Životy Svatých

 

Ctihodná mučednice Eudokie Heliopolská (♰ 107)

památka 1. / 14. března

Svatá mučednice pro Krista Eudokie byla svým původem samaritánka. Žila ve městě Heliopolis ve Fénicii v Libanonu za vlády císaře Traiana (96-116).

Protože nic nevěděla o Bohu, nechala se vést svým tělem a smilstvem poskvrnila své tělo, které Stvořitel obdařil vzácnou krásou. Z daleka pak za ní přicházeli muži a nabízeli jí velké sumy peněz, aby jim byla po vůli, a tímto hanebným řemeslem nashromáždila obrovské jmění.

Takto bezstarostně žila až do dne, kdy se v sousedním domě zastavil mnich jménem Herman. Z nějakého důvodu tehdy přišel do města Heliopolis. Večer, poté, co vykonal bohoslužbu v patřičnou hodinu ve svém pokoji, stejně tak jako by byl v monastýru, začal Herman číst nahlas z knihy, která hovořila o Posledním soudu, trestu hříšníků a odměně pro spravedlivé. Když Eudokie uslyšela tato hrozná slova, vnitřně se zachvěla. Její svědomí se vymanilo z otupělosti, do níž bylo ponořeno po mnoho let života v hříchu. A celou noc poté, prolévala hořké slzy.

Ráno pak hříšnice spěchala k Hermanovi, padla mu k nohám a se slzami v očích ho prosila, aby jí ukázal cestu ke spáse. Jako v Bohu moudrý duchovní, otec Herman Eudokii správně poučil ve víře a poslal ji domů, aby sebe sama vyzkoušela v pevnosti svého odhodlání tím, že stráví týden v osamělé modlitbě.

Jednou v noci, když se modlila, oplakávajíce svůj dřívější život, spatřila Eudokie náhle jasné světlo a archanděla Michaela, který k ní sestoupil, aby ji vzal na Nebesa. Tam byla Eudokie radostně přivítána Božími vyvolenými. Před Nebeským Královstvím stál ďábel, v přestrojení za ohavného obra, ten obvinil Pána z nespravedlnosti. Podle jeho názoru Bůh přijal pokání zkažené ženy příliš rychle. Tehdy se, ale z nebe ozval velmi něžný hlas: „Takový je Boží záměr a vůle (řecky εὐδοκία) – soucitně přijmout ty, kdo činí pokání.“

A po těchto slovech Pána, archanděl znovu přenesl Eudokii do jejího příbytku. Slíbil, že blahodať Boží ji bude podporou v boji proti hříchu, který od nynějška bude vést.

Plná radosti a víry v Boží milosrdenství přijala Eudokie křest od biskupa Theodota z Heliopole. Poté, přísně následujíc pokyny svého duchovního otce, rozdělila svůj nabytý majetek potřebným. Takto osvobozena ode všech světských starostí následovala Hermana, který ji dovedl do ženského monastýru, který se nacházel poblíž jeho vlastního monastýru.

Když se blažená vydala na cestu ctnosti, s vroucí horlivostí, asketickým zápasem odříkání a slzami pokání, v sobě vymýtila všechny stopy svých někdejších zhoubných vášní. Stále, aniž ji, kdy vyměnila, nosila tutéž tuniku, do které se oblékla hned po křtu. Naučila se, nazpaměť Žaltář, živila se modlitbami a rozjímáním o Božím slově a dávala jim přednost před jakýmkoli pozemským jídlem. Díky tomuto obdivuhodnému způsobu života a zázračné proměně obdržela Eudokie od Pána dar zázraků a po smrti představené onoho ženského monastýru, byla vybrána za její nástupkyni.

Mezitím se někteří z jejích dřívějších milenců dozvěděli, že krásná Eudokie opustila rozkoše světského života i uctívání model a namísto toho z lásky ke Kristu umrtvuje své tělo. Udali ji proto Aureliánovi, guvernérovi Heliopole, a obvinili ji, že ze svého jmění staví útočiště v poušti pro křesťany, kteří se vzpírají jeho autoritě a jsou nepřátelští k náboženství říše.

Když se však velmož spolu se třemi sty vojáky pokusil vstoupit do monastýru svaté Eudokie, božská moc jim v tom zabránila. Tři dny marně obcházeli hradby a hledali vchod, dokud všichni, s výjimkou samotného hodnostáře a tří vojáků, nebyli zasaženi smrtí.

