pondělí 16. září 2019


Svatá a blažená Matrona Moskevská
památka 23. února / 8. března v den nalezení (vyzdvižení jejích ostatků v roce 1998) a 19. dubna / 2. května v den jejího zesnutí

Blažená Matrona se narodila roku 1881 ve vesnici Sebino v Epifanovském Újezdu, v Tulské gubernii v Rusku. Tato vesnice se nachází 20 km od Kulikova pole[1]. Její rodiče Dimitrij a Natálie Nikonovi byli rolníci, lidé zbožní, poctivě pracující, přesto však žijící velmi nuzně a bídně. V rodině Nikonových už byly před narozením Matrony tři děti: synové Ivan a Michail a dcera Marie. Když se Matrona narodila jako čtvrté dítě, její rodiče už nebyli nejmladší. Z důvodu bídnosti svého živobytí bylo čtvrté dítě jen dalším hladovějícím ptáčátkem k živení navíc. Proto se matka rozhodla zbavit se ho. O zabití ještě nenarozeného dítěte v matčině útrobě nemohlo být ve věřící rodině ani řeč, existovalo však mnoho útulků pro sirotky, opuštěné a nezaopatřené děti, kde byly děti vychovávány z prostředků dárců. Maminka Matrony se rozhodla dát své budoucí dítě do útulku knížete Golicina v sousední vesnici Bučalki. Zdál se jí však podivuhodný sen. Ještě nenarozená dcera (Matrona) se tehdy zjevila ve snu své matce v podobě bílého ptáčka s lidskou tváří, avšak se zavřenýma očima, a sedla si na její pravou ruku. Maminka Matrony přijala tento sen jako znamení a nakonec odmítla dát své dítě do útulku. Přesto, že se jí dcera narodila slepá, její matka však hluboce milovala své „nešťastné dítě“.
Při křtu bylo děvčátko pojmenováno po ctihodné Matroně Cařihradské (památka 9. října / 22. listopadu). Když se konal křest, stali se lidé v chrámu svědky něčeho zvláštního: když kněz ponořil dítě do křtitelnice, náhle se nad ním objevil blahovonný lehký opar. Toto dosvědčil také příbuzný blažené Matrony – Pavel Ivanovič Prochorov, který byl při křtu přítomen. Kněz otec Vasilij, kterého věřící ctili jako spravedlivého a blaženého, byl tím, co se stalo, tak udiven, že pravil: Mnoho jsem pokřtil dětí, ale něco takového vidím poprvé, to děťátko bude svaté a řekne, kdy přijde mé skonání. Tak se i v budoucnu skutečně stalo: jedné noci řekla malá Matrona své mamince, že otec Vasilij už zemřel. Překvapení a vyděšení rodiče běželi do domu kněze, a když tam přiběhli, ukázalo se, že otec Vasilij právě zemřel.
Lidé také říkali o jejím tělesném znaku Božího požehnání, na hrudi mělo děvčátko výstupek ve tvaru křížku, rukou nestvořeného křížku. Matrona nebyla jen slepá, ona dokonce neměla oči vůbec (trpěla Anoftalmií, tj. narodila se bez očí). Oční jamky byly zakryty semknutými víčky, tak jako u bílého ptáčka, jakého viděla její maminka ve snu. Pán jí však daroval duchovní zrak. Ještě v dětství, po nocích, vždy když rodiče spali, malá Matrona přicházela do modlitebního rohu, brala si ikonky, stavěla je na stůl a tam si s nimi hrála.
Když jí bylo sedm nebo osm let, objevil se u ní dar předvídání (věcí budoucích) a uzdravení nemocných. Mnoho lidí přicházelo k malé Matroně se svými nemocemi, neštěstími a zármutky, a ona, majíce zastání a přímluvu před Bohem, pomáhala mnohým z nich v jejich těžkostech.
Když byla trochu starší, naskytla se jí možnost cestovat. Dcera místního statkáře, zbožná a dobrá dívka Lýdie Jankova, brala Matronu s sebou na pouti: do Kyjevo-pečerské Lávry, Trojicko-sergijevské Lávry, do Petrohradu a dalších měst, ale i na jiná svatá místa na Rusi.
Uběhl nějaký čas a ve svých sedmnácti letech přestala Matrona chodit, nemohla se již vůbec postavit na nohy. Sama blažená později říkala, že i v tom byla Boží vůle, a až do konce svého života už jen seděla. Takto seděla v různých domech a bytech, tam, kde našla útočiště po celých dalších padesát let. Nikdy však na své neduhy nereptala, ale pokorně nesla tento svůj těžký kříž, který jí byl Bohem dán.
Pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve vesnici Sebino byla jednou na naléhání blažené Matrony napsána ikona Matky Boží s názvem „Hledající ty, kteří hynou“[2]. Stalo se tak, že jedenkráte Matrona poprosila, aby věřící řekli knězi, aby jí půjčil knihu, která se nachází v té a té polici a ve které je zobrazena ikona Matky Boží „Hledající“. Kněz se tehdy velmi podivil, knihu jí však zapůjčil. Matrona řekla mamince: Maminko, takovouto ikonu nechám napsat. Její matka odpověděla: A čím za ni asi tak zaplatíme? Matrona na to řekla: Maminko, mně se stále ve snu zdá o této ikoně, Matka Boží chce do našeho chrámu. Ženy, se kterými chodila do chrámu a které jí tam i odnášely, začaly s jejím požehnáním sbírat peníze k sepsání této ikony po všech vesnicích. Mezi všemi těmi, kteří dali milodar na ikonu, byl i jeden muž, který zpočátku nechtěl, ale nakonec dal aspoň jeden rubl, a také jeho bratr, který dal, byť jen z legrace, jednu kopějku. Když sbírku přinesli k Matroně, tak blažená mezi penězi tyto dvě mince našla, dala je matce a řekla: Maminko, vrať jim je zpět, vždyť oni ty ostatní peníze kazí. Když už bylo nashromážděno dostatek peněz, dali zakázku na ikonu jednomu malíři, jehož jméno zůstalo neznámé. Matrona se jej zeptala, zda může takovouto ikonu udělat, a on jí na to odpověděl, že ikony píše stále, a něco takového že dělá běžně. Matrona jej poté požádala také o to, aby šel ke zpovědi, učinil pokání, přijal svaté tajiny, a takto připravený aby začal psát ikonu Matky Boží. Znovu se jej poté zeptala, zda ikonu napíše. Malíř jí odpověděl, že ano, a začal pracovat na svém díle. Uběhl nicméně nějaký čas a malíř přišel k Matroně a řekl jí, že se mu nic nedaří. Na to mu Matrona odpověděla: běž do chrámu a vyznej se ze svých hříchů. Ještě mu naznačila jeden jeho dřívější hřích a dokonce i to, čeho se týkal a že ho u zpovědi vůbec nevyznal. Malíř byl ohromen, nevěděl, odkud to může Matrona vědět, a proto odešel ke knězi, učinil pokání, přijal svaté tajiny a potom poprosil o odpuštění také Matronu. Ona mu na to řekla: Jen jdi, jdi, teď už napíšeš ikonu Královny Nebeské. S touto ikonou, která se proslavila jako divotvorná, se pak Matrona nerozloučila až do konce svého života, pro chrám potom nechala napsat ikonu druhou.


