Životy Svatých

 

Ctihodný Vasilie Poiana Măruluiský (♰ 1767)

památka 25. dubna / 8. května

Blažený starec Vasilie, se narodil okolo roku 1692, pravděpodobně ve městě Poltava. Již od mládí, byl naplněn božskou touhou, vzdálit se do pustých a osamělých míst, aby se tam mohl připojit k andělsky podobnému životu asketů v půstu, modlitbě a v neustálém chválení Boha.

Jako mnich, žil v různých poustevnách na Ukrajině i v Rusku, poté okolo roku 1713 dorazil na hranici Valašska a Moldavska. Tam se spolu s dalšími mnichy, usadil v poustevně Dalhăuți – Skitu svatých archandělů.

Zde žil Vasilie po dobu dvaceti let a působil zde i jako kněz a představený bratrstva. Protože mu však, ani toto místo neposkytovalo vytoužený klid, kde by se mohl zcela oddat soustředěné a pozorné modlitbě, vystavěl novou poustevnu skit, stranou od obydlených oblastí. Tento skit Všech svatých – Mănăstirea Poiana Mărului, se nacházel na místě Poiana Mărului neboli Jabloňová louka (dnes se na místě nachází ženský monastýr).

V roce 1733 díky podpoře knížete, gospodara Konstantina Mavrocordata, zde postavil dřevěný chrám a mnišské cely a nadále působil jako představený skitu Dalhăuți. Poté, co předložil svědectví o čistotě své víry, pravosti svého asketického života, získal pro skit status stavropigiálního monastýru. Tím se dostal přímo pod správu valašského metropolity, který měl právo zasahovat do monastýrských záležitostí pouze v případě, že by se bratři odchýlili od pravoslavné víry.

Život ve skitu, byl uspořádán podle athoského ústavu a tento mnišský příbytek, byl považován za druhou Svatou horu. Starec Vasilie, sám mnohokráte navštívil Svatou horu Athos, během svého druhého pobytu, tam postřihl duchovního žáka, ctihodného Paisije (Veličkovského) do malé schimy. Upozornil ho na některé nástrahy a nebezpečí poustevnického života. Doporučil mu, aby dal nyní přednost životu ve společenství bratří, který mnichovi umožňuje odhalit vlastní slabosti, poznat svou míru a činit pokání. Každý den se obracet modlitbou k Hospodinu, aby byl hoden Jeho blahodati. Jinak hrozí, že mnich, v sobě bude nosit domýšlivost a pýchu, a aniž by si to uvědomoval, bude následovat své vlastní vášně. Když se starec Vasilie, se svatým Paisijem loučil, předal mu podstatu mnišského způsobu života, kterého se sám horlivě držel.

Kromě modlitby, se mniši z Poiana Măruluiského skitu, věnovali také překládání děl svatých otců asketů, jako byl svatý Izák Syrský, Jan Klimak, Řehoř Sinajský, Hesychast Jeruzalémský a Filotheos Sinajský. K dílům posledních tří, připojil starec Vasilie cenné předmluvy, ve kterých objasňuje, jak správně chápat to, co svatí otcové píší o Ježíšově modlitbě. Upozorňuje na nebezpečí čistě tělesného duchovního úsilí a zdůrazňuje význam duchovní bdělosti a vnitřní modlitby, která je dostupná i věřícím ve světě.

Předmluvy ctihodného Vasilia, představují poučení o modlitbě mysli. Starec v nich zvláště upozorňoval na: „nesprávnost, názoru těch, kteří se domnívají, že modlitba mysli, je vhodná pouze pro dokonalé, kteří dosáhli bezvášnivosti a svatosti. Ti, kdo takto rozmýšlejí, omezují svou modlitbu pouze na vnější konání zpěvu žalmů, troparů a kánonů, aniž by chápali, že takováto vnější modlitba, nám byla svatými otci určena jen jako dočasná, přechodná, s ohledem na slabost a nezralost našeho rozumu s tím, abychom se postupně zdokonalovali a vystoupili na stupeň modlitby mysli, v žádném případě, abychom nezůstávali pouze u vnějšího modlitebního činění“ (předmluva k dílům svatého Řehoře Sinajského).

Ctihodný Vasilie psal, že aby byla tato modlitba vyslyšena, je třeba jednat podle příkladu evangelní vdovy, která dnem i nocí prosila soudce, aby ji dopřál spravedlnosti (Luk 18,1-8). Ačkoliv svatý dával přednost Ježíšově modlitbě, zdůrazňoval také důležitost církevních bohoslužeb konaných ve shodě s Církevním typikonem, avšak jejich délka by podle něj měla být přiměřená. Právě toto spojení hesychastické tradice s pravidly společného mnišského života (kinovia), bylo naplno uskutečňováno, duchovním žákem starce Vasilie, svatým Paisijem (Veličkovským).

V roce 1764, rozdělil ctihodný Vasilie bratrstvo na dvě části. Důvod vysvětlil ve své „Závěti“. Jelikož počet rumunských mnichů časem převýšil počet slovanských bratří a bohoslužby ve skitu se konaly v církevní slovanštině, požádali rumunští bratři starce, aby vedl bohoslužby i v jejich jazyce. Ctihodný, který považoval tuto žádost za spravedlivou, navrhl, aby rumunští mniši zůstali ve skitu, zatímco starec sám se svými slovanskými žáky se přestěhují jinam.

Rumunští mniši se však rozhodli, že odejdou oni, takto přiznávajíce právo ctihodného Vasilia zůstat v monastýru, který sám založil. Starec rozdělil majetek skitu na dvě části a odcházejícím duchovním žákům poskytl knihy a bohoslužebné nádoby, jakož i monastýrskou listinu.

V roce 1766, když ctihodný Vasilie předvídal svou blížící se smrt, napsal dopis svému duchovnímu žákovi, který byl poutníkem, jeroschimonachu Alexijovi (druhovi ctihodného Paisija), v němž ho požádal, aby se vrátil do monastýru.

Zesnul v Pánu, 25, dubna roku 1767, ve skitu, který založil a kde byl také pohřben.

Jako představeného skitu, před svou smrtí, ustanovil jeroschimonacha Theodosija, který však byl pokročilého věku a nebylo v jeho silách, duchovně vést bratrstvo dlouho. Brzy poté, tak na radu ctihodného Paisija, bratři zvolili za igumena jeroschimonacha Alexija.

Ctihodný starec Vasilie Poiana Măruluiský (♰ 1767), byl rozhodnutím Posvátného synodu Rumunské Pravoslavné Církve připočten do zástupu svatých 5. října 2003.

Poučení ctihodného, mělo významný vliv na slovanské a rumunské mnišství. Světitelé Ignatij Brjančaninov (♰ 1867) a Theofan Zatvornik, (♰ 1894), uznávali ctihodného Vasilia, společně se ctihodným Paisijem Veličkovským, ​​jako autoritativního spisovatele v otázkách asketické praxe a jemného vykladače modlitby mysli. Světitelé doporučovali číst starcova díla všem, kteří si přáli úspěšně se věnovat Ježíšově modlitbě.