Svatý Filip, apoštol ze sedmdesáti,

jeden z prvních sedmi diákonů,

biskup města Tralleis v Lýdii

památka 11. / 24. října

Svým původem pocházel z Caesareje palestinské. Byl ženatý a měl čtyři dcery, které měly dar proroctví (Sk 21, 8 – 9).

Pro svůj zbožný život, spolu s dalšími apoštoly ze sedmdesáti, svatým prvomučedníkem Štěpánem, svatým Prochorem, svatým Nikánorem, svatým Timónem, svatým Parménem a také Mikulášem z Antiochie, byl v Jeruzalémě vybrán dvanácti apoštoly, na diákonskou službu. O jeho vybrání a ustanovení, vypráví kniha Skutků svatých apoštolů (Sk 6, 1 - 7).

V době, kdy bylo započato pronásledování Jeruzalémské Církve, kdy arcidiákon Štěpán přijal mučednickou smrt, apoštol Filip šířil Evangelium a činil mnoho zázraků v Samařsku, kde obrátil mnohé ke Kristu. Mezi jinými, pokřtil Šimona Mága a eunucha etiopské královny Aétiosa, kterého potkal na cestě z Jeruzaléma do Gazy, kam se vypravil dle příkazu, který mu dal Anděl (Sk 8, 5 – 13; 26 – 39).

Po pokřtění Aétiosa, se Duch Páně zmocnil apoštola Filipa a ten se ocitl v Azótu (nyní Ašdod), procházel tam všemi městy a přinášel jim radostnou zvěst, až se dostal do Cesareje (Sk 8, 40).

Nějaký čas zde žil ve svém domě, poté se vrátil do Jeruzaléma, kde byl apoštoly ustanoven biskupem města Tralleis v Lýdii (Τράλλεις της Λυδίας nyní Aydın), v Malé Asii. Zde apoštol Filip šířil Evangelium, mnohé obrátil ke Kristu, činil zázraky a zesnul ve stáří.

 

Tropar hlas 3.

Apoštole svatý Filipe, pros milosrdného Boha, aby prominutí hříchů, udělil duším našim.

Svatý apoštol Jakub Alfeův

památka 9. / 22. října

Svatý apoštol Jakub, byl syn Alfeův a bratr apoštolů, Judy Tadeáše a evangelisty Matouše, který byl předtím celníkem. Když náš Pán Ježíš Kristus, přebýval tělesně zde na zemi, vybral si k apoštolské službě lidi prosté a zbožné, aby kázali radostnou zvěst Evangelia v celém světě.

Tehdy si vybral i tohoto Jakuba, jako hodného, aby byl připočten do zástupu apoštolů (Mat 10, 3; Mar 3, 18; Luk 6, 15). A tak se stal Jakub jedním z dvanácti apoštolů, Kristovým služebníkem, kazatelem jeho svatých tajin a jeho následovatelem.

Když spolu s dalšími apoštoly přijal Ducha Svatého, který na ně sestoupil v podobě ohnivých jazyků (Sk 2, 3), vydal se k pohanům šířit Kristovu zvěst a ztracené navracet na cestu spásy. Zapálen ohněm Božské horlivosti, spaloval trní bezbožnosti, ničil modly, léčil rozličné neduhy a nemoci. Od lidí odháněl zlé duchy a velké množství lidí přivedl ke Kristu.

Kázal nejprve v Judeji, poté doprovázel svatého apoštola Ondřeje Prvozvaného do Edessy. Šířil Evangelium v Gaze, v Eleutheropolisu a sousedních místech a odtud potom odešel do Egypta.

Mnohé země obešel při šíření Kristova Evangelia, zaséval nebeské sémě, sbíral žatvu lidské spásy a své pozemské putování zakončil v Kristových stopách, když byl přibit na kříži a takto předal Bohu ducha svého.  

 

 Spravedlivý Abraham,

praotec a synovec jeho Lot

památka 9. / 22. října

Poté co Bůh dopustil zmatení jazyků v Babyloně (Gen 11, 1 – 9), se lidé rozdělili na mnohé národy, zapomněli na pravého Boha a začali se klanět a projevovat úctu modlám.

