sobota 18. února 2012

Ctihodný starec Paisij Svatohorec
(1924-1994) 
Starec Paisij se narodil zbožným rodičům Prodromovi a Evlampiji 25. července roku 1924 v maloasijské[1] kappadocké obci Farasa. Duchovní otec rodiny Eznepidiových, jeromonach Arsenios (nedávno kanonizovaný svatý Arsenij Kappadocký[2]), sám malé dítě pokřtil a navzdory přání rodičů mu udělil jméno Arsenios, když jej tím předurčil ke svému následovnictví ve smyslu mnišského poslání. Krátce po křtu malého Arsenije byla většina obyvatel řeckého původu nucena z Malé Asie odejít, opustit své rodné obce a se všemi příbuznými spěšně odcestovat do Řecka. Po mnoha zastaveních nakonec rodina starce Paisije usídlila v severozápadním Epiru, v obci zvaném Konitsa[3]. Jeromonach Arsenij, duchovní otec všech maloasijských Farasiotů, zesnul v Pánu 40 dní po příjezdu do Řecka (na ostrově Korfu) a zanechal po sobě jako své duchovní dítě malého Arsenije.
Mladý Arsenij se cele oddal do Božích rukou a veškerý svůj volný čas trávil studiem duchovních knih v tichu přírody, kde se dokázal celé hodiny vroucně modlit. Po dokončení základní školní docházky se vyučil tesařem. Jako tesař pracoval až do povinné vojenské služby. V armádě sloužil i během nebezpečných let na konci 2. světové války, a po celou dobu služby se vyznačoval krajním citem obětavosti a ochoty položit svůj život za své spolubojovníky, kteří byli ženatí a měli své rodiny. Proto na sebe bral ty nejtěžší úkoly.
Když skončila občanská válka v Řecku, byl mladý Arsenij uvolněn z armády (1949). Už v té době velmi toužil po mnišském poslání. Na Svatou Horu Athos[4], kam odešel krátce poté, co splnil své povinnosti vůči svým sestrám, které byly v té době ještě svobodné a o něž se vzorně staral. Teprve poté (1950) mohl odcestovat na Athos, kde začal brát první lekce mnišského života u otce Kyrila (pozdější představený monastýru Kutlumusiu). U otce Kyrila dlouho zůstat nemohl, a jeho kroky proto dále vedly do jiného svatohorského monastýru Esfigmenu, kde strávil čtyři roky v tzv. noviciátu (poslušnictví) a kde byl v roce 1954 postřižen na mnicha se jménem Averkij. Již od počátku svého mnišského povolání byl velice svědomitým mnichem, pilně zachovávaje všechny mu svěřené úkoly. Neustálá pamětlivost na Ježíšovo jméno a hesychie mu napomáhaly zdokonalovat se v umění modlitby, již praktikoval neustále. Kromě své nezištné služby svým spolubratřím a asketickému zápasu ve společném životě (kinoviu) v monastýru trávil mnoho času též četbou knih užitečných pro spásu duše: nejčastějšími tituly byly: Životy svatých, Gerontikon (rady starců) a zejména „Asketické homílie" ctihodného Izáka Syrského.
Krátce po své „tonzuře" odešel z kinoviálního monastýru do idiorytmického bratrstva monastýru Filotheos, kde byl v té době mnichem jeho strýc. Plně se oddal poslu-šenství pod vedením zkušeného starce Simeona, který mu udělil „malou schimu" (1956) se jménem Paisij (řec. Paisios). Starec Paisij pevně věřil, že za nedostatky jeho bližního a nemocemi světa může jeho vlastní nedoko-nalost v duchovním životě a nedostatek lásky; tímto způsobem předcházel odsuzování druhých a vedl svůj zápas za co největší očištění od vášní, sebezapření a modlitbu za celý svět. Mimo to vždy usiloval za vším hledat „dobrý úmysl" (mít dobré myšlenky) a přistupovat tímto způsobem k lidským skutkům, byť by byly sebe-horší. Všechny své duchovní děti proto k tomuto způsobu myšlení přiváděl.
V roce 1958 se na starce Paisije obrátili jeho příbuzní a obyvatelé jeho „rodné" vesnice v Konitse, aby je podpořil v jejich snaze bránit se prozelytismu ze strany různých protestanských uskupení, které tehdy velmi intenzivně rozvíjely svou misii v severozápadním Epiru. Starec Pai-sij skutečně opustil svou milovanou „Horu" a odešel do Konitsy, kde přesvědčoval tamní obyvatele, aby povstali k obraně svých tradic a duchovních cenností, a kde mnoha lidem pomohl navrátit se zpět do pravoslaví.[5] Když jeho mise skončila, odešel na krátkou dobu na Sinaj[6] (1962), kde zůstal dva roky. Zde se stal milovaným společníkem beduínů, kterým svou skromnou přítomností přinesl mnoho materielního, ale i duchovního užitku. Starec mohl beduínům pomáhat mimo jiné i prodejem svých dřevěných plastik (křížů, ikon apod.), které vyřezával ze dřeva a dále prodával.
