen jest do nebe ( Lk. 24, 51). A tak, žehnajíc (v csl. благословяше – žehnajíce) lidem, vystoupil On na nebe. Tímto způsobem nám Hospodin odkryl velikou a užitečnou moudrost. Dobrořečíce, chválíce (v csl. Благословляя - Dobrořečíce, chválíce) své bližní, a tak jedině dobrořečíce a chválíce, my můžeme duchem vystoupit k nebesům. Co dáváme, to i přijímáme. Jestliže žehnáme, dobrořečíme, chválíme, dostáváme – požehnání, dobrořečení a chválu, když však proklínáme, dostává se nám – prokletí. A tak požehnání, tj. blahoslovení, dobrořečení a chválení – je podmínkou našeho duchovního vystoupení na nebe.

Svatý Nikolaj Velimirović

Tropar hlas4.
Povznesl jsi se ve slávě, Kriste Bože náš,
radostí naplniv učedníky přislíbením Svatého Ducha,
Jehož sestoupení jsi jim při požehnání zvěstoval,
neboť ty jsi Syn Boží, Vykupitel světa.

Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na svátek Obětování Páně – Setkání Ježíše Krista se spravedlivým Simeonem, z knihy Охридски Пролог (Ochridský Prolog)

Ve čtyřicátý den po narození Ježíše Krista přinesla Přesvatá Panna svého Božského Syna do jeruzalémského chrámu, aby jej tam podle židovského zákona zasvětila Bohu a sebe očistila1. A přesto, že ani jeden z obou úkonů nebyl u Krista zapotřebí, Zákonodárce nechtěl, aby byl narušen jeho svatý Zákon, jejž dal skrze svého služebníka a proroka Mojžíše. V té době měl v jeruzalémském chrámu službu spravedlivý Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele. Právě on přivedl Pannu Marii nikoli do prostor určených pro ženy, nýbrž na chrámové místo zasvěcené pannám. Právě v tomto okamžiku se v chrámu udály dvě podivuhodné události. Tou první bylo, když se v chrámu objevili spravedlivý starec Simeon a prorokyně Anna, dcera Fanuelova, z pokolení Ašerova. Spravedlivý starec tehdy při pohledu na malého Krista k němu přistoupil, vzal na své ruce Mesiáše a řekl: «Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, v pokoji, neboť viděly oči mé spasení Tvé» (Lk 2, 29). A ve vztahu k mládenci Kristu ještě Simeon dodal: «Hle, On jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli» (Lk 2, 34). Rovněž Anna, která sloužila Bohu od svého dětství v chrámu postem a modlitbami, poznala v malém Ježíši jediného a pravého Mesiáše, oslavovala Boha a řekla obyvatelům Jeruzaléma o příchodu dlouho očekávaného Spasitele. Farizeové, kteří se také nacházeli v chrámu a vše na vlastní oči viděli a vše slyšeli, byli na Zachariáše rozzlobeni, neboť přivedl Pannu Marii na místo určené pro panny, a hned proto žalovali králi Herodesovi. Když se Herodes o všem dozvěděl, pomyslil si, že se určitě jedná o nového „Krále Izraele“, o němž se mu před tím zmínili mudrci z Východu, a hned vydal příkaz, aby vojáci malého Ježíše zabili. Mezitím však Boží rodina na pokyn anděla vyšla z města směrem do Egypta. Den Obětování Páně je slaven od počátku historie Církve Kristovy, nicméně, slavnostní ráz přijal svátek až za císaře Justiniána v roce 544.
 1 (Lev /3. Mojžíšova/ 12, 2 – 7; Ex /2. Mojžíšova/ 13, 2, 13; Numeri /4. Mojžíšova/ 3, 13; 8, 16 – 18)

Tropar svátku Obětování, hlas 1.
Raduj se Milostiplná Bohorodice Panno, neb z tebe zasvitlo Slunce spravedlnosti, Kristus Bůh náš, jenž osvěcuje ty, kdož jsou ve tmě. Raduj se i ty, starče spravedlivý, neboť jsi přijal na své lokte Osvoboditele duší našich, darujícího nám vzkříšení.

Nyní propouštíš služebníka svého, Pane, podle slova svého, v pokoji. Neboť viděly oči mé spasení tvé, kteréž jsi připravil před obličejem všech lidí, světlo ku zjevení pohanům, a slávu lidu tvého Izraelského. (Luk 29-30)

