Ostatky ctih. Jana Valaamského |
úterý 26. května 2020
Ctihodný starec a schiigumen
Jan (Aleksejev) Valaamský
(1873 – 1958)
památka 23. května / 5. června
Ctihodný starec Jan se narodil 14. ledna roku 1873 jako Ivan
Aleksejevič Aleksejev ve vesnici Gubka v Tverském újezdu (Tverské
gubernie). Do nejbližšího města Lichoslavl to bylo několik desítek kilometrů
cesty, přičemž do nejbližšího chrámu ve vesnici Ilinskoje bylo třeba ujít dva
kilometry. Tento vzdálený chrám se pro něj stal chrámem jeho dětství, ale i
dospívání, a poznamenal jeho cestu víry. Na dvoře chrámu stála škola, kde
budoucí starec započal své první krůčky ve víře, v poznání Boha a v učení
Církve.
Jeho cesta k přijetí mnišství ve Valaamském monastýru
Proměnění Páně byla poznamenána dvěma mezníky, jednak Nilovou poustevnou[1],
a také Petrohradem, kde se nacházela dvě zastupitelství (podvorje) Valaamského
monastýru Proměnění Páně i s chrámy. Do Nilovy poustevny podnikl Ivan ještě
jako mladík celkem tři poutě a poté odešel z rodné vesnice ke svému
bratrovi do Petrohradu, u kterého pracoval v restauraci. Přese všechny
pracovní povinnosti se mu přece jen podařilo odejít na pouť do Valaamského
monastýru, kde potom dokonce pobyl i pár let; kvůli vojenské povinnosti se však
musel vrátit domů. Po čtyřleté službě a dvouletém pobývání v rodné vesnici
konečně Jan dostal od svých rodičů požehnání na cestu mnišského života, a roku
1901 tedy vstoupil do Valaamského monastýru Proměnění Páně; za dalších pět let,
v prosinci roku 1906, byl přijat jako poslušník (novic) monastýrského
bratrstva.
Na počátku 20. století prožíval Valaamský monastýr období
rozkvětu. Počet jeho obyvatel, mnichů, poslušníků a těch, kteří pracovali na
rozlehlém hospodářství celého monastýrského komplexu na souostroví Valaam v
severní části Ladožského jezera, dosáhl téměř 1400 osob. Roku 1910 přijal
poslušník Ivan mnišský postřih se jménem Jakinth. Mnich Jakinth si plnil své
mnišské povinnosti, v monastýru, v jeho skitech i na zastupitelství
monastýru v Petrohradě, přesto nejvíce ze všeho tíhl k životu
v modlitebním tichu. Po osmnácti letech v monastýru našel svůj
mnišský domov ve Skitu sv. Jana Křtitele[2].
Jeho poustevnický život ve skitu trval šest let. Po Bolševické revoluci v roce
1917 se v důsledku změn státních hranic ocitl v emigraci ve Finsku.
V tomto období roku 1921 byl otec Jakinth rukopoložen na
jerodiákona, poté na jeromonacha a nakonec ustanoven igumenem a představeným
Trojicko-trifonovského Pečengského monastýru, který se nachází na břehu
Severního ledového oceánu[3].
Takto sloužil až do roku 1932, kdy se vrátil do Valaamského monastýru a hned
poté do Skitu sv. Jana Křtitele. V následném roce 1933, ve svých 60
letech, přijal velkou schimu se jménem Jan. Přebýval ve svém milovaném Skitu
sv. Jana Křtitele, obklopen blahým tichem a krásou přírody, měl možnost zcela
se ponořit do učení svatých Otců a oddat se modlitbě mysli.
