pátek 30. září 2011

Svaté mučednice Věra (Víra), Naděžda (Naďa, Naděje) a Ljuba (Libuše, Láska) a matka jejich Sofie (Žofie, Moudrost)
(památka dle církevního kalendáře 17. září/ to je 30. září dle světského)

Svaté mučednice Věra (Víra), Naděžda (Naďa, Naděje) a Ljuba (Libuše, Láska) a matka jejich Sofie, se narodili v Itálii. Jejich matka Sofie, byla zbožnou vdovou křesťankou. Svým dcerám dala jména třech křesťanských ctností a poučovala je ve zbožnosti, víře a lásce k Spasiteli našemu Ježíši Kristu. Svatá Sofie a její dcery nikdy neskrývaly svou víru v Ježíše Krista a otevřeně ji vyznávaly přede všemi.
Zástupce císaře Antioch je proto při pronásledování křesťanů udal na císařském dvoře, pročež císař Hadrianus (Publius Aelius Hadrianus 117 - 138), je dal předvolat do Říma. V době kdy na ně dopadla mučednická ruka Hadrianuse, bylo Věře 12, Naděždě 10 a Ljubě 9 let.
Věděly, proč jsou předvedeny před císaře a po celý čas se horlivě modlily k Pánu, prosíce jej, aby jim seslal síly, aby vydržely nadcházející muky a i smrt. Když byly předvedeny na císařský dvůr, předstoupil před ně samotný císař, mile a přívětivě je přivítal, jakoby snad ani nebyly předvedeny na mučení, ale na velkou a skvostnou slavnost.
Tři dívky pak spolu se svou matkou držely se za ruce, které měly jako věnec spolu propleteny a s pokorou, ale rozhodně vyznávaly víru v Ježíše Krista. Před utrpením, dala matka svým dcerám rady, posilňovala je ve víře, aby vydržely až do konce. Řekla jim: váš nebeský Ženich Ježíš Kristus je zdraví věčné, krása nevýslovná a život nesmrtelný. A když se stane a vaše těla budou utrpením, která nás čekají znaveny, On vás oděje do neporušitelnosti a rány na vašich tělech zazáří na nebi jako hvězdy.
I vyzval je tedy císař, jednu po druhé, aby přinesly oběť bohyni Artemidě. Mladé dívenky, však zůstaly neoblomnými a něco takového nechtěly vůbec udělat. Na což jedna po druhé byly strašně mučeny, nejprve Věra, potom Naděžda a nakonec Ljuba. Bili je, sekali je, vrhali je do ohně a pálili je.
Jejich matce bylo připraveno jiné, ještě horší mučení, byla přinucena dívat se na strádání svých dcer, po celý čas tohoto strašného mučení je však matka utěšovala a prosila je, aby vydržely vše až do konce pro Nebeského svého Ženicha. Všem třem dívenkám nakonec setnuly hlavy.
Aby dovršil císař bolest matky, dovolil, aby mrtvá těla svých dcer vzala a odvezla je ven z města, kde je pak mohla pohřbít. A byla na jejich hrobu po tři dny a tři noci, modlíce se k Bohu a tomu potom předala svoji duši, Bohu, který pro ni připravil rajské příbytky, ve kterých ji očekávaly duše jejich slavných dcer.
Věřící křesťané pohřbili tělo svaté Sofie spolu s jejími umučenými dcerami.

