sobota 16. března 2024

 Svt. muč. Polykarp Smyrnenský ( 155)

památka 23. února / 8. března (v přestupném roce 7. března)

Slavný Polykarp, slovy jeho žáka a následovatele svt. Ireneje Lyonského, byl „učedníkem apoštolů a viděl mnoho z těch, kteří viděli Pána“.

Narodil se okolo roku 80, žil v Malé Asii, ve městě Smyrna ¹. Brzy, se stal sirotkem, avšak na pokyn anděla, byl vychováván zbožnou vdovou Kallistou. Po její smrti, rozdal Polykarp majetek a začal vést odříkavý a zbožný život, svou pomocí, sloužil nemocným a nemohoucím.

Svatý Vukol – Bucolus, biskup města Smyrna, si jej pro tyto jeho vlastnosti velmi ctil a přizval ho ke službě Církvi. Polykarpa rukopoložil na diákona a svěřil mu, aby v chrámu kázal Boží Slovo.

V té době, také ještě žil svatý apoštol a evangelista Jan Theolog, kterého, stejně jako svatý Vukol, doprovázel na jeho apoštolských cestách a byl i jeho učedníkem.

Za nějaký čas, jej pak světitel Vukol Smyrenský, rukopoložil na presbytera. Nedlouho před svým zesnutím, jej pak ustanovil za svého nástupce v pastýřské službě biskupa.

Od samého počátku své pastýřské služby, byl Polykarp obdařen mocí zázraků a divů. Podle tradice vyhnal zlého ducha z knížecího sluhy, zastavil strašlivý požár ve Smyrně svojí modlitbou a mnoho dalších. Když to viděli, mnozí pohané ho považovali za jednoho z bohů.

Svěřené stádo, vedl svatý Polykarp s horlivostí svatých apoštolů. Mezi duchovenstvem se těšil velké lásce. S velkou láskou a úctou, se k němu choval svt. Ignatij Bohonosec. Když tento mučedník šel do Říma, kde na něj čekala mučednická smrt, napsal svatému Polykarpovi: „Tak jako je kormidelníkům třeba, silných větrů, a těm, kdo v bouři strádají tichý, klidný přístav, takto je v dnešní době mnohým potřeba tebe, aby dosáhli Boha."

Když na římský trůn, nastoupil císař Marcus Aurelius, bylo proti křesťanům započato, jedno z nejkrutějších pronásledování. Pohané ve Smyrně žádali, aby soudce, dal vyhledat svatého Polykarpa – otce všech křesťanů.

Tehdy svatý Polykarp, po naléhavých prosbách a žádostech své pastvy, přebýval v malé vesnici nedaleko Smyrny. Když si tam pro něj nakonec přišli vojáci, vyšel jim svatý Polykarp vstříc a nařídil, aby byli s úctou obslouženi u jídelního stolu. Sám se pak začal vroucně modlit a připravovat se na mučednickou smrt.

Poté, co byl přiveden před soud, neochvějně a pevně, vyznal svou víru v Krista a poté byl odsouzen k upálení. Popravčí ho chtěli ke sloupu přibít, on jim však pokojně řekl, že z ohně nikam neodejde. Nakonec ho jen svázali provazem a zapálili hranici. Ohnivý plamen pak obklopil svatého mučedníka, semkl se ve vzduchu nad jeho hlavou, ale jeho samého, se ani nedotkl. Když pohané viděli, že oheň svatému nijak neškodí, začal jejich dav žádat, aby byl zabit mečem. Když pak byla svatému Polykarpovi mečem učiněna smrtelná rána, vyteklo z rány tolik krve, že uhasila všechen oheň. Na popud pohanů, bylo tělo svatého mučedníka Polykarpa spáleno.

Křesťané ze Smyrny, se shromáždili u kostí, které zůstaly v popelu. Tyto ostatky, spolu s popelem svatého, které byly pro ně ctěnější a dražší nad zlato a drahé kameny, pak byly umístěny na důstojném místě k uctění svatého Polykarpa, pro všechny věřící.

Jeho strádání a smrt, jsou popsány v Listu křesťanů Smyrenské Církve k ostatním Církvím, který je jednou z nejstarších památek křesťanského písemnictví. Větší část tohoto listu, se pak dochovala v Církevních dějinách Eusebia Pamphilia (Eusebios z Kaisareie), ve 4. knize, v kapitole 15. – 16.

__________________________

 

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.


 Svt. Vukol - Bucolus Smyrnenský

(okolo 100-105)

památka 6. / 19. února

Svatý Vukol - Bucolus, se již od svého dětství snažil zničit v sobě zhoubné vášně a světskou nečistotu, aby se stal důstojným příbytkem Ducha svatého (1. Korintským 6,19).

Když slavný a milovaný Kristův učedník, svatý apoštol Jan Theolog založil ve Smyrně církev, shledal Vukola jako zkušeného a hodného, a ustanovil ho za biskupa a pastýře církve ve městě Smyrna¹.

Vedený Boží blahodatí, prosvěcoval vírou pohany a vyváděl je z temnoty nevědomosti. Skrze svatý křest, je činil dětmi světla, posedlé a nemocné, mocí modlitby vyháněl démony a nemoci.

Když pak pocítil, že nadešel jeho čas sjednotit se s Pánem, ustanovil za biskupa a svého nástupce v pastýřské službě biskupa, svatého Polykarpa. Poté co mu svěřil péči o duchovní stádo a učinil ho pastýřem a učitelem, zemřel v pokoji v pánu.

Poté, co byly svaté ostatky svt. Vukola pohřbeny, Bůh dal vyrůst na jeho hrobě Myrtě, která uzdravovala a stále uzdravuje z různých nemocí ty, kteří za svatým s vírou přicházejí.

________________________

¹ Smyrna, dnes İzmir, město v západním Turecku, na pobřeží Egejského moře.

neděle 3. března 2024

 Svatý Archipos apoštol ze sedmdesáti

památka 19. února / 3. března (v přestupném roce 2. března), 22. listopadu / 5. prosince a 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů

Svatý Archipos byl synem svatého Filemona a svaté Apphiy. A stejně jako oni, i on, se stal učedníkem svatého apoštola Pavla, který ho nazývá spolubojovníkem (Filemon 1, 2).

Zatímco žil ve městě Kolossy¹ ve Frýgii, kázal společně s Filemonem evangelium a je možné, že jako kněz sloužil v jejich domovním chrámu (Kolos 4, 17). Během dlouhé nepřítomnosti biskupa Epafrasa², který následoval svatého Pavla do Říma, navzdory svému mládí na sebe musel dokonce vzít i všechna břemena vedení kolosské církve.

Jeho oduševnělé kázání vzbudilo nenávist pohanů, byl zajat a předveden před místodržitele Androklea. Před ním Archipos odmítl obětovat modle Artemis. Byl svlečen, zbičován, hozen do příkopu a napůl zasypán zeminou, děti ho píchaly jehlami. Nakonec svatý Archipos přijal mučednickou smrt, ukamenováním.

V tento den, se připomíná i památka svatého apoštola Filemona, a apoštolům rovné Apphiy.

__________________________ 

¹ Kolossy. Κολοσσαί – Colossae, bylo město blízko starověké Laodiceje, dnešního Denzli v Anatolii, v dnešním Turecku.

² Epafras (Epaphras, παφράς). Apoštol ze sedmdesáti, společník apoštola Pavla, byl biskupem města Kolossy a Laodikejské a Hierapolské církve v Malé Asii. Ve shodě s Listy apoštolů, byl společně s apoštolem Pavlem, držen ve vězení spolu s apoštolem Pavlem v Římě (Filemon 1, 23, Kolos 4, 12-13). Sám apoštol Pavel, pak ve svém Listu Koloským, o Epafrovi hovoří jako o milovaném druhovi a věrném Kristově služebníku (Kolos 1, 7). Jeho památka je 4. / 17. ledna, ve Sboru sedmdesáti apoštolů.


neděle 18. února 2024

 Svatý nový mučedník Antonij Athénský ( 1774)

památka 5. / 18. února

Svatý Antonij pocházel z Athén, z chudé křesťanské rodiny. Když mu bylo dvanáct let, nechal se najmout na službu k jednomu Albánci muslimovi, aby takto pomohl svým rodičům.

V roce 1770, v čase pronásledování, které následovalo po povstání Řeků na Peloponésu ¹, ho jeho zaměstnavatel prodal Turkům. Ti se snažili obrátit mladíka na islám. Všechno jejich snažení však bylo marné. Následně byl potom Antonij pětkrát prodán, až skončil u krutých a fanatických lidí, jeho víra, však nikdy nezakolísala. Nakonec měl, ale štěstí a vykoupil ho křesťan - klempíř z Konstantinopole.

Poté mu pak bylo ve snu zjeveno, že s Boží pomocí, bude oslaven jako mučedník. Následujícího dne po tomto zjevení, pak mladíka na ulici poznal, jeho dřívější pán a začal na něj nahlas křičet, že je jeho uprchlý služebník, který odmítl islámskou víru. Když byl Antonij za křiku davu předveden k soudu, přede všemi řekl, že je připraven pro Krista tisíckrát zemřít. „Buď si jistý,“ řekl pak mladý muž soudci, „že je pro tebe snazší, stát se křesťanem než mě přimět odřeknout Krista.“

Pod nátlakem falešných svědků a v zoufalé snaze donutit Antonija, alespoň předstírat své obrácení k islámu, aby si takto zachránil svůj mladý život, nařídil soudce, aby byl uvězněn.

Ve vězení, Antonij utěšoval další křesťanské vězně a z toho mála, co měl, rozdal peníze chudým. Potom napsal svému poslednímu zaměstnavateli dopis s vděčností za projevená milosrdenství, ve kterém ho požádal o odpuštění za vědomá i nevědomá prohřešení a o modlitby církve.

Místní vezír s rozsudkem nad Antonijem váhal, a tak žalobci šli se stížností k sultánovi Abdulhamidovi. Který pak z obav, z možného povstání nařídil Antonija okamžitě popravit.

Šestnáctiletý mučedník šel radostně na místo popravy a sám svou hlavu sklonil pod popravčím mečem. Popravčí, pak Antonija třikrát lehce udeřil v naději, že se takto pod vlivem bolesti poddá. Když však viděl, že jeho úsilí bylo marné, prořízl svatému mučedníkovi hrdlo jako jehněti na porážce. To se událo v Konstantinopoli roku 1774.

______________

¹ Orlovova vzpoura či Orlofika Ορλωφικά. Bylo řecké povstání na Peloponésu a později také na Krétě, které vypuklo v únoru 1770 po přistání ruského admirála Alexeje Orlova, velitele carského ruského námořnictva během rusko-turecké války (1768–1774), na poloostrově Mani. Vzpoura, hlavní předchůdce řecké války za nezávislost, která vypukla v roce 1821, byla nakonec Osmany potlačena.

 Svatá panna a mučednice Agáta (251)

památka 5. / 18. února

Svatá panna a mučednice Agáta (Agathya, Agathia, česky dříve též Háta), jedna z nejznámějších a nejuctívanějších mučednic křesťanského západu, pocházela z urozené a bohaté rodiny města Katánie na Sicílii¹.

Od dětství, se snažila pozdvihnout svou výjimečnou krásu, s pomocí těch nejcennějších ozdob: pravé víry, svatých ctností a oddaností Pánu. V čase pronásledování křesťanů za císaře Decia okolo roku 251, když bylo Agátě pouhých patnáct let, byla na příkaz prefekta Quintiniana, náměstka císaře, jako křesťanka zajata a předvedena před soud, kterému Quintinian předsedal.

Na soudu pak, sveden krásou i majetkem Agáty, se prefekt rozhodl s ní oženit. Aby dívku ke svolení nějak přesvědčil, svěřil jí do „převýchovy“ Afrodisii, ženě pokleslých mravů, která ji celý měsíc nutila k tomu, aby se podvolila, odřekla se Pána a provdala se za Quintiniana. Jakékoliv snažení, však dopadlo bezvýsledně. Svatá panna, stojící na neochvějné skále víry, nepodlehla žádným pokoušením, ani příslibům všech možných světských rozmarů, radostí či rozkoší. Afrodisia nakonec přiznala svoji porážku s tím, že je snazší změnit podstatu železa nebo kamene než zlomit Agátinu rozhodnost a odhodlání.

Quintinian si poté zavolal křesťanku znovu k sobě a zeptal se jí na její původ a poté ji řekl: „Pokud jsi jednou z urozených, proč se chováš jako služebnice?“ Agáta, mu na to odpověděla: „To, protože jsem služebnice Kristova a každý služebník Kristův, je ve skutečnosti v pravdě svobodnější než jakékoli stvoření. Neboť skrze Jeho milosrdenství, získává moc, sám nad sebou.“

Když ji poté nutili k tomu, aby uctila pohanské modly, vysmála se jim. Quintinian, proto nařídil, aby ji bili do obličeje a poté uvrhli do vězeňské cely, kde ji pak čekalo další mučení.

Na druhý den, v čase dalšího výslechu, pak byla znovu vybídnuta, aby přinesla oběť modlám a takto, aby si zachránila svůj život. Svatá panna, na to však odpověděla, že naše jediná záchrana, je v Kristu, Synu Boha živého.

Poté byla natažena na skřipec a byla bičována. Její tělo, bylo trháno rozžhavenými háky a rány ji byly páleny pochodněmi. Rozzuřený Quintinian pak nařídil, aby jí byly odříznuty bradavky a bez pomoci, aby byla uvržena do vězeňské kobky.

Uprostřed noci, se však Agátě zjevil svatý apoštol Petr, obklopený jasnou září, společně s jejím andělem ochráncem a vyléčil ji ze všech ran, které měla.

O čtyři dny později, Quintinian nařídil, aby k němu znovu přivedli Agátu. Na mučednici už ani nepohlédl, přehlédl i její zázračné uzdravení, a hned nařídil, aby ji nahou nechali válet přes ostré střepy a žhavé uhlí po zemi.

V tom okamžiku, však najednou celou oblast zasáhlo zemětřesení a část paláce se zřítila. Obyvatelé Katánie se zděšeně vrhli do pretoria a začali tam prefektovi vyhrožovat, že ho spálí i se zbytky paláce, pokud nepropustí tuto svatou mučednici, pro kterou jsou nyní vydáni Boží odplatě.

Mučení pak bylo zastaveno a Agáta, byla znovu uvrhnuta do vězení. Tam se svatá panna a mučednice, modlila k Pánu, aby jí dal sílu vydržet všechna muka, aby mohla spatřit Jeho slávu. Poté odevzdala svou duši Pánu a zesnula.

Když se o tom obyvatelé města dozvěděli, spěchali do vězení, přinesli myrhu a kadidlo a uspořádali pohřeb mučednice. Ve chvíli, kdy ukládali tělo mučednice Agáty do porfyrové hrobky, se tam zjevil svatý anděl ochránce v podobě krásného mladého muže, doprovázený stovkami dětí v bílých šatech. Na její hrob, pak položil mramorovou desku s nápisem: „Svatá, oddaná duše. Čest Bohu. Ochránkyně vlasti.“ Poté Anděl zmizel.

Zlý Quintinian, následně vzal své vojáky a odjel, aby se zmocnil majetku svaté mučednice Agáty. Avšak když po cestě přijel k řece a vstoupil do ní, aby se přes ni přebrodil, kůň se pod ním náhle splašil a svého jezdce ze sebe shodil. V řece, pak ležícího Quintiniana kůň kousl do tváře, rozdupal ho nohama a utopil v řece. Takto zakončil mučitel svůj zlý život, zlou smrtí. Mnozí hledali jeho tělo, ale nikdy ho už nenašli.

Když uplynul rok od smrti svaté Agáty, probudila se nedaleko města Katánie sopka Etna ², vypouštěla ze sebe kouř a oheň. Z kráteru vytékala láva jako velká řeka, která kameny tavila jako vosk. Všechny obyvatele města Katánie posedl velký strach a začali se bát, že jejich město bude zničeno.

A tehdy nejen křesťané, ale i pohané přiběhli do chrámu svaté mučednice Agáty a vzali její roucho, které přidrželi proti lávě, co se řítila k městu, jako štít a takto se bránili před smrtící a strašlivou ohnivou řekou lávy. A láva, jako by se před rouchem svaté mučednice zastyděla, se zastavila a uhasla. Když to lidé uviděli, radovali se velkou radostí a oslavovali Boha a svatou mučednici. Tento zázrak se stal 5. / 18. února, v den, kdy svatá mučednice zemřela za Krista, svého Pána, jemuž buď sláva navěky, amen.

__________

¹ Podle jiných pramenů, pocházela z města Panormus (Palermo). 

² Etna je nejvyšší činná sopka a jedna z nejmohutnějších sopek v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania na území stejnojmenného metropolitního města.

neděle 31. prosince 2023

 Neděle svatých otců

památka poslední neděli před svátkem Kristova Narození

Neděle svatých otců je oslava Pravoslavné Církve, památky všech svatých příbuzných Pána našeho Ježíše Krista.

Slaví se poslední neděli před Vánocemi. Evangelní čtení tohoto dne obsahuje celý Kristův rodokmen z první kapitoly Matoušova Evangelia, dle jeho lidské rodové linie.

Na počátku tohoto Evangelia, je řečeno: Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Jméno Ježíš, je jméno židovské a v překladu znamená Spasitel. Slovo Kristus, je řecké slovo, obdoba židovského mašiach, což znamená pomazaný, takto se nazývali králové a velekněží, neboť tito byli pomazáváni svatým olejem. Spasitel je nazván Kristem, neboť on je skutečným Králem, který svou vládou povstal proti hříchu, Spasitel je nazván Kristem, protože jako velekněz Sám sebe vydal za oběť za nás. Pomazán byl pravým olejem, Duchem Svatým.

Je nazván Synem Davidovým a Synem Abrahámovým, protože Spasitel byl potomek národa Izraelského, kterému jako prvnímu, náleželo uslyšet a přijmout blahou zvěst o Bohu, který se vtělil a přišel na svět.

Listinu rodu, evangelista Matouš rozdělil na tři údobí, od Abraháma do Davida, od Davida do Babylonského zajetí a od babylonského zajetí až ke Kristu (Mat 1, 1 - 25).

Svatý apoštol a evangelista Matoušů, pak v listině rodu našeho Pána, dále uvádí i ženy, které svým původem nepatřily do izraelského lidu (Rachab, Rút) nebo byly poskvrněny smilstvem (Rachab, Támar, Batšeba), byl to tak učiněno, za účelem poučení: Bohu nebylo protivné, připočíst takovéto ženy k vyvolenému pokolení, neboť mu není protivné a neopovrhuje povolávat do svého království pohany a hříšníky. Člověk není spasen svými vlastními zásluhami, ale mocí vše očišťující blahodatí Boží.

Rodokmen Kristův podle Matoušova Evangelia

Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry, Juda Farese a Záru z Támary, Fares měl syna Chesróma, Chesróm Arama. Aram měl syna Amínadaba, Amínadab Naasona, Naason Salmóna, Salmón měl syna Boaze z Rachaby, Boaz Obéda z Rút, Obéd Isaje a Isaj Davida krále. David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy, Šalomoun Roboáma, Roboám Abiu, Abia Asafa, Asaf Jóšafata, Jóšafat Jórama, Jóram Uziáše. Uziáš měl syna Jótama, Jótam Achaza, Achaz Ezechiáše, Ezechiáš Manase, Manase měl syna Amose Amos Joziáše, Joziáš Jechoniáše a jeho bratry za babylónského zajetí. Po babylónském zajetí Jechoniáš měl syna Salatiela, Salatiel Zorobabela, Zorobabel Abiuda, Abiud Eljakima, Eljakim Azóra, Azór Sádoka, Sádok Achima. Achim měl syna Eliuda, Eliud Eleazara, Eleazar Mattana, Mattan Jákoba, Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus (Mat 1, 1 – 16).

Tropar hlas 2.

Ó hrdinství veliké víry! V žáru plamene, jako při plavbě za klidné vody plesali tři mládenci, a prorok Daniel, byl mezi lvy, jako pastýř mez ovcemi. Na jejich přímluvy, Kriste Bože, spasiž duše naše.



sobota 30. prosince 2023

Svatí ctihodní mučedníci,

diákon Avakum (Abakuk), igumen Paisije

a další noví mučedníci bělehradští ( 1814)

památka 17. / 30. prosince

Církev Boží, založená na základech apoštolů a proroků a zalévaná krví svatých mučedníků, rozrostla se jako mohutný, rozvětvený strom, který pokryl celý svět a vesmír. Od prvního dne svého bytí, Církev byla, je a bude mučednická. Strádání, utrpení a pronásledování Církve Boží, je tím prostředím, ve kterém ona neustále žije.

V různých dobách, bylo pronásledování rozličné, někdy veřejné a zcela odkryté, jindy zase skryté a zákeřné. Na Církvi, se neustále naplňují slova jejího zakladatele a Hlavy, Pána našeho Ježíše Krista: „Ve světě máte soužení.“ (Jan 16, 33), protože jinak, to být ani nemůže, neboť Jeho království - Církev, není z tohoto světa (Jan 18, 36).

A v tomto světě, jako ve své pestrobarevné zahradě, si Pán vždy vybíral ty nejvoňavější květiny, které sbíral do svých nebeských sýpek, své nejlepší a nejhojnější plody Církve, v podobě svatých Mučedníků.

Čím více, byl národ bohabojný, tím podivuhodnější byly i plody, které přinášel v podobě svých nejlepších dětí. A opět, čím více do sýpek Nebeského hospodáře takovýchto plodů národ poslal, v podobě svatých mučedníků, tím více, byl tento národ bohabojný a Bohu milý.

Zástup a počet, těchto mučedníků, zná pouze vševidoucí a vševědoucí Pán. Stejně tak, jako i všechna různá muka, která od dob apoštolských až k našim dnům, tito mučedníci statečně snášeli. Neznáme jména všech mučedníků, ​​ne každá mučednická smrt, byla zapsána v životech svatých.

Jedněmi z posledních, před jejichž činy se pokorně skláníme a jejichž památku oslavujeme, jejichž jména známe a jejichž životy, byly zapsány, je svatý ctihodný mučedník, diákon Avakum (Abakuk) a igumen Paisije, spolu s dalšími novými mučedníky, kteří byli umučeni Turky, během Hadji-Prodanova povstání v roce 1814 ¹.

Tomuto povstání, předcházelo První srbské povstání ², které však skončilo neúspěchem. Podle mírové dohody ³, měla Srbsku náležet autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo a vše bylo přitom doprovázeno terorem a vražděním Srbů. Národ, se proto rozhodl pokusit se o další povstání, tentokrát pod vedením Hadžiho Prodana Grigorijeviće . V povstání, se aktivně zúčastňovali mniši z monastýru Trnava , mezi nimi igumen Paisije, diákon Avakum a další. Povstání započalo na svátek Povýšení svatého kříže 14. / 27. září. Toto povstání, však Turci zcela rozdrtili. Bylo zajato mnoho lidí, někteří byli na místě zastřeleni jako varování pro ostatní, zbytek pak byl poslán do Bělehradu, kde měli být obviněni a odsouzeni. Turci tehdy také nabídli propuštění každého, kdo se poturčí a přijme islám. Někteří z vězňů souhlasili, většina z nich se, ale odmítla vzdát Krista, takže byli popraveni.

Igumen Paisije, byl v Bělehradě Turky okamžitě nabodnut na kůl, spolu s dalšími Srby, jako výstraha ostatním obyvatelům tehdejšího Bělehradského pašalíku.

Poté přišel na řadu diákon Avakum spolu s dalšími, kteří před popravou naražením na kůl na poli u bělehradských bran, byli vězněni a mučeni, dva dny v Nebojšově věži. Před tím, než je Turci vyvedli z vězení, bylo jim znovu nabídnuto, aby přijali islám a takto, aby si zachránili své životy.

Diákon Avakum tuto nabídku odmítl. Podle tradice, která je zaznamenána v epických lidových písních, svatý Avakum, na tuto nabídku odpověděl slovy: „Není lepší víry, nad víru křesťanskou! Srb je Kristův a ze smrti se raduje. Poslední soud, čeká i vás Turky. A tak si dělejte, co je vám libo! Na vás Turky, taky dojde, Bůh a jeho pravda, je toho svědkem“. Podle tradice, Avakum tato slova hlasitě zvolal, když byl veden Turky po cestě směrem k Cařihradské bráně (Stambol kapija) , kde se v té době konaly popravy.

Na své cestě, když nesl na rameni kůl, na který měl být naražen a došel až před vchod do bělehradské pevnosti, přišla k Avakumovi jeho nebohá matka, která si přála zachránit svého syna před mučením. Poučena tureckými veliteli, kteří ji řekli, že ušetří jejího syna, pokud přijme islám, padla před ním na kolena a s pláčem ho začala zapřísahávat při mléce, kterým ho kojila, aby souhlasil, že se poturčí, že přijme islám, a takto, si zachrání svůj mladý (Avakumovi, bylo dvacet let) život. Říkala mu, že Bůh mu odpustí, protože toto udělá ve velké nouzi.

Na to ji však syn, podle lidového básníka odpověděl: „Maminko moje, děkuji za mléko, kterým jsi, mne kojila, ale za takovouto radu, ti neděkuji. Budeš se brzy radovat ze syna, až dojdeme před tvář Boží. Smrt zbavuje od všelikých běd a jarní květ, až po zimě rozkvétá“.

Dle národního svědectví, Turci, kteří viděli, že ani matčina slova, ani její zapřísahávání, nijak nepomohli přesvědčit Avakuma. A když už byl do země postaven kůl, na kterém ho chtěli popravit, přišli za ním Turci a sami ho znovu vybídli, aby si zachránil svůj mladý život a přijal islám. Avakum se jich tehdy zeptal: „A umírají někdy Turci?“, a když odpověděli, že ano, on jen dodal: „Tak tedy, čím dříve zemřu, tím méně hříchů budu mít!“

Kvůli jeho odvaze a vytrvalosti ve víře, se pak Turci rozhodli, že ho zabijí hned a probodli mu šavlí srdce. Potom jej mrtvého, nabodli na kůl.

Skrze modlitby tvých svatých mučedníků, Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi. Amen.

Tropar hlas 4.

Jako praví Kristovi vojíni, zazářili jste svojí mírností a pokorou, odvážně a slavně, jste pro Krista trpěli, svatí mučedníci Paisiji a Avakume. Vaše smrt, pak všem velehlasně zvěstuje, že je lepší zemřít pro Krista a svou zemi, než bez Krista, získat celý svět.

Kondak hlas 3.

V tomto světě jste žili jako andělé a své životy, jste naplnili evangeliem. Své duše, jste položili za víru a vlast, ve smrti, jste se zjevili silnějšími než mučitelé, proto oslavujeme vaši památku, svatí ctihodní mučedníci, Paisiji a Avakume.

____

¹ Hadži-Prodanovo povstání - Хаџи-Проданова буна - Hadži-Prodanova buna, byla srbská vzpoura proti tureckému teroru Osmanské říše. Tato vzpoura probíhala od 27. září do 30. prosince 1814. V čele tohoto povstání byl Hadži Prodan Grigorijević. Stalo se tak mezi prvním (1804–13) a druhým (1815–17) povstáním Srbské revoluce.

² První srbské povstání. Bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku (Belgrad Paşalığı) a dalších šest nahijích (správní jednotky tehdejší Osmanské říše). Povstání, bylo zprvu ponejprv proti místní správě, později proti turecké nadvládě jako takové. Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako Srbská revoluce.

³ Bukurešťská smlouva (1812). Smlouva z Bukurešti podepsaná 18. května 1812 mezi Ruskou a Osmanskou říší byla mírová dohoda, která ukončovala Rusko-tureckou válku, jež začala v roce 1806. Smlouva výrazně ovlivnila zejména další osud Moldavska a Srbska. Ve smlouvě byla uvedena amnestie pro Srby, kteří se vzbouřili proti osmanské nadvládě, byl tam dokonce příslib srbské autonomie. Následujícího roku, smlouvě navzdory, Turečtí vojáci, znovu napadli Srbsko.

⁴ Hadži Prodan Grigorijević - Хаџи-Продан Глигоријевић (1760 - 1825). Byl srbský vojvoda (vojenský velitel) v prvním srbském povstání Srbské revoluce, poté také v Řecké válce za nezávislost proti Osmanské říši. Vedl neúspěšné povstání v roce 1814, nazvané po něm, Hadži-Prodanovo povstání.

⁵ Monastýr Trnava. Podle tradice byl monastýr Trnava postaven v XIII. století. Jako zakladatel je uváděn srbský král Stefan Uroš I. Monastýr je zasvěcen svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Byl založen ve středověku, na jeho základech byl tento chrám postaven. V roce 1554 byl chrám obnoven. Chrám monastýru, se nachází se v obci Trnava u pramene řeky Trnava, na svazích hory Jelica. Z historického hlediska je tento chrám mimořádně významný, protože v něm započalo v roce 1814, Hadži-Prodanovo povstání, do kterého se aktivně zapojili i mniši monastýru.

Cařihradská brána - Стамбол Капија. Byla jedna z bran Bělehradu, pojmenována podle cesty, směřující do Cařihradu. Spolu s ní existovaly ještě tři historické brány (Sava kapija, Varoš kapija a Vidin kapija). Brána se nacházela na místě dnešního Národního divadla na Náměstí republiky. Ze všech čtyř bran byla Stambol kapija vybudována z nejpevnějšího zdiva. Bránu vybudovali Rakušané během své dvacetileté nadvlády nad Srbskem (1718-1739). Zbudována byla z tesaného kamene a cihel. Nacházely se v ní prostory pro vojáky, kteří zde vykonávali stráž. Brána měla z bočních stran dva průchody pro pěší a jeden velký průjezd pro povozy. Vrata byla z dubového dřeva zpevněného železnými pláty. Před bránou se nacházelo pole, na kterém byli nabodáváni na kůl z rozhodnutí tureckých správců neposlušní obyvatelé Osmanské říše. Prostor před bránou i brána samotná proto byly pro srbské obyvatelstvo symbolem turecké nadvlády. Zbořena byla v roce 1866 z rozkazu knížete Mihaila.

čtvrtek 28. prosince 2023

 Ctihodný vyznavač Serafím (Romancov), schiarchimandrita Glinský ( 1976)

památka 9. / 22. září, ve Sboru ctihodných otců Glinských

 

Ctihodný Serafím, se narodil v roce 1885, jako Ivan Romanovič Romancov, ve vesnici Voronok, v Kurské gubernii v rodině rolníka. Brzy se stal sirotkem a již v patnácti letech, vstoupil do monastýru Glinská poustevna¹. S vypuknutím První světové války v roce 1914, byl Ivan poslán na frontu. V roce 1916 byl však zraněn a skončil v nemocnici. Když se uzdravil, vrátil se zpět do Glinské poustevny.

V roce 1919, přijal mnišský postřih se jménem Juvenalij. V roce 1920, byl rukopoložen na jerodiákona.

Když byla Glinská poustevna, tak jako většina pravoslavných monastýrů té doby, v roce 1922 uzavřena a znesvěcena bolševiky, odjel otec Juvenalij do Suchumi. Tam sloužil a žil v Drandském monastýru². V roce 1926, byl rukopoložen na jeromonacha a brzy poté přijal schimu, se jménem Serafím. V roce 1928, byl Drandský monastýr uzavřen, žil otec Serafím nějaký čas v kavkazských horách, kde navštěvoval tamní poustevníky, kteří tam odcházeli z uzavřených monastýrů a před pronásledováním bolševickou mocí. Otec Serafím, později vzpomínal na toto období, jako na nejlepší léta svého života.

Sovětská vláda se však takto žijící mnichy, snažila vystopovat i v těch nejtajnějších úkrytech. A tak se stalo, že otec Serafím byl v roce 1930 zatčen a poslán na stavbu Bělomořského kanálu³. Po odpykání trestu, pak žil v letech 1934 až 1946 v Kyrgyzstánu. Tam žil tak, že se během léta uchyloval do hor, v zimě pak žil v domě jedné zbožné rodiny. Tam pro něj byla zařízena jedna malá mnišská cela, přistavěná ke kurníku. V létě mu děti z této rodiny, přinášely do hor jídlo. V zimě pak, po nocích, za podmínek co nejpřísnějšího utajení, k němu přicházeli lidé ke zpovědi, svatého přijímání a také, aby od něj získali duchovní pomoc.

Takto žil v Kyrgyzstánu, nejprve v Toktogulu, poté v Taşkomuru, po dobu dvanácti let ilegálně bez pasu, jen díky pomoci dobrých lidí.

V roce 1946, se přestěhoval do Taškentu, kde mohl už sloužit veřejně. Tam sloužil v katedrálním chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, kde na sebe vzal službu duchovníka a starce.

Nejvíce ze všeho se snažil přivést své duchovní děti k pokoře, o které napsal:

„Nejpotřebnější věcí ke spáse je pravá pokora, vnitřní přesvědčení, že jsi horší a hříšnější než všichni a všechno. To je však, ten největší Boží dar a získává se mnohou námahou a potem. Tehdy člověk, ve své duši pocítí takový klid a pokoj, který je nemožné osvětlit žádnými lidskými slovy.“

Jeho poučení, byla jasná. Duchovním dětem říkal:

„Pamatuj na to hlavní:

1. Každý svůj den počítej, jako by byl tím posledním a prožij ho v bázni Boží a se srdcem zkroušeným. Umenšuj světský shon a spěch, vyhýbej se planým a zbytečným řečem. Pamatuj na Boha a volej k Němu v pokání.

2. Nikoho neodsuzuj a nesuď, jinak sám sebe odsoudíš. Nepřebírej cizí myšlenky, skutky, pomluvy a pletichy, procházej vždy mimo kolem toho všeho. Toto všechno, je nepřítel, který se tě snaží rozptýlit a odvést tvou pozornost od modlitby.

3. Poznej Boha, dodržuj Jeho přikázání, poslouchej svého duchovního otce. Od bližních, do své duše přijímej jen dobré věci, které jsou v souladu s Božími přikázáními.“

V roce 1947, bylo možné, se znovu vrátit do Glinské poustevny. Tam starec, pokračoval ve své službě Pánu a lidem. V roce 1961, však byla Glinská poustevna opět uzavřena. Otec Serafím, tak znovu odešel do známých krajů a vrátil se do Abcházie, kde pokračoval ve své duchovní práci starce. Zpočátku žil ve městě Očamčyra, potom u jednoho z věřících vesnici Ilori, poté znovu žil v Drandském monastýru, v té době, byl také zpovědníkem v katedrálním chrámu Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Suchumi. Za hlavní účel svého návratu na Kavkaz, pak otec Serafím považoval duchovní péči o poustevníky. Do této duchovní služby, vložil všechny své vlastní zkušenosti z poustevnického života, modlitebního úsilí a hlavně svou otcovskou lásku. Kromě mnichů, tam za ním přicházeli i další věřící ke zpovědi a pro duchovní radu, mnozí přitom přijížděli z velké dálky. Až do konce svých dnů si otec Serafím zachovával ke všem bodrého ducha a dobrou mysl.

V prosinci roku 1975, v čase všenočního bdění před svátkem svt. Mikuláše, se otci Serafímovi, udělalo špatně a musel ulehnout na lůžko. Jakmile takto ulehl, začal se starec nahlas modlit Ježíšovu modlitbu. Když se stalo a on se unavil, požádal druhé, aby pokračovali ve čtení nahlas Ježíšovy modlitby. Po dva následné týdny, pak denně přijímal svaté Kristovy tajiny.

Starec, se pak ještě při plném vědomí, stal důstojným toho, aby mohl spatřit zjevení, při kterém viděl mnoho svých bratrů, kteří, jak poté řekl sám starec, zpívali stichiru svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice: „Odvěký záměr Boží zjevil se tobě, Panno, Gabriel, který stál před tebou, pozdravil tě a pravil: raduj se, země neosetá, raduj se, keři neshořívající, raduj se, hloubko nepřehledná, raduj se, moste vedoucí do nebe, raduj se, žebři vysoký, jejž viděl Jakub, raduj se, božská nádobo s mannou, raduj se, osvobození z kletby, raduj se, milostiplná, Pán s tebou!“.

Sám starec po tomto zjevení, slabým hlasem zazpíval: „…okuste a vizte, jak dobrý jest Hospodin! Aleluja!“. Potom starec Serafím řekl: „To, o čem jsem se modlil celý život a to, co jsem hledal, se nyní odkrylo v mém srdci, moje duše, se natolik naplnila, blahodatí, že ji nemohu ani pojmout“. Poté jen řekl: „Nyní, už budu umírat“.

Od 31. prosince, pak otec Serafím zavřel své oči a s nikým už nepromluvil. 1. ledna roku 1976, odevzdal v pokoji ducha svého Bohu.

21. srpna roku 2010, při Božské liturgii v monastýru Narození Přesvaté Bohorodice Glinská poustevna, byli do zástupu svatých připočteni tři asketové XX. století: schimetrolpolita Serafím (Mažuga), schiarchimandrita Serafím (Romancov) a schiarchmandrita Andronik (Lukaš), kteří nesli mnišskou službu v tomto monastýru. Rozhodnutí o připočtení těchto božích služebníků a asketů, do zástupu svatých, bylo přijato na zasedání Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve 25. března roku 2009. Ve stejném roce, s požehnáním Jeho Svatosti patriarchy Kirilla, byly ostatky ctihodného vyznavače, schiarchimandrita Serafima (Romancova), převezeny z Abcházie do Glinské poustevny.

Sbor ctihodných Glinských otců

________________

¹ Monastýr Narození Přesvaté Bohorodice, Glinská poustevna. Je monastýr Ukrajinské pravoslavné církve, který se nachází u vesnice Sosnovka, v Hluchivském rajónu. Podle tradice, byla Glinská poustevna založena na místě, kde se na sosně, počátkem XVI. století zjevila místním včelařům Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice. Koncem roku 1689 patriarcha Joachim na žádost mnichů z Molčenského Pečerského Putyvlského monastýru, připsal k jejich monastýru Glinskou poustevnu, což pak bylo následně potvrzeno výnosem carů Petra Alexejeviče a Ivana Alexejeviče z roku 1693. V roce 1764, byla Glinská Poustevna prohlášena za samostatný monastýr. Obdobím rozkvětu Glinské poustevny, pak bylo XIX. století, kdy se stala známou, díky svým starcům. Ctihodný Serafim Sarovský nazýval Glinskou poustevnu „velkou školou mnišského života“. V roce 1922, byl monastýr uzavřen a znesvěcen. Tehdy byla Glinská divotvorná ikona Narození Přesvaté Bohorodice převezena do vesnice Šalyhyne, poté však beze stopy zmizela (dnes se v monastýru Glinská poustevna nachází opis z původní ikony.). Na území bývalého monastýru, se střídavě nacházelo dětské hřiště, zemědělský družstvo, kolchoz a průmyslový závod. Během Druhé světové války, v roce 1942, byla Glinská poustevna, která se tehdy nacházela na území okupovaném Německem, znovu otevřena německými úřady. Monastýr byl poté otevřený, až do roku 1961, kdy ho komunistické úřady znovu uzavřely. Mniši byli z monastýru vystěhováni, budovy a veškerý majetek monastýru, byl převeden na Sosnovský Domov pro invalidy. V srpnu roku 1994, byl monastýr znovu otevřen. Od tohoto roku, se Glinská poustevna obrozuje a povstává z trosek. 8. května 2008 byla z rozhodnutí Posvátného synodu Ukrajinské pravoslavné církve, ustanovena památka Sboru ctihodných Glinských otců.

² Drandský monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice. Pravoslavný monastýr Suchumské eparchie, který se nacházel ve vesnici Dranda v Abcházii. Monastýr, byl založen z rozhodnutí Posvátného synodu v roce 1880, při chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice z VI. – VII. století. V roce 1928 byl na příkaz sovětské vlády uzavřen, v současnosti se zde nachází už jen starověká katedrála.

³ Bělomořsko-baltský kanál. Bělomořsko-baltský kanál, Bělomořsko-baltská vodní cesta nebo pouze Bělomořský kanál, je kanál, který spojuje Bílé a Baltské moře. Vede postupně přes řeku Dolní Vyg, Vygozero, Oněžské jezero, řeku Svir, Ladožské jezero a řeku Něvu. Tato stavba, jež byla dlouho považována za neuskutečnitelnou, byla postavena vězni stalinských gulagů v rekordním čase v letech 1931–1933. Při stavbě zemřelo podle různých odhadů 12 000 (oficiální stalinské údaje) až 250 000 (nezávislé odhady) těchto vězňů. Celková délka kanálu je 227 kilometrů.

⁴ Starectví (od slova starec). V pravoslaví zvláštní mnišský úděl, mající svůj počátek již v počátcích mnišství v jeho kolébce, Egyptě a Palestině. V tradičním chápání jde o mnicha, ne vždy starého léty, ale spíše vyzrálého v duchovních otázkách, který je schopný vést druhé k nalezení spásy.

O těchto jeho slovech, řekl otec archimandrita Rafael (Karelin), který sám starce Serafíma osobně znal, následující slova: „Myslím si, že tehdy mluvil o neustávající, srdečné Ježíšově modlitbě, o tom, že jeho duši naplňují vlny blahodati a že se mu tehdy modlitba odkryla v hloubce, námi nepoznané“.

neděle 24. prosince 2023

 Neděle svatých praotců

památka v předposlední neděli před svátkem Kristova Narození

Neděle svatých praotců – svatých předků, kdy je slavena Pravoslavnou Církví, památka svatých spravedlivých Starého zákona.

Tato jejich památka, se slaví v předposledním týdnu před svátkem Kristova Narození (v neděli mezi 11. / 24. a 17. / 30. prosincem).

Církev tímto svátkem uctívá zástup svatých praotců - předků¹, svatých spravedlivých, kteří žili v dobách Starého