Životy Svatých

 

Svatí mučedníci

Acepsimas biskup, Josef presbyter

a Aeithalas diákon (♰ 376)

památka 3. / 16. listopadu

V třicátém sedmém roce krutého pronásledování (378–379), které zahájil perský král Šápúr II., dostali vysocí zoroastriánští kněží moc mučit všechny křesťany, které nalezli, a popravovat ty, kteří setrvávali ve vyznání své víry.

V této době byl zajat Acepsimas, biskup města Hnaita, který sídlil v západní Persii. Byl to už ctihodný stařec stár osmdesáti let, naplněn velkou laskavostí k chudým a cizincům. Pohanům ukazoval cestu života, slovem i vlastním příkladem, neustále přebýval v půstu a modlitbě. Denně proléval před Bohem tolik slz, že země, na které v modlitbě klečel, byla jimi nasáklá.

Když biskupa spoutali, aby byl odveden z domova, řekl svým druhům, kteří se nabídli, že se postarají o jeho majetek: „Tento dům už není mým domovem a můj majetek už není mým majetkem. Nemám nic jiného než Krista. On je mým jměním, nic ostatního pro mě už není“.

Když byl svatý přiveden do města Arbela (dnes Erbil, Irbíl) před velekněze, nepokusil se popřít žádná z obvinění vznesených proti němu. „Opravdu kážu jediného Boha Lidumila, a vyzývám lidi k pokání, aby opustili své cesty zhouby a klaněli se pravému Stvořiteli, nikoli stvořením jako bohům“. Žrec nařídil, aby svatého zbičovali bez ohledu na jeho věk a poté, aby byl uvězněn v temném žaláři.

Ve stejné době, byl zatčen i presbyter Josef z Bet-Katoby. Byl to sedmdesátiletý stařec, příkladný kněz, stejně horlivý ve víře jako v době svého obrácení. Spolu s ním byl zatčen i diákon Aeithalas z oblasti Bet-Nuhadra. Tomu bylo šedesát let, ale jeho slovo zůstávalo rozhodné, řeč živá, duše vroucí a tvář přívětivá. Hořel láskou k Bohu a miloval Krista tak velice, že netoužil po ničem jiném než trpět pro Pána, aby přebýval v Něm.

Oba spoutáni řetězy, byli přivedeni do města Arbela k soudu před téhož velekněze, jako i Acepsimas biskup. Velekněz jim vyhrožoval smrtí, protože klamou lidi a zavádějí je na scestí svou magií, jak nazýval svaté tajiny. Presbyter Josef na tato obvinění odpověděl: „Nejsme čarodějové, lidi však učíme pravdě, aby zanechali bezduchých model a poznali Boha živého“.

Uctívač ohně namítl, že pravda může být pouze na straně krále, mocných a vznešených tohoto světa, nikoli na straně chudáků či všemi opovrhovaných křesťanů. Josef odpověděl: „Bůh přezírá pýchu, velkolepost, vznešenost a bohatství tohoto světa. Ano, jsme chudí, ale jsme chudí dobrovolně. Dáváme potřebným vše, co si vyděláme potem tváře, zatímco vy je okrádáte. Bohatství nemá dlouhé trvání, pomíjí s tímto životem a my k němu nepřikláníme svá srdce, abychom byli hodni slávy jiného světa.“

Takováto odhodlanost, pohanského žrece rozzlobila. Nařídil deseti mužům, aby Josefa natáhli a zbili ho holemi z větví granátovníku, plných trnů. Když bylo celé jeho tělo pokryté krví, svatý mučedník pozvedl oči k nebi a řekl: „Děkuji Ti, Kriste, Synu Boží, že jsi mě uznal za hodného druhého křtu, který mně očišťuje od všelikých hříchů“.

Pak přivedli Aeithalase. Žrec mu nařídil, aby se poklonil slunci takto, aby se vyhnul mučení a smrti. Aeithalas odpověděl: „Je lepší zemřít proto, abych žil než žít, abych pak zemřel navěky“. V tom okamžení, byl odvážný vyznavač podroben mučení, přičemž mu byly svírány ruce i nohy. Poté byl bičován, dokud se jeho tělo nezačalo rozpadat. Pak ho uvrhli do vězení, kde již byli drženi dva další vyznavači.

