středa 28. března 2018


Světitel a nový mučedník Tadeáš (Uspenský), 
arcibiskup Tverský
(památka 13. /26. října, v den vyzdvižení ostatků roku 1993 a 18. /31. prosince, v den jeho blaženého zesnutí, a dále pak v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských a ve Sboru Tverských a Žytomyrských svatých)




Arcibiskup Tadeáš (občanským jménem Ivan Vasiljevič Uspenský) se narodil 12. / 25. listopadu roku 1872 ve vesnici Naruksovo, v Lukojanském újezdu Nižegorodské gubernie. Jeho otec i dědeček byli kněžími. V rodině otce budoucího vladyky bylo sedm synů a dvě dcery.
Po ukončení Nižegorodského duchovního semináře byl mladý Ivan přijat do Moskevské duchovní akademie, kterou zakončil roku 1896.
Pod vlivem rektora Akademie, tehdy ještě biskupa Antonije (Chrapovického), se rozhodl přijmout mnišství. A již v srpnu následujícího roku byl postřižen na mnicha se jménem Tadeáš a zároveň byl rukopoložen i na jerodiákona.
V září téhož roku byl nyní už otec Tadeáš rukopoložen na jeromonacha a byl vyslán jako učitel na Smolenský duchovní seminář. V roce 1890 byl převeden do Semináře ve městě Ufa, kde za dizertaci s názvem Jednota knihy proroka Izajáše získal titul magistra teologie. Roku 1902 byl otec Tadeáš určen inspektorem a poté i rektorem tohoto semináře a byla mu udělena hodnost archimandrity. Za rok se stal rektorem Duchovního semináře ve městě Oloněc. V tomto roce vyšla jeho práce Poznámky k didaktice (Записки по дидактике), která se stala klasickou prací v duchovní pedagogice. V roce 1908 napsal obsáhlou studii Jehova (Иегова), za níž mu byl udělen titul doktora teologie. V prosinci tohoto roku byl archimandrita Tadeáš rukopoložen na biskupa Vladimir-Volyňského, vikáře Volyňské eparchie.
Roku 1916 byl biskup Tadeáš určen dočasně za biskupa na Vladikavkazskou-Mozdokskou eparchii, jako pomocník těžce nemocného biskupa Antonína (Granovského). Toto poslušenství trvalo až do ledna roku 1917, kdy byl na Vladikavkaz naznačen nový archijerej.
V roce 1919 byl biskup Tadeáš určen jako hlavní archijerej Volyňské eparchie, která byla uvržena do hrůzy okupace, občanské války a všeobecného ničení. V tomto těžkém čase se jako „dobrý pastýř“ staral a podporoval mnohatisícovou pastvu.
Poté, co byla na Ukrajině ustanovena sovětská vláda, byl biskup Tadeáš uvězněn. V roce 1922, konkrétně 25. února, Všeukrajinská zvláštní komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží (tzv. ВУЧК), přijala usnesení o vysídlení vladyky z Volyně s právem pobytu jen v jedné z centrálních severních gubernií RSFR a Západní Sibiře, spolu s vedeným zápisem na jeho osobu v archívech tajné policie (ЧК).
9. března 1922 byl biskup Tadeáš osvobozen z Charkovského vězení a mohl vycestovat do Moskvy, kde se setkal se svt. Tichonem, patriarchem moskevským, ke kterému se obrátil s žádostí, aby mu bylo umožněno pobývat jako biskup v některém z volžských měst. V tomto roce byl vladykovi Tadeáši udělen titul arcibiskupa a byl naznačen na Astrachaňskou katedru. V září téhož roku byl však znovu vysídlen na dobu jednoho roku do Zrijanské oblasti. V té době, když byl ve vazbě s metropolitou Kirillem (Smirnovem; svt. nov. muč. metropolita Kazaňský a Svijažský; památka dne 7. /20. října), sestavili spolu odpovědi na naléhavé otázky pravoslavných, které se týkaly tzv. Obnovlenců. Ve vězení pobýval vladyka Tadeáš spolu s metropolitou Kirillem (Smirnovem), potom také s arcibiskupem Theofilem (Bohjavlenským), s biskupy Nikolajem (Jaruševičem), Vasilijem (Preobraženským) a Athanasijem (Sacharovem). Po skončení vězeňského pobytu, v létě 1923, odjel arcibiskup Tadeáš do Volokolamska, a odtud jezdil sloužit do moskevských chrámů.
20. prosince roku 1923 odjel vladyka do Astrachaně. V tomto městě světitel pronesl na 300 kázání a poučení, nepočítaje k tomu nespočet besed, až po služby akathistů, kdy po nich vždy objasňoval i Svaté Písmo. Většinou své zápisky a poznámky neschovával, schovával je a přepisoval naopak prot. Stefanovskij a další, kteří kopie těchto cenných poučení šířili dál mezi věřícími. Mravní vliv arcibiskupa Tadeáše na věřící byl ohromný.
V roce 1926, v době uvěznění zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije (Stragorodskij), jeho povinnosti dočasně převzal arcibiskup Josif (Petrovich). 8. prosince téhož roku určil vladyka Josif další tři zástupce pro případ dalšího uvěznění, přičemž jedním z těchto archijerejů byl i vladyka Tadeáš. V polovině prosince, po uvěznění vladyky Josifa, se arcibiskup Tadeáš vypravil do Moskvy, aby přikročil k dočasné správě Církve, na cestě však byl zadržen a byl vyslán do města Kuzněck, do Saratovské oblasti, kterou měl zakázáno opustit do roku 1928. V té době ho již z vězení propuštěný metropolita Sergij určil za arcibiskupa Saratovského.
V listopadu 1928 byl arcibiskup Tadeáš vyslán sloužit jako archijerej do města Tver, každou středu pak vladyka sloužil ještě Akathist sv. knížeti Michalu Tverskému a prováděl besedy s věřícími.
29. září roku 1936 mu sovětská moc zrušila jeho registraci a bylo mu zakázáno sloužit; i tomu navzdory vladyka pokračoval v chrámech za Volhou.
V prosinci 1936 určil metropolita Sergij na Tverskou archijerejskou katedru arcibiskupa Nikifora (Nikolského). Úcta věřících a duchovenstva k arcibiskupu Tadeáši však byla tak velká, že si ho i nadále vážili a ctili jako svého archijereje.
20. prosince 1937 byl vladyka Tadeáš opět uvězněn a za deset dní byl odsouzen ke smrti zastřelením. Rozsudek byl vykonán 31. prosince 1937.
26. října roku 1993 byly nalezeny a ze země vyzdviženy svaté ostatky tohoto archijereje – mučedníka, které se nyní nacházejí v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver. Ještě do oficiálního svatořečení byl svt. Tadeáš v tverské a astrachaňské eparchii ctěn jak nový mučedník. V roce 1997 byl archijerejským sněmem Ruské pravoslavné církve přičten tento světec k zástupu svatých jako nový mučedník. 
Svaté ostatky svt. Tadeáše, v Chrámu Nanebevstoupení Páně, ve městě Tver