ZÁZRAK SV. ARCHANDĚLA MICHAELA V CHÓNÁCH

památka dle církevního kalendáře 6. /19. září

Ve Frýgii, nedaleko města Hierapolis, na místě zvaném Cherotopa, se nacházel chrám sv. archanděla Michaela. V blízkosti svatyně se nacházel uzdravující pramen. Chrám dal zbudovat jeden z obyvatelů města Laodiceje jako projev vděčnosti Bohu a sv. archandělu Michaelovi za uzdravení své dcery. Jednoho dne se archanděl Michael zjevil ve snu dosud nepokřtěnému otci němé dívky a oznámil mu, že dcera obdrží dar řeči, když se napije vody z pramene. Dívka se napila posvátné vody a začala skutečně mluvit. Když otec spatřil takový zázrak, přijal s celou svou rodinou sv. tajinu Křtu a neprodleně dal vystavět chrám ke cti svatého archanděla. S nadějí na uzdravení začali k prameni přicházet nejen křesťané, ale i pohané; mnozí z nich se tu zříkali pohanské víry a vstupovali na pravou cestu víry v Krista.
Při chrámu sv. archanděla Michaela působil jeden zbožný člověk, který se jmenoval Archipos. Ve všem byl nápomocný místnímu knězi a svědomitě vykonával více než šedesát let službu ponomara 1).
Svým svědectvím o Kristu a osobním zbožným životem přiváděl mnohé z pohanů ke křesťanské víře. Stalo se však, že někteří z pohanů, planoucí hněvem proti křesťanům, se domluvili, že zničí nejen chrám, ale připraví o život i jeho strážce Archipa. Aby uskutečnili svůj podlý záměr, svedli dvě říční ramena v jedno a nasměrovali jejich tok přímo proti chrámu sv. archanděla.
Jakmile sv. Archipos rozpoznal jejich zlé záměry, jal se vroucně modlit ke sv. archandělu Michaelovi, aby zabránil hrozícímu nebezpečí. Vtom se u chrámu zjevil sám vojevůdce nebeských mocností Michael s mečem v ruce a udeřil jím do skály, jež stála opodál. Ve skále vznikla průrva a valící se voda byla odvedena do propasti. Chrám byl zachráněn před jistou zkázou. Když pohané spatřili tento nadpozemský skutek, dali se strachem na útěk. Archipos pak shromáždil všechny věrné křesťany do chrámu, kde společně oslavovali Boha a velebili sv. archanděla Michaela za jeho podivuhodnou pomoc. Místo, na kterém došlo k ohromujícímu zázraku, dostalo název Chóny, což znamená „otvor“ nebo „průrva“.

Tropar hlas 4.
Nebeských zástupů vrchní vojevůdče, prosíme tebe stále my nehodní, abys nás ohradil svými modlitbami a křídly své duchovní slávy nás ochránil, neboť před tebou padáme a vroucně voláme: z běd vysvoboď nás, vrchní vojevůdče mocností nebeských.

Modlitba
Sám jsi oheň a horlivost, svatý archanděli Michaeli, proto tě prosíme: rozžehni naše zkroušená a pochmurná srdce ohnivým plamenem své horlivosti, abychom vždy s bdělým svědomím společně sloužili našemu Pánu, upřímně hledíce na tebe, bezhříšného a svatého bratra našeho, a nejvyššího vojevůdce nebeského a pozemského vojska Kristova.
Podivuhodný náš Pán Ježíš Kristus učinil jednu Církev z andělů a lidí, abychom my lidé, kteří cherubíny tajemně představujeme na zemi, připodobnili se svatým nebeským bratrům naším, v jejichž čele stojíš ty, zářný a podivuhodný archanděli Michaeli. Amen.

Svatý archanděle Michaele, zářný a hrozivý vévodo nebeského Krále! Před strašným soudem, dovol a dej učinit mi pokání z mých hříchů. Ze sítě lovců osvoboď duši moji a uveď ji, ke stvořivšímu ji Bohu, sedícího na cherubínech. Modli se a pros usilovně, ať přímluvou tvojí, pošle ji na místo pokojné. Hrozivý vévodo nebeských mocností, zastánce všech, u trůnu Vládce Krista, ochránce pevný všem lidem a zbrojnoši moudrý, vévodo silný nebeského Krále! Smiluj se nade mnou hříšným, který potřebuje tvého zastání, ochraňuj mě ode všech nepřátel viditelných a neviditelných, nejvíce posilni před strachem smrtelným a zmatením ďábelským, a učiň mne bez zahanbení stanout před Stvořitelem našim, v čase strašného a spravedlivého jeho soudu. Všesvatý, veliký archanděle Michaele, nepřezírej mne hříšného, modlícího se k tobě a prosícího tebe o pomoc a zastání v čase tomto a budoucím, a učiň mne tam důstojným spolu s tebou oslavovat, Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen!

_________________________________________________________________
1) Ponomar z řeckého παραμοναριος – «stráž» «vrátný», služebník pravoslavného chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat v chóru a přisluhovat při bohoslužbách

Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice,
z knihy Охридски Пролог (Ochridský Prolog)

Když se Přesvaté Panně završil jedenáctý rok jejího přebývání a sloužení při Jeruzalémském chrámu, a čtrnáctý rok od jejího narození, a když poté vstoupila do patnáctého roku svého života, řekli jí chrámoví kněží, že podle zákona již nemůže více zůstávat při chrámu, ale je třeba, aby se zasnoubila a vstoupila do manželství. Jaké bylo však jejich překvapení, když Přesvatá Panna odpověděla, že ona se zasvětila Bohu, a že si přeje zůstat pannou až do smrti, a nevstoupit s nikým do manželského svazku. Tehdy z Boží prozřetelnosti a z Božího vnuknutí, prvokněz Zachariáš, otec svatého Předchůdce a Křtitele Jana, domluvil se ostatními kněžími a shromáždili dvanáct svobodných mužů z rodu Davidova, aby jednomu z nich, svěřili Pannu Marii, aby ochraňoval její panenskou nevinnost a který by se o ní i staral.
Panna Marie byla svěřena starému Josefovi z Nazareta, který jí byl i příbuzným. V domě Josefově, Přesvatá Panna, pokračovala žít stejně zbožně jako v Šalamounově chrámu, čas trávila čtením Svatého Písma, modlitbami, v nepřestajném pamatování na Boha, půstem a prací. Nikdy nevycházela z domu, nezajímala se a nezaobírala se žádnými světskými věcmi. Málo s kým vůbec mluvila, a když tak jen z vážných důvodů. Nejčastěji se družila v domu, s dvěma dcerami Josefovými.
Když se však naplnil čas prorokovaný prorokem Danielem, a když Bůh požehnal, aby se naplnil slib daný vyhnanému Adamu a prorokům, zjevil se veliký archanděl Gabriel v pokoji Přesvaté Panně, a to v okamžiku, kdy podle svatopisců, držela otevřeno proroctví proroka Izaiáše a rozmýšlela nad verši jeho velkého proroctví: Aj, panna počne, a porodí syna (Proroctví Izaiáše proroka 7, 14). I zjevil se jí Gabriel a řekl jí: Raduj se (Zdráva buď), milostiplná! Pán s tebou! I stalo se vše potom tak, jak je psáno v Evangeliu božského Lukáše (Lukáš 1, 26 - 38).
S touto archandělskou blahou zvěstí, a sestoupením Ducha Svatého na Přečistou Pannu, započalo spasení lidí a obnovení stvoření. Historii Nového Zákona, otevřel archanděl Gabriel slovy: Raduj se! (Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich) Aby těmito slovy naznačil, že Nový Zákon znamená radost pro lidi a pro všechno stvoření, odtud se i na Zvěstování vzhlíží jako na veliký a radostný svátek.

