Svatá panna a mučednice Dymphna Geelská

(♰ 650)

památka 15. /28. května

Dcera irského pohanského krále Damona a jeho křesťanské ženy, která ji tajně dala pokřtít. Dymphna (Dypne, Dymphna, Dymfna, Dimfna, Dympna ou Dimpna) byla vychována v modlitbě a zbožnosti. Krista milovala celým svým srdcem a složila slib tělesné čistoty.

Když však bylo Dymphně patnáct let, zemřela její matka. Král, který svou ženu velmi miloval, byl z toho žalostné smutný až smyslů zbavený. Po krátké době si však přál se znovu oženit a svým dvořanům nařídil, aby mu našli nevěstu, která by krásou i svými vlastnostmi byla podobná jeho zemřelé manželce. Hledání bylo, ale neúspěšné. Královi rádci, po dlouhém hledání, králi řekli, že v jeho zemi je jen jedna taková krásná a moudrá dívka, která by byla hodna, stát se královnou, a to je jeho dcera. Poradili tedy, ať si vezme za ženu svou dceru. A král ve svém šílenství, se rozhodl je poslechnout a oženit se svou vlastní dcerou.

Když se Dymphna dozvěděla o tomto hrozném rozhodnutí svého otce, rozhodla se utéct z domova. Spolu se svým duchovním učitelem, knězem Gerebernem ¹, opustili královský hrad, přepluli moře a přešli na pevninu. Když král zjistil zmizení své dcery, vydal se ji pronásledovat. Dostihl uprchlíky v malé brabantské vesnici Gel (Geel, v dnešní Belgii). Když se Dymphna znovu odmítla podrobit otcově nečisté touze, král přikázal oběma setnout hlavu. To se stalo okolo 15. / 28. května, mezi roky 620 a 640.

Brzy se u hrobu svaté mučednice udála uzdravení nemocných, povětšinou těch, kteří trpěli duševními nemocemi. Lidé přicházeli z velké dálky ve víře a naději, že se jim na místě spočinutím mučednice dostane uzdravení. Tyto zázraky se začaly pravidelně zaznamenávat až v XIII. století, tehdy byl i sepsán život svaté, který se do té doby, zaznamenával jen v ústním podání.

Její ostatky, jsou dodnes uchovány v chrámu ji zasvěceném v Geelu, ve stříbrném relikviáři.

Knihu o této svaté mučednici, pod názvem „Život Svaté Dympny panny a mučednice“ u nás napsal Jakub Deml, roku 1912

_________

¹ Svatý mučedník Gerebern (VII. století). Památka 15. / 28. května. Svatý Gerebern (Gerebernus, Genebern, Genebrard, Gereborn, Gerebran, Gerebrand, Herbern), byl kněz z Irska, který byl duchovníkem svaté Dymphny, kterou doprovázel při jejím útěku před jejím zhýralým otcem. V malé brabantské vesnici Gel (Geel) nedaleko dnešních Antverp, byli dostižení a společně přijali mučednictví. Stalo se tak 15. / 28. května mezi roky 620 a 640. Je ochráncem vesnice Sonsbeck, v Porýní v Německu, kde jsou uloženy jeho ostatky, kromě jeho hlavy, která se nachází v Geel, v Belgii.

Svatý nový mučedník Marek Krétský (♰ 1643)

památka 14. / 27. května

Narodil se a vyrostl na ostrově Kréta. Jeho otec, jménem Andreas, pocházel z ostrova Zakynthos, jeho matka byla Kréťanka. V raném věku, po smrti své matky, následoval svého otce do Smyrny. Tam poté, co s ním krutě zacházel jeho otec, podlehl přesvědčování Turků, přijal islám a dostal jméno Mustafa.