středa 28. února 2018



Svt. nový mučedník 
Arkádij (Ostalskij), 
biskup Lubynský, vikář Poltavský


(památka 16. / 29. prosince a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)
 


Světitel a nový mučedník Arkádij se narodil roku 1889 ve vesnici Skakovka v Žitomirské gubernii v nebohaté rodině kněze Josifa Ostalského. Byl pokřtěn svým dědečkem z matčiny strany, otcem Pavlem Stefanovičem. Později se rodina přestěhovala do Žitomiru, kam byl převelen sloužit otec Josif. Už od mládí pomýšlel na mnišský život, jeho rodiče však trvali na tom, aby se oženil. Roku 1910 ukončil Volyňský duchovní seminář, po němž učil v církevní škole ve vesnici Velikaja Cvilja. Později se stal pomocníkem Volyňského eparchiálního misionáře, kde velmi energicky pracoval mezi tamními sektáři, které znovu přiváděl do lůna Pravoslaví. Oženil se a v roce 1911 byl rukopoložen na kněze; sloužil při chrámu města Starokosťantyniv, kde byl pomocníkem eparchiálního misionáře. Od roku 1914 pracoval jako misionář na území Haliče. Roku 1915 byl vojenský knězem u 408. Kuzněckého pěchotního pluku. Od roku 1917 sloužil v Žitomiru, konkrétně v chrámu ctih. Serafima Sarovského, při vojenské nemocnici, a poté v chrámu svt. Mikuláše. Byl aktivním kazatelem. Od svých současníků dostal přízvisko Zlatoústý. V době občanské války organizoval při chrámu svt. Mikuláše aktivní bratrstvo, které poskytovalo pomoc potřebným a nemocným, pohřbívalo mrtvé, kteří neměli žádné příbuzné. Jako kněz většinu svých peněz rozdával potřebným a spolu se členy bratrstva církevní obce konal dlouhé pěší poutě po pravoslavných svatyních, nejčastěji do Kyjeva. Otec Arkádij často sloužil a vždy zpovídal. Na zpovědi nikoho nepobízel, každému spíše předkládal, aby bez ostychu pojmenoval to, co mučí jeho duši. Někdy se takto zpověď protáhla až do dvou hodin do rána. V roce 1922 byl otec Arkádij zatčen a uvězněn kvůli odporu a odmítání odevzdání církevních cenností (tzv. Vyvlastnění církevních cenností: sovětská moc v Rusku rozhodla, že se mají pod záminkou boje s hromadným hladem v Povolží a druhých regionech zabavit a odevzdat drahé kovy i drahé kamení ze sakrálních předmětů církve). Tehdy poprvé byl otec Arkádij odsouzen k trestu smrti zastřelením. Během čtení rozsudku otec Arkádij vyčerpáním usnul a soudní stráž jej musela vzbudit, aby mu řekli, že je odsouzen k smrti. Na což odpověděl: Nu což, díky Bohu za vše. Pro mne je smrt jen ziskem. Po vynesení rozsudku si však chrámoví věřící vyprosili změnu rozsudku, který byl nakonec změněn na pět let těžkého žaláře. Během doby, kdy se otec Arkádij nacházel ve vězení, se jeho žena znovu vdala a to za důstojníka Rudé armády. Po jeho dočasném propuštění z vězení si od něj vyžádala rozvod. Rodina neměla žádné děti. Takto Pán osvobodil otce Arkádija i z manželských pout.

