středa 18. října 2017




Ctihodný David Evvijský¹, divotvůrce
(památka 1. / 14. listopadu)

Ctihodný otec David se narodil na počátku 16. století v pobřežní vesnici Gardinica, naproti ostrovu Evvia, v eparchii Lokrida. Jeho otec byl kněz jménem Christodul, matka se jmenovala Theodora. Už od tří let si zamiloval církevní bohoslužby a snažil se být často v chrámu. V dětství byl učiněn hodným zjevení sv. Jana Křtitele, který ho vybízel k tomu, aby ho následoval. Chlapec se vydal do blízké kaple, která byla zasvěcena sv. Janu Křtiteli a v ní pobýval šest dní a nocí, dokud si ho nenašli rodiče.
Ve věku 15 let David opustil svůj domov a stal se poslušníkem starce jeromonacha Akakia, s nímž prožil pět let v jednom z monastýrů v oblasti Magnesia. Pro své podivuhodné sebeodříkání, moudrost, pokoru a lásku k bližnímu začali spolubratři nazývat dvacetiletého Davida starcem. Později se David spolu se svým duchovním učitelem usadili v monastýru Komninion, blízko hory Ossa, kde byl rukopoložen na diákona.
Potom se spolu vypravili na Athos, a když Akakios odplul do Konstantinopole, David žil ve Velké Lávře². V Konstantinopoli byl otec Akakios rukopoložen na biskupa a stal se metropolitou Nafpaktským a Arstským, do eparchie, která mu byla svěřena, si vzal s sebou i otce Davida a rukopoložil jej na kněze.
Ctihodný David se stal igumenem monastýru Přesvaté Bohorodice Varnakovas. Když cestou do Achaie tento monastýr navštívil konstantinopolský patriarcha Jeremiáš I., jeden z členů jeho doprovodu, otec Emmanuel, spatřil ctihodného Davida v oltáři, kde konal proskomidii. Spatřil Davida ozářeného božským světlem, stojícího ve vzduchu nad zemí a s tváří, která zářila jako slunce. Pověděl o tom patriarchovi. Patriarcha přišel do chrámu, záři však neviděl, co ale spatřil, byla tvář ctihodného, která byla zrosena slzami zbožného dojetí. Když pochopil, jakého člověka má před sebou, prosil ho, aby přijal hodnost archijereje, ctihodný David však na nic takového nechtěl přistoupit.
Přes všechnu práci a pokoru, kterou ctihodný David v monastýru vynakládal, někteří z bratří jeho rady nepřijímali, ba co víc, žili ve svévoli. Ctihodný David se proto rozhodl, že monastýr opustí a modlil se k Bohu, aby mu ukázal vhodné místo pro ticho a modlitbu. Bůh mu ukázal na horu Stiri, mezi horami Helikon a Parnas. Tam učinil malý příbytek, shromáždil něco málo zbožných bratří, se kterými se oddali službě Bohu, v půstu a modlitbě.
A protože nepřítel spasení neustále činí překážky a pokušení tomu, který si přeje následovat Krista, stalo se, že z blízkého města Livadia, utekli nevolníci a David byl obviněn z nápomoci v jejich útěku. Byl mučen, bit palicemi a uvržen do vězení. Svatý se však utěšoval slovy sv. ap. Jakuba: Za největší radost mějte, bratří moji, když v rozličná pokušení upadáte (Jk 1, 2). Nakonec se však našli zbožní křesťané, kteří vyplatili jeho propuštění penězi, a David byl nakonec osvobozen. Ctihodný se potom rozhodl již nevrátit na dřívější místo modlitby, ale rozhodl se hledat místo nové, vhodnější pro své duchovní zápasy. Po mnoha těžkostech a útrapách došel na ostrov Evvia, podivuhodný však je způsob, jak sem dorazil.
Když ctihodný David došel k pobřeží Atalanti, tak prosil jednoho převozníka, aby jej převezl na protější ostrov Evvia, ten však, když viděl jeho zevnějšek, tak jej převézt nechtěl. Ctihodný se proto nezlobil, sundal si svou černou řízu, rozprostřel ji na mořskou hladinu, učinil znamení kříže, pomodlil se, vstoupil na kněžskou řízu jako na malou loďku a začal putovat na druhou stranu. Když to spatřil převozník, začal na něj volat, aby se vrátil, že ho převeze, ale svatý mu jen požehnal a plul dál na ostrov.
Když doplul k pobřeží města Rovies, odešel odtud až do míst, kde se nyní nachází monastýr, který nese jeho jméno. Tehdy se na tomto opuštěném místě nacházela jen rozpadlá kaple Proměnění Páně. Brzy do blízkosti místa jeho modliteb začali přicházet ostatní věřící, kteří u něj hledali radu, poučení, modlitbu a útěchu. Přicházeli také ti, kteří směřovali na cestu mnišství, a ti potom zůstávali, aby žili spolu se starcem. Tehdy bylo učiněno rozhodnutí, že je třeba na tom místě postavit monastýr. David pozval stavebníky a ukázal jim místo, kde si přál postavit monastýr. Řekl jim, aby připravili všechen potřebný materiál a začali stavět. Sám odešel na cestu, na které chtěl vybrat dostatečný obnos na budoucí monastýr u zbožných křesťanů v Řecku, kteří tehdy byli pod tureckým jhem, zejména v dunajských knížectvích, a vydal se i do Ruska. Když na své cestě získal vše potřebné k výstavbě monastýru a jelikož se bál toho, aby náhodou nepřišel na své zpáteční cestě o všechno to, co mu bylo zbožnými lidmi darováno, rozhodl se s vírou obrátit k Hospodinu. Dal do velké klády vysekat otvor, vše co dostal, tam vložil, otvor pak zadělal a přežehnal kládu i sebe svatým křížem. Nakonec ji shodil do jedné z řek. Po modlitbě svatého byla kláda přenesena po vodách až k břehům Evvie, kde ji potom vynesl na břeh, a vše, co do ní bylo svěřeno, v ní také zůstalo. Tak mohl svatý zaplatit mzdu stavebníkům.
Jaké však bylo překvapení, když spatřil, že na místo na vrcholku hory, kde původně vybral místo pro stavbu chrámu, stavebníci začali stavět pod horou. Ti to objasnili tak, že nahoře není vody, ale dole je jí mnoho. Ctihodný tedy pozval stavebníky i své bratry, aby s ním vyšli až na horu, sklonil svá kolena při modlitbě, udeřil holí o skálu, a v tom okamžiku ze skály začala téct voda. Svatý David však dovolil, aby pokračovali ve stavbě na tom místě, kde už stavět začali. Voda z pramene na hoře byla v roce 1963 přivedena až k monastýru. Až do dnešních dní připomínají tento zázrak fontány zbudované v tomto monastýru, z nichž prýští sladká a zázračná voda, která dává uzdravení.
V monastýru Proměnění Páně, který založil ctihodný David, se sešlo mnoho mnichů. Nejednou byl starec žádán věřícími i archijereji, aby je navštívil na různých místech v Řecku, aby je navštívil, poučil a poradil jim v následování Krista.
To, co nejvíce proslavilo ctihodného Davida, bylo umění a moc předat druhým žízeň po odpuštění hříchů, a proto do tohoto monastýru přicházelo mnoho věřících zejména ke svaté zpovědi.
Stalo se jednou, že přišli do monastýru čtyři stařečci, ze sousední vesnice Rovies. Když je svatý uviděl, zeptal se jich: Proč jste přišli, bratři? Oni mu odpověděli: My, svatý starče, jsme jen chudáci a staří, kteří jsme sem přišli, abys nás ty spasil duševně i tělesně. Svatý David je s radostí přijal a po nějakém čase, co se poučili v poustevnickém životě, je oblékl do mnišské schimy. Tu potom přišli někteří mniši z monastýru a začali říkat: Starče, to není pro monastýr výhodné, aby zde žili takoví jako oni, jsou staří, mají dluhy, a my nebudeme mít kvůli nim klidu. Tehdy jim na to svatý odpověděl: Vy běžte, kam chcete, a nechte ty chudáky tady, protože monastýr je Pána našeho Krista, a On chudé, kteří za ním přicházejí, přijímá. A takto nakonec tito chudí stařečkové v monastýru žili, osvobodili se ode všech zármutků a bídy, i od těžkého dluhu, ale to nejhlavnější, vedli duchovní boj za spásu duše, protože kdo by chtěl zachránit duši svou, ztratí ji; kdo však ztratí duši svou pro Krista, nalezne ji (Mat 16, 25).
Jindy, jednou v létě, se stalo následující: svatý David putoval do města Karystos, po cestě se zastavil ve vesnici Dystos, a tam se stalo, že se přemnožili komáři a v horku nedávali lidem přes den ani na chvíli odpočinout, v noci potom spát. Někteří utíkali do jeskyní, jiní do hor, jen co se však dozvěděli o příchodu svatého do jejich vesnice, utíkali se za ním a prosili jej, aby se pomodlil za jejich těžkosti. Svatý viděl jejich nouzi, modlitbu i pláč a řekl jim, aby měli naději na Boha, a ten je hned osvobodí. Poté pozvedl ruce a řekl modlitbu: Pane Ježíši Kriste, Bože náš, Ty který jsi osvobodil Izrael z rukou Faraona a daroval jsi mu zemi zaslíbenou, Ty osvoboď i nyní služebníky své od sítí nynějšího nepřítele a od množství komárů, kteří je mučí, aby oslavili Jméno Tvé svaté, neboť v Tobě, Předobrý Králi, mají naději ve svém spasení. Jen co dokončil slova modlitby, množství komárů, kteří tam byli, náhle zmizelo do moře.
Křesťané, kteří přicházeli do monastýru, nacházeli útěchu, klid i materiální pomoc, když jim byla zapotřebí. Monastýr byl věřícími nazván monastýrem milosti. Když měl ctihodný David téměř 70 let, nezůstával po všechny dny v monastýru, ale určil za sebe druhého igumena, stejně rozumného a ozdobeného blahodatí učitelství a pokorné moudrosti. Sám potom ctihodný odcházel každé pondělí s epitrachilem a kaditelnicí do svého askitýria³, kterým mu byla jedna jeskyně několik kilometrů od monastýru, a zde svatý žil celý týden, zbožně se modlící, s dojetím a bázní Boží, zatímco si s sebou přinášel jen trochu antidoru a svěcené vody. Na večer v sobotu se už zase vracel do monastýru, kde jej otcové vítali rozezvučenými zvony a vonným kadidlem. Ráno v neděli vždy sloužil svatou liturgii, přijímal svaté Dary a po božské Liturgii, s velkou láskou, soudností a pokorou, učil, pomáhal, utěšoval a posilňoval všechny, kdo za ním přicházeli do monastýru: mnichy i věřící, přicházející za ním ze světa. V pondělí potom zase znovu odcházel do askytýria.
V posledních letech svého života získal ctihodný David svým životem takovou smělost před Bohem, že Ten jej zjevil jako pramenící řeku zázraků, monastýr pak majákem Pravoslaví a pramenem všelikého uzdravení. Ctihodný předpověděl již v hlubokém stáří přesný den svého zesnutí, a potom pozval své učedníky, kterým dal rady a oznámil jim své budoucí zesnutí. Před svojí smrtí potom řekl: Hle, bratři moji, Kristus Vládce přišel! A v tom okamžiku svatý odevzdal svoji duši do Božích rukou (Moudr 3, 1). To se stalo mezi roky 1589 až 1601. Po zesnutí ctihodného se monastýr stal cílem zbožných poutníků, neboť od svatých ostatků ctihodného Davida se dělo mnoho zázraků. Takto se to děje dodnes všem, kteří s upřímnou vírou v Boha a s láskou ke ctihodnému přistupují k místu svatého a duchovního boje a k jeho blahodatným ostatkům. Jeho svatými modlitbami, Pane Ježíši Kriste, pouč a spasiž i nás. Amen.