Tehdy přikázal Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno“ (Gen 12, 1 – 2).

S vírou a pokorou, přijal Abram, Boží přikázání, vyšel z Kaldejského Uru, se svojí ženou Saraj a synovcem Lotem a usadil se v zemi Kanaánské. Brzy poté, se Lot od Abrama oddělil (Gen 13, 12), avšak město, ve kterém se Lot usadil, bylo obsazeno nepřáteli a Lot, byl zajat. Abram ozbrojil své služebníky, porazil nepřátele a osvobodil Lota.

Melchisedek král Šalemský, kněz Boha nejvyššího, poté přinesl chléb a víno požehnal Abramovi (Gen 14, 18 - 19). Sám Hospodin, byl s Abramem, uzavřel s ním smlouvu a řekl: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Tak tomu bude s tvým potomstvem“ (Gen 15, 5).

Když se Abram dožil 99 let, zjevil se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů (Gen 17, 4 - 5)…Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (Gen 17, 15)… tvá žena Sára porodí syna a nazveš ho Izák“ (Gen 17, 19).

U dubu Mamre, kde se usadil Abraham, se mu zjevil Hospodin v podobě tří poutníků (předobraz Přesvaté Trojice). Přijal je s úctou, štědře je pohostil a získal přízeň Boží. Jeden z hostů mu řekl: „Po obvyklé době se k tobě určitě vrátím, a hle, tvá žena bude mít syna“ (Gen 18, 10). A bylo Abrahamovi přitom také odkryto a záměru Hospodina, zahubit obyvatele měst Sodomy a Gomory, kteří žili zcela ponořeni v hříchu. Abraham však prosil, aby zbavil od takovéhoto trestu jeho synovce Lota, který v Sodomě žil životem spravedlivého (Gen 18, 20 - 33).

I přišli ti dva poslové večer do Sodomy a Lot je pohostil ve svém domu. Avšak muži Sodomští, mladí i staří, obklíčili dům a volali na Lota, aby jim vydal své hosty. Tehdy tito dva, ranili slepotou muže, kteří byli u vchodu do domu, takže nebyli schopni nalézt vchod, Lotovi a jeho příbuzným řekli:  „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul“ (Gen 19, 17). Potom co odešli, Sodoma a Gomora, byly zničeny ohněm a sírou, které na ně spadly z nebe (Gen 19, 24). Lotova žena, však neposlechla, otočila se zpět a proměnila se v solný sloup (Gen 19, 26).

Když bylo Abrahamovi sto let, Sára, mu porodila syna Izáka (Gen 21, 3). Tehdy Abraham přikázal služebnici Hagar, se kterou měl syna Izmaela (Gen 16, 16; Gen 21, 12), aby opustila jeho dům. Milujíce Abraháma, Hospodin učinil z potomků Izmaela arabské národy (Gen 21, 18).

Po mnoha letech života, pak Hospodin seslal Abrahamovi poslední zkoušku, která byla nad síly každého obyčejného člověka. Bůh zkoušející takto Abrahamovu víru, k němu zvolal: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím“ (Gen 22, 2). Nehledíce na velký zármutek, který měl v sobě pro ta slova, byl Abraham poslušný vůli Hospodinově. Přišel se synem na horu Moria (ta se dnes nachází v centru Jeruzaléma – Chrámová hora) a připravil tam vše potřebné. I řekl Izák Abrahamovi: „Otče! Hle, oheň a dříví je zde. Kde však je beránek k zápalné oběti?“ Abraham mu odpověděl: „Můj synu, Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti zápalné“ (Gen 22, 7 - 8). Abraham poté svázal Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví, vzal do ruky obětní nůž, aby svého syna zabil jako obětního beránka. V tom okamžiku, však uslyšel hlas Boží: „Abrahame, Abrahame! Nevztahuj na chlapce ruku, nic mu nedělej! Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna“ (Gen 22, 11 - 12). Abraham se rozhlédl a uviděl, vzadu berana, který uvízl svými rohy v houští. Vzal tedy toho berana a obětoval ho v zápalnou oběť místo svého syna (Gen 22, 13). A znovu uslyšel hlas Boží: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu“(Gen 22, 16 - 18).