V dubnu roku 1924, s požehnáním svt. patriarchy Tichona, přijal otec Arkádij mnišský postřih a byla mu udělena hodnost archimandrity. Poté pokračoval v kněžské a kazatelské službě ve městě Žitomir. Roku 1926 byl rukopoložen na biskupa Lubynského, vikáře Poltavské eparchie, ve stejném roce byl znovu uvězněn. Z vězení utekl, tajně se vrátil do města Lubyn, odsloužil paschální bohoslužby a kvůli novým hrozbám zatčení se ukryl. Žil nějaký čas na Novém Athosu na Kavkaze, v Abcházii, uprostřed mnichů. Udržoval dopisní spojení s duchovenstvem Poltavské eparchie. Měl kritický a odmítavý postoj k tzv. Deklaraci metropolity Sergije. (Deklarace z roku 1927 metropolity Sergije – přesněji Prohlášení (Poselství) Zástupce Patriaršího Zastupitele, metropolity nižegorodského Sergije a při něm dočasného Patriaršího Posvátného Synodu, O vztahu Ruské pravoslavné církve k existující občanské vládě. Tato deklarace se stala ranou pro Ruskou církev, byla to deklarace o loajálnosti k sovětské vládě. V ní se Ruská církev zavázala k bezpodmínečné podpoře komunistického režimu. Velké množství církevních hierarchů, duchovních a laiků s ní však vyjádřilo ostrý nesouhlas). Vladyka Arkádij i přesto zůstával v jurisdikci metropolity Sergije.

V roce 1928 těžce onemocněl a přestěhoval do Kyjeva, kde však žil nelegálně. V květnu téhož roku odjel kvůli výslechu do Moskvy a tam se přihlásil na OGPU (Sjednocená státní politická správa, později NKVD). Následně byl uvězněn a obviněn z náboženské propagandy s antisovětským charakterem, kterou byl list věřícím (v něm předkládal, aby si každý vzal příklad z mučedníků, kteří umírali za svobodu Církve, za její svatou tradici a dokonce i za církevní knihy či sakrální předměty). Při výslechu odmítl uvést jméno kněze, kterému byl list určen. V červnu 1928 by l odsouzen k pěti letům žaláře.

Vězeňský trest si odpykával v Soloveckém táboře zvláštního určení, pracoval na těch nejtěžších pracích. V jednom spisu k jeho osobě bylo uvedeno: Táborovému řádu se odmítá přizpůsobit…, seskupuje kolem sebe další sloužící kultu, mezi kterými vede agitaci proti obnovleneckému směřování církve (Obnovlenci, obnovlenectví, tzv. Obnovlenecký rozkol; jednalo se o hnutí, které vzniklo v Ruské pravoslavné církvi po tzv. Říjnové revoluci roku 1917. Za svůj cíl si ustanovilo „obnovu a reformu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavilo se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, přičemž byla oznámena plná podpora tehdejšímu novému režimu. Přes všechny své snahy se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo) … Potřebuje přísnou izolaci a neustálý dozor.

