Životy Svatých

 

Ctihodný Simeon Sloupník antiochijský (♰ 459)

památka 1. / 14. září

Svatý Simeon se narodil v Kilíkii chudým rodičům. V mládí pásl otcovy ovce. Jednoho dne, když přišel do chrámu, uslyšel zpívat Evangelní Blahoslavenství (Matouš 5,3-12), tu se v něm zrodila žízeň po spravedlivém životě.

Simeon se začal proto vroucně modlit k Bohu a prosil Ho, aby mu ukázal, jak dosáhnout skutečné spravedlnosti. Brzy poté měl sen, ve kterém se mu zdálo, že kope v zemi jakoby základy domu. Hlas mu řekl: „Kopej hlouběji.“ A Simeon začal kopat ještě více. Myslel si, že jáma, kterou vykopal, je dostatečně hluboká, a tak se zastavil, aby si odpočinul. Ale tu mu tentýž hlas přikázal, aby kopal ještě hlouběji. Tento příkaz se poté opakoval několikrát. Pak Simeon začal kopat bez přestání, dokud nebyl tajemným hlasem zastaven slovy: „Dost! Nyní chceš-li stavět, stavěj. Stavěj a pilně pracuj, neboť bez náležité práce nedosáhneš úspěchu v ničem.“

Následně se svatý Simeon rozhodl stát mnichem, opustil domov svých rodičů a přijal mnišství v nedalekém monastýru. Zde strávil nějaký čas v mnišském modlitebním zápase, v půstu a poslušnosti. Potom, aby se oddal ještě většímu odříkání, uchýlil se do Syrské pouště. Tam svatý Simeon založil nový způsob askeze, přebývání na sloupu – sloupnictví ¹.

Postavil sloup vysoký několik metrů a usadil se na něm, čímž se připravil o možnost lehnout si a odpočinout. Stál na něm ve dne v noci vzpřímeně jako svíce, téměř nepřetržitě se modlil a rozmýšlel neustále o Bohu. Kromě té nejpřísnější zdrženlivosti v jídle dobrovolně snášel ještě i mnoho dalších útrap: déšť, horko i zimu. Živil se namočenou pšenicí a vodou, kterou mu přinášeli laskaví lidé.

Jeho mimořádný asketický zápas se stal známým v mnoha zemích a začalo k němu přicházet mnoho věřících a poutníků z Arábie, Persie, Arménie, Gruzie, Itálie, Španělska a Británie. Vidouce jeho mimořádnou sílu ducha a naslouchajíce jeho duchovním poučením, mnozí z pohanů se přesvědčili o pravdivosti křesťanské víry a přijímali křest.

Svatý Simeon se stal důstojným daru uzdravování duchovních i tělesných nemocí a předvídal věci budoucí. Císař Theodosius II. Mladší (408–450) svatého Simeona velmi ctil a často se řídil jeho radami. Když císař zemřel, jeho vdova, císařovna Eudocie, byla svedena monofyzitskou herezí ². Svatý Simeon císařovnu svým poučením a příkladem však znovu navrátil k Pravoslaví. Nový císař Marcianus (450–457) oblečený jako prostý člověk ctihodného tajně navštěvoval a radil se s ním. Na radu ctihodného Simeona, císař Marcianus, v roce 451 svolal do Chalkedonu Čtvrtý všeobecný sněm, který odsoudil lživé monofyzitské učení.

Svatý Simeon žil přes sto let a zemřel v čase modlitby v roce 459. Jeho svaté ostatky spočívaly v Antiochii. Pravoslavná Církev, v bohoslužbě věnované svatému Simeonovi, jej nazývá „nebeským člověkem, pozemským andělem a svícnem světa“.

_

¹ Sloupnictví. Sloupnictví je zvláštní způsob duchovního zápasu činěného stylitou – sloupovníkem (στυλίτης, stylita). Kdy jeho duchovní zápas a odříkavý život poustevníka, který si vybral, je činěn na vyvýšeném sloupu. Toto je činěno jako způsob vzdálení se světu a soustředění se na neustálou modlitbu. Třebaže jsou už nějaké zmínky o těchto poustevnících ve slovech ctihodného Efréma Syrského (♰ 373), období těchto svatých začíná hlavně v pátém století, kdy se pro tento způsob poustevnického života rozhodne ctihodný Simeon Sloupník (♰ 459). Ten žil nejprve jako mnich v monastýru, poté jako poustevník v Severní Sýrii a poté roku 423 vystoupil na sloup, na kterém přebýval v neustálé modlitbě. Sloup byl zpočátku nevysoký, nakonec však, když byl dokončen, byl vysoký kolem dvaceti metrů. Svatý Simeon se těšil výjimečné autoritě v křesťanském světě. Pro radu a poučení za ním přicházelo mnoho věřících, císařové mu psali své listy a úcta k němu jako ke svatému se rozšířila ještě za jeho života, především pak mezi syrskými křesťany. V pátém až desátém století pak příklad ctihodného Simeona měl mnoho následovníků: ctihodného Daniela (V. stol.), ctihodného Jana a ctihodného Simeona Sloupníka Mladšího (VI. stol.), ctihodného Alypia (VII. stol.) a další. Na západě to byl například ctihodný Wulfilaich Trevírský (VI. stol.).

² Monofyzitismus (z řeckého μόνος — „jeden, jediný“ + φύσις — „podstata“) je christologická hereze, která vyznává přítomnost pouze jedné podstaty v Kristu – Božské, která zcela pohltila lidskou podstatu, na rozdíl od pravoslavné věrouky o dvou podstatách Ježíše Krista – Božské a lidské – které v Něm byly přítomny nesmíšené a nerozdělené. Monofyzitismus byl založen archimandritou Eutychiem z Konstantinopole, podporoval ho alexandrijský patriarcha Dioskoros. Pravoslavná Církev tuto herezi odsoudila na Čtvrtém všeobecném sněmu chalcedonském v roce 451.