Tropar hlas 4.
Dnes začíná naše spasení, a zjevuje se odvěčné tajemství.
Syn Boží stává se Synem Panny, a Gabriel zvěstuje milost.
Proto i my k Bohorodici volejme: Zdráva buď, milostiplná, Pán s tebou!

Svatý spravedlivý Lazar Čtyřdenní - Vzkříšený

(památka v sobotu 6. týdne Velkého Postu a v den přenesení jeho svatých ostatků z ostrova Kypr do Konstantinopole, 17. října dle církevního/ což je 30. října dle světského kalendáře)

Svatý spravedlivý Lazar, bratr Marty a Marie, žil spolu se svými sestrami nedaleko od Jeruzaléma, ve vesnici Betánie (Byl pak nemocen nějaký Lazar z Betánie, z městečka Marie a Marty, sestry její. Jan 11, 1). Lazar a jeho sestry se staly důstojnými osobní přízně Pána Ježíše Krista (Tedy poslaly k němu ty sestry, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. Jan 11, 3). V čase Svého pozemského života, Kristus často navštěvoval jejich dům v Betánii, Lazara nazýval svým přítelem (To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jdu, abych jej ze snu probudil. Jan 11, 11) a nedlouho před svým strádáním vzkřísil Lazara z mrtvých, poté, co ten byl již čtyři dny v hrobě 1). Po této události, se Lazar, ve Svatém Písmu vzpomíná už jen jedenkrát, a jmenovitě tehdy, když šest dní před Paschou přišel Hospodin opět do Betánie, kde byl i Lazar (Tedy Ježíš šestý den před velikonocí přišel do Betánie, kdež byl Lazar ten, kterýž byl umřel, jehož vzkřísil z mrtvých. I připravili jemu tu večeři, a Marta posluhovala, Lazar pak byl jeden z stolících s ním. Jan 12, 1 - 2). V tom čase, kdy byl Hospodin v Betánii, mnozí z židů, se dozvěděli, že se tam On nachází, a přišli tam nejen kvůli Kristu, ale aby viděli i Lazara, kterého On vzkřísil z mrtvých. Mnozí z nich, se tak přesvědčili o pravdivosti zázraku učiněného Pánem, obrátili se k víře v Něho, a stali se Jeho následovníky. Když toto viděli velekněží, domluvili se tehdy, že zabijí i Lazara (Zvěděl pak zástup veliký z Židů, že by tu byl. I přišli, ne pro Ježíše toliko, ale také aby Lazara viděli, kteréhož byl vzkřísil z mrtvých. Radili se pak přední kněží, aby i Lazara zabili. Neboť mnozí z Židů odcházeli pro něho, a uvěřili v Ježíše. Jan 12, 9 - 11). Více nám o Lazaru z Evangelia, není známo.
Dle tradice, Lazar po svém vzkříšení, zůstal naživu ještě 30 let, byl biskupem na ostrově Kypr 2), kde stejně jako apoštolové, mnoho činil pro šíření křesťanství, a tam i v pokoji zesnul. V 9. století po Kristu, byly ostatky svatého Lazara nalezeny ve městě Kition 3), kde přebývali v zemi v mramorové truhly, na které bylo napsáno: LAZAR ČTYŘDENNÍ, PŘÍTEL KRISTŮV. Tento ctihodný poklad a klenot, byl vyzdvihnut ze země a uložen do stříbrné truhlice a za byzantského císaře Lva moudrého (886-911), byly roku 898 svaté ostatky přeneseny do Konstantinopole, kde byly uloženy v chrámu Spravedlivého Lazara, postaveného ještě císařem Basileiosem Makedoncem.

Tropar hlas 1.
Abys ještě před svým utrpením dal jistotu všeobecného vzkříšení,
z mrtvých pozdvihl jsi Lazara, Kriste Bože.
Proto i my jako ony děti, nesouce znamení vítězství, k tobě, Vítězi
nad smrtí, voláme: Hosanna na výsostech, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně.

__________________________________
1) Jan 11, 17 - 44 Vzkříšení Lazara se v církvi připomíná v sobotu 6. týdne (Lazarova sobota) Velkého Postu. Tento zázrak, byl jedním z největších ze zázraků Pána Ježíše Krista: tento jasným příkladem svědčil o Jeho Božské všemohoucnosti a nadvládě nad smrtí, a spolu s tímto, sloužil živým znamením našeho společného vzkříšení a předobrazem vzkříšení Samotného Pána.