Mezi vězněným duchovenstvem měl vladyka velkou autoritu. Dle možností sloužil bohoslužby, v těžkých podmínkách pokračoval ve své kazatelské činnosti. Říkal, že je třeba děkovat Bohu, že nám ještě neodňal i tu možnost pronášet zde na zemi modlitby připodobňujíce se takto raným křesťanům v katakombách.

V roce 1931 byl uvězněn v táboře a obviněn z kontrarevoluční agitace, nelegálních setkání antisovětské skupiny pod záminkou náboženských rozhovorů. Byl odsouzen k dalším pěti rokům vězení, k tzv. vnitřnímu vězení, tj. nejtěžšímu režimu.

V lednu 1937 byl po odpykání trestu propuštěn. Tajně navštívil Kyjev a Žitomir, kde se setkával s duchovními dětmi. V únoru téhož roku přijel do Moskvy, kde mu však nebyl povolen pobyt. Metropolitou Sergijem byl ustanoven biskupem Běžeckým, vikářem Kalininské eparchie, státní úřady mu ale nedovolili odjet na místo jeho biskupské služby.

V září 1937 byl znovu zatčen, byl držen ve věznici města Kaluga, poté byl vězněn v Moskvě. Svoji vinu nikdy nepřiznával a při výslechu prohlašoval: Po patnácti letech, která jsem do dnešního dne prožil ve vězení, nadále zůstávám nesouhlasným se sovětskou mocí v otázce náboženství a uzavírání chrámů.

7. prosince 1937 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Zastřelen byl 29. prosince 1937 na střelnici NKVD, nedaleko Butova pod Moskvou, a pohřben byl ve společném hrobu.

V roce 2000 byl vladyka Arkádij přičten na jubilejním sněmu Ruské pravoslavné církve k zástupu svatých.





__________________________________________________________________________________

                   

NEODSUZUJ

Poučení svt. nového mučedníka Arkádija (Ostalského), 
biskupa Lubenského, vikáře Poltavského

„Neodsuzovat“ je Kristovo přikázání:

Nesuď, neboť i ty jsi hříšný. (Mat 7, 1 – 5)
Nesuď a nebudeš souzen. (Luk 6, 37; Řím 2, 1)
Neodsuzuj, neboť neznáš vše a lehce se můžeš mýlit ve svém soudu.
Je jen jeden spravedlivý Soudce. (Bůh – 1. Kor 4, 5)

Odkud se u lidí vzala vášeň k odsuzování bližních?
Pochází:
Z nedbalosti k sobě samému…
Kdybychom sami více pozorovali svůj vlastní život a porovnávali ho s životy křesťanských svatých, tak bychom se nikdy neodvažovali sledovat život našich bližních.
Z neochoty napravit se…
My mnohokrát i zpozorujeme svojí vlastní hříšnost, ale protože náprava je práce těžká a svědomí nás obviňuje, sami sebe uklidňujeme tím, že hledáme hříchy u druhých a říkáme, že ostatní jsou lidé horší než my. Porovnáváme sebe ne se spravedlivými, nýbrž s hříšníky, uklidňujeme se a už se nestaráme o vlastní nápravu.
Z nedostatku lásky k bližnímu…
Neboť ten, kdo miluje, nikomu neříká o hříších člověka, kterého má rád, ale naopak je přede všemi skrývá, brání se a zastává se svého bližního a lituje ho upřímně. Takto například dobrá matka a žena nikdy nezačne vyprávět o slabostech a prohřešeních svého syna anebo muže.

V čem je odsuzování zhoubné?
Nepozornost k sobě samému přechází k vlastní nedbalosti. Člověk zcela přestává pracovat nad spásou vlastní duše a hlídá ty druhé, k nimž směřuje jeho zájem, vyhledává a poukazuje na jejich hříchy. Je to podobné, jako když by člověk činil pořádek na cizím hospodářství, a poté už by neměl čas na své vlastní, které kvůli tomu zpustne.
Hlídajíce druhé a odsuzujíce je, dává takto ďáblu možnost, aby jeho samého lehce ulovil jakýmkoli hříchem. Ďábel ukazuje takovému člověku různé lidi, kteří žijí hříšně, a když spatří, že ten se na ně zadíval, roztahuje své sítě, do kterých poté hříšník padá. V tomto případě postupuje jako doktor, kterému malé dítě nechce ukázat svoji bolístku. Podá mu hračku, jíž doktor odvede pozornost dítěte, a v tom okamžiku využije příležitosti, aby prohlédl jeho bolístku, propíchne vřed, vytrhne zub apod.
Když naučí hříšníka vyhledávat hříchy bližního, přivádí ho ďábel ke sklíčenosti a malomyslnosti, poté až k úplnému zoufalství a beznaději. Když si člověk u druhých všímá pouze jejich hříchů, zla a lži, přichází ke strašnému a zhoubnému závěru, že celý život je zlý, celý svět je zlem, zlý je i Bůh, který učinil zlo. A z toho pramení úsudek, který takový člověk učiní, a sice že nestojí za to žít uprostřed takového zla, hříchu, podvodu, lži a klamu. Touto cestou potom ďábel přivádí člověka až k myšlenkám o sebevraždě.