Když se o této žalostné porážce dozvěděl vládce, poslal svého vlastního syna, aby svatou ženu zajal. Avšak i on, byl poražen Pánem, když zemřel po pádu z koně. Tehdy, na radu jednoho z bývalých Eudokiiných milenců, vládce neutěšitelný ze smrti svého syna, napsal svaté ženě list a požádal ji, aby se přimluvila za návrat jeho syna k životu.

Eudokie ho v odpovědi pokorně ujistila, že takové zázraky vykonat není schopna, a poté, co dopis zapečetila třemi znameními kříže, jej předala poslu. Když však byl vzkaz doručen do paláce, kde leželo tělo guvernérova syna, ten ožil. Vládce i jeho dvořané tehdy zvolali: „Veliký je Bůh křesťanů, který koná takové divy!“ Říká se, že vládce a mnoho jeho poddaných bylo pokřtěno, jeho vzkříšený syn se později stal arcibiskupem města a jeho sestra Gelasia přijala mnišský postřih v monastýru svaté Eudokie.

Císař Hadrianus (117–138), Traianův nástupce, byl přísným stoupencem pohanství. Ten za nového správce Heliopole poslal muže jménem Diogenes, známého svou krutostí. Diogenes, kdysi zasnoubený s Gelasií, se velmi rozzuřil na Eudokii za to, že jeho snoubenka kvůli ní, zrušila slib, který mu dala. Sotva se ujal úřadu, poslal padesát mužů, aby svatou zajali. Ještě, když byli vojáci na cestě, zjevil se Eudokii Kristus a zjevil jí, že nadešla její hodina, aby přijala korunu mučednictví. Eudokie poté odešla do monastýrského chrámu, klidně a důstojně si odtud vzala částečku Svatých Darů,

důstojně přivítala vojáky a bez jakéhokoliv odporu je následovala. Cestou před ní kráčel anděl, kterého pohané neviděli, nesoucí zapálenou pochodeň.

Poté, co strávila čtyři dny ve vězení bez jídla a pití, se dostavila před soud se závojem. Jakmile jí závoj sňali, z Eudokiiny tváře, zazářilo neobvykle jasné světlo, což vyvolalo u přítomných výkřiky úžasu. Svatá s ohromující jistotou odpovídala guvernérovi na otázky a poté sama navrhla, aby neztráceli čas zbytečným výslechem a hned přistoupili k plánované popravě.

Nový guvernér, jí tehdy dal na výběr tři způsoby, kterými by si mohla ještě zachránit svůj život: znovu se obrátit k uctívání pohanských model, vrátit se k dřívějšímu způsobu života, nebo svůj majetek darovat městské pokladně. Eudokie mu na tyto jeho návrhy odpověděla, že nyní, když poznala Pravdu, se ke své dřívější cestě životem už vrátit nemůže a že penězům, které rozdala už není, paní.

Na Diogenův rozkaz, ji pak čtyři muži dvě hodiny bičovali. Když svatou svlékali, aby ji přivázali k mučednickému kůlu, objevili na její hrudi malou krabičku se Svatým Přijímáním. Vládce se krabičku pokusil otevřít, z ní však vyšlehly plameny, které všechny přítomné popálily a sám Diogenes byl napůl ochromen. Když klečel a prosil boha Slunce, aby z něho toto kouzlo sňal, udeřil do něj blesk a na místě ho zabil.

Ve stejný okamžik, se z nebes v paprscích světla snesl anděl a zahalil tělo svaté ženy před zvědavými zraky závojem a promluvil k ní. Jeden z vojáků, který tomu byl svědkem, přemožen lítostí, odvázal mučednici od sloupu. Poprosil ji, aby se přimlouvala za ty, které právě zasáhl Boží hněv, aby se mohli vrátit k životu a činit pokání. Eudokie, plná soucitu, se začala modlit a brzy byli mrtví vzkříšeni k životu. Tato událost následně přivedla mnoho měšťanů z Heliopolisu k tomu, že se obrátili ke křesťanství.

Poté ctihodná Eudokie zůstávala ve městě ještě po nějakou dobu, aby jeho obyvatele přivedla na pravou cestu, a vykonala ještě mnoho dalších zázraků.

Když Diogenes zemřel, nový guvernér Heliopolisu, Vincent, se ujal jeho úřadu s pevným úmyslem skoncovat s Eudokiinou nežádoucí slávou. Poslal do jejího monastýru vojáky, kteří jí bez soudu usekli hlavu, čímž splnili největší přání svaté, aby se konečně znovu shledala a přebývala v obecenství s Nebeským Ženichem.

Od ostatků svaté Eudokie, se udály četné zázraky, které novým pokolením křesťanů zjevovaly všechnu sílu a moc upřímného pokání.