V roce 1912 zemřel otec Matrony Dimitrij Nikonov. Po revoluci se Matrona a její kamarádka Lýdie, když zůstaly bez střechy nad hlavou, rozhodly, že odjedou do Moskvy, kde budou hledat práci i stravu. Takto se Matrona ocitla kolem roku 1925 v Moskvě, kde žila, jak jen se dalo, u přátel, u známých, ne však u svých bratří, kteří se stali bolševiky.
V tomto velkém hlavním městě bylo mnoho nešťastných, bezradných, ale i těch, kteří odpadli od víry, a také duchovně nemocných lidí s těžkými a strašnými myšlenkami. Matrona žila v Moskvě kolem třiceti let, sloužila duchovně a modlitebně lidem, kdy mnohé svou obětavou službou zachránila od záhuby a přivedla je ke spáse. Toto byl nový počátek v jejím duchovním životě. Stala se z ní poutnice bez domova. Mnohokrát musela žít u lidí, kteří se k ní odnášeli nepřátelsky. Putovala po přátelích a známých, bydlela v různých domcích, bytech a sklepích.
Do 2. světové války žila Matrona u kněze Vasilije, manžela její pomocnice Pelagie, ale jen do té doby, dokud byl na svobodě. Potom žila v Sokolnikách, v boudě ztlučené z desek, ve sklepě pod bytem své neteře, ale i na mnoha dalších místech v Moskvě i v jejím okolí. Nejdéle pak žila na Arbatu. V Moskvě žila téměř všude bez povolení k pobytu, několikrát se ji proto pokusili zatknout. Některá místa, kde Matrona bydlela, pak opouštěla brzy sama, protože poznala nadcházející těžkosti ještě před příchodem milicí (tj. členů domobrany). Tímto způsobem zachránila mnohdy od represí i ty, kteří jí u sebe nechávali bydlet. Jednou se pak stalo, že milicionáři, který přišel Matronu přímo zatknout, Matrona řekla: Běž, běž, utíkej domů, tam tě je třeba! A já, slepá, já ti nikam neuteču, sedím na posteli, nikam nechodím. Milicionář Matronu poslechl, přiběhl domů, kde se jeho žena celá popálila od kotle. Povedlo se mu jí však odvézt hned do nemocnice. Když přišel milicionář druhý den do práce, ptali se ho, zda už předvedl na komisařství tu slepou, a on na to pravil: Tu slepou už nikdy zatýkat nebudu, kdyby mně totiž neupozornila, ztratil bych ženu, jen taktak se mi ji podařilo dovézt do nemocnice.
Na počátku roku 1941 blažená Matrona předpověděla: Bude válka. My ale zvítězíme. Moskvy se nepřítel nedotkne, bude jen trochu hořet. Není třeba opouštět Moskvu.
Její vnější, pozemský život ubíhal prostě. Přijímala lidi, kteří za ní přicházeli, skoro vždy u ní někdo byl, nezůstávala nikdy sama, až v noci, v tichu a pokoji, to se potom nejvíce a nejusilovněji modlila. Tak jako dřívější svatí ani blažená Matrona nikdy skutečně nespala, vždy byla jen obrácená na bok a dřímala. Někteří k Matroně přicházeli jako k léčitelce a doufali jen v uzdravení tělesných těžkostí, ona se však vždy starala nejprve o to, aby se člověk v těžkostech a souženích obrátil k Bohu, k Církvi, a ve svých těžkostech anebo v těžkostech svých bližních spatřoval pobídku od Boha, aby se člověk zastavil ve svém ukvapeném životě a ohlédl se, kam jde, a zda to, co dělá, je tak, jak má být. Ti, kteří se k ní obraceli nejdříve jako k léčitelce pozemských neduhů, zjišťovali, že před nimi „sedí“ člověk neobyčejný, Boží svatý, a sami se díky ní obraceli k Bohu a k Jeho svaté Církvi.
Proč a s čím přicházeli lidé za blaženou Matronou? S obyčejnými těžkostmi a neštěstími běžného člověka: tu s nevyléčitelnou nemocí, jindy při hledání ztracených věcí, někdy za radou, když muž odešel od rodiny, nebo když se děvče nešťastně zamilovalo, ale také při těžkostech v práci či její ztrátě… Blažená Matrona přijímala všechny své návštěvníky, svou pomoc neodmítala nikomu. Když svými přímluvami uzdravovala nemocné, žádala od nich jen víru v Boha a nápravu života. Jedné nemocné, která byla potom uzdravena, se ptala, zdali věří, že Pán má moc ji uzdravit. Druhé řekla, aby od toho dne už nevypustila ani jednu nedělní bohoslužbu, na každé aby se zpovídala a přijímala svaté Dary, dalším potom, kteří spolu žili v občanském sňatku, dávala poučení, aby se nechali oddat také v Církvi.
Lidé na Matronu vzpomínali jako na malinkou ženu, malou jak děťátko s dětskými ručkama, vždy sedící se zkříženýma nohama. Měla dobrou, světlou tvář, laskavý hlas, kterým mnohé utěšovala. Vždy uklidňovala nemocné a lidi zoufalé. Pohladila je po hlavě, žehnala jim znamením kříže, řekla pár slov na povzbuzení, někdy zažertovala, někdy přísně hubovala a poučovala, dávala napít svěcené vody.
Jedna dívenka, která chtěla velmi vědět, co dělá Matrona po nocích, potom viděla, jak celou noc činila poklony a neustále se modlila. Neustálá modlitba jí byla oporou, aby mohla nést svůj kříž služby a pomoci lidem. Blažená Matrona nebyla duchovní učitelkou a ani ona sama se nesnažila nikoho poučovat. Byla vždy spíše máloslovná, především a hlavně odpovídala na otázky příchozích, dávala konkrétní radu, jak postupovat v té či jiné situaci, modlila se a žehnala. To, co ale radila vždy, bylo neodsuzovat bližní, snažit se vidět svoje hříchy. Učila druhé oddat sama sebe do Boží vůle, neustále se modlit, doslova žít s modlitbou. Radila také, aby lidé často činili znamení kříže nad sebou samým včetně věcí, které člověk používal. Přijímat svaté Kristovy Tajiny, mít rád a odpouštět starým a nemocným. Učila, jak zachovat modlitební bdělost při bohoslužbě, nedávat žádný význam snům, které se lidem zdají, trpělivě snášet těžkosti života každého křesťana.
Jejím posledním pozemským příbytkem bylo moskevské předměstí Schodňa, kde žila u vzdálené příbuzné. I zde si k ní lidé našli cestu a přinášeli s sebou své těžkosti, zármutky a žaly, a ona je utěšovala.
Do konce svých pozemských dní se blažená Matrona zpovídala a přijímala svaté tajiny od kněží, kteří za ní přicházeli. Pokorná a smířená se však stejně jako i ostatní lidé bála smrti, a svůj strach nikdy před bližními neskrývala. Když jí přišel vyzpovídat jeden kněz, otec Dimitrij, znepokojovala se, zda má správně složené své ruce. Kněz se jí zeptal: To se i vy obáváte smrti? Bojím se, odpověděla. Blažená Matrona předpověděla den své smrti a lidi přijímala až do posledního dne svého života. Dne 2. května roku 1952 blažená Matrona zemřela. Ještě před smrtí řekla: Přicházejte za mnou všichni a říkejte mi jako živé o svých zármutcích, těžkostech, a já vás uvidím, uslyším a budu vám pomáhat. Pohřeb byl vykonán v moskevském chrámu Položení čestné řízy Kristovy protojerejem Nikolajem Golubcem. Starice Matrona byla pohřbena 4. května v Neděli svatých žen myronosic na Danilovském hřbitově, a na její pohřeb přišlo velké množství lidí. Od těch dob, co zesnula, tak na její hrob vždy přicházely zástupy věřících.
S požehnáním patriarchy Alexije II. byly dne 8. března roku 1998 vyzdviženy tělesné ostatky blažené Matrony a nejprve přeneseny do moskevského Danilovského monastýru a potom do chrámu Záštity Matky Boží, stejnojmenného monastýru v Moskvě, kde byly uloženy do stříbrné schrány.
V souladu s Boží vůlí a vírou zbožného křesťanského lidu byla blažená Matrona slavnostně připočtena k zástupu místně ctěných svatých 2. května roku 1999. V říjnu roku 2004 se pak uskutečnilo její celocírkevní svatořečení. Její svaté ostatky se nyní nacházejí v monastýru Záštity Matky Boží v Moskvě.

