Životy Svatých

Svatá a spravedlivá 

mátuška Olga Aljašská

(† 1979)

památka v den zesnutí 26. října / 8. listopadu

„Bůh může stvořit velkou krásu dokonce i z úplného zpustošení.“

Narodila se roku 1916 na Aljašce ve vesnici Kwethluk (Kuiggluk), v rodině původních obyvatel Aljašky, a dostala jméno Arrsamquq. V té době byla v těchto krajích činná Ruská pravoslavná misie¹ a žilo zde i mnoho pravoslavných křesťanů, takže děvčátko brzy přijalo se svatým křtem jméno Olga.

Jako děvče byla Olga horlivou křesťankou, vždy hodně pracovala, často se modlila, nejen za sebe, ale za blízké a za celou svoji vesnici. Už jako malá uměla nazpaměť některé bohoslužby, znala církevněslovanský jazyk, ale také, a to především, znala nazpaměť modlitby a bohoslužby na rodném jazyce jupik². Když byla o něco málo starší, tak Olgu provdali za jednoho chlapce z její vesnice. Ten byl zručným lovcem, rybářem, byl vybírán k odpovědné práci…, cestu do chrámu však ještě tak dobře neznal. Kromě toho byla jejich svatba domluvena mezi jejich rodiči, a tak pro tyto dva mladé novomanžele bylo zpočátku docela těžké najít společnou řeč.

Přesto se Olinka neoddala duchu sklíčenosti, ale o to více zesílila svou modlitbu. A tak se stalo, především skrze její modlitby, jak o tom byli přesvědčeni obyvatelé z její vesnice, že do chrámu našel cestu nejen její muž, ale také i jeho šest přátel, z nichž někteří se stali žalmisty. Nikolaj³, takové bylo jméno manžela Olgy ve svatém křtu, nakonec nejen že našel cestu co chrámu, ale stal se později i knězem. Z toho se velmi radovali místní věřící, protože už měli v chrámu svt. Mikuláše prvního stálého kněze.

Otec Nikolaj se však jako pastýř musel starat také o další věřící, a proto se mnohokrát stávalo, že veškerá tíha starostí o rodinu a děti zůstávala na bedrech mátušky Olgy. Mátuška se však starala nejen o své děti, kterých porodila bez pomoci 13 (a 8 z nich se dožilo dospělosti), ale také obětavě pomáhala i druhým rodinám. Byla tehdy jediná, kdo se dobře vyznal v porodech a v ženských onemocněních. Kromě domácích prací a starostí o hospodářství, šila také oblečení, pekla prosfory a pomáhala ostatním ženám ve vesnici. K potřebným přicházela až do jejich domovů, v čemž ji pomáhaly i její děti, a předčítala věřícím Boží zákon… Zkrátka, co mohla učinit svýma rukama, to udělala. V pravdě se stala novou svatou Tabitou⁴ pro místní věřící Kristovy Církve.

Nejvíce se snažila starat o ženy, které se ocitly v nesnázích. Měla s nimi soucit, s těmi, které zakusily násilí v rodině anebo byly zneužity, ona je prostě zvala do ženské koupele, kde se žádná z nich nemusela stydět za rány a modřiny na svém těle, a kde bylo možné být upřímnou bytostí, rozmlouvat jedna s druhou bez obav. Jupikové jsou národem uzavřeným, který není zvyklí dělit se svými pocity. A tak už jen to, že někdo vyslechl tato bolavá srdce a mysl těchto žen, činilo život těch zraněných lehčím. Takto mátuška Olga ulehčovala na duši mnohým.

A jako vždy se modlila, modlila se za ně a také spolu s nimi, snažila se pomáhat všem v jakýchkoliv těžkostech. Starost o domácnost na sebe převzaly její dcery, aby si maminka oddechla. K tomu se ale Olga nechystala. Spolu se svým mužem objížděla za účelem konání svatých bohoslužeb místní vesnice, kde pomáhala tamějším věřící a zejména mladým ženám, s nimiž se dělila o své cenné životní zkušenosti.

Když byla mátuška starší, onemocněla. Zeslábla a začala ztrácet na váze. Její děti ji uprosily, aby šla na vyšetření. Vyšetření ukázalo, že má rakovinu v konečném stádiu. Mátuška se následné dny hodně modlila a bez jakékoliv známky únavy se připravovala na svůj konec a odchod z tohoto pozemského života. Ve čtvrtek 26. října / 8. listopadu roku 1979 přijala svaté Tajiny a poté se přežehnala znamením Kříže a zesnula v pokoji. Přála si, aby byla pochována ve svatebních šatech, které si až do té chvíle schovávala.