V létě roku 1937 musel otec Jan odejít ze skitu do
monastýru, protože byl ustanoven duchovníkem bratří, přijímal zpovědi poutníků
a také sloužil monastýrské bohoslužby. V době Zimní války[4] byl
Valaamský monastýr bombardován ze strany Sovětských vojsk, v březnu roku
1940, po podepsání tzv. Moskevské mírové smlouvy, byla ukončena 104 dní
trvající Zimní válka. Podepsáním této smlouvy Finsko podstoupilo 11 % svého
území Sovětskému svazu. Byla však zachována finská nezávislost a ukončeny
pokusy SSSR o anexi země. Souostroví Valaam pak přešlo pod kontrolu SSSR a otec
Jan musel opustit rodný monastýr, když spolu s dalšími bratry odešel do
Finska.
Ve Finsku bylo nalezeno pro monastýr nové, vhodné místo poblíž
městečka Pappiniemi, v blízkosti jezera Juojärvi. Později monastýr získal
pojmenování „Nový Valaam“ (Uusi Valamo). Opuštěnost místa, malebná příroda,
lesy, všechno toto bratřím připomínalo opuštěný rodný Valaam. Starec se
nastěhoval do jednoho pokoje dvoupatrového domu. A i zde, na Novém Valaamu,
schiigumen Jan nesl poslušenství duchovníka. Starec zpovídal bratry monastýru,
místní věřící i poutníky. Když měl volný čas, tak vždy pomáhal při společných
pracích, v létě na poli, v zimě při sekání dřeva. Když měl čas jen
sám pro sebe, naplňoval ho tím, že odpovídal na mnohé dopisy od svých
duchovních dětí, které mu přicházely až do samé jeho smrti. Tyto dopisy získaly
velikou oblibu ještě za jeho života a byly vydány knižně jeho duchovními dětmi,
nejprve finsky a později i rusky.
Ve svých poučeních, která v těchto dopisech psal svým
duchovním dětem, stejně jako ve svém životě se otec Jan držel otevřenosti a
upřímnosti k lidem, duchovní střízlivosti a prostoty. Ve svých dopisech se
snažil pozorně pochopit všechny otázky, které trápily jeho duchovní děti,
postihnout mysl svých duchovních dětí a jejich trápení, těžkostí a starostí.
Častokráte to byl on sám, kdo byl ve stejném zármutku a žalu spolu
s nějakým svým duchovním synem či dcerou.
V dopisech starec často svým duchovním dětem opakoval:
Směřuj k pokoře, usiluj o pokoru, dítě, a sobě nevěř, dokud
neulehneš do hrobu.
O životě na Valaamu starec napsal:
Na Valaamu jsme vykonávali různá poslušenství, i taková, která
se mi nelíbila, ale neklesal jsem na mysli, byl jsem mírný. Od svaté
poslušnosti se totiž rodí pokora a posiluje se síla vůle (7.
2. 1954).
Schiigumen Jan varoval před jakýmkoli druhem vzletů a skoků
v duchovním životě, před zálibou k duchovním vzplanutím. Často se ke
starci obraceli lidé za radou o činění Ježíšovy modlitby.
Těm, kteří se ho na to ptali, otec Jan odpovídal:
Horlíš a usiluješ o modlitbu. Bůh ti k tomu žehnej, jen
pracuj, protože modlitba je v duchovním životě tou hlavní činností, ale
věz, že nakolik je ona význačná, vznešená, prospěšná a užitečná, natolik se
dává i za drahou cenu, tj. za velké úsilí a tvrdou prací. A aby byla konána
úspěšně, snaž se, nakolik je to jen možné, plnit tři podmínky: mít čisté
svědomí k Bohu, k lidem a k věcem. K Bohu, abys plnil evangelní
přikázání, k lidem, abys je neodsuzoval a nebyl vůči nim nepřátelský ani
nevraživý, a konečně k věcem, abys je užíval bez zhoubné vášnivosti.
Otec Jan hluboce a procítěně miloval přírodu, vnitřně se jí
dotýkal. V každém malém stéblu trávy spatřoval zázrak Božího stvoření,
blahou a dobrou Prozřetelnost Boží, která se stará i o malé ptáčky. Hluboce věřím a potvrzuji, psal
starec jednomu ateistovi, že
Bůh je budoucí život. Je věčné mučení pro hříšníky, je i věčné blaženství pro
spravedlivé. Jak moci nevěřit v Boha, když, kamkoli bych se podíval, všude
vidím a pozoruji Boží velemoudrost, blahost a dobrotu. Velmi miluji přírodu.