Modlitba
Blažená matko Matrono, vyslyš a přijmi nyní nás hříšné a modlící se k tobě. Ty, která jsi přivykla ve svém životě přijímat a vyslechnout všechny strádající a zarmoucené, kteří se utíkali s vírou a nadějí k tvému zastání a pomoci, která všem udílíš brzkou pomoc a zázračné uzdravení. Nechť i nyní neustane tvé milosrdenství k nám nedůstojným, kteří toneme v mnohých starostech tohoto marnivého světa a kteří nenacházíme pražádné útěchy a soucitu v duševním zármutku a v tělesných nemocech. Uzdrav naše nemoci, zbav nás pokušení a mučení ďáblova, které strašně proti nám povstávají. Pomoz nám nést náš životní kříž, snášet všechny těžkosti tohoto života a neztratit v něm podobu Boží. Dej, abychom až do konce našich dní zachovali víru pravoslavnou, pevnou naději na Boha a nelicoměrnou lásku k bližním. Pomoz nám po odchodu z tohoto života, abychom dostihli Království nebeské a abychom mohli se všemi, kteří se Bohu zalíbili, oslavovat milosrdenství a dobrotivost Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Ostatky svaté blažené Matrony Moskevské
____________________________________________________________

[1] Kulikovo pole, jinak též Kulikovské pole, je místo bitvy, při níž roku 1380 Dmitrij Ivanovič řečený Donský rozdrtil Tatary – tzv. Zlatou hordu. Pole se nachází v rovině Tulské oblasti Ruska při ústí Něprjadvy do Donu.

