úterý 3. července 2018


Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta
Památka 5. / 18. července a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských
 
Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta se narodila 20. října roku 1864 v protestantské rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky princezny Alice, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie. Roku 1884 se provdala za Sergeje Alexandroviče¹, bratra ruského cara Alexandra III.
Když si u svého muže povšimla hluboké víry, velkokněžna se snažila najít celým svým srdcem odpověď na otázku: Která víra je pravá? Horlivě se modlila k Bohu a prosila Ho, aby jí odkryl svou vůli. Po dlouhém rozmýšlení se velkokněžna rozhodla a zvolila svaté Pravoslaví. Dne 13. dubna roku 1891, na Lazarovu sobotu, proběhl obřad přijetí Jelizavety Fjodorovny do lůna Pravoslavné církve. V onom roce byl velkokníže Sergej Alexandrovič jmenován generálním gubernátorem Moskvy.
Jako velkokněžna navštěvovala Jelizaveta chrámy, nemocnice, dětské domovy, domy pro zestárlé a věznice; viděla mnoho lidského strádání a vždy se snažila a projevovala péči o zmírnění a ulehčení těchto těžkostí. Po začátku Rusko-japonské války, se Jelizaveta Fjodorovna snažila pomáhat ruským vojákům na frontě. Pracovala až do úplného vysílení.
5. února 1905 však došlo k strašné a tragické události, která změnila další život Jelizavety Fjodorovny. Při výbuchu bomby revolučního teroristy Ivana Kaljajeva zahynul její milovaný manžel velkokníže Sergej Alexandrovič. Když velkokněžna spatřila místo výbuchu, spatřila obraz hrůzy překonávající veškerou lidskou představivost. V naprostém tichu, bez křiku a slz, začala ve sněhu na kolenou sbírat na nosítka zbytky těla svého muže, kterého tak vroucně ctila.
V hodinu těžké zkoušky prosila Jelizaveta Fjdorovna Boha o pomoc a útěchu. Následujícího dne přijala svaté Tajiny v místním chrámu při Monastýru zasvěceném svátku „Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách“ ², kam byla umístěna rakev s ostatky jejího manžela. Třetí den po skonu manžela přijela Jelizaveta Fjodorovna do vězení za atentátníkem. Necítila k němu nenávist. Přála si jen a chtěla, aby také on pocítil lítost ze svého činu, aby prosil Boha o odpuštění. Dokonce předala carovi žádost o milost pro vraha. Ten však tuto žádost odmítl.
Nakonec se rozhodla posvětit svůj další život zcela Pánu, skrze službu bližním. Rozhodla se tehdy založit v Moskvě dům (příbytek), který by byl zasvěcen práci, milosrdenství a modlitbě pro blaho bližních. Na ulici Bolšaja Ordynka za tímto účelem zakoupila pozemek se čtyřmi domy a rozlehlým sadem. V monastýru, který byl nazván Příbytkem – Domem Milosrdenství Marty a Marie, na památku sester sv. Lazara, byly postaveny dva chrámy, jednak svatých sester Marty a Marie, a také Záštity Přesvaté Bohorodice. K tomuto Domu patřila také nemocnice, která byla později považována za jednu z nejlepších v Moskvě, dále lékárna, ve které se léky dávaly chudým zdarma, dětský sirotčinec a škola. Za zdmi monastýru pak byl ještě postaven nemocnice pro ženy nemocné tuberkulózou.
Dne 10. února roku 1909 začal monastýr vykonávat svoji činnost. O několik měsíců později, konkrétně 9. dubna roku 1910, biskup Dmitrovský Trifon (Turkestanov)³ posvětil během Všenočního bdění první sestry milosrdenství⁴ podle zvláštního činu, který vypracoval Posvátný Synod. Sestry se v něm zavázaly a daly slavnostní slib, že budou podle příkladu mnišek vést panenský život v práci a modlitbě (tento slib se vztahoval na dobu jejich služby v Domu Milosrdenství Marty a Marie). Následujícího dne, během božské Liturgie, vložil světitel Vladimír, metropolita Moskevský a Kolomenský⁵, na každou ze sester osmikonečné cypřišové kříže a Jelizavetu Fjodorovnu ustanovil představenou Domu Milosrdenství svatých sester Marty a Marie. Velkokněžna toho dne pronesla tato památná slova: Opouštím zářivý svět, (…) ale spolu se všemi vámi vstupuji do ohromnějšího a většího světa, světa chudých a strádajících.
V Domě Milosrdenství svatých sester Marty a Marie vedla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna plně asketický život: spala na dřevěné posteli bez matrace, povětšinou ne více než tři hodiny, jídlo požívala velmi střídmě a přísně dodržovala posty, o půlnoci vstávala na modlitbu a potom obcházela všechny nemocniční lůžka, nezřídka zůstávala u těžce nemocných až do brzkého jitra. Sestrám vždy říkávala: Není hrozné a strašné, když se z důvodu lživé lidskosti snažíme všechny tyto těžce strádající ukonejšit a uspávat nadějí na jejich zdánlivé a klamné uzdravení? Prokázaly bychom jim větší a lepší službu, kdybychom je předem a zavčas připravili k jejich křesťanskému přechodu na věčnost.