čtvrtek 29. září 2011

Blažený Ondřej konstantinopolský, pro Krista jurodivý
(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Blažený Ondřej pro Krista jurodivý, byl původem Slovan*, jako otrok, byl koupen bohatým měšťanem Theognostem v Konstantinopoli, v desátém století za doby vlády byzantského císaře Lva Moudrého (Leon VI. Moudrý 886–912), který byl synem Basileiose Makedonce (Basileios I. 867–886).
Ondřej se stal oblíbeným služebníkem svého pána, který mu dal možnost, aby studoval, přičemž nejvíce si oblíbil studování knih o životě svatých a mučedníků. Ondřej také s velikou horlivostí se modlil k Bohu a s láskou navštěvoval bohoslužby církve. I stalo se jedenkráte, že se mu dostalo nebeského zjevení, po kterém se rozhodl být pro Krista jurodivý**, toto zjevení se mu dostalo ve snu.
Jedenkráte, když stál v modlitbě, blažený spatřil démony a ve strachu skryl se před nimi na svém loži, při čemž usnul. A ve snu zjevily se mu dvě armády, na jedné straně množství mužů černých, mračných a strašných, na straně druhé mužové oblečeni v řízách světlých a zářících. Pak tam ještě spatřil anděla Božího, který držel v rukou dvě podivuhodné a krásné koruny, ten mu řekl, že koruny tyto, nejsou okrasami pozemského světa, ale nebeským klenotem a pokladem, kterým Hospodin odměňuje Svoje vojíny, kteří vítězí nad armádou mračných a strašných. Jdi na dobrý boj, řekl potom anděl Ondřejovi, buď jurodivým pro Mne a mnoho získáš v den Mého Království. A blažený Ondřej poznal, že Sám Hospodin, jej přizval k tomuto zápasu.
Od toho dne začal Ondřej chodit po ulicích města v hadrech, jakoby se pominul na rozumu. Ve dne tedy chodil jako pomatený na rozumu, k večeru pak, oddal se všenoční modlitbě k Bohu. Když takovou proměnu spatřil jeho pán, velmi se tím zarmoutil a jako posedlého jej dal spoutat a odvést jej do chrámu sv. Anastásie, která se ctí jako přímluvkyně a léčitelka zbavených rozumu.
Zde se blaženému zjevila svatá spolu se svt. Janem Zlatoústým, který se jí zeptal: Anastásie uzdravíš li tohoto Ondřeje? Na to mu svatá mučednice odpověděla: uzdravení není potřeba, neboť ho léčil Ten, který mu řekl: buď jurodivým pro Mne. Po druhé dostalo se mu zjevení, kdy se zjevil celý pluk běsů, který na něj zaútočil se záměrem jej zabít, ale zachráněn byl sv. Janem Theologem, při čemž jej nebeský ochránce znovu povzbudil a vyzval na dobrý boj a řekl mu, že mu bude vždy pomocníkem a ochráncem. Po třetí bylo mu zjeveno, jako by byl v císařském paláci před samotným císařem. Ten císař, mu dal ponejprv ochutnat cosi hořkého a řekl: takovéto je i strádání na cestě těch, kteří My slouží v tomto životě. Poté mu dal okusit druhý pokrm, který byl sladší než mana a řekl: takovýto pokrm je připraven pro ty, kteří pracují pro Mne a hrdinně snáší vše až do konce. Zakonči i ty svůj boj hrdinně, tak jako jsi jej započal, něco málo budeš strádat a trpět, ale navěky budeš přebývat v nekonečném životě.
Ondřejův pán bohatý Theognost, když viděl, že ani po čtyřech měsících se jeho služebník nespravil a zůstal nadále bez rozumu, propustil jej a dal mu svobodu.
Blažený Ondřej poté žil bez střechy nad hlavou, běhal po ulicích města, mnoho let snášel posměšky a urážky. Dobromyslně snášel bytí, hlad i žízeň, chlad a horko, prosíce o almužnu, kterou, když dostal, rozdával ji potřebným. Za svoji velikou trpělivost a pokoru, svatý získal od Hospodina dar proroctví a prozřetelnosti, mnohé spasil před duševní záhubou a mnohé co žili nemravně, usvědčoval a napravoval.
V čase modlitby ve Vlachernském chrámu ***, se svatý Ondřej stal důstojným spatřit Přesvatou Bohorodici pokrývající modlící se Svým Omoforem *****. Blažený Ondřej zesnul v pokoji roku 936.
_________________________________________________________

*v některých životech svatých je psáno, že byl Skyth - Skythové, taktéž Skýtové, (řecky Σκύθαι) je souhrnné pojmenování pro příslušníky kočovných kmenů íránského původu, obývajících ve starověku značnou část východní Evropy, přibližně území dnešní Ukrajiny a Ruska, popřípadě dalších států.

**Pro Krista jurodivý – ze slovanského оуродъ – юродъ což značí blázen, hlupák, bláznivý, nerozumný, bez umu.
Být pro Krista jurodivý, jeví se jedním z nejtěžších duševních zápasů, je to oduševnělá vřelá horlivost a plamenná láska k Bohu. Žijíce ve společenství lidí, Ti kdo vzali na sebe tento duchovní podvih tj. zápas a boj, vzdali se a odřekli se jakéhokoli vlastnictví, vzdali se všeho pohodlí a životního blaha, stali se zcela svobodnými od náklonnosti k čemukoli pozemskému, světskému a nakonec žili neméně samotářským způsobem života, jako ti kteří žili v divokých pustinách. Při vší těžkosti tohoto duchovního podvihu, vyžadoval si tento zápas od svatých vyšší moudrosti, aby svoji neslavnost, hanbu či ponížení, proměnili a obrátili ve slávu Boží, v poučení bližním, aby nedopustili to, aby směšné nebylo hříchem, aby to co činili, nestalo se pokušením nebo urážkou a hanbou pro druhé.
Jurodivost pro Krista je záměrná snaha jevit se bláznem, hlupákem a nerozumným v běžném světském chápáni světa, záměrné skrývání osobních ctností a přijetí na sebe sama všech možných urážek a hanby. Hlavním pak cílem tohoto zdánlivého bláznovství - jurodivoství pro Krista – jeví se odhalování vnějších světských hodnot jako dočasných a pomíjejících.

Ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré, a co je slabé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; neurozené v očích světa a opovržené Bůh vyvolil, ano vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic, aby se tak žádný člověk nemohl vychloubat před Bohem.
1. list Korintským 27- 29

*** Vlachernský chrám – Chrám Přesvaté Bohorodice Vlachernské v Konstantinopoli v řečtině: Θεοτòκος τών Βλαχερνών, chrám byl vystaven spolu s monastýrem v pátém století (kolem roku 450) sv. císařovnou Pulcherií (Πουλχερία 399—453; svaté bohabojná Pulcherie její památka je 10. / 23. září) v čest ikony přesvaté Bohorodice, která nalezena císařovnou Eudokií v Jeruzalémě, a odtud byla zaslána do Konstantinopole, kde jí byl vystavěn tento chrám. V tomto chrámu bylo uschováno roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku. Chrám byl roku 1434 zcela zničen Turky, znovu pak byl obnoven, i když už ne v původní velikosti a slávě roku 1867, je jedním z nejvýznamnějších svatyní řeckého pravoslaví.


***** omofor řecky ΩΜΟΦΌΡΙΟ tj. ὦμος — rameno a φόρος — nést, nosit; podle řeckého: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná, také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvší ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou.
Záštita Přesvaté Bohorodice
(památka dle církevního kalendáře 1. října/ to jest 14. října dle světského)

Ač se tento svátek neřadí ke svátkům z „dvanáctera“, je v bohoslužebných knihách nazýván svátkem „velkým“, svátkem plným radosti, naděje a útěchy ve víře. Podle některých autorů byl svátek Záštity (csl. Покров) Přesvaté Bohorodice ustanoven na Rusi, neboť jej dnes již nelze nalézt v řeckých hagiologických pamětních knihách, zato se však nachází v bohoslužebných knihách ruských, pocházejících ze 13. stol. Jeho počátek spadá se vší věrohodností již do tzv. do mongolského období, někdy kolem poloviny 12. stol. Druhá skupina badatelů však zastává názor, že svátek Záštity byl ustanoven ještě v Řecku, odkud jej postupně převzali všichni pravoslavní Slované.
„Panna dnes přebývá v chrámě a se zástupy svatých se za nás neviditelně přimlouvá k Bohu: andělé s archijereji se klanějí, apoštolové s proroky plesají: Bohorodice za nás prosí Předvěčného Boha.“ (kondak, hlas 3.) K tomuto podivuhodnému zjevení Boží Matky došlo v první třetině 10. stol. v Konstantinopoli, ve Vlachernském chrámě, kde bylo dlouho uschováno roucho Přesvaté Bohorodice, její pokrývka hlavy (pokrov) a část opasku, jež sem byly přeneseny v 5. stol. z Palestiny.
V neděli 1. října, časně zrána v den Vzkříšení, během všenočního bdění, když byl chrám zaplněn věřícími, povznesl svatý blažený Ondřej konstantinopolský svůj zrak k nebi a spatřil Bohorodici, jak kráčí ve vzduchu, ozářená nebeským jasem a obklopená anděly a zástupy svatých. Nebeskou Královnu doprovázeli svatý Jan Křtitel a sv. Jan Bohoslovec. Přesvatá Bohorodice sestoupila na zem, poklekla a se slzami v očích se začala modlit za všechny křesťany a takto zůstala na dlouhou dobu pohroužena v modlitbě. Potom vstala, přistoupila k oltáři, a když zakončila modlitbu, sňala z hlavy svou pokrývku a rozprostřela ji nade všemi přítomnými v chrámě, jichž se jí velmi zželelo. Chránila je tak ode všech viditelných i neviditelných nepřátel.
Přesvatá Bohorodice zářila nebeskou slávou a pokrývka v jejích rukou byla světlejší než „paprsky slunce“. Svatý Ondřej s úžasem pozoroval toto podivuhodné vidění a zeptal se tehdy svého učedníka Epifana, pozdějšího konstantinopolského patriarchy, jenž mu stál věrně po boku: „Vidíš, bratře, Královnu a Vládkyni, jak se modlí za celý svět?“ A Epifan mu odvětil: „Vidím, svatý otče, ale rozum mi nad tím zůstává stát.“
Všemi blahoslavená Bohorodice prosila Pána Ježíše Krista, aby vyslyšel modlitby všech lidí, kteří prosebně vzývali jeho svaté jméno a utíkali se k ochraně jeho Matky.
„Králi nebeský,“ pronášela při modlitbě Bohorodice, jež se opět vznášela ve vzduchu spolu s anděly, „přijmi každého člověka, který se k tobě modlí a vzývá tvé jméno na pomoc, aby ode mne neodešel nevyslyšen a neobdarován.“
Svatí Ondřej a Epifan, kteří se stali hodnými spatřit modlící se Bohorodici, „velmi dlouho hleděli na její pokrov - záštitu, jež bylo rozprostřeno nad národem v chrámě. Dokud bylo v chrámě vidět Bohorodici, bylo možné vidět i pokrývku její hlavy, po jejím odchodu však pokrývka z očí věřících zmizel. Ač svůj pokrov Bohorodice vzala s sebou, zanechala na tom místě svou blahodať“. Ve Vlachernském chrámě se zachovala památka na toto podivuhodné zjevení Přesvaté Bohorodice. Ve 14. stol. ruský poutník, písař Alexander, viděl ve Vlacherně ikonu Přesvatá Bohorodice, která se modlí za svět, Bohorodice byla zobrazena tak, jak ji spatřil sv. Ondřej.