[2]  Název ikony v církevní slovanštině: Взыскание погибших a její překlad do angličtiny: Seeker of the Perishing či Icon of the Mother of God “the Seeker of the Lost”




Zdroj:

pondělí 2. září 2019


CTIHODNá Sofie z Klisuri
Novodobá velká asketka a žena Myronosice (1883 – 1974)
památka 23. dubna/ 6. května

Svatá gerontisa (starice[1]) Sofie žila v Monastýru Panagie Klisurské[2] v Západní Makedonii v Řecku, na tomto spořádaném a čestném místě Ducha Svatého, kde přebývala v hluboké a nedílné jednotě s Pánem.
Světským jménem Sofia Chotokuridu[3], nová asketka z Klisuri, pocházející z Pontu, byla ženou, která se z lásky ke Kristu a ve snaze překonat hřích a hříšné vášně stala novou jurodivou naší doby, tzv. „bláznem pro Krista“.
Tato významná postava duchovní dokonalosti a svatosti, asketka z Klisury, se před námi zjevila, aby nám odhalila polární hvězdu spásy skrze svůj neporušený a Bohu podobný život, v němž se odrážela dvojí láska, jak k Bohu, tak i ke každému bližnímu.
Starice Sofie pokořila své vlastní já svou vytrvalou a neustálou askezí a tvrdým způsobem života, aby povstala v očích svého nebeského Ženicha, a od Něho tak získala „odplatu svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3,14). Svým svatým způsobem života nejprve oslavila Boha, aby byla vzápětí od Boha oslavena skrze Jeho milost, kterou přijala, aby se přimlouvala za všechny současné v tomto světě zápasící křesťany, bojovníky pravé zbožnosti a svato otcovské tradice.
Stejně jako dávní „blázni pro Krista“[4] také Sofie svým chováním zesměšnila všechen světský přepych a pohodlí tohoto světa, aniž by věnovala pozornost posměškům, kterými byla stran okolního světa mnohdy častována. Žila blízko obyčejných a hříšných lidí, svých spoluobčanů, které nesmírně milovala, ač žila na vzdáleném místě jako asketka. Hlavním smyslem jejího specifického zápasu však bylo, aby zakryla svou modlitbou hřích a přivedla hříšníky blíže k Boží milosti.

Sofie vždy následovala literou i duchem slova a učení svatých Otců, jež nás učí, abychom nenáviděli hřích, ale milovali hříšníky. Její zvláštní způsob askeze, jak ji sama vykonávala, je ojedinělým případem Boží lásky a vyžaduje silnou povahu, mužné chování, které se neshoduje s ženskou přirozeností. Vyžaduje však silnou přítomnost Ducha Utěšitele, který vždy nahrazuje každý lidský nedostatek.
Starice Sofie, dcera Amanatia a Marie Saulidisových, se narodila v roce 1883. Její domovinou byla krví zbrocená oblast Pontu, která dala vzejít tolika svatým naší Pravoslavné církve. Sofie pocházela z obce Saris-Pappa v Trapezuntu. V roce 1907, ve věku 24 let, se vdala za Jordána Chotokuridise z Togrulu (Ardassy) v Pontu, s nímž počala v roce 1910 jediné dítě, které ale již v roce 1912 tragicky zemřelo. Také jejího manžela stihl krutý osud. Byl ztracen a stal se nezvěstným poté, co byl odveden, aby pracoval v hrozných podmínkách pracovních táborů daleko v hloubi Pontu. Tyto události vedly Sofii k hlubokému pokání a rovněž k celoživotnímu zasvěcení se umění askeze.
Tedy již v Pontu, ve své první vlasti, začala Sofie svůj asketický zápas. Daleko od svých příbuzných, sama na horách. Při jednom z tehdejších pronásledování pontských Řeků ze strany Turků (tzv. Četů, řec. Tsétes[5]) se Sofii zjevil svatý Georgios a odhalil ji blížící se nebezpečí. Řekl jí, aby varovala vesničany, aby se ukryli. Tak se i stalo, a celá vesnice byla díky tomuto působení shůry a svatosti mladé Sofie nakonec zachráněna.

Od vyhlášení první světové války, konkrétně od roku 1914 až do roku 1923, žila Sofie po přesídlení a výměně obyvatelstva z Malé Asie jako uprchlík u svých příbuzných v řeckém městě Anarrachie v Ptolemaidě. Zde procházela mnoha zkouškami jako např. ztrátou svého manžela, smrtí svého otce, pronásledováním, strádáním a všeobecnou bídou. Lze proto říci, že právě zde její duše procházela očistou, jak se „čistí zlato v peci“. Slovo Apoštola Pavla je zde na místě a je zcela výmluvné: „Opuštěni, souženi, a zle s nimi nakládáno, jichž to nebyl svět hoden, po pustinách bloudíce, i po horách, a jeskyních, i v doupatech země. A ti všickni svědectví dosáhše skrze víru, neobdrželi zaslíbení, protože Bůh něco lepšího nám obmýšlel, aby oni bez nás nepřišli k dokonalosti.“ (Žid 11,38-39)
Následující příběh vypráví o cestě uprchlíků z Malé Asie do Řecka v roce 1919:
„Na moři tehdy došlo k velkému vlnobití: pasažérům na jejich lodi hrozilo, že se mnohokrát potopí. Nakonec byli zachráněni. Kapitán, učinivše znamení kříže, prohlásil: Ve svém středu jste měli nějakého člověka spravedlivého (svatého), a ten vás zachránil. Všechny oči pak upřeně pohleděly na Sofii, která osaměle seděla v jednom rohu lodi a nepřestávala se modlit po celou dobu této obtížné plavby. Toto vyprávění existuje také nahrané na magnetofonovém záznamu, v němž sama (Sofie) vypráví následující události:
– Vlny se zaplnily anděly a sama Přesvatá Panagie se zjevila.
– „Lidé budou ztraceni, řekla (Panagie), protože je mezi vámi mnoho hříšníků.“
– „Má Paní, nechť zahynu já, protože jsem hříšná, jen ať budou ostatní lidé zachráněni.“
Název lodi byl „Svatý Mikuláš“.
Když konečně dorazili do Řecka, sama Panagie se jí zjevila a řekla:
– „Pojď do mého domu.“
Pak se jí Sofie zeptala:
– „Kdo jsi a kde je tvůj domov?“
– „Jsem v Klisuře,“ zněla odpověď!“