Po svém návratu na Svatou Horu Athos se starec Paisij nejprve usídlil ve Skýtu ivironského monastýru, odkud odešel až do zcela neprostupných oblastí na samém vrcholu Svaté Hory Athos (2033 m n. m.). Mimo jiné i ze zdravotních důvodů se musel později vrátit zpět a podstoupit operaci (1966), kdy mu byla odňata část plic. Během své hospitalizace v Soluni navázal duchovní svazek a přátelství se sestrami z Hesychastýria sv. Jana Theologa v Souroti[7], které se již tehdy postupně formovalo. Sestry z hesychastýria jej pomohly zachránit i přispěním své vlastní krve, kterou po své operaci starec životně potřeboval. Právě tehdy se starec Paisij stal duchovním rádcem skupiny novicek a až do své smrti nepřestával celé „sesterství v Kristu" podporovat svými radami a modlitbami. I díky těmto duchovním radám a rozhovorům vznikla po starcově smrti řada knih, dostupných dnes čtenářům v mnoha světových jazycích.
Od roku 1968 se starec nově usídlil ve svatohorském monastýru Stavronikita, který pomáhal obnovovat. Dostal přitom od igumena monastýru požehnání starat se o ruského starce-asketu - otce Tichona, který žil v nedaleké poustevně „Svatého Kříže". Starec Paisij se sblížil se starcem Tichonem natolik, že se stal jeho poslušníkem a zůstal po jeho boku až do jeho smrti. Starec Tichon „oblékl" mnicha Paisije do „velké schimy". Starec Paisij zůstal v Tichonově poustevně až do roku 1979, odkud odešel na místo svých posledních svatohorských zápasů, do později věhlasné kelie „Panaguda", nedaleko monastýru Kutlumusiu, kde jej několik let před jeho skonem začali hojně navštěvovat poutníci z celého světa, a nejen pravoslavní.
Panaguda bylo místo, kde starec Paisij dosáhl věhlasu jako „bohonosný" starec a kde k sobě přitahoval starostmi a nemocemi obtěžkaný a trpící Boží lid. Přijímal jej po celý dlouhý den a noc zasvěcoval modlitbě a Bohu, dlouhotrvajícímu bdění a duchovním zápasům. Jeho duchovní zápas mu umožňoval asi jen 2-3 hodiny odpočinku denně. Jeho sebezapření, oproštění se od péče k sobě samému, v němž sloužil svému bližnímu, jeho přísnost k vlastní osobě, citlivá mysl a slabá tělesná schránka vedly k tomu, že byl značně náchylný k nemocem. Kromě dýchacích problémů začal ve svých pozdějších letech trpět též krvotokem a pupeční kýlou, která mu způsobovala nesmírnou bolest. Když byl na samém sklonku svého života nucen opustit Svatou Horu a podrobit se léčbě rakoviny tlustého střeva v Soluni, přijímal v ženském monastýru v Souroti po dlouhé hodiny pout-níky z různých částí Řecka, a to navzdory sílícím bolestem a časté ztrátě vědomí. Nepřestával Boha prosit o mužnost a odvahu vydržet tělesné bolesti, které jej sužovaly, a současně doufal, že Hospodin, jako dobrý Otec, učiní to, co je pro nás nejlepší. Starec Paisij proto říkával, že Bůh je nesmírně dojat tím, když někdo, kdo sám velmi trpí, si nestě-žuje, ale raději používá svou energii k modlitbě za své bližní.
Po následné operaci začal starec Paisij opět přemýšlet o svém návratu na Svatou Horu Athos, v nějž stále doufal. Jeho pokusy byly nicméně ztěžovány postupující nemocí. Poslední dny jeho života byly naplněny strádáním, ale současně radostí z „mučednictví pro Krista", které ve svém svědomí při těžké bolesti prožíval. 11. července roku 1994 přijal naposledy svaté Přijímání. Na druhý den odevzdal starec Paisij svou duši Hospodinu. Podle svého přání byl nakonec pohřben na pozemku Monastýru sv. Jana Theologa v Souroti u Soluně. Starec Paisij, možná více než kterýkoli jiný současný starec, si dokázal získat mysl i srdce řeckého lidu. K dnešnímu dni byly vydány desítky knih naplněné jeho moudrými poučeními. Vydavatelského počinu se výborně zhostily sestry z Monastýru sv. Jana Theologa v Souroti, které vlastnoručně zaznamenaly a později vydaly působivou řadu jeho poučení a životních zkušeností v Kristu. Tisíce poutníků každým rokem navštěvují místo starcova zesnutí a získávají požehnání tohoto velkého a ctihodného muže.[8]
Kéž i my získáme jeho svaté modlitby. Amen.

