středa 15. června 2016



Světitel, Filaret (Vozněsenskij)

metropolita východoamerický a New Yorský, prvo hierarcha Ruské Pravoslavné Církve v zahraničí
(památka v den zesnutí 8. / 21. listopadu)

Metropolita Filaret, světským jménem Georgij Nikolajevič Vozněsenskij, se narodil v r. 1903 v Kursku v rodině kněze. V roce 1909 se rodina přestěhovala na Dálný Východ, do města Blagoveščensk na řece Amuru. Kvůli revoluci rodina v roce 1920 odjela za hranice, do města Charbin (čínsky Cha-er-pin). Roku 1921 zemřela matka metropolity, Lýdia Vasiljevna a jeho otec Nikolaj poté přijal mnišství se jménem Dimitrij a následně se stal arcibiskupem Chaijlarským. V roce 1927 absolvoval metropolita Filaret Rusko – čínské vysoké učení technické v Charbinu a roku 1931 pastýřsko – bohoslovecké kursy, které byly potom přejmenovány na Bohosloveckou fakultu při Institutu svatého knížete Vladimíra. Na této fakultě začal metropolita Filaret studovat Nový zákon, pastýřské bohosloví a homiletiku. V roce 1930 byl rukopoložen na diákona, roku 1931 přijímá mnišství se jménem Filaret. V témže roce je rukopoložen na jeromonacha, v roce 1933 mu je udělena hodnost igumena a roku 1937 hodnost archimandrity.
V roce 1947 byl jeho otec, arcibiskup Dimitrij repatriován do SSSR, kde také 31. ledna téhož roku zemřel. Roku 1962 odjel metropolita Filaret z komunistické Číny do Hongkongu a odtud do Austrálie do města Brisbane. V roce 1963 se stává biskupem brisbanským, vikářem australské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na Archijerejském sněmu ruské zahraniční církve v roce 1964 byl zvolen jejím novým představeným a ustanoven za metropolitu - v pořadí třetím, po metropolitech - Antoniovi (Chrapovickém) a Anastasiovi (Gribanovském).
 V době, kdy metropolita Filaret vykonával tento úřad, proběhlo pět významných kanonizací ruské zahraniční církve: svatého spravedlivého Jana Kronštadtského v roce 1964, ctihodného Hermana Aljašského v roce 1970, svaté blažené Xenie Petrohradské v roce 1978, Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských v roce 1981 a ctihodného Paisije Veličkovského v roce 1982. Došlo rovněž k následujícím událostem: roku 1974 proběhl, třetí sněm Ruské Pravoslavné Církve v zahraničí, na kterém byla mimo jiné sňata kletba ze staroobrjadců; v roce 1982 se stal zázrak Montrealské-Iverské myrotočivé ikony PřesvatéBohorodice darované Josému Muňozovi (tento ochránce ikony byl zabit v roce 1997) a v roce 1983 archijerejský sněm odsoudil ekumenismus.
Metropolita Filaret zesnul 21. listopadu 1985, v den památky sv. arch. Michaela. Pohřben byl v kryptě hřbitovního chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, monastýru Svaté Trojice v Jordanvillu (USA, stát New York). V roce 1998 byly ostatky metropolity Filareta přeneseny do nově postavené krypty pod oltářem chrámu Sv. Trojice v Jordanvillu. Tehdejší arcibiskup Lavr (pozdější metropolita, představený Ruské pravoslavné církve v zahraničí) vydal spolu s bratřími monastýru svědectví o neporušenosti čestných ostatků metropolity Filareta.


čtvrtek 2. června 2016



Ctihodný Simeon Sloupník z Krásné hory

(památka 24. května/ 6. června)