2) Podle tradice, Lazar, když se stal biskupem, byl poctěn návštěvou Boží Matky a dostal od ní omofor (ΩΜΟΦΌΡΙΟ - ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná, také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvší ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou), zhotovený Jejíma Přečistýma rukama.

3) Kition - město na jižním pobřeží ostrova Kypru, v blízkosti současného města Larnaca. Kition byl jeden z 9 starých fénických měst. Po něm se celý ostrov byl nazýván Židy Hetim. Později, jako ostatní města na Kypru, byl osídlen Řeky.

SVATÝ KŘÍŽ

Tropar Svatému Kříži, hlas 1.
Spasiž, Pane, lid tvůj a požehnej dědictví svému. Vítězství daruj nad nepřáteli křesťanům pravoslavným a ochraňuj věrné tvé Křížem svým.

Když vidí zlé síly svatý Kříž, se strachem před ním ustupují. Svatý Kříž posvětil celý svět, rozptýlil tmu a navrátil mu světlo. Shromáždil národy od východu k západu a od severu k jihu a spojil je láskou v jednu církev, v jednu víru, v jeden křest. Kříž je nepřemožitelná záštita pravoslavných. Jaká ústa nebo jazyk mohou důstojně velebit nepřemožitelnou zbraň a štít Krista Krále? Kříž byl vztyčen na popravišti a v tom okamžiku dozrál hrozen našeho života. Touto ctihodnou zbraní náš Spasitel Ježíš Kristus roztrhl vše požírající útroby pekla a zacpal ďáblův chřtán. Když jej spatřila strašná smrt, osvobodila všechny, nad kterými vládla od pádu našich prarodičů. Křížem byli ozbrojení svatí apoštolové, jím porazili všechnu moc nepřítele. Křížem jako zbrojí byli oblečeni Kristovi mučedníci, jím obrátili v nicotu všechny výmysly a opovážlivosti svých mučitelů. Ti, kdo se zřekli světa, jej nosí a s velikým odhodláním se usídlují v horách, staví si příbytky v jeskyních a pozemských propastech. Ach, jak nezměrné je milosrdenství lidumilného Boha! Kolik milosti daroval skrze Kříž lidskému rodu!

Vždy se přežehnej Křížem, a zlo se pak tvého ducha nedotkne.

Bez svatého Kříže nedělej nic. Když spíš, probouzíš se, pracuješ, jíš, piješ, jsi na cestě, pluješ po moři, přecházíš přes řeku, ozdob se vždy životodárným Křížem, a „nepřihodí se tobě nic zlého, aniž se přiblíží rána k příbytku tvému“. (Žalm 91,10)

Ctihodný Efrém Syrský (Slovo o Čestném a Životodárném Kříži)

Svatí otcové říkají, že když přišel k bráně Nebeského Království evangelní lotr, který visel po Kristově pravici, chtěl ho archanděl svým plamenným mečem odehnat. On mu ale ukázal Kříž a archanděl v tom okamžení poodstoupil a nechal jej projít. Křížem rozumějme nikoli dřevěný Kříž, ale ten, o kterém píše a kterým se chlubí svatý apoštol Pavel: „…já zajisté nosím jizvy Pána Ježíše na těle svém.“ (Gal 6, 17)

Ctihodný Anatolij Optinský

Když činíme znamení Kříže, máme přitom pronášet jméno Svaté Trojice: „Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha“, nebo jméno jedné z osob Svaté Trojice – toho, který se pro nás vtělil a nechal se pro nás dobrovolně ukřižovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“

Ctihodný Amvrosij Optinský

Když v domě, který je obklopen tmou, někdo zapálí svícen a postaví jej na vyvýšené místo, odežene tím tmu. Stejně tak Kristus ve světě, který byl zahalen tmou, vztyčil Kříž, vyzdvihl jej vysoko jako svícen a rozehnal jím tak všechnu temnotu na zemi.

„Slovo o Kříži je bláznovstvím těm, kdož jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.“ (I. Kor. 1, 18) Sv. Jan Zlatoústý učí, že Kříž Páně je nepříjemný a smutný pro uši, skrývá se v něm však nesmírná radost a veselí. Kříž nevede ke strádání jako spíše k bezvášnivosti. Jméno Kříže je Židům bláznovstvím, pohanům pošetilostí, nám věřícím křesťanům však připomíná dílo spásy.

Kříž znamená smíření s Bohem pro jeho odpůrce, pro hříšníky obrácení ke Kristu. Vždyť Křížem jsme byli osvobozeni z nepřátelství a skrze Kříž jsme se opět stali Bohu milými. Křížem jsme byli zbaveni moci ďábla, křížem se zbavujeme smrti a zahynutí. Kříž proměnil lidskou přirozenost na andělskou, osvobodil ji ode všeho pomíjejícího a učinil život nesmrtelným.