Monastýr ctihodného Davida

¹ Evvia – Εύβοια: ostrov u pobřeží Řecka v západní části Egejského moře. Je to druhý největší ostrov Řecka po Krétě a šestý největší ostrov ve Středozemním moři.

² Lávra Svatého Athanasia: Velká Lávra – Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře.

³ Askitirij: σκητήριον, místo askeze, duchovního boje. Nevelký mnišský příbytek anebo chata poustevníka.

čtvrtek 5. října 2017


Svt. Mardarij Libertyvillský
1889 – 1935
(Památka 29. listopadu / 12. prosince)

Svt. Mardarij (Uskoković) se narodil 2. listopadu roku 1889 ve vesnici Kornet Lješanske nahiye¹ otci Petrovi a matce Jele. Jeho otec byl starostou čili správcem Lješanské oblasti. Při křtu ve vesnickém chrámu dostal jméno Ivan, a protože byl z vážené rodiny, byl poslán do škol. Základní školu absolvoval ve městě Rijeka Crnojevića, střední školu (gymnázium) pak ve městě Cetinje.
Brzy v sobě pocítil povolání k mnišskému životu. Od svých jedenácti let žádal černohorského metropolitu Mitrofana (Ban), aby jej postřihl na mnicha. Protože však nedostal k tomuto nutné požehnání, odešel do Bělehradu, kde pokračoval ve vzdělání. Nakonec jeho prosbu, aby byl postřihnut na mnicha, vyslyšel srbský metropolita Dimitrije (Pavlović), a udělil mu k tomu své požehnání. Mladý Ivan odešel pěšky do monastýru Studenica, kde byl 19. března roku 1906 postřižen na mnicha. V monastýru Studenica pobýval rok a půl a poté pokračoval ve studiu už jako jerodiakon, v Moskvě. Následných dvanáct let svého života prožil v Rusku.
Prvních osm měsíců působil na Srbském podvoří² v Moskvě při chrámu sv. Kyra a Jana. V roce 1907 pokračoval ve studiu na Volyňském duchovním semináři, který tehdy byl v Žytomyru na západní Ukrajině, a po dvou letech na vlastní žádost přešel do Kišiněvského duchovního semináře v hlavním městě Moldávie. V roce 1908 byl rukopoložen na jeromonacha. V roce 1912 získal titul singela metropolity černohorského ³ a s vynikajícími studijními výsledky seminář ukončil.
Poté pokračoval v dalších svých studiích, konkrétně na Petrohradské duchovní akademii. V roce 1916 Petrohradskou duchovní akademii ukončil s titulem kandidát bohosloví. Učil také na slovanském gymnáziu prof. Gribovského. Od roku 1916 byl ustanoven jako učitel homiletiky a s ní spojených předmětů na Alexandrovském – Ardonském duchovním semináři . Od 3. července roku 1917 byl Posvátným synodem ustanoven jako vedoucí Srbské duchovní misie v Americe, která byla organizována při Ruské duchovní misii v Severní Americe , kde byl ve stejném roce ve městě Filadelfie povýšen do hodnosti archimandrity. Stal se také viceprezidentem a učitelem historie slovanských národů na Ruské národní univerzitě v Chicagu. Roku 1919, na závěrečném zasedání II. Celoamerického sněmu Ruské pravoslavné církve ve městě Cleveland, představil biskup Alexandr (Nemolovskij) archimandritu Mardarija účastníkům tohoto sněmu jako kandidáta k vysvěcení do hodnosti archijereje, který by se staral o srbské církevní obce v Severní Americe. Sněm s tímto souhlasil, avšak s podmínkou, že také Srbská pravoslavná církev tento postup odsouhlasí. Jelikož byl ale pro potřebu této biskupské chirotonie nutný souhlas také ruského patriarchy Tichona, s nímž se nebylo možno kvůli politické situaci v Rusku v nejbližší době spojit a také proto, že archimandrita Mardarij si přál dodržet všechny církevní kánony, vrátil se tehdy domů do Srbska, konkrétně do Bělehradu. V Srbsku byl ustanoven igumenem monastýru Rakovica a vedle toho byl také ustanoven ředitelem mnišské školy, která se v tomto monastýru nacházela. V prosinci roku 1925 byl pak jednohlasně zvolen Archijerejským sněmem Srbské pravoslavné církve v Sremských Karlovcích za archijereje pro americkou katedru. V dubnu r. 1926 na Květnou neděli, v katedrálním chrámu sv. archanděla Michaela v Bělehradě, byl rukopoložen na biskupa Americko-kanadského v rámci nově vzniklé eparchie Srbské pravoslavné církve, jako její první archijerej.
V květnu roku 1927 se pak v monastýru svatého Sávy v Libertyville konal První velký srbský národní sněm pod předsednictvím biskupa Mardarija, kde bylo přijato rozhodnutí o zřízení dočasné eparchiální rady sestávající z 23 členů, kterou by svolával biskup každé 4 měsíce. Dále byl založen eparchiální fond pro finanční podporu biskupa, eparchiální rady a srbských škol. V září roku 1927 se pak pod předsednictvím biskupa Mardarija uskutečnil První církevně-národní sněm, kterého se účastnilo po třech delegátech z každé církevní obce, po pěti delegátech ze sdružení «Srbobran – Sloga» «Sloboda» a «Srbadija» a po jednom zástupci ze srbských spolků. Sněm přijal první stanovy Americko-kanadské eparchie a vytvořil i eparchiální radu.
V té době už svatý vladyka Mardarij strádal dlouhodobou nemocí plic. Namísto toho, aby nějaký čas odpočíval a na rady lékařů se léčil, vladyka neustále sloužil, cestoval z místa na místo po nové eparchii, staral se o chudé, ale rovněž vynakládal velkou péči o duchovní centrum eparchie, jímž byl monastýr svatého Sávy v Libertyville . O působení a obětavosti svatého vladyky se zachovala mnohá osobní svědectví, jedním, z nichž je svědectví o jeho nezištnosti, kterou dosvědčil kněz David Popović, který tehdy v rozhovoru o nemoci vladyky řekl: Strašně se bojím a mám strach, že nakonec ulehne a už z nemocničního lůžka nevstane. Celý svůj plat až do poslední mince dává na chrám a sirotky v Libertyville. Věř mi a říkám ti to jako bratrovi, často nesnědl ani kousek chleba po celý Boží den, protože pracoval až do umření anebo šetřil každý poslední cent ve svém domě pro dobro našich ubohých a strádajících v této zemi. Bylo zapsáno také svědectví, které dosvědčuje obětavost vladyky, když sloužil svatou Liturgii v Chicagu na svátek Kristova Narození, kde kvůli strašné zimě v roce 1932 nebylo v chrámu ani kněží ani věřících, a tak sloužil jen v přítomnosti kostelníka a pár věřících. Jako mučedník svědomí si nemohl dovolit, aby nebyla sloužena bohoslužba na svátek Kristova Narození, přestože byla veliká zima. Jen Bůh sám věděl, jak se mu podařilo dojít do chrámu Vzkříšení v Chicagu. Evangelní slova: Bůh je láska (1 Jan 4, 8) dokazoval obětováním sebe za druhé, projevuje takto onu Pravdu o podobě a o získávání podoby Boží. Touto trnitou cestou chodil vladyka Mardarij, vyznavač Kristův první poloviny 20. století.
Sloužil a pracoval, dokud mu to jeho nemoc dovolila. Jeho duchovní a intelektuální síla jej nicméně nikdy neopouštěla, i když byl blízko smrti. Vladykův dlouholetý přítel a spolupracovník, kněz Živojin Ristanović, zanechal zapsané svědectví o posledních dnech vladykova krátkého života na zemi a také o hodině, kdy jeho duše opustila jeho slabé a zmučené tělo:
Desátého prosince jsem byl ve městě Aliquippa v Pensylvánii, kde jsem byl pracovně po několik měsíců. Okolo půlnoci zazvonil telefon. Volali mi z nemocnice ve městě Ann Arbor, že vladyka umírá a že si mě přeje vidět. Druhého dne 11. prosince, okolo páté hodiny odpolední, jsem přijel do nemocnice. Nemocniční sestra mě zavedla do jeho pokoje. Když jsem se blížil k jeho pokoji, slyšel jsem jeho hlas. Před pootevřenými dveřmi jsem se zastavil, vladyka ležel na zádech a bez hnutí hleděl nahoru nad sebe. Jakoby s někým hovořil, nahlas opakoval modlitbu. Potichu jsem vešel do pokoje a zůstal jsem stát na místě. Vladyka se i nadále bez přerušení nahlas modlil. Ta modlitba byla jeho vlastní, nepsaná a nikdy nepřečtená. Modlil se srbsky, potom přešel do angličtiny, poté do ruštiny, pak se znovu modlil srbsky. Je těžké po paměti zapsat tuto modlitbu slovy. Zůstaly mi z ní ve svěží paměti jen tato slova:
«Přijmi mne, Otče nebeský, služebníka svého…, odpusť mi má prohřešení…, smiluj se nad mým národem, nad dětmi duchovními… Pane, přikloň ucho své a vyslyš hlas sirotků mého bratra Stana . Smiluj se nad námi všemi nedůstojnými. Spasiž a smiluj se nad národem srbským a pravoslavným, nad domem krále našeho a nade všemi pravoslavnými křesťany… Odpusť, Bože, neboť i já odpouštím všem… Všem. Amen. »
Nakonec jsem se rozhodl, že na něho promluvím. Myslel jsem si, že mne nevidí a tak jsem řekl: Vladyko, vidíte mne? Přišel jsem, abych Vás navštívil. Vladyka hleděl stále nahoru, když náhle řekl: Vím, že tu jsi, vidím tě … Stále tě vidím, i když nejsi se mnou… Děkuji. Potom znovu opakoval tu stejnou modlitbu. Pak přišla nemocniční sestra a upravila mu polštář. Až potom se na mne vladyka podíval. Přišel jsem za ním a políbil mu ruku, a on se rozplakal. Zachvěla se mu ústa, chtěl něco říct, slzy mu vyhrkly z očí jako řeka. Sedl jsem si a počkal… Potom se na vladykově tváři objevil výraz silné únavy a vyčerpání. Těžko dýchal. Rukou ukázal nemocniční sestře, že může odejít, a mně naopak pokynul na židli u kraje lůžka. Sedl jsem si a čekal… «Děkuji, že jsi přišel… Toto, to jsem se usmířil s Pánem. Jsem připraven… Modli se za pokoj mé duše. » Dál už nemohl nic… Najednou usnul jako člověk, který prošel těžkou a únavnou cestu… Večer, 12. prosince, se probudil a poprosil o sklenici vody. Nemocniční sestra mu jí přinesla. Vladyka se na mne podíval a řekl potichu: «Ty, otče Žiko, ty mi dej napít». Vzal jsem sklenici od nemocniční sestry, ta poté pomalu z polštáře nadzvedla vladykovu hlavu, a já jsem mu dal napít vody z malé lžičky, jednou dvakrát. Vladyka se najednou podíval nahoru, hlava se mu zaklonila dozadu, a tehdy vladyka Mardarij přestal dýchat. Podíval jsem se na hodiny, bylo přesně tři čtvrtě na deset.
Svt. Mardarij zesnul v blaženém pokoji v Pánu dne 12. prosince roku 1935 ve 46. roce svého života. Zemřel v nemocnici Ann Arbor v Michiganu. Ihned po zprávě o zesnutí odsloužil patriarcha Varnava (Rosić) parastas za zesnutého vladyku Mardarija spolu s archimandritem Vikentijem a dvěma diákony v patriarší kapli v Bělehradě.
Po liturgii, v katedrálním chrámu v Chicagu, kam bylo tělo vladyky z nemocnice Ann Arbor převezeno, byl vladyka převezen do monastýru svt. Sávy v Libertyville, kde bylo jeho tělo vystaveno k úctě věřících až do středy rána 18. prosince, kdy se odsloužila zádušní Liturgie. Lidé přicházeli ze všech koutů země. Zádušní Liturgii sloužili tři biskupové, ruský, řecký a rumunský spolu s 18 srbskými kněžími, 8 ruskými a 2 řeckými. Poté bylo jeho tělo pohřbeno do krypty chrámu, který sám za svého života vystavěl.
Byl a zůstal chudým. Království Jugoslávie zaplatilo všechny výdaje pohřbu prvního Americko-kanadského biskupa.
Vladyka jako pravý rodič všech pravoslavných Srbů, kteří si toho ani možná nebyli vždy vědomi, vždy jako na svou Boží rodinu v modlitbách dohlížel a vedl ji. Za všechny se vždy modlil k Bohu a ode dne svého zesnutí tak činil už jako Boží svatý více než kdy předtím.
Bylo o něm také řečeno: «Vladyka Mardarij na první pohled pokorného a mírného vzhledu mnich, až melancholického vzezření, avšak pod touto mnišskou skromností a pokorou, tak jako jiskra z kamene, skrýval se v něm horlivý plamen temperamentu, který byl způsobilý pro jakýkoliv zápas… Nejsou muka, která by netrpěl tento na první pohled malý a fyzicky slabý mnich. Viděli jsme ho jako usilovného novináře, jako apoštolského misionáře, jako Bohem obdařeného vypravěče a kazatele, jako velmi zdatného organizátora. Ve všem tom byl vl. Mardarij úspěšný. Vždy skromný, vnímavý a taktní, zručný, bystrý a prozíravý, neúnavně šel vpřed».
Svatý vladyka Mardarij byl přičten k zástupu svatých na řádném zasedání Svatého archijerejského sněmu Srbské pravoslavné církve v květnu roku 2015. Tento sněm ustanovil památku svatého slavit vždy 12. prosince, v den, kdy zesnul v Pánu.