13. ledna roku 2015 vyslyšel Posvátný synod Konstantinopolského patriarchátu hlas pravoslavného lidu a přijal rozhodnutí o svatořečení starce Paisija.

Hrob starce Paisija Svatohorce

________________________________________________________________________________________ 

Poučení starce Paisije

  
Starec řekl: „Nejhlavnější povinností člověka je milovat Boha a potom svého bližního: každého člověka, a nejvíce ze všeho - svého nepřítele. Kdybychom milovali Boha tak, jak je potřebné, tak bychom zachovali i všechna Jeho přikázání. Kdo se ale dnes zajímá o druhého člověka? Všichni se zajímají o sebe samé, a nikoli o druhé, za to poneseme zodpovědnost. Bůh, který je celý Láska, nám neodpustí tuto lhostejnost ve vztahu k bližním."

Starec řekl: „Dobrý křesťan miluje především Boha, a potom i člověka. Přemíra lásky je pak rozlévána i na zvířata a na přírodu. To, že my, současní lidé, ničíme okolní prostředí, poukazuje na to, že nemáme hojnost lásky. Anebo snad máme lásku - a to pouze k Bohu? Bohužel nikoliv. To ukazuje samotný náš život."

Starec řekl: „Kdo z čisté lásky pracuje pro bližního, tomu i sama únava přináší oddech. Ten, kdo miluje jen sebe samého a je líný, je unaven i od své nečinnosti." Musíme však věnovat pozornost i tomu, jaké jsou motivy skutků lásky; starec o tom pravil: „Pracuji pro druhého z čisté lásky a nic jiného nemám na mysli. Někteří projevují lásku ve vztahu k druhým lidem kvůli tomu, aby si je podřídili."

Starec řekl: „V lásce k bližnímu je obsažena naše veliká láska ke Kristu. V naší úctě k Přesvaté Bohorodici a ke svatým je opět skryta naše veliká úcta ke Kristu." Tak se zachovává křesťanská láska a její hodnota se liší od lásky světských lidí.

Almužna - to je projev lásky. Současní křesťané téměř zapomněli na tuto ctnost. Starec připomíná nejen její nezbytnost, ale i jejích duchovní plody: „Duchovní proměnu, k níž dochází v duši, a radost v srdci z jedné takové almužny anebo dobrodiní bližnímu nemůže dát dokonce ani největší lékař, i kdybys mu dal celý měšec dolarů. Důchodci ať obětují svůj čas a peníze, aby zachránili bezbranné děti z nějaké rozpadlé rodiny."

A jindy zase k tomuto tématu řekl: „Kdyby člověk dobře sledoval duševní užitek a vnitřní radost, kterou pocítí už v tomto životě za jediné malinké dobrodiní prokázané svému bližnímu, pak by bližního prosil přijmout nějaké dobrodiní a dokonce by mu byl vděčný, že si něco vezme. Protože proměnu, ke které dochází v duši, a radost, kterou cítí srdce milosrdného člověka i za pouhý kousíček chleba podaný sirotkovi, nemůže udělit ani ten největší lékař."

Starec píše: „Když jsem připutoval na Svatou Horu Athos, obešel jsem celou Zahradu Bohorodice (tak se říká Athosu), jak to obvykle činí všichni nově příchozí, aby nalezli vonící květy Matky Boží (tj. svaté starce) a přijali od nich trochu duchovního medu." Oslavujme Boha za to, že i dnes mnozí křesťané hledají duchovní nektar. Jsou samozřejmě i tací věřící, kteří jej nehledají, protože jejich ideálem je pouhé vnější křesťanství, a nikoliv opravdová zbožnost; tito lidé chtějí rozvíjet mysl, a nikoliv srdce.

Starec řekl: „Ctnost neskryješ, i kdyby ses snažil sebevíc, tak jako slunce nezakryješ sítem, protože skrze otvory proniká mnoho paprsků."

Z rozhovoru otce Paisije se seminaristy: „Otče, dnes se vše nalézá v krizi, náš život je podrobován kritice ze všech stran, poraď nám, jak duchovně zápasit proti hříchu a za duchovní dokonalost?"
Starec odvětil: „Poslyšte, lidé, kteří dnes duchovně zápolí, duchovní lidé, zcela jistě získají velkou odměnu; v našich dnech, kdy je všude rozšířen hřích vychvalovaný jako dobro a je všemi podbízený, je nutno pochopit, že duchovní zápas a snaha jsou ještě chvályhodnější než v jakékoliv jiné době. A vězte, děti: dobrý a spravedlivý člověk, zápasící s hříchem a snažící se jít po Boží cestě, je nakonec považován za nejlepšího a všemi žádaného. Všem je příjemný a nikdo k němu necítí odpor, všichni touží žít s ním v přátelství."

„Existuje pouze jeden rozdíl mezi křesťany a těmi, kteří nevěří v Krista. Pro křesťany je zákonem Boží spravedlnost, pro nevěřící je to lidské právo. Spravedlnost lidí je ničím ve srovnání se spravedlností Boha. Náš Pán jako první uplatnil tuto Boží spravedlnost. Když ho soudili, neobhajoval se, když na něho plivali, nestěžoval si, když trpěl, nevyhrožoval, ale všechno vytrvale a mlčenlivě snášel bez sebemenšího odporu. Připustil dokonce, aby mu vzali i jeho oděv, a tak byl Bůh ponížen před svým stvořením. Nejdůležitější ze všeho však bylo, že nejenže nežádal pomoc od lidských zákonů, ale naopak, ospravedlňoval své mučitele před svým Otcem a modlil se za ně, aby jim bylo odpuštěno: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí‘ (Lk 23,34)."

V knize o Chadži-Georgiovi starec Paisij píše: „Potomci mají stále svatou povinnost zaznamenávat úspěchy svatých otců své doby a jejich upřímný zápas, který uskutečňovali, aby se přiblížili k Bohu. Je přirozené, že když píšeme o našich svatých, přináší nám to velký užitek, neboť tím na ně vzpomínáme a svatí jsou pak ještě více dojati a pomáhají nám, abychom se i my dostali do jejich blízkosti."

Starec neustále opakoval: „Najděte si dobrého duchovního, který má lásku, a ten ať vám radí. Na dálku není možné uskutečnit uzdravení, protože lékař musí být nablízku. Na dálku proste pouze o modlitbu."

„Stále musíme dávat pozor a neustále musíme pochybovat o tom, zda jsou věci takové, jak o nich přemýšlíme. Neboť když se někdo neustále zabývá svými myšlenkami a důvěřuje jim, ďábel začíná činit člověka lstivým navzdory tomu, že člověk je ve své přirozenosti dobrý."

„Dnes kolem sebe pozoruji, že když se někdo zeptá na ty nejsložitější problémy, ještě před tím, než stihne položit otázku, už ho přerušujeme a přicházíme se svými závěry. To znamená, že nejenže nežádáme Boží osvícení, ale neposloucháme ani rozum, který nám Bůh daroval. Naopak, hned a bez váhání důvěřujeme a souhlasíme se vším, co nám přináší naše myšlenka, a často má takovéto naše chování zhoubné následky."

„Myšlenky jsou jako letadla, která létají ve vzduchu. Pokud o ně neprojevíš zájem, problém neexistuje. Musíme dávat velký pozor na to, abychom ve svém nitru nevytvářeli přistávací plochu - letiště, kde by mohly (myšlenky) přistávat."

„Život člověka, který se neustále živí dobrými myšlenkami, je nepřetržitým svátkem. Přiměřeně podle toho, jaký má každý z nás přístroj, závisí, jaký výrobek vyrábí. Materiál, který do stroje vložíš, a místo, na kterém se stroj nachází, nemají velký význam."

Jednou přišel za starcem jeden novinář, v jehož mysli se nemohla usídlit dobrá myšlenka. Všechno viděl ve špatném světle. Začal se vyptávat starce na různé věci, kterými ho jen zarmucoval. Pak se ho najednou zeptal: „Otče, proč si tu tak bezstarostně a pokojně sedíte a neodejdete ven (za hranice Svaté Hory), abyste pomohl lidem, kteří prožívají těžké problémy?" Tehdy mu starec říká poněkud zvýšeným hlasem: „Tvůj ‚stroj‘ je pokažený a neustále produkuje špatné myšlenky. Ať ti řeknu cokoli, ať cokoli uvidíš, všechno chápeš mylně. Teď mě vidíš na Svaté Hoře a říkáš, proč neodejdu za její brány, abych pomohl lidem. Když půjdu ven, řekneš, proč se toulám po světě a nesedím pokojně na jednom místě, když jsem mnich. Z toho důvodu ti neřeknu nic, až na jedno: Naprav svoji pokaženou myšlenku a věz, že jinak ‚pracuje‘ semafor na hustě frekventovaných ulicích Athén a jinak maják na pustých skalách."

„Dnes všude vládne světský duch. Bůh dává požehnání bohatství, aby i nás přinutil dávat almužny. Avšak my kupujeme větší ledničky, aby se nám potraviny nekazily, anebo zvětšujeme naše spíže, aby se do nich více vešlo. Všude dne vládne chamtivost."

„Mágové nemají žádnou moc a jejich magické, démonické energie se na křesťany ‚nechytají‘. ‚Přichytí‘ se na ně jen tehdy, když nemají čistou zpověď nebo někomu křivdí. V těchto případech totiž sami dávají moc ďáblu."

„Ve většině případů považujeme své rozmary za Boží vůli."

„Malé pokřtěné děti vidí různá Boží tajemství. Protože jsou čisté, přijímají je do svého společenství svatí andělé, kteří neustále zří Boží tvář."

„Zesnulí čekají na naše modlitby jako uvěznění na návštěvu svých blízkých."

„Když bdíme, prosme Boha, aby daroval spánek našim bratřím, kteří nemohou usnout a berou léky."