Mnoho z těch, kteří ji znali, v té době plakalo, protože věděli, že jim led nedovolí, aby se dostali na pohřeb jejich milované sestry. Pán se však smiloval a počasí se natolik změnilo, že se lidé do Kwethluku mohli dostat na loďkách. Také půda byla zmrzlá, ale lidé, kteří viděli zázrak s větrem a mořem, šli s pevnou vírou kopat hrob a nemýlili se. Země, jak dosvědčili ti, kteří to viděli na vlastní oči, byla měkká a vše, co bylo třeba udělat, šlo dostatečně snadno.

Jedna žena dosvědčila, že po zesnutí spravedlivé, za ní přišla Olga ve snu, aby ji varovala před smrtelnou nemocí její maminky. Prosila ji, aby se nermoutila, protože její maminka bude v místě světla, kde se nyní nachází i sama Olga. Žena si pospíšila za svojí maminkou a vše našla tak, jak jí to řekla spravedlivá. Mamince pomohla, aby se mohla připravit na konec svého života bez bolesti, v pokoji. Takto mátuška Olga, podle svědectví lidí, kteří ji milovali a kterým ona pomáhala, nezanechala své pomoci ani po jejím blahém zesnutí.

Mátuška Olga Michael (tak znělo její příjmení) není v současné době ještě oficiálně připočtena k zástupu svatých, př sto se po celém světě nachází velmi mnoho lidí, kteří ji ctí jako svatou. Vzývají její jméno v modlitbách a dostávají od Boha milost, uzdravení, pokání, útěchu a sílu vytrvat. Na území své eparchie je „Mátuška Olga“ ctěná jako místní svatá.

Tropar hlas 4.

Blažená matko Olgo z Aljašky, Svaté Boží církve Severní záře, rychlá pomocnice všem, kdož jsou v nouzi, před Kristem Bohem za ně prosebnice. Nová Tabito dalekého Severu, do pravé svatosti nás odívající, pomocnice a osvoboditelko od tělesných strádání, pros Všemohoucího Boha za spásu duší našich.

Modlitba

Blažená mátuško Olgo, vyslyš naši modlitbu, neboť k tobě pozvedáme svá srdce a máme důvěru v moc tvé neustálé přímluvy. Ty, která dáváš svou mateřskou lásku všem potřebným duším, všem strádajícím, týraným a zneužitým, zahřej i naše duše, uzdrav i naši bolest a přines nám lásku Kristovu. Abychom mohli skrze tvé modlitby a přímluvy kráčet po cestě pokoje, zalíbili se našemu Pánu a mohli oslavovat Jeho jméno. Abychom bez klopýtnutí mohli vejít do radosti Jeho Věčného království a chválit našeho Boha před Jeho trůnem: Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Svědectví o zjevení svaté Olgy

 

To nejpodrobnější svědectví bylo získáno od jedné pravoslavné ženy, která mnoho let strádala psychickými následky sexuálního násilí, které prožila v dětství.

Toto je její svědectví, jak se setkala s mátuškou Olgou během svého vidění:

Jednou, když jsem se hodně modlila, tak jsem si v jasné mysli vzpomněla na ty strašné věci, které se mi staly v mém dětství. Má modlitba začala z prosby o pomoc a milosrdenství k Přesvaté Bohorodici. Postupně jsem pocítila, že stojím v lese, celá ještě trochu vystrašená. Brzy na to, jakoby lesem prošla vlna blahodati a zanechala tam svěží vůni rozkvetlé zahrady. Spatřila jsem Bohorodici – Pannu Marii, oblečenou tak jako na ikoně, ale nebyla napsanou, byla skutečnou, a šla ke mně. Když Ona přišla blíže, věděla jsem, že někdo jde za Ní. Zeptala jsem se: Kdo jsi? A Panna Marie odpověděla: Svatá Olga.

Svatá Olga mi rukou ukázala, abych ji následovala. Šli jsme dlouho, dokud jsme nevyšly z lesa. Došly jsme až ke kopci, ve kterém byly dveře. Ukázala mi, abych si sedla, sama pak vešla do dveří a za chvíli z vrcholu kopce vycházel kouř. Svatá Olga vyšla s bylinkovým čajem. Mlčky jsme seděli, pili čaj a cítili na tvářích teplo slunce. Pocítila jsem bolest v břiše a ona mě vzala dovnitř. Dveře byly tak nízké, že jsem se musela sklonit dolů, podobně jako když při modlitbě děláme poklony až k zemi.