Jelizaveta Fjodorovna nikdy nečinila nic zásadního bez požehnání duchovníka Domu Milosrdenství – protojereje Mitrofana Serebrjanského⁶, bez rad starců Optinské pustevny, ale i dalších monastýrů. Za úplné poslušenství vůči starci získala od Boha vnitřní útěchu, mír a pokoj ve své duši.
Na počátku 1. světové války velkokněžna organizovala pomoc směřovanou na frontu. Pod jejím vedením byly zformovány sanitární vlaky, zakládány sklady potřebných léčiv a zásob, na frontu byly vysílány polní mobilní kaple.
Abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 byla pro velkokněžnu Jelizavetu Fjodorovnu velikou ranou. Její duše byla otřesena, nemohla o tom mluvit, aniž by hořce zaplakala. Viděla, do jaké propasti se Rusko řítilo a hořce plakala za ruský národ, za jí tak drahou carskou rodinu. V jednom z dopisů z té doby pocházejí následující slova: Pociťovala jsem hlubokou lítost nad Ruskem, nad jeho dětmi, které v nynějším čase nevědí, co činí. Cožpak to není nemocné dítě, které máme stokrát více rádi v čase jeho nemoci, nežli tehdy, když je veselé a zdrávo? Chtělo by se spolu s ním nést jeho strádání, pomoci mu. Svatá Rus nemůže zahynout. Ale Veliké Rusi už více není. My nyní musíme nasměrovat své mysli k Nebeskému království a s pokorou říci: Buď vůle Tvá.
Po příchodu bolševiků k moci odmítla opustit Rusko a emigrovat, a pokračovala i nadále v tom, co započala po smrti svého muže. Ještě více se věnovala obětavé práci v Domu milosrdenství. 7. května roku 1918, v den památky Iverské ikony Matky Boží, navštívil Dům Milosrdenství a odsloužil zde moleben světitel Tichon, patriarcha Moskevský⁷. Za půl hodiny po odjezdu patriarchy byla velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna zatčena a uvězněna čekisty a tzv. Lotyšskými střelci na osobní rozkaz F. E. Dzeržinského. Patriarch Tichon se snažil domoci se jejího propuštění, ale marně. Byla neustále hlídána pod dozorem a poté byla převezena z Moskvy do Permu.
S velkokněžnou dovolili odjet ještě dvěma sestrám z Domu Milosrdenství: Varvaře Jakovljevoj a Jekatěrině Janyševoj. Všechny tři je pak 20. května 1918 převezli do uralského města Alapajevsk. Sem, na toto místo, byl převezen také velkokníže Sergej Michailovič a jeho sekretář Igor Konstantinovič Michailovič Remez, dále velkoknížata Jan, Konstantin a Igor Konstantinovičové a kníže Vladimír Palej. Obě společnice Jelizavety Fjodorovny poté, co na této těžké a mučivé cestě převezli do Jekatěrinburgu, propustili na svobodu. Sestra Varvara si však vyžádala, aby mohla zůstat s velkokněžnou, a tak se i stalo.
V noci z 5. na 6. července 1918 odvezli všechny vězně do vesnice Sinjačichi. Tam, 18 km od Alapajevska, na místě opuštěné dolní šachty, byl proveden strašný zločin. S hanlivými nadávkami a při brutálním zacházení a údery pažbami pušek začali dozorci všechny nové mučedníky postupně shazovat do hluboké důlní šachty. První shodili velkokněžnu Jelizavetu. Ta se stihla přežehnat znamením kříže a nahlas se modlila: Pane, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.
Jelizaveta Fjodorovna a velkokníže Jan nespadli až na dno šachty, ale na výčnělek, který byl v hloubce 15 metrů. Ač sama těžce zraněna, odtrhla ze svého oblečení kousek oblečení a jím převazovala velkoknížeti Janovi jeho rány, aby mu ulehčila jeho utrpení. Vesničané, kteří byli náhodně nedaleko šachty, slyšeli, jak z její hlubiny zněla Cherubínská píseň, kterou zpívali umírající mučedníci.
Za několik měsíců poté byl Jekatěrinburg obsazen armádou admirála Alexandra Vasiljeviče Kolčaka. Těla všech novomučedníků byla vyzdvižena z šachty. Prsty ctihodné mučednice Jelizavety a Varvary, ale také velkoknížete Jana, byly složeny pro přežehnání znamením kříže.
Po ústupu Bílé armády byly rakve s ostatky ctihodných mučednic převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem svaté apoštolům rovné myronosice Marie z Magdaly.
Velkokněžna Jelizaveta byla spolu se svou souputnicí Varvarou přičtena k zástupu svatých roku 1981, kdy se uskutečnila kanonizace Sboru svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) byla kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992. Nyní se ostatky ctih. muč. velkokněžny Jelizavety a mnišky Varvary nacházejí přímo v chrámu Marie z Magdaly v Getsemanském ženském monastýru na Olivové hoře v Jeruzalémě.
 