Tento podivuhodný světec se narodil v Antiochii roku 522, vlády císaře Justiniána Staršího. Jeho otec zemřel při zemětřesení a on zůstal sám s matkou Martou. Když mu bylo šest let, odešel do pouště k jednomu duchovnímu otci jménem Jan, pod jehož vedením se oddával velikému postnímu a modlitebnímu zápasu, takže jej obdivoval každé, kdo se s ním seznámil.
Poté, co přetrpěl strašlivá pokušení od démonů, přijal nakonec tento asketa od Pána a Jeho andělů velikou útěchu a blahodať. Pán Ježíš Kristus se mu zjevil v podobě krásného mládence. Po tomto zjevení se v srdci Simeona rozhořela veliká láska ke Kristu. Mnoho let prožil na sloupu, modlíce se k Bohu a zpívajíce žalmy. Na základě Božího vnuknutí se pak vzdálil na horu, nazvanou Krásnou, jak mu zjevil sám Pán, který ji tak nazval. Podle názvu této hory si dodnes připomínáme tuto zářnou osobu světce známého jako „ctihodný Simeon z Krásné hory“.
Pro jeho lásku k Bohu mu Bůh udělil zvláštní blahodať, pomocí níž uzdravoval všelikou bolest a nemoc, krotil zvířata, viděl do dalekých koutů světa a stejně tak i do srdcí lidí, vycházel ze sebe a díval se na nebesa, hovořil s anděly, vyvolával strach u démonů, které pak rozháněl. Mnoho také prorokoval. Žil někdy až třicet dní beze spánku a ještě déle bez jídla, pokrm přijímal od andělů. Na něm se zcela naplnila Spasitelova slova: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím (Jan 14, 12). Roku 596, když dovršil 75 let svého života, zesnul v Pánu, aby na věky spolu s anděly stál před tváří Boží. 





Památka Otců Druhého všeobecného sněmu (381)
(památka 22. května/ 4. června)

Druhý všeobecný sněm se udál roku 381 v Konstantinopoli a dovršil věroučné snahy o formulaci pravoslavné křesťanské víry, které započaly již roku 325 na Prvním všeobecném sněmu v Nikáji.
V těžkých letech po přijetí tzv. Nicejského vyznání víry, zapustila ariánská hereze znovu nové výhonky. Stalo se tak skrze Makedonia, který pod záminkou boje se sabelliánskou herezí, podle níž došlo ke splynutí osob Otce a Syna, začal užívat slovo "podobnějsoucí", právě ve vztahu Syna k Otci. Takovéto znění bylo nebezpečné také v tom, že Makedonius sám sebe vydával za bojovníka proti Ariánům, užívaje přitom termín "podobný Otci". Kromě toho se Makedoniáni-poloariáni přikláněli v závislosti od situace a výhod v daném okamžiku tu k pravoslaví, tu k arianismu, rouhajíce se Svatému Duchu, když tvrdili, že On (Duch) nemá jednoty s Otcem a Synem.
Další heretik Aetios začal zase užívat pojem "jinak jsoucí" a tvrdil, že Otec má zcela jinou podstatu než Syn. Jeho učedník Eunomius pak dokonce učil o hierarchické podřízenosti Syna vůči Otci a Svatého Ducha vůči Synu. Všechny, kdo k němu přicházeli, překřtíval ve "smrt Krista" a odvrhoval Křest ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, přikázaný samotným Spasitelem.
Třetí hereze se pak zrodila z učení Valenta a Ursakiuse na Arimonském sněmu. Ti se naopak snažili oklamat pravoslavné biskupy tím, když prohlašovali, že Syn Boží je od Boha a podobný Bohu Otci, a není stvoření, jak učí Ariáni. Nicméně pod záminkou, že se slovo "podstata" nenachází ve Svatém Písmu, navrhovali tito heretici neužívat slovo "jednobytný" ve vztahu Syna k Otci. Kromě těchto třech hlavních herezí bylo mnoho dalších lživých učení. Například heretik Apollinárius tvrdil: "Tělo Spasitele, vzato z Nebe z lůna Otce, nemělo lidské duše a rozumu; nepřítomnost duše doplňovalo Slovo Boží; Božství zůstávalo mrtvým v průběhu tří dnů".
Aby byla odhalena hereze těchto lživých učitelů, sezval svatý císař Theodosius Veliký (379 – 395) do Konstantinopole další Všeobecný sněm, na němž bylo přítomno 150 biskupů. K přezkoumání bylo svatým Otcům sněmu předloženo již dříve na Římském sněmu utvrzené vyznání víry, které svatý papež Damasus zaslal biskupu Antiochijskému Pavlínovi. Tento dokument, poté co byl přečten, posloužil k odmítnutí lživého učení heretika Makedonia a naopak k jednohlasnému utvrzení apoštolské učení, že Duch Svatý není v žádném případě nějaké služebné, pomáhající stvoření, ale je Pán Oživující (Životodárný), jenž od Otce vychází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest. S cílem potřít i všechna další lživá učení: jak Eunomiánů, tak Ariánů či Poloariánů, svatí Otcové nakonec znovu potvrdili tzv. Nicejské Vyznání pravoslavné víry.
Ve Vyznání víry, přijatém Prvním všeobecným sněmem, se nehovořilo o božské důstojnosti Svatého Ducha, neboť hereze proti Duchu Svatému tehdy ještě nebylo. Proto svatí Otcové přítomní na Druhém všeobecném sněmu přidali k Nicejskému vyznání ještě 8. 9. 10. 11. a 12. článek víry. To znamená, že s konečnou platností vyjádřili a utvrdili tzv. Nicejsko-cařihradské Vyznání víry, které je vyznáváno i nyní celou Pravoslavnou Církví.
Druhý Všeobecný sněm také kromě jiného ustanovil způsoby církevního soudu, když ustanovil, jak mají být přijímáni heretici: a sice ti, kteří by učinili pokání a kteří byli pokřtěni ve jménu Svaté Trojice zpět do obecenství Církve. Mělo se tak dít skrze Tajinu myropomazání. Ty z heretiků, kteří však byli pokřtění jen jedním ponořením, měla Církev přijímat zpět jako úplné pohany.

