Život svatého velkomučedníka Pantelejmona

(památka 27. července/ dle světského kalendáře 9. srpna)

Svatý mučedník Pantelejmon se narodil ve městě Nikomedii v Bithýnii (na severovýchodě Malé Asie, území dnešního Turecka), matkou mu byla zbožná křesťanka a otec byl pohanem. Ponejprve se jmenoval Pantaleon, což znamená «Lev ve všem». Matka se jmenovala Evvula (památka 30. března/to je dle světského kalendáře 12. dubna), otec Eustorg. Zbožná matka vychovala syna zbožným křesťanským životem, ale brzy zemřela, a otec jej poté dal na výchovu do pohanské školy, a potom jej dal do učení lékařské vědě, k významnému Nikomedskému lékaři Eufrosinovi. Z Pantaleona se stal vynikající lékař, a Eufrosin, který byl i osobním lékařem u císaře Maximiana (284 – 305), si přál, aby byl Pantaleon jeho nástupcem.
Toho času se v Nikomidii skrývali svatí presbyteři Hermolaj, Hermippus a Hermokratos, kteří jako jediní, se zachránili po upálení dvaceti tisíc křesťanů (památka 28. prosince/ 10. ledna) v Nikomedském chrámu roku 303, a mučednickém strádání svt. Anthimose (památka 3. září/ 16. září), které na křesťany započal císař Dioklecián a pokračoval v nich Maximian. A tehdy se i Pantaleon seznámil s tímto křesťanským knězem svatým Hermolaem (památka 26. července/ 8. srpna), který jej započal učit nauce všech nauk a to víře Kristově.
Stalo se jedenkráte, když se vracel od svého učitele křesťanské víry a ctností, uviděl na cestě ležet mrtvé dítě, uštknuté jedovatým hadem, který se od něj právě plazil pryč. Naplněn žalem a soucitem, Pantaleon počal se modlit a prosit Hospodina aby povstanulo k životu dítě a had aby byl usmrcen. Přísahal Hospodinu, že po naplnění jeho modlitby stane se křesťanem a přijme svatý křest. V tom okamžiku Božím působením stalo se, že dítě ožilo a had se rozpadl na prach, přímo před zrakem udiveného Panteleona.
Po tomto zázraku se dal Pantaleon pokřtít svatým Hermolajem. Sám Pantaleon potom naplněn Boží milostí, a po besedách se svým otcem, kterému ukazoval pravdivost křesťanské víry, přesvědčil otce, kdysi pohana, aby se sám dal pokřtít a stal se tak křesťanem.
Po smrti svého otce, Pantaleon posvětil svůj život pomoci strádajícím, nemocným a chudým. Rozdal po otci zděděný majetek všem potřebným. Bezplatně léčil všechny, kteří se k němu obrátili, navštěvoval ty, kteří byli ve vězení, a přitom uzdravoval nemocné, a to nejen svým lékařským umem, ale především přizíváním Hospodina Ježíše Krista. Toto vyvolalo závist a pohanští lékaři udali císaři, který byl nepřítelem křesťanů, že Pantaleon je křesťan.
Císař Maximian, když před něj Pantaleona přivedli, se jej sám snažil přesvědčit, aby se zřekl křesťanské víry, a aby přinesl oběť modlám. Na to, ale mučedník odpověděl odmítavě, vyznal přede všemi, že je křesťan, a přímo před očima samotného císaře uzdravil jednoho nemohoucího slovy: Ve jménu Hospodina Ježíše Krista, vstaň a buď zdráv! Uražený a rozzlobený Maximian, nato nařídil, aby Pantaleona uvěznili a začali jej krutě mučit.
Svatý mučedník se modlil k Bohu slovy: Hospodine Ježíši Kriste! Dejž ať stanu před Tebou v tomto čase, dejž mi trpělivost, abych do konce mohl snést mučení! Uslyšel poté hlas: Neboj se, Já jsem s tebou. Potom velkomučedníka pověsili na stromě, jeho tělo rvali na kusy železnými háky, pálili ho ohněm, natahovali na kole a mnohá další a stejně tak krutá mučení mu činili, ale jemu nic nemohlo ublížit. V témže čase, stanuli před soudem i svatí presbyteři Hermolaj, Hermippus a Hermokratos, kteří taktéž hrdinně vyznali Ježíše Krista, pro což jim poté byla setnuta hlava (jejich památka 26. července/ 8. srpna).
Po příkazu císaře ještě svatého velkomučedníka Pantaleona přivedli do arény, kde měl být roztrhán divokými zvířaty. Zvířata, ale namísto toho aby jej začali na místě trhat, počali mu olizovat jeho nohy, a odháněli jeden druhého, aby se mohli dotknout ruky svatého. V tom se začali ozývat z hlediště arény hlasy: Veliký je Bůh křesťanský! Ať je propuštěn nevinný a spravedlivý mladík! Maximian dal ihned rozkaz vojákům, aby dali setnout všechny ty, kteří provolávali tato slova, která oslavovala Hospodina Ježíše Krista, a dokonce nechal zabít i zvířata, která se neublížila svatému mučedníku. Když toto svatý Pantaleon viděl, zvolal: Sláva Tobě Kriste Bože, nejenom lidé, ale i zvířata umírají pro Tebe!
Nakonec vydal císař rozhodnutí, aby byla velkomučedníku Pantaleonu setnuta hlava. Vojáci přivedli svatého na místo rozsudku, a přivázali jej ke stromu olivovníku. Tehdy se začal velkomučedník modlit k Hospodinu, jeden z vojáků jej seknul mečem, ale meč v tom okamžiku se stal měkkým jako vosk, a neučinil svatému nic zlého. Když to uviděli vojáci, začali křičet: Veliký je Bůh křesťanský! V tom čase se svatému zjevil hlas Hospodinův, a nazval jej Pantelejmonem (všemilosrdným), namísto dřívějšího Pantaleon, a to pro jeho veliké milosrdenství a soucitnost. Když vojáci uslyšeli Hlas z Nebe, padli na kolena před mučedníkem, a prosili jej o odpuštění. Odmítali splnit císařův příkaz, ale velkomučedník Pantelejmon jim to přikázal. Tehdy se, se slzami vojíni rozloučili s velomučedníkem, líbajíce v úctě jeho ruku. A když mučedníkovi usekli jeho hlavu, tak z rány, spolu s krví vyteklo mléko, a olivovník, ke kterému byl svatý přivázán, ve stejném okamžiku rozkvetl a naplnil se uzdravujícími a léčivými plody.
Mnoho lidí, kteří toto spatřili, uvěřili v Ježíše Krista. Tělo svatého, které bylo vhozeno do ohně, zůstalo netknuto, potom zbožní křesťané pohřbili mnohostrádající tělo Nikomédského mučedníka.
Svatá hlava velkomučedníka Pantelejmona, se dodnes schraňuje na svaté hoře Athos v monastýru svatého velkomučedníka a léčitele Pantelejmona, kde doposud přináší mnohá uzdravení, všem těm, kteří sem s vírou přicházejí.

