Životy Svatých

 

Svatí mučedníci Mennas Kallikelados, Hermogenes a Eugrafus (♰ 304)

10. / 23. prosince památka mučednické smrti a 17. února / 2. března památka nalezení svatých ostatků v letech 867-889

Na počátku IV. století, za krátké vlády krutého císaře Maximina Daia ve Východořímské říši, vznikly v egyptské Alexandrii nepokoje. Byly způsobeny politickými spory a rostoucím úspěchem šíření křesťanství, před tváří pohanství. Když k Maximinovi dorazili vyslanci z Alexandrie se žádostí, aby zasáhl, císař pověřil jednoho z poradců jménem Mennas, aby usmířil soupeřící strany.

Mennas, urozený a vzdělaný Athéňan, dostal pro svou mimořádnou výmluvnost přízvisko Kallikelados – Καλλικέλαδος¹. Panovník však nevěděl, že Mennas, byl po dlouhá léta tajným křesťanem a jen čekal, na znamení od Boha, aby přede všemi vyznal svou víru.

Po příjezdu do Egypta, Mennas velmi brzy obnovil společenskou shodu a mír ve městě. Spoléhal se jak na moudrost svých slov, tak na moc, která mu byla svěřena císařem. Přitom nijak nezasahoval do kázání a šíření Evangelia, naopak všemožně tomu napomáhal a zaštiťoval to. Opovrhoval jakýmikoliv slovními úskoky a pletichami světa, k pohanům zcela otevřeně promlouval o Kristově spáse. Křesťany posiloval ve víře a své svědectví potvrzoval mnohými zázraky. Stačilo, aby položil ruku na nemocné, kteří k němu přicházeli, přežehnal je znamením kříže a v tom okamžiku, se jim navracelo zdraví.

Obyvatelé Alexandrie, hlavního města pohanství, byli svědky tak velkých zázraků, že se ve velkém zříkali modloslužby, opouštěli pohanské chrámy a přicházeli ke světci, hledajíce u něj živou vodu křesťanského učení.

Když se pak císař dozvěděl, že hlavní město Egypta, se může brzy zcela obrátit ke křesťanství a důvodem toho je právě muž, kterého tam vyslal jako svého zmocněnce, vyděsil se. Usoudil, že za tím vším je nějaké spiknutí a Mennas, mu chce vzít jeho moc. Maximinus se proto rozhodl, zbavit Mennase úřadu a do Alexandrie vyslat dalšího úředníka jménem Hermogenes, které mu dal pokyn, aby obnovil autoritu císařské nejvyšší moci ve městě a Mennasa, aby přinutil, pod pohrůžkou mučivé smrti zříct se křesťanské víry.

Hermogenes, původem také Athéňan, byl přímý a čestný muž a při své nevědomí o Kristu, upřímně věřil, že plněním příkazů císaře slouží spravedlnosti.

Po příjezdu do Alexandrie v doprovodu císařské družiny, nejprve nařídil, aby byl Mennas poslán do vězení, a poté ho předvolal k soudu v budově městského amfiteátru.

Na všechny Hermogenovy otázky, Mennas odpověděl s rozhodností a klidem, věren svému panovníkovi ve všem, co neodporovalo jeho víře v Boha, Jednoho ve třech Osobách, a v Krista, Syna Božího, vtěleného pro naši spásu. Promluvil také o tom, jak se stal křesťanem a jak Pán od té doby, nepřestal skrze něj ukazovat své podivuhodné zázraky. Lid shromážděný u soudu v úžasu naslouchal slovům svatého, jimiž svědčil o Kristově moci a o bezmoci falešných a lživých bohů. Mnozí z přítomných, pak sami vystupovali jako svědci a mluvili o divech a znameních, které Mennas učinil, takže lidí v amfiteátru neustále přibývalo a hrozilo, že proces přeroste ve vzpouru. Zneklidněný soudce poté nařídil odročení jednání na další den.

Když druhého dne, soud za úsvitu pokračoval, Hermogenes nařídil, aby byly před Mennasa umístěny různé mučicí nástroje, v naději, že takto ho zastraší a přinutí zříci se Krista. Avšak ani slova, ani pohled na děsivé, mučicí nástroje, nijak neotřásly mučedníkovou rozhodností.

Když mu potom, byly utrženy jeho chodidla a krev zkropila arénu amfiteátru, svatý Mennas, navzdory bolesti, zpíval s jasnou tváří chvalozpěvy díkůvzdání. Povzbuzen potleskem nadšeného davu, stejně neochvějně snášel i další mučení, když mu byl vytržen jazyk a vypíchnuty obě oči. Poté, co nakonec mučedník upadl v aréně do bezvědomí, Hermogenes nařídil, aby ho odnesli zpět do vězeňské cely a druhý den, aby byl hozen, k roztrhání divoké zvěři.

Téže noci, se svatému Mennasovi, zjevil sám Kristus a jeho rány mu uzdravil.

Následujícího dne, se Hermogenes, litující své vlastní krutosti, rozhodl znovu shromáždit lid v amfiteátru a vzdát hold odvaze muže, kterého již považoval za mrtvého. Jaký však byl jeho úžas, když uviděl svatého Mennasa, zcela nezraněného, doprovázeného dvěma jasně zářícími anděly, vyslanými Bohem, aby ho chránili. Když to soudce Hermogenes viděl, uznal moc křesťanské víry, která je silnější než samotná smrt a než jakákoli světská moc, a za nadšeného křiku davu oznámil své obrácení ke Kristu.