Pravidla svatého všeobecného druhého sněmu, cařihradského. (r.381) 




Svatí, apoštolům rovní, císař Konstantin 


a jeho matka císařovna Helena
(památka 21. května/ 3. června)

Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s druhou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Než Konstantin nastoupil na císařský trůn, prošel třemi velkými bitvami: jednu vedl proti Maxentiusovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniusovi.
Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti a velikou starost o úspěch v boji, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý ozdoben hvězdami. Na tomto světelném kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže opak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se nakonec při úprku z boje utopil v řece Tibeře.
Hned poté vydal Konstantin významný Edikt (tzv. Milánský Edikt – Milánské Ujednání) v Milánu roku 313, kterým přestalo pronásledování křesťanů. Když zvítězil nad Liciniusem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.
Když nastala rozepře v Církvi, kvůli vzpurnému heretikovi Áriovi, císař Konstantin sezval První všeobecný sněm roku 325 do Nikáje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.
Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, pak mnoho horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých osmdesáti letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, před svou smrtí přijal svatý křest a zesnul ve svých šedesáti pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.

pátek 5. února 2016



Svatý a apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský
(památka 3. /16. února)

Světitel Nikolaj (Kasatkin), Apoštolům rovný, se narodil 1. srpna roku 1836 ve vesnici Berjoza v Bělském újezdu Smolenské gubernie v rodině Dimitrije Ivanoviče, diákona vesnického chrámu Nanebevstoupení Páně. Od rodičů dostal jméno podle svatého Jana Křtitele. Maminka Ksénije Aleksejevna zemřela, když budoucímu světiteli bylo pouhých pět let, a poté se o děti starala jejich starší sestra. Z jeho sourozenců starší bratr Gabriel zemřel ještě jako dítě, mladší bratr Vasilij se stal později knězem a starší sestra Olga se vdala.
Nehledě na velkou nouzi a bídu byl chlapec Ivan dán do učení do Bělské duchovní školy a potom i do Smolenského semináře. Roku 1856 toto seminární učiliště výtečně zakončil a jako první žák byl na státní náklady vyslán na Petrohradskou duchovní akademii, kde se učil od roku 1857 až do roku 1860.
V roce 1860 si Ivan v Akademii povšiml oznámení, které vyzývalo kohokoli z těch, kteří zakončili Akademii, na misi do Japonska, konkrétně na místo představeného chrámu Vzkříšení Páně při nedávno otevřeném ruském konzulátu ve městě Hakodate. V den, kdy Nikolaj spatřil tuto výzvu, se rozhodl na Všenočním bdění, že musí přijmout mnišství a odjet do Japonska. Od rektora Akademie biskupa Nektárije (Naděždina) k tomu dostal jeho požehnání.
23. června 1860 byl Nikolaj postřižen na mnicha se jménem světitele Mikuláše Myrlykejského a 30. června, byl rukopoložen na jeromonacha. Mnišské postřižení učinil rektor Akademie biskup Nektárij. Zimu 1860 – 1861 přečkal mnich Nikolaj v Nikolajevsku na Amuru, kde se setkal se světitelem Inokentijem (Veniaminovem)¹, který mu požehnal a poradil, aby se hned začal učit japonskému jazyku. Když viděl, jakou měl bídnou mniškou řízu (rjasu), koupil mu dobrý samet a sám mu z něj vystřihl látku a z ní nechal ušít vhodný oděv. Také Nikolajovi věnoval svůj náhradní kněžský náprsní kříž.
