čtvrtek 31. května 2018



Ctihodný vyznavač Rafael, jeromonach optinský
památka 6. /19. června

Jeromonach Rafael (světským jménem Rodion Ivanovič Šejčenko) se narodil roku 1891 ve Velké Michailovce, Novooskolského újezdu Kurské gubernie, v rodině rolníka, který byl i ševcem
a vazačem knih. V roce 1906 zakončil školu při církevní obci, poté ještě absolvoval tří třídy zemské školy, a dále pracoval stejně jako jeho otec: šil lidem boty. Roku 1913 byl povolán do armády, kde zakončil Vojensko-veterinární školu pro pomocný personál. Získal hodnost poddůstojníka a byl odeslán k 6. hulánskému Volyňskému pluku, kde sloužil až do demobilizace v roce 1918. Když se vrátil domů z fronty, rozloučil se Rodion se všemi příbuznými a odešel do Optinské poustevny, kde předtím už několikrát pobýval jako poutník a monastýrský pomocník.
26. srpna 1918 byl přijat mezi poslušníky Optinské poustevny. V monastýru nesl poslušenství pomocníka veterináře a zpěváka chrámového sboru. V roce 1923 byl monastýr zasvěcený v čest Uvedenído chrámu Přesvaté BohorodiceOptinská poustevna zavřen bolševiky. Mniši se po uzavření poustevny ubytovali ve městě Kozelsk v pronajatých bytech a poslušník Rodion si začal vydělávat na živobytí znovu jako švec.
Roku 1928 byl Rodion postřižen na mnicha se jménem svatého archanděla Božího Rafaela rukou optinského jeromonacha Makárija v jeho bytě a s požehnáním biskupa Malojaroslavského, vikáře Kalužské eparchie, Stefana (Vingradova). Ve stejném roce byl pak postupně rukopoložen na jerodiákona a poté i do hodnosti archidiákona. Rukopoložení vykonal vladyka German (Weinberg), biskup Mosalský, vikář Kalužské eparchie. Po dobu deseti měsíců pobýval o. Rafael u biskupa, jako jeho kelejník a archidiákon při archijerejských bohoslužbách. V roce 1929 byl vladyka German naznačen na archijerejskou katedru v Alma-Atě, horlivého mnicha a dobrého archidiákona mnoho přemlouval, aby i on s ním odjel do Alma-Aty, ale otec Rafael byl už silně spjat s Optinou, a tak odmítl. Roku 1929 se vrátil do města Kozelsk (město v Kalužské oblasti, monastýr Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice (Optinská poustevna) se nachází ve vzdálenosti 2 km od tohoto města), kde sloužil v chrámu sv. Jiří.
Od února 1930 už jako jerodiakon nesloužil, kvůli svému zdraví (podle jiných pramenů byl v lednu r. 1930 nuceně mobilizován k těžbě dřeva), a žil z prostředků prodeje svých věcí, přičemž pomoc mu poskytoval i jeho bratr a také mnišské bratrstvo. Spolu s ním žil i jeromonach Makárij (Čilikin).
V červnu roku 1930 se pak v Kozelsku udály nepokoje zemědělců, které byly zapříčiněny chováním místní policie – milice. Nepokoje byly smírně vyřešeny, ale vláda jich využila a v přípravě a organizaci nepokojů obvinila prodavače na trzích, nestátní zemědělce a nakonec i mnichy, kteří po uzavření Optinské Poustevny přežívali ve městě. Po dvou a půl měsících vyšetřování tzv. ОГПУ – OGPU (Spojené státní politické řízení při Svazu národních komisařů), přikročilo k uvěznění potencionálních nepřátel. Všichni mniši, kteří v té době žili ve městě Kozelsk, byli uvězněni.
18. srpna 1930 byl uvězněn také otec Rafael, který byl obviněn ve společném trestném činu "Trestný čin archimandrita Optinské Poustevny Panteleimona (Aržanych) a dal. Kalužská oblast, město Kozelsk 1930" a byl obviněn v "organizované kontrarevoluční činnosti, antisovětské agitaci, organizování a bezprostřední účasti v masových nepokojích".
Ve věznicích nakonec otec Rafael prožil souhrnně 21 let. První trest věznění si odbyl pod Moskvou, v Dmitrovském rajónu (tzv. Дмитлаг – Dmitlag – Dmitrovský nápravně pracovní tábor) a následných deset let na těžkých pracích u Barentsova moře. Hned po uvěznění o. Rafael pracoval v nápravném táboře ve své profesi veterináře, při táboru bylo vlastní hospodářství. Proto ani nežil ve společném domě s ostatními vězni, ale v malé místnůstce přímo ve vepříně. Dle možností sesbíral bohoslužebné knihy a každodenně zde konal služby, ve své „cele“. Když se na to v táboře přišlo, dostal o. Rafael navíc 15 let přísného režimu.
Z tábora vyšel o. Rafael v polovině 40 let jako invalida. Usídlil se nedaleko od Optinské Poustevny (propuštěný musel nahlásit přesné místo svého pobytu, o. Rafael proto uvedl Kozelsk). Když přijel do města Kozelsk, našel ho zcela zpustlým. Nějaký ještě funkční chrám v té době nestál už ani jeden. Fyzicky byl otec velmi slabý, ale jeho duše hořela silně láskou k Bohu.
Odjel proto do Moskvy k metropolitovi Krutickému a Kolomenskému Nikolájovi (Jaruševič), který jej v den oslavy svátku ikony Matky Boží „Utiš můj zármutek“, v moskevském chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Tagance, rukopoložil na jeromonacha a dal mu i požehnání k tomu, aby se snažil vyprosit otevření chrámu ve městě Kozelsk.
Služby ponejprve sloužil ve městě Suchiniči a potom také v chrámu sv. Jiří ve městě Kozelsk. Když ve městě poté ještě obnovil chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice, byl v něm jmenován představeným chrámu.
Otec Rafael byl člověk veliké lásky a soucitu k lidem. Když poprvé přijel do Kozelska, hned se začal starat o zestárlé a nemocné sestry Šamordinského monastýru (tento monastýr byl založen r. 1884 ctih. Amvrosijem Optinským), kdy mnohé z nich se také právě navrátily z vězení v pracovních táborech. Jeho duše přijímala všechny, kdo potřeboval pomoc. A všichni k němu přicházeli jako k rodnému otci a on je zahříval svou otcovskou láskou. Mnoho byl i těch, kdož nebyli mnichy nebo monaškami, jen prostě strádali od mnoha těžkostí té doby, a pro každého takového se v jeho duši našlo místo vřelosti.
Na konci 40 let byl ve městě Kozelsk rukopoložen kněz Sergij, který začal sloužit spolu s otcem Rafaelem. Všeobecná láska, kterou si získal o. Rafael, však zřejmě vzbudila v srdci otce Sergije závist, takže potom přemluvil jednu z věřících, aby napsala falešné udání na o. Rafaela na Ministerstvo státní bezpečnosti (МГБ).
Tato „věřící“ poté ve svém udavačském dopise napsala, že o. Rafael měl kontakty s Němci, na základě čehož byl o. Rafael znovu uvězněn a odeslán do nápravně pracovního tábora (1949 - 1955) u města Kirov, kde si odseděl dalších 5 let a 8 měsíců. Už bez jeho přítomnosti byl nakonec ve městě Kozelsk vysvěcen chrám Zvěstování Přesvaté Bohorodice a o. Sergij se v něm stal představeným. V dopisech z tábora o. Rafael prosil všechny své duchovní děti, aby odpustily Nataše (která mu do tábora odeslala kajícný dopis o svém hříchu udání) a mluvil v něm o tom, že bez Boží vůle ani vlas z hlavy se neztratí (Luk 21, 18) a že je třeba být pokorným před Boží vůlí, jakkoli těžkým způsobem by se ona projevovala.
Když o. Rafael vyšel z vězení, začal sloužit v jím obnoveném chrámu, v němž byl už představeným o. Sergij. Otec Rafael však pokorně přijal místo druhého kněze, v chrámu, který sám obnovil. Nehledě na slabost zdraví, dveře u kelie o. Rafaela nebyly nikdy zavírány; a on dál přijímal všechny potřebné.
Když se vracel v den Trojiční zádušní soboty roku 1957 ze hřbitova po mnohých panychidách, onemocněl zápalem plic, po kterém krátce na to 19. června zemřel. Pohřben byl na starém hřbitově města Kozelsk. Jeho duchovní boj vyznavače a pastýře nezůstal v Církvi skryt a jeho jméno bylo přičteno k zástupu Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských. Roku 2005, konkrétně 22. června, na základě požehnání Jeho Svatosti patriarchy Alexije II. byly vyzdviženy ostatky ctihodného vyznavače Rafaela z místa jeho posledního odpočinku a poté byly přeneseny na hřbitov bratří Optinské Poustevny. Roku 2007 byly ostatky znovu vyzdviženy a přeneseny nejprve do chrámu Kazaňské ikony Matky Boží a potom do chrámu Proměnění Páně, kde se nacházejí dodnes.
 
Ctihodný vyznavač Rafael
Ctihodný vyznavač Rafael byl přímým nástupcem nevyčerpatelného Optinského bohatství, hrdinně snášel množství těžkostí, které se snesly na jeho tak těžký život. Jako nikdo jiný byl vydatně naplněn blahodatí od Pána, darem utěšení, a díky tomu ve svých dopisech zanechal velmi drahocennou zkušenost pravého pravoslavného vztahu ke strádání, k nemocem a bezvýchodným životním situacím, které nás přivádějí k pochopení smyslu celého našeho křesťanského života a k setkání s Kristem v našem srdci a ve Věčnosti.
Slova útěchy a lásky v dopisech ctih. Rafaela nesou evangelní duch, jsou osoleny skutečností, pravdou a krásou, neboť jak píše apoštol: Sám prošel zkouškou utrpení, může pomoci těm, na které přicházejí zkoušky. (Žid 2, 18)
Jako ukázku uvádíme citaci z dopisu o. Rafaela (ze dne 10. listopadu roku 1951), napsaného jeho duchovní dceři:
V noci před 10. dnem podle nového stylu jsem ve snu sladce – přesladce zazpíval: Velebiž, velebiž duše moje, nad nebeské zástupy Čestnější a Slavnější, Panu Přečistou Bohorodici! A v tom jsem uslyšel hlas nějakého duchovního muže: Chceš li být spasen – zamiluj si strádání!
Dítě Ljubo, slyšíš?! Nejenom trp a snášej, ale miluj strádání!
Pane, sešli nám všemocnou Tvoji blahodatnou pomoc. Nám nemohoucím, abychom si Tě zamilovali, takovou obětavou láskou, s jakou se svatí mučedníci radovali, když odcházeli na všechna možná mučení i smrt, aby získali věčný život v Království Tvém… Žiji vírou a nadějí, že ne navždy mne od vás odloučil Pán, ale že mi daruje tu radost vidět vás všechny, že budu moci povznášet své ubohé díky za vše, co učinil mi Pán, spolu s vámi v domě Královny Nebeské…

Přenesení ostatků r. 2005

Přenesení ostatků r. 2007

Svaté ostatky ctih. Rafaela v chrámu v Optinské Poustevně



pátek 27. dubna 2018


Ctihodná mučednice Tamara (Satsi)
(památka 18. dubna / 1. května 
a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Ctihodná mučednice Tamara se narodila roku 1876 na samotě Uustalo, volosti Kasti, Gapsalského újezdu Estonské gubernie, v luteránské rodině rolníků Georga a Mari Satsi. Rodiče dali děvčátku jméno Marie. Když bylo malé Marii 7 let, zemřela jí matka a zanedlouho i otec. V roce 1886 se ve vesnici Marjamaa, vedle luteránské církevní obce, pod kterou spadala i samota Uustalo, otevřela také pravoslavná církevní obec. A tehdy mnozí z luteránů přijali pravoslavnou víru. Poté, co Marie ukončila čtyři třídy vesnické školy, ve věku 12 let, vstoupila v roku 1888 do domova pro dívky (sirotky) při ženském mnišském společenství v Jõhvi, který byl založen v témže roce. V tomto domově se chovankyně učily číst, psát a vyučovaly se zde také další předměty. Kromě toho se dívky učily ručním pracem, ikonopisectví a umění zlaté výšivky. V roce 1892 se toto společenství přeměnilo na monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Pjuchtica (Пюхтицкий монастырь - Kuremäe klooster) a první představenou tohoto monastýru se stala igumenie Varvara (Blochina).
V roce 1895 vstoupila Marie Satsi, do té doby chovankyně dívčího domova, do místního Monastýru a byla oblečena do černých šatů tj. do podrjasniku; v listopadu téhož roku přijala apostolnik (apostolnik – ženská mnišská pokrývka hlavy, která pokrývá ramena, hruď a záda, s volným místem pro obličej, a která sahá až k pasu). V roce 1897 pak přijala tzv. rjasoforní mnišský postřih.
Roku 1898 se stala igumenie Varvara (Blochina) nepřijatelnou pro kněžnu Jelizavetu Šachovskou, která žila na svém pozemku poblíž monastýru, a byla arcibiskupem města Riga Arsenijem převedena do Kazaňské eparchie. Igumenie Varvara nabídla některým z poslušnic možnost odjet s ní, a do Kazaně s ní odjelo celkem 6 poslušnic, mezi nimi i Marie Satsi.
Při svém pobytu v monastýru v Kazaňské eparchii, Marie zpívala ve sboru a vyšívala v umělecké dílně. Igumenie Varvara zůstala představenou tohoto kazaňského monastýru až do roku 1902, kdy byla jmenována představenou Kozmoděmjanského monastýru Svaté Trojice. I Marie přešla do tohoto monastýru, a své mnišské poslušenství tam vedla v chrámovém bohoslužebném zpěvu a byla zde také písařkou. V lednu 1915 igumenie Varvara zemřela a nová igumenie Alevtina (Toropova) poslušnici Marii charakterizovala takto (vyňato z monastýrských zpráv z roku 1916): Je chování velmi dobrého, k poslušenství (tj. pracem a povinnostem) ochotná a velmi schopná. Takto, když prošla mnoholetou zkouškou poslušenství, Marie přijala dne 19. července roku 1917 mnišský postřih se jménem Tamara. Postřih učinil budoucí ctihodný mučedník, archimandrita Sergij (Zajcev), který byl za rok, v září 1918, zastřelen rudoarmějci spolu s bratry monastýru Zesnutí Přesvaté Bohorodice na hoře Zilantovo v Kazani (jeho památka je 28. srpna/ 10. září).
V roce 1918 do Kozmoděmjanského monastýru přijel archimandrita Theodosij s rozhodnutím o jmenování monašky Tamary ekonomkou Čeboksarského ženského mnišského společenství v čest Vladimirské ikony Matky Boží, kde v té době vedlo mnišský život okolo 100 sester. Při tomto monastýru byl do roku 1919 spravován i dívčí domov. V roce 1920 přijala matka Tamara povinnosti představené zdejšího mnišského ženského společenství. V těchto letech však nová vláda započala likvidaci a konfiskaci majetku společenství, a takto se snažíla zlikvidovat i samo společenství a uzavřít jeho chrámy. Monašky a sestry v Kristu se k nové vládě obrátily následujícím dopisem:
My, níže podepsané monašky, Vladimírské ženské obce, jelikož jsme se dozvěděli o záměru, představitelů místní vlády a moci uzavřít chrám Vladimírské obce, dávnou svatyni, která tu existuje od roku 1625, vyjadřujeme tímto svůj protest proti tomuto záměru, který uráží naše křesťanské náboženské cítění. Tímto chceme objasnit, že ze strany obce již byla přinesena oběť ustoupením místní moci jednoho dřevěného chrámu a spolu s ním i obytných domů, kromě malého dřevěného křídla našeho komplexu, který zůstal k potřebám sester. Proto my, monašky a sestry Vladimírské obce, nemůžeme v žádném případě nyní souhlasit s likvidací naší svatyně, ať už z jakéhokoli důvodu, kterým se to nyní objasňuje. Proto Vás snažně prosíme, abyste nám zanechali poslední kamenný chrám nedotknutelný, k čemuž se i podepisujeme.
Plnící povinnosti představené obce a společenství matka Tamara a další (celke 56 podpisů).
V roce 1924 jmenoval vikární biskup Kazaňské eparchie, vladyka Athanasij (Malinin), Vladimírskou mnišskou obec ve městě Čeboksary samostatným monastýrem. Monaška Tamara byla jmenována představenou a igumenií. Roku 1926 sovětská moc však monastýr uzavřela, nicméně nadále pokračovala zdejší Vladimírská náboženská obec. V tomto roce podal místní ředitel Čeboksarské školy žalobu k městské Radě sadů a zahrad na monašky, které ještě zůstaly, s obviněním, že pasou svůj skot na pozemcích školy, které byly údajně ze 75 % znehodnoceny. Byla vyčíslena škoda na pozemcích, které dříve patřily monastýru, a žaloba na sesterstvo byla přijata. V lednu 1927 se Prezidium Čeboksarské městské rady usneslo takto: Považujíce za nutné, jak kvůli bytové krizi, která panuje ve městě, tak i s ohledem na škodu na hospodářství bývalého ženského monastýru, náležícího však nyní škole, dovolujeme si požádat NKVD, aby posoudil otázku o dalším pobytu monašek v obytných místnostech bývalého monastýru. V té době ve Vladimírské mnišské obci zůstávalo ještě 34 sester, které našly útočiště a přežívaly v chrámu a strážnici při chrámu, a také v zemědělských budovách bývalého monastýru: ve chlévě a kurníku, které byly předělány na malé domky. V těžkých podmínkách takto přežívaly sestry až do roku 1930, kdy byl definitivně uzavřen i poslední monastýrský chrám, a sestram nezbylo už nic než odejít.
Po úplné likvidaci společenství se matka Tamara nastěhovala ke své bývalé pomocnici při správě monastýru Anastasii Timofejevé, kterou znala ještě z monastýru Pjuchtica. Ve třicátých letech pokračovala matka Tamara ve svém modlitebním zápase, neustále četla Svaté písmo a duchovní literaturu a také neustále pracovala v hospodářství.
V květnu roku 1941, když matka Tamara pásla krávu, se s ní seznámil bývalý kněz Chudov, který pracoval jako strážný zemědělského družstva Sadvintrest a který na ni nyní podal falešná obvinění pro její údajné antisovětské projevy a názory. V noci 25. června provedli pracovníci NKVD domovní prohlídku v domě, kde bydlela matka Tamara. Ta byla poté uvězněna ve věznici města Čeboksarsk. Od 27. do 30. června probíhaly výslechy, při kterých matka odmítala všechna obvinění.
Vyšetřovatel se neustále ptal, jak se matka Tamara dostala z Estonska až do Čuvašska, neboť ji podezříval ze špionáže. Při výslechu, který se konal 2. července, položil vyšetřovatel tuto otázku:
Jaké důvody vás donutili odejít do monastýru?
Matka Tamara odpověděla:
Žádné důvody ani jiné příčiny mne nedonutily odejít do monastýru, neboť do monastýru jsem vstoupila sama z důvodu mého přání a touhy po spáse vlastní duše.
Při dalším výslechu dne 9. července ji vyšetřovatel položil další otázku:
Potvrzujete svědectví svědka Chudova o vaší kontrarevoluční pomluvě na život za sovětské vlády? Matka Tamara odpověděla:
Toto potvrdit nemohu, neboť jsem nikdy žádnou kontrarevoluční pomluvu o životě za sovětské vlády nikomu nevyjadřovala, a se svědkem Chodovem jsem vedla rozhovor jen o knize Dobrotoljubije, kterou si on prosil ke čtení.
14. července bylo ohlášeno ukončení šetření a byl pronesen odsuzující rozsudek vazby podle stati 58, bodu 10, prvé části Trestního zákoníku. Obviněná na to odpověděla, že si nic doplnit nepřeje. 25. července Soudní senát pro trestní řízení Vrchního soudu Čuvašské ASSR vynesl potvrzující rozsudek vazby, a igumenie Tamara byla předána soudu.
