Ctihodní noví
vyznavači Jan (Maisuradze) a Jiří (Mkheidze) Gruzínští
památka 8. /21. září
Život ctihodných Jana a Jiřího je spojen s
Monastýrem Betania¹ v Gruzii, který
existoval již za časů sv. královny Tamary Gruzínské² (XII. stol) a byl pojmenován podle vesnice blízko Jeruzaléma.
Ctihodný Jan (Maisuradze, 1882-1957) se
narodil jako Vasilij v Jižní Osetii a do starého monastýru Betania přišel ještě
jako dvanáctiletý chlapec.
Několik let potom žil také na Svaté Hoře
Athos, odkud se do Gruzie vrátil už jako jeromonach. Ve dvacátých letech 20.
stol. se stal představeným monastýru Betania. V roce 1921 zůstali v monastýru
jen dva mniši. Jednou se stalo, že do monastýru přišli dva ozbrojení čekisté³ a oznámili mnichům, že jsou okamžitě
předvoláni do Tbilisi. Když společně odešli, čekisté mnichy na cestě
zastřelili. Otec Jan zůstal jako zázrakem živý, přestože kulka prošla skrze
jeho hruď. Takto ho našly na cestě monašky z blízkého monastýru. Otec Jan se
potom vrátil do Betanie a monastýr už nikdy neopustil.
V roce 1924 přišel do Betanského monastýru
mnich Jiří (Mkheidze, 1887-1962). Měl šlechtický původ, přesto byl z chudých
poměrů. Když byl mladý, pocítil přizvání k mnišství, a zanechal proto studia na
Vojenské škole v Petrohradě a nějaký čas vedl poustevnický způsob života.
Ctihodný Jiří se proslavil darem milosrdenství a nezištností, když třeba potkal
nuzného, sundal si to, co měl na sobě, a dal to onomu chudákovi, kterého
potkal. A když se stalo, že to bylo jeho poslední oblečení, oblékl se pak do
látky použité ze starého pytle.
Než přišel do monastýru Betania, žil otec Jiří
v Monastýru Chirsa⁴, který byl však
roku 1924 komunisty uzavřen. Dva bratři otce Jiřího byli komunisté, jeden z
nich Petr byl dokonce zástupcem Beriji. Ten si přál odvrátit svého bratra –
tehdy již mladého mnicha – od mnišského života zachovávaného v panenství, a tak
jednou svého vlastního bratra uzamkl v pokoji s ženou lehkých mravů. Avšak
služebník Boží Jiří stál po celou dobu v rohu místnosti, obrácený tváří ke
stěně, a modlil se. Oba jeho bratři zemřeli v roce 1937, mladší bratr Ivan se
dokonce zastřelil, Petr byl popraven zastřelením spolu se svojí ženou.
V době komunistického pronásledování zůstávala
Betania díky ctihodným otcům Janu a Jiřímu ještě dlouho monastýrem, oba dva
navíc dožili ve stěnách monastýru až do konce svých životů. Oficiálně byli
uváděni jako hlídači památníku architektury a monastýr byl prohlášen za
nefunkční, přesto však v chrámech vysely ikony, hořely lampády, konaly se
bohoslužby, průvody kolem monastýru a oba otcové zde křtili a oddávali věřící.
Věřící na ně vzpomínali takto:
V letech 1941–1948 jsme žili ve vesnici Orbeti
a často jsme chodili do Monastýru Betania. S otci Janem a Jiřím jsme se
seznámili v letech 1941–1942. Byli až neuvěřitelně dobří a laskaví, pozorní,
vnímaví a citliví. Otec Jiří byl hubený a nosil brýle. Často býval nemocný, a
proto se s námi méně setkával. Otec Jan byl však plný života, veselý a laskavý.
Dodnes cítím to teplo, které zasel do mého dětského srdce. Po bohoslužbě
odcházel otec Jiří do své kelie, aby si odpočinul, a otec Jan zůstával, aby s
námi promluvil několik slov. Jednou jsme my děti, tak rozmazlené přátelstvím s
otcem Janem, na svátek svatého Jana Křtitele, polili otce Jana celého vodou, od
hlavy až po paty. Naši rodiče nás začali kvůli tomu hubovat, ale otec Jan je
uklidňoval a říkal, že dnes je svátek a že to děti udělaly správně. Otcové Jan
a Jiří nás poučovali jak se chovat v chrámu, jak je třeba se zpovídat, přijímat
svaté Dary, říkali nám mnoho zajímavého o víře, o Církvi. Nás dětí se na
zpovědi vždy prostě ptali, zdali jsme něco neukradli, jestli jsme někoho nepomlouvali,
neuráželi atd. Když do monastýru přišli ruští věřící, tak otcové sloužili na
církevněslovanském jazyce. Nehledíce na to, jak mnoho si byli tito bratři v
Kristu blízcí, ve srovnání mezi sebou se jeden od druhého velmi lišili svými
povahami, avšak duše obou byly čisté a průzračně světlé. Nás děti učili,
abychom neustále opakovali krátkou modlitbu „Hospodi, pomiluj – Pane, smiluj
se.“ Říkali nám, že tímto budeme ve stálém obecenství s Pánem a pomůže nám to
žít spravedlivým životem.
Ctihodný Jan zesnul roku 1957 a ctihodný Jiří
v roce 1962, ten pět let před svoji smrtí přijal velkou schimu se jménem Jan.
Oba starci byli pochováni v Betanii…
Z vyprávění Gabriela (Urgebadzeho) o otcích
Janovi a Jiřím:
Stál jsem na modlitbě, když jsem uslyšel hlas:
Hned běž do Betanie. Tento hlas se třikráte opakoval. Odešel jsem ze služby,
oblékl se, vzal hůl a zamířil jsem do Betanie. Po cestě jsem koupil několik
chlebů. Nebylo zrovna k dispozici žádné auto, které by tam jelo, a tak jsem šel
celou cestu pěšky. Procházel jsem lesem, poháněn jakoby nějakou silou:
Nezastavuj se, jdi rychleji!
Už se smrákalo, když jsem došel do monastýru.
Poslední z ještě zde žijících mnichů, schiarchimandrita Jan, mě uvítal slovy:
Modlil jsem se, můj synu, abys ke mně přišel a přečetl modlitby při odloučení
duše od těla. Nehledě na to, že schiarchimandrita Jan byl už dávno nemocný,
neměl jinak žádné zjevné příznaky nemoci, které by poukazovaly na jeho brzké
zesnutí. Vítal mě stojící na svých nohou, a ne ležící v posteli. Jeho vzezření
bylo čilé a svěží, daleko více, než kdy jsem ho viděl naposled. Položil jsem
chléb na stůl. On mi požehnal a řekl: Jsi z cesty velmi unavený, najez se a
trochu se posilni. Sám potom nalámal chléb, trochu si vzal a řekl: To je moje
poslední monastýrské jídlo, tj. trapéza! Bůh nám buď milosrdný. A já jsem
dodal: Nechť (Bůh) kvůli nám prodlouží tvůj život. Pokud nebude vás, nebude
mnišství! Nezačalo se mnou, a proto ani se mnou neskončí, laskavě odpověděl
otec Jan. Je čas následovat mého duchovního bratra a moje vůle je být pochován
vedle něj, společně jsme překonali mnoho těžkostí a pronásledování. Dnes mi
řekl, že už prošlapal cestu a nyní budeme spolu!
Venku se ztemnělo. Otec schiarchimandrita
požehnal, abych zapálil svíčky. Potom mi podal Trebník otevřený tam, kde je
modlitba za odloučení duše od těla, a poprosil, abych ji přečetl. Vyhrkly mi
slzy a já se začal modlit: Otče, chtěl bych zemřít před tebou, místo tebe! On
mi odpověděl: Ty nevíš, co říkáš a o co prosíš! Padl jsem mu k nohám a nemohl
zadržet své slzy. Tehdy vstal a slavnostním hlasem začal číst a celý pročetl
„Kánon za odloučení duše od těla“. Po závěrečné modlitbě řekl: Proto jsem tě i
pozval synku. Ty přijmeš můj poslední vzdech… A po krátkém odmlčení pokračoval:
Posaď se, posaď se ke mně a přečti mi modlitby s čotkami.
Oba jsme se mlčky modlili a on se mě pak za
chvíli zeptal: Vidíš, kolik přišlo mnichů do chrámu? Pochopil jsem, že hovoří o
mniších, kteří vedli svůj duchovní zápas tady v monastýru Betania a kteří zde
byli pochováni v dávných stoletích.
Řeknu ti o svém vidění, ale je to tajemství,
nikomu o tom neříkej. Potom mi řekl o zjevení, kterého se mu dostalo a které mé
srdce naplnilo bázní a strachem. Dobře si to pamatuj a chraň ve svém srdci,
opakoval.
Svíčky dohořely a já zapálil další. Když jsem
se vrátil, uviděl jsem, že z rukou otce Jana vypadly čotky. Vzal jsem je a dal
je otci na ruku. Poprosil mne, abych četl modlitby nahlas, sám mi řekl, že bude
poslouchat.
Četl jsem Modlitbu Páně. Když v tom otec Jan
sebou najednou neočekávaně trhnul a na jeho tváři se objevila nepopsatelná
radost. Můj bratr a otec Jan přišli ke mně, řekl, a spolu s ním i … A umlkl.
Hlava mu klesla na hruď.