Svaté ostatky ctih. muč. velkokněžny Jelizavety
 Tropar ctihodné Jelizavetě (hlas 2.)
V pozemské kráse jsi ukázala krásu nebeskou,
Svatá ctihodná mučednice Jelizaveto,
Následovala jsi ženy myronosice, Martu a Marii,
ve službě Bohu i trpícím lidem.
Tím tě proslavil Kristus Bůh jako jednu ze svatých žen ruských,
Darujících nám pokoj a velikou milost.

Modlitba
Svatá ctihodná mučednice, velkokněžno Jelizaveto! Přijmi modlitbu a zpěvy s láskou tobě přinášené. Nejsme důstojní tvého zastání a přímluvy před Pánem, ty však, vždy milostivá a milující, ke všem ubohým a nuzným, nehledíc na to, zda jsou hodni tvé lásky, neodvracej se nyní od nás hříšných, nemohoucích a slabých, ale buď nám rychlou pomocnicí a u Pána zastánkyní a přímluvkyní.
Vypros nám u Krista odpuštění hříchů, nauč nás zůstat mu věrnými, až do smrti Ho následovat a kříž svůj nositi. Nauč nás vidět v našich bližních Boží obraz, sloužit jim jako kdysi Marta a modlit se za zvolení té blahé volby jako kdysi Marie, neboť ty sama sis zamilovala tyto příklady a světu je znovu zjevila skrze tvůj podivuhodný život a mučednický skon.
Shlédni na zármutky naše a strádání naší vlasti, už se nasytila země naše krví svatých Božích a dle skutků našich jsme tresty své přijali. Ještě málo a můžeme zahynout bloudíce ve tmě nezákonností. Ale ty popros a pomodli se za nás k Pánu, vždyť ty jsi řekla, že Svatá Rus nemůže zahynout.
Ctihodná mučednice, ať to Pán nedopustí, neboť On je dobrý. Ať neopustí zbloudilé, kteří ve svých marnivých touhách nadále chodí, neboť svévole je otroctvím hříchu. Nechť nám dá víru a pokání a obrátí i nevěrné ke své Církvi svaté a spasí nás všechny, učíce nás činit Jeho vůli. Posilni nás k činění dobrých skutků, abychom i my, ve tvé vřelé modlitby doufajíce, dostihli Království Přesvaté Trojice. Amen.

             Zabití ctih. kněžny Jelizavety a dalších spolu s ní
_________________________________________________________________________

¹ Velkokníže Sergej Alexandrovič Romanov (1857 – 1905)
Byl pátým synem Alexandra II., guvernér města Moskvy. Zahynul v únoru roku 1905 při bombovém útoku revolučního teroristy Ivana Kaljajeva.

² Čudov monastýr
Jde o katedrální mužský monastýr ve východní části moskevského Kremlu. Založen roku 1365 metropolitou Alexijem. Zbourán v letech 1929 – 1932 bolševiky. Jeho název pochází podle zasvěcení jeho hlavního chrámu, který byl zasvěcen svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách.

³ Metropolita Trifon (1861 – 1934)
Archijerej Ruské pravoslavné církve, od roku 1931 metropolita. Nikdy nebyl eparchiálním archijerejem. Vstoupil do monastýru Optinská Poustevna, kde pobýval v letech 1884 – 1888. Byl také duchovním synem ctih. Amvrosije Optinského. Přebýval na frontách 1. světové války, v Polsku (srpen 1914 – 1915) a v Rumunsku (1916), kde přišel o zrak na jednom oku. Je autorem známého akathistu – Sláva Bohu za vše!

⁴ Sestry milosrdenství z Domu Milosrdenství Marty a Marie
Ctih. Jelizaveta chtěla propojit sociální službu a mnišský přísný a náročný typikon. K tomuto jí bylo třeba vytvořit novou podobu ženské církevní služby, něco mezi monastýrem a sesterstvem. Světsky orientovaná společenství sester, v té době v Rusku již hojně rozšířená, se Jelizavetě Fjodorovně nelíbila svým světským duchem: tyto sestry milosrdenství organizovaly a účastnily se plesů a vedly příliš světský obraz života. Mnišství pak ona chápala výlučně jako hloubavé a rozjímavé, modlitební praxi, jako úplné zřeknutí se světa (přiměřeně i práce v nemocnicích, hospicích apod.).

⁵ Svt. Vladimír (Bohojavlenskij), metropolita Moskevský a Kolomenský
Budoucí metropolita Kyjevský a Haličský, první nový mučedník zabitý bolševiky 25. ledna / 7. února 1918. Byl jediným hierarchou Ruské pravoslavné církve tzv. Synodálního období, který byl postupně na všech třech metropolitních katedrách Ruské říše – jako metropolita Moskevský a Kolomenský (1898—1912), metropolita Petrohradský a Ladožský (1912—1915) a metropolita Kyjevský a Haličský (1915—1918). Den modlitební památky svt. nov. muč. Vladimíra se koná 25. ledna / 7. února, a je to také den památky všech svatých novomučedníků a vyznavačů ruských, pokud tento den připadá na neděli. Pokud tomu tak není, tak jejich památka připadá na nejbližší neděli po 25. lednu / 7. únoru.