Brzy poté, Hermogenes přijal svatý křest spolu s mnoha dalšími obyvateli Alexandrie. O osm dní později, byl zvolen na návrh samotného svatého Mennase, představeným Církve v Alexandrii, na setkání třinácti biskupů, kteří se v té době, nacházeli ve městě, aby podpořili mučedníka.

Od prvních kroků ve své nové hodnosti, se stal Hermogenes, vzorem evangelního života pro stádo, které mu bylo svěřeno. Veškeré své bohatství rozdal chudým, ničil pohanské oltáře a přeměňoval je na křesťanské chrámy. Neúnavně kázal slovo pravdy, navštěvoval nemocné a měl soucit se všemi strádajícími, tak jako sám Kristus.

Když se zprávy o událostech, které se v Egyptě odehrály, dostaly až k císaři, rozzuřil se a rozhodl se tam odjet osobně. V čele své velké armády, aby tamní rebely potrestal.

Maximinus, který nemohl porazit Mennase a Hermogena, ve slovních přích u soudu, který sám vedl, nařídil Hermogenovi useknout ruce a nohy a hodit je do ohně. Poté mu byli kopími probodnuty útroby a jeho vnitřnosti vytáhly ven, načež bylo tělo mrtvého mučedníka, vhozeno do řeky.

Co se týkalo svatého Mennase, císař měl strach, že ho mučedník nějakým novým zázrakem vystaví posměchu. U veřejné popravy, se zase obával, že by mohla způsobit lidové povstání. Vydal proto rozkaz uvěznit mučedníka v hluboké kobce, pověsit ho za ruce a k nohám mu přivázat těžký kámen a takto ho nechat umírat zcela samotného, ​​pomalou a bolestivou smrtí. Avšak podivuhodným Božím zásahem, byli oba svatí, Mennas i Hermogenes, znovu zachráněni. Nezraněni předstoupili před tyrana, za radostného volání davu: „Vpravdě je Kristus, jediný pravý Bůh!“.

Když takovýto velký zázrak, spatřil sekretář svatého Mennase Eugrafus, se srdcem naplněným duchovní smělostí, vběhl do arény a přežehnal se znamením kříže a nazval se křesťanem a prosil o čest, přijmout smrt pro Pána Ježíše. Maximinus, se pro tato odvážná slova mladého muže nepopsatelně rozčílil, jednomu ze svých tělesných ochránců vytrhl meč a Eugrafa zabil vlastníma rukama. Ihned poté, nařídil, aby Mennasovi a Hermogenovi setnuli hlavu.

Těla svatých mučedníků, byla na příkaz císaře, uložena do železné truhly a vhozena do moře.

Těžká truhla, však z mořských hlubin vystoupila a o dvacet dní později, dosáhla pobřeží poblíž Chalcedonu.

Ostatky mučedníků, byly pak na nějaký čas předány do zapomnění, až teprve o mnoho století později, se opět proslavily mnoha zázraky, neboť v nich přebývala moc Svatého Ducha.

Svaté ostatky, pak byly přeneseny do Konstantinopole. Kde jim císař Justinián Veliký, dal postavit chrám v čest svatého mučedníka Mennase Alexandrijského. Ke cti svatých mučedníků, pak sestavil službu svatý Josef Hymnograf (♰ 886) ².

__________

¹ Καλλικέλαδος. To je z καλός + κέλαδος, doslovně Dobrozvučný, Dobrohlasný.

² Ctihodný Josef Hymnograf (♰ 886). Památka 4. / 17. dubna. Narodil se a byl vychován na Sicílii, poté vstoupil do soluňského monastýru, kde se ponořil do nejpřísnější askeze. Poté, co byl rukopoložen na kněze, přestěhoval se do Konstantinopole. Byzantský císař Leon V. Arménský, ikonoborec, ho pronásledoval, a nakonec i uvěznil. Ve vězení se ctihodnému zjevil svatý Mikuláš Divotvorce, s jehož pomocí byl podivuhodným způsobem, nakonec z vězení propuštěn. Poté, co získal svobodu, založil u chrámu svt. Jana Zlatoústého monastýr, poté byl však znovu uvězněn, zbaven svobody a vyslán do vyhnanství do Chersonésu. Odtud ho zpět vrátila císařovna Theodora a byl jmenován skeuophylaxem (strážcem a ochráncem bohoslužebných nádob) patriarchálního stolce. Patriarcha Fotios, ho nazýval „otcem otců“, „andělem Božím“ a učinil ho zpovědníkem celého konstantinopolského duchovenstva. Josef, nadaný básnickým talentem a prodchnutý zbožnou horlivostí, věnoval celou svou činnost skládání liturgických hymnů, zejména kánonů. V Acta Sanctorum (Činy svatých, edice hagiografických textů), se pod 4. dubnem uvádí, že složil až 300 kánonů – více než kterýkoli jiný církevní hymnograf. Ne všechna jeho díla jsou známá v tištěné podobě, nebo dokonce v rukopisech. Ty nejlepší z nich jsou jeho kajícné kánony.