V roce 1925 přijela (Sofie) do Posvátného monastýru svatého Marka ve Florině, kde strávila dva roky. Poté, jak ji ukázala sama Bohorodice, vedly její kroky až do Posvátného monastýru Narození Přesvaté Bohorodice v Klisuře, kde se natrvalo usídlila a žila až od roku 1927.
V tomto monastýru zasvěceném Panně Marii sloužila Sofie celým svým srdcem a s velkou pokorou a prostotou, takže získala velkou útěchu a smělost u Přesvaté Bohorodice, která ji neustále chránila. Zde ji také navštěvovali různí svatí. Právě zde byla Sofie učiněna hodnou mnoha zázračných událostí, což potvrzují slova neptického Otce – svatého Jana Sinajského, spisovatele věhlasného „Žebříku“:
„Tam, kde přebývá nadpřirozený Bůh, tam se také dějí nadpřirozené události.“
V prvních letech jejího života v monastýru byl igumenem otec jeromonach Grigorios (Magdális), jeden starší Svatohorec, člověk obdařený Bohem mnoha ctnostmi. V jeho blízkosti byla Sofie zasvěcena do duchovního života a sama Sofie zmiňovala jeho jméno vždy s obzvláštní úctou.
Při prvních krocích ve svém asketickém zápase v Monastýru Klisura projevila starice Sofie nezlomného ducha, chovala se doslova jako kovadlina, která přijímá nemilosrdné rány svého bronzového pána, jenž se pokouší vyrobit nějaké užitečné dílo. Její důvěra v osobu Přesvaté Bohorodice byla stejná jako důvěra dětí obracejících se na své milované rodiče. Neustále totiž hleděla do jejích očí na ikonách jí zasvěcených. To vše bylo patrno při pohledu na její téměř polo venkovní způsob přebývání, na pohaslý krb, na jehož kamenech odpočívala schoulená svým tělem jako had za chladných nocí ve vysokohorských podmínkách Klisury, a kde teplota klesala i pod 15 stupňů Celsia pod nulou. A Přesvatá Bohorodice Klisurská ji nikdy neopouštěla, vždy ji zahřívala, doprovázela a ve všech těžkých dobách ji zázračně chránila, jak jen může takový zázrak lidská mysl pochopit.

Její jídlo bylo vždy prosté a skrovné. Neustále se postila. Červené papriky anebo pórek pečený na uhlících, trochu nakládané rajčatové zeleniny a v době bez půstu i nějaké ty drobné solené ryby, často už plesnivé.
Co se týče vaření, tak Sofie sama pro sebe nikdy nevařila, pouze tehdy, když očekávala v monastýru nějaké poutníky. To pak nechávala ženy, které jí pomáhaly, aby uvařily fazole nebo ječmen, někdy s olejem, jindy zcela bez oleje. Co je podivuhodné, že bez ohledu na to, kolik surovin vložila do pánve, vždy z ní vyšlo tolik porcí, kolik bylo potřeba, přesně podle poutníků, kteří přišli. Všem kolemjdoucím a poutníkům vařila také kávu. Džezva, kterou Sofie používala, byla však dlouhodobě neumývaná, takže byla již značně zašpiněná a pokrytá usazenou kávou po stranách nádoby. Sofie ale nikomu nedovolila, aby tuto nádobu umyl. Nikomu to však nevadilo a nikdo se jí neštítil, byť byla džezva sebešpinavější.
Divoké byliny, houby a výhonky rostlin[6], to vše, co si nasbírala v lese a na stromech, ji poté sloužilo za prostý pokrm, doplněný spoustou soli. V sobotu a v neděli přidávala k jídlu, které zrovna měla, i jednu lžíci oleje. Jindy si zase otevřela ryby v konzervě, ale snědla je až po mnoha dnech, často už s načatou plísní. Jak bylo jejím zvykem, jídlo si ukládala na staré měděné nádobí a jedla ho až poté, co bylo zbarveno rzí, což by jinak pro kohokoli jiného znamenalo zcela jistou a okamžitou smrt. Většinou si připravovala také různé listy ze stromů a kapradin. Když jedla hrozny, tak vždy neočištěné a s peckami, bez ohledu na to, zda byly nahnilé, či nikoli. A při tom všem se jí nikdy nic nestalo. Byla vždy naplněná radostí a s velkou chválou říkala: „Moje srdce se zaradovalo.“
Ačkoli byla z vnějšího pohledu nevzhledná a vždy neupravená, její srdce, oděné ctnostmi, sdílelo se všemi chudými lidmi svou dobrotivost a laskavost. „Vezmi si to a oblékni si to, aby se tvoje duše vždy radovala,“ říkala lidem, když jim rozdávala oblečení, které jí darovali jiní ze soucitu, neboť ona sama žila ve velkém nedostatku.
Nikdy nikomu neublížila ani nikoho nerozesmutnila. Když si uvědomila, že někdo trpí kvůli hříchům, které ho doslova mučily, vždy kolem něj diskrétně prošla. Když ho míjela, pronesla tak jako by do větru nějakou frázi či radu, aniž by si toho druzí lidé povšimli a pochopili to. Člověk, k němuž takto nepřímo (a diskrétně) promluvila, to však pochopil a následoval ji. Poté se oba dva posadili kousek stranou, tak aby je druzí ještě viděli, ale neslyšeli, aby před nimi nebyl odhalen něčí hřích anebo problém. Sofie takového člověka vždy nejprve utěšila a později mu dobře poradila prostřednictvím Božích slov plných duševního užitku. Jindy říkala: „Tito (lidé) přišli k Panagii tmaví, ale nyní odcházejí světlí.“