Uvnitř toho kopce bylo sucho, teplo a velmi ticho. Světlo uvnitř bylo jemné a vycházelo z otvoru na vrcholku kopce. Kolem mě byla blahodať, která obzvlášť vycházela od matky Olgy. Nevelká místnost uvnitř kopce voněla divokým tymiánem, borovicí, s trochou vůně růže a fialky. Mátuška Olga mi pomohla, abych si sedla na postel, která voněla mechem a trávou. Jsouc úplně vyčerpaná jsem si nakonec lehla na záda. Svatá Olga popošla k lampě, něco nahřála a namazala tím moje břicho. Vypadala jsem jako v pátém měsíci těhotenství (ve skutečnosti jsem však v té době těhotná nebyla). Začal porod. Měla jsem trochu strach. Mátuška Olga vstala ke mně, něžně mě držela za ruku, ukázala, že se mnou rodí a naznačila, co mám dělat a jak dýchat. Stejně jako předtím stále nic neříkala. Pomohla mi ze sebe vytlačit něco jako placentu, to se potom vstřebalo do zaschlého mechu na posteli. Byla jsem velmi unavená a trochu jsem plakala od úlevy, když už bylo po všem.

Ona ještě stále neřekla ani slovo, ale její oči se dívali s velkou něžností a pochopením. Potom jsme obě vstaly a začaly pít čaj. Zatím co jsme ho pily, svatá mátuška Olga postupně začala zářit, a nejvíce začala zářit její tvář. Její tvář zářila jasným světlem, jako by svítila pod její kůží silná lampa anebo slunce. Myslím si, že celá zářila. Byla jsem tak plně soustředěná na její milující pohled, že jsem ničemu ostatnímu nevěnovala pozornost. To byl pohled, kterým se maminka dívá na své děťátko, když ho vítá na tomto světě. Vypadalo to, že ona mě tímto světlem naplňuje. Nyní už vím, že tehdy byly uzdraveny moje velmi hluboké vnitřní rány. Mátuška mi vrátila ukradený život, život, ve kterém to nejhlavnější je láska Boha ke mně.

Pocit pokoje se ve mně usadil a duše, která plakala jako opuštěné dítě se zlomeným srdcem, se nakonec uklidnila. Dokonce i teď, když toto píši, ten zázrak pokoje, míru a chuť do života, která se objevila s uzdravením, mně nutí plakat od radosti, úcty a vděčnosti.

Až potom všem konečně svatá mátuška Olga promluvila. Mluvila o Bohu a o lidech, kteří si vybrali zlo. Řekla mi, že lidé, kteří mi způsobili tu bolest, si mysleli, že znásilněním mě mohou přinutit, abych v sobě nesla jejich zlo.  Velmi důsledně řekla: To je lež.

Jen Bůh může zbavit od zla. Jedinou věc, kterou uvnitř tebe mohli nechat, je semeno života stvořené Bohem, to nemůže pošpinit nikoho.

Já jsem se nikdy necítila pošpiněná. Něco podobného jsem cítila, když jsem pociťovala zlé úmysly lidí vedle mne, držela jsem v sobě bolest, strach, stud a svoji bezmocnost. Když jsme spolu s mátuškou „odrodily“, všechno to ze mě vyšlo. Potom přiložila do ohně trochu suché trávy, kouř šel přímo k Bohu, který souběžně soudí i odpouští. Když přišel čas uzdravení, vyšly jsme spolu ven.

V mém vidění nebylo temnoty. Zářily tam myriády hvězd, které se táhly až do nekonečna. Celé nebe se mihotalo jako oblak světla hrajícího všemi barvami (viděla jsem fotografie severní záře, ale nevěděl jsem, že se pohybuje). Nemohu si vzpomenout, zdali mi to řekla mátuška Olga, nebo jsme to uslyšely ve svých srdcích, že onen pohybující se závěs světla je slibem, že Bůh může učinit krásu z ničeho. Pro mě to byl důkaz mého uzdravení – krása tam, kde před tím nebylo nic, jen velké utrpení a zoufalství, skryté za stud a hanbu.

____

 ¹ Ruská pravoslavná misie na Aljašce. První Evropané prozkoumali pobřeží Aljašky ve 30. letech 18. století a stejně jako v dalších desetiletích se jednalo o Rusy. Na Aljašce se začali objevovat první obchodníci s kožešinou a námořníci, kteří začali také osidlovat Aleutské ostrovy a pobřeží poloostrova Aljašky. Navzdory několika španělským expedicím, vedeným do této oblasti, se poloostrov Aljaška stal součástí Ruska. Jméno Aljaška pochází z této doby, ruský název „Аляска“ byl pravděpodobně odvozen pro celý poloostrov z aleutského výrazu označujícího oblast Aljašky. Celé území odkoupily od Ruska v roce 1867 Spojené státy americké, které zde zřídily v roce 1912 teritorium, jež existovalo téměř 50 let. Dne 3. ledna 1959 se Aljaška stala 49. státem USA.