Vyzdvižení svatých ostatků
Roku 2017, v pátek 4. května, poté co Jeho Přeosvícenost  Longin (Krčо), spolu se singelem Serafímem (Milojkovićem), knězem Nikolajem (Kosturom) a jerodiákonem Nektarijem (Tešanovićem), odsloužil v monastýru sv. Sávy svatou Liturgii, přistoupilo se k vyzdvižení ostatků svt. Mardarija. Hned po svaté liturgii odsloužil biskup Longin spolu s ostatním duchovenstvem moleben¹ a akathist¹¹ světci. Po zakončení molebnu a akathistu se započalo v činu vyzdvižení svatých ostatků, které se nacházely v kryptě chrámu monastýru sv. Sávy. Druhého dne ráno, za zpěvů paschálních hymnů a troparu Kristus vstal z mrtvých podle srbského a ruského nápěvu z lásky svatého Mardarija k těmto slovanským tradicím, byly svaté ostatky konečně vyzdviženy, očištěny a uloženy do připravené kovové schrány. Jaký to div! Jeho svaté ostatky byly shledány nezetlenými. Ostatky světce byly poté pomazány nardovým olejem, který byl k tomuto účelu zaslán ze srbského athoského monastýru Chilandar¹², načež byly ostatky omotány plátnem z bavlny a lnu, aby se takto mohly snadněji přemístit. Nakonec byly svaté ostatky svt. Mardarija oblečeny do celého archijerejského oblečení, jeho tvář byla pokryta lněným plátnem a na hlavu nasazena mitra. Ostatky byly poté umístěny do zvláště připravené schrány.

Svaté ostatky svt. Mardarija Libertyvillského

Raduj se, světiteli Mardarije, dobrý pastýři stáda Kristova!

Tropar hlas 4.
Od mladosti jsi Krista bezmezně miloval, celý život jsi jen jemu sloužil, jedině Boha Stvořitele jsi poslouchal, slovo Boží Lásky jsi všem šířil, krásu domu Páně sis zamiloval, Mardariji, nově zjevený Osvětiteli, Církve Kristovy staviteli, proto tě Lidumilný Pán věčnou slávou svého Království na zemi i na nebi oslavil.

Kondak hlas 8.
Z Kornetu vísky lješanské, z Černé Hory Petra Cetinského, Mardariji, nový milovníku Boha, tak jako orel po nebi kroužící jsi přes hory a moře přelétal, z carského Ruska do daleké Ameriky, všem jsi dosvědčoval Krista Boha, všeslovanské bratrství si šířil, chrám v Libertyville jsi postavil, opuštěným, poníženým a sirotkům jsi byl dobrodincem a také ve smrti ses radoval z věčného Božího Království.

Modlitba
Bohonosný Světiteli, ty který jsi nás svými neuhasínajícími modlitbami s Kristovým Duchem sjednotil a těmito slovy jsi nás z ambonu ¹³ žádal a prosil: „Vychovávejte mladé pokolení, ať věří Církvi a miluje vlast. Odkazujte jim zákony evangelií a svých předků. Zasejte do jejich duší a srdcí to, co je dobré a rozumné. Milujte jedni druhé, tak jako i Kristus miluje nás. Láska je ona hlavní osobitost křesťana všech časů. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým (Jan 13, 35). A která jsou díla lásky křesťanské? O tom jsem vám sám tolikráte říkával a mnozí z vás k radosti svaté Církve tak postupují a činí, v souladu s evangelní láskou.“
Svatý otče Mardariji, prosíme tě, pomoz nám, ať i my vychováme mladé, jako jsi je i ty vychovával, dej, abychom zasévali do duší a srdcí bližních to, co jsi ty zaséval, abychom měli stejnou lásku, kterou jsi měl ty, a abychom i my žili k radosti naší svaté Církve stejně jako ty. Amen.
___________________________________________________________________________

¹ Nahiye (srbsky Нахија) byl název pro správní jednotku ještě z doby Osmanské říše.

