Mučedníci Antonij, Jan a Eustatij z Vilna, litevští (♰ 1347)

památka 14. / 27. dubna a 14. / 26. července

Svatí mučedníci a bratři Antonij a Jan, sloužili na dvoře Algirdase, velkoknížete litevského, v XIV. století. Nehledě na to, že v tomto knížectví, bylo rozšířené křesťanství, zůstávali Antonij a Jan ještě pohany.

Avšak díky působení kněze Nestora, duchovníka kněžny Marie Jaroslavny manželky Algirdase, došli k poznání pravdy a tajně přijali svatý křest. Kumetis přijal jméno Antonij a Nizilas jméno Jan. Bratři se zřekli všeho pohanského, odmítli si zastřihávat vlasy a holit vousy, jak tomu bylo v Litevském velkoknížectví zvykem, a v postních dnech nejedli maso.

Toho si všimli místní pohanští kněží a oznámili to velkoknížeti. Začali po něm požadovat, aby je potrestal. Velkokníže Algirdas se začal strachovat o to, že pokud tyto dva bratry nějak nepotrestá, může se to ukázat jako jeho slabost, obrátit se proti němu. Může se to stát také záminkou k tomu, aby přišel o svůj trůn a moc.

Dal si proto své služebníky předvolat a vyžadoval od nich vysvětlení. Antonij a Jan, pak před ním směle vyznali, že přijali svatý křest i nová jména a nyní jsou křesťany. Velkokníže, se je snažil přesvědčit, aby se křesťanství zřekli, anebo aby se alespoň, navenek projevovali jako pohané a v postní dny, aby přijímali masité jídlo. Když však od nich uslyšel, jen slova odmítnutí, dal je vsadit do vězení.

Po roce věznění, se jeden z bratrů Jan, pro svou bázlivost rozhodl, že se velkoknížeti podřídí. O velkém půstu si ostříhal svůj vous a začal jíst maso, přitom však skrytě, vyznával křesťanskou víru, a byl proto z vězení propuštěn. Po něm, byl z vězení propuštěn i jeho bratr. Antonij, se, ale své horlivosti pro Krista nevzdal, dál otevřeně vyznával víru a postil se ve dnech, které jsou ustanoveny Kristovou Církví.

Byl proto znovu uvržen do vězení. Když se tak stalo, hnulo se u jeho bratra Jana svědomí, a on opětovně přede všemi, vyznal svou víru v Krista a stejně jako i jeho bratr, byl znovu uvězněn.

Po dalším roce věznění, pak byli bratři nakonec popraveni oběšením. Před popravou, je ve vězení navštívil kněz Nestor a podal jim svaté přijímání.

Antonij, byl oběšen na stromě 14. / 27. dubna roku 1347, Jan byl nejprve uškrcen, poté už mrtev, byl na stejném dubovém stromě oběšen 24. dubna / 7. května, tak, jak mu před svou smrtí, předpověděl svatý Antonij. Těla slavných mučedníků Antonija a Jana, pak byly zbožnými křesťany pohřbeny v chrámu svt. Mikuláše ve Vilnu (dnes Vilnius).

O něco málo později téhož roku, pak příbuzný těchto dvou bratrů Krulis, se obrátil ke Kristu a od otce Nestora, přijal svatý křest a jméno Eustatij.

Eustatij, kterého si velkokníže Algirdas velmi vážil a kterému se dostalo i vysokého postavení a moci na velkoknížecím dvoře, přede všemi otevřeně vyznal, Krista a přestal jíst během půstu maso.

Algirdas se kvůli tomu rozzuřil a nařídil jeho okamžitou popravu. Předtím byl však Eustatij podroben třídennímu mučení. Byly mu zlomeny nohy, z hlavy mu odřezali vlasy i s kůží, uřízli mu nos a uši. Poté, byl 13. / 26. prosince, roku 1347, oběšen na stejném dubu jako jeho bratři ve víře. O tři dny později byl pohřben v chrámu, vedle těl svatých bratrů Antonija a Jana.

Dub, na kterém byli všichni tři svatí mučedníci oběšeni, byl podle tradice pokácen a na jeho místě, byl postaven chrám ke cti Svaté Trojice. Chrámový prestol, byl vyroben z kmene tohoto dubu. Do prestolu, byly uloženy částečky ostatků tří svatých mučedníků. Když pak byly přenášeny těla svatých mučedníků do tohoto nového chrámu, jejich svaté ostatky se zjevily netlenými a událo se mnoho zázraků a uzdravení.

V roce 1374, Konstantinopolský patriarcha, svt. Filotheos (♰ 1379), za pomoci svého učedníka svatého Kypriána (♰ 1406), budoucího metropolity Kyjevského a Litvy, nechal přivézt část jejich svatých ostatků z Vilna do Konstantinopole. V Konstantinopoli se od těchto svatých ostatků událo mnoho zázraků, takže patriarcha svt. Filotheos, rozhodl o všeobecné církevní úctě k těmto svatým. Svatým mučedníkům z Vilna, pak byla také napsána církevní služba a jejich život v řečtině.

Duchovní zápas svatých mučedníků, měl velký význam pro celou tehdejší Litvu. Do konce XIV. století, polovina obyvatel Vilniusu vyznávala Pravoslaví.

Svaté ostatky mučedníků, byly přístupné věřícím k úctě až do roku 1596. Po uzavření Brestské unie¹, přešel chrám Přesvaté Trojice k baziliánům, kteří ostatky svatých mučedníků, přenesli do chrámu svatého apoštola Petra.

V roce 1655, po dobytí Vilniusu ruskými vojsky, byly ostatky přeneseny do katedrálního chrámu, pravoslavného vilniuského monastýru Svatého Ducha.