Přijdu do lesa a podivuji se každému stromečku i kopečku, všude spatřuji
všemohoucího Stvořitele (28.
8. 1954).
Ve svých úvahách a zamyšleních o asketickém životě starec psal:
Bývá mi někdy těžko. Otevřeně se nemohu s kým podělit o tom, co
prožívám. Litera převládá a převažuje, a o duchovním životě mnozí nemají ani
ponětí. Někteří mluví mnoho, ale říkají jen to, co znají a co si osvojili.
Kolikráte je věnována pozornost na onu vnější literu a pod vlivem vnějšího
života posuzují a rozmýšlejí o duchovním životě. Samozřejmě, onen vnější
duchovní zápas je potřebný a nezbytný, ale není třeba ulpívat a přebývat jen v
něm, protože toto není ctností, ale pomůckou ctnosti. To však není každému
jasné (4.5.1954). Velké štěstí pro nás, že máme knihy svatých Otců, protože
v nich se podrobně hovoří o duchovním životě. Samozřejmě, že by bylo lepší
vést duchovní život pod vedením duchovního rádce a učitele, avšak je nedostatek
ctihodných, a bez rádce je velmi nebezpečné být veden pouze a jen knihami, je
to stejné jako v lékárně pro někoho, kdo se nevyučil lékařskému umění,
neboť místo léků k užitku může vzít ty, které ho otráví. Nicméně není
třeba klesat na mysli a být malodušným, jako základ položme celníkovu pokoru, a
Pán ze své dobroty pomůže i nám hříšným. A zbaví nás od zlého na naší duchovní
cestě. Ve slabostech budeme činit pokání, protože všichni ti, kteří vedli
duchovní zápas se zbožností, drželi se pokory a pokání (21. 2. 1947).
Otec Jan vedl rozsáhlou korespondenci různými lidmi. Mezi jeho
duchovními dětmi byli lidé vysokoškolsky vzdělaní, ale i lidé prostí, bez
vzdělání. V padesátých letech 20. století byly některé jeho dopisy vydány
v pravoslavném časopise „Aamun koitto“ (který
vychází dodnes, viz https://aamunkoitto.fi/) a
přeloženy do finštiny hlavním redaktorem jeromonachem Pavlem. V roce 1956
vyšel v Helsinkách „Sborník“ dopisů schiigumena Jana v ruštině.
Později, v letech 1984 a 1990, byly jeho dopisy několikrát znovu vydány ve
Finsku. Tento sborník byl poté přeložen i do angličtiny a srbštiny. Mnohokrát
byly tyto dopisy vydány i v Rusku.
Kromě duchovního vedení se ke schiigumenu Janovi obraceli
věřící i s konkrétními prosbami o pomoc. On sám konal dlouhé cesty, aby
navštívil lidi, kteří všemožně strádali, a tehdy skrze něj Bůh činil skutečné
zázraky. Například podle vyprávění Mariny Lačinoff postihlo její babičku, která
žila v Helsinkách a byla původem z Petrohradu, vážné ochrnutí. Její
dcera Klaudie odjela na Nový Valaam za otcem Janem, kterého k ní přivezla
do Helsinek. Po dlouhých týdnech se po jeho modlitbách její babička skutečně
uzdravila. Ještě dříve byla uzdravena i její vnučka Marina, která byla
v dětství invalidem.
Modlitební život otce Jana byl velmi hluboký a nekonečný.
Spisovatel Tito Colliander vyprávěl v 60. letech svému synovi, jak ho
jednou schiigumen Jan doprovázel z Nového Valaamu k silnici. Když
v tom se najednou (o. Jan) zastavil a řekl: Jako by se tu někdo blízko modlil.