Kolik jen dobra nám přineslo znamení Kříže! Díky Kříži jsme poznali pravou zbožnost a vlastnosti Božské podstaty. Díky Kříži poznáváme Boží spravedlnost, skrze Kříž se sjednocujeme s Kristem, když jsme se od něho sami vzdálili, a jsme učiněni hodnými blahodati Sv. Ducha. Díky Kříži poznáváme sílu lásky a učíme se pokládat život za druhé. Pomocí Kříže přehlížíme vše světské, hledáme budoucí blaha a přijímáme neviditelné jako viditelné. Kříž se stává předmětem kázání, a víra v Boha je tak vyznávána a pravda se tak rozšiřuje po celém zemském okrsku. Kříž je hlásán všem, a víra ve vzkříšení, život a nebeské Království se stává nepochybnou. Co je drahocennější než Kříž, co je spasitelnější pro naši duši? Kříž je vítězstvím nad démony, zbraní proti hříchu, mečem, kterým Pán porazil hada. Kříž je vůlí Otce, slávou Jednorozeného Syna, radostí Svatého Ducha, ozdobou andělů, hradbou Církve, pochvalou sv. apoštola Pavla, záštitou všech svatých, svícnem celému světu.

Znamení Kříže kladou všichni na nejuctivější části svého těla, a nosí je tak každý den na svém čele jakoby vyobrazené na sloupu. Znamení Kříže se skví na svatém prestolu, na kněžských rouchách a spolu s Pánovým tělem při sv. Eucharistii… Při myšlence na Kříž už se nikdo nestydí a nikdo nečervená. Nepovažujeme už Kříž za nástroj nejpotupnější smrti, ale právě naopak, my všichni ho považujeme za naši velkou ozdobu, jíž se nevyrovná ani krása královských korun, diadémů ani jiného drahého kamení. Už se ho nelekáme, neodvracíme se od něj, ale líbáme jej a uctíváme jako poklad nevyvážitelný.

Svatý Jan Zlatoústý

Modlitba ke svaté Kristově Golgotě

sepsaná jeroschimonachem Tichonem

Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista! Tebe prosím, odkryj, kolik tisíců hříšníků jsi Boží blahodatí přivedla k pokání a slzám, očistila je a naplnila jimi Pánův ráj!
Ó Kriste, Králi! Svou blahodatí a nekonečnou láskou naplňuješ příbytky nebeské dušemi kajících se tobě!

Všechny, kteří k tobě přicházejí, miluješ a dáváš jim spásu. Nikdo ti nemůže důstojně poděkovat, třebaže by měl i moudrost andělů. Šťastliví hříšníci, přijďte ke svaté Golgotě, je přístupná všem, neboť Kristus je nade vše milostivý! Poklekněte k Jeho svatým nohám, a líbejte je s čistou láskou. Jen On jediný může uzdravit vaše zarmoucené duše, napojit je spasitelnými slzami, abyste v pokoře s kajícnou láskou omyli Jeho přečisté nohy.
Tehdy i On sám vás omyje od každé skvrny a otevře vám dveře do svého nebeského Království, kde v nevýslovné radosti, spolu s Archanděly a Anděly, Cherubíny a Serafíny a všemi svatými, v blažené věčnosti budeme oslavovat Spasitele světa, nejsladšího Pána našeho Ježíše Krista, beránka Božího, spolu s Otcem i Svatým Duchem, Trojicí jednobytnou a nerozdílnou! Amen!

Ctihodná matka Marie Egyptská

(památka 1. / 14. dubna, a 5. neděli velkopostní)  

 