⁶ Protojerej Mitrofan Serebrjanskij
Byl to právě on, kdo roku 1908 vytvořil a podal svůj projekt Domu Milosrdenství sv. sester Marty a Marie. Tento jeho projekt se natolik zalíbil duši velkokněžně Jelizavetě, že jej položila do základů uspořádání Domu Milosrdenství. Kvůli tomuto, pozvala otce, prot. Mitrofana, aby se stal duchovníkem a představeným chrámu. Tam nejprve působil ještě jako ženatý kněz, spolu se ženou vychovávali tři neteře sirotky (přáli si i vlastní děti, ale to se jim nepoštěstilo). Když spatřil Boží vůli ve službě duchovníka Domu Milosrdenství, spolu se ženou dali slib zdrženlivosti od manželského života, až nakonec oba dva přijali mnišské postřižení. On přijal s požehnáním svt. patriarcha Tichona roku 1919 mnišský postřih se jménem Sergij, jeho žena Olga se jménem Jelizaveta. Brzy poté mu byla patriarchou Tichonem Moskevským udělena hodnost archimandrity. Svatořečen byl jako ctihodný vyznavač.

⁷ Svt. Tichon, patriarcha moskevský (1865 – 1925)
Světitel Tichon (Bellavin) byl 5. října 1917 vybrán prostřednictvím losu tehdy už slepým starcem ctih. Alexijem Zosimovským a vstoupil na patriarší trůn Ruské pravoslavné církve jako její patriarcha po dlouhé době tzv. Synodálního období, tedy vůbec poprvé od roku 1700, kdy zesnul poslední patriarcha (Adrián). Byl velmi oblíben a měl velkou autoritu. Během jeho patriarší služby mu bylo několikráte usilováno o život. Nakonec zesnul roku 1925 na svátek Zvěstování Přesvaté Bohorodice ve věku 60 let. Podle oficiální verze na selhání srdce, ačkoli se objevovaly stále častější domněnky, že byl otráven. Několik hodin před svojí smrtí pronesl: Nyní usnu… silně a nadlouho. A noc bude dlouhá a temná, temná. Byl svatořečen jako vyznavač, jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

čtvrtek 21. června 2018


Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady
(památka 12. /25. října)

 

Jeruzalémská ikona Matky Boží¹ z Getsemanské zahrady byla napsaná ruskou monaškou Sergijí.

Ikona byla napsána v roce 1906 a byla darována carskými mučedníky² pro chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice v Getsemanech.

Když byl chrám roku 1954 zatopen při nenadálé povodni³, stalo se, že ikona sama vyplavala u klenby chrámu, a když voda opadla, obraz se zase sám spustil na podlahu chrámu. Na místě, kde ikona sestoupila, byl postaven kamenný kivot, do nějž zachovavší se ikonu otcové monastýru vložili. V tomto kivotu a na stejném místě se ikona nachází dodnes.

Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady je jedna z nejctěnějších svatyní křesťanského světa; její zobrazení se rozšířilo do slova do všech jejích koutů.

Ctihodný starec Paisij (Eznepidis)Svatohorec říkal svým blízkým učedníkům, že Matka Boží, kterou byl učiněn důstojným spatřit z Boží milosti vícekrát ve svém životě, se velmi podobá právě Jeruzalémské ikoně Přesvaté Bohorodice. «Přesně taková je, » říkal starec.

Tato ikona se nachází v pravoslavném chrámu, ale ctěná je také věřícími ostatních vyznání a také muslimy (Araby). Existuje celá řada svědectví o zázracích a uzdraveních, ale i zjeveních Matky Boží, které se staly na základě modlitby před tímto jejím překrásným obrazem.

Roku 1992 byla tato Jeruzalémská ikona Matky Boží poprvé vyvezena z Jeruzaléma, aby se jí mohli poklonit věřící i na jiných místech. První zastavení bylo v Řecku, v Athénách a v Soluni, kam jí přišlo vzdát úctu na dvě stě tisíc věřících nejenom z Athén, ale i z okolních měst a vesnic. Poutníci, nehledíce na silný déšť, vystáli mnohahodinovou frontu před katedrálním chrámem v Athénách, kde se po dobu svého pobytu v Řecku tato ikona nacházela. To samé se potom opakovalo i roku 2000 v Bulharsku. Ve stejném roce pak ikona navštívila i Srbsko, konkrétně Bělehrad, kde se v neděli 22. května ve stále ještě stavějícím se chrámu a památníku světiteli Sávovi na Vračaru uskutečnila hlavní oslava připomenutí 2000 let křesťanství. Před divotvornou Jeruzalémskou ikonou Matky Boží proběhlo tehdy slavnostní svatořečení svatých Nových mučedníků Srbské pravoslavné církve.