2. července 1861 jeromonach Nikolaj připlul do japonského přístavu Hakodate. V podmínkách občanské války, útoků na cizince a přísného zákazu křesťanství se mladý kazatel Božího slova s horlivostí sobě vlastní oddal učení japonského jazyka, japonské historie, jeho kultury a náboženství (buddhismu, šintoismu a konfucianismu), přičemž i dle japonských měřítek dosáhl v této oblasti za necelých osm let pozoruhodné erudice.
Prvním Japoncem, kterého jeromonach Nikolaj obrátil na pravoslavnou víru, byl Takuma Savabe, bývalý samuraj, šintoistický kněz a vynikající šermíř.
Sám Takuma Savabe se nejprve setkal s jeromonachem Nikolajem tak, že jednou v noci roku 1865, jsa ozbrojen mečem, se vkradl do domu, kde jeromonach Nikolaj přebýval, aby jej zabil. Před tím, než tak učinil, Nikolajovi sdělil, že křesťanství je špatná víra a samotný jeromonach není nic jiného než špión. Nikolaj se jej tehdy pohotově zeptal, zdali zná dobře křesťanství, aby o něm takto mohl soudit. Chrabrost, odvaha a nebojácnost svatého Nikolaje tak mocně zapůsobily na Savabeho, že souhlasil s tím, že si nejprve vyslechne slova pravoslavného kněze o jeho víře. To na něj zapůsobilo natolik, že nejenže přijal křest, ale nakonec se sám stal mnichem a knězem.
Od roku 1868 se začaly uskutečňovat tzv. Reformy Meidži² a díky nim vysvitla naděje na svobodnější šíření Božího slova a evangelizaci v duchu křesťanství. Jeromonach Nikolaj odjel roku 1869 zpět do Ruska, aby si vyprosil od Posvátného synodu souhlas a oprávnění založit v Japonsku ruskou duchovní misii. V roce 1870 car Alexandr II. výsostně potvrdil usnesení Posvátného synodu o zřízení japonské duchovní misie, která měla být církevně - jurisdicky koordinována v rámci Kamčatské eparchie pod vedením jeromonacha Nikolaje, který byl navíc povýšen do hodnosti archimandrity.
V březnu 1871 se archimandrita Nikolaj vrátil do Hakodate. Šíření blahé evangelní zvěsti pokračovalo a bylo natolik úspěšné, že když na počátku roku 1872 jeromonach Anatolij (Tichaj) přicestoval do Hakodate, aby pomáhal v zakládání Misie, mohl archimandrita Nikolaj odjet do Tokia, hlavního města Japonska, kde brzy vybudoval své misijní sídlo. Kolem roku 1875, když do Japonska přicestoval kamčatský biskup Pavel (Popov), aby rukopoložil archimandritou Nikolajem vybrané kandidáty z místního obyvatelstva do kněžských hodností, fungovaly při Misii již čtyři duchovní školy. V Hakodate další dvě. V druhé polovině roku 1877 začala Misie vydávat časopis Církevní věstník -正教時報社 a v druhé polovině roku 1878 bylo potvrzeno 4115 místních křesťanů a bylo založeno mnoho církevních obcí, které žily aktivním životem. Ve stejném roce se archimandrita Nikolaj obrátil na Posvátný Synod s prosbou, aby mladé japonské Církvi vyslal biskupa, a jako odpověď byl k této službě vybrán a ustanoven sám archimandrita Nikolaj.