Poté, co ruská vojska město opustila, hrozilo, že pravoslavní, mohou opět ztratit svou svatyni. Archimandrita monastýru Svatého Ducha Josef (Nelubovič-Tukalský), budoucí metropolita Kyjevský (1663 - 1675), proto svaté ostatky skryl v jeskyni pod hlavním oltářem chrámu a vchod do ní uzavřel.

V roce 1814, byly svaté ostatky mučedníků znovu nalezeny představeným monastýru Svatého Ducha, archimandritou Joelem (Kotovič). Na příkaz cara Mikuláše I. byla, vytvořena komise pro osvědčení ostatků svatých mučedníků. V roce 1826, pak tato komise potvrdila pravost svatých ostatků a ty byly zpřístupněny k úctě věřícím. V roce 1851 byl v chrámu Svatého Ducha postaven jeskynní chrám a v roce 1852 v něm byla ustanovena schrána pro svaté ostatky mučedníků.

V roce 1915, 9. srpna, v souvislosti s hrozbou německé ofenzívy během I. světové války, byly svaté ostatky s požehnáním svt. Tichona (Bellavina), tehdy arcibiskupa vilniuského a litevského, převezeny do Moskevského Donského monastýru.

V červenci 1920, po bolševické revoluci, uspořádaly sovětské úřady monstrproces nad svatými ostatky vilniuských mučedníků. Případ byl projednáván u tehdejšího prvního moskevského městského soudu. Tehdy patriarcha svt. Tichon (Bellavin), který na tomto soudu hovořil jako svědek, protestoval proti jakémukoliv vměšování světské moci, do vnitřního života Církve. Tento bezbožný soud následně rozhodl: „Takzvané ostatky vilniuských svatých, jsou ve skutečnosti mumifikované mrtvoly a budou následně převezeny do Muzea starověku. Brožury „Strádání vilniuských mučedníků“ zabavené v Donském monastýru, musí být zničeny. Rozsudek je konečný.“

Svt. patriarcha Tichon, poté adresoval dopis předsedovi Všeruského ústředního výkonného výboru M. I. Kalininovi, v němž vysvětloval, že svaté ostatky „nejsou majetkem RSFSR, ale náleží Pravoslavné Církvi, nacházející se ve státě Litva, a musí být vráceny do Vilniusu.“ Přes veškerou snahu, byly svaté ostatky mučedníků, umístěny v Moskevském muzeu ateistické propagandy.

V červenci 1946, byly na žádost patriarchy Alexije I. svaté ostatky vilniuských mučedníků, opět navráceny Církvi. Několik dní byly v patriarším chrámu Zjevení Páně. 26. července 1946, pak byly převezeny letadlem z Moskvy do Vilniusu.

Tento den, se následně začal slavit jako nový svátek přenesení svatých ostatků vilniuských mučedníků. Do poloviny roku 1997 byly ostatky uloženy v jeskynním chrámu svatých mučedníků, v monastýru Svatého Ducha. Poté, byly s požehnáním metropolity Chrizostoma (Martiškina), přeneseny do katedrálního chrámu monastýru Svatého Ducha.

____________

 

¹ Brestská unie 1596. Bylo rozhodnutí řady biskupů Kyjevské metropolie Konstantinopolské pravoslavné církve, v čele s metropolitou Michailem Rogozou, přijmout římskokatolickou věrouku a přejít do podřízenosti papeži při zachování bohoslužby byzantské liturgické tradice v církevně slovanském jazyce. Tj. pod politickým a mocenským tlakem přijmout jednotu s římským papežem. Stali se tzv. uniaty. Nadále zachovávali svůj obřad i bohoslužebný jazyk, ale při bohoslužbě vzpomínali papeže jako hlavu církve, zástupce Krista na zemi, a vyznávali i další heretická učení římské církve, která se roku 1054 oddělila od svaté, obecné a apoštolské církve.

 

Svt. Martin I. vyznavač, papež Římský (♰ 655)

památka 14. / 27. dubna

Narodil se ve městě Todi v Umbrii, rodičům vznešeného původu. Poté, co získal dobré vzdělání, zaměřil svoji lásku na Svaté Písmo a sebe zasvětil službě Církvi. Poté, co si na této dobrovolně zvolené cestě životem v Kristu, dokázal zasloužit všeobecnou úctu a dosáhl hodnosti presbytera, byl po smrti svt. Theodora papeže římského (♰ 649), proti své vůli, povýšen 5. července roku 649, na papežskou hodnost, za vlády císaře Konstansem II.

Netrvalo však dlouho a v životě světce, se staly skutečností slova našeho Pána Ježíše Krista: „Blahoslavení, kteří protivenství trpí pro spravedlnost, neboť jejich jest království nebeské. Blahoslaveni budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti a mluviti všecko zlé o vás, lhouce, pro mne.“ (Mat 5, 11 - 12)

Boj za pravdu stál před Martinem, hned na samém počátku jeho nové cesty. V té době, Církev trápily spory o monotheletismus ¹. Císař Konstans II. a Konstantinopolský patriarcha Pavel II., byli touto herezí nakaženi, což ovlivnilo to, že mnoho věřících se k této herezi, stavělo povrchně a nepřikládalo ji větší význam.

Císař Konstans II., který chtěl ukončit tyto spory o dvou vůlích v jedné osobě Ježíše Krista, vydal dekret pod názvem „Příklad víry“, který přísně zakazoval vstupovat do jakýchkoliv rozprav o této otázce, která vyvolává spory.