Takto prožil čtyři roky, poté se přestěhoval do Konstantinopole, kde se seznámil s jeromonachem Meletiosem Syrigosem (Μελέτιος Συρίγος), tehdejším protosingelem Velké, tj. Konstantinopolské církve. A díky tomuto seznámení, si Marek utvrdil své přání islám opustit a vrátit se znovu ke Kristu. Marek, mu vyznal celou svou duši a zjevil mu i to, že ochotně přijme i utrpení pro našeho Pána Ježíše Krista. Meletios mu dal poučení a rady, utěšil ho na duchu, před jeho vyznavačstvím a posílil ho modlitbami.

Poté se Marek vrátil do Smyrny a tam přede všemi směle a neohroženě vyznal, že Kristus je jediný pravý Bůh, že muslimská víra je lživá, nicotná a prázdná, stejně jako její prorok. Když to Turci slyšeli, když viděli, že se Marek, stal opět křesťanem, rozzuřili se, chytili ho a odvedli k městskému soudci.

Tam před soudcem, přednesli svoji žalobu proti němu: „Tento muž byl Turek, nyní se, ale stal křesťanem a uráží naši víru i našeho proroka.“ Soudce se obrátil na Marka a zeptal se ho: „Jsi křesťan nebo Turek?“ Marek odpověděl: „Byl jsem křesťan a nyní jsem znovu křesťan. Uctívám svého Krista, klaním se mu a vyznávám, že on je jediný pravý Bůh. Vaší víry se zříkám a pohrdám jí.“

Tato odpověď soudce rozzuřila a nařídil, aby Marka, nejprve nemilosrdně zbili a poté, aby ho dali do vězení. Ve vězení, byl Marek ještě znovu mučen, avšak milostí Boží posílen na duchu, byl pevný ve svém rozhodnutí, vše vydržet až do konce. Když jeho mučitelé viděli, že ho nemohou nijak přinutit k tomu, aby se vzdal své víry, předvedli ho druhý den, znovu před soudce.

Soudce ho znovu několikrát napomínal a znovu mu vyhrožoval. Avšak pro Marka, tato slova nic neznamenala. Řekl jen toto: „Dělejte si, co chcete! I kdybyste mně uvrhli do nesčetných muk, i kdybyste mně vydali na bezpočet smrtí, nezřeknu se svého Krista. Neztrácejte čas! Jen pojďte a splňte si své přání, abyste viděli, jakou sílu dává můj Kristus těm, kteří trpí pro Jeho jméno.“

Když soudce viděl, že Marek, je ochoten a pevně rozhodnutý přijmout i smrt, nařídil ho odvést na popraviště. Tam blažený mučedník sklonil svoji hlavu a mečem mu byl dán požehnaný konec jeho života ¹. Jeho duše, takto ověnčená korunou mučedníka, poté vystoupila do nebe.

Jeho svaté ostatky, křesťané jen s  těžkostmi vykoupili za velké peníze, a následně je uložily do chrámu svaté Fotýny. Tam je Pán, učinil zdrojem mnohých zázraků pro všechny, kdo k nim s vírou přibíhají. Za to všechno, buď sláva Kristu Bohu, čest a klanění, po všechny věky. Amen.

_________

¹ Svatý mučedník Marek, přijal své strádání 14. / 27. května, roku 1643 ve městě Smyrna. Toto jeho utrpení, pak zaznamenal již zmíněný Meletios Sirigos.

 

Svatý mučedník Bonifác z Tarsu (♰ 290)

památka 19. prosince / 1. ledna, 14. / 27. května, památka dle kalendária římské církve

Svatý Bonifác, žil v době vlády císaře Diokleciána, který vládl v letech 284 až 305. Byl otrokem a sluhou, u jedné Římanky jménem Aglaida (Aglaja), která byla dcerou zástupce konzula. Aglaida, byla velmi krásná a bohatá, a ač byla křesťanka, životem křesťanským nežila. Bonifác u ní zastával hodnost správce jejího bohatého panství a i on, přestože byl křesťanem, vedl bezbožný život v souladu se svobodnými mravy tehdejšího Říma. Oddával se pití vína a smilstvu, bez výčitek svědomí, hřešil i se samotnou Aglaidou. Oba takto po mnoho let žili v hříších, při tom, však byli velmi dobročinní. Aglaida svého velkého bohatství užívala na skutky milosrdenství a také Bonifác se rád ujímal trpících lidí, ze své podstaty, byl člověkem laskavým a štědrým.