² Podvorje (podvoří) anebo Metoch – zastoupení místní církve nebo monastýru mimo své správní území, v tomto případě Srbské pravoslavné církve. Zastoupení Srbské pravoslavné církve bylo v Moskvě od r. 1874 při chrámu sv. Kyra a Jana, tento chrám byl však r. 1918 bolševiky uzavřen a nakonec r. 1933 zbourán. Zastoupení Srbské pravoslavné církve pak bylo obnoveno roku 1948, při chrámu sv. Petra a Pavla u Jauzských vrat, kde sídlí dodnes.

³ Singel (podle řeckého σύγκελλος) – titul, který se užívá v pravoslavných církvích v Řecku, Srbsku, Bulharsku a Rumunsku. Dnešní význam titulu je eparchiální sekretář či kancléř archijereje.

Alexandrovský – Ardonský duchovní seminář se nacházel v nynějším městě Ardon, které leží na severní straně Kavkazu v Severní Osetii-Alanii.

Vznik této Ruské duchovní misie v Severní Americe se datuje k roku 1794, kdy mniši z Valaamského monastýru Proměnění Páně započali první pravoslavnou misii v Americe. Při arcibiskupu Tichonovi (budoucí patriarcha Ruské pravoslavné církve – světec a vyznavač) byla v roce 1905 katedra Aleutské eparchie přemístěna ze San Franciska do New Yorku. Od roku 1907 nesla název: Ruská Řecko-katolická církev v Severní Americe pod jurisdikčním duchovním vedením Ruské církve.

Svt. Tichon, patriarcha moskevský – jeho památka je slavena v den jeho zesnutí 25. března / 7. dubna a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Monastýr svatých archandělů Michaela a Gabriela, založen ve 14. stol.

Monastýr svt. Sávy srbského v Libertyville. Srbský pravoslavný monastýr v Libertyville stát Illinois, postavil jej zde první srbský biskup v Americe svt. Mardarij. Byl postaven v období velké finanční krize na konci 20. a počátkem 30. let 20. století. Biskup Mardarij jej vystavěl za cenu svého zdraví a velkého odříkání, v té době vzniklo mezi Srby v Americe pořekadlo „Цркву гради умире од глади“, tj. chrám staví a umírá hlady. Pozemky, na kterých je monastýr postaven, zakoupil přímo vladyka Mardarij.

Vladykův bratr zahynul při automobilové nehodě v roce 1934, zanechal po sobě dvě děti.

10 Moleben – pobožnost, podle csl. молебен, tj. modlitební, krátká společná bohoslužba k Bohu, svátku, Matce Boží či svatému; svým charakterem jde o prosebnou či modlitební pobožnost.

¹¹ Akathist – (řecky Ακάθιστος, chvalozpěv, při kterém se nesedí) sestává z 25 písní, které jsou sestaveny po pořadí písmen řecké abecedy, 13 kondaků a 12 ikosů (Kondak – krátká oslavná píseň; Ikos – obsáhlejší píseň). Ikosy se zakončují zvoláním “Raduj se” a kondaky “Aleluja”, přitom se ikosy zakončují stejným přípěvem jako první kondak, všechny následné kondaky potom Aleluja. Prvním ze známých akathistů je akathist Přesvaté Bohorodici, napsaný v 7. stol. jako výraz vděčnosti za opakovanou záchranu Konstantinopole od nájezdů nepřátel, které bylo učiněno díky přímluvám a pomoci (záštity) Přesvaté Bohorodice za toto město. Akathist je tedy chvalozpěv v čest Spasitele, Matky Boží a svatých.

¹² Chilandar – srbský pravoslavný mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, čtvrtý v hierarchii athosských monastýrů, který se nachází na severovýchodní straně Athoského poloostrova. Založil jej řecký svatohorský mnich Georgios Chelandarios. V roce 1198 byl pak monastýr obnoven Stefanem Nemanjou (v mnišství (mnichem) Simeonem) a jeho synem Sávou.

¹³ Ambon (řecky μβων, μβωνος tj. výstupek, vyvýšenina) – je vyvýšené místo, vycházející ze soleje (solej povětšinou vyvýšené místo před ikonostasem, po celé jeho délce), kde jsou během bohoslužeb pronášeny ektenie, zde se také čte evangelium a jsou zde pronášeny modlitby a kázání. Bývá i zcela vyvýšen nad hlavy věřících.

 
Svt. Mardarij  Libertyvillský