Odsouzení, odsuzuje nás:
Pán odsuzuje pyšného farizea za to, že ten odsoudil hříšného celníka (viz Luk 18, 14).
Ctih. Jan Savvaita (památka 20. března / 2. dubna) jednou uslyšel o špatném životě jednoho mnicha a odsoudil ho. Poté, když vstal na modlitbu, měl vidění a spatřil Ježíše Krista ukřižovaného, a když se mu chtěl poklonit, uslyšel Pánův hlas, kterým promluvil k andělům: Vyžeňte ho, neboť odsoudil bratra svého ještě před mým soudem. Když andělé vyháněli tohoto ctihodného otce, tak za dveřmi své kelie náhle zmizela jeho mnišská mantije, což bylo pro něj znakem ztráty Boží záštity. Poté prožil Jan sedm let v poušti, kde nejedl chleba, dokud nespatřil Pána, jak mu vrací jeho vlastní mantiji.
Ti, kdo odsuzují bratra v tomto dočasném životě, budou odsouzeni Pánem v tom věčném.

Jak neodsoudit člověka, který činí zlo?
Lékaři, uzdrav sám sebe! Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám. Všichni jsme hříšní, a proto nemáme právo kohokoli a v čemkoli soudit. Odsoudíš bratra anebo sestru, a už si nevšimneš, jak sám upadáš do toho samého hříchu.
Z odsuzování neplyne žádný užitek pro nikoho, protože, jak soudí druhé, bude za to Bohem odsouzen, a ten, kdo slyší, jak ho druzí odsuzují, se nenapraví, ale spíše se ještě více zatvrdí. Proto nesuď toho, kdo hřeší, ale lituj ho. Svojí láskou zakryj jeho hřích, přistup k němu opatrně jako k nemocnému, a pomoz mu v boji s hříchem, modli se za něj, ochraňuj ho všude, staň se mu druhem a bratrem, měj ho rád, neboť jen láskou ho můžeš napravit.

Závěr
A tak neodsuzuj, abys sám neupadl do stejného hříchu.
Neodsuzuj, aby se ďábel nad tebou nesmál, když upadneš do jeho sítí.
Neodsuzuj, aby spravedlivý Soudce v den Strašného soudu neodsoudil tebe.