„Když ďábel ničí nějakého člověka nebo rodinu, musíme napravit své myšlenky."

„Otče, najdu si nějaké dobré děvče, abych se s ním oženil?" - „Když všichni hledají ‚dobrá‘ děvčata, pak co si počneme s těmi ostatními? Naložíme je do sudu?"

„Když někomu gratulujete ke svátku, říkejte mu: Přeji ti mnoho let příjemných Bohu!"

„Bůh po nás žádá jedinou věc - pokoru a nic jiného. Nepotřebuje od nás nic, po čem by toužil a co by chtěl. Chce jen, abychom se pokořili a stali se účastnými jeho Božské blahodati (milosti)."

„Modlitba těch, kteří se modlí za svět, pomáhá věřícím křesťanům, kteří mají nahromaděny vážné problémy, neboť jedni i druzí vysílají na téže frekvenci."

„Když si chci odpočinout, modlím se. Zjistil jsem, že pouze modlitba poskytuje člověku správný odpočinek. Proto se modlete a studujte." ________________________________________________________________________________
[1] V dnešním Turecku.
[5] http://imdpk.gr/index.php?option=com_content&task=view&id=47&Itemid=59 (v monastýru Stomio prožil několik let, během kterých tento monastýr zvelebil...)
[8] Zpracováno podle: ΙΣΑΑΚ, ιερομ.: Βίος Γέροντος Παϊσίου του Αγιορείτου. Άγιος Ιωάννης ο Πρόδρομος, Μεταμόρφωσις Χαλκιδικής, 2008.
 

Svatá Theodora z Arty
(památka dle církevního kalendáře 11. / dle světského 24. března)

Svatá Theodora z Arty, patronka řeckého města Arta, velká církevní osobnost, jež svým bohulibým životem podala příklad vyznavačství a svědectví o pravoslavné víře. Svatá Theodora přinesla svým životem a smrtí mnoho spasitelných vzorů jako manželka, matka, královna, mniška, jako zastánkyně pravoslaví, ale rovněž jako veřejná činitelka či jako podporovatelka velkých kulturních počinů a stavitelka byzantských chrámů, které dodnes umocňují krásu Arty.

Život a skutky ctihodné matky Theodory, královny Arty
Theodora byla výhonkem velké a významné byzantské rodiny Petralifů. Jejím otcem byl Jan Petralifas, který vlastnil titul „sevastokrátora“ a byl správcem Thessalie a Makedonie. Právě v těchto letech (okolo roku 1210) se narodila Theodora, a byla vychovávána svými rodiči „ve vzdělání a napomínání Páně“; rodiči, kteří pro ni vždy představovali, díky jejich pravoslavné zbožnosti a mravnosti, jakož i velké lidumilnosti, vzor k napodobování.
Její otec zemřel brzy a zanechal Theodoru ještě v mladém věku. Její ochranu převzal vévoda z Epiru Theodor, který mezitím dobyl Soluň a ještě více rozšířil svůj stát. Krátce na to byl však Theodor oslepen bulharským vládcem Asanem, který jej porazil v jedné bitvě. Asan povolal z Morie mladého Michala (synovce Theodora) jako zákonného následovníka, aby po něm převzal správu státu, který mu zanechal jeho otec – Michal I. Angelos Komnenos. Na své cestě do Arty procházel Michal kolem obce Servia, města v oblasti Kozáni, které v té době představovalo silnou pevnost a významný vojenský strategický bod. Právě zde se poprvé setkal s mladou Theodorou, která na něj učinila velký dojem, zejména svou krásou a duševní i tělesnou ušlechtilostí. Okamžitě se do ní zamiloval a zatoužil se s ní oženit. A tak Theodora a mladý vévoda uzavřeli svatbu, doprovázenou velkou vznešeností. Stalo se tak ve městě Servia v roce 1230. Za krátko po svatbě odešel mladý pár do Arty, již učinil Michal hlavním městem svého státu.
V Artě začíná pro mladý pár nový život. Michal byl silnou osobností, avšak neklidným a ambiciózním duchem. Zcela přirozeně usiloval o konsolidaci a rozšíření své moci. Mladá vévodkyně Theodora se stala první dámou epirského Despotátu. V její nové a významné funkci, jak nás spravuje spisovatel jejího Života, mnich Job, netoužila ani po slávě ani po touze z radovánek či plodech své moci, ale „pouze po Bohu volala, ve ctnosti se pilně cvičila, v čistotě tělesné i duševní žila, pokoru objímala, jako nikdo jiný dosahovala bdění, lásky, čistoty, soustrastnosti a skutků milosrdenství a skrze Boha všechny uzdravovala“. Svatá Theodora žila jako svícen, aby svým světlem zazářila na všechny strany a na všechny obyvatele svého města, své milované poddané, a aby rozptýlila lásku a víru Kristovu, skrze kterou vedla svůj každodenní křesťanský zápas a přitahovala tak k sobě blahodať Ducha Svatého.