Tropar hlas 4.
Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše."

Kondak hlas 3.
Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolové s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.

středa 28. září 2011

Svatá mučednice a kněžna česká Ludmila
(památka dle církevního kalendáře 16. září/ dle světského to je 29. září a v den přenesení ostatků 21. října/ 3. listopadu)

Svatá kněžna Ludmila pocházela ze srbského kmene Pšovanů, sídlícího na území dnešního Mělnicka. Narodila se kolem roku 860 jako dcera knížete Slavibora. Sotva patnáctiletá byla provdána za knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců, prvního historicky doloženého českého panovníka, který s ní zplodil tři syny a jednu dceru. Podobně jako kdysi z národa moábského přišla žena zvaná Rút, z jejíhož potomstva povstal slavný izraelský král David, povolal Bůh i svatou Ludmilu z národa pohanského, aby se stala babičkou slavného křesťanského knížete Václava.
Mladý kníže Bořivoj nalezl duchovní útěchu a poučení v otevřené náruči moravského arcibiskupa Metoděje a spolu se svou ještě mladší chotí přijal z jeho rukou svatou tajinu křtu. Během krátkého života musel první český kníže odvážně čelit mnohým nepřátelům křesťanské víry mezi svými soukmenovci v Čechách. Když ve svých třiceti šesti letech poručil duši Pánu, ujal se vlády jeho syn Spytihněv, po jehož smrti usedl na knížecí stolec další Bořivojův syn Vratislav, otec svatého Václava.
Po svém obrácení svatá Ludmila horlivě napodobovala
svého muže v náboženství křesťanském, každodenně slzami zkrápějíc své líce za to, že kdysi uctívala pohanské modly. V mnohém podobná císařovně Heleně, zakládala za života Bořivojova i za vlády jeho a svých syn křesťanské chrámy a shromažďovala slovanské kněze a kleriky. Zůstávala přitom věrná obřadu slovanskému, zavedenému sv. Cyrilem a Metodějem. Protože nikdy nezapomínala na milosrdenství, jež jí prokázal Hospodin, stala se sama milosrdnou „matkou chudých, nohou chromých, okem slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků a vdov“ (Job 29,15). Své jmění rozdávala ubohým a s láskou se ujímala opuštěných a nešťastných.
Po třiatřiceti letech vlády skonal Ludmilin syn Vratislav a jeho místo zaujal její vnuk Václav, tou dobou ještě chlapec. Božím řízením byl nezletilý panovník spolu se svým bratrem Boleslavem svěřen péči blahoslavené Ludmily. V její blízkosti nabýval vedle moudrosti čerpané ze slovanských knih též moudrosti životní, jejíž příklad mohl spatřovat právě v osobě této pokorné ženy.
Nepřítel lidského pokolení, ďábel, však přispěchal i nyní, neboť nemohl snést, že zbožná služebnice Boží Ludmila vynikala tolika přednostmi. Popudil proti ní vlastní snachu Drahomíru, manželku zesnulého Vratislava, původem z pohanského slovanského kmene Stodoranů. Drahomíra pojala nenávist ke sv. Ludmile a takto se o ní radila se svými rádci: „Proč má být ona mou paní? Zahubím ji, zdědím všechno, co má, a budu neomezeně vládnout.“ Ctnostmi ozdobená Ludmila se však dozvěděla o jejích proradných úmyslech a pravila své snaše: „Netoužím vládnout a nepřeji si mít ani sebemenší část tvé moci. Naopak žádám, abys mi dovolila nerušeně sloužit Bohu až do skonání mých dní.“
S těmito slovy opustila Ludmila Pražský hrad a uchýlila se na hrádek Tetín. Nikým nerušena začala se tu utvrzovat ve znalosti božských věcí a se vzrůstající horlivostí prokazovala dobrodiní chudým. V předtuše svého budoucího umučení povolala k sobě na Tetín zbožného kněze Pavla a vybídla ho, aby sloužil svatou liturgii. Toho dne se upřímně vyzpovídala před tváří Nejvyššího Soudce, milostivého Hospodina, a posílila se přijetím drahocenného Těla a oživující Krve Kristovy. Oděna zbraněmi víry, vytrvávala na modlitbách, poroučejíc svou duši jedinému Bohu.
Zlá předtucha se vyplnila: mstivá Drahomíra poslala své nejhorší a nejdravější velmože Tunnu a Gomona s tlupou na Tetín, aby vykonali podlý čin. Po setmění rozrazili ukrutníci hradní bránu, vylomili veřeje Ludmiliny komnaty a vtrhli dovnitř. Když je kněžna spatřila, pravila: „Bratři, proč jste přišli s takovou zuřivostí? Cožpak jsem vás nevychovávala jako vlastní syny a neobdarovávala jsem vás zlatem, stříbrem a drahocennými rouchy? Dopustila jsem se na vás snad nějaké křivdy, povězte mi!“ Zločinci však nedbali jejích mírumilovných slov, stáhli ji z lože a vrhli na dlažbu. S pláčem je poprosila: „Zadržte, bratři, maličko, aspoň než dokončím svou modlitbu!“ a s rukama rozepjatýma se modlila k Pánu. „Zapřísahám vás, bratři, setněte mne!“ – tak zněla její poslední prosba, vyřčená v touze po přijetí koruny mučednické. Neblazí katané ji nevyslyšeli, vložili na její hrdlo provaz a zardousili ji. Stalo se tak o první hodině rání ze soboty na neděli, dne 16. září roku 920. Oddané služebnici Kristově bylo tehdy jedenašedesát let. Plným právem jí přísluší vytoužená koruna mučednická, nebo jasně praví Písmo svaté: „A jakoukoli smrtí spravedlivý zastižen bude, duše jeho bude občerstvena.“ (Kniha Moudrosti 4,7).