Fotografie vladyky z vězení




čtvrtek 25. ledna 2018



Sbor novomučedníků a vyznavačů ruských
 památka 25. ledna/ 7. února


Památka sboru čili zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských připadá na 25. ledna/ 7. února, pokud tento den připadá na neděli. Pokud tomu tak není, tak jejich památka připadá na nejbližší neděli po 25. lednu/ 7. únoru.
V tento konkrétní den Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských se koná památka těch svatých, jejichž datum smrti není známo.
V tento den také Ruská pravoslavná církev koná památku všech zesnulých, kteří strádali a zahynuli pro Kristovu víru v době pronásledování. To se děje z rozhodnutí Posvátného Synodu Ruské pravoslavné církve z 30. ledna 1991 na základě usnesení Místního sněmu z let 1917 – 1918.
Surové, kruté a krvavé 20. století se pro Rusko stalo nanejvýše tragické, vždyť tato země ztratila na milióny svých synů a dcer, a to nejen příčinou vnějších nepřátel, ale také působením vlastních pronásledovatelů z řad ateistů (tzv. bezbožníků). Mezi zločinně zavražděnými a umučenými lidmi, v těchto letech pronásledování Církve, bylo nespočetné množství pravoslavných: laických věřících, mnichů, kněží a ostatního duchovenstva vč. archijerejů, kdy jedinou jejich vinnou byla víra v Boha.
Pronásledování věřících začalo brzy po Říjnovém převratu roku 1917. Prvomučedníkem se stal protojerej Joan Kočurov, který byl dne 31. října/13. listopadu zabit před zraky svého syna. Jako další byl 25. ledna/7. února roku 1918 v Kyjevě zastřelen také světitel a nový mučedník Vladimír, metropolita kyjevský a haličský, který se stal prvním mučedníkem z řad archijerejů. Hned za svatými mučedníky Joanem a Vladimírem následovaly desítky, stovky a tisíce dalších. Krutost mučení a smrtí se přitom vyrovnala době prvních mučedníků pro Krista v prvních stoletích křesťanství.
Proslavením tohoto zástupu svatých na výročním Archijerejském sněmu roku 2000 lze chápat jako definitivní ukončení této strašné epochy militantní bezbožnosti. Tímto svatořečením byla světu zjevena ona mravní velikost a duchovní zápas nových mučedníků a vyznavačů, kteří ozářili cestu Boží prozřetelnosti v osudu své země, a napomohli celému ruskému národu vydat svědectví a následně i pochopit všechny jeho tragické chyby a bolestné omyly, k nimž došlo. V dějinách svatořečení se ještě nestalo, aby bylo naráz proslaveno Církví a svatořečeno tolik nových svatých nebeských přímluvců (do zástupu svatých přibylo více než tisíc nových mučedníků).
Mezi těmi, kdo strádal za víru ve 20. stol, byli svt. Tichon, patriarcha moskevský a celé Rusi, jehož volba proběhla v chrámu Krista Spasitele († 1925); svatí carští mučedníci, tedy poslední ruský car Nikolaj II., carevna Alexandra, carevič Alexej, Olga, Taťána, Marie, Anastasie a ostatní s nimi umučení († 1918); svt. nov. muč. Petr, metropolita Krutický († 1937); svt. nov. muč. Vladimír, metropolita kyjevský a haličský († 1918); svt. nov. muč. Benjamin, metropolita petrohradský a gdovský;  svt. nov. muč. metropolita Serafím (Čičagov) († 1937); klíčník chrámu Krista Spasitele, protopresbyter Alexander (Chotovickij) († 1937); ctih. nov. muč. velkokněžna Jelizaveta a inokině Varvara († 1918) a velký zástup dalších svatých zjevených i nezjevených.
Ikona Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských byla napsána ikonopisci Pravoslavného Svato-Tichonovského bohosloveckého institutu. Sestává z tzv. Deisis (ikona nebo skupina ikon zobrazující ve svém středu Ježíše Krista) a 15 klejm (klejmo je malá samostatná kompozice umístěná na kraji ikony, která doplňuje hlavní téma zobrazené v poli ikony), rozměr ikony samé je 167 x 135 cm. Podrobný popis této ikony byl vydán ve zvláštní brožuře: Ikona Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských, pro Krista strádajících, zjevených i nezjevených, proslavených na jubilejním Archijerejském sněmu.

Svatí nový mučedníci a vyznavači, 
proste Boha za nás!

Modlitba novým mučedníkům a vyznavačům
Svatí noví mučedníci a vyznavači, světitelé a pastýři Církve Kristovy, carští mučedníci, zbožná knížata a kněžny, odvážní vojíni, mniši i prostí věřící, zbožní muži i ženy, všeho věku a postavení, kteří jste pro Krista strádali, osvědčili jste jemu svou věrnost až do smrti a nakonec od Něj přijali korunu života!
Vy jste se zjevili ve dnech krutého pronásledování, které naši zemi postihlo od bezbožných lidí, a stali jste se obrazem a příkladem trpělivosti, odvážnou a nezahanbitelnou nadějí v těžkých dobách a strádáních. Nyní, v ráji sladkém, se radujete před Božím trůnem, ve slávě předstupujete a neustálé chvály a prosby spolu s anděly a všemi svatými Trojjedinému Bohu přinášíte.
Proto i my, nedůstojní, vás prosíme a k vám se modlíme, naši svatí příbuzní, nezapomeňte na pozemskou vlast naši, hříchem Kainovy bratrovraždy, zhanobením svatyň, bezbožností a nezákonností naší zatíženou. Uproste Pána mocností, aby v tomto bouřlivém a zlém světě utvrdil svoji Církev jako neotřesitelnou stěnu, a aby znovuzrodil v naší zemi ducha bratrské lásky a pokoje; abychom se znovu stali královským kněžstvem, Božím pokolením, vyvoleným a svatým, neustále spolu s vámi oslavujíce Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věkův. Amen.