Životopis této podivuhodné světice sepsal světitel Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jednou se stalo, že jeromonach Zosima z monastýru sv. Jana Křtitele odešel v době Velkého postu do zajordánské pouště, po níž dvacet dní putoval. Pojednou spatřil nějaké lidské stvoření, vyhublé, seschlé a neoděné, s vlasy bílými jako sníh. Když tato lidská bytost spatřila starce Zosimu, začala běžet pryč z jeho dohledu. Starec se rozběhl, aby ubohému stvoření pomohl, ale musel běžet dlouho, než se tato osoba zastavila u jednoho potoka, a tehdy na něj zvolala: «Abba 1) Zosimo, odpusť mi pro Hospodina, že se k tobě nemohu obrátit, neboť jsem žena a nemám na sobě žádný oděv, kterým bych přikryla svoji nahotu! » Starec Zosima této ženě proto hodil horní díl svého mnišského oblečení a ona se do něj oblékla a konečně se k němu otočila. Na starce padla bázeň, když z úst této neznámé ženy uslyšel své jméno. Po jeho dlouhém naléhání mu tato žena pověděla o svém životě následující: Jmenovala se Marie a narodila se v Egyptě. Když jí bylo dvanáct let, odešla z domova do města Alexandrie, kde bez rodičovského dohledu, mladá a nezkušená, se oddala marnivému životu. A nebylo nikoho z lidí, kdo by ji na této zkázonosné cestě zastavil. Když byla o něco starší, její život se zcela naplnil tělesnými neřestmi a vášněmi, takže v hříchu a zvrácenosti prožila dlouhých sedmnáct let. Pronásledovaná tělesným ohněm smilstva usedla jednoho dne na loď, s níž se plavili poutníci do Svaté Země, do Jeruzaléma. Plujíce spolu s poutníky na lodi, nepřestávala svádět své bližní a hřešit. Když přišla do Svatého Města, chtěla i ona, stejně jako ostatní, vstoupit do chrámu Kristova Vzkříšení, aby se tam poklonila Čestnému a Svatému Kříži. Přestože do chrámu vcházelo velké množství poutníků, Marie do něj vejít nemohla, protože nějaká neviditelná síla jí zadržovala a nedovolovala ji vejít dovnitř. S velkým strachem proto pohlédla na ikonu Přesvaté Bohorodice, která je umístěna v předdveří chrámu, a modlila se před ní, aby byla vpuštěna dovnitř do chrámu, aby se i ona mohla poklonit Svatému Kříži, políbit jej a vyznat svoji hříšnost a nečistotu, ve které až doposud žila. Zapřísáhla se tehdy, že odejde činit pokání tam, kam ji Přesvatá Bohorodice sama určí. Když takto pomyslila a takto se pomodlila, v tom okamžiku jí už nikdo nebránil, takže mohla volně vstoupit do chrámu. Poté, co políbila Svatý Kříž, opět odešla do předdveří, aby tam poděkovala Přesvaté Bohorodici před její ikonou, když v tom uslyšela tento hlas: «Když přejdeš Jordán, najdeš skutečný mír! » Marie proto nemeškala a hned odešla, koupila si tři chleby a vyšla za Jordán, kam došla ještě téhož večera. V poušti potom žila přísným a odříkavým životem, který byl naplněn postem, modlitbou a nepřestajným pokáním, 48 let. Žila ve velkém odříkání a utrpení, v boji s hříšnými myšlenkami i ve strachu před divokými zvířaty; přitom se živila jen travou, a takto v sobě zcela vykořenila hříšná přání i myšlenky a svojí útrobu učinila čistým chrámem Ducha Svatého (I. Kor 6, 19). Když viděl starec Zosima ctihodnou Marii, jak se při slovech o svém životě neustále tiše modlí, spatřil, že stála pozdvižena ve vzduchu. Ctihodná Marie žádala starce Zosimu, aby za ní následujícího roku opět přišel a udělil ji svaté Přijímání, neboť skrze Boží prozřetelnost věděla, že Zosima je knězem, který takto může učinit. Následujícího roku starec Zosima skutečně přišel jednoho večera se svatými Kristovými Dary k břehu Jordánu, i počal přemýšlet, jak ona slabá žena bude moci přejít tuto řeku. V tom okamžiku spatřil ve světle měsíce, jak Marie přišla až ke břehu řeky, přežehnala ji svatým Křížem a přešla po vodě jako po souši. Když jí starec Zosima podal svaté Přijímání, ona jej poprosila, aby za ní přišel ještě jednou, opět na stejné místo, kde se prvně setkali. Starec Zosima pak odešel zpět za svými bratřími do monastýru. Následujícího roku však nalezl na určeném místě tělo ctihodné matky Marie již mrtvé. U její hlavy v písku bylo napsáno: Abba Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie, zanech prach prachu, zesnula jsem 1. dubna v samu noc spásonosného utrpení Kristova, po přijímání Božských Tajin... Starec Zosima, který žil v jordánském monastýru sv. Jana Křtitele, se tak díky Boží prozřetelnosti stal důstojným spatřit a setkat se v poušti s touto ctihodnou ženou. Byl zasažen její svatostí, darem pokání a Boží prozíravostí. Starec s úctou pochoval její svaté ostatky v poušti, přičemž mu pomohl lev, který přišel na toto místo a svými tlapami vyhrabal jámu k pohřbení těla spravedlivé. To se stalo okolo roku 530 po Kr. Když se starec Zosima vrátil zpět do svého monastýru a pověděl bratřím celou historii jejího života, bratři se zaradovali a děkovali Hospodinu, který takto proslavil pokání této dávné hříšnice, jež se skrze svou proměnu v moci Kristově stala zářivým příkladem pokání. 

 

Tropar Ctihodné Marii Egyptské 8. hlas 

V tobě, matko, bylo věhlasně spaseno, což bylo podle obrazu Božího stvořeno, neboť přijavši kříž na sebe, následovala jsi Krista a skutky svými učila jsi přehlížeti jako pomíjející, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné. Proto, ctihodná Marie, duch tvůj raduje se s anděly.  

 

Kondak 3. hlas Ta, jež byla dříve zcela naplněna všelikou prostopášností, dnes pokáním stala se Kristovou nevěstou, napodobujíc andělské žití, démony ničí zbraní kříže. Proto ses ukázala jako nevěsta zasnoubená nebeskému Království, Marie přeslavná.

__________________________________________________________

 

 1) hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ, aramejsko – syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab - otec

Ctihodný otec Jan Lestvičník

(památka 30. března/ 12. dubna, a 4. neděli velkopostní)

Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem, který sepsal znamenitou Lestvici, neboli Žebřík 1). Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny 2) už jako šestnáctiletý chlapec. Právě zde prošel několika stupni svého mnišského povolání: nejprve jako poslušník, posléze jako mnich a poustevník a nakonec jako sinajský igumen, kterým byl až do svého osmdesátého roku života. Jeho životopisec, mnich Daniel, o něm říkal, že se „tělem povznesl na Sinajskou horu a duchem na horu nebeskou“. U svého duchovního otce Martýria prožil v poslušenství devatenáct let. Anastasij Sinajský, který jednou viděl mladého Jana, o něm předpověděl, že se