Kněží a poddaný lid se po nelidském zločinu rozprchli porůznu do úkrytů, ve snaze zachovat si holý život. Když vrazi odešli, lidé se s bázní vrátili a pohřbili ctihodné tělo kněžny Ludmily podle křesťanského zvyku. Hroudě zemské se navrátilo to, co je smrtelné, avšak to, co smrti nepodléhá její drahocenná duše, byla přijata v nebi anděly.
Drahomíra se spolu se svými podlými velmoži zmocnila Ludmilina majetku a začala neomezeně vládnout. Nestalo se tak ovšem z Boží milosti, a jak se praví v Evangeliu, „všichni, kteří se meče chopí, mečem zahynou“ (Mat. 26,52). Z touhy po bohatství vznikla smrtelná nenávist mezi kněžnou Drahomírou a bezbožnými Tunnou a Gomonem. Kněžna nakonec dala oba bratry honit jako divou zvěř, až přišli oba o život pozemský i posmrtný. Její strašná zuřivost se obrátila i proti jejich potomkům, jež v jediném dni zahubila od nejmladšího po nejstaršího.
U hrobu nejblaženější mučednice Ludmily se Božím řízením začaly dít podivuhodné zázraky. Ze samotného náhrobku se linula zázračná vůně, jež svou líbezností překonávala všechny vonné látky. Před zrakem přítomných probleskovala u jejího hrobu v nejhlubší noční temnotě nevysvětlitelná světla loučí a svící, planoucích nebeskou září.
Když se o těch divech dozvěděla její vražedkyně, se zlým úmyslem poslala na Tetín několik svých sluhů a poručila jim, aby nad hrobem blažené Ludmily vystavěli baziliku. Nový chrám byl zasvěcen archandělu Michaelovi, aby zázračná znamení nebyla přičítána zásluhám blažené mučednice, nýbrž tomuto vůdci nebeských mocností. Navzdory tomu přicházelo na posvátné místo množství poutníků, aby s bázní uctívali mučednický skon svaté kněžny Ludmily, a stávali se tu svědky mnoha přeslavných zázraků.
Na svatost své babičky se brzy rozpomenul i zbožný kníže Václav. Po prolití mnoha slz a po poradě s kněžími a dalšími zbožnými muži vyslal na Tetín poselstvo s příkazem, aby důstojným způsobem převezli do Prahy kosti nebo alespoň prach z těla svaté kněžny. Poslové se tedy vypravili na místo, aby vykonali příkazy svého pána. Jakmile však shledali, že náhrobní deska, jíž byly velebné ostatky přikryty, se již z části rozpadla hnilobou, ostýchali se ji nadzvednout a chtěli hrobku co nejdříve zavřít.
Proti jejich záměru se postavil oddaný Ludmilin kněz Pavel: „Nikterak se nestane, jak říkáte, nýbrž jak vám poručil kníže! Naleznu-li jen prach zetleného těla, vyzvednu jej.“ Ostatní souhlasili a desku zvedli. Vtom se však dřevo prolomilo a kněz Pavel se i s hlínou propadl na tělo nebožky. Ihned povstal, odklidil hlínu a nalezl Ludmilino svaté tělo – nezpráchnivělé a neporušené, uchráněné jakéhokoli rozkladu. S jakou radostí vzdávali všichni díky Bohu, když byly svaté ostatky vyzvednuty z hrobu, zahaleny do drahocenných tkanin a postaveny na místo před oltářem! Zakrátko se již ubíralo poselstvo s tělem svaté kněžny zpět k Pražskému hradu. Tělo blažené služebnice Boží Ludmily bylo nalezeno ve středu dne 19. října 925 ve dvanáct hodin. Do Prahy je pak s velkým jásotem přenesli v pátek 21. dne téhož měsíce.
Ještě než poselstvo se svatými ostatky dorazilo k branám města, spěchali služebníci, aby radostnou novinu oznámili knížeti Václavovi. Nalezli ho ještě spícího, ihned však vstal, odebral se do chrámu a vzdal vřelé díky Kristu za tak veliké dobrodiní. S rozedněním svolal Václav kněžstvo a zástup věřících a s obrovským průvodem vydal se jezdcům v ústrety. Za zpěvu žalmů a duchovních písní byly svaté ostatky i se svými nosiči vyzdviženy na ramena davu a vneseny do chrámu sv. Jiří, zbudovaného ještě knížetem Vratislavem. Tělo blažené Ludmily bylo vystaveno před oltář, aby všichni věřící i nevěřící viděli, že je zachováno neporušené, bez jakékoli úhony. Každý se mohl přesvědčit, že Ludmilino tělo, vlasy i šaty vypadají tak, jako by byla světice pohřbena právě toho dne. Národ se jednomyslně shodl na tom, že je hodna veškeré chvály a pocty.