Prošly minuty ticha. Přiblížil jsem se k němu
a naklonil se k jeho hlavě. Právě zesnul.
Celou noc jsem se modlil. Ráno přišli další,
kterým také oznámili o zesnutí starce. Oznámili to také patriarchovi Efrémovi
(Sidamonidzemu), který pohřební bohoslužbu vzal na sebe sám, se slzami četl
modlitby a v nich prosil: Otče Jane, až předstoupíš před Všemohoucího, rozpomeň
se na naše duše a modli se za nás!
Spolu s dalšími modlícími jsem zůstal v
Betanii i já a každý den jsem pak sloužil panychidu před Hospodinem za právě
zesnulého spolubratra v duchovním zápase. Přesněji, za tyto dva velkolepé
mnichy, jejichž hroby se nacházejí vedle sebe na znamení toho, že ani smrt je
nemohla odloučit. Jako znamení požehnání mi zůstaly od otce Jana jeho čotky, s
nimiž jsem se vrátil domů. Až odkryjí jeho hrob, všichni uvidí, že můj
duchovník a učitel leží tak, jak ho pochovali: na jeho hrudi leží Nový zákon.
Posvátný Synod Gruzínské pravoslavné církve na
svém zasedání 18. srpna roku 2003 slavnostně připočetl k zástupu svatých
ctihodné vyznavače: archimandritu Jana (Maisuradzeho) a archimandritu Jiřího –
Jana (Mkheidzeho). Dnem jejich církevní památky bylo stanoveno 8. / 21. září.
V roce 2014 byly vyzdviženy ostatky svatých
otců Jana a Jiřího a následně na to byly z hrobu vyzdviženy také ostatky otce
Gabriela (Urgebadzeho), duchovního syna obou těchto svatých otců.
_____________________________________________________________
¹ Monastýr
Betania byl
založen na počest svátku Narození Přesvaté Bohorodice okolo roku 1200 po Kr.,
více je znám jako Gruzínská Betania (ბეთანია), mužský monastýr, který se dnes
nachází v Mccheta-tbiliské eparchii Gruzínské pravoslavné církve. Nachází se 16
km od Tbilisi, v soutěsce řeky Vere, okolo vesnice Kveseti.
² Svatá bohabojná
Tamara, královna Gruzínská se narodila okolo roku 1165. Pocházela ze staré gruzínské dynastie
Bagration (ბაგრატიონი) a byla dcerou Georgia III. královny Burduchan, dcery
Alanského krále Chudana. Doba, v níž žila a kralovala svatá Tamara, byla známá
jako Zlatý věk gruzínské historie. Sama královna se vyznačovala velikou
zbožností a pokračovala v díle svého děda – krále Davida III. Obnovitele. Velmi
se zasadila o šíření Kristovy víry po celé Gruzii, stavbě chrámů a monastýrů. V
roce 1204 se vládce Rúmského sultanátu Rukn ad – Din obrátil ke královně s žádostí,
nebo spíše řečeno s příkazem, aby se Gruzie zřekla křesťanství a přijala islám.
Královna Tamara odmítla tuto žádost a v historické bitvě u Basiani (gruz. ბასიანი
řec. Φασιανοί – Phasianoi) gruzínské vojsko porazilo vojsko Rúmského sultanátu.
Její moudrá vláda získala úctu a lásku všeho lidu Gruzie. Poslední roky svého
života prožila v jeskynním Monastýru Vardzia (gruz. ვარძია). Tento jeskynní
monastýrský komplex byl vybudovaný ve stěně hory Erušetu, západně od města
Achalkalaki. Původně jej jako hraniční pevnost proti nájezdům Turků a Peršanů vybudoval
její otec, gruzínský král Georgi III. Bagration. Svatá královna Tamara
Gruzínská stavbu dokončila a zřídila v něm monastýr. Měla v něm i svoji kelii,
která byla přímo spojena s chrámem, kde se modlila k Bohu. Zesnula v pokoji
roku 1213 a byla připočtena k zástupu svatých. Její památku Církev slaví vždy
1. / 14. května a také v Neděli Žen Myronosic.
³ Čekista byl členem tzv.
Čeky (zkratka z Чрезвычайная комиссия, Mimořádná komise, tj. Všeruská mimořádná
komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží při Radě lidových komisařů RSFSR),
která byla první ze série tajných policií v sovětském Rusku. Její pětiletá
existence stála život odhadem 200 až 500 tisíc lidí.
⁴ Monastýr Chirsa – Monastýr
svatého Štěpána na Chirse (gruz. ხირსის სტეფანწმინდის მონასტერი). Tento
monastýr se nachází ve východní Gruzii, v kraji Kacheti. Zakladatelem monastýru
byl ctihodný Štěpán, jeden z 13 asyrských otců, zakladatelů gruzínského
mnišství.