O pět dní později, byli tito tři mučedníci podrobeni dalším výslechům, a ještě krutějšímu mučení, avšak nic nemohlo otřást jejich odhodláním. Když je znovu odvedli zpět do vězení, vypadali spíše jako mrtví, než živí. Po třech měsících věznění v chladu, vlhku a strádání, byl jejich stav ještě horší.

Král, který pak projížděl touto oblastí, nařídil, aby vězně přivedli k novému výslechu, který svěřil veleknězi celého Východu. Ten předstíral lítost nad jejich šedivými vlasy a naléhal na ně, aby krále poslechli a vyhnuli se smrti. Ale blažený Acepsimas, mu na to odpověděl: „Zkoušej naše stáří jakýmikoli mukami, které se ti zlíbí. Naše trpělivost v Kristu, který nás posiluje, je nevyčerpatelná. Skrze naše utrpení se ještě jasněji zjeví pravda, kterou kážeme. Naše těla patří tobě, ale naše duše patří Bohu. Udělej tedy rychle, co musíš udělat.“

Mučitelé, nejprve zuřivě bili svatého Acepsimase, kterého ho potom natáhli mezi čtyři kůly zaražené do země. Svatý však zůstával, jako by byl cizincem ve svém vlastním těle, a stále se modlil, pozvedaje své oči k nebi. Zemřel pod údery mučitelů, aniž by si však, toho oni nějak všimli, a dlouho poté, ještě krutě trápili mrtvé tělo svatého.

Pak přivedli blaženého Josefa a podrobili ho strašlivému mučení, avšak žádaného výsledku, nedosáhli. Nakonec, v domnění, že je mrtvý, mučitelé jeho tělo vyhodili.

Aeithalas, který znovu předstoupil před soudce, při vzhledu na utrpení svých druhů, nijak nezměnil své odhodlání a zvolal: „Zůstávám v pravdě a mučení mě vůbec neděsí! Máte-li nové katy, přiveďte je, aby utvrdili mou duši a posílili mé tělo“.

Velekněz, který viděl, že mučení jen zvyšuje horlivost mučedníků a že smrt, bude jejich vysvobozením, vymyslel způsob, jak je pohanit. Nařídil všem křesťanům, mužům i ženám, kteří v okolí ještě zůstali, aby oba vyznavače ukamenovali.

Neustávající šlechetnost mučedníků velekněze tak urážela, že jeho zuřivost už neznala mezí. Vystavil je proto novým mučením a poté, dal přinutit křesťany, kteří byli drženi v davu, aby je začali kamenovat. Presbyter Josef byl kamenován jako první. Kameny pršely jako krupobití a krev mučedníka se mísila s mozkem a rozlévala se po zemi. Brzy byl pohřben pod hromadou kamení, ale protože nezemřel, hlavu mu nakonec obrovským kamenem rozdrtil voják.

O několik dní později, byl Aeithalas diákon přiveden do vesnice v oblasti Bet-Nuhadra, kde byli také křesťané násilím shromážděni na hlavním náměstí a donuceni, aby házeli kameny na diákona. I on zemřel, pokryt kamením. O několik dní později na místě jeho popravy vyrostl myrtový strom, kterým se místní obyvatelé po dobu pěti let uzdravovali ode všech neduhů.

Mučednictvím svatých Acepsimase biskupa, Josefa presbytera a Aeithalase diákona, bylo ukončeno velké pronásledování, které začalo o čtyřicet let dříve mučednictvím svatého Simeona ¹ a jeho druhů.

___

¹ Simeon, biskup ze Seleukie, perský a s ním mnozí další umučení (♰ 345). Památka 17. / 30. dubna. Svt. mučedník Simeon, byl prvním hierarchou Perské církve, který byl během pronásledování křesťanů Šápúrem II. v Sásánovské říši. A byl popraven spolu s mnoha dalšími křesťany. Mar Šimun Bar Sabbae, byl biskupem Seleukie-Ktésifónu v Sásánovské říši na počátku IV. století. Kvůli římsko-perskému vojenskému a politickému střetu a přijetí křesťanství jako státního náboženství císařem Konstantinem, byli všichni křesťané v Perské říši podezřelí z podpory státu nepřátelského vůči Persii. V roce 339 Šápúr II. uvalil na křesťanské obyvatelstvo dodatečnou daň za osvobození od vojenské služby. Výběr daní byl svěřen svt. Simeonovi. Poté, co odmítl tuto daň vybírat, byly vydány rozkazy k jeho zatčení a popravě spolu s pěti dalšími biskupy, sto kněžími a jeho sestrou Tarbo.