Životy Svatých

Svatý Alban, 

prvomučedník Britský († 305)

památka 22. června / 5. července

Mučedník Alban Britský, přijal dle tradice svá strádání pro Krista v Británii, ve městě Verulamium¹.

Podle Bedy ctihodného († 735), přijal mučedník Alban strádání a byl mučen, v  čase pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána ² (284 – 305), jiné prameny, pak datují jeho mučednickou smrt do vlády Septimia Severa (193 – 211).

Příběh o mučednické smrti svatého Albana, Beda ctihodný převzal ze třetího, posledního vydání Umučení svatého Albana - Passio Albani ³. O Albanovi, se také zmiňuje ctihodný Gilda Moudrý († 570), avšak bez udání přesného data, jeho mučednické smrti.

Beda ctihodný, pak popisuje mučednictví svatého Albana takto:

V té době, Dioklecián na východě a Maximianus Herculius na západě, plenili chrámy Boží, pronásledovali a zabíjeli křesťany od dob Neronových už podesáté. Toto pronásledování bylo delší a zuřivější než všechna předchozí, protože trvalo bez přerušení deset let. Bylo doprovázeno vypalováním chrámů, pronásledováním nevinných a popravami mučedníků. Tehdy také Británie, získala velikou slávu pro své Boží vyznavače.

Během těchto pronásledování, přijal svá strádání i svatý Alban. Svt. Venantius Fortunatus Pictavienský ⁴, který uvádí seznam blažených mučedníků, kteří k Pánu přišli z celého světa, o něm mluví takto: „slavný Alban, obyvatel úrodné Británie“. Když tedy bezbožní vládci vydali svá krutá nařízení proti křesťanům, Alban, který byl tehdy ještě pohanem, poskytl útočiště jednomu křesťanskému duchovnímu, který před tímto pronásledováním prchl. Když potom Alban viděl, jak tento křesťan dny a noci tráví v neustálých modlitbách a bdění, sestoupila i na něj Boží blahodať a začal svého hosta, ve víře i zbožnosti napodobovat. Takto Alban brzy poznal pravdu o spasení, odvrhl od sebe temnotu modlářství a stal se upřímným křesťanem. Když pak onen duchovní, s ním už několik dní bydlel, dostaly se k zlému vládci toho kraje zvěsti, že se v domě Albana, skrývá vyznavač Kristův, který ještě nebyl popraven. Vládce pak nařídil svým vojákům, aby byl tento křesťan okamžitě chycen. Když vojáci vyrazili k domu mučedníka, namísto svého hosta, vyšel k vojákům sám svatý Alban a přes sebe si přehodil jeho šat, plášť. Vojáci ho v tomto plášti pevně svázali a takto ho odvlekli k soudu.

I stalo se, že v čase, kdy byl Alban předveden před soudce, ten právě přinášel oběti démonům (podle křesťanské tradice Beda ctihodný, všude nazývá pohanské bohy démony). Když soudce uviděl Albana, hned propadl vzteku, protože poznal Albana, který byl pohanem, avšak teď, přes všechna nebezpečenství, která mu hrozila, sám sebe vydal do rukou vojáků. To vše, jen kvůli hostu, kterého skrýval. Nařídil, aby Albana přivedli k obrazům démonů, před nimiž stál, a řekl mu: „Raději jsi toho buřiče u sebe schovával, než bys ho vydal vojínům, aby přijal zasloužený trest za rouhání, které vznesl proti bohům. Za to ty sám podstoupíš ten trest, kterému on unikl, jestliže teď zavrhneš zvyky naši víry.“ Svatý Alban, se však před nepřáteli víry otevřeně prohlásil za křesťana, nijak se nebál žádných hrozeb soudce, připravil se a vyzbrojil k duchovnímu boji, směle odmítl jeho příkaz.

Pak se ho soudce zeptal: "Z jaké jsi rodiny a klanu?"

Alban odpověděl: "Co tě zajímá má rodina? Pokud chceš něco vědět o mé víře, pak jsem křesťan a jsem připraven splnit povinnost křesťana."

Soudce řekl: "Žádám tě, abys uvedl své jméno, mluv rychle."

Mučedník mu odpověděl: "Moji rodiče, mě pojmenovali Alban a přísahám, že budu vždy sloužit a klanět se pravému, živému Bohu, který stvořil veškerenstvo."

Soudce v hněvu zvolal: "Chceš-li se těšit z darů věčného života, přinášej oběti velkým bohům."