Modlitba ke svatému velikomučedníku a léčiteli Pantelejmonu
(vybráno podle: Modlitby za děti a jiné modlitby)

Tropar hlas 3.
Svatý mučedníku a léčiteli Pantelejmone, pros milostivého Boha,
aby zanechání prohřešení daroval duším našim.

Kondak hlas 5.
Milosrdného Boha jsa napodobitelem a přijav od něho blahodať léčení, trpiteli a mučedníku Kristův, modlitbami svými uzdrav nemoci duší našich a odežeň stále útočící pohoršení od těch, kteří věrně volají: Spasiž nás Pane.

Svatý velikomučedníku a léčiteli Pantelejmone, napodobiteli milostivého Boha! Shlédni milosrdně a vyslyš nás, hříšné, modlící se snažně před tvojí svatou ikonou. Vypros nám u Pána Boha, kterému sloužíš v nebi spolu s anděly, odpuštění našich hříchů a poklesků. Zhoj duševní i tělesné nemoci Božích služebníků, nyní vzpomínaných, zde stojících i všech pravoslavných křesťanů utíkajících se ke tvé přímluvě. Neboť kvůli našim hříchům jsme těžce postiženi mnohými nemocemi a nemáme pomoci ani útěchy. K tobě se utíkáme, neboť tobě je dána milost přimlouvat se za nás a uzdravovat veškeré neduhy a každou nemoc. Ty sám nám daruj skrze svaté přímluvy tvé zdraví duše i těla, prospívání ve víře a zbožnosti a vše potřebné k našemu dočasnému životu i ke spáse. Abychom skrze tebe byli učiněni hodnými velikých a hojných milostí, oslavovali tebe i Dárce všeho dobra, podivuhodného ve svých svatých, Boha našeho, Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věkův. Amen.

O ikoně Přesvaté Bohorodice zvané Mlékem Krmící

(památka dle církevního kalendáře 12. ledna/dle světského 25. ledna)

Tak se jmenuje ikona Přesvaté Bohorodice, kterou přivezl světitel Sáva Srbský z monastýru ctihodného Sávy Posvěceného, co je blízko Jeruzaléma. Světitel Sáva tuto ikonu přinesl na svatou horu Athos, kde ji uložil v jim založené postnici (посница – malá kaple) v Kareji. A takto se vyplnilo to, co předpověděl ctihodný Sáva, 800 let před tím než přišel světitel Sáva Srbský, na svoji pouť do Palestiny. Bylo totiž předpovězeno ctihodným, že jednou přijde nějaký kněz ze Srbska jménem Sáva, které mu mají bratři monastýru tuto ikonu Přesvaté Bohorodice dát. A dle proroctví ctihodného Sávy se i stalo a ikona Přesvaté Bohorodice «Mlékem Krmící», se tak dodnes nachází v postnici světitele Sávy na svaté hoře Athos.

MODLITBA K PŘESVATÉ BOHORODICI PŘED JEJÍ IKONOU ZVANOU MLÉKEM KRMÍCÍ

Modlitba 1.
Přijmi ó Paní Bohorodice, slzavé modlitby a prosby služebníků Tvých, k Tobě přibíhajících. Vidíme Tě na svaté ikoně, jak na rukou nosíš a mlékem krmíš, Syna Tvého a Boha našeho, Hospodina Ježíše Krista. I když jsi Jej bez bolesti porodila, znáš všechny mateřské smutky a bolesti, a i bezmocnost synů a dcer lidských vidíš. Proto se vroucně skláníme k uzdravujícímu obrazu Tvému a v dojetí jej líbajíce, prosíme Tebe, všem milostivá Vládkyně: nás hříšné, v bolestech rodit odsouzené a se zármutkem krmit děti naše, milostivě nás ušetři a soucitně se nás zastávej. Děti naše, jako i ty co je rodily, zbavuj od těžkých nemocí a hořkých strádání. Daruj jim zdraví a dobrotivou pomoc tvoji, aby ti kteří, jsou krmeni, od síly v sílu vyrůstali a ty kteří je krmí, naplň radostí a útěchou, jakož i nyní svojí přímluvou, z úst dětí a ostatních Hospodin učiní chválu svojí. Ó matko Syna Božího, slituj se nad matkami synů a dcer lidských a nad nemohoucím lidem Tvým: postihující nás nemoci brzy uzdravuj, jsoucí v nás žaly a zármutky utěšuj, nepřezírej slzy a povzdechy služebníků Tvých. Vyslyš nás v den zármutku před ikonou Tvojí se sklánějící, v den radosti a vykoupení, přijmi od nás děkovné chvály srdcí našich. Povznes prosby naše k trůnu Syna Tvého a Boha našeho, ať milostivý bude k hříchům a nemocem našim a nechť rozprostře milost Svoji, na ty kteří znají Jeho Jméno, takto i my a děti naše, oslavíme Tebe, milosrdnou zastánkyni a neochvějnou naději pokolení našeho, na věky věkův. Amen.

(modlitba z dle cirkevněslovanského textu)

Modlitba 2.
Přesvatá Bohorodice, Ty která mlékem napájíš Toho, který svět napájí životem, napoj z hrudi milosti Tvé, osiřelé duše naše. Zhlédni na nás Krmitelko Toho, který nepotřebuje pokrm – který je sám pokrmem života věčného. Neopouštěj nás Přečistá, neopouštěj Přesvatá! Udobři vůči nám Toho, který Sebe učinil dítětem a hladověl, aby nás Sebou nasytil. Umilostiv hrající se děťátko, na hrudi Tvé, útěchu mateřského mléka hledající. Neopouštěj nás, Matko, neboť není ti neznámá mateřská starostlivost. Nechť tvoje milost nevyschne, tak jako i mléka tvého, nebylo nedostatek. Ty, která jsi nakrmila Toho, který svým životem krmí svět a lilii krásou odívá, buď Matkou těm, kteří matku nemají, buď radostí těm, z jejichž tváří slza nemizí. Zmírni smutek dětí bez rodičů, utěš ty, kteří děti nemají; buď všem všechno, neboť ty to i jsi, rodičko nezacházející světlosti. Řeko blahodati rozvodněná, svým mateřským soucitem zastřešuj děti tohoto světa, nemocné uzdrav, neposedné utiš, daruj bystrý rozum k učení, k pochopení a rozpoznání dobra, rozžehni ducha zbožnosti, nepokojnost mládí zkroť, zbloudilé obrať na správnou cestu…. Matko Toho, který zemi ve světlo zavinuje, prosvětli naše potemnělé duše, posilni nemohoucí přirozenost naši a neopouštěj nás Přečistá. Navštiv nás Blahodatí, Požehnaná! Rodícím buď brzkou úlevou, vdovám útěchou, sirotkům pečovatelkou. Buď nám Přečistá v neduzích útěchou, ochraňuj děti v nemocnicích, požehnej ruky těch, kteří je léčí a těch co jim v jejich nemocech pomáhají. Nezanechávej děti umírající nepokřtěné, zmírni smutek rodičů jejich a sjednoť nás v Království nepomíjejícím, kde není slz, ani nářků. Povzbuď nás nadějí na život věčný a jednotu na nebesích. Daruj matkám bohabojnost při výchově dětí, ať příkladem svého života, pobídnou děti ke zbožnosti. Ty, jejíž srdce raněno bylo bolestí Syna strádajícího, zmírni bolesti srdcí našich strádajících. Zhlédni na nás Předobrotivá! Před tváří divotvorné ikony Tvoji, skláníme se a v slzách prosíme Tebe: neopouštěj nás, neboť si nezasloužíme podivuhodnou milost Tvoji. Ty vidíš bolest naši, Ty slyšíš nářky naše, i kdybychom Ti nic neřekli, Tvojí mateřské lásce je vše známo. Nasyť nás Synem Tvým, abychom neochabovaly chodíce po cestě Jeho, slavíce Boha podivuhodného ve svaté trojici, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen.

(modlitba ze srbského textu)

Svatý Cyril, učitel Slovanů

(památka dle církevního kalendáře 14. února/ tj. dle světského 27. února)

Sv. Konstantin-Cyril se narodil jako nejmladší ze sedmi dětí zbožných rodičů Lva a Marie, kteří žili v městě Soluni, v řecké Makedonii. Otec zastával úřad drungária, tedy správce velké správní jednotky v tehdejší byzantské říši. Když dítě po porodu předali chůvě, aby je odkojila, nemluvňátko se vzpíralo přijmout jiný prs než matčin. Stalo se tak Božím řízením, aby dobrá ratolest vyrostla z dobrého kořene.
V sedmi letech měl Konstantin sen, se kterým se svěřil svým rodičům: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a řekl mi: Vyber si z nich, kterou chceš za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Já jsem se na všechny podíval a prohlédl si je a uviděl jednu krásnější než všecky ostatní… její jméno bylo Sofia, tj. Moudrost: Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče Konstantinovi pravili: „Synu, Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby byla tvou chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“
Jednoho dne si chlapec vyšel s ostatními dětmi do polí na lov. Vzal s sebou svého krahujce, ale sotva jej vypustil, strhl se Božím řízením vítr, ptáka uchvátil a odnesl. Hoch z toho upadl v tesknotu a žal a dva dni nejedl. Stalo se tak proto, že milosrdný Bůh nechtěl, aby Konstantin navykl světským věcem, a tak jej snadno ulovil svou láskou.
Ve školách prospíval nad ostatní žáky, oplývaje velmi bystrou pamětí. Již záhy se seznámil s díly svatých Otců, oddával se jejich studiu, a nejvíce si oblíbil knihy sv. Řehoře Bohoslovce, jimž se učil nazpaměť. Po příchodu do Cařihradu svěřili Konstantina věhlasným učitelům. Za tři měsíce se naučil gramatice, ovládl Homéra a geometrii, u Lva a Fotia, budoucího patriarchy, se pak vzdělal v dialektice a všech naukách filosofických. Mimo to si osvojil rétoriku a aritmetiku, astronomii a muziku a veškeré další řecké obory. Pro jeho učenost jej začali nazývat „Filosofem“. Konstantinova filosofie však byla osvícena blahodatí Ducha Svatého, a když se světce jednou zeptali, co je to filosofie, odpověděl s pokorou: „Poznání věcí božských i lidských, nakolik se člověk muže přiblížit Bohu, neboť učí člověka, aby byl svými skutky obrazem a podobenstvím toho, který ho stvořil.“
Na císařském dvoře brzy poznali Konstantinovu vzdělanost a touhu po věcech duchovních, a snažili se ho proto učinit hlavním knihovníkem u patriarchy při chrámu svaté Trojice. Pokorný Konstantin, v té době již vysvěcený na kněze (jeromonacha), se s vysokou hodností nesmířil: tajně odešel k Úzkému moři (do thráckého Bosporu) a skryl se, jak někteří uvádějí, v klášteře Kleidon. Nakonec jej takřka násilím přiměli, aby se vrátil, převzal na Konstantinopolské akademii profesorskou katedru a vyučoval tuzemce i cizince filosofii.
Svou učenost a svatou zbožnost prokázal v mnoha bohosloveckých sporech své doby. Když patriarcha Jan Grammatikos vystoupil proti úctě ke svatým obrazům (ikonám), byl to právě Konstantin, kdo jej usvědčil z omylu a dokázal správnost uctívání ikon. Ve čtyřiadvaceti letech vyzval císař Filosofa, aby se postavil Agarénům (muslimům), kteří se rouhali sv. Trojici a vytýkali křesťanům, že jediného Boha rozdělují na tři. Podobně jako David zvítězil třemi kamínky nad mocným Goliášem, přemohl Konstantin svého protivníka vírou v trojjediné božství, dokázav pravost křesťanské víry v jediného Boha ve třech Osobách, Otce i Syna i Svatého Ducha.
Po návratu od Agarénů se zcela odřekl světského života, usadil se na tichém místě a zabýval se toliko duchovním životem. Nic neschovával pro zítřejší den, ale všechno rozdával chudým a starost skládal na Boha. Zakrátko odešel na Olymp v Malé Asii k svému bratru Metoději, kde se usadil a bez ustání vysílal modlitby k Bohu, zabývaje se pouze knihami.
Poslové od Chazarů a žádali o radu nějakého učeného muže, aby zjistili, k jakému náboženství se přimknout: zda k židovskému, muslimskému či křesťanskému. Císař dal ihned vyhledat Konstantina a přikázal mu: „Jdi, Filosofe, k těm lidem a sestav si pro ně odpověď a řeč o Svaté Trojici s její pomocí, neboť nikdo jiný to nesvede lépe než ty.“ Konstantin se spolu se svým bratrem Metodějem vydal bez otálení na cestu. V Chersonu se Bohem osvícený Filosof zakrátko naučil židovské a samaritánské řeči. Jakmile začal číst samaritánské knihy zcela bez chyb, jeden ze Samaritánů zvolal: „Vpravdě, kdo věří v Krista, rychle přijímají Ducha Svatého a milost.“ Samaritán přijal bez váhání křest i se svým synem.
Při své chazarské misi se sv. Konstantin dozvěděl, že při břehu Černého moře na Krymu doposud leží tělesné ostatky sv. Klimenta, mučedníka a biskupa římského. Takto se světec modlil k Bohu: „Důvěřuji v Boha a mám naději ve svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře.“ Když spolu s duchovenstvem a věřícími dospěl na označené místo, moře se utišilo a mohlo se začít kopat. Přítomní ihned ucítili silnou vůni jako z kadidla a zakrátko se ukázaly svaté ostatky. Vyzvedli je s hlubokou úctou a slávou a před zraky početného davu je zanesli do města.
Poté, co sv. Konstantin odpověděl na všechny pochybovačné otázky Chazaru, pozval jej chazarský chagan k sobe a pravil mu: „Bohem jsi byl sem poslán k našemu vzdělání a od něho ses naučil všemu Písmu, všechno jsi řádně vypověděl a dosyta jsi nás všechny potěšil medovými slovy svatých knih.“ Na dvě stovky Chazaru se pak zřeklo pohanství a nezákonných sňatků a přijalo svatý křest. Nastal čas loučení, a tu se chagan Filosofa zeptal, jaký dar mu muže nabídnout. Konstantin jej požádal o vydání řeckých zajatců. Vydali mu jich dvě stě, a tak se mohl Konstantin s radostí vydat na zpáteční cestu.
Cestou do Cařihradu se sv. Konstantin spolu s bratrem stali prostředníky mnohých Božích zázraku: v bezvodé pustině se po jejich modlitbách proměnil horký pramen v sladkou vodu, jednomu arcibiskupovi předpověděl sv. Konstantin brzký odchod ze života a v národě fuldském svým mocným slovem odvrátil místní kmen od modloslužebnictví a naučil jej ctít trojjediného Boha.
Po návratu do Cařihradu byl sv. Konstantin vysvěcen na pomocného biskupa samotného patriarchy. Usadil se při chrámu svatých apoštolu a žil zde v tichosti na modlitbách k Bohu. Když na trůn patriarchy nastoupil sv. Fotios, Konstantinův blízký přítel a někdejší univerzitní učitel, očekával Filosofa další nelehký úkol: vyložit křesťanskou víru slovanskému národu na Velké Moravě. Císaře Michala III. a patriarchu Fotia o to požádal kníže moravský Rostislav, jenž ve svém poselství byzantskému vládci napsal: „Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil, aby nás též napodobily jiné kraje. Pošli nám tedy, pane, takového biskupa a učitele, neboť od vás se vždy dobrý zákon do všech krajů šíří.“ Filosof se oddal modlitbě a zakrátko mu Bůh zjevil nová písmena pro slovanský jazyk. Tak mohl sv. Konstantin začít překládat slova Janova Evangelia: Na počátku bylo Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh bylo Slovo…
Císař se zaradoval a spolu se svými rádci velebil Boha. Vyslal Konstantina a jeho bratra na Moravu a uložil jim, aby knížeti Rostislavovi předali list tohoto znění: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupen dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ, abyste i vy byli připočteni k velikým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Proto hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“
Kníže Rostislav přijal oba svaté bratry s velikou úctou, shromáždil žáky a dal je k nim do učení. Konstantin brzy přeložil celý církevní rád a naučil učedníky všem bohoslužebným obřadům. Z jeho popudu začaly vznikat první literární památky v jazyce slovanském. Když viděli franští a latinští duchovní, jak se podle slova proroka otevřely uši hluchých, aby slyšeli slova Písma, a jazyk zajíkavých zjasněl, neradovali se, ale nařkli Filosofa, že uvádí lid do bludu. Tvrdili, že Bohu se má vzdávat chvála jen třemi jazyky: řeckým, latinským a hebrejským. Konstantin je podle toho nazval „trojjazyčníky“ či „pilátníky“, statečně se s jejich herezí potýkal a slovy Písma dokazoval, že každý národ má právo oslavovat Hospodina ve svém rodném jazyce. Latinským kněžím mimo to vytýkal, že konají oběti podle pohanských obyčejů a nebrání pověrám a nebrání uzavírání nezákonných sňatků. Všem pohanským pověrám se Konstantin rázně postavil a všechny uváděl na správnou cestu poznání.
Po čtyřiceti měsících působení na Velké Moravě se sv. Konstantin odebral se svými učedníky do rodného Řecka, aby je nechal vysvětit na biskupy, a položil tak základy samostatné místní církvi. Cestou přijal jeho družinu panonský kníže Kocel, který si velmi oblíbil slovanské knihy, dal v nich vyučit na padesát panonských žáku a teprve poté Konstantina s hlubokou úctou propustil. Filosof si od něj nevyžádal ani zlata, ani stříbra, ale několik set zajatců, jimž daroval svobodu.
Když se svými věrnými dorazil do Benátek, shromáždili se kolem něj mnozí latinští biskupové, kněží a mniši a znovu proti němu vyrukovali s trojjazyčným kacířstvím: „Člověče, povez nám, jak to, že jsi nyní pořídil Slovanům knihy a učíš jim, předtím však nikdo jiný jich nevynalezl, ani apoštol, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslovec, ani Jeroným, ani Augustin?“ Filosof jim odpověděl: „Zdali nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo snad slunce nesvítí na všechny stejně? Jak se tedy vy nestydíte připomínat jen tri jazyky a chcete, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché?“ Mnohými slovy Písem pak poučoval zbloudilé učitele, až je zahanbil a odešel.
V té době došlo na císařském dvoře v Konstantinopoli k palácovému převratu, a tak se Konstantin se svými žáky zdržel v Benátkách déle, než mel původně v plánu. Využil toho tehdejší římský papež Hadrián, který Filosofa pozval do Říma. Sám mu vyšel s početným zástupem vstříc, před brány města, neboť se dozvěděl, že přináší ostatky sv. Klimenta, papeže římského. Božím zázrakem byl tehdy uzdraven ochrnutý člověk a mnozí jiní se zbavili rozličných neduhů. Papež přijal a schválil slovanské knihy, posvětil je a položil v chrámu Přesvaté Bohorodice, nazvaném Fatné. Svým dvěma biskupům, Formosovi a Gauderichovi, papež nařídil, aby vysvětili slovanské učedníky. Když se tak stalo, sloužili všichni společně sv. Liturgii ve slovanském jazyce, nejdříve v chrámu sv. Petra a pak i v dalších římských chrámech.
V Římě sv. Konstantin onemocněl těžkou chorobou. Ve snu mu bylo dáno spatřit Boží zjevení, i začal se radovat, že již brzy vejde do domu Hospodinova. Oblékl se nejdříve do svého biskupského roucha, poté je však odložil a přijal mnišskou schimu s novým jménem Cyril. V tomto stavu zůstal padesát dní a nepřestával chválit Pána, neboť od této chvíle již nebyl sluhou ani císaře, ani kohokoli jiného na zemi, nýbrž toliko všemohoucího Boha.
Když se přiblížil čas odchodu z tohoto světa, pozdvihl své ruce k nebesům a pomodlil se, se slzami k Pánu: „Pane Bože, vyslyš modlitbu mou a ochran své stádo, k němuž jsi mne, svého nehodného služebníka, poslal. Zbav je všeliké bezbožné a pohanské zloby a mnohomluvného jazyka kacířského, který mluví rouhavě proti Tobě, zahlaď trojjazyčný blud a dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny je shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání…“ Nakonec se obrátil ke svému bratru, sv. Metoději: „Hle, bratře, my dva jsme byli soupřeží a táhli jsme jednu brázdu, a já jsem skončil svůj den a padám znaven. Ty pak velmi miluješ horu (tj. monastýr na hoře Olymp), ale kvůli hoře neopouštěj své učení (tj. své dílo pro slovanský lid). Neboť čímpak můžeš být spíše spasen?“ Po těch slovech sv. Cyril skonal.
Papež pak rozkázal všem Římanům i Řekům, kteří žili v Římě, aby se dostavili se svícemi a vystrojili světci pohřební průvod. Sv. Metoděj si přál přenést bratrovy svaté ostatky zpět do vlasti, římští biskupové se však přimluvili u papeže, aby ctihodného muže pohřbil v Říme. Pro svatost a lásku sv. Cyrila chtěl papež dokonce přestoupit římský obyčej a pochovat jej ve vlastní hrobce v chrámě sv. Petra. Tehdy za ním přišel opět Metoděj a pravil: „Když jste mne neposlechli a nedali mi ho, je-li vám to milé, ať je tedy uložen v chrámu sv. Klimenta, s nímž sem také přišel.“ A tak se i stalo. Když však chtěli po sedmi dnech otevřít rakev a zjistit, zda není jeho tělo porušeno, řízení Boží způsobilo, že nemohli vytáhnout hřeby z rakve. Světcovy ostatky tedy uložili do hrobu po pravé straně oltáře chrámu sv. Klimenta. Na místě se brzy počaly dít zázraky a Římané, vidouce slávu, jíž Hospodin zahrnuje svého vyvoleného, tím více uctívali jeho svatost.
Svatý Cyril zesnul 14. února roku 869 a byl připočten ke svatým otcům a apoštolům Církve. S nimi se, svatý učiteli, modli za nás, kteří uctíváme tvůj svatý život i slavné zesnutí ke slávě Přesvaté Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Tropar, hlas 4.
Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří,
Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti,
světu pokoj daroval a spasil duše naše.

Dobrý Pastýř č. 3

Svatá, Blažená Xenie Petrohradská

památka 24. ledna/6. února

Po neočekávané smrti svého muže přijala svatá Xenie velice nesnadný způsob života zvaný jurodivost – bláznovství pro Krista¹. Toulávala se městem, bez domova, bez teplého oblečení, mnohokrát snášela posměšky lidí. Vždy přicházela na pomoc těm, kteří ji zrovna potřebovali. Po nocích bděla na modlitbách.

Svatá zesnula na konci 18. stol. nebo začátkem 19. stol. Je rychlou pomocnicí v každodenním životě, zejména pak v rodinných záležitostech. Na přímluvy blažené Xenie se věřící zbavují nemocí, zármutků, různých strádání a nouze a nacházejí bydlení a práci.

Tropar, hl. 7.

Chudobu Krista sis zamilovala, / z večeře nesmrtelné se nyní raduješ, /

Zdánlivou svou nerozumností / jsi z nerozumnosti svět usvědčila, /

Skrze pokoru kříže jsi Boží moc přijala, /a proto dar podivuhodné pomoci jsi získala, /

blažená Xenie, / pros Krista Boha, / abychom se zbavili všelikého zla cestou pokání.

  

Modlitba

Svatá blažená matko Xenie! Žila jsi pod záštitou Nejvyššího a Boží Matka tě znala a posilňovala tě. Snášela jsi hlad a žízeň, chlad a horko, urážky, potupu i pronásledování. Přijala jsi od Boha dar jasnozřivosti a činění zázraků. Nyní přebýváš v příbytcích Všemohoucího a svatá Církev tě oslavuje jako blahovonný květ. Stojíce na místě tvého pohřbení, před tvým svatým obrazem, modlíme se k tobě jako k tomu, kdo je živý a je s námi, a prosíme tebe: přijmi naše prosby a přines je k oltáři milosrdného Otce Nebeského, neboť ty v něj máš smělou naději. Vypros těm, kteří se k tobě utíkají, věčné spasení, štědré požehnání k dobrým skutkům a k jejich práci, vysvobození od všelikých běd a smutku. Předstup před našeho nejmilostivějšího Spasitele se svými svatými prosbami za nás, nedůstojné a hříšné. Pomoz nám, svatá blažená matko Xenie, ozářit nemluvňata světlem svatého Křtu a zapečetit je pečetí daru Ducha Svatého, poučovat děti ve víře, cti a bázni Boží a dětem pomoz k dobrému prospěchu v učení. Uzdrav nemocné a nemohoucí, obdaruj rodiny láskou a jednomyslností, ty, kteří žijí mnišským životem, učiň důstojnými dobrého počínání a ochraňuj je před pohanou. Utvrzuj pastýře v síle Ducha Svatého, ochraňuj lid a naši zemi, aby setrvávali v míru a pokoji, modli se za ty, kteří nemohou v čase smrti přijmout svaté Kristovy Tajiny. Ty jsi naše naděje a důvěra, brzké vyslyšení našich proseb a vysvobození od zlého, tobě díky přinášíme a s tebou oslavujeme Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky až na věky věkův. Amen.

Modlitba 2.

Blažená poutnice Xenie, následovnice Nebeského Otce, jež jsi žila na zemi prostě a bez domova! Tak jako mnozí, kteří se před námi skláněli nad tvým náhrobkem, i my se k tobě nyní utíkáme a prosíme tebe: pros za nás, aby se naše kroky řídily podle slov Hospodinových a směřovaly ke konání jeho přikázání. Ať naše pokolení neovládá bezpráví, jež sejí bezbožní lidé a jež zabíjí duši. Skryla ses před moudrými tohoto věku a stala ses známou Bohu, vypros proto, pokorná Xenie, našim srdcím základ mírnosti a lásky, v modlitbách víru, v pokání naději, sílu při práci, v nemocech milost uzdravení a dle možnosti obnovení celého našeho života. Neboť tebe velebíme a v dojetí vyznáváme Otce i Syna i Svatého Ducha, Trojici jednobytnou a nerozdílnou na věky věkův. Amen.

__________________________________________________________________________

¹Pro Krista jurodivý – ze slovanského оуродъ – юродъ což značí blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, bez umu.

Být pro Krista jurodivý, jeví se jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, Ti, kdo vzali na sebe tento duchovní podvih, tj. zápas a boj, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému, a nakonec žili neméně samotářským způsobem života, jako ti, kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu, vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to, co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.

Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství – jurodivost pro Krista – jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.

1. list Korintským 27–29

Ikona Přesvaté Bohorodice Počájevské

(svátek připadá na 23. července/ 5. srpna)

Roku 1559 navštívil Volyň řecký metropolita Neofit, který pobýval jako host několik dní ve vesnici Orlja, která sousedila s Počájevem. Před svým odjezdem daroval metropolita jako požehnání Anně Gojské rozené Kozické, vdově Luckého zemského soudce, jednou starobylou ikonu, kterou přivezl z Konstantinopole.

Přesvatá Bohorodice je na ikoně zobrazena tak, že drží na pravé ruce malého Krista a v levé drží drobné plátno v podobě pleny. Malý Kristus je zobrazen s levou rukou položenou na rameni Bohorodice, v níž drží svitek, a pravou rukou žehná. Matka Boží má hlavu nakloněnu směrem k hlavičce Krista, a to tak, že se spolu dotýkají tvářemi. Na ikoně je kromě Přesvaté Bohorodice s Předvěčným mládencem znázorněno dalších sedm světců. Jmenovitě to jsou: dva na pravé straně – sv. prorok Eliáš, pod ním sv. mučedník Mína; na levé straně – sv. prvomučedník a archidiákon Štěpán, pod ním ctih. Abramij. Přímo dole potom tři svaté ženy: sv. vel. muč. Kateřina, ct. Paraskeva a sv. Irina. Nápisy na ikoně jsou slovanské. Vdova Gojská chránila tuto ikonu ve svém domě více než třicet let, dokud ikona nezačala zjevovat podivuhodná znamení.

Jeden z prvních zázraků se udál v roce 1597 nad jejím rodným bratrem Filipem Kozickým, který byl od svého narození slepý. Anna Gojská přesvědčila svého bratra, aby se před ikonou Matky Boží pomodlil. Poté, co tak její bratr učinil, náhle prozřel na obě dvě oči. Po tomto zázraku se Gojská rozhodla, že posvátnou ikonu předá Počájevskému monastýru.

Na Volyni tehdy nebyla situace pro pravoslavné vůbec jednoduchá, nastaly velmi těžké časy. Uniaté (1) pravoslavné věřící pronásledovali a snažili se je násilně přimět, aby přijali unii s papežským Římem. Gojská proto pozvala pravoslavného biskupa zachovavšího věrnost svatému pravoslaví a s mnohými věřícími a duchovenstvem z okolních vesnic a společně s počájevskými mnichy nechala ikonu ve slavnostním průvodu přenést do počájevského monastýrského chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Od této doby se stala ikona jednou z nejvýznamnějších svatyní svaté Počájevské lávry (2).

Při přenesení svaté ikony darovala Gojská monastýru v Počájevě také rozsáhlé zemědělské a lesní pozemky, jež se nacházely v blízkosti monastýru a díky kterým se Lávra mohla více rozrůstat a získat takto i více soběstačnosti. U svaté ikony se v Počájevském monastýru počaly dít veliké zázraky a mnohá uzdravení věřících, kteří sem s vírou přicházeli. Z celého množství těchto zázraků, které se milostí Boží děly, a pokračují se dít všem, kteří s vírou přicházejí k Počájevské ikoně Matky Boží, uvedeme jen několik.

Jeden počájevský mnich byl zajat Tatary. Během svého neutěšeného zajetí často vzpomínal na velkolepé Počájevo s množstvím místních chrámů a svatyní, povznášejícími bohoslužbami a církevními zpěvy. Nejvíce se mu ale stýskalo, když nadešel den památky Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Mnich se slzami v modlitbách prosil Přečistou, aby jej vysvobodila z jeho zajetí. Najednou díky Přečisté Panně Marii zmizely ze žaláře všechny stěny a on se naopak ocitl u stěn svého drahého monastýru. Ten byl zaplněn věřícími, kteří se sešli k oslavě svátku Zesnutí Panny Marie. Tento zázrak je dodnes ikonograficky zobrazen v hlavním chrámu Počájevské lávry, kde jsou umístěny i okovy vězněného mnicha.

Podivuhodnou pomoc prokázala Matka Boží také ochráncům Počájevské lávry roku 1675 . V tomto roce v létě, když okolo zuřila Zbaražská válka, se dostaly pluky Tatarů pod vedením chána Hurredina až ke stěnám Počájevské lávry a obklíčili ji ze tří stran. Hradby monastýru, povětšinou dřevěné, a několik dalších vnitřních kamenných staveb, nebyly přitom příliš dobře zabezpečeny. Jako jediná naděje pro monastýrské bratrstvo zůstávala Matka Boží. Se slzami se mniši modlili před její ikonou a igumen monastýru nařídil sloužit akathist k její úctě. Igumen Josif Dobromirskij přesvědčil bratry i prosté věřící, kteří našli ochranu uvnitř monastýru, aby se společně obrátili v modlitbě k jejich nebeským zastáncům: Přesvaté Bohorodici a Jobu Počájevskému. Všichni přítomní tehdy se slzami a s vroucím srdcem poklekli a modlili se před ikonou Přesvaté Bohorodice a u svatých ostatků ctihodného Joba. Ráno 5. srpna (podle církevního kalendáře 23. července) s východem slunce, když Tataři zaveleli k dalšímu útoku na monastýr, nařídil igumen monastýru, aby mniši začali zpívat akathist Matce Boží. Když zapěli: „Vzbranoj Vojevodě Pobeditělnaja,…“ (kondak Bohorodici hlas 8.):

„Vojevůdkyně v boji vítězná, jenž nás osvobozuješ od zlých, tebou chráněni díky vzdávají, služebníci tvoji Bohorodice; vládnoucí tedy mocí nepřemožitelnou, ze všech běd nás vytrhni, ať k tobě zní naše zvolání: Raduj se, Nevěsto vždy panenská!“

nad chrámem na oblaku se zjevilo podivuhodné zjevení, které viděli i sami Tataři. Ve světle zářících paprsků, nad slunce jasnějších, se zjevila Matka Boží, která držela nad Počájevem svůj ochranný omofor(3), které jakoby pokrývala svojí mocí. Kolem Matky Boží se nacházelo množství andělů ve vojenských stejnokrojích, s plamennými meči v rukou, a spolu s anděly tam byl přítomen i ctihodný Job, který se nacházel v přímé blízkosti Matky Boží a skláněl se před ní a prosil ji o záchranu monastýru. Tatarům se zdálo, že nebeské vojsko na ně útočí, a proto začali střílet ze svých luků na Boží Matku, anděly i ct. Joba. Šípy, které vystřelovali, se ale obracely a vracely nazpět, takže zraňovaly ty, kteří je vypouštěli. Útočníky zachvátil zmatek, a proto začali ve strachu prchat pryč. Obránci Počájeva mohli poté opustit opevnění monastýru a všechny nepřátele porazit; někteří z Tatarů byli tak otřeseni tím, co viděli, že přijali svatý křest a někteří z nich se dokonce dali postřihnout na mnichy. Tataři a Turci, kteří se zúčastnili této bitvy, ještě dlouho potom nemohli zapomenout na drtivou porážku.

O půl století později projížděl počájevský mnich jménem Gavril přes Konstantinopol, kde se dal do řeči s jedním Turkem. Jakmile se Turek dozvěděl, že mnich pochází z Počájeva, zeptal se jej: „Žije ještě vaše bohyně? „Žije a bude věčně žít,“ odpověděl mu mnich, když pochopil položenou otázku. „Ukrutná je vaše bohyně!“ Znepokojeně zvolal Turek. „Tam zahynul můj otec a mnoho našich. Já byl tehdy ještě malý, ale na tuto pohromu nezapomenu.“

Roku 1859 daroval car Alexandr Nikolajevič na památku své návštěvy Počájevské lávry hlavnímu chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice vysoký ikonostas; ve třetí řadě ikon na ikonostase se nachází v rámu, který má podobu hvězdy, divotvorná ikona, která bývá spouštěna vždy v neděli a ve svátečních dnech na ozdobných provazech až k zemi, aby ji věřící mohli ve zbožné úctě políbit.

Památka Počájevské ikony Přesvaté Bohorodice se slaví dvakrát v roce: 5. srpna / 23. července (památka osvobození Počájevské lávry od Tureckého obklíčení, a zjevení se Přesvaté Bohorodice na oblaku nad Počájevskou lávrou) a také 21. / 8. září - v den svátku Narození Přesvaté Bohorodice.

(1) Bývalí věřící a duchovenstvo pravoslavné církve. Pravoslavní křesťané, kteří pod politickým a mocenským tlakem přijali jednotu s římským papežem, a stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Kristova na zemi, a vyznávali další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od obecné a apoštolské církve.

(2) „Lávra“ je název užívaný v terminologii pravoslavné církve pro velký nebo významný monastýr.

(3) Z řečtiny: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní Dobrý Pastýř (Kristus), který naleznuvší ztracenou ovci odnesl ji domů na svých ramenou.

Tropar hlas 5.

Před tvojí svatou ikonou, Vládkyně, modlící se k tobě, uzdravení získávají,

poznání pravé víry přijímají a nepřátelské útoky odrážejí.

Také i nám, kteří se před tebou skláníme, vypros odpuštění hříchů,

myšlenkami zbožnými naše srdce prosvětli

a k Synu tvému povznes modlitbu za spásu duší našich.

Kondak hlas 1.

Pramenem uzdravení a pravoslavné víry utvrzením

zjevila se, Bohorodice, tvoje ikona Počájevská.

Vysvoboď nás, kteří se před ní scházíme, od neštěstí a pokušení,

lávru tvoji neporušenou zachovej, utvrď Pravoslaví v okolních zemích

a hříchy odpusť těm, kteří tě v modlitbě vzývají,

neboť, je-li to tvé přání, ty všechno zmůžeš.

Modlitba

K tobě Matko Boží, se my hříšní v modlitbách a prosbách utíkáme. Na divy a zázraky ve tvé Počájevské lávře zjevené pamatujeme a kvůli našim přestoupením a hříchům se rmoutíme. Víme Vládkyně, víme, že nejsme důstojní, my hříšní, o cokoli prosit. Jen o to, aby nám naše nezákonné skutky a přestoupení spravedlivý Soudce odpustil. Vše, co jsme v našich životech vytrpěli, zármutky, neštěstí i nemoci, jsou jen plody našich přestoupení, na nás seslané a Bohem dopuštěné k naší nápravě. Takto On přivádí všechny své hříšné služebníky svou spravedlností a svým soudem k tomu, aby v zármutcích se utíkali vždy k tobě, Přečistá, ke tvému zastání. Aby v dojetí svých srdcí vzývali Tebe: hříchů a nezákonných skutků našich, Blažená Panno, nevzpomínej. Raději pozdvihni své přečestné ruce k Synu tvému a předstup před Boha, aby nám vše zlé, námi učiněné, odpustil. Aby tak pro mnohé námi slíbené, avšak nesplněné, sliby neodvrátil svou tvář od služebníků svých. Aby blahodať svoji, k našemu spasení potřebnou a pomáhající, neodňal od duší našich. Vládkyně, budiž o nás a naši spásu starostlivou pečovatelkou.

Shlédni k vzdechům našim, malodušnost naše ať se ti neprotiví, když před tvým divotvorným obrazem, v neštěstích a zármutcích, naše vzdechy k tobě povznášíme. Prosvětli myšlenkami lítosti náš rozum, víru naši posilni, naději upevni. Lásky, onoho nejsladšího daru, učiň nás hodnými, abychom jej mohli přijmout. Těmito dary, ó Přečistá, ne nemocemi a zármutky, náš život ke spasení nechť je provázen. Od mrzutostí a zoufalství naše duše ochraňuj, zbavuj nás malomocné od neštěstí a neduhů, lidských pomluv a nesnesitelných bolestí.

Daruj svým zastáním pokoj a spořádanost lidu křesťanskému, ó Vládkyně. Utvrď pravoslavnou víru v naší zemi i v celém širém světě. Nedopusť, aby Církev apoštolská a obecná se umenšila, ústavy svatých Otců na věky neochvějné ochraňuj. Všechny, kdož k tobě přicházejí, spasiž od propasti zahynutí.

Ty z bratří, kteří jsou herezí oklamáni, anebo víru spasitelnou v hříšných vášních zahubili, opět přiveď k pravé víře a k pokání, aby se spolu s námi klaněli před tvým divotvorným obrazem a záštitu tvoji vyznávali. Dejž, Přečistá Vládkyně Bohorodice, abychom ještě v tomto našem životě spatřili díky tvé záštitě vítězství pravdy. Dejž, abychom přijali onu blahodatnou radost před naším skonem jako kdysi obyvatelé počájevští, když spatřili tvé zjevení, skrze které jsi je ukázala jako vítěze a osvětitele jejich nevěrných nepřátel (Tatarů). Dejž, ať my všichni s vděčným srdcem můžeme spolu s anděly, proroky a apoštoly i se všemi svatými oslavovat tvé milosrdenství a takto vzdávat slávu, čest a klanění v Trojici opěvovanému Bohu: Otci, i Synu, i Svatému Duchu, na věky věkův. Amen.

Raduj se, Pochvalo počájevská, širého světa naděje a útěcho!