stane igumenem sinajského monastýru, což se také později vyplnilo. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem.
Svatý Jan Lestvičník byl rovněž velkým přímluvcem u Boha za své spolubratry. Jeho učedník Mojžíš jednoho dne usnul ve stínu velkého kamene, který hrozil, že se na něj sesune. Ctihodný Jan v modlitbě spatřil ve své kelii, v jakém je nebezpečí jeho učedník, a začal se proto usilovně za jeho záchranu modlit k Bohu. Učedník Mojžíš jej poté spatřil ve snu, jak na něj volá a křičí, díky čemuž se probudil a utekl v poslední chvíli před jistou smrtí. Kdyby neutekl, kámen by jej byl zavalil.
Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena, a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem nebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti.
Jindy se zase přihodilo, že do Sinajského monastýru přišlo na šest set poutníků. Při pohoštění těchto poutníků najednou všichni spatřili jednoho úslužného mladíka v židovském oděvu, kterak slouží u stolů poutníků a ostatním spolusloužícím sám říká, co a jak mají dělat. Za nějakou chvíli tento mladík zmizel, a když si toho všichni všimli a začali jej hledat, řekl jim svatý Jan: nehledejte ho, to sám prorok Mojžíš nám posloužil na tomto svém posvátném místě...
Po dobu, kdy přebýval v tichu jeskyně, napsal sv. Jan mnoho užitečných knih, ze kterých se nejslovutnější, a dodnes velmi užívanou, stala kniha známá pod názvem „Lestvice“ čili Žebřík, ve které se popisuje způsob výstupu duše k Bohu po jednotlivých stupních po vzoru žebříku. Před svou smrtí určil sv. Jan za igumena monastýru svého bratra Georgia. Ten se ale mnoho soužil kvůli svému odloučení se svým bratrem Janem, a tehdy mu sv. Jan řekl, že když se stane důstojným toho, aby byl v blízkosti Boží na onom světě, bude se modlit, aby i on, Georgios, byl stejného roku vzat do nebe. A tak se i stalo. Za deset měsíců odešel ve spánku Georgios mezi obyvatele království nebeského, jak mu to předpověděl jeho veliký bratr Jan Lestvičník.

Tropar ctihodnému Janu Lestvičniku 1. hlas
Bohonosný otče náš, Jane, zjevil ses jako obyvatel pouště, anděl v těle a divotvůrce, půstem, bděním a modlitbou přijal jsi dary nebeské, modlitbou uzdravuješ neduhy těl i duší těm, kteří se k tobě s vírou utíkají. Sláva Tomu, jenž ti dal sílu; sláva Tomu, jenž tě korunoval; sláva Tomu, který skrze tebe všechny uzdravuje.

Kondak 4. hlas
Pán tě postavil, otče Jane, učiteli náš, na výšinu pravé askese jako neklamnou hvězdu, jež osvětluje všechny končiny.

______________________________________________________________________
1)
Κλίμαξ – Лествица – Žebřík, Žebřík Rajský, kniha napsaná v polovině šestého století ctih. Janem po prosbě Jana, igumena Raifského monastýru. Představuje návod k nepřestajnému duchovnímu zlepšování. Obraz Žebříku, je převzat ze starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vstupovali a sestupovali - Genesis 28, 12. Kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury

2)
Monastýr svaté Kateřiny se nachází na Sinajském poloostrově v egyptské poušti na úpatí Mojžíšovy hory v místě, kde Mojžíš spatřil hořící keř. Řecký monastýr, byl založen v 6. století, je jedním z nejstarších křesťanských klášterů na světě, byl vystavěn jako pevnost kolem biblického „hořícího keře“, který uvnitř kláštera roste dodnes a přivádí na místo mnoho poutníků. Základem kláštera je trojlodní bazilika, v které se nachází unikátní kolekce starých knih a ikon

Ikona: Paul Drozdowski

Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský

Památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní 

 

Otec sv. Řehoře Palamy byl senátorem a rovněž významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (který vládl v letech 1282 – 1328). 

 

Nadaný mladík Řehoř, když dovršil světské vzdělání, odmítl službu na císařském dvoře, která mu slibovala velkou kariéru, a raději se vzdálil na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství. Jako mnich pobýval v monastýrech Vatoped 1) a v Lávře ctihodného Athanasia Athosského 2) . 

 

Ve své době vedl významnou teologickou při s heretikem Varlaamem, v níž mu nakonec dala Církev plně za pravdu a potvrdila jeho učení o nestvořených energiích. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Už během svého života byl Řehoř ctěn jako velký teolog, asketa, hierarcha a rovněž velký divotvůrce, takže po své smrti byl zcela přirozeně oslavován jako Boží světec. 

 

Ještě během svého života se stal důstojným mnoha zjevení: zejména Přesvaté Bohorodice, svatých Jana Teologa, velkého mučedníka Dimitria, sv. Antonia Velikého či sv. Jana Zlatoústého a Božích andělů, kteří se mu rovněž zjevili. Jako „dobrý pastýř“ se staral o soluňskou metropolii po dobu dlouhých třinácti let, z nichž jeden rok prožil v otroctví u Saracénů v Asii. 

 

Zesnul v pokoji roku 1359 a přešel do nebeského království. Jeho svaté ostatky se nacházejí v Soluni. Sv. Řehoř byl svatořečen roku 1368 za vlády patriarchy Filothea, který rovněž sepsal jeho životopis a vytvořil církevní službu tomuto světci.

 

Tropar biskupu – sv. Řehoři Soluňskému hlas 8. 

Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli, okraso mnišstva, theologů obhájce nepřemožitelný, Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati, pros neustále za spásu duší našich.  

 

Kondak sv. Řehoři 8. hlas 

Tebe, posvěcený a božský nástroj moudrosti, v zářící polnici theologie, svorně opěvujeme, v Řehoři bohomluvný. A tak jako tvoje mysl u prvotní Boží Mysli přebývá, Otče, přiveď k Ní také mysl naši, abychom zvolali: Raduj se, Hlasateli blahodati.