Alban odpověděl: "Oběti, které přinášíte démonům, nepomohou těm, kdo obětují, ani neuspokojí touhy a žádosti těch, kdo se modlí. Naopak, ti, kdo uctívají tyto modly, budou uvrženi za trest do pekla, do věčných muk."

Když to soudce uslyšel, znovu se rozzuřil a nařídil, aby tento svatý vyznavač Boží byl zbičován, v naději, že pod údery zeslábne a ztratí pevnost ducha, kterou projevil ve svých slovech. Alban, vystavený nejkrutějším mukám, však vše snášel trpělivě a dokonce s radostí ve jménu Páně. Soudce, když viděl, že mučení ho nedonutí zříci se křesťanské víry, nařídil, aby byl popraven.

Když ho vedli na místo jeho popravy, přišli k prudké řece (myšleno k řece Ver), která protékala mezi městskou zdí a arénou, kde mu bylo souzeno, aby trpěl. Tam uviděl velké zástupy lidu, mužů i žen, všech postavení i věku, kteří se sešli, bez pochyby dle Božího plánu proto, aby spatřili blaženého vyznavače a mučedníka. Most lidé zaplnili tak, že se po něm toho večera sotva dalo přejít. Sešli se tam skoro všichni a soudce zůstal ve městě sám, bez pomocníků. Svatý Alban, si horlivě přál přijmout muka co nejdříve, sestoupil k řece a zvedl oči k nebi. V tom okamžiku, se na tom místě odkrylo dno řeky a on uviděl, že vody se rozestoupily, aby mu udělaly cestu. Mezi těmi, kdo to vše sledoval, byl i kat, který by poslán, aby ho popravil. Pohnut Božím napomenutím spěchal ke svatému, který šel na místo své popravy, odhodil meč, který měl u sebe, padl před ním na kolena a hlasitě prohlašoval, že je připraven přijmout smrt spolu s ním, nebo dokonce i místo něj.

Takto se z pronásledovatele pravé víry, stal bratr ve víře, ostatní kati poté váhali a neodvážili se zvednout meč ležící na zemi, ctihodný vyznavač Boží v doprovodu zástupu, poté vyšel nahoru na kopec.

Tento kopec, hustě porostlý divokými květinami všeho druhu, byl pět set kroků od arény. Nebyl příliš vysoký ani strmý, ale sama příroda učinila hladké a mírné svahy, mírně klesající do roviny. Svou krásu dávno připravoval k tomu, aby přijala krev blaženého mučedníka.

A když svatý Alban došel až na vrchol kopce, poprosil Pána, aby mu seslal vody. V tom okamžení, spod jeho nohou, vyrazil nevyčerpatelný pramen vody, takže každý viděl, že i voda slouží mučedníkovi. Vždyť se přece nemohlo stát, že by svatý vzal vodu řece, aby se objevila na vrcholu kopce, kdyby ji nepotřeboval. Řeka, která splnila svou službu, se pak vrátila do svého koryta, avšak ještě předtím, zůstala svědkyní skutků svatého.

A právě na tom místě, pak byla setnuta slavnému mučedníkovi hlava a on přijal korunu života, Bohem zaslíbenou pro ty, kdo Ho milují. Avšak ten, který pozvedl bezbožnou ruku na šíji zbožného, ​​ nemohl se radovat z jeho smrti, neboť jeho oči spadly k zemi spolu s hlavou blaženého mučedníka.

Na tom samém místě, pak byl zabit i onen voják, který odmítl popravit Albana, kdy na místo toho, raději sám přijal smrt. Tady je jasné, že ačkoli onen voják nebyl omyt ve vodách křtu, byl omyt svou vlastní krví a takto se stal hoden vstoupit do Nebeského Království. Soudce, vyděšený neobvyklými nebeskými znameními, nařídil ukončit všechna pronásledování a napříště i projevoval úctu k tomu, jak se svatí potkali se smrtí, třebaže si myslel, že je mohl donutit zříci se křesťanské víry.

Za nějaký čas poté, až se křesťanům vrátily časy pokoje a míru, tam byl postaven chrám podivuhodné krásy, na památku mučednické smrti svatého Albana. Až do dnešních dnů, na tom místě přijímají nemocní svá uzdravení a nepřestávají se tam dít nejrůznější zázraky.

