Svt. Honorat z Arles († 429)

památka 16. / 29. ledna

Svatý Honorat, se narodil ve druhé polovině IV. století, v Belgické Gálii ¹, ve vážené galsko – římské rodině konzula. Ještě jako mladík přijal křesťanství. Jeho otec, byl proti jeho touze po zbožném životě a od křesťanství se ho snažil všemožně odrazovat, poukazujíce na světské radosti člověka. Honorat se, ale své touhy nevzdal, naopak svým příkladem, získal i svého staršího bratra Venancia.

Bratři se společně učili křesťanským ctnostem dle evangelia. Hladovým dávali najíst, žíznivým napít, ujímali se poutníků, odívali chudé, navštěvovali nemocné, s útěchou přicházeli za vězněnými (Mat 21, 31 – 46).

Za nějaký čas a po zralé úvaze, se oba bratři rozhodli stát poustevníky. Ovlivněni četbou „Života svatého Antonína“² rozhodli se opustit svou rodinu i svět, a zcela svůj život zasvětit Kristu v tichu pouště. Vydali se na východ, aby spatřili svaté otce, kteří žili v pouštích a pustinách Palestiny, Sýrie a Egypta. Stalo se však a během této cesty Venancius zemřel. Honorat se poté vrátil zpět do Galie.  

Po radě svt. Leoncia z Fréjus ³, se rozhodl jako mnich usadit na jednom z Lérinských ostrovů ⁴, na kterém však toho času, bylo mnoho hadů.

Pamatujíce na slova žalmu svatého krále a proroka Davida: „Po lvu a hadu chodit budeš“ (Žalm 91, 13) a věříce slovům našeho Pána (Mk 16, 18), svt. Honorat, osvobodil od této zhouby a nebezpečí Lérinské ostrovy. Následně pak na jednom z ostrovů, založil monastýr, který se poté stal i jedním z velkých a slavných mnišských center tehdejšího Západu.

Z tohoto monastýru vzešli mnozí svatí biskupové, jakými byli: svt. Maxim z Riez († 455), svt. Hilarius z Arles († 449), svt. Lup (Loup) z Troyes († 478), svt. Eucheryus z Lugdunum – Lyon († 449), svt. Jakub z Tatrantasie – Moûtiers († 429), či teologové, jakým byl například ctihodný Vincenc z Lerins († 445).

V roce 426, byl svatý Honorat, vybrán za biskupa města Arelat ⁵. Přesto žil i nadále v odříkání jako mnich, aniž by na svém dosavadním asketickém způsobu života cokoliv měnil, odmítal všechny pochvaly a pocty, i milosti tohoto světa. Pro každého byl vším, vždy jasným a živým obrazem Kristova milosrdenství.

Brzy se však jeho síly vyčerpaly a on 16. / 29. ledna roku 429 zesnul v Pánu. Do samého konce svého života dával věřícím slova poučení a útěchy.

Na jeho přímluvy, Pane Ježíši Kriste, smiluj se i nad námi. Amen.

_____________

 

 

¹ Belgická Gálie - Gallia Belgica, byla provincie Římské říše nacházející se na území dnešní severní Francie, Belgie, Lucemburska, Nizozemska a Německa. 

² Βίος καὶ πολιτεία τοῦ Ἁντωνίου του Μεγάλου - Vita sancti Antonii - Život svatého Antonína, je jedno z nejslavnějších děl svt. Athanasija, arcibiskupa alexandrijského (památka 17. / 30. ledna), který ctihodného Antonije Velikého znal, přicházel za ním pro radu, útěchu, a morální podporu. Často odcházel za svatým Antonijem do pouště, měl ho ve velké úctě jako svého duchovního otce a učitele. Kniha Život svatého Antonína, pomohla šíření ideálu mnišského života na Západě. Byla velmi brzo přeložena do latiny, vedle tohoto překladu existuje také syrský a koptský překlad.