_____________________________________________________________________ 

 

1) Βατοπέδι nebo Βατοπαίδι – pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších, nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator 

 

2) Lávra Svatého Athanasia, Velká Lávra - Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře

Památka svatých Otců 7. všeobecného sněmu (r. 787)

V 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný zápas proti uctívání ikon (ikonoborectví), které pokračovalo ještě při jeho synovi a vnukovi. Roku 787 byl proti této ikonoborecké herezi sezván císařovnou Irenou 7. všeobecný sněm ve městě Niceji, kterého se zúčastnilo 367 otců.

Všeobecné sněmy (jichž bylo dosud sedm) byly sezvány proto, aby byly pochopeny otázky víry, které nebyly vyjasněny, anebo jejich nepřesné výklady se staly příčinami neklidu a herezí…1) v Církvi. Na všeobecných sněmech se taktéž tvořila a ustanovovala pravidla církevního života.

Ke konci osmého století povstala nová hereze – ikonoborectví. Ikonoborci odmítali úctu k pozemské svatosti Boží Matky a svatých božích služebníků, obviňovali pravoslavné věřící z toho, že se klanějí člověkem stvořenému obrazu – ikoně. Kolem otázky uctívání ikon vznikl nesmírný zápas, kdy na záštitu svatyní povstali mnozí věřící, kteří však byli kvůli tomu krutě pronásledováni.

Kvůli tomu všemu bylo tedy zapotřebí, aby Církev, ústy svých biskupů, vyjasnila a přesně vyložila své učení o ikoně a zabránila jejímu nesprávnému chápání a uctívání, jak se také někde dělo. Pravá úcta k ikonám byla vždy úzce spjata s uctíváním svatého Kříže a svatého Evangelia.

Svatí Otcové 7. všeobecného sněmu shromáždili církevní zkušenost a praxi v uctívání svatých ikon z prvních dob křesťanství, zdůvodnili ji a zformovali dogmata…2)o úctě ke svatým ikonám, na všechny časy a pro všechny národy, které vyznávají pravoslavnou víru. Svatí Otcové prohlásili úctu ke svatým ikonám zákonným předpisem a tradicí Církve, která je sesílána a inspirována Svatým Duchem, nacházejícím se v Církvi. Obraznost ikon je nerozlučná s evangelním podáním. A to, co nám evangelní slovo hlásá skrze sluch, to samé nám pak ikona ukazuje skrze své zobrazení.

Sedmý sněm potvrdil, že ikonopisectví je mimořádnou formou zjevení Boží skutečnosti, a skrze Bohoslužbu a ikonu se tak toto Boží zjevení stává vlastnictvím věřících. Skrze ikonu, tak jako i skrze Svaté Písmo, se nejen dozvídáme o Bohu, ale Boha též poznáváme. Skrze ikony svatých božích služebníků se přibližujeme a dotýkáme se proměněného člověka, který přijal božský život. Skrze ikonu získáváme všeposvěcující blahodať Svatého Ducha. Každý den Církev oslavuje prostřednictvím ikony Boží Matku a slaví památku svatých božích služebníků. Jejich ikony se pokládají před námi na analoj…3), kde se jim projevuje náležitá úcta. Ikonám se klaníme, neboť tím získáváme živý náboženský prožitek a osobní zkušenost našeho postupného proměnění se skrze tyto ikony ve vzory, jejichž památku máme stále před očima. Stáváme se díky tomu věrnými služebníky svaté pravoslavné církve. A právě za toto poznání jsme vděčni mnoha stovkám a tisícům vyznavačům a mučedníků a odvaze a moudrosti svatých Otců, kteří toto učení na 7. všeobecném sněmu teologicky zformulovali. Ze všech vítězství nad množstvím různých herezí je právě vítězství nad ikonoborectvím a samotné obnovení úcty ke svatým ikonám nazváno „Vítězstvím Pravoslaví“. A víra otců sedmi všeobecných sněmů je věčným a nezměnitelným základem pravoslavného křesťanství.

Oslavujíce památku svatých Otců 7. všeobecného sněmu musíme mít na paměti, že především jim jsme zavázáni vzdávat díky za to, že naše chrámy a domovy mohou být posvěceny svatými ikonami, za to, že se před nimi zahřívají živé plamínky lampád, že se před nimi můžeme sklánět v úctě s poklonami a že vůně z kadidla povznáší naše srdce k nebesům. A tato upřímná vděčnost za dotek s těmito svatyněmi naplňuje mnohé srdce láskou k Bohu…

Tropar svatým Otcům 7. všeobecného sněmu hlas 8.
Nade vše proslaven jsi, Kriste, Bože náš, jenž jsi Otce naše postavil na zemi jako světla a jimi jsi nás pravé víře naučil: Mnohomilosrdný, sláva Tobě.

Dogma třistašedesátisedmi svatých Otců sedmého všeobecného sněmu v Niceji o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.

Svatí a bohonostní Otcové, proste milostivého Boha za nás!

Pravidla sedmého svatého všeobecného sněmu, nicejského. (r.787)

1)
hereze – názor či mylné učení, který není v jednotě s obecnou vírou Církve, z řeckého slova „αἵρεσις“ - volba (αἵρειν), což znamená „vybírat“
či „brát“

2)
dogma – tak se označuje článek víry, které Církev uznává jako zjevenou pravdu, z řeckého „δόγμα“ - názor, učení; δοκεῖν dokein ukazovat se
správným

3)
z řeckého „αναλογειον“ – podpěra pro knihy, stojan, takto je nazýván v pravoslavných chrámech čtyřúhelný stolík, na kterém jsou vystaveny k
uctívání svaté ikony