__________

 

¹ Verulamium, (Verulamium,  Verulanium, Verulanum) bylo město v římské Británii. Nacházelo se jihozápadně od dnešního města St Albans v Hertfordshire v Anglii. Původně keltské osídlení z doby železné na řece Ver, z prvních historických záznamů, bylo známé jako Verlamion, tj. vesnice nad bažinou. Osada byla založena kolem roku 20 před Kristem. Sídlil zde Tasciovanus, král kmene Catuvellaunů. Verlamion sloužil jako jejich hlavní město a razili se zde i mince. Po římském dobytí Británie v roce 43 našeho letopočtu, bylo město pojmenováno Verulamium nebo Verulanum. Kolem roku 50 po Kristu, toto osídlení obdrželo městskou hodnost municipium. Municipium, bylo v dobách římské republiky označení latinských a později italických měst závislých na Římu. Jejich obyvatelé se zavazovali snášet břemena (munera capere) ve prospěch Říma, jako byla třeba vojenská služba, za což obdrželi římské občanství. Verulamium se stalo největším městem v římské Británii, dokud nebylo vypáleno Boudiccou v roce 60 nebo 61, při povstání keltských kmenů proti Neronově Římu. Poté bylo město brzy přestavěno a v roce 275 bylo obehnáno městskou zdí. Římané opustili město a Británii v roce 410. Po nějakou dobu bylo město známé pod saským názvem, dokud nebylo pojmenováno St. Albans na počest prvního křesťanského mučedníka v Británii, svatého Albana.

² Pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, tzv. Velké pronásledování, bylo započato za císaře Diokleciána v roce 303 a pokračovalo jeho nástupci až do roku 313. Jednalo se o poslední a nejtěžší pronásledování křesťanů v Římské říši. V roce 303 vydali tetrarchové Dioklecián a Maximián, Galerius a Constantius Chlorus edikt, který právně zrušil občanská práva křesťanů a požadoval po nich dodržování tradičních římských náboženských zvyklostí. Následně byly vydány nové edikty proti duchovenstvu a také zavazovaly všechny obyvatele říše k provádění pohanských obětí. Intenzita pronásledování se v rámci říše měnila - v Galii a Británii, kde v té době vládl Constantius, byl splněn pouze první edikt, ve východní části říše to bylo stále vážnější. Trestní zákony byly postupně zrušeny a předpokládá se, že milánský edikt vydaný svatým císařem Konstantinem Velikým v roce 313, toto období definitivně ukončil.  

³ Passio Albani neboli Umučení svatého Albana, je středověký hagiografický text o mučednické smrti svatého Albana, prvomučedníka římské Británie. Autor je anonymní, předpokládá se, že dílo bylo napsáno v pátém nebo šestém století. Také mohl být skutečným autorem Svt. Germanus – Heřman († 448) z Auxerre. V současné době se toto dílo dochovalo v šesti samostatných rukopisech umístěných po celé Evropě a tvoří základ pro všechna další převyprávění mučednické smrti svatého Albana, od ctihodného Gildy moudrého († 570), až po svatého Bedu ctihodného († 735).

⁴ Svt. Venantius (Venancius) Fortunatus Pictavienský († 600). Památka 14. / 27. prosince. Jeho celé jméno je, Venantius Honorius Clementianus Fortunatus. Narodil se kolem roku 530, ve Valdobbiadene poblíž města Treviso (Horní Itálie). Gramatiku a rétoriku, studoval v Ravenně. V mládí velmi onemocněl a své následné uzdravení, připisoval modlitební přímluvě svt. Martina z Tours. Do Tours se vydal na modlitební pouť. Tam se seznámil se svt. Eufroniem z Tours († 573). Svojí pouť nakonec zakončil v monastýru v Poitiers, kde v roce 567 přijal mnišský postřih a na konci šestého století se v Poitiers stal i biskupem. Svatý Venantius napsal pro různé příležitosti mnoho básní, které jsou kulturně-historického významu a vyznačují se dokonalostí formy. Známými se staly jeho Hymny ke Svatému Kříži (Signaculo Sanctae Crucis), které se dodnes používají v římskokatolické bohoslužbě, dále pak Vexilla regis prodeunt a další. Do římskokatolického breviáře (modlitební knížky) byly zařazeny jeho dvě písně O utrpení Krista a Píseň ke cti Panny Marie. Napsal mnohé životy svatých: Život svatého Martina, svt. Hilaria, biskupa Pictavienského, Marcela Pařížského, Paterna z Wanes a dalších. Svt. Venantius Fortunatus zemřel po roce 600.