V ohni zármutků
V životě lidském není nic stálého a neměnného. Ani šťastné chvíle královského páru proto neměly dlouhého trvání. Nepřejícný a závistivý ďábel, který nemohl snést štěstí a ctnosti svaté Theodory, začal vrhat své jedovaté střely na jejího manžela, kterého uvrhl do pokušení smilstva. Michal se skutečně dopustil smilstva s jednou bohatou šlechtičnou z Arty, jménem Gangréna. Té se podařilo pomocí magie duševně zotročit Michala a obrátit jej s nenávistí proti jeho zákonné manželce. Ta však překonala všechna protivenství s ušlechtilostí, „neupadajíce na mysli a neničíce dobrý (manželský) stav, ale hledajíce uzdravení u Boha“.
Svatá královna Theodora nepřestala doufat v Boží pomoc ani neklesala na mysli ani neupadala do zoufalství, ale zůstala pevná ve víře jako nějaký drahokam. Bez jakékoli pomoci od lidí, oděna nadějí v Boha, opustila královský palác. Strávila pak dlouhých pět let v pustině, spolu se svým prvorozeným synem (který se narodil ve vyhnanství), a snášela zde chlad a horko, hlad i žízeň. Nikomu povědomá, špatně oděná, s hořkým vědomím nespravedlnosti procházela Theodora po svazích hor a propastech a snažila se vyhnout běsnění svého muže. Navzdory tomu, nebo snad právě díky těmto těžkostem, svatá Theodora zazářila a její svatost se projevila tím více, čím obtížnější byly podmínky, podobně jako se zlato čistí v ohni zkoušek…
Z jejích úst také nikdy nevzešlo nic ponižujícího. Ani nikoho neodsoudila ani neproklela. Jen se stále modlila k milosrdnému Bohu a upínala na něj všechnu svou naději. Uprostřed těchto běd a strádání nalezla určitou útěchu v blízkosti kněze Prenistase. Ten, když ji jednoho dne spatřil, jak sbírá zeleninové plody pro sebe a své dítě, a trval na tom, aby mu prozradila svou totožnost, poznal, o koho jde, a okamžitě jí nabídl útočiště ve svém domě.

Okamžik rehabilitace svaté Theodory
Pravda se přece jen nakonec ukázala. Šlechetní pánové z Arty, jsouce donuceni zpustlým chováním vévody Michala a arogancí smilnice Gangrény, vyhnali tuto ženu z královského paláce. Mysl vévody Michala se pak přece jen rozjasnila; najednou prozřel a pochopil, čeho se dopustil. Rychle proto vyslal své věrné poddané, aby nalezli jeho zákonnou manželku, kterou přijal opět ve svém paláci se vší uctivostí, láskou a na své straně s hlubokým pokáním. Pro oba manžele začala nová etapa jejich života; Michal činil pokání a byl rozhodnut podniknout zápas za dosažení svatosti, po vzoru své ženy. Město Arta se díky novým skutkům svého vládce obléklo do světla: byly zakládány nové chrámy, monastýry, a skutky lidumilnosti Michala byly náhle přirozeným důsledkem jeho upřímné lásky k Theodoře a následně její oddanosti místnímu lidu a městu. Na svět také přicházejí další čtyři děti: Jannis, Dimitris (Michal), Helena a Anna. Celý další život královského páru se dále řídil již jen Božím vedením.

Odchod do monastýru
Když později vévoda Michal II., po dovršení čtyřiceti dlouhých let prožitých v manželství s Theodorou, odešel k Pánu, „Theodora oblékla mnišskou schimu“. Prožila ještě deset let jako mniška v monastýru svatého Jiří, který v souladu s podáním sama založila. Zde, „s ještě větším úsilím, tělesným i duševním“, odevzdala svůj život Tomu, po němž zatoužila již od útlého mládí celým svým srdcem. O této etapě života píše spisovatel jejího Života, mnich Job, že, „… se cvičila ve ctnostech, zabývala se bděním a dlouhým stáním, pronášela bez ustání žalmy a duchovní písně…“. Stala se uvnitř svého „sesterství“, v mnišském stavu, pro všechny vším, aby všechny získala, zachovávajíc vždy své srdce v pokoře, jak učil svatý apoštol Pavel.

Ctihodná smrt
Když nadešel její odchod z tohoto života, či spíše začátek skutečného života v nebesích, svatá Theodora poznala pravý okamžik, kdy se tak mělo stát. Pro svaté je posmrtný život „dotekem s Bohem“, jde o skutečný život uvnitř nevečerního dne v království trojjediného Boha. Svatá Theodora prosila v modlitbách přesvatou Bohorodici a svatého velkomučedníka Jiřího, aby ji ještě alespoň šest měsíců zachovali při životě, „než dokončí stavbu chrámu“, jak se i stalo. Když nadešla poslední hodina jejího života, ještě naposledy podala rady svým sestrám v Kristu, aby nikdy nepřestaly žít a zápasit za život „v Duchu Svatém“, „a s radostí odevzdala svého ducha do Božích rukou“, nejpravděpodobněji kolem roku 1280 ve stáří sedmdesáti let. Byla pohřbena v nartexu chrámu svatého velkomučedníka Jiřího (dnes chrám sv. Theodory), kde se dodnes nachází její svatý hrob. Zázraky, vykonané na přímluvy svaté Theodory, a sláva této královny, kterými oslavila Hospodina, jsou nesčetné a dějí se i v dnešních dnech. Svatá Theodora nepřestala ani na chvíli podávat svoji mocnou záštitu svému milovanému lidu a duchovním dětem.