S obzvláštní péčí se starala o svobodné dívky, které ve svém životě tápaly a bloudily. Vzala je k sobě blíž a radila jim lépe než jejich vlastní matky. Říkala jim, aby už o svém pádu nemluvily, a snažila se jim pomoci, aby se dobře vdaly, zatímco jim sama připravila vhodné věno, většinou z toho, čím ji obdarovali ostatní. Většinou pak takovým dívkám ještě na závěr popřála:
„Nebojte, Panagie na vás nikdy nezapomene.“
Starice Sofie žila sama ve velké bídě a chudobě. Když už byla nesnesitelná zima a nemohla zůstat déle v přízemí u polo vyhaslého krbu, odebrala se nahoru do své kelie, která měla číslo 1. Zde bylo na podlaze poházené seno a listí, kam ulehla. Pod tímto listím měla nicméně skryté kameny, na kterých se sebezapřením ležela. Pod tímto senem skrývala v době (německé) okupace olej a další pokrmy, které rozdávala tak, jak byla sama zvyklá, nejvíce tomu, kdo byl nejpotřebnější.
Není třeba zdůrazňovat, že jejíma rukama prošly velké obnosy peněz. Když jí je druzí dávali, brala je a ukládala je, kam ji zrovna napadlo. Do křoví, pod kameny, do děr, do lesa, pod schody, dokonce pod dlaždice. Jakmile je však potřebovala, okamžitě si vzpomněla, kde jsou, a odtud je pak brala a rozdávala potřebným.
Za svůj život spatřila mnoho skandálního chování laiků, ale i mnichů a osob duchovních. Nikdy však nikoho z nich neobviňovala ani neodsuzovala.
„Pokrývejte (chraňte) druhé, a vás nechť chrání Bůh,“ říkávala.
Její tělo bylo podobně jako v případě ctihodné Marie Egyptské zkostnatělé a vysušené. Z její tváře vystupovaly lícní kosti. Oči měla vypouklé, ruce odřené, spálené popelem a dřevěným uhlím. Kůži suchou, opálenou sluncem, zažloutlou, téměř bílou bez známek krve. Její vlasy byly tvrdé, často zapletené s trny anebo různými bylinami.
„Jednou se stalo, že starice Sofie vážně onemocněla. Svíjela se bolestí v zádech. Náhle se jí otevřela rána v oblasti břicha, snad kvůli zánětu slepého střeva, vyhřezlé kýle anebo jinému zdravotnímu problému s dýcháním. „Blahoslavená“ Sofie si na ránu přiložila plenu a knoty z olejových kadidel. Její rána začala přirozeně zahnívat a začala vydávat ošklivý zápach. Sofie však nepřijímala žádnou pomoc, v žádném případě.
„Panagie jistě přijde a pomůže mi od bolesti. Slíbila mi to,“ jak říkala.

A nakonec:
– „Panagie přišla spolu s archandělem Gabrielem a svatým Georgiem, spolu s nimi byli i další svatí.“
Archanděl pak řekl:
– „Teď ihned provedeme řez.“
A já na to:
– „Jsem hříšník, a proto nejprve vyznám své hříchy (při zpovědi), přijmu svaté Dary a teprve poté mě můžeš operovat.“
– „Neumřeš, řekl Archanděl, ale musíme tě operovat… A jak řekl, tak provedl řez.“
Tato slova vyprávěla nevinně a prostě, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A beze všeho studu si neváhala vyhrnout halenku anebo šaty, aby ukázala řez, který se sám zahojil.
Ve slovech Sofie se nikdy neobjevila žádná pochybnost.
Nikdy nevěnovala žádnou pozornost nemocem anebo zraněním. Jednou řemeslníci vyměňovali dlaždice v západním křídle monastýru. Sofie pak nešťastně stoupla na jeden obrovský hřebík. Ani nehlesla. Žádný křik, ani pláč. A přitom je taková bolest zcela nesnesitelná. Hřebík propíchl celé její chodidlo a vyšel druhou stranou nohy ven, aniž by však vytryskla jediná kapka krve. Dělníci byli při pohledu na tuto událost doslova poraženi, zatímco Sofie jim sama pomáhala, aby hřebík vytloukli zpět, takže vyšel znovu shora ven. Sofie pak pokračovala v chůzi, jako by se nic nestalo.
Přesvatá Bohorodice byla její jediná a mocná Útěcha, pod jejímž mateřským štítem se bez ustání nacházel celý místní monastýr. „Panagie je zarmoucená, Přesvatá Bohorodice pláče den co den,“ říkávala Sofie lidem, kteří k ní přicházeli a viděli, jak z jejích očí tečou potoky slz. „Proč zametáš a uklízíš každý den, babičko Sofie?“ zeptala se jí jednou její duchovní dcera. „Ach, požehnaná (moje dcero), vždyť brzy přijde Panagie, a cožpak může přijít a najít náš dvůr plný listí?“ A pak dodala: „Ach, Panagie, budu se pro tebe obětovat.“
A Bůh, který je jednoduchý a vnáší pokoj do srdcí prostých lidí, daroval Sofii svou blahodať a požehnal tím, že jí udělil nadpřirozené dary, jako je předvídavost, prozíravost a dar činění zázraků. Charakteristicky o tomto tématu hovoří neptický otec naší Církve – svatý Jan Sinajský, spisovatel slavného „Žebříku“, který říká:
„Kde přebývá nadpřirozený Bůh, tam se stává nadpřirozenými většina lidských věcí.“