Papež Martin, který v tom čase, obdržel od císaře Konstanse příkaz, aby vyznával heretické učení a to, aby utvrdil také sněmem, mu odpověděl: „I kdyby celý svět přijal toto nesprávné učení, já ho nepřijmu. Neodstoupím od Evangelia, Apoštolského učení a tradice Svatých Otců, i kdybych musel, proto trpět až do smrti.“ Poté, co se papež Martin neúspěšně obracel, ke Konstantinopolskému patriarchovi Pavlovi se žádostí, aby přesvědčil císaře, aby se vzdal heretického učení, svolal na radu ctihodného Maxima Vyznavače ² místní sněm. Na tomto sněmu, kterého se zúčastnilo sto pět západních biskupů, byla odsouzena hereze i císařský dekret, který se jí týkal.

Za to byl papež Martin, na příkaz rozhněvaného císaře nejprve v noci společně se ctihodným Maximem Vyznavačem zajat vojáky. Potom poslán na Kykladské ostrovy, kde byl na jednom z ostrovů, rok držen v hladu a jiných útrapách, poté byl převezen do Konstantinopole.

V Konstantinopoli, byl uvězněn v temné a malé místnosti prázdného domu, kde byl po 93 dní znovu trýzněn hladem a žízní. Pak ho postavili před soud, kde papeže nesoudili za církevní záležitosti, ale jako protistátního zločince. S těžkým železným okovem na krku, pod neustálým dohledem stráží. Bylo s ním zacházeno tak krutě, že stráže i lidé, ho litovali až k slzám, jako nevinně trpícího.

Tehdy císař Konstans II., přišel k   již umírajícímu Konstantinopolskému patriarchovi Pavlovi a řekl mu o procesu s papežem Martinem. Konstantinopolský patriarcha, se tehdy odvrátil od císaře a pronesl slova: „Běda mi! Další nové skutky k mému odsouzení“ a požádal císaře, aby zastavil mučení svatého Martina. Císař poté, poslal ke svatému do vězení notáře a další osoby k novému výslechu. Svatý jim však odpověděl: „I kdyby mě rozdrtili na malé kusy, nebudu v obecenství s Konstantinopolskou církví, dokud bude přebývat ve falešném učení víry“. Mučitelé byli ohromeni odvahou vyznavače a trest smrti, mu byl i po prosbách patriarchy Pavla, změněn na vyhnanství.

Po soudu, strádal papež Martin, ještě skoro roku ve společném vězení s různými dalšími zločinci. Nakonec byl lodí přepraven do Chersonésu, kde po dvou letech utrpení v roce 655 zemřel. Pohřben byl za hradbami města Chersones, ve Vlachernském chrámu Matky Boží.

Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680. Poté, byly ostatky svatého vyznavače papeže Martina, přeneseny do Konstantinopole a poté do Říma.

_______

 

¹ Monotheletismus, monoteletismus (z řeckého μονος - monos - jeden a θελημα - theléma - vůle). Je christologickou herezí (odsouzenou na VI. Všeobecném sněmu) a jednou z forem hereze monofyzitismu (která byla odsouzena na IV. Všeobecném sněmu). Monotheletismus vyznává dvojí přirozenost Ježíše Krista, ale pouze jedinou božskou vůli v jeho osobě. Monotheletismus, byl odsouzen na VI. všeobecném sněmu v roce 680.

 

² Ctihodný Maxim Vyznavač (662). Památka 21. ledna / 3. února a 13. / 26. srpna. Rodák z Konstantinopole, sekretář císaře Herakleia Maxim, aby se vyhnul obecenství s monothelitskými heretiky odešel v roce 634 do Chrysopolského monastýru, kde složil mnišské sliby a později, se stal i představeným tohoto monastýru. V roce 639, po prosbě budoucího jeruzalémského patriarchy svt. Sofronia, odešel do Afriky, potom také do Kartága, kde všude přesvědčoval místní biskupy, aby na svém místním sněmu odsoudili herezi monotheletismu. Poté, se přestěhoval do Říma, aby se zúčastnil místního Lateránského sněmu, který svolal svatý papež Martin, kde byl Monotheletismus odsouzen. Císař Konstans II. poté nařídil, aby byl Maxim v Římě zajat vojáky a odvezen na soud do Konstantinopole. Tam byl jako neústupný obránce Pravoslaví vězněn a mučen. Ve vězení strádal různými způsoby, nakonec byl odsouzen k bičování volskými šlachami, byl mu také useknut jazyk a pravá ruka. Poté byl odsouzen k vyhnanství do Kolchidy (Kavkaz, západní část dnešní Gruzie). Poté, co předpověděl svou smrt, 13. / 29. srpna roku 662 zemřel. Svatý Maxim Vyznavač, zanechal Církvi, velký teologický odkaz, nevyčerpatelnou duchovní studnici. Teologie ctihodného Maxima Vyznavače, je založená na duchovním zkušeném poznání velkých pouštních otců, využívající přitom umění dialektiky rozvinuté předkřesťanskou filozofií. V jeho duchovním a teologickém odkazu pokračovali a dále ho ve svých dílech rozvíjeli, svatí otcové, ctihodný Simeon Nový Theolog (♰ 1022) a svt. Řehoř Palama (♰ 1359).

 Svt. mučedník Antipas,

biskup Pergamonský (♰ 92)

památka 11. / 24. dubna

Svatý slavný mučedník Antipas, byl současníkem apoštolů. Kristovi učedníci ho ustanovili představeným Pergamonské Církve. V čase pronásledování křesťanů za císaře Domitiana, již jako starý, byl biskup Antipas zajat pohany.

Stalo se to proto, že se ve snu, zjevili běsové pohanským kněžím a řekli jim, že už od nich nemohou přijímat oběti, neboť se bojí Pergamonského biskupa, protože jeho modlitba, je vyhání z města.

Svatý, byl proto pohany dovlečen před vládce města Pergamon. Vládce se snažil, aby se Antipas sám zřekl Krista. Řekl mu, že úcta k pohanským modlám, je dávnějším a váženějším zvykem než nové náboženství rybářů a žebráků.

Svatý Antipas, na to odpověděl a připomněl, příběhem o Kainovi, který poté, co spáchal vraždu vlastního bratra, se nestal méně zavrženíhodným a ubohým, jen proto, že byl dávným předkem mnoha lidí. Stejně tak, se helénská víra a její kulty, nestanou méně žalostnými a ubohými, pro svou starobylost těm, kdo v tomto posledním čase (Žid 1, 2) obdrželi zjevení plnosti pravdy.

Když vládce a přítomní pohané uslyšeli takováto slova, naplnili se vztekem a svatého postavili, do měděného býka, který byl rozpálen nad ohněm. Svatý Antipas, stojící v této peci, pronášel před smrtí vroucné modlitby k Pánu. Děkoval, za strádání ve jménu Krista, takto dosvědčujíce, že láska k Bohu je silnější než smrt (Řím 8, 35-39).

Tělo mučedníka, bylo poté křesťany uloženo v pergamonském chrámu. Tam po mnoho let, z místa, kde byl svatý pohřben, vycházela podivuhodná libá vůně s léčivými vlastnostmi, která poskytovala útěchu křesťanům města a mnohým poutníkům, kteří tam přicházeli z různých míst země, aby se poklonili svatým ostatkům mučedníka.

Za nějaký čas, po mučednické smrti biskupa Antipy, o něm svědčil také svatý Jan Theolog, ve svém Zjevení Kristovými slovy: „Andělu církve v Pergamu piš: Toto praví ten, který má ostrý dvousečný meč: „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn satanův. Avšak pevně se držíš mého jména a nezapřel jsi víru ve mne ani ve dnech, kdy můj věrný svědek Antipas byl zabit mezi vámi, tam, kde bydlí satan.“ (Zj 2, 12-13)

     

Svatý mučedník Artemon laodicejský, presbyter (♰ 305)

památka 12. / 26. dubna

Svatý Artemon, byl kněz Laodicejské Církve¹ ve Frygii. Dožil se vysokého věku a získal si mezi věřícími všeobecnou úctu.

Císař Dioklecián (284–305), který za své vlády zahájil kruté pronásledování křesťanů, vydal nařízení, podle kterého, všichni křesťané museli přinést oběť modlám.

O tomto, se dozvěděl Laodicejský biskup svt. muč. Sisinius², který spolu s tímto, se také dozvěděl, o blížícím se příchodu prefekta Patricia do Laodicejské oblasti, aby toto nařízení vymáhal. Sisinius, proto přišel společně s presbyterem Artemonem do Artemidina chrámu, kde na zem svrhli stojící chrámové modly.

O tomto, se záhy dozvěděl prefekt Patricius a rozhodl se kvůli tomu, zničit křesťanskou obec ve městě. V uskutečnění tohoto záměru mu však zabránila těžká nemoc, která ho postihla. Zrazen možnostmi lékařů, vyslal svého posla k biskupovi, aby ho požádal, o modlitby. Slíbil mu, že v případě uzdravení, mu daruje zlatou sochu. Skrze modlitby Církve, se prefekt uzdravil, ve své bezbožnosti, ale nadále setrvával.

Když se Patricius vracel zpět, setkal se na cestě s Artemonem a pokusil se ho přimět k tomu, aby obětoval modlám. Artemon, mu na to odpověděl: „Šestnáct let, jsem četl Božímu lidu Písmo svaté, dvacet osm let jsem sloužil jako diákon a dvacet pět jako presbyter, abych učil zbožnosti. Jak mohu nyní obětovat modlám?“ Nakonec předstírajíce souhlas, nechal se odvést do Asklépiova chrámu. Tam však porazil obří sochy pohanských bohů, čímž vyvolal velký hněv prefekta.

Kvůli tomu, byl Artemon dlouho mučen, Patricius nařídil, aby ho položili na rošt, který měl být postaven nad oheň. Tehdy se stalo, že jednomu srnci, který často provázel svatého, byl Bohem dán dar řeči a svým slovem odsoudil prefektovu krutost. Jeden z vojáků, proto vystřelil na zvíře šíp, srnec však předtím zasáhl prefektova pomocníka svými rohy, pro což na místě zemřel. Když potom, chtěli mučitelé svatého hodit do kotle s vroucí smolou, spadl do ní nakonec sám prefekt a takto beze cti, přede všemi zemřel.

Tehdy ze země, vytryskl zázračný pramen a svatý v něm pokřtil pohany, kteří se po spatření tolika zázraků, obrátili na křesťanskou víru.

Poté, svatý Artemon pokračoval v hlásání Evangelia v Malé Asii a mnoho lidí, obrátil ke Kristu. Byl proto znovu zajat pohany, a potom, co slavně završil svou službu, mu byla setnuta hlava.

______

¹ Laodicejská církev. Byla založená ve starověkém městě Laodikeia na řece Lyku v římské provincii Phrygia Pacatiana a byla jedním z prvních center křesťanství. Církev byla založena v apoštolském věku, nejstarším období křesťanství, je také známá, jako jedna ze sedmi asijských církví zmíněných v knize Zjevení (Zj 3,14–22).

² Svt. mučedník, vyznavač Sisinius kyzický (325). Památka 23. listopadu / 6. prosince. Pocházel z města Kyzik (Κύζικος, Cyzicus). Za Diokleciánovy vlády, byl mučen vládcem města Kyzik Alexandrem. Za své vyznávání Krista, byl přivázán k divokým koním, za kterými musel běžet. Byl nemilosrdně bičován a do nosu mu lili silný ocet. Přetrpěl mnoha další muka a před shromážděnými u jeho mučení, učinil velké zázraky. Poté byl svatý uvězněn, ale zůstal naživu a žil až do doby svatého císaře Konstantina Velikého, apoštolům rovného. Na Prvním všeobecném sněmu, svatý Sisinius odmítl Ariovy zlé úsudky a pronesl, že Bůh Syn je jednobytný s Otcem.

 Svatí mučedníci Agathopodes diákon

a Theodulus čtec (♰ 303)

památka 5. / 18. dubna

Když během pronásledování křesťanů, které bylo započato Diokleciánem v roce 303, mnoho křesťanů uprchlo pryč z měst, a skrývalo se na různých místech, ve městě Soluni, zůstali  dva zbožní služebníci Církve. Starší diákon Agathopodes a mladý čtec Theodulus, kteří se dnem i nocí, modlili za Boží církev. Přebývali beze strachu, očekávajíce budoucí mučení.

Mučení na sebe nenechala dlouho čekat. Křesťané, kteří se netajili svou vírou, byli zajati a uvrženi do vězení. Vládce města Faustinus nařídil, aby k němu byli přivedeni vyznavači Krista, diákon Agathopodes a čtec Theodulus. Ti s radostí a bez bázně, před něj předstoupili tito a přede všemi přiznali, že jsou křesťané. Poté, na všechna přemlouvání i hrozby ze strany vládce odpovídali, pouze neústupným vyznáváním své víry.

Ze strachu, že jejich odhodlanost a neústupnost, poslouží jako povzbuzení a příklad i pro ostatní křesťany, kteří byli uvězněni a mučeni, nařídil Faustinus, aby byli Agathopodes a Theodulus znovu odvedeni do vězení. Zde byli umístěni do cel společně s vězni, vězněnými za různé zločiny. V noci se ve vězení Agathopodes a Theodulus vroucně modlili. Ostatní vězni, kteří naslouchali slovům jejich modliteb, byli dojati, přestali mít strach ze smrti, padli na kolena a činili pokání za své hříchy. U vězení, se začali poté shromažďovat lidé a s překvapením a dojetím naslouchali řečem těchto dvou spravedlivých. Poté, co bylo vládci města oznámeno, že pokud tito dva křesťané, budou držení ve vězení i nadále naživu, podaří se jim, mnohé z lidu odvést od služby pohanským bohům. Kristovi vyznavači, byli proto znovu předvoláni před vládce města a po mnoha marných hrozbách a přemlouváních, byli odsouzeni ke smrti a pak znovu odvedeni do vězení. Tam se shromáždili jejich příbuzní a přátelé a se slzami truchlili pro rozsudek, který je čekal.

„Kvůli čemu a proč pláčete?“ zeptal se jich Theodulus. „Proč nemáme plakat, když vás vidíme v takové hrůze a nebezpečenství“, odpověděli ti, kteří je měli rádi. „Proč jste však přestali plakat pro svá neštěstí,“ zeptal se jich Theodulus, „a pláčete pro nás, před kterými, jsou lepší věci?“

Potom, strávili mučedníci poslední noc ve vězení v řetězech, při modlitbě usnuli a oba, byli ve svém snu utěšeni viděním, které jim předpovědělo mučednickou smrt a věčnou radost. Takto povzbuzeni, děkovali Pánu. Když nastal den, vyšli klidně k poslední zkoušce, při které zůstali pevnými ve víře až do konce.

Mučitelé, je nakonec odvedli k moři, tam jim svázali ruce za záda, na krk jim byly pověšeny kameny a potom byli hozeni do moře, kde se utopili.

Moře, poté vyplavilo jejich těla na břeh, bez pout a kamenů na šíji a zbožní věřící je s úctou pohřbili.

 Ctihodný Titus divotvůrce (IX. stol)

památka 2. / 15. dubna

Blažený otec náš Titus, který si od mládí zamiloval Krista, znenáviděl marnosti světa a svůj duchovní zápas, započal v kinovii¹.

Když na sebe vzal mnišské sliby, s velkou trpělivostí, kráčel po strastiplné a trnité cestě mnišského života, v monastýru Studion ².

Pro velikou ctnost pokory a poslušnosti, kterých ctihodný Titus dosáhl, mu byla udělena, skrze chirotonii, hodnost presbytera, pastýře duchovního stáda.

Naplněn velkou láskou k bližním, sám sama zachovávajíce, od nejútlejšího věku v čistotě jak duchovní, tak tělesné, zjevil se ctihodný Titus svým životem, jako anděl Boží na zemi.

Pro tento ctnostný život, se stal důstojným toho, že jej Bůh obdaroval, darem činění mnoha zázraků. Proto mu bylo věřícími, dáno přízvisko divotvůrce.

Zářící ctnostmi mnišského života, byl přitom také i neotřesitelným pilířem pravoslaví, neboť horlivě bránil svatou Církev před útoky ikonoboreckých heretiků ³.

Důstojně dokončil svou pozemskou cestu, dožil se vysokého věku a zesnul v pokoji. Svým učedníkům, zanechal jako dědictví příklad svého svatého života, který se zjevil živoucí ikonou, plnosti evangelních ctností.

_ 

¹ Kinovia – Κοινοβιος, tak se nazývá společný mnišský život. V monastýrech, kde je kinoviální ústav, dostávají vše potřebné: jídlo, oblečení, obuv a ostatní od monastýru, vše ostatní zůstává společné. Práce mnichů v monastýru není placena, je nezištná, plody práce zcela náležejí monastýru. Všichni mniši v kinovii, včetně představeného, nemají právo na vlastnictví, ani na vlastní majetek, včetně práv z darů, dědictví atd. Představený kinovie bývá nazýván kinoviarch.

² Monastýr svatého Jana Studion, Studijský monastýr, Η Μονή του Αγίου Ιωάννη του Στουδίου, Μονή Στουδίου. Monastýr, se nacházel na pobřeží Marmarského moře, blízko Konstantinopole, byl založen v polovině V. století byzantským konzulem jménem Studiosem, který do Konstantinopole dorazil z Říma. Tento slavný monastýr, zasvěcený památce svatého Jana Křtitele, byl obýván mnoha významnými askety zbožnosti, kteří prosluli odvážným odporem proti ikonoborectví a přísným mnišským ústavem (souborem pravidel) tzv. Studijským ústavem, který se jako velmi dobrý a prospěšný mnišskému životu, rozšířil i do dalších monastýrů.

³ Ikonoborecká hereze vznikla na počátku VIII. století, jedním z jejích obhájců a zakladatelů, byl Konstantin, biskup z Nacolie, ve Frygii. Ikonoborci, nerozumně mísili úctu k ikonám s modloslužbou, chtěli vytrvalým a krutým pronásledováním této úcty k ikonám, zničit i všeobecnou úctu v Pravoslavné Církvi. Nejhorlivějšími obránci obrazoborectví byli císaři Leon III. Syrský (v letech 717 až 741) a Konstantin V. Kopronymos (v letech 741 až 775). Tato hereze byla odsouzena na 7. Všeobecném sněmu, který se konal v roce 787 v Nikáji.

 Svatí mučedníci,

 bratři Amfianus (♰ 306) a Edesius (♰ 310)

památka 2. / 15. dubna

Amfianus a Edesius, byli rodní bratři. Žili ve městě Patara v Lýkii, v rodině městského řídícího, který byl pohan.

Za vyšším vzděláním, byli posláni do města Beryt (dnes Bejrút). Tam bratři uvěřili v Krista a stali se Jeho horlivými následovníky.

Svatí bratři potom opustili své rodiče a odešli do Cesareje Alexandrijské, kde našli duchovního učitele, svatého Pamfilia presbytera (památka 16. / 29. února), a pod jeho vedením se začali zdokonalovat v duchovním životě, přebývali v modlitbách a studovali sváté knihy.

V té době, byli dle dekretu císaře Maximina (305-313) všichni obyvatelé města Caesarea povinni vykonávat veřejné oběti. Mnoho křesťanů, proto před touto modloslužbou uprchlo a bylo nuceno se skrývat na tajných místech. Svatí Amfianus a Edesius se také skryli.

Když se však vládce města Caesarea chystal přinést oběť pohanským modlám, svatý Amfianus neohroženě vstoupil do chrámu, vzal za ruku vládce, stojícího u pohanského oltáře, a začal ho přesvědčovat, aby opustil své omyly a uvěřil v Krista.

Svatého Amfiana, hned zajali vojáci, surově ho zbili a uvrhli do vězení. Po dva dny, přiváděli mučedníka k soudu, kde ho bili železnými tyčemi a na jeho těle pálili svazky lnu namočené v oleji.

Nakonec, odvážného mladíka, který pevně vyznával Kristovu víru, svrhli s kamenem na krku do moře.

Když se tak stalo, strhla se silná bouře a tělo mučedníka vlny odnesly na břeh, kde ho křesťané s úctou pohřbili.

Bratr mučedníka Amfiana, svatý Edesius, byl také mučen a poté poslán do měděných dolů. O několik let později, v roce 310, se i on stal důstojným mučednické smrti.

 Ctihodný mučedník Nikon Sicilský, biskup

a sto devadesát devět jeho učedníků (♰ 251)

památka 23. března / 5. dubna

Svatý Nikon, se narodil v III. století v okolí města Neapol. Jeho otec byl pohan a matka byla křesťanka. Byl povolán do armády a jednoho dne, se v boji dostal do situace, kdy byl v ohrožení života. Tehdy si vzpomněl na rady své zbožné matky o zaslíbeních věčného života a zvolal: „Pane Ježíši Kriste, přijď mi na pomoc!“ Poté se přežehnal znamením kříže, jako neporazitelnou zbraní a vrhl do boje, ze kterého vyšel jako slavný vítěz.

Když se Nikon vrátil do své vlasti, navštívil svou matku a řekl ji o událostech, které ho potkaly a o svých plánech jít na východ, k pramenům víry, aby se tam nechal pokřtít. S požehnáním své matky, se tak vydal hledat kněze, co by ho poučil ve víře a pokřtil. V čase pronásledování křesťanů, to však nebyl snadný úkol.

Na lodi, doplul Nikon na ostrov Chios, tam vyšplhal na vysokou horu a po osm dní přebýval v půstu a modlitbách, prosíce Pána, aby mu pomohl. Ve snu, se mu zjevil anděl Boží a ukázal mu cestu, kterou se má vydat. Svatý Nikon zamířil na horu Ganos, kde se před pronásledováním, ukrývalo mnoho mnichů v čele s Theodosiem, biskupem města Kyzikos. Ten Nikona poučil o víře v našeho Spasitele a z jeho rukou, přijal tajinu svátého křtu.

Nikon se pak, na místě, kam ho přivedla, Boží prozřetelnost rozhodl zůstat. Rozhodl se, připodobnit andělskému způsobu života svého duchovního otce a za nějaký čas, přijal mnišský postřih. O tři roky později, jej biskup Theodosius rukopoložil na presbytera.

Svatý Nikon, se usadil v jeskynním chrámu, kde sloužil, postil se a přebýval v neustálé modlitbě. Stal se dobrým příkladem pro ostatní bratry. Když byl ctihodný na hoře tři roky, dostalo se biskupovi Theodosiovi od anděla zjevení, aby ctihodného Nikona vysvětil do hodnosti biskupa a nařídil mu, aby poté, se všemi mnichy odešel na Sicilii. Biskup Theodosius toto vše splnil, bratrstvo svěřil do péče svatému Nikonovi a poté zesnul v Pánu. Svatý Nikon pohřbil biskupa Theodosia spolu s bratry a poté společně odpluli lodí na Sicílii.

Z Boží vůle, navštívil svatý Nikon rodnou Neapol. Tam mezi živými, ještě zastal svou matku a strávil s ní poslední dny jejího života. Když ho matka uviděla, padla mu na hruď se slzami radosti a políbila ho. Poklonila se k zemi a řekla: „Děkuji, Přesvatému jménu Tvému, Pane, že jsi dopustil, abych spatřila svého syna, jako ctihodného mnicha a v biskupské hodnosti. Nyní, můj Pane a Vládce, vyslyš mě, služebnici svoji, a přijmi duši moji, do svých rukou“. Po této modlitbě spravedlivá žena zemřela. Přítomní oslavovali Boha a za zpěvu žalmů ji pohřbili.

Po rodném městě, se šířily zvěsti o příchodu svatého Nikona. Tehdy za ním přišlo devět vojáků, jeho bývalých spolubojovníků. Ctihodný Nikon s nimi mnohokráte rozmlouval a po těchto rozhovorech, i oni uvěřili v Krista, dali se pokřtít a následovali ho na Sicílii. Po příjezdu na ostrov, se svatý Nikon, usadil s bratrstvem, v opuštěné oblasti hory v Taormině. Tam se modlili a pracovali v Pánu, činili pokání a všemi svými skutky oslavovali Boha.

Uplynulo několik let a začalo nové, další pronásledování křesťanů. Vládci Sicílie, Quintinianovi, bylo řečeno o tom, že se nedaleko nachází křesťanský biskup Nikon, s velkým zástupem mnichů. Do míst, kde v modlitbě a půstu, žilo na sto devadesát devět mnichů, pak přišlo vojsko a všechny zajali.

Potom všem, kromě svatého Nikona, byly setnuty hlavy. Nikon byl ponechán naživu, aby byl mučen. Pálili ho ohněm, on však zůstával nezraněn. Poté byl přivázán za nohy k divokým koním, aby byl uvláčen po zemi, koně se však ani nepohnuli. Nakonec svatému vyřízli jazyk, kamenovali ho a poté mu byla setnuta hlava.

Tělo mučedníka Nikona bylo pohozeno v krajině bez pohřbení, aby ho sežrala divoká zvěř. Kolem toho místa, však procházel jeden pastýř koz, co byl posedlý zlým duchem. Když prošel kolem těla světce, okamžitě padl tváří k zemi, protože nečistý duch, který byl mocí světce z něho vyhnán, ho povalil na zem a vyšel z něj s hlasitým voláním: „Běda mi, běda mi, kam mohu utéci před tváří Nikona?“

Uzdravený pastýř, pak o tom řekl okolním obyvatelům. Dozvěděl se o tom i biskup města Messina a spolu s duchovenstvem, potom s úctou pohřbili tělo ctihodného mučedníka Nikona a jeho duchovních žáků.

 Svatí mučedníci, Filetus senátor,

Lýdie jeho žena, Theoprepius a Makedon jejich děti, Amfilochius, velitel vojska a Kronid, sekretář (♰ 138)

památka 23. března / 5. dubna

Svatý mučedník Filetus a jeho rodina, žili zbožně za vlády císaře Hadriána (117–138). Za své otevřené vyznávání víry v Krista Spasitele, stanul Filetus, jeho žena Lýdie a jejich synové, Makedon a Theoprepius před soudem. Poté byli na rozkaz císaře, posláni do Ilýrie¹ pod správou vojenského velitele Amfilochia, který je měl podrobit mučení.

Když Filetus s rodinou dorazili do Ilýrie, Amfilochius nařídil, aby byli tito křesťané nataženi na skřipec a poté biti dřevěnými meči. Když sekretář soudce Kronid viděl jejich neobyčejnou statečnost, uvěřil i on v Krista a okamžitě přede všemi tuto víru vyznal. Potom byl i on, společně s rodinou mučedníků vězněn a mučen. V noci se jim zjevil Boží anděl, aby je povzbudil před nadcházejícím utrpením.

Druhého dne ráno, velitel Amfilochius nařídil, aby křesťané byli vhozeni do kotle plného vroucího oleje a pryskyřice. Jakmile se však dotkl vroucí olej těl svatých, okamžitě zchladl. Když toto na vlastní oči uviděl Amfilochius, uvěřil i on a zvolal: „Pane Ježíši Kriste, přijď mi na pomoc!“ A božský hlas odpověděl: „Tvá modlitba byla vyslyšena, vystup ke mně!“

Císař Hadrián, který se o těchto událostech dozvěděl, se rozhodl osobně do Ilýrie přijet. Když tam dorazil, kypící vztekem a nešetřící hrozbami nařídil, aby bylo všech šest mučedníků vhozeno do kotle, který byl po sedm dní ohříván na ohni. Ale i nyní, z něj svatí vyšli bez újmy. Znovu a znovu, byli svatí mučedníci vhazováni do vroucího oleje, ale Boží mocí zůstávali naživu.

Ponížený císař se vrátil do Říma a svatí mučedníci začali vzdávat díky a oslavovat Boha. Při této modlitbě, pak své svaté duše odevzdali Bohu.

__________

¹ Ilýrie, je starověký název západní části Balkánského poloostrova, kterou obývali Ilyrové. Ilyrové, byl starověký národ indoevropského původu, zahrnující obyvatelstvo dnešní jižní a střední Dalmácie, Bosny, Černé Hory, Albánie a Epiru.

 Svatý ctihodný Alexij, člověk Boží (♰ 411)

památka 17. / 30. března

Svatý ctihodný Alexij člověk Boží (Alexios, Alexius), byl synem zbožných, významných a zámožných rodičů, senátora Eufimiana a jeho manželky Aglaidy, žijících v Římě. Získal velmi dobré vzdělání. Svými rodiči, byl jako mladý zasnouben a oddán s mladou dívkou z urozené rodiny.

Po svatebním veselí, přišel Alexij v noci ke své mladé ženě, vzal svůj zlatý prsten a drahocenný opasek, zabalil je do porfyru a dal jí je do rukou se slovy: „Ochraňuj toto a Bůh nechť bude mezi mnou a tebou, dokud Jeho blahodať, v nás nevytvoří něco nového“. Potom od ní odešel do své oddělené ložnice, kde ze sebe svlékl zlatem protkaný šat a oblékl se do prostého oděvu. Vzal něco ze svého bohatství, zlata a drahých kamenů, odešel ze svých komnat a z města. Když Alexij přišel k moři, nastoupil na loď a odplul do Laodikeje.

Při plavbě se modlil k Bohu: „Bože! Zachraň mě nyní, před marností světského života a dejž, abych stál po pravici na Tvém soudu, se všemi, kdož se Ti zalíbili." Z Laodikeje, se Alexij vydal do Mezopotámie, do města Edessa.

Tam prodal všechny cennosti, které vzal z domu svých rodičů, a peníze rozdal chudým. Oblékl šat chudák a zůstával téměř neustále u předdveří Božího chrámu. Živil se milodary pro jméno Kristovo, co zbývalo, dával jiným chudákům. Neustále přebýval v půstu a modlitbě, jedl jen trochu chleba a vody a každý týden, přijímal svaté přijímání.

Jeho mysl, zaujatá pamatováním na Boha, přebývala na výsostech, jeho tělo, bylo od zdrženlivosti, hubené a vyschlé. V tomto asketickém zápase prožil svatý Alexij v Edesse sedmnáct let a byl Bohem milován.

Ponomar ¹ chrámu, před jehož předdveřím svatý přebýval, dostal od Matky Boží ve vidění příkaz: „přiveď do mého chrámu člověka Božího, ať v něm přebývá“ a pod jménem člověka Božího, byl označen ctihodný Alexij. Jeho bohulibý život, se potom stal známý mnoha lidem a on proto chtěl odejít z Edessy do Tarsu, avšak silná bouře zahnala loď, na které se plavil, do Říma.

Působením Boží prozřetelnosti, se tak člověk Boží Alexij vrátil do své vlasti. Tam, v domě svých rodičů požádal, zda by mohl jako žebrák bez domova, přebývat ve stájích. Jehož rodiče ho nepoznali a souhlasili. Takto tam žil, živící se milodary pro Krista, od jejich stolu.

Každého den, když ctihodný dostával jídlo od stolu svých rodičů, dělil se o něj s ostatními chudými, zatímco on sám, jedl jen chléb a vodu. Noci probděl v modlitbách a každý týden přijímal svaté přijímání.

Podivuhodná byla trpělivost tohoto člověka Božího, protože někteří služebníci z domu jeho rodičů ho bili, jiní ho tahali za vlasy, nebo do něj strkali a kopali, další mu lili splašky na hlavu anebo ho týrali i jinak. Lidskou zlobou a nepřejícností, nepřemožitelný trpitel, to vše snášel v tichosti.

Ještě více podivuhodná truchlivá trpělivost člověka Božího, byla ta

kterou prožíval, když naproti stájím, kde žil, bylo okno do komnaty, ve které bydlela jeho nevěsta, která zůstala v domě svého ženicha, a spolu s jeho matkou často plakali. Jedna o svém vdovství, druhá o ztrátě syna. Člověk Boží, tyto slzy viděl a slyšel jejich vzlykání. Takto žil při domu svých rodičů sedmnáct let, nikým nepoznán, jako žebrák a tulák bez domova.

Když přišel čas, Pán zjevil ctihodnému den a hodinu jeho odchodu do věčného života. Tehdy svatý, požádal jednoho sluhu o inkoust, brk a list papíru, kam napsal celý svůj život.

V jeden den, kdy svt. papež Inocenc I. (♰ 417), sloužil liturgii, na které se modlil i císař Honorius, všichni na konci liturgie slyšeli hlas: „Hledejte člověka Božího, jehož duše, už má brzy opustit tělo, aby se pomodlil za město“. Dalšího dne, se od oltáře znovu ozval hlas: „Člověka Božího, hledejte v domě Eufimianově“.

Listina, kterou ve svých rukou držel ctihodný Alexij, který již zemřel, pak ukázala, kdo tento neobyčejný asketa byl. Alexij člověk Boží, zesnul v Pánu, okolo roku 411 a jeho divotvorné ostatky, při pohřbu doprovázel, západořímský císař Honorius, svt. papež Inocenc I. a velký zástup lidí.

Němí tehdy začali mluvit, slepým se vrátil zrak, posedlí a nemocní na duši se uzdravili. Svaté ostatky ctihodného Alexije, člověka Božího, byly s úctou uloženy v chrámu svatého Bonifáce. Ze schrány s jeho přečestným tělem, vytékalo blaze vonící myro, které uzdravovalo nejrůznější nemoci.

Kánon, kterým se dnes opěvuje památka Alexije, člověka Božího, přijala církev v IX. století od Josefa Studity.

___________

 

¹ Ponomar. Z řeckého παραμοναριος – stráž, vrátný, je služebník chrámu, jehož povinností je zvonit na zvony, zpívat nebo přisluhovat, pomáhat duchovním při bohoslužbách.