31. července se konalo soudní zasedání. V tento den odsoudili igumenii Tamaru na 10 let odnětí svobody. Kasační stížnost k Vrchnímu soudu SSSR o přezkoumání rozsudku byla projednána a rozsudek byl přiznán zákonným.
Igumenie Tamara byla ve věku 65 let převezena do nápravně-pracovní kolonie, nedaleko města Alatyr Čuvačšské ASSR. V této kolonii pracovali vězni v lese a ve dřevozpracujícím průmyslu. Matka Tamara zde v letech 1941 – 1942 přežila těžkou zimu.
V době války s Německem byla v této kolonii zaznamenána kvůli hladu a nemocem masová úmrtnost uvězněných.
Igumenie Tamara zde nakonec zemřela, 1. května roku 1942, a příčinou zesnutí bylo podle zápisu o zesnutí srdeční příhoda. Ctihodná matka Tamara byla pohřbena v neznámém hrobě na hřbitově této nápravně-pracovní kolonie.
Dne 12. října roku 2007 byla na zasedání Posvátného Synodu, pod předsednictvím Jeho Svatosti patriarchy Alexije II., igumenie Tamara připočtena k Zástupu nových mučedníků a vyznavačů ruských.
 
Matka Tamara na fotografii z archívu
nápravně-pracovní kolonie

středa 28. března 2018


Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský), 
arcibiskup Tverský
(památka 13. /26. října, v den vyzdvižení ostatků roku 1993 a 18. /31. prosince, v den jeho blaženého zesnutí, a dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských a ve Sboru Tverských a Žytomyrských svatých)




Arcibiskup Tadeáš (občanským jménem Ivan Vasiljevič Uspenský) se narodil 12. / 25. listopadu roku 1872 ve vesnici Naruksovo, v Lukojanském újezdu Nižegorodské gubernie. Jeho otec i dědeček byli kněžími. V rodině otce budoucího vladyky bylo sedm synů a dvě dcery.
Po ukončení Nižegorodského duchovního semináře byl mladý Ivan přijat do Moskevské duchovní akademie, kterou zakončil roku 1896.
Pod vlivem rektora Akademie, tehdy ještě biskupa Antonije (Chrapovického), se rozhodl přijmout mnišství. A již v srpnu následujícího roku byl postřižen na mnicha se jménem Tadeáš a zároveň byl rukopoložen i na jerodiákona.
V září téhož roku byl nyní už otec Tadeáš rukopoložen na jeromonacha a byl vyslán jako učitel na Smolenský duchovní seminář. V roce 1890 byl převeden do Semináře ve městě Ufa, kde za dizertaci s názvem Jednota knihy proroka Izajáše získal titul magistra teologie. Roku 1902 byl otec Tadeáš určen inspektorem a poté i rektorem tohoto semináře a byla mu udělena hodnost archimandrity. Za rok se stal rektorem Duchovního semináře ve městě Oloněc. V tomto roce vyšla jeho práce Poznámky k didaktice (Записки по дидактике), která se stala klasickou prací v duchovní pedagogice. V roce 1908 napsal obsáhlou studii Jehova (Иегова), za níž mu byl udělen titul doktora teologie. V prosinci tohoto roku byl archimandrita Tadeáš rukopoložen na biskupa Vladimir-Volyňského, vikáře Volyňské eparchie.
Roku 1916 byl biskup Tadeáš určen dočasně za biskupa na Vladikavkazskou-Mozdokskou eparchii, jako pomocník těžce nemocného biskupa Antonína (Granovského). Toto poslušenství trvalo až do ledna roku 1917, kdy byl na Vladikavkaz naznačen nový archijerej.
V roce 1919 byl biskup Tadeáš určen jako hlavní archijerej Volyňské eparchie, která byla uvržena do hrůzy okupace, občanské války a všeobecného ničení. V tomto těžkém čase se jako „dobrý pastýř“ staral a podporoval mnohatisícovou pastvu.
Poté, co byla na Ukrajině ustanovena sovětská vláda, byl biskup Tadeáš uvězněn. V roce 1922, konkrétně 25. února, Všeukrajinská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (tzv. ВУЧК), přijala usnesení o vysídlení vladyky z Volyně s právem pobytu jen v jedné z centrálních severních gubernií RSFR a Západní Sibiře, spolu s vedeným zápisem na jeho osobu v archívech tajné policie (ЧК).
9. března 1922 byl biskup Tadeáš osvobozen z Charkovského vězení a mohl vycestovat do Moskvy, kde se setkal se svt. Tichonem, patriarchem moskevským, ke kterému se obrátil s žádostí, aby mu bylo umožněno pobývat jako biskup v některém z volžských měst. V tomto roce byl vladykovi Tadeáši udělen titul arcibiskupa a byl naznačen na Astrachaňskou katedru. V září téhož roku byl však znovu vysídlen na dobu jednoho roku do Zrijanské oblasti. V té době, když byl ve vazbě s metropolitou Kirillem (Smirnovem; svt. nov. muč. metropolita Kazaňský a Svijažský; památka dne 7. /20. října), sestavili spolu odpovědi na naléhavé otázky pravoslavných, které se týkaly tzv. Obnovlenců. Ve vězení pobýval vladyka Tadeáš spolu s metropolitou Kirillem (Smirnovem), potom také s arcibiskupem Theofilem (Bohjavlenským), s biskupy Nikolajem (Jaruševičem), Vasilijem (Preobraženským) a Athanasijem (Sacharovem). Po skončení vězeňského pobytu, v létě 1923, odjel arcibiskup Tadeáš do Volokolamska, a odtud jezdil sloužit do moskevských chrámů.
20. prosince roku 1923 odjel vladyka do Astrachaně. V tomto městě světitel pronesl na 300 kázání a poučení, nepočítaje k tomu nespočet besed, až po služby akathistů, kdy po nich vždy objasňoval i Svaté Písmo. Většinou své zápisky a poznámky neschovával, schovával je a přepisoval naopak prot. Stefanovskij a další, kteří kopie těchto cenných poučení šířili dál mezi věřícími. Mravní vliv arcibiskupa Tadeáše na věřící byl ohromný.
V roce 1926, v době uvěznění zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije (Stragorodskij), jeho povinnosti dočasně převzal arcibiskup Josif (Petrovich). 8. prosince téhož roku určil vladyka Josif další tři zástupce pro případ dalšího uvěznění, přičemž jedním z těchto archijerejů byl i vladyka Tadeáš. V polovině prosince, po uvěznění vladyky Josifa, se arcibiskup Tadeáš vypravil do Moskvy, aby přikročil k dočasné správě Církve, na cestě však byl zadržen a byl vyslán do města Kuzněck, do Saratovské oblasti, kterou měl zakázáno opustit do roku 1928. V té době ho již z vězení propuštěný metropolita Sergij určil za arcibiskupa Saratovského.
V listopadu 1928 byl arcibiskup Tadeáš vyslán sloužit jako archijerej do města Tver, každou středu pak vladyka sloužil ještě Akathist sv. knížeti Michalu Tverskému a prováděl besedy s věřícími.
29. září roku 1936 mu sovětská moc zrušila jeho registraci a bylo mu zakázáno sloužit; i tomu navzdory vladyka pokračoval v chrámech za Volhou.
V prosinci 1936 určil metropolita Sergij na Tverskou archijerejskou katedru arcibiskupa Nikifora (Nikolského). Úcta věřících a duchovenstva k arcibiskupu Tadeáši však byla tak velká, že si ho i nadále vážili a ctili jako svého archijereje.
20. prosince 1937 byl vladyka Tadeáš opět uvězněn a za deset dní byl odsouzen ke smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 31. prosince 1937.
26. října roku 1993 byly nalezeny a ze země vyzdviženy svaté ostatky tohoto archijereje – mučedníka, které se nyní nacházejí v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver. Ještě do oficiálního svatořečení byl svt. Tadeáš v tverské a astrachaňské eparchii ctěn jak nový mučedník. V roce 1997 byl archijerejským sněmem Ruské pravoslavné církve přičten tento světec k zástupu svatých jako nový mučedník. 
Svaté ostatky svt. Tadeáše, v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver