Životy Svatých

 

Svt. Simeon mučedník, biskup Perský a mnozí další spolu sním umučení (♰ 344)

památka 17. / 30. dubna

Svatý Simeon Barsaba (tj. syn barvíře) byl od roku 325 biskupem perských měst Seleukie a Ktésifonu (tato dvě města byla oddělena pouze řekou Tigris). Když se Kristova církev začala v Persii rychle šířit, Židé a pohané skrze intriky naléhali na velkokrále Šápúra II., aby zahájil pronásledování křesťanů. Nepřátelé Krista nejprve pomlouvali biskupa Simeona jako nejnebezpečnějšího nepřítele Persie.

Utvrzovali velkokrále, že Simeon podněcuje mezi Řeky nenávist vůči Peršanům. Šápúr této pomluvě uvěřil a začal křesťany utlačovat a pronásledovat. Uvalil na ně vysokou daň, kněze podroboval krutému mučení, loupil a ničil chrámy a nařídil, aby Simeon předstoupil před něj k soudu. Tam pak požadoval, aby se poklonil slunci, které Peršané uctívali jako boha.

Svatý se však nechtěl poklonit ani slunci, ani samotnému velkokráli. Šápúr, překvapen tím, se ho zeptal, proč se králi neklaní tak, jako to dělal dříve. Svatý odpověděl: „Poklonil jsem se ti jako velkokráli ustanovenému Bohem – poklonil jsem se a prokázal jsem královskému úřadu důstojnou čest. Ale nyní, když jsem byl před tebe přiveden, abych se zřekl svého Boha, tě už neuznávám jako důstojného krále, a proto se tobě, nepříteli Božímu, nemohu poklonit.“

Velkokrál dlouho naléhal na biskupa, aby uctíval slunce, a sliboval mu za to dary a pocty. Svatý však zůstal neoblomný, a proto byl odsouzen k uvěznění do žaláře. Cestou do žaláře se se svatým Simeonem setkal stařec eunuch Useazan a hluboce se mu uklonil. Simeon ho však nepoctil pozdravem, ale vytkl mu jeho odstoupení od Krista. Useazan byl skutečně křesťan, ale ze strachu před mučením opustil křesťanskou víru a začal uctívat slunce. Setkání se Simeonem, jeho káravý pohled a slova odpadlíka dojaly. Plně uznal svou vinu před Bohem, strhl ze sebe drahocenné roucho, oblékl si ošuntělé šaty, přiblížil se ke dveřím paláce a propukl v hořký pláč. Když se Šápúr dozvěděl o Useazanově proměně, zavolal si ho a zeptal se na důvod jeho smutku a pláče.

„Hluboce truchlím a lituji,“ odpověděl Useazan, „že když jsem kdysi uctíval pravého Boha, začal jsem se poté klanět Jeho stvoření, slunci. Přísahám při Stvořiteli nebe i země, že se už nikdy nedopustím takového hříchu – nebudu sklánět svá kolena před sluncem, Božím stvořením, ale budu se klanět pouze samotnému Stvořiteli.“ Šápúr se ze všech sil snažil odvrátit eunucha od křesťanské víry. Králi ho bylo líto a styděl se ho mučit, neboť byl jeho vychovatelem a za svou poctivou službu si vysloužil jeho úctu. Eunuchova rozhodnost, pevnost a neústupnost však krále rozezlily tak, že nařídil svému starému vychovateli useknout hlavu. Před svou smrtí Usthazan krále požádal o jednu laskavost: aby se veřejně oznámilo, že Usthazan umírá pro křesťanskou víru a pro nic jiného. Císař této žádosti ochotně vyhověl, protože doufal, že zveřejněním této skutečnosti křesťany zastraší. Svatý mučedník Usthazan však naopak svým příkladem chtěl v ostatních vzbudit odvahu a nebojácnost.

Brzy po mučednické smrti Usthazana byl vězněný Simeon znovu povolán před Šápúra a znovu nucen naslouchat jeho slovům a napomenutím, aby opustil křesťanskou víru. Když se však všechna napomenutí ukázala jako marná, rozzuřený velkokrál nařídil, aby byli všichni křesťané vyvedeni ze žaláře a před očima svatého biskupa sťati. Poté měli být všichni, včetně samotného biskupa, popraveni. To se stalo na Velký pátek. Během popravy svatý Simeon mučedníky povzbuzoval a utěšoval je nadějí na věčný život. Všem křesťanům vyvedeným ze žaláře byly setnuty hlavy a nakonec i Simeon sklonil hlavu pod meč.

Spolu s ním byli zabiti i kněží Abdelai a Ananiáš. Když Ananiáš sklonil svoji šíji pod meč, zděsil se a třásl se. Poblíž stál perský velmož Fusicus, tajný křesťan. Když viděl Ananiášovo váhání a strach, povzbudil ho slovy: „Neboj se, zavři oči a buď statečný, neboť pak uvidíš božské světlo!“

Když pohané uslyšeli ta slova, poznali, že Fusicus je také křesťan, a udali ho velkokráli, který ho podrobil strašlivému mučení: zezadu mu prořízli šíji, tímto otvorem mu vytáhli a odřízli jazyk a poté mu z celého těla sedřeli kůži, a tak ho usmrtili. Ve stejném čase pak byla zabita i jeho dcera, svatá panna Askitrea, a mnoho dalších křesťanů. Celkem jich napočítali na 150. Po uplynutí roku, o stejném Velkém pátku, byl pro víru v Krista usmrcen velkokrálův oblíbenec, eunuch Azat, a spolu s ním bylo zabito dalších tisíc svatých mučedníků (v roce 341 nebo 344).

V té době se křesťané nejen neskrývali před svými pronásledovateli, ale sami vycházeli na mučení. Když to Šápúr uviděl, nařídil popravu pouze biskupů, presbyterů a učitelů křesťanské víry vůbec, zakázal však pronásledování prostých věřících.

Pronásledování duchovenstva a mnichů pokračovalo po dobu téměř čtyřiceti let, až do samé smrti Šápura II. (379). Tito vyznavači a mučedníci, jako netlenné drahocenné kameny, ozdobili svatební šat perské církve.