Životy Svatých

 

Mučedníci Terentius, Pompeius, Africanus, Maximus, Zénón, Alexandr, Theodor a s nimi dalších 33 umučených (♰ 251)

památka 10. / 23. dubna

Čtyřicet svatých mučedníků, kteří jsou v tento den připomínáni, pocházelo z Afriky a trpělo ve třetím století. Když se do Afriky dostal dekret císaře Decia, který měl křesťany donutit k uctívání pohanských bohů, vládce země Fortunianus shromáždil lid a hlasitě prohlásil: „Kdo nebude bohům obětovat, bude podroben krutému mučení a trestu smrti!“ Aby zastrašil ty, kteří neuposlechli, nařídil vyložit před lid popravčí nástroje.

Tehdy skutečně někteří křesťané ze strachu z mučení a popravy souhlasili, že obětují bohům. Avšak v tentýž okamžik se čtyřicet mužů rozhodlo raději zemřít, než aby se odvrátili od Pána. „Bratři!“ říkali druh druhovi, „nezapírejme Krista, aby i on nezapřel nás v den soudu před nebeským Otcem a svatými anděly.“

Připomeňme si jeho slova: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ (Mt 10,28)

Když vládce uslyšel slova křesťanů, řekl jim: „Zdá se, že jste všichni dospělí a rozumní lidé; jak můžete nazývat člověka, kterého Židé ukřižovali jako zločince, svým Bohem a králem?“

Terentius na tato jeho slova odpověděl jménem všech svých spoluvěřících:

„Kdybyste znali moc ukřižovaného Krista, opustili byste svůj blud a sloužili byste Mu, neboť On je Syn Boží, dobrotivý, milosrdný a milostivý. Milostí Boha, Otce svého, sestoupil na zem a spojil své božství s lidstvím, dobrovolně podstoupil smrt na kříži pro naše spasení.“

„Pokloňte se našim bohům,“ opakoval vládce, „protože jinak zahynete v krutých mukách.“

„Myslíš si, že nás snad vyděsíš?“ ohradil se Terentius. „Nejsme tak nerozumní a šílení, abychom zavrhli nesmrtelný život i Dárce života a uctívali lidské modly.“

Rozzuřený vládce tehdy nařídil, aby křesťany násilím odvedli do pohanského chrámu a tam je nadále nabádal k uctívání pohanských bohů, chvále jejich velikosti a moci. Terentius však směle dokazoval marnost úcty k takovýmto výtvorům lidských rukou a pošetilost těch, kteří uctívají bezhlasé modly.

Poté vládce nařídil zatknout a uvěznit čtyři křesťany: Terentia, Pompia, Africana a Maxima. A zbývající křesťany začal znovu napomínat. Známá jsou pouze jména tří z nich: Zenóna, Alexandra a Theodora.

Na vládcovy výzvy a domlouvání odpověděli všichni jednomyslně, že jsou křesťané a nemohou se klanět modlám a uctívat je. Vládce je proto podrobil strašnému mučení: byli nemilosrdně biti a páleni rozžhavenými železnými pruty. Mučedníci se však modlili k Pánu o pomoc a posilněni Bohem trpělivě snášeli tato strašná utrpení.

Zarmouceni bludy pohanů, mučedníci prosili Boha, aby zničil modly, a Hospodin, vyslyšev jejich modlitbu, učinil zázrak: Modly náhle spadly a pohanský chrám se zřítil. Tento zázračný jev však vládce nijak nepřesvědčil, a tak křesťany odsoudil k smrti. Ti vyšli na smrt oslavujíce a děkujíce Pánu a byli sťati mečem.

Po jejich zabití nechal vládce znovu povolat Terentia, Afrikana, Maxima a Pompeia a znovu je začal přesvědčovat.

„Už jsme ti řekli, že jsme křesťané,“ odpověděli. „V Krista jsme vložili svou naději a tvého mučení se nebojíme, protože věříme, že skrze ně se staneme vítězi.“

A skutečně, ať už vládce vymýšlel jakékoli mučení, nemohl křesťany přemoci a dohnat k odřeknutí. Bůh svým věrným služebníkům viditelně pomáhal.

Vládce je tedy znovu zavřel do vězení a nařídil, aby jim nebylo přinášeno žádné jídlo; ale v noci vězení osvětlilo zázračné světlo a anděl Boží jim přinášel pokrm k posilnění. Vládce nařídil, aby jejich těla byla trhána ostrými hřebeny, ale Kristus ve svém milosrdenství jejich utrpení zmírnil. Byli uvězněni na místě plném hadů a nejrůznější havěti, ale i odtud, chráněni Bohem, vyšli bezpečně a zdraví.

Nakonec byli odsouzeni k smrti. Na popravu šli zpívajíce vítězoslavnou píseň a poté své duše s radostí odevzdali Pánu. Zbožní lidé pak s úctou pohřbili těla všech zavražděných křesťanů.