17. března 1880 Posvátný synod rozhodl, že se archimandrita Nikolaj stane biskupem Reveljskim, vikářem Rižské eparchie (Riga), a bude vyslán do Japonska. 27. března téhož roku byl jmenován a 30. března se uskutečnila jeho chirotonie. Chirotonii ve Svatotrojickém chrámu Alexandro-Něvské Lávry vykonali metropolitové novgorodský a petrohradský Isidor, kyjevský a haličský Filotej, moskevský a kolomenský Makárij, biskupové vjatský a slobodský Apollos, rjazaňský a zarajský Palladij, rižský a mitavský Filaret, ladožský Jermogen a vyborskij Varlaám.
Protože kvůli chirotonii musel odcestovat do Ruska, archimandrita Nikolaj navštívil v letech 1879 – 1880 Petrohrad, Moskvu, Kazaň, Kyjev a Oděsu, a přitom shromažďoval dobrovolné dary na stavbu katedrálního chrámu v Tokiu. Při aktivní podpoře z Ruska byl tento katedrální chrám nakonec 8. března 1891 vysvěcen, a stal se jednou z významných staveb japonského hlavního města, jinak mezi Japonci známý jako „Nikoraj – doo“ (chrám Nikolaje) na počest osvětitele Japonska.
Biskup Nikolaj, počínaje svým příchodem do Japonska až do svých posledních dní, stavěl svoji překladatelskou činnost jako hlavní kámen své misie. Už v Hakodate započal s překladem Nového zákona, přičemž vycházel z řeckého, latinského, slovanského, ruského, čínského a anglického překladu textů Písma svatého a také z výkladů svatého Jana Zlatoústého. Světitel pokračoval ve své práci v Tokiu, přeložil Oktoich (Osmihlasník), Květnou a Postní Triodu, všechna Evangelia a části Starého Zákona, které jsou potřebné pro roční kruh bohoslužeb. Jelikož neměl velkou důvěru vůči jinoslavným překladům, vladyka Nikolaj vytvářel pravoslavný překlad s velkou pečlivostí a houževnatostí, když nad ním strávil každý den až čtyři hodiny. Pomáhal mu jeho věrný pomocník Pavel Nakae, výtečně vzdělaný v klasickém konfuciánství a zcela oddaný svatému pravoslaví.
V květnu roku 1891 se udál pokus o atentát³ na careviče Nikolaje Alexandroviče, přímo v době jeho návštěvy v Japonsku, a osobní přímluva vladyky Nikolaje zde sehrála vážnou roli v odvrácení rusko-japonského konfliktu.
V letech 1904 – 1905 však rusko-japonská válka přece jen začala a vladyka Nikolaj jako jediný z ruských poddaných zůstal se svěřenou mu pastvou v Japonsku, kde se staral a organizoval pomoc ruským vojenským zajatcům, kterých bylo až 73 000.
Takováto činnost vladyky, navíc v době války, byla vysoce ceněna jak v Japonsku, tak i v Rusku. V Japonsku se stal známým po celé zemi a mnohými byl ctěn jako světec.
24. března 1906 byl světitel Nikolaj ustanoven do hodnosti arcibiskupa tokijského a celého Japonska.
Roku 1908, když přijel biskup Sergij (Tichomirov) na nově utvořený Kjótský vikariát, získal světitel Nikolaj dlouho očekávaného pokračovatele.
Přestože se zcela a horlivě oddal šíření Evangelia v Japonsku, vladyka velmi miloval svoji rodnou vlast a domov, odkud pocházel. Vždy si našel čas, aby napsal dopis svojí sestře a jejím dětem, svým synovcům a neteřím. Svému otci zakoupil malý pozemek, který se nacházel v sousedství chrámu, o který se po smrti otce starala jeho sestra s dětmi. Na památku vladyky byla v jeho vlasti, ve vesnici Kopťjanka, založena škola při církevní obci, na kterou vladyka zaslal 200 carských rublů na zařízení školy a od roku 1902 pak stejnou částku posílal této škole již každoročně. Od roku 1909 se také stal čestným členem Spolku pomoci potřebným žákům Bělské duchovní školy a vždy podle potřeby zasílal pro žáky peněžní dary.