Spolu s námořníky a s prvními obchodníky s kožešinou přijížděli na lodích i kněží, kvůli duchovním potřebám nových osídlenců. Tehdy se stávalo, že někteří z Aleutů přijímali pravoslavné křesťanství, ačkoli se většinou jednalo o pouhé individuální rozhodnutí. V roce 1775 pak Grigorij Šelechov spolu s Alexandrem Baranovem založil ruské panství v Severní Americe. V roce 1780 dobyl Soustroví Kodiak a v zálivu Tří světitelů (Three Saints Bay) založil osadu.

V roce 1794 z rozhodnutí ruské carevny Kateřiny II. Veliké byla na ruskou Aljašku vyslána skupina mnichů – misionářů z Valaamského monastýru „Proměnění Páně“. Mniši se usídlili na ostrově Kodiak, kde Rusové založili Přístav svatého Pavla (dnes jde o město nazývané Kodiak – Sun’aq – Кадьяк). Někteří z těchto misionářů byli kněží a úspěšně pokřtili na tisícovku původních obyvatel.

Později zde byla založena Aleutská a Aljašská eparchie Ruské pravoslavné církve. V roce 1840 byla z Irkutské eparchie vydělena Eparchie Kamčatsko-kurilská a Aljašských ostrovů, jejíž katedra se nacházela ve městě Nový Archangelsk a od roku 1867, tj. po prodeji Aljašky ze strany carského Ruska Spojeným státům, pak ve městě Sitka. Eparchie vyšla na nový, vyšší stupeň rozvoje v době archijerejství svt. Tichona (Bellavina) v letech 1898-1907. Od roku 1905 byla eparchie přejmenovaná na Aleutskou a Severoamerickou se sídlem v New Yorku. Od roku 1907 nesla název: Ruská Řecko-katolická církev v Severní Americe pod jurisdikčním duchovním vedením Ruské církve. Nyní nese název Aljašská eparchie a nachází se v juridiskci Americké pravoslavné církve (Orthodox Church in America, Diocese of Alaska). 

² Jupikové - Yupikové (Yup'ik, Yupiaq), patří do skupiny původních obyvatel ruského Dálného východu a také západní, jihozápadní a střední a jižní části Aljašky.

³ Otec Nikolaj Michael (1912-1984). Narodil se stejně jako jeho žena ve vesnici Kwethluk. Byl velmi oblíbeným, protože byl zručným lovcem a rybářem. Také zde založil poštu a obchod se smíšeným zbožím. Byl první kněz ve vesnici, jehož manželka, kromě toho, že pomáhala s bohoslužbami, tak byla aktivní i jako porodní asistentka. Než byl otec Nikolaj rukopoložen na kněze, probíhaly bohoslužby bez kněze, a byly čteny vždy staršími z církevních obcí. V létě otec Nikolaj cestoval mezi vesnicemi na kanoi, v zimě pak, když to bylo možné, na skútru (dříve na psím spřežení). Když byl otec Nikolaj starší, získal hodnost protojereje. Jeho vnučka zapsala tato krátká slova, která otec Nikolaj adresoval svým dětem i všem ostatním: “Always love your neighbor no matter who and what they are. Learn the Holy Bible; go to church ; don’t pay others back when they do something bad for you, and you, always be good.” Vždy milujte své bližní bez ohledu na to, kdo jsou a co jsou. Nacházejte ponaučení v Bibli, choďte do chrámu, neoplácejte druhým, když vám udělají něco špatného, vy buďte vždy dobří. Otec Nikolaj Michael zemřel 15. května roku 1984, pochován byl v Kwethluk na farním hřbitově.  

⁴ Svatá spravedlivá Tabita. Památka 4. neděli po Pasše a 25. října / 7. listopadu. Svatá Tabita byla ženou ctnostnou a milosrdnou, patřila ke křesťanské obci v Joppe. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny. Ale onemocněla a zemřela. V tom čase se nedaleko Joppe, v Lyddě, nacházel apoštol Petr. A poněvadž Lydda je blízko Joppe, dozvěděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“ Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu. Petr poslal všechny z místnosti; pak poklekl, pomodlil se, obrátil se k mrtvé a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, a když spatřila Petra, zvedla se na lůžku. Podal jí ruku a pomohl jí vstát. Pak všechny zavolal, i vdovy, a vrátil jim ji živou. Zpráva o tom se rozšířila po celém Joppe a mnoho lidí uvěřilo v Pána (Skutky 9, 36–42).