Podle tradice se k této ikoně obracejí věřící o pomoc před pokušením války a při sváru mezi bližními.

Modlitba
Přesvatá Paní, Vládkyně Bohorodice, naděje všech, kdož v Tebe naději svoji vkládají, Zastánkyně zarmoucených, Útočiště zoufalých, Živitelko vdov a sirotků! Vyslyš nás, smiluj se nad námi hříšnými a nedůstojnými služebníky Tvými, kteří s dojetím k přečistému Tvému obrazu přicházejí. Vypros, Milosrdná Vládkyně, u Syna Tvého a Pána našeho Ježíše Krista, aby odvrátil od nás spravedlivý svůj hněv, aby nám odpustil hříchy a provinění naše. Dejž, abychom byli hodni v souladu s Jeho blahou vůlí zakončit náš život v pokání a získat Jeho milost spolu se všemi Jeho vyvolenými, neboť Ty jsi blahoslavena a velebena na věky věků. Amen.

_____________________________________________________  
¹ Jeruzalémská ikona Matky Boží z Getsemanské zahrady, jinak známá pod názvem „Jeruzalémská“, je v pořadí již třetí ikonou tohoto jména.

První ikona byla podle tradice napsána svatým apoštolem a evangelistou Lukášem 15. rok po Nanebevstoupení Páně v Getsemanech. V roce 463 byla ikona přenesena do Cařihradu, do chrámu zasvěceného Přesvaté Bohorodici. Když za vlády císaře Herakleia (575 – 641) napadli Konstantinopol Skýtové, tehdy se při všenárodní modlitbě před touto ikonou udál zázrak a město bylo zbaveno od útoků nepřátel. Po tomto zázraku byla ikona přenesena do Vlachernského chrámu, kde zůstala přibližně ještě tři století, až do 10. století, kdy v Konstantinopoli vládl císař Lev VI. Moudrý. Tehdy, roku 988, byla ikona přenesena do města Chersones, kde byla darována sv. knížeti Vladimírovi, který toto město dobil a potom v něm přijal i svatý křest. Jeruzalémskou ikonu vzal s sebou do Kyjeva, ale tam dlouho nezůstala. Když byli pokřtěni Novgorodci, kníže Vladimír jim tuto ikonu daroval. Ikona Jeruzalémské Matky Boží pak zůstala ve Velkém Novgorodu v chrámu Svaté Sofie po dobu dlouhých čtyř století.

Ivan IV. Vasilijevič nechal pak přenést tuto vzácnou ikonu z Velkého Novgorodu do Moskvy, do (Uspenského) chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice v moskevském Kremlu. V době napadení Ruska Napoleonovými vojsky, kolem roku 1812, starý Jeruzalémský obraz Matky Boží z chrámu v moskevském Kremlu zmizel. Říká se, že ikona byla tehdy Napoleonovými vojsky odcizena a odvezena do Paříže, kde se do počátku 20. stol. nacházela v katedrále Notre-Dame. Když však roku 1977 hlavní kontrolor historických památek Francie dostal otázku ohledně osudu Jeruzalémského obrazu Přesvaté Bohorodice, odpověděl, že takováto ikona se v inventáři katedrály nikde nenachází. V Moskvě, v chrámu Zesnutí, pak zůstala její kopie, která má po svém obvodu zobrazeny apoštoly: Petra, Pavla, Lukáše, Šimona, Filipa, Matouše, Marka, Jakuba, Tomáše a Bartoloměje.

Druhá ikona stejného jména, před níž se v Jeruzalémě modlila také ctih. Marie Egyptská, byla převezena do Konstantinopole a uložena v chrámu sv. Sofie. Tam se nacházela od 12. do 15. stol. Podle různých svědectví byl dokonce v Konstantinopoli postaven samotný chrám, který byl zasvěcen ikoně Bohorodice Jeruzalémské. V životě ctih. Marie Egyptské, který sepsal svt. Sofronij, patriarcha jeruzalémský, je zmínka o ikoně, která se nacházela před vchodem do Jeruzalémského chrámu Nanebevstoupení Páně. Této ikoně se roku 1429 v Konstantinopolském chrámu sv. Sofie poklonil také ruský poutník – starec Zosima, který osobně dosvědčil, že právě před touto ikonou se podle tradice modlila i ctih. Marie Egyptská.

² Carskými mučedníky jsou myšleni svatý car mučedník Nikolaj II., jeho žena carevna Alexandra a jejich pět dětí: carevny Olga, Anastásie, Taťána, Marie a carevič Alexij, kteří byli roku 1918 zastřeleni v městě Jekatěrinburg v noci z 16. na 17. července. Tito carští mučedníci pak byli v roce 1981 svatořečeni, nejprve Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí, a poté v roce 2000 také Ruskou pravoslavnou církví Moskevského patriarchátu jako tzv. strastotěrpci (tj. ti, kteří od vlastních přijali, trpěli a snášeli utrpení či jiná strádání).