Kolem sta metrů za nimi se objevila žena, a tito dva poutníci se zastavili, aby
na ni počkali. Schiigumen na ní promluvil, ale ona rusky nemluvila. Tito
Colliander proto otázku otce Jana přeložil do finštiny: Vy jste se nyní modlila? Žena
se otázce podivila a odpověděla: Jak
to víte? Teď jsem vyšla a modlila se Ježíšovu modlitbu; šla jsem po cestě a
opakovala ji. Schiigumen Jan ve své prostotě jen řekl: Právě to jsem si myslel.
Rok před smrtí, v listopadu 1957, odvezli otce Jana do
pečovatelského domu do obce Heinävesi poblíž monastýru, kde zůstal do poloviny
ledna 1958. V posledních měsících před svou smrtí potřeboval neustálou
pomoc. Na konec svého života se pak zase vrátil do monastýru.
Ctihodný schiigumen Jan mírně zesnul v Pánu 23. května / 5.
června roku 1958.
Na monastýrském hřbitově Nového Valaamu spočívá ve hrobech sto
padesát čtyři mnichů, psal v jednom ze svých
dopisů ctihodný starec, vaše
těla leží v hrobech, já vás všechny znám. Zákon smrti je neúprosný. Kdy a
kde jsme se narodili, to víme, avšak kdy a kde zemřeme, to nevíme. Člověk byl
vzat ze země a do země se zase navrátí, duše je od Boha a k Bohu se také
navrátí (Moje myšlenky 1956).
Schiigumen Jan byl pochován na hřbitově náležejícím bratrstvu
Nového Valaamu. Podle slov duchovních dětí byl jeho pohřeb tichý, prostý a
skromný, tak jak to měl sám otec Jan rád a jakým byl on sám po celý svůj život.
Roku 2018, ve dnech 27. – 29. listopadu, na zasedání Posvátného
synodu Ekumenického patriarchátu, bylo z podnětu Finské pravoslavné církve
rozhodnuto o připočtení ctihodného schiigumena Jana Valaamského k zástupu
svatých.
Památka ctihodného starce Jana (Aleksejeva), schiigumena
Valaamského, se koná 23. května / 5. června.
Tropar hlas 4.
Od své mladosti kráčel jsi úzkou cestou duchovního zápasu,
ctihodný otče náš Jane, byl jsi posvěcen do podoby andělské, celý svůj život
jsi oddal modlitbě. Vzals kříž na své rámě a jako Kristův služebník jsi Ho
následoval. Dobrým duchovním zápasem víry jsi bojoval, a nyní máš smělost před
Bohem, toho pros v modlitbách, aby se smiloval nad našimi dušemi.
Kondak hlas 8.
Pokorného Jana, valaamského asketu, uctěme věřící, neboť kráčel
po stopách svatých Otců, rozumnou cestou se ubíral uprostřed pokušení tohoto
světa, kráčel s novou silou, od skutků ke zření božství. Nyní jako hvězda
jasná se raduje na nebesích naší Církve, my zde na zemi jej opěváme: Raduj se,
světlo Valaamu, ctihodný otče náš Jane!
___________________________________________________
[1] Nilova Stolobenská Poustevna – monastýr na ostrově
Stolobnom, na jezeře Seliger, postavený v 16. stol. na místě asketického
zápasu ctih. Nila Stolobenského.
[2] Skitů, které se nachází v monastýrském komplexu
Valaamského monastýru, je celkem 15, a jsou různé svojí rozsáhlosti a
velikostí. Také proto se Valaamskému monastýru říká Severní Athos.
Ctihodný otče Jane, pros
Boha o nás!
Z dopisů
valaamského
ctihodného starce
schiigumena Jana (Alexejeva)
Proč nesmíme
nikoho odsuzovat
…Věz,
že druhý příchod našeho Pána Ježíše Krista na tento svět a strašný soud se
uskuteční přesně podle svatého Evangelia. My jsme však natolik zesvětštili a
zpozemštili, že málo obracíme pozornost na evangelní přikázání, ale naopak
vynášíme přísné soudy kvůli některým obřadům. Zajisté, že obřady, konkrétně ty
ustanovené svatými Otci, je nutno a třeba plnit a naplňovat, neboť ty poučují
duši o zbožnosti. Nicméně, i přesto je třeba vždy více obracet pozornost na
samotná evangelní přikázání. Pán říká: «Nesuďte, abyste nebyli souzeni» (Mat 7,
1) a «Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s
nimi» (Mat 7, 12). A my jako hluší neslyšíme, že Pán hovoří k nám, a lehce
porušujeme Jeho svatá přikázání.
Ten,
jenž odsuzuje, také vždy chybuje a soudí nespravedlivě, neboť my neznáme onu
příčinu a důvod toho, kdo zhřešil, a odsuzujeme podle své nálady. Tak, jak je
kdo naladěn, tak i o druhých činí své závěry, neboť pokřivené oko se na všechny
dívá pokřiveně. Velmi dobře řekl ctihodný Dorotej: «Když stojí nějaký člověk v
rohu stavení a projdou kolem něj tři lidé, tak každý z nich si o něm pomyslí
to, jaký je on sám. Zbožný si pomyslí: určitě čeká, až zazní úder zvonu a půjde
do chrámu. Zloděj si pomyslí: až se setmí, půjde krást. A smilník si pomyslí:
dozajista čeká na nějakou ženu kvůli hříchu». Velmi spravedlivě řečeno, a je to
patrno takřka na každém kroku.
A
jak těžkým hříchem odsuzování je, uvedu na jednom příkladu. V jednom monastýru
upadl mnichu do hříchu smilstva. Veliký starec řekl: «Ach, zle učinil». A ten
mnich, který upadl do hříchu, umřel, a anděl dle Božího rozhodnutí přinesl jeho
duši ke starci a řekl: «Kam rozkážeš, aby byl určen tento mnich – do Nebeského
království, nebo do věčných muk»? I zděsil se starec, a pochopil, nakolik je
odsuzování těžký hřích, a hořce zaplakal. Po nějaké době mu anděl řekl: «Bůh
odpustil jeho hřích». Do své smrti však nepřestal starec plakat za svého bratra.
V
Království svém rozpomeň se na nás, Pane!
Jak
nasměrovat svůj život na správnou cestu
Kristus
uprostřed nás!
…Prosíš
mne, abych ti dal návod nebo určil pravidlo anebo dokonce uspořádal a
nasměroval tvůj život na správnou cestu. Tvá prosba převyšuje mé rozumové i
duchovní schopnosti, ale z poslušnosti, zapomínaje na svou slabost a
nezpůsobilost, napíši, co mi Hospodin uloží na srdce.
Usiluj
o to, abys nikoho v ničem neodsuzovala. Co si sama nepřeješ, tak nečiň ani
druhým. Pamatuj, že za každé prázdné a zbytečné slovo se budeme zodpovídat před
Hospodinem na strašném soudu. Dvěma pánům nelze sloužit. Usmiř se s nepřítelem,
aby tě neuzavřel do temného vězení. Dej abys nebyla v nepřátelství s nikým,
jinak tvoje modlitba nebude Bohu milá; a spíše než to, poslouží k hříchu. Jak
nám Bůh odpustí naše hříchy, když my sami jiným neodpustíme?
Tady
je základní návod, na kterém spočívá naše spása. Samozřejmě, že je lehké to
ukázat a je lehké si to přát, ale naplnit to je velmi těžké. A nám nemohoucím
jen naše vlastní síly nestačí, je zapotřebí prosit o pomoc u Boha, aby On dle
Svého milosrdenství nám hříšným pomohl. Takto si svatí Otcové zvolili neustálou
Ježíšovu modlitbu (Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným).
Pro vás, kteří žijete ve světě, je velmi těžké zachovat neustálou modlitbu, ale
buď si vědoma toho, že svatí Otcové každý dobrý skutek a dílo připisují
modlitbě: dobrou rozmluvu, pamatování na Boha, snášení hanby, výčitky,
opovržení a posměchu od druhých apod.
Ty
by sis přála mít určité modlitební pravidlo. Ctihodný Izák Syrský radí, abychom
na sebe nenakládali těžká břemena a nečetli zbytečně množství modlitebních
veršů, a tak se stali otroky nějakého pravidla. Neboť v otrocké donucenosti
nespočívá žádný pokoj.
Je
naopak možné přečíst vždy několik modliteb ráno a večer, sama si určíš kolik,
uzpůsob to času a době, a to vždy tolik, aby to nebylo do větru, ale s
vnímavostí. Vnímavost – to je duše modlitby. Každodenně je třeba přečíst
alespoň jednu kapitolu ze svatého Evangelia a jedno poselství svatých apoštolů.
Co
bylo u mne z Boží milosti na srdci, to jsem i napsal, přijmi to ode mne ne snad
jako zákon anebo nařízení, ale jako radu. Sama o tom pouvažuj a zařiď se podle
okolností svého života.
Jak číst
svaté Evangelium
Svatí
Otcové radí, že svaté Evangelium bychom měli číst každý den, a když není
dostatek času, tak alespoň jeden úryvek určený na konkrétní den v roce.
Nečti
tak, abys text jen přečetl, ale aby ses i vnitřně pomodlil k Hospodinu, aby ti
odkryl oči tvého srdce, a tys mohl porozumět moci blahé Kristovy zvěsti. Čti
pozorně, jak se patří. Svou vlastní zkušeností poznáš duchovní sílu vycházející
z takového čtení, podobně jako evangelní žena postižená krvotokem (Luk 8. 43 –
48).
Jak
dostihnout pokoje a klidu
Na
tvé úzkosti, ti odpovím následovně: dokud naše duševní loď pluje v moři života,
vždy se bude vystavovat proměnnám povětrností. Tu bude déšť, tu vedro, a jindy
se pozdvihne silná bouře, která tě vyhodí na břeh. Jinak být ani nemůže, v
tomto slzavém údolí, jen v budoucím životě to bude bez těchto proměnlivostí.
Když jsme vystaveni vášním (mluvím o duchovních) ješitnosti, pýchy, lstivosti a
běsovské hrdosti, tak pak pod vlivem těchto vášní si myslíme, že všichni lidé
jsou vinní a nedobří. Nicméně, my nemáme takové přikázání, abychom vyžadovali
od druhých lásky a spravedlnosti, ale my sami jsme naopak povinni, plnit
přikázání lásky a být spravedlivými. Nebuď, ale zasmušilý a smutný, v čase
trápení, se ponoř do Svatého Písma, do poučení svatých otců a do modlitby,
tehdy skrze tuto zkušenost pocítíš pokoj a klid ve své duši. Svým rozumem
jakkoli nad tím můžeme přemýšlet, bez Boží pomoci, nemůžeme sebe, a ani druhé
usmířit a upokojit.
pátek 1. května 2020
Svatá Argira z maloasijské Prusy, Panna a
Nevěsta Kristova, nová mučednice a patronka manželství
(1688-1721)
památka
30. dubna / 13. května
Svatá
Argira se narodila tehdy ještě v maloasijské Pruse (v dnešní turecké Burse) v roce 1688 zbožným rodičům Georgiovi a
Zuzaně.
Byla
skromná a obdarovaná výjimečnými dary, jimiž byly v jejím případě víra,
moudrost, trpělivost a pokora.
Jakýsi
bohatý Turek, žijící poblíž jejího domu, byl oslněn její krásou a naléhal na
ni, aby se vzdala své víry a stala se jeho manželkou. Argira ale jeho návrh
rezolutně a s opovržením odmítla. On však trval na svém a vyvíjel značný nátlak
i na její rodiče, kterým hrozil, že připraví jejich dceru o život, pokud mu ji
nedají za ženu.
Tito
požehnaní rodiče se rozhodli, že svou dceru provdají za jednoho zbožného 17-ti
letého řeckého chlapce, pravoslavného křesťana. Tato událost vyvedla místní
Turky z míry a rozohnila jejich prudký hněv.
Zatímco
se uvnitř chrámu konal posvátný obřad a tajina svatby, vtrhlo dovnitř na dvacet
mladých Turků, kteří ve své zuřivosti, před očima všech svatebčanů i mladého
ženicha, popadli mladou Argiru a unesli ji neznámo kam.
Nakonec
mladou nevěstu Argiru přivedli tak, jak byla ustrojena, ve svatebních šatech, k
místnímu soudci. Šest lidí ji obvinilo z porušení slibu, který údajně dala
bohatému mladému muži, kterého si údajně měla vzít.
To
ale vůbec nebyla pravda.
Soudce,
který byl otcem mladého muže, jenž po Argiře nestoudně toužil, se jí zeptal na
následující otázku a přivedl ji tak před dilema: „Buď se staneš Turkyní a oženíš
se s mým synem, nebo zemřeš ve vězení.“
Argira,
jsouc vytrvalá a nebojácná, tento návrh okamžitě odmítla, a proto byla poslána
do vězení.
Její
rodiče, zoufalí a naplnění zármutkem, žádali patriarchu, aby zasáhl, a stejně
tak se obraceli k oficiálním představitelům turecké vlády.
Všechno
marné! Jejich pokusy nepřinesly k jejich zármutku žádné plody.
Argira
byla nakonec převezena do Istanbulu a zde znovu uvězněna.
Čekala
na nový proces.
Po
celé dva roky netrpělivě očekávala rozhodnutí nového soudu, které bylo nakonec
vyneseno se stejným verdiktem jako to předešlé: Buď se stane Turkyní, nebo
zůstane uvězněna ve vlhkých věznicích spolu s nemorálními ženami, které na ni
budou neustále naléhat, aby se vzdala své víry a zachránila si svůj život.
Argira
ale svou víru zradit odmítla.
A
tak byla přivedena do nuzné, špinavé a dusivé cely, v níž ji čekalo surové
bití, nadávky a ponižování, které měly za cíl přimět její čistou duši
kapitulovat.
Jaký
to zázrak. Mladá panna Argira naopak pocítila, jak právě tehdy její víra v
Ukřižovaného Pána Ježíše Krista sílí.
Uvědomila
si, že její konec je nablízku. Přála si proto přijmout svaté Přijímání.
Ale
jak toho dosáhnout?
Ve
vězení se nacházel jeden ctihodný stařec, který ovšem mohl vycházet a zase
vcházet, neboť u vězeňských strážců požíval plnou důvěru.
Právě
jemu svatá Argira odhalila své tajemství a přání. Tento stařec, dobře chápaje
situaci a potřebu posledního svatého Přijímání, se jako dobrý otec tajně
rozběhl do zdejšího chrámu. Místní kněz, když slyšel, co se stalo, byl silně
dojat. Z jeho očí se řinuly proudy slz, když si uvědomil, že ve vězení očekává
svou spásu mladá ctnostná křesťanka, nová mučednice a vyznavačka křesťanského
pokolení. Kněz uvažoval, jak se mu může něco takového podařit a jak nechat
tajně přenést Svaté dary až do vězení.
Tehdy
ho dobrotivý Bůh osvítil. Kněz na Boží popud vložil opatrně Svaté dary, jak jen
mohl, do malé rozinky, seschlého hroznu vinné révy, a předal je opatrně onomu
stařečkovi.
Stařec
s velkou bázní a úctou přenesl nepozorovaně tyto svaté a spasitelné dary přes
stráže a dostal se až do blízkosti svaté Argiry.
Svatá
Argira, nadšená a současně ohromená, s radostí přijala poslední zaopatření k
Věčnému životu a pokorně žádala Pána, aby ji přijal ve svém Nebeském
království.
Následující
den odevzdala svého ducha Pánu a byla u Boha přičtena k zástupu mučedníků.
Stalo
se tak 5. dubna roku 1721.
Svatá
Argira byla nejprve pohřbena v zahradě místního chrámu svaté a ctihodné
mučednice Paraskevy v Konstantinopoli, konkrétně ve čtvrti Hasköy (řecky též
„Pikridio) ¹.
Ušlechtilý
stařec, který jí přinesl Svaté dary, pak její tělo s křesťanskou úctou předal
zemi a na její hrob vložil kamenný kříž, vítěznou trofej jejího života, která
byla uchráněna až do doby patriarchy Konstantina ².
Pravoslavní
křesťané nacházející se v této oblasti chtěli provést vyzdvižení jejích svatých
ostatků. K této události došlo 30. dubna 1725. Pozvali proto patriarchu Paisije
společně se členy Posvátného synodu, aby se zúčastnili tohoto svatého obřadu.
Když otevřeli hrobku, všichni byli překvapeni při pohledu na její neporušené
tělo, z nějž vycházela na všechny strany blahá a nadpozemsky krásná vůně.
Patriarcha vydal nařízení, aby byly její svaté ostatky přeneseny a uloženy do
krásně ozdobené schrány (larnaky) v chrámu svatého Georgia v Konstantinopoli
³. Od té chvíle byla svatá Argira
oficiálně ctěna celým pravoslavným světem jako svatá panna a mučednice.
Její
svatý étos a vzácný příklad jejích ctností byly důvodem, proč ji začali věřící
považovat za „ochránkyni manželství a zbožného mládí“. V nádherných hymnech,
složených na počest svaté Argiry, se k ní obracejí manželé a prosí ji, aby
svými svatými modlitbami utvrdila svatá mučednice jejich manželství a učinila
ho libé Bohu.
Na
svaté ikoně je obvykle svatá Argira znázorňována jako panna držící v jedné ruce
svatý kříž a v druhé ruce světlé svatební věnečky.
Přeložil a sestavil Michal Dvořáček
_____________________________________________________________
¹ Městská část
Istanbulu s názvem „Hasköy“ se nachází v severní části Zlatého rohu, naproti
Fanaru (Fener) a Balatu (Balat). Je známo, že tato oblast, která se dnes
rozprostírá ve čtvrti Hasköy, byla osídlena již v 6. století. Nazývá se také
Areovindou nebo Aravindou podle šlechtice, který zde postavil svůj letní dům.
Jméno Pikridio bylo této čtvrti dáno na konci 8. století a pocházelo z velkého
kláštera Pikridio, založeného Joannisem Pikridiosem. Množství klášterů a chrámů
vybudovaných v této oblasti (klášter Lykaones, klášter Eutychius, klášter Panny
Marie „Matron“, klášter Galakrines atd.) poukazuje na velký význam Pikridia
během byzantského období.
² Patriarcha
Konstantin V. (světským jménem
Konstantinos Valiadis, 1833–1914) byl patriarchou Konstantinopole v letech
1897–1901.
³ Za zmínku stojí,
že chrám svatého Georgia v Konstantinopoli stával na stejném místě již v době
existence Byzantského císařství, zatímco současný chrám byl postaven na konci
18. století. Chrám byl vážně poškozen v září 1955 během tzv. „Zářijových
událostí“, jinak též „Istanbulského pogromu“ ,
kdy bylo pronásledováno řecké (romejské) obyvatelstvo Konstantinopole a kdy
byla připravena o život více než desítka Řeků, Arménů a občanů dalších menšin,
jejichž domovy, firmy a křesťanské svatyně byly ve velkém ničeny (uvádí se až
73 zapálených řeckých pravoslavných chrámů v Konstantinopoli). Při těchto
tragických událostech, k našemu velkému zármutku, shořely také téměř celé svaté
ostatky sv. Argiry. (Viz rovněž dokument na téma Istanbulského pogromu anásledných tragických událostí).
Svatá
novomučednice a panno Argiro,
pros Boha o nás a o naše manželství!
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)