Za několik let, když zesnula jeho žena Sára, Abraham vstoupil do nového manželství s Ketúrou, se kterou měl ještě šest synů (Gen 25, 1 - 2). Poté co prožil Abrahám sto sedmdesát pět let, Abraham v pokoji oddal ducha svého Hospodinu Bohu. Od něj, jakožto praotce Izraelského národa, tělesně pocházel sám Ježíš Kristus (Mat 1, 1 - 17) a všichni praví věřící v Krista Spasitele, se pak nazývají syny Abrahamovými (Gal 3, 7).

 Ctihodný mučedník Lukián,

presbyter Antiochijský († 312)

památka 15. / 28. října

Narodil se v Syrském městě Samosata (dnes Samsat). Ve dvanácti letech se stal sirotkem. Poté se Lukián rozhodl, že to co mu zbylo po rodičích, rozdá chudým, poté sám odešel do města  Eddesa (dnes Şanlıurfa), k vyznavači Makáriji, pod jehož duchovním vedením, pilně četl Svaté Písmo a učil se odříkavému životu. Pro svoji zbožnost a horlivé šíření křesťanství mezi Židy a pohany byl Lukián rukopoložen na presbytera. V Antiochii založil svatý Lukián školu, kde se shromáždilo mnoho žáků, které on sám učil knižní moudrosti. Svatý Lukián se zabýval učenou prací a opravoval text Svatého Písma, který byl zkažený přepisovateli a heretiky (tento jeho úplný řecký text Bible, který opravil během svého vyznavačství, byl nalezen skrytý ve zdi, za svatého Konstantina Velikého).

Když se sláva o ctnostech ctihodného Lukiána rozšířila mezi mnoha věřícími, došla o něm zpráva i k císaři Galeriovi. Tento císař si přál vyhladit z povrchu země křesťany, dával je mučit a zabíjet, hlavně pak učitele křesťanské víry. Tento zločinec doufal, když dá zabít jejich církevní opory, tak poté padne i jejich Církev. Za jeho vlády dal zabít svt. muč. Anthimos Nikomédský (památka 3. / 16. září a 28. prosince/ 10. ledna) a svt. muč. Petr, arcibiskup Alexandrijský (památka 25. listopadu). Když se tedy doslechl o ctihodném Lukiánovi, křesťanském učiteli víry, nařídil jej najít a přivést k mučení. Ctihodný Lukián, byl nakonec po udání heretiků zatčen. Byl poslán do vězení v Nikomédii, kde po dobu devíti let, byl podroben mnohému mučení, byl trýzněn hladem, žízní a všemi protivenstvými. On však přitom všem posiloval křesťany, kteří s ním byli ve vězení, aby se mučení nebáli a přesvědčoval je, aby se nebáli ani smrti.

Když se přiblížil svátek Zjevení Páně, svatý si přál, aby bylo jemu, i všem ostatním křesťanům, dovoleno, aby mohli přijmout svaté Kristovy Tajiny. Modlil se Bohu, aby jim bylo dáno, oč prosí a Bůh jim jejich prosby splnil. Někteří z věřících, kteří navštěvovali své bratry a sestry v Kristu ve vězení, díky nepozornosti, přinesli vše potřebné ke službě Svatých Tajin.

Tehdy svatý Lukián, svým učedníkům i všem křesťanům, kteří se nacházeli ve vězení, řekl:

„Povstaňte kolem mne a staňte se chrámem, protože věřím, že tento živý chrám, je lepší a Bohu milejší, než ten, který je postaven z dřeva či kamení“. Když ho věřící obstoupili, Lukián řekl: „Odsloužím Liturgii a budeme přijímat Božské Tajiny“.

Učedníci se ho však zeptali:

„Otče, kde však položíme chléb a víno, ke sloužení Svatých Tajin? Nemáme tu ani stůl.“

Lukián, který ve vězení ležel na zádech okovy spoutaný, jim řekl: „Vše položte na mou hruď a bude tak živý Prestol, Živému Bohu“.

Takto se ve vězení, na hrudi svatého, sloužila Božská Liturgie, se všemi patřičnými modlitbami, i se vší důstojností, tak jak tomu má být a všichni křesťané tak mohli přijmout Svaté Kristovy Tajiny.

Druhé dne ráno, pak přišli sluhové císaře dohlédnout, zda je Lukián ještě živý. Když sluhové vstoupili do dveří věznice a svatý Lukián, je spatřil, třikráte zvolal: „Jsem křesťan!“. A s těmito slovy, pak předal ducha svého, do rukou Krista Boha. Když pak císaři sluhové řekli, že Lukián, už je mrtvý, dal císař rozkaz, aby jeho tělo hodili do moře. Sluhové takto i učinili, k tělu mnohostrádajícího mučedníka, přivázali kámen a hodili ho do mořských hlubin.

Tělo mučedníka, pak bylo v moři potácet dní. Poté se mučedník zjevil jednomu ze svých učedníků jménem Glikerios a nařídil mu, aby šel na jedno místo, na mořském břehu, kde nalezne jeho tělo. Glikerios, pak šel toto místo spolu s dalšími křesťany. Tam pak spatřili, jak mučedníkovo tělo z moře na břeh přinesli delfíni. Poté věřící vzali tělo ctihodného Lukiána a s úctou ho pochovali.

O mnoho let později, dala svatá apoštolům rovná císařovna Helena (památka 21. května/ 3. června), nad hrobem svatého mučedníka Lukiána, postavit chrám, ke slávě Boha, kterému budiž i nyní, od nás sláva, čest a klanění, na věky věkův. Amen.

 

Svatá mučednice Pelagie,

panna Antiochijská († 312)

památka 8. / 21 října

Tato svatá panna a mučednice, žila za vlády císaře Dikoleciána v Syrské Antiochii¹, pocházela z urozeného rodu. Ve víře byla učednicí ctih. muč. Lukiána, presbytera Antiochijského († 312).

Když se vládce města o ní dozvěděl, že je křesťanka, poslal za ní vojáky, aby ji zatkli. Vojáci plnící rozkaz svého nadřízeného, obklíčili dům, kde žila. Když to Pelagie, uviděla, sama vyšla vojákům naproti a poprosila je o nějaký čas, aby se mohla připravit.

Pamatujíce na ty, kteří už před ní vstoupili na cestu mučedníků, Pelagie, věděla, jak jsou vojáci hrubí, jak se ji budou snažit zneuctít a vzít ji její panenství, které se ona rozhodla zasvětit Pánu. Tehdy se rozhodla a odešla na místo v domě, kde se obvykle modlila. Obrátila se k východu, své ruce pozdvihla k nebi, svoji tvář přitom omývala mnohými slzami. Takto se pak Pelagie, dlouho modlila k Bohu, aby nebyla vydána do rukou vojínů, raději aby odešla k Bohu, jako oběť čistá, bez poskvrny. Potom se oblékla, do nejlepších šatů a vrhla se z horní části domu, dolů na zem. Takto svatá panna Pelagie, odevzdala ducha svého Bohu.

Svaté Pelagii, bylo pouhých patnáct let, když přijala dobrovolně utrpení proto, aby si zachovala svou nevinnost. To se událo na počátku IV. století.

Svt. Ambrož biskup mediolánský († 397), dává svatou Pelagii, za příklad mučednictví, třebaže nestihla přijmout mučení pro Krista, od svých pronásledovatelů. Svt. Jan Zlatoústý († 407), pak svatou nazývá blaženou mučednicí.

_________________________________________________ 

¹ Syrská Antiochie, bylo historické město na severu Sýrie na řece Orontés, u Isského zálivu na severovýchodě Středozemního moře.  Dnes se na jeho místě nachází turecké město Antakya.