Její andělům se podobající život zde na zemi jí zajistil výsadní postavení v Ráji. Žila v Klisurě ve stavu před pádem našich prarodičů a stýkala se s divokými medvědy, hady, lesními zvířata a ptáky na obloze, kteří se k ní přibližovali s důvěrou a zachovávali s ní blízký vztah, neboť byli jejími přáteli. Také tato zvířata patřila, jak říkávala Sofie, naší Panagii.
Sofie nikdy nežádala žádné hmotné dary od prozíravého Pána, od Toho, Který krmí nebeské ptáky a obléká polní lilie do rozmanitých barev, kterým záviděl i král Šalamoun. A proto cítila, že je bohatá, neboť neměla žádné touhy. Překonala touhu po všem materiálním a přechodném, rychle se kazícím a pomíjejícím, a hledala pouze to, co je věčné a co doprovází duši až za hrob. Právě díky tomu starice Sofie vždy přitahovala blahodať Ducha Svatého. Ta, která získala tvrdé vzdělání a moudrost, zazářila v naší době jako nebesky moudrá a vzdělaná, jíž nebylo nikoho rovného. Její čistý život z ní učinil drahocennou nádobu Utěšitele, takže dokázala poznat a předvídat věci budoucí a poté zjevit lidem skryté tajemství lidských srdcí. Avšak nikoli zjevně a okázale, nýbrž s takovou jednoduchostí a dobrotou, která byla plná laskavosti, že dokázala všechny nadchnout, vnést pokoj a vždy za vše děkovat.
Beze vší zloby a vždy prosta jakékoli lži, shovívavá a prostá starice Sofie byla nesmírně skrovná ve své stravě a vždy ve svém vnějším zjevu k sobě nedbalá. Dokonce i během tvrdé zimy nosila jako oblečení jen lehkou černou řízu, která na sobě nesla svědectví o tisíci záplatách a díky níž bylo možné postřehnout zkostnatělé a vyhublé tělo klisurské asketky. Trápila své tělo, a těm, kteří se jí ptali, se vyznala o tom, proč nejí, proč na sebe nedbá a proč se například také nekoupe, ačkoli celá libě voněla, řekli byste, jako by používala ta nejdražší aromata. Její vyrovnaný a pokojný pohled vnášel do srdcí všech lidí nebeskou tišinu. Slovo, které na jejích rtech ulpívalo neustále, bylo slovem svatého Předchůdce:
„Čiňte pokání!“
Mluvila s vážností a důstojností a její řeč byla příjemná a „ozdobená solí“ (Kol. 4,6), nicméně mnohokrát odhalovala něco hrozivého, avšak vždy a za každé okolnosti skrývala své charisma nějakým zvláštním, strojeným bláznovstvím. To je důvod, proč tomu někteří z nezasvěcených do duchovního života nerozuměli a říkali v pontském jazyce „palála“ (řec. «παλάλα!» ) čili „bláznivá a chazoSofie“[7].

Svatá Sofie nečinila rozdílu mezi bohatým a chudým. Nechtěla se nikomu zalíbit. Naopak všem rozdávala bohatě ze své lásky, neboť ze všech nejvíce si zamilovala našeho Krista, kterého spatřovala ve tváři svých bližních a k němuž se neustále obracela s dojetím a pravila:
„Pane, Ježíši Kriste, smiluj se nad svým světem a později i nad námi“!
S naší Vládkyní Panagií a s našimi svatými rozprávěla jako někdo, kdo je jejich přítel. Jednou přispěchala na přímluvy sv. Sofie na pomoc naše Panagie, aby pomohla s uhašením požáru. Mnohokrát přicházel také sv. Georgios, aby Sofii pomohl, když to nejvíce potřebovala. Svatý Georgios na starici Sofii dohlížel již od doby, kdy žila ještě v Pontu a kdy se na něho obrátila, aby zachránil jejich vesnici před tureckými hordami lupičů, tzv. Četů. Svatý Minas se svým koněm a prorok Eliáš se svým vozem ji také často navštěvovali a doprovázeli.
Opravdu! Kolika jen lidem učinila starice nějaké dobrodiní! Kolik z nich ublažila vůní myra Boží blahodati jako „novodobá žena Myronosice“!
Pouze Všemohoucí Pán zná všechna její dobrodiní, která vykonala Božímu lidu, a také ty, kteří je přijali. Jestliže byli obyvatelé z oblasti Klisuri nemocní, vždy utíkali za pomocí do Monastýru naší Panagie a za ctihodnou matkou Sofií. A pokud se stalo, že ani lékařská věda nedokázala najít řešení dané nemoci, pak znovu starice Sofie utěšovala, činila dobré skutky, uzdravovala a zbavovala bolesti. Svatá Sofie žila neustále ve stavu zázraku, a tuto realitu předávala všem, kteří se k ní utíkali, všem nemocným, trpícím bolestmi, všem utlačovaným a nespravedlivě odsuzovaným.
Svou cestu a odchod do nebes rozpoznala starice Sofie dlouho před tím, než nastaly. A dobře se na ně připravovala. Domnívala se, že žije v jistém slova smyslu ve „vyhnanství“, v cizí zemi, a proto velmi toužila vrátit se zpět do své pravé (nebeské)vlasti.
Přesvatá Bohorodice ji zpravila o blížícím se konci její pozemské poutě! Svatá Sofie tehdy pravila v pontském dialektu:
„Už odejdu. Přišla zvěst.“
A poté odevzdala svou blaženou duši do rukou živého Boha.
Stalo se tak dne 6. května roku 1974.

Při závěrečné bohoslužbě k příležitosti jejího odchodu z tohoto života, jíž se účastnili mnozí kněží a křesťané, hovořil tehdy jeden mladý diákon ze sousední Metropolie Florinské: otec Chrysostom Avagiannos, nynější Metropolita Eleftheropolský, který si za téma své homilie vzal tropar „ctihodným ženám“: V tobě, matko, bylo věhlasně spaseno, což bylo podle obrazu Božího stvořeno. Ve svém kázání otec Chrysostom uvedl, že v osobách našich svatých je zachováno ono původní „podle (Božího) obrazu“ a že skrze očištění a askezi, jakož i při zachovávání Božích přikázání tito svatí dospěli do stavu „podobnosti“ s Bohem, a tedy do stavu „nikdy nekončící dokonalosti“.
Svatá Sofie byla pohřbena při hlubokém dojetí všech přítomných u zadní strany chrámu sv. Jana Křtitele, v blízkosti oltářního prostoru. Bylo to současně tam, kde začínal přilehlý les, přesně na místě, kde kdysi podávala vlastní rukou jídlo za pokrm medvědovi, kterému říkala:
„Pojď, Ruso, pojď, a vezmi si trochu mého chleba!“
Tento medvěd poté, co dojedl tento pokrm, se na příkaz svaté Sofie vzdálil a zmizel znovu v hloubi lesa, aby nevyvolával strach u poutníků přicházejících do monastýru.
Během slavnostního Přenesení ostatků svaté Sofie, dne 7. června roku 1981, se naplnil celý prostor hrobu podivuhodnou vůní, jak o tom vydali svědectví mnozí přítomní křesťané. Její svaté ostatky byly poté uloženy na bezpečném místě v blízkosti jejího hrobu.
I když starice odešla z tohoto pozemského světa, nadále je patrna její přítomnost v jejím Monastýru, v mučednictvím proslavené oblasti Klisuri, jakož i v dalších částech tohoto makedonského kraje. V roce 1993 byl místní monastýr obsazen novým bratrstvem mnišek na čele s igumenkou Anisií, aby zde mohl pokračovat stejný způsob života a stejná metoda terapie s jedinečným cílem a péčí o lidskou duši, ve snaze o nápravu našeho marnivého způsobu života a k očekávání budoucích blah.
Koneckonců právě tyto cíle doporučuje také askezi milující biskup svatý Basil Veliký z Cesareje Kappadocké, který praví: „Veďme zápas za dosažení budoucích (blah), ke slávě Boží. Tento věk, v němž žijeme, je věkem pokání, ten další (budoucí), je věkem odměny. Tento věk je věkem trpělivosti, ten budoucí je věkem útěchy.“
Opravdovým mnichem je podle svícne Cesareje (sv. Basila) ten, kdo se stará o svou spásu, o svou jednotu s Bohem, o očištění od vášní a získání modlitby mysli.“
Mnišství svatého Basila Velikého, které je charakteristické pro monasticismus naší Pravoslavné církve, není mnišstvím společenským, tak jak je dnes společenskost chápána, ale nemá ani charakter misijní, tak jak je misionářství chápáno dnes.
Pravoslavné mnišství je podle svatého Basila Velikého právě tím, co překonává lidskou přirozenost a co odráží život beztělesný a andělský v mnišském společenství. Pravoslavné mnišství je hesychastické, neptické, terapeutické, je mnišstvím chudoby a pokory.
Svatá osobnost ctihodné matky a asketky Sofie z Klisuri se před námi zjevuje právě dnes, k nám křesťanům 21. století, kteří jsme se již odcizili od tradice a způsobu života naší Církve, od étosu a pravoslavné moudrosti. My, naopak, obklopeni naší logikou, stojíme před touto nádobou Ducha Svatého, aby nám svatá Sofie řekla tato slova:
Zaprvé, že Kristův život pokračuje nepřetržitě uvnitř Těla Kristova – Jeho svaté Církve, a za druhé, že nejen dnes, ale vždy budeme mít kolem nás naše Svaté, bojovníky za víru, nepřátele hříchu a rozpadu, kteří pozvedají své ruce za spásu lidstva a kropí naše životy Duchem Svatým.
Dnes, pokaždé když uctíváme blahodať vydávající svaté ostatky ctihodné Sofie z Monastýru Klisura, vždy vzpomínáme na některé její prosté, ale duše spasitelné rady:
„Oči mají vidět, ale současně nevidět. Uši slyšet, ale neslyšet. Ústa by se neměla rouhat. Mějte v ústech klíč. Nepřenášejte slova od jednoho k druhému. Mějte lásku ke všem. Pokrývejte (chraňte) druhé, a vás nechť chrání Bůh. Mějte mnoho trpělivosti, ve všem buďte trpěliví, velmi trpěliví!“


Ctihodná matko Sofie, pros Boha o nás!

[1] Charakteristickou postavou pravoslavného mnišství je „starec“ (řec. Γέροντας, „gérontas“). Je to mnich obdařený duchovním vhledem (rozlišováním) a moudrostí, kterého ostatní – ať už mniši či lidé ze světa – přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce. Někdy je to kněz, ale častěji laický mnich, který neobdržel žádné speciální ustanovení či pověření ke starcovské činnosti, nýbrž je k tomuto vedený přímou inspirací Ducha. Starec spatřuje konkrétním a praktickým způsobem Boží vůli ve vztahu ke každé osobě, která k němu přichází pro radu. Toto je starcův speciální dar čili charisma. Srov. http://www.orthodoxia.cz/spirit/geron.htm.
Stejné předpoklady platí pro v Bohu moudré a Duchem svatým obdařené ženy, které nazýváme „gerontisami“ čili „staricemi“.

[2] Στο Ιερό Μοναστήρι της Παναγίας της Κλεισούρας

[3] Sofia Chotokuridu, řecky psáno: Σοφία Χοτοκουρίδου

[4] řec. κατά Χριστόν σαλοί

[5] Četové (turecky: Çete, „bandité“) byli muslimští odsouzenci a lupiči, vyzbrojení zbraněmi, kteří byli aktivní v Malé Asii.

[6] Rostlina s kyjovitou formou výhonků a s klasy výtrusných listů, která je v řečtině nazývána „músklia“ (τα μούσκλια). Patří mezi léčivé byliny.

[7] Řecké slovo „trelos“ znamená někoho bláznivého a slovo „chazos“ někoho hloupého a pošetilého.

 

  Kanonizace svaté Sofie z Klisury:
V neděli 1. července roku 2012 byla vykonána patriarší svatá liturgie v posvátném chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v řecké Kastorii, kterou vedl Jeho Svatost Ekumenický patriarcha Bartoloměj spolu s Jeho Blažeností Arcibiskupem Athénským Jeronýmem. Po skončení svaté liturgie a vykonání obřadu „Doxologie“ nastalo slavnostní připočtení svaté matky Sofie Pontské k zástupu pravoslavných světců.
Při této příležitosti prohlásil přítomný biskup Serafim Kastorijský: „Dnes, Vaše Svatosti, neslavíme pouze my, ale spolu s námi i celý pravoslavný svět toto slavné uvedení této vlaštovky z Pontu a podivuhodné asketky z Klisury do Hagiologia naší Církve.“

podle níže uvedených pramenů připravil a přeložil Michal Dvořáček

Citované prameny:
Επισκόπου ΣΕΡΑΦΕΙΜ ΠΑΠΑΚΩΣΤΑ, Μητροπολίτου Καστορίας, Μία σύγχρονη Μυροφόρος, Καστοριά 2013 (Έκδοση Β΄).

Αγιοκατάταξη της Οσίας Σοφίας από τον Πόντο, Ασκήτριας της Κλεισούρας

Αγία Σοφία της Κλεισούρας: Μία σύγχρονη Μυροφόρος