Avšak jakmile začali s kopáním hrobu, objevila se ve vykopané jámě voda. Usoudili tedy, že je to místo nevhodné pro Kristovu služebnici. Jáma byla tedy znovu zasypána a schrána se vzácnými ostatky umístěna nad ní: všichni vyčkávali na Boží zásah.
Po čase vypravil kníže Václav posly k řezenskému biskupu Tutonovi, aby se s ním poradil, co konat. Tuton odpověděl slovy sv. Písma: „Země jsi a v zemi se navrátíš, prach jsi a v prach se obrátíš“ (Gen. 3,19) a nařídil tělo
odevzdat zemi a vyčkat až do druhého příchodu Kristova; sám totiž nebyl zcela přesvědčen o svatosti mučednice Ludmily. Nato se kníže pokorně obrátil na biskupa a snažně ho prosil, aby ráčil zavítat do Prahy, sám tělo pochoval a vysvětil baziliku, která doposud neměla biskupského svěcení. Biskup Tuton poslal jen svého spolubiskupa, který nejprve vysvětil chrám sv. Jiří a po šesti dnech dal uložit do země svaté Ludmilino tělo. A tu se stala podivuhodná věc: na místě, kde se dosud objevovala voda, se po příjezdu biskupa a vysvěcení baziliky již neukázala. Tak byla svatá Ludmila pohřbena s největším požehnáním jako ta, jíž spolu se všemi svatými přísluší místo po pravici Kristově.
Další zvláštní zázrak se udál v den prvního výročí přenesení svatých ostatků. Podle křesťanského obyčeje se u hrobu svaté mučednice shromáždilo množství kněžstva. Modlitba již byla skončena a všichni zasedli ke stolu, aby svá těla osvěžili pokrmem. Tu se objevil před vchodem do baziliky jeden chlapec, celý pokřivený zhoubnou
nemocí, a začal vzývat zásluhy vzácné paní Ludmily a velebit moc Kristovu. Rázem byl zázračně napřímen a plně navrácen tělesnému zdraví.
Mnozí vzdávali Kristu Bohu chválu za to, že skrze svou služebnici projevil svou božskou moc. Svatost a zázraky provázely úctu k naší české ženské světici po celá staletí. „Spravedlivý nepohne se na věky, ale v paměti bude žít věčně,“ zpívá žalmista David (Ž 112,6), a jeho slova platí beze zbytku i pro sv. Ludmilu. Nic na tom nezměnily ani krušné časy, v nichž měla být posmrtná památka české světice násilně potlačena. Záhy po velkém schizmatu v roce 1054 byl západní, tedy latinskou církví zcela zakázán nejen slovanský obřad, ale vše, co bylo spojeno s východním křesťanstvím. Vztahovalo se to přirozeně i na stoupence cyrilometodějského směru v Čechách. Proto i sv. Ludmila – jako zastánkyně východního obřadu, ctěná v té době jak na východě, tak na západě měla nyní upadnout v zapomnění. Je zaznamenáno, že sám pražský biskup Heřman (1099 – 1122), Němec z Lotrinska, když se v jeho přítomnosti jedna česká šlechtična zmínila o svaté Ludmile, prý vykřikl: „Nemluv, paní, o její svatosti!“ Šlechtična tedy biskupa vyzvala, aby prověřil zkouškou ohně Ludmilin závoj.
Oheň mu nijak neuškodil a svatost kněžny Ludmily byla zázračně potvrzena. O neporušenosti závoje se ostatně mohli přesvědčit i archeologové, kteří na počátku 20. století zkoumali hrob české kněžny, a konečně i návštěvníci výstavy Střední Evropa v roce 1000, jež proběhla na počátku 21. století v areálu Pražského hradu.
Ostatky sv. mučednice Ludmily se v současné době nacházejí za železnou ohrádkou v boční apsidě baziliky sv. Jiří na Pražském hradě.
Brzy po přenesení ostatků kněžny Ludmily z Tetína do Prahy a pravděpodobně ještě za života sv. Václava byl sepsán staroslovanský život a umučení kněžny Ludmily. Toto vůbec první literární dílo vzniklé na území Čech, sepsané knězem slovanského obřadu (snad přímo knězem Pavlem), mělo sloužit předně k šíření její svatosti. Ve své původní, slovanské formě se nezachovalo a dnes známe jen jeho zkrácený výtah v podobě tzv. Prologu o sv. Ludmile, nalezeného na Rusi, kam se úcta ke sv. Ludmile šířila již v 10. století. Českého srdce se bolestně dotýkalo, že mělo být připraveno o svou velkou světici, a proto byla záhy po slovanském životě sepsána i latinská obrana její úcty a později i tzv. Kristiánova legenda o životě a umučení sv. Václava a jeho babičky Ludmily.
Rozpomeň se, ó země Česká, jak drahocenným darem jsi byla obdařena, jak jasnými paprsky jsi ozařována, jak mocná ochránkyně svou přímluvou tě podporuje! Rozpomeň se a pochopíš, k jak nesmírné radosti a veselí se ti naskytuje příčina. Ať všechny tvé chrámy světí tento velký svátek, a srdce plesá ve svatém jásotu, ať se kněží i věřící lid, staří i mladí, bohatí i chudí radují z této sváteční nádhery! Ať se otevřou ústa kazatelů ke cti a chvále bohabojné kněžny, o jejíž svatosti nás poučily božské zázraky! Vždyť šiřitelka víry a matka slovutná, svatá Ludmila, mučednice a kněžna česká, s láskou se u Boha přimlouvá za nás všechny, kteří ctíme její blaženou památku.

přepis podle: Dobrý Pastýř č. 5 podle slovanského Prologu, latinských legend

Tropar hlas 1.
Zanechavši temnotu modloslužby, s horoucí láskou přijala jsi světlo pravoslavné víry Kristovy; zjevila ses, Ludmilo, jako hvězda jitřní, a světlem svatosti své den pravé bohoúcty v české zemi jsi započala. Matko chudých, podporo ochromených, světlo slepých, utěšitelko zarmoucených, rosou modliteb svých před Hospodinem zavlaž milostivě srdce lidu svého ve víře netečná a zarmoucená, a zjasnivši oči naše, nedejž nám zahynouti od nepřátel našich.

Kondak hlas 4.
V utrpení svém zazářila jsi skvostně, mučednice Ludmilo, prolitím své krve ses okrášlila a jako krásná holubice jsi k nebi vzlétla; přimlouvej se tedy stále, za uctívající tebe.


MODLITBA SVATÉ MUČEDNICI
A BOHABOJNÉ KNĚŽNĚ LUDMILE ČESKÉ

Ó svatá služebnice Kristova, kněžno a mučednice Ludmilo, prvosvětice země České a klenote sídelního města Pražského, vroucí naše přímluvkyně před Hospodinem! Pohleď na nás, mnohými hříchy obtížené, jak se ti pokorně koříme a modlíme se: nedopusť, abychom zahynuli v bažině hříchů našich, ale povznes prosebný svůj hlas k Hospodinu, aby se nad námi smiloval a daroval nám pokání. Ó nejshovívavější máti Ludmilo! Nezapomeň navštěvovat dítka svá, ačkoli ses od nás přenesla do nebeských příbytků, spolu se svým vnukem, svatým mučedníkem Václavem. Modlíme se k tobě, svatá babičko Václavova: vypros i nám hříšným požehnání Boží pro naše děti i pro nás všechny, abychom i my, tolik hříšní, vzdali díky Hospodinu za dar jeho blahodati a abychom s tebou oslavili Otce i Syna i Svatého Ducha, i tvou velkolepou záštitu na věky věkův. Amen.

Modlitba z Akathistu ke sv. Ludmile, překlad žalmista Jaroslav Černocký
Světitel a mučedník Kyprián(Cyprián) a mučednice Justýna
(památka dle církevního kalendáře 2. října/ to jest 15. října dle světského)

Ve třetím století, za časů vlády římského císaře Decia (Gaius Messius Quintus Traianus Decius, římský císař 249–251) žil v Antiochii pohanský mudrc, věhlasný mág a čaroděj, Kyprián. Ten od dětství sloužil knížeti tmy, předkládal mu oběti, zcela se oddal do jeho moci. Mnozí se na něho pro jeho umění obraceli a on jim pak pomáhal svojí ďábelskou silou.
V Antiochii pak také, žila i dívka jménem Justýna se svými rodiči Edesiem a Kleodonijí. Její otec Edesij byl také pohanským knězem, tak jako Kyprián, a celá rodina Edisea byli bezbožní pohané. Stalo se však, že když se dívka Justýna procházela po městě, navštívila několik křesťanských chrámů, poznala křesťanskou víru, obrátila na víru v Krista i svého otce i matku. Všichni pak spolu přijali křest od biskupa Optatuse.
I stalo se jedenkráte, že kvůli Justýně, která byla nesmírně krásná, přišel za čarodějem Kypriánem, mladík Aglaidus, syn bohatých a významných měšťanů. Ten nejprve přišel za Justýnou sám a žádal po ní, aby se stala jeho ženou, neboť byl poražen její krásou. Justýna mu však na jeho návrh odpověděla: Ženichem mým je Kristus, Jemu já sloužím a pro Něj zachovám svoji čistotu. A tak, když Aglaidus viděl, že Justýna jeho návrhům je neoblomná, doufal, že mu pomocí kouzel pomůže Kyprián.
Kyprián, který byl vyhlášený svým magickým uměním, vyvolával zlé duchy, kterými chtěl spoutat duši a tělo panny, aby ta pak byla svolná nečistým žádostem Aglaiduse. Všechna snaha a um Kypriána se minuli účinkem, Justýna se chránila znamením svatého kříže, půstem a modlitbou a takto s pomocí Krista Spasitele zvítězila nad jejich marnými snahami. Tehdy se Kyprián rozzlobil, že prostá křesťanská dívka předčila jeho vědění a jeho proslulou a všemi chválenou kouzelnou moc. I začal se Justýně mstít, poslal nejprve na ní mor a jiné nemoci, poté, když se to minulo účinkem tak svými kouzly proklel i celý dům Justýny, a když ani to nebylo nic platné, tak proklel i celé město. Justýna se však nepřestávala modlit, naopak ještě horlivěji se modlila ke svému Spasiteli. Když celé město vidělo, co se stalo po modlitbách Justýny, oslavovali Krista a mnoho jich přijalo svatý křest.
A samotný Kyprián, když spatřil marnost svého snažení a nemohoucnost svých kouzel, nakonec poznal moc svatého kříže, vyznal se ze všeho zlého, co učinil před místním biskupem Anthimosem, všechny své knihy, kterými se pyšnil, mu dal ke spálení a prosil jej, aby ho pokřtil.
A Kyprián změnil svůj život, sedm dní po svatém křtu, byl postřižen na čtece, za dvacet dní nato byl rukopoložen na hypodiákona, za třicet dní na diákona a rok po svém křtu přijal tajinu kněžství. Po nějakém čase byl ustanoven biskupem a žil svatým životem zbožného křesťana tak, že jeho nový život mohl být srovnáván s životy velkých světců.
Při pronásledování křesťanů za doby vlády císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), Kypriána a Justýnu pomluvili a vsadili do vězení. Poté přikázali svatého Kypriána pověsit a trhat mu jeho tělo, Justýnu pak nepřestajně být přes ústa a oči, po hrozných mučeních a strádáních, je poté společně hodili do vařícího kotle, ten jim však nic zlého k údivu všech neučinil a nakonec oba dva svatí mučedníci, byli odsouzeni k setnutí hlavy mečem *. Když nevinou smrt mučedníků, viděl všemu mučení přítomný vojín Theoktist, i on se vyznal, že je křesťan a i on nakonec přijal mučednickou smrt.
Těla mučedníků, byla po šest dnů ponechána na místě jejich strádání. Poté pak, nějací poutníci, tajně vzali ta těla a odvezli je do Říma, kde je oddali na chránění jedné svaté a zbožné ženě Rufíně. Ta zbožně a se svatou úctou pohřbila těla svatých mučedníků svt. Kypriána, Justýny a Theoktista. Na jejich hrobě stala se mnohá uzdravení těm, kteří k nim s vírou přicházeli. Modlitbami těchto svatých mučedníků, nechť Hospodin uzdraví i naše nemoci tělesné i duševní. Amen.

*Svatí mučedníci přijali strádání pro Krista ke konci třetího nebo na počátku čtvrtého století, za časů císaře Diokleciána. Pochvalné slovo k těmto svatým mučedníkům sepsal svt. Řehoř Bohoslov.