Arcibiskup Nikolaj zesnul 3. února 1912. Jeho pohřeb proběhl za velké účasti japonského lidu, nejenom jemu svěřeným věřícím, ale i ostatních Japonců a v Japonsku žijících cizinců. Věnec na hrob zaslal i sám japonský císař Meidži, a císař takto vůbec poprvé projevil úctu nějakému misionáři-cizinci.
Svatý Nikolaj po sobě zanechal jeden vybudovaný katedrální chrám, osm velkých chrámů, na 175 chrámů menších spolu s 276 církevními obcemi, dále jednoho arcibiskupa, jednoho biskupa, 34 kněží, 8 diákonů, 115 katechizátorů a na 34 110 pravoslavných věřících v Japonsku. Takto založil a utvrdil pevný základ Japonské pravoslavné církve.
Úcta k světiteli započala ještě za jeho života a projevila se v okamžiku jeho pohřbu. Úlomky z jeho rakve se uchovávaly jako velká svatyně. Svaté ostatky světitele Nikolaje byly uloženy do země 9. února roku 1912 na hřbitově Yanaka (Yanaka Reien), na jednom z nejvýznamnějších hřbitovů hlavního města Japonska.
Svatý apoštolům rovný Nikolaj, arcibiskup japonský, v té době již dávno v Japonsku uznávaný a ctěný, byl nakonec Ruskou pravoslavnou církví svatořečen v zástupu svatých 10. dubna roku 1970.
Velkého pastýře ctili nejen pravoslavní, ale doslova celé Japonsko znalo a mělo v úctě tohoto světce. Když po padesáti osmi letech od jeho zesnutí, v době jeho kanonizace chtěli přenést věřící jeho svaté ostatky do katedrálního chrámu, nedostali k tomu svolení se slovy: svatý Nikolaj náleží všemu japonskému národu, bez ohledu na vyznání, a jeho ostatky musejí proto zůstat a přebývat na národním hřbitově. Takto se ostatky apoštolům rovného Nikolaje nacházejí a spočívají až do dnešních dnů právě na hřbitově Yanaka, a nikoli jinde.
V každém chrámu v rámci Japonské pravoslavné církve se během každé liturgie zpívá tropar apoštolům rovnému Nikolaji a v závěru liturgie se pak vždy vzpomíná jeho jméno; v každém chrámu je ikona anebo freska tohoto ochránce japonské země.
Jako misionáře jej ctí i v mnoha dalších zemích světa. Světitel Nikolaj je svázán i s pravoslavnou historií Číny, s prvním čínským jerejem a svatým novým mučedníkem Mitrofanem, kterého vladyka Nikolaj rukopoložil na presbytera roku 1882. V Koreji vzpomínají na misionářskou pomoc a možnost učení korejských pravoslavných pastýřů v Tokijském duchovním semináři ještě pod dohledem světitele Nikolaje. Na všech světadílech je světitel Nikolaj ctěn pro svoji plodotvornou práci na vinici Kristově. ¨



¹ Světitel Inoknetij (Veniaminov), apoštolům rovný, Osvětitel Sibiře a Aljašky, památka 31. března / 13. dubna
² Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 postupně proměňovat feudální Japonsko v moderní stát.
³ Incident v Ocu – pokus o atentát na careviče Nikolaje Alexandroviče, který se stal v japonském městě Ocu 29. dubna/ 11. května roku 1891. Následník trůnu navštívil Japonsko v rámci východního putování, při němž byl napaden policistou Tsuda Sandzo, když se spolu s princi, řeckým Georgiosem a japonským Arisugawou, vracel do Kjóta z návštěvy jezera Biva.
⁴ Rusko-japonská válka: jednalo se o válečný konflikt, který se odehrával od února 1904 do září 1905 na Dálném východě mezi carským Ruskem a Japonským císařstvím o nadvládu nad Mandžuskem a Korejským poloostrovem. Bojovalo se převážně na území (a o území), které patřilo (ať přímo či nepřímo) slábnoucí čínské říši pod správou tzv. Dynastie Čching.