Chronologie vyzvednutí jejích svatých ostatků
Každý rok, v neděli následující po svátku Všech svatých, slaví místní Řecká pravoslavná církev památku slavného vyzdvižení ostatků svaté Theodory. Jelikož byli mnozí, kteří zpochybňovali samu přítomnost jejích svatých ostatků v Artě a tvrdili, že byly zcizeny Franky, jak se stalo s mnoha dalšími svatými ostatky, tehdejší metropolita Arty Serafim Byzantský přikázal, aby byl její hrob otevřen. Tak se i stalo. V úterý 20. března roku 1873, přesně o půl druhé ráno, otevřel správce chrámu za zpěvů všeho duchovenstva a za přítomnosti mnoha významných osob: velvyslance Ruska a osvobozeného řeckého státu, v čele s archimandritou Stefanem Kleomvrotem a vším zbožným lidem hrob svaté Theodory… Překvapení bylo nesmírné. Uvnitř hrobu se nacházely svaté ostatky, patřící beze všech pochybností svaté Theodoře, které navíc vydávaly libou vůni. Její ostatky byly poté uloženy do dřevěné schrány u královských dveří chrámu sv. Jiří, aby se věřící mohli během celonočního bdění poklonit její svatosti.

Den její kanonizace
Dodnes je nejzářivějším dnem města Arty oslava svátku svaté Theodory, která připadá na 11. března. Všichni obyvatelé Arty, ale rovněž obyvatelé Epiru a Akarnanie, zaplňují chrám a jeho nejbližší prostranství, aby se poklonili jejím svatým ostatkům a přijali Boží blahodať a požehnání „blažené a požehnané (ženy)“ a ctihodné matky Theodory. Ústředním motivem celého svátku je litanie, čili průvod se svatými ostatky a s ikonou svaté Theodory. Prostřednictvím této události chce pravoslavná Církev zdůraznit dnešní společnosti dvě podstatné věci: poprvé, že svatí neumírají, ale žijí mezi námi, v našich městech a sousedstvích, a nikdy nepřestávají vznášet své modlitby za nás ke Kristu, aby nám neustále připomínali, že i my máme usilovat o dosažení svatosti, za druhé, že i vznešenost a sláva spjatá se slavnostní litanií symbolizuje cestu naší Církve do nebeského království, kam máme směřovat my všichni. Jedině pak má naše osobní cesta a život každého z nás smysl, když se přidáme na cestu nevěsty naší Církve vedoucí ke svému ženichovi Kristu, která vyvrcholí v den Jeho slavného druhého Příchodu.

připravil Michal Dvořáček

středa 1. února 2012

Svatý novomučedník Alexandr Schmorell
(památka dle církevního kalendáře 30. června / dle světského to je 13. července)

Alexandr Schmorell se narodil roku 1917 ve městě Orenburg (Оренбург - město v evropské části Ruska), v rodině lékaře. Jeho otec Hugo Schmorell, byl němec, jehož předkové přijeli do Ruska v polovině 19. století z východního Pruska, v Rusku se narodil a vyrostl, matka Alexandra Schmorella se jmenovala Natálie (za svobodna Natálie Petrovna Veděnskaja), byla ruskou a dcerou pravoslavného kněze.
Alexandr Schmorell byl pokřtěný v pravoslavné církvi, jeho matka zemřela na tyfus, když mu byly dva roky, během občanské války v Rusku. Jeho otec během občanské války potom odešel s rodinou do Mnichova, kde žili jeho příbuzní.
Na památku své matky, byl vychováván v pravoslavném duchu. Když zakončil gymnázium, namísto toho, aby přijal povinnost sloužit v nacistické armádě, raději si vybral náhradní službu v pracovním táboře.
I přesto však byl roku 1937 odveden na půl roku do armády, do jízdního dělostřeleckého praporu, kde odmítl přísahu věrnosti Adolfu Hitleru. Díky velkodušnosti jeho tehdejšího velitele, to bylo utajeno, před vedením armády. V budoucnu však kvůli své rodině, Alexandr nakonec svou věrnost vůdci přísahal. V roce 1938 pobýval, jako voják v Rakousku, na jaře roku 1939 byl z armády propuštěn.
Když se vrátil do Mnichova, začal studovat na lékařské fakultě Mnichovské univerzity, ale už ve druhém ročníku fakulty, byl opět povolán do armády. Se sborem lékařského oddílu byl ve Francii, po několika měsících, se mu podařilo získat propuštění z armády, za účelem prodloužení lékařského studia.
Byl aktivním věřícím Mnichovské pravoslavné církevní obce.
Okolo roku 1942, spolu s dalšími přáteli založili antifašistickou organizaci Bílá růže (Bílá růže - die Weiße Rose - byla nenásilná protinacistická skupina složená převážně z členů akademické obce Mnichovské university, v letech 1942 a 1943 v Mnichově rozšiřovala letáky a antifašistická hesla. Odpor Bílé růže proti Hitlerovu režimu byl motivován morálně a křesťansky; šest letáků, které se jí podařilo rozšířit, poukazovalo na zločiny nacismu proti Židům a okupovaným národům, ukazovalo spoluvinu Němců na těchto činech a vybízelo občany k odporu proti zločinné vládě) a podílel se aktivní účastí na odbojovém hnutí v Německu.
V červnu 1942, byl opět odvelen, a to na Východní frontu, do 2. studentského oddílu. Na Východní frontě poté sloužil v lékařském oddílu 252. divize v oblasti města Gžatsk (dnes město Gagarin). Po návratu z fronty do Německa, pokračoval publikovat a rozšiřovat po městech jižního a středního Německa a také po městech v Rakousku, antifašistické letáky. Takto činil se svým kamarádem Hansem Schollem, se kterým spolu vstoupili do kontaktu s profesorem Kurtem Huberem, který byl tajným antifašistou. Takto rozšířili například Provolání k Německému národu! - Aufruf an alle Deutschen!, šířené po rakouských městech, spolu s Willi Grafem dalším účastníkem odboje, psal po zdech domů měst hesla: Pryč s Hitlerem! - Nieder mit Hitler!, nebo Svoboda! - Freiheit!
V letech 1942 a 1943, napsal několik provolání k národu Německa, v lednu 1943 však byl na pohřbu svého přítele zatčen. V dubnu téhož roku, byl odsouzen k smrti Říšskou soudní komorou, během druhého soudního procesu proti organizaci Bílá Růže.
Ve svých dopisech domů se snažil uklidnit svojí rodinu, snažil se, aby věděli, že je smířen se svým osudem a, že se nebojí smrti. Spolu s ním bylo vězněno a následně i popraveno šest hlavních členů Bílé Růže, Sophie Schollová, její bratr Hans Scholl a Christoph Probst, profesor Kurt Huber a Willi Graf.
13. června 1943, ve věku 25 let byl popraven gilotinou, spolu s Kurtem Huberem, v Mnichovské věznici Stadelheim. Alexandr Schmorell byl pochován podle pravoslavného obřadu na hřbitově Am Perlacher Forst - Friedhof am Perlacher Forst, v Mnichově.
Roku 2007, Berlínsko – Německá eparchie Ruské Pravoslavné Církve v zahraničí, přijala rozhodnutí připočíst do zástupu svatých, aktivistu antifašistické studentské organizace Bílá Růže, Alexandra Schmorella, popraveného 13. června 1943, v Mnichovské věznici Stadelheim, za antifašistickou činnost a vyznávání pravoslavné víry. Závěrečný akt kanonizace bude učiněn 4. a 5. února roku 2012.

Tropar hlas 4. :
Dnes světle zasvitlo město naše,
majíce v sobě tvé svaté ostatky, svatý mučedníku Alexandře,
proto pros Krista Boha,
aby nás zbavil ode všech nebezpečenství,
scházejíc se, s láskou, památku tvoji světle oslavme,
napodobujíce mužnost tvoji,
protivíc se bezbožné moci a nepřátelům.



Poslední dopis rodině Mnichov 13. července 1943

…a tak, mi není souzeno jinak, než dnes z vůle Boží, je mi třeba, abych završil svůj pozemský život, abych tak vstoupil v jiný, který nikdy nekončí a ve kterém se znovu opět potkáme.
Toto setkání, ať je vám proto útěchou a vaší nadějí.
Pro vás je tato rána, daleko horší, než pro mne, protože já přecházím do jiného života, v poznání toho, že jsem sloužil svému hlubokému přesvědčení a pravdě.
Proto vše, co mne potká, přijímám s klidným svědomím.
Pamatujte na miliony mladých lidí, kteří zanechali svůj život daleko na bitevním poli, i já sdílím jejich osud. Předejte co nejsrdečnější pozdravy našim drahým známým!
Hlavně Nataše, Eriku, tetičce chůvě, tetě Tone, Marii, Alenušce a Andrejovi.
Nemnoho času, a já už budu v lepším životě, u své matky, kde na vás nezapomenu, kde budu za vás prosit Boha, aby vás utěšil a dal vám mír a pokoj. Budu na vás čekat!
Jedno především, vám vkládám na srdce: Nezapomínejte na Boha!!!

Kanonizační ikona:Priester Alexey Lemmer