Jednoho dne, konečně Aglaida poznala svou hříšnost a učinila pokání. Snažila se, se sebezapřením, odčinit své předešlé hříchy. Zřekla se všech rozkoší a zábav, rozdala také své šperky i drahocenné šaty. K pokání povzbuzovala také Bonifáce.

Jednou mu pak Aglaida řekla: „Ty víš, do jaké propasti hříchu jsme spolu zapadli. Zapomněli jsme, že budeme jednou souzeni. Slyšela jsem však od ostatních křesťanů, že kdo ctí a vzývá svaté mučedníky a mučednice, obdrží na jejich přímluvu od Pána odpuštění hříchů, a stane se jednou spoluúčastníkem jejich slávy u Krista. Ty víš, že potřebujeme takovéto přímluvce u Boha. Slyšela jsem, že právě teď zuří v Malé Asii pronásledování proti vyznavačům Kristovým. Jeď tam, a přines odtud do Říma tělo nějakého mučedníka. Nad jeho ostatky, dám vystavět chrám a možná, že na jeho přímluvu, dosáhneme odpuštění hříchů a spasení.“ Na to Bonifác se smíchem odpověděl: „A když ti přinesu své ostatky, budeš mě ctít jako svatého?“ Na to mu Aglaida vyčítavě odpověděla: „Teď není čas na žerty. Pospěš si na svou cestu a já hříšná, budu netrpělivě očekávat tvůj návrat, abych od Pána získala odpuštění.“

Bonifác, Aglaidu poslechl, vzal mnoho peněz, aby za ně vykoupil tělo mučedníka, a společně, ještě s několika služebníky, se vydal na cestu. Na cestě uslyšel, že zvláště v Tarsu v Kilikii, zuří kruté pronásledování křesťanů. Proto s lodí zamířil k Tarsu. Během cesty nejedl masa, nepil vína, jen litoval svých nepravostí.

Když dorazil do Tarsu, nechal své společníky, aby šly hospody a on sám, hned odešel do amfiteátru, kde právě v tom okamžiku došlo ke krutému mučení a popravě dvaceti křesťanských mučedníků. Tam Bonifác s hrůzou sledoval, jak jeden z nich, byl roztrhán na kusy, ke čtyřem sloupům připoután za ruce a nohy, další byl pověšen hlavou dolů, jiní byli zuřivě bičováni, další pak roztrháni železnými háky. Přesto toto kruté utrpení a mučení, však všichni zůstali pevnými a neoblomnými ve víře.

Takovýto pohled, zasáhl Bonifáce přímo do srdce. Zapomněl na minulý bezbožný život, v slzách se vrhl k nohám mučedníků, uctivě políbil jejich okovy a žádal, aby na něj pamatoval ve svých svatých modlitbách, přede všemi pak vyznal, že také on, je následovníkem Kristovým.

Když ho spatřil císařský náměstek Simplicius, přikázal ho předvolat a poté se ho zeptal: „Kdo jsi ty?“. „Jsem křesťan,“ odpověděl Bonifác, „a nemám jiného přání než pro Krista umřít také.“. Když to Simplicius uslyšel, přikázal mučit Bonifáce ještě krutěji než ony mučedníky v amfiteátru. Na druhý den, pak Simplicius vynesl rozsudek, aby Bonifácovi, byla setnuta hlava.

Bonifác, se před popravou přežehnal svatým křížem a vroucně se modlil k Pánu, aby ostatní křesťany posílil v jejich nynějších strádáních a jemu samému, aby daroval odpuštění hříchů a blaženství věčného života.

Společníci svatého mučedníka Bonifáce, kteří si nejprve mysleli, že jako obvykle odešel do nějakého hostince, si začali o něj dělat starosti, protože ho už dlouho neviděli a vydali se ho hledat.

Cestou městem, pak potkali bratra místního kata, který jim řekl, že den předtím, byl popraven jistý Říman, který se dobrovolně přihlásil k mučednické smrti pro Krista. Přestože si Bonifácovi společníci, nedokázali představit, že by tímto mučedníkem, mohl být veselý Bonifác, i přesto spěchali k amfiteátru. Když tam přišli, byli ohromeni, protože našli tělo svého společníka. I vykoupili tedy potom jeho tělo a přivezli ho do Říma.

V té chvíli, se Aglaidě zjevil anděl Páně a ten ji řekl: „Vstaň a jdi vstříc naproti tomu, který byl tvým sluhou a druhem ve smilstvu, a nyní se stal naším bratrem. Přijmi ho jako vznešeného pána, neboť skrze něho ti budou odpuštěny všechny tvé hříchy.“ S radostí v srdci, pak Aglaida vypravila velkolepou družinu, která ještě na cestě do Říma, s úctou přišla naproti ostatkům mučedníka. Tak se i doslova naplnilo Bonifácovo nezamýšlené proroctví, které před svou cestou vyslovil.

Následně Aglaida, dala na místě setkání se svatými ostatky, postavit krásný chrám, ke cti mučedníka.

V tomto chrámu ¹, pak po staletí, skrze přímluvy a modlitby svatého mučedníka Bonifáce, udály četné zázraky. Sama Aglaida, poté rozdala veškerý svůj majetek chudým a od té doby opovrhovala radostmi i marnostmi tohoto světa, a zcela se oddala zbožným skutkům milosrdenství a modlitby. Časem, obdržela od Pána dar činění zázraků.

O třináct let později, pak spočinula v pokoji. Svou duši odevzdala Pánu s vírou, že všechna prohřešení a hříchy jejího minulého života, byly zcela smazány, skrze zastání a přímluvy, svatého Bonifáce.

V lidové tradici, je pak tento mučedník třetím z "ledových mužů". Ledoví muži, je památka svatých v období mezi 12. a 14. květnem, k němuž pranostiky vztahují poslední jarní mrazy. 12. / 25. května, to je památka svatého mučedníka Pankráce římského (♰ 303), 13. / 26. května, svt. Serváce, biskupa z Torengen a Maastrichtu (♰ 384) a 14. / 27. května, svatého mučedníka Bonifáce z Tarsu, římského (♰ 290). Svatý Bonifác je v tento dne slaven dle kalendária římské církve, v pravoslavném kalendáriu se jeho památka připomíná 19. prosince/ 1. ledna.

______________

 

¹  Dnešní Bazilika svatého Bonifáce a Alexia na aventinském kopci v Římě, Basilica dei Santi Bonifacio e Alessio - Titulus Sanctorum Bonifacii et Alexii.

 

Svt. Servác, biskup z Torengen a Maastrichtu (♰ 384)

památka 13. / 26. května

O původu svatého Serváce (Σαρβάτος, Servatius, Servaas, Servais, Sintervaos), se ví jen velmi málo. Předpokládá se, že se narodil v římské Arménii ¹. Tradice svědčí o tom, že když byl jako kněz na pouti po svatých místech v Jeruzalémě, zjevil se mu jednou anděl Páně a nařídil mu, aby šel kázat Slovo Boží na sever. Po modlitbě u Božího hrobu se svatý vydal na tuto dlouhou cestu.

Z Jeruzaléma dorazil na území dnešní Belgie a Nizozemska. Zde byl následně vysvěcen na biskupa města Atuatuka Tungrorum (dnešní Tongeren). Zde se stal, blízkým přítelem svt. Athanasia Alexandrijského, se kterým se setkal, během jeho vyhnanství ve městě Augusta Trevorum (dnešní Trevír v Německu) v letech 336 -338.

Na sněmu v Sardice ² (dnešní Sofie, Bulharsko) v roce 343, Servác horlivě bránil svt. Athanasia před útoky Ariánů ³. Sám svt. Athanasij, také svt. Serváce zmiňuje ve dvou svých spisech, jako jednoho ze svých západních obránců.

Svatý Servác, byl nesmiřitelným odpůrcem arianismu a odmítal i náznaky kompromisů s těmito heretiky. Na sněmu ve městě Colonia Agrippina (dnešní Kolín nad Rýnem) v roce 346, odsoudil ty biskupy, kteří popírali Božství Ježíše Krista.

Svatý také vynikl, jako obránce pravoslavné víry ve Svatou Trojici na církevním sněmu v Ariminiu (dnešní Rimini, v Itálii) v roce 359. Kde rozhodně odmítal jakýkoli kompromis s ariány a stal se posledním z biskupů, který na tomto sněmu vzdoroval. Přesto skrze záludnosti císařových delegátů, na konci sněmu podepsal prohlášení, které pak bylo uznáno vůči ariánům jako kompromisní. Toto umírněné ariánské vyznání víry, s jeho podpisem, který byl docílen klamem, nic nezměnil na jeho vyznání Boha, jako jednobytné a nerozdělné Trojice.

Na sklonku jeho života, ho sám Pán varoval před blížícím se strašným vpádem Hunů do Galie. Od té doby, se svatý Servác o to více přísně postil, neustával v modlitbách, ve kterých prosil Pána, aby zachránil nově obrácený křesťanský lid před touto zhoubou.

Z těchto důvodů, i přes své stáří, vykonal pouť do Říma, kde se modlil ke svatému apoštolu Petrovi a všem svatým římským mučedníkům o pomoc, ale Pán dal svatému Serváci vědět, že Hunové jsou trestem za mnohé hříchy a tento trest je nevyhnutelný. Dostalo se mu však i velké útěchy, když se mu podle tradice, zjevil svatý apoštol Petr, který mu řekl, aby kvůli vpádu nepřátel, přenesl sídlo biskupa do nového města Traiectum ad Mosam (dnešní Maastricht). Díky modlitbám svatého, pak toto nové sídelní město, bylo zázračně před nájezdem nepřátel uchráněno. Nepřátelé, kteří ho několikrát obklíčili, nikdy ho nemohli najít.

V novém sídelním městě biskupa, nakonec zesnul v Pánu 13. / 26. května, roku 384.

Jeho svaté ostatky, se dodnes nachází v bazilice svatého Serváce - Sint-Servaasbasiliek - Sintervaoskèrk.

V lidové tradici, je tento světitel druhým z "ledových mužů". Ledoví muži, je památka svatých v období mezi 12. a 14. květnem, k němuž pranostiky vztahují poslední jarní mrazy. 12. / 25. května, to je památka svatého mučedníka Pankráce římského (♰ 303), 13. / 26. května, svt. Serváce, biskupa z Torengen a Maastrichtu (♰ 384) a 14. / 27. května, svatého mučedníka Bonifáce z Tarsu, římského (♰ 290). Svatý Bonifác je v tento dne slaven dle kalendária římské církve, v pravoslavném kalendáriu se jeho památka připomíná 19. prosince/ 1. ledna.

 

______________________

 

¹ Římská Arménie. Provincie Římské říše, která existovala jen krátce v letech 114–118. Rozkládala se na území dnešních států Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu a Turecka. Vznikla z územní kořisti, již získal císař Traianus na úkor Parthské říše při svém tažení na východ (stejně jako provincie Mezopotámie a Asýrie). Jeho nástupce Hadrián se, však po nástupu na trůn takto dobytých území vzdal a vrátil hranici říše na Eufrat, proto provincie tak rychle zanikla. Hadrián se poté pokusil v Arménii vytvořit klientský stát, do jehož čela dosadil Parthamaspata. Ten byl ale brzy poražen Parthy a uprchl k Římanům, kteří mu jako útěchu poskytli spoluvládu nad Osroené (starověké království ležící v oblasti horního Eufratu a jeho přítoku Chábúru, hlavním městem byla Edessa). Římané kontrolu znovu obnovili, ale Arménii už nikdy plně neanektovali, snažili se udržet na jejím území klientský stát, což se jim v době Parthské říše dařilo, po nástupu perských Sásánovců už se však vládci nové Východořímské (byzantské) říše roku 363 rozhodli větší část (více než čtyři pětiny) Arménie této nové mocnosti přepustit (tzv. Persarmenia). Byzanci zbyla jen tzv. Malá Arménie (Armenia Minor) s hlavním městem Melid (Melitene). Císař Theodosius I. ji rozdělil do dvou provincií: Armenia Prima s hlavním městem Sebasteia (dnešní turecký Sivas) a Armenia Secunda s hlavním městem Melid.

² Sněm v Sardice – Sardický sněm. Proběhl v roku 343 nebo 344 (nebo v rozmezí obou těchto let), v Sardice (Sardica - Serdica – Serdika, dnešní Sofie, Bulharsko). Tento sněm, byl sezván, z přání římských císařů Constantsa (337–350) a Constantia II. (337–361), na hranicích Východní a Západní Římské říše. Na tomto sněmu, přijali účast západní (300 delegátů) i východní (76 delegátů) biskupové. Sněmu předsedal svt. Hosius (Osius) z Cordoby (♰ 359). Druhé předsedající místo zastával sardický biskup Protogenes. O důvodech sezvání tohoto sněmu, byzantský kronikář Ioannes Zonaras napsal: „Sardický sněm, byl za vlády Constantia, syna Konstantina Velikého. Ten, když se připojil k herezi ariánů, použil své mnohé úsilí k překroucení dogmat a ustanovení Prvního sněmu. Když se o tom ze zprávy tehdejšího papeže, dozvěděl jeho bratr Constants, který vládl ve starém Římě, pohrozil v dopise svému bratrovi válkou, pokud nepřestane znepokojovat církev a otřásat pravoslavnou vírou.“ Ariáni, kteří se účastnili tohoto koncilu, se pak na něm snažili dosáhnout odsouzení svt. Athanasija Velikého, který na sněm dorazil také. Avšak západní biskupové, kteří souhlasili s věroukou Nicejského sněmu, zcela svt. Athanasija osvobodili (mezi obránci svt. Athanasija byl svt. Servác z Maastrichtu). Ariáni opustili Serdicu a odešli do Philippopolisu (dnešní Plovdiv), kde zahájili, svůj vlastní sněm, na kterém svt. Athanasija odsoudili, stejně tak dílo Sněmu v Serdice. O těch, kteří na Sněmu v Serdice zůstali, byzantský křesťanský historik Sókratés Scholastikos sděluje toto: „ponejprv, odsoudili Ariány za to, že odešli ze sněmu, následně zbavili církevních hodností a postavení Athanasiovi žalobce a nakonec, zachovávajíce Nicejské vyznání víry, odmítli slovo „nepodobný“ (ανομοιος), a ještě jasněji potvrdili jednobytnost, soupodstatnost (ὁμοουσιότης), napsali o tomto listy, které všude rozeslali. Sněm přijal dvacet pravidel, které vešly v Pravoslavné Církvi do obecného kodexu církevního práva. Tato pravidla, byla hned vypracována ve dvou jazycích, v latině a řečtině. Rozhodnutí sněmu, jsou věnována otázkám církevní správy a některá pravidla se týkají pravidel správy, výhradně v západních církvích. Řada pravidel koncilu (3-5) stanoví, že v případě sporů mezi biskupy se lze obrátit k římskému papeži, aby tyto spory vyřešil. Na Západě, byla pravidla Serdického sněmu nějakou dobu připisována Prvnímu všeobecnému sněmu, aby jim byla takto přidána zvláštní autorita.

³ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (Ἄρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. (♰ 328) a jeho nástupce svt. Athanasij (♰ 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina (♰ 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.