³ Chrám se nachází pod zemí, vchod do něj je z jihu. Od vchodu dolů vede široké kamenné schodiště o 48 schodech. Podzemní chrám má formu kříže a nachází se v něm Kuvuklie (Κουβούκλιο – Cubiculum), to jest nevelká kaple, ne větší než 2×2 m, s hrobem Matky Boží. Kuvuklie má dva vchody, jeden ze západu, kterým se většinou vchází, a druhý ze severu, kterým se vychází.

Svatí carští strastotěrpci,
mučedníci car mikuláš II., carevna Alexandra,
carevič Alexej, velkokněžny Olga, Taťána, Marie A Anastasie
(památka 4. / 17. července a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Každý vladař může vládnout,
ale jen císař může zemřít pro svůj národ.
(Svt. Basil Veliký)


Svatý car a strastotěrpec¹ Mikuláš (Nikolaj) II. se narodil 6. / 19. května roku 1868 v Carském Selu, v blízkosti Petrohradu. Poslední ruský car z rodu Romanovců byl nejstarším synem cara Alexandra III. a jeho manželky carevny Marie Fjodorovny. Mikuláš se už od dětství vyznačoval silnou zbožností a staral se o to, aby se v ctnostech podobal jak spravedlivému Jobu Mnohostrádajícímu, v den jehož svátku se narodil, tak i svatému Mikuláši Divotvorci, jehož jméno přijal ve svaté tajině křtu. Následník trůnu vyrostl v milosrdného a skromného člověka. Vzdělání syna se podle přání otce Alexandra III. vedlo přísně v ruském pravoslavném duchu. Učili jej, aby byl ušlechtilý, velkorysý, svědomitý, aby si pečlivě plnil své povinnosti a nedovoloval si stavět své zájmy nad zájmy ostatních lidí. Carevič Mikuláš věnoval mnoho času knihám, měl dobrou paměť a byl nadaným žákem; kromě ruského jazyka ovládal ještě čtyři další: anglický, francouzský, německý a dánský.
Carevna Alexandra, do přijetí pravoslaví Alix, se narodila v rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie, Alice. Jako dítě byla vychovávána v tradicích staré Anglie a na jejich výchovu přísně dohlížela její matka. Dětské oblečení i jídlo byly ta nejprostší. Starší dcery hesenského vévody konaly domácí práce: samy si stlaly postele, uklízely pokoje a topily v kamnech. Matka se je snažila vychovávat na pevných základech křesťanských přikázání, vkládat do jejich srdcí lásku k bližním, především pak ke strádajícím. Děti neustále jezdily spolu s matkou do nemocnic, sirotčinců a domovů pro invalidy.
20. října roku 1894 zemřel tehdy vládnoucí car Alexandr III. a jeho nejstarší syn – Mikuláš zaujal jeho místo. Týden po pohřbu se uskutečnila svatba Mikuláše a princezny Hesenské Alix, která přijala svaté pravoslaví a nové jméno Alexandra Fjodorovna. Tyto životní změny pro ni nebyly žádnou formálností. Pravoslaví skutečně považovala za pravou víru a zůstala mu oddaná až do konce, stejně jako její sestra velkokněžna Jelizaveta². 14. května roku 1896 se v Moskvě uskutečnila slavnostní korunovace, která byla poznamenána tragickými událostmi na Chodynském poli³.
Manželský svazek cara a carevny byl požehnán narozením čtyř dcer: Olgy, Taťány, Marie a Anastásie, a později také vytouženého syna – careviče Alexeje. Nevyléčitelná dědičná nemoc – hemofilie, která se u careviče Alexeje projevila brzy po narození, však neustále ohrožovala jeho život.
Car a carevna spolu vychovávali děti v oddanosti svému národu a pečlivě je připravovali, třebaže nevědomě, k jejich budoucímu dílu a hrdinskému činu mučednictví. Carský pár zaštitoval pravoslavnou Církev jak na Rusi, tak ve světě: za dobu vlády Mikuláše II. byly vystavěny stovky monastýrů a tisíce chrámů. Jako vládce se car staral také o duchovní vzdělávání národa: po celé zemi byly zakládány desítky tisíc škol při církevních obcích.
V době jeho vlády kanonizovala Ruská pravoslavná církev a pravoslavný svět obohatila velkým zástupem svatých, více nežli za celé 19. stol. Mezi prvními přičtenými k zástupu svatých byl roku 1896 svatořečen svt. Feodosij Černigovský, roku 1897 svt. muč. Isidor Presbyter a s ním 72 mučedníků v Jurevě (v Estonsku, umučení latiníky roku 1472). Dále, v roce 1903, byl svatořečen ctih. Serafim Sarovský, přičemž svatořečení tohoto světce se osobně s rodinou účastnil také ruský car Mikuláš. Není neznámo, že samo svatořečené sv. Serafima, které začalo už na konci 19. stol., se dlouho táhlo, a teprve až na přímý osobní zásah cara se začalo konečně uskutečňovat. Nakonec se také při této kanonizaci naplnilo i proroctví ctih. Serafima: Cara, který mne proslaví, Bůh proslaví… Roku 1909 byla opětovně proslavena sv. blahověrná kněžna Anna Kašinská, roku 1911 byl svatořečen svt. Joasaf Belgorodský, roku 1913 svt. muč. Hermogen, patriarcha moskevský, roku 1914 svt. Pitirim Tambovský a roku 1916 svt. Jan Tobolský. U všech těchto svatořečení sehrála významnou roli osobnost cara Mikuláše jako věřícího člověka, jehož zbožnost napomáhala k realizaci všech věcí až do zdárného konce.
V čase vlády Mikuláše II. zaujímala Rus postupně ve světě stále významnější pozici podle ekonomických ukazatelů, obyvatelstvo vzrostlo na padesát miliónů obyvatel. Car se snažil starat o vzdělávání národa, byly provedeny ekonomické, sociální a zemědělské reformy.
Ale jak už tomu bývá, na světě člověka není, aby se zalíbil všem, tak i v tehdejší Rusi, uvnitř této nedozírné země, začaly vznikat antimonarchistické projevy, tvořily se reakční skupiny s revolučními cíli, volnomyšlenkářská sdružení a vůbec celá řada těch, kteří si přáli zničit stav, v němž se ruské Impérium tehdy nacházelo. Roku 1904 začala Rusko-japonská válka, která trvala až do září 1905. V roce 1905 počaly i první revoluční nepokoje. Rok 1914 byl počátkem 1. světové války, v níž, jak pravil Sir Winston Churchill, car Mikuláš II. přese všechny nepříznivé podmínky přivedl Rus skoro až k prahu vítězství. Od prvních dní války car Mikuláš II. kromě své neúnavné práce vládce velké říše objížděl také frontu, bral na své srdce potřeby armády a jemu věrných vojáků. Carevna se mezitím snažila, jak jen bylo v jejích silách, přizpůsobit své dvorní paláce pro potřeby raněných a přebudovat jejich části na prozatímní nemocnici. Nezřídka se právě ona sama osobně starala o nemocniční vlaky a o sklady s léky v jednotlivých ruských městech. Alexandra Fjodorovna a starší velkokněžny se staly zdravotními sestrami v Carsko-selské nemocnici. Car vládl i v těchto těžkých okolnostech a zdálo se, že armáda se drží neochvějně a pevně, avšak kvůli velkým ztrátám na životech začaly nepokoje mezi lidem a v únoru 1917 došlo k projevům prvního revolučního hnutí, během něhož přešla vláda do rukou tzv. Ruské prozatímní vlády. Národní zastupitelé požadovali po carovi jeho okamžitou abdikaci jako jedinou možnost řešení politické krize. To se událo 15. března, takže už 20. března byl car i se svou rodinou uvězněn. Právě tehdy započala jejich křížová cesta.
Po únorové revoluci a tzv. abdikaci, a po jistém období, kdy byla carská rodina v domácím vězení v Carském Selu poblíž Petrohradu, byli všichni členové carské rodiny podle rozhodnutí Prozatímní ruské vlády deportováni do vyhnanství na Sibiř. Rok 1917 strávili v Tobolsku. Na Sibiři je zastihla i bolševická říjnová revoluce (7. listopadu 1917), po níž se vše změnilo ještě k horšímu. Po nástupu bolševiků (na čele s Leninem) k moci bylo vydáno rozhodnutí o převozu carské rodiny do Moskvy. Ještě v dubnu roku 1918 byli všichni členové carské rodiny s osobním lékařem a posledními věrnými členy služebnictva deportování vlakem z Tobolsku do Jekatěrinburgu. Zde byli zadržováni v domě, který bolševici zabavili důlnímu inženýrovi Nikolaji Ipaťjevovi, a odtud známý pojem „Ipaťjevův dům (rusky Дом Ипатьева)“.
V tomto domě zažívala carská rodina největší ponižování a útisk. Veškeré obtíže a útrapy však tato silně věřící rodina snášela s modlitbou a neochvějnou nadějí v Boha. Spolu s rodiči snášeli všechno ponížení a strádání s náležitou mírností a pokorou také jejich děti. Všichni, kdo přišli do jejich blízkosti, si povšimli z jejich strany jen slušnosti, dobrodušnosti a mírnosti, takže zloba a nenávist proti carovi a jeho rodině, kterou byli mnozí štváni revoluční propagandou, mizela, a jejich chování se měnilo.
Křížová cesta carské rodiny však mířila ke svému trpkému, ale současně blaženému konci. Podle tajného rozkazu byla carská rodina v noci z 16. na 17. července roku 1918 v suterénu Ipaťjevova domu zastřelena. Spolu s nimi našlo smrt několik dalších věrných souputníků carské rodiny. Jejich ostatky byly spáleny a ukryty.
Car Mikuláš II. a jeho rodina byli svatořečeni jako členové Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.
Mnoho pomluv a lží bylo vysloveno na cara mučedníka a jeho rodinu. Zlé jazyky mu upíraly dosažení již téměř dokonaného vítězství nad nepřáteli v kruté 1. světové válce, ve které se obětoval jako skutečný vládce svého národa. Byla mu odňata jeho vlast, svoboda a nakonec i samotný život. Nikdo nikdy od něj neslyšel slova reptání a odsuzování. Byl jako ostatně i dříve vždy přímý a prostý ke svým věznitelům a trýznitelům. „Stále mluví o jeho slabosti, ale vždyť on byl ten nejsilnější ze silných: zvítězil sám nad sebou,“ řekl o něm člověk, který jej znal nejlépe ze všech, jeho žena carevna Alexandra.
„Není oběti, kterou bych pro Rus nepřinesl,“ říkával car Mikuláš. A tato oběť byla skutečně přinesena. On i celá jeho rodina zahynuli uprostřed nenávisti jimi tak milovaného národa a jejich těla byla předána k potupě.
Po 70 letech se však stal zázrak a na namístě domu, kde byla prolita krev těchto carských strastotěrpců, byl postaven Chrám Všech svatých, zvaný „Na krvi“. A na místě pohřbení jejich ostatků vznikl monastýr. Chrámy v čest a na památku svatých strastotěrpců a ostatních novomučedníků a vyznavačů ruských vznikají dnes po celé ruské zemi, kterou oni tak milovali a pro niž také položili své životy.
Skutečná historie představuje dialog člověka a Boha, kdy sám Bůh mění naše chyby, přestoupení a zločiny k užitku a poučení. 
Svatí carští Strastotěrpci, proste Boha za nás!