³ Svt. Leoncius z Fréjus († 432), byl biskupem ve Fréjus ve Francii od roku 419 do roku 432 (památka 1. / 14. prosince). Byl velkým přítelem svatého Jana Cassiana.

⁴ Lérinské ostrovy - Îles de Lérins, je souostroví ve Středozemním moři, které patří k francouzskému departementu Alpes-Maritimes. Byly osídleny již ve starověku, původními obyvateli byli Ligurové. Souostroví tvoří dva hlavní ostrovy Île Sainte-Marguerite a Île Saint-Honorat a menší neobydlené ostrovy Îlot Saint-Ferréol a Îlot de la Tradelière. Na ostrovy, je možné se dostat lodí z Cannes, které je blízko. 

⁵ Arelat nebo i Arelas. Dnes se toto město nazývá Arles, nachází se na řece Rhône, asi 25 km od mořského pobřeží.

 

Svatí a ctihodní mučedníci,

otcové na Sinaji a v Raithu zabití

památka 14. / 27. ledna

Ctihodní otcové, kteří vedli svůj asketický mnišský zápas na svaté hoře Sinaj a v poušti Raithu ¹, ve IV. až V. století, se vyznačovali zvláštní strohostí a přísností mnišského života. Mniši po celý týden přebývali ve svých mnišských celách a v sobotu se pak scházeli na všenočním bdění, v nedělní den poté přijímali svaté tajiny. Za pokrm, pak přijímali jen jedlé kořeny rostlin, datle a vodu a i to většinou poskrovnu. Mnozí z těchto mnichů, byli Bohem oslaveni činěním divů. Prostřed zástupu mnohých svatých z hory Sinaj a z pouště Raithu, v tomto období, Církev ctí obzvlášť zástup ctihodných mučedníků, kteří byli zabiti, v období dvou ničivých nájezdů.

První vyvraždění ctihodných otců, se událo ve IV. století, když Sinaj a Raithu napadli Blemijové ². Tři sta barbarů, přišlo na Sinajský poloostrov, nejprve vzali do zajetí místní ženy a děti v Paránské stepi, poté se pak vypravili k mnichům, do jejich příbytků v jeskyních svaté hory Sinaj. Ty z mnichů, které tam nalezli, nemilosrdně pobili. Mniši, kterým se však podařil skrýt v monastýrském chrámu, byli zázračně zachráněni. Z vrcholu hory, tehdy vyšlehl ohnivý sloup, celá hora se pojednou pokryla kouřem a dýmem. Blemijové, kteří to spatřili, pak ve strachu utekli. Mniši, kteří se zachránili, poté vyšli z chrámu a pohřbili své umučené a zabité bratry, kterých bylo třicet osm. Na následky zranění, poté o něco později zesnuli další dva bratři.

Současně s tímto útokem na mnichy na Sinaji, se událo i vyvraždění ctihodných otců, v poušti Raithu. Když se tam otcové dozvěděli o blížících se barbarech, shromáždili se ke společné modlitbě v chrámu. Představený monastýru, svatý Pavel, pak posiloval bratry na duchu, připomínal jim, že cílem jejich života je Kristus a Boží Království, a nyní mají možnost přijmout utrpení pro Pána. Všichni mniši s těmito jeho slovy souhlasili a společně se modlili, aby je Bůh v hodině soužení posílil a jejich duše přijal jako Bohu milou oběť. Na konci své modlitby, když tito svatí otcové řekli „Amen“, uslyšeli z oltáře hned poté hlas, který řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mat 11, 28).

Jakmile byla zakončena modlitba, do monastýru vtrhli barbaři a svaté otce surově zabili. Ze čtyřiceti tří asketů z monastýru v poušti Raithu, přežili jen čtyři. Jeden z těchto přeživších, svatý Domnius, který byl svým původem Říman, pak na následky svých zranění zemřel a přidal se tak do zástupu ctihodných mučedníků.

Toto první vyvraždění svatých otců na Sinaji a v Raithu, popsal očitý svědek, egyptský mnich Ammonius, který v té době navštívil svatou horu Sinaj a zúčastnil se pohřbení rozsekaných těl těchto svatých.

Ke druhému vyvraždění svatých otců na Sinaji a v Raithu, pak došlo v V. století. Tehdy jeden z kočovných arabských kmenů znovu zaútočil na pokojné obyvatele na Sinaji a v Raithu, kde v té době opět začal opětovně vzkvétat asketický život. Útočící pohané surově zabili mnoho svatých otců, některým se však podařilo uprchnout. Mezi těmi, kterým se podařilo utéct, byl mnich ctihodný Nil Postník (památka 12. / 25. listopadu), který později spolu se svým synem, mnichem Theodulem, vše zapsal.

Vyvraždění svatých otců ve IV. a V. století nezastavilo mnišský život na Sinaji a ani v poušti Raithu. Památka těchto ctihodných mučedníků a jejich strádání, byla skrze své zapsání přímými svědky této události a také ctihodným Anastasijem Sinajským (památka 20. května / 3. června) zachována po staletí.

Jména všech ctihodných mučedníků, nejsou známa. V církevní službě těmto svatým otcům, jsou pak jmenovitě zmíněni svatí Izaiáš, Sáva, Mojžíš, jeho učedník stejného jména, Jeremiáš, igumen Pavel, Adam, Sergij, Domnius, Prokl, Hypatius, Izák, Makarij, Marek, Benjamín, Eusebius a Eliáš.

Nejdříve se památka mučedníků z Raithu připomínala 28. prosince / 10. ledna, následně pak byla ustanovena společná památka těchto svatých a ctihodných mučedníků ze Sinaje a Raithu na 14. / 27. ledna.

____________________

¹ Poušť Raithu se nachází v blízkosti dnešního města El - Tor, mezi monastýrem Svaté Kateřiny a Rudým mořem. Nedaleko tohoto města se nachází i monastýr svatého velkého mučedníka Jiřího, do jehož chrámu, přicházeli ctihodní otcové z pouště Raithu.

² Blemijové, latinsky Blemmyae, Blemmyes, byl kočovný núbijský kmen, který hovořil kušitskými jazyky.

 

Svatá spravedlivá Gudula Bruselská

památka 8. / 21. ledna

Svatá Gudula (Gudila, Goedele, Gudule, Goule), pocházela z rodu  Pipinovců¹. Jejím otcem byl vévoda z Lotharingie (Lotrínska) Witger, její matkou byla svatá Amalberga (Amálie) z Maubeuge². Jejími sourozenci byli, svatá Reneilda, svatá Farailda a svt. Emebert (Ablebert, Aubert).

Svatá Gudula, byla zbožná už v dětství, a byla proto dána na výchovu ke své kmotře, ctihodné Gertrudě z Nivelles. Poté co ctihodná Gertruda zemřela, se vrátila na rodinné panství Moorsel v Brabansku. Tam žila ve zbožnosti, prostotě a modlitbě.

Gudula se rozhodla neprovdat a svoji panenskou čistotu zachovat Bohu. Ze svého jmění, spravedlivě rozdávala chudým a žila asketickým způsobem života v odříkání.

Každého dne, vstávala Gudula brzo ráno, ještě za tmy, šla do chrámu na bohoslužbu, kde zůstávala až do světlého rána a po svatém přijímání se zase vracela zpět. Jednou ji takto v noční tmě, cestou do chrámu, zhasla lampa a dívka, která vždy Gudulu na cestě doprovázela, ji prosila, aby se pro tmu, která je obklopila, vrátili zpět domů. Gudula však poklekla k modlitbě a lampa poté sama zahořela a z milosti Boží, znovu zasvitlo světlo na jejich cestě na službu do chrámu.

Jednou zase, když se Gudula vracela z chrámu, na cestě potkala ženu s nemocným děťátkem v náručí, které strádalo padoucnicí. Když ho takto spatřila, vzala dítě do náruče a se slzami, se nad ním modlila. Dítě po její modlitbě vyzdravělo, promluvilo a mohlo i chodit. Gudula prosila matku dítěte, aby o tom nikomu neříkala, ta to však z velké radosti, řekla všude kolem. Mnozí pak za ní chodili a svatá uzdravovala nemocné a vyháněla běsy.

Takto jednou za ní přišla žena, která trpěla malomocenstvím a Gudulu považovala jen za čarodějku. Avšak, po rozhovoru s ní a společné modlitbě, byla své nemoci zbavena.

Její oddanost tomu, aby pomáhala potřebným a její hluboká pokora, vedly k tomu, že byla v úctě u lidí jako svatá. Lidé za ní přicházeli pro pomoc a útěchu, věřili, že je schopna činit zázraky. Vlastním příkladem sebeodříkání a pokory, ovlivnila mnoho dalších, kteří poté svá srdce obrátili k Bohu.

Dle středověkého anonymního pramene – Život Guduly «Vita Gudulae», který byl napsán v letech 1048 až 1051, je znám den jejího zesnutí (nebo pohřbení), ale bez uvedení roku. Je pouze poukázáno, že zesnula za vlády Pipina II. z Herstalu.

Když zemřela a průvod s tělem zesnulé procházel, na místo pohřbení, jeden strom, kolem kterého bylo neseno její tělo, navzdory ročnímu období rozkvetl.

Úcta, kterou měla mezi lidem své země, která ji byla projevována pro mnohé její ctnosti, už za života, vedla k jejímu připočtení do zástupu svatých už několik let po její smrti.

Na ikonách je pak svatá zobrazována s hořící lampou, která poté co byla zhasnuta nepřítelem našeho spasení, se po modlitbě svaté znovu rozsvítila. Tato lampa, nám znázorňuje lampu víry, kterou svatá Gudula nenechala skrytou (Mat 5, 15) a kterou všem svítila na cestu k Bohu. Kterou, stejně jako rozumné panny štědře zásobovala olejem svých ctností (Mat 25, 1 - 13).

Na přímluvy svaté Guduly, rozpomeň se na nás, Pane!

_____________

¹ Pipinovci nebo Arnulfingové byli během merovejského období (Merovejci byla první dynastie vládnoucí Franské říši od nastoupení Chlodvíka roku 481 do nástupu dynastie Karlovců roku 751), franská aristokratická rodina původem z Austrasie. Po roce 687 ovládli úřad majordoma královského paláce, kterým vládli stále větší mocí slábnoucím Merovejcům, až nakonec v roce 751 pro sebe uzurpovali královský trůn a založili karolinskou dynastii.

² Jak otec svaté Guduly, Witger, vévoda z Lotharingie (Lotrínska), tak i její matka svatá Amalberga (Amálie) z Maubeuge, později po vzájemném souhlasu, přijali mnišství a žili v monastýru.

 

Svatý nový mučedník Nikiforos (Tzanis), z Kréty (†1832)

památka 11. / 24. ledna

Narodil se roku 1802, ve vesnici Kritsa (Κριτσά), na břehu zálivu Mirabello (Κόλπος Μιραμπέλου), na ostrově Kréta.

Nikiforos byl ženatý, za ženu měl muslimku jménem Fetma, z jejich manželství se jim narodili dva synové. On sám, přijal islám a získal přitom jméno Ibrahim. Jednou však z Boží milosti, si uvědomil svůj hřích a učinil pokání. Od toho okamžiku, pak začal žít jako křesťan.

Jeho žena, když viděla takovouto proměnu u svého muže, udala ho tureckým úřadům. Nikiforos byl zatčen a byl předveden před Mustafu – pašu. Na soudu, pak svatý beze strachu vyznal to, že je křesťan, kvůli čemuž byl odsouzen k smrti za odpadlictví od muslimské víry. Byl oběšen v roce 1832, ve věku 30 let.