.jpg)
Ctihodná Eugenija – Efrosinija, Srbská kněžna Milica(památka 19. července, tj. 1. srpna dle světského kalendáře)
Svatá Srbská kněžna Milica, manželka svatého knížete Lazara, byla dcerou knížete toplického Vratka (řečeného Jug Bogdan, který byl srbským vojvodou, županem a knížetem ve 14. stol.), vnučkou byla Vukanovou (který byl nejstarším synem Štěpána Nemanjiće a bratrem svatého Sávy) a pravnučkou Štěpána Nemanje (velkokníže Rašký, zakladatel dynastie Nemanje, zvaný svatý Štěpán Myrotočivý 1113 -1119), byla původu slovutného a slavného.
Narodila se roku 1335, žila na dvoru cara Dušana Silného (1331-1355), svými rodiči, byla vychovaná v křesťanské zbožnosti a bohabojnosti. Na dvoře cara Dušana ji poznal kníže Lazar (Lazar Hrebeljanović, svatý kníže Lazar 1329 - 1389), který se s ní roku 1353 oženil. Oba dva se milovali skutečnou láskou a žili spolu ve zbožnosti, ve které vychovávali i své děti, pět dcer a tři syny. Po bitvě na Kosově poli (15. /28. června 1389, v tento den, bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I.), vládla po mučednickém zesnutí svého chotě, moudře na místo svého nezletilého syna Štěpána, ozdobena všelikými ctnostmi, dobrosrdečná, rozumná. Když Štěpán dosáhl šestnácti let (1393), Milica na vládním sněmu předala vládu svému synu a sama připojila k sesterstvu monastýru Županjevac, kde přijala mnišství s novým jménem Eugenija. Poté, když byl dokončen chrám v Ljubostini zadužbina zasvěcená svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, (zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se věřící modlí za duši toho, kdo ji dal postavit) přešla na toto místo, kde takto založila nový ženský monastýr.
I nadále pomáhala svému národu, starala se o křesťanskou zbožnost národa, když Turci obsadili Valašsko (Valašsko - historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem) dala přenést ostatky ctihodné Petky – Paraskevy (ctihodná, která žila v 9. století její svátek je 14. / 27. října, její ostatky byly původně v dnešním Turecku, poté byly přeneseny do Bulharského Trnova, poté do města Vidin a dále do Rumunska do Valašska) do Bělehradu, kde byl nyní již monaškou Eugenijí vystavěn chrám svaté Paraskevy – Petky, tam byly svaté ostatky uloženy (dnes se ostatky nachází opět v Rumunsku ve městě Jasy - Iaşi).
Aby ubránila svou rodnou zemi před uherským vpádem, přijala poddanství sultána Bajezida I., kterému dala nejmladší dceru Oliveru (s podmínkou zachování pravoslavné víry, měla i svého duchovníka, zesnula po roku 1443) za ženu. S patriarchem Efremem (svatý patriarcha svátek 15. / 28. června; žil v letech 1311 - 1399) a spolu se svými syny učinila roku 1391 přenesení ostatků knížete Lazara z Prištiny, do monastýru Ravanica (je zadužbinou knížete Lazara, hlavní chrám je zasvěcen svátku Nanebevstoupení Páně). Obnovila Dečani, kde získala zakládací i vlastnická práva. Obdarovávala štědrými dary monastýry v Srbsku a i monastýr sv. Pantelejmona na sv. hoře Athos. Mnichu Sisoji Sinajskému (ctihodný Sisoj Sinajský památka 7. / 20. srpna) darovala peníze na monastýr Proměnění Páně (zvaný monastýr Sisojevac). V jí založeném monastýru Ljubostina, kolem sebe soustředila většinu vdov srbských velmožů, padlých na Kosovu roku 1389, které tam přijali mnišství.
Před smrtí v monastýru Ljubostina, přijala velkou schimu (Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický) se jménem Eufrosýnija. Zesnula 11. listopadu 1405, srbská církev její památku slaví spolu s jejím synem Stefanem 19. července / 1. srpna.
Po svém zesnutí, bylo u jejich svatých ostatků učiněno mnoho divů a mnoho nemocných bylo uzdraveno.
Svatá Srbská kněžna Milica, manželka svatého knížete Lazara, byla dcerou knížete toplického Vratka (řečeného Jug Bogdan, který byl srbským vojvodou, županem a knížetem ve 14. stol.), vnučkou byla Vukanovou (který byl nejstarším synem Štěpána Nemanjiće a bratrem svatého Sávy) a pravnučkou Štěpána Nemanje (velkokníže Rašký, zakladatel dynastie Nemanje, zvaný svatý Štěpán Myrotočivý 1113 -1119), byla původu slovutného a slavného.
Narodila se roku 1335, žila na dvoru cara Dušana Silného (1331-1355), svými rodiči, byla vychovaná v křesťanské zbožnosti a bohabojnosti. Na dvoře cara Dušana ji poznal kníže Lazar (Lazar Hrebeljanović, svatý kníže Lazar 1329 - 1389), který se s ní roku 1353 oženil. Oba dva se milovali skutečnou láskou a žili spolu ve zbožnosti, ve které vychovávali i své děti, pět dcer a tři syny. Po bitvě na Kosově poli (15. /28. června 1389, v tento den, bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I.), vládla po mučednickém zesnutí svého chotě, moudře na místo svého nezletilého syna Štěpána, ozdobena všelikými ctnostmi, dobrosrdečná, rozumná. Když Štěpán dosáhl šestnácti let (1393), Milica na vládním sněmu předala vládu svému synu a sama připojila k sesterstvu monastýru Županjevac, kde přijala mnišství s novým jménem Eugenija. Poté, když byl dokončen chrám v Ljubostini zadužbina zasvěcená svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, (zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se věřící modlí za duši toho, kdo ji dal postavit) přešla na toto místo, kde takto založila nový ženský monastýr.
I nadále pomáhala svému národu, starala se o křesťanskou zbožnost národa, když Turci obsadili Valašsko (Valašsko - historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem) dala přenést ostatky ctihodné Petky – Paraskevy (ctihodná, která žila v 9. století její svátek je 14. / 27. října, její ostatky byly původně v dnešním Turecku, poté byly přeneseny do Bulharského Trnova, poté do města Vidin a dále do Rumunska do Valašska) do Bělehradu, kde byl nyní již monaškou Eugenijí vystavěn chrám svaté Paraskevy – Petky, tam byly svaté ostatky uloženy (dnes se ostatky nachází opět v Rumunsku ve městě Jasy - Iaşi).
Aby ubránila svou rodnou zemi před uherským vpádem, přijala poddanství sultána Bajezida I., kterému dala nejmladší dceru Oliveru (s podmínkou zachování pravoslavné víry, měla i svého duchovníka, zesnula po roku 1443) za ženu. S patriarchem Efremem (svatý patriarcha svátek 15. / 28. června; žil v letech 1311 - 1399) a spolu se svými syny učinila roku 1391 přenesení ostatků knížete Lazara z Prištiny, do monastýru Ravanica (je zadužbinou knížete Lazara, hlavní chrám je zasvěcen svátku Nanebevstoupení Páně). Obnovila Dečani, kde získala zakládací i vlastnická práva. Obdarovávala štědrými dary monastýry v Srbsku a i monastýr sv. Pantelejmona na sv. hoře Athos. Mnichu Sisoji Sinajskému (ctihodný Sisoj Sinajský památka 7. / 20. srpna) darovala peníze na monastýr Proměnění Páně (zvaný monastýr Sisojevac). V jí založeném monastýru Ljubostina, kolem sebe soustředila většinu vdov srbských velmožů, padlých na Kosovu roku 1389, které tam přijali mnišství.
Před smrtí v monastýru Ljubostina, přijala velkou schimu (Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický) se jménem Eufrosýnija. Zesnula 11. listopadu 1405, srbská církev její památku slaví spolu s jejím synem Stefanem 19. července / 1. srpna.
Po svém zesnutí, bylo u jejich svatých ostatků učiněno mnoho divů a mnoho nemocných bylo uzdraveno.
.jpg)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.