Modlitba ke svatým carským strastotěrpcům
Svatá sedmice, carští strastotěrpci, Mikuláši, Alexandro, Alexeji, Olgo, Taťáno, Marie a Anastasie!
Vy, kteří jste byli spojeni svazkem Kristovy lásky a váš dům jste Bohu libě svojí zbožností jako malý chrám vystavěli, sebe sama pak doprostřed majestátu všeho pozemského pokorou ozdobili. V hodinu bratrovražedné války, pronásledování od bezbožných ve vaší vlasti, jste všechnu svoji naději na Boha vložili, zjevili jste tak obraz trpělivosti, utrpení a strádání celé zemi a modlíce se za své mučitele, hrdinně jste přetrpěli i klevetu, pouta a vyhnanství, ponížení, posměch a pomluvy, zabití a nad těly Vašimi potupení. Proto jste od pozemského království přešli do nebeského a horlivými přímluvci a zastánci za nás stali jste se.
Svatí služebníci Boží! Modlete se za nás Bohu, aby Církev v jednomyslnosti a pevné víře zachoval, naši zemi mírem, pokojem a hojností ochraňujte. Zbavte nás od bratrovražedné války a rozdělení, ty kdož vládu nad lidem mají, učiňte moudrými, národ od zpustošení ochraňte, křesťanské manžele ve věrnosti a lásce upevněte, dětem ve zbožnosti a poslušnosti dejte vyrůstat a nás všechny spolu s vámi učiňte hodny opěvovat Přečestné a Velkolepé jméno Životodárné Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen!

Ikona Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, svatá carská rodina je zobrazena uprostřed
__________________________________________________________________________________
¹ Strastotěrpci jsou ti, kteří od vlastních a blízkých lidí přijali, trpěli a snášeli utrpení či jiná strádání.

² Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta byla starší sestrou carevny Alexandry Fjodrovny, provdané roku 1884 za Sergeje Romanova, strýce cara Mikuláše II., který byl však roku 1905 zabit při atentátu. V roce 1909 založila monastýr – Dům milosrdenství Marty a Marie. Po revoluci odmítla opustit Rusko a v květnu roku 1918 byla zatčena. V červnu téhož roku byla živá svržena s mnoha dalšími do šachty Novaja Selimskaja, 18 km od Alapajevska. V říjnu při obsazení území Bílými vojsky, byly její ostatky převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem sv. Marie z Magdaly. Přičtena k zástupu svatých byla roku 1981, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992.

³ Tragédie na Chodynském poli, k níž došlo 18. května 1896, byla davová panika na Chodynském poli v Moskvě během oslav následujících po korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II., jež měla za následek smrt 1 389 osob.

„K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku. Jeho loď šla ke dnu, když byl přístav už na dohled. Sílu Ruské říše lze změřit podle ran, které utrpěla, podle utrpení, která prožila, podle nevyčerpatelné energie, kterou vynaložila, i podle regenerace sil, které byla schopna. Car odchází ze scény. Jeho samého a jeho blízké podrobují utrpení a smrti. Jeho úsilí upadá, jeho činy odsuzují, jeho památku haní. Nikdo nebyl schopen odpovědět na těch několik jednoduchých otázek, na nichž závisel život a sláva Ruska. Když už mělo vítězství v rukou, padlo k zemi, stejně jako kdysi Herodes, požíraný červy.“

Nikolaj Nikolajevič Ipaťjev emigroval do Československa, žil v Praze, kde přednášel a kde také zemřel. Je pohřben na Olšanských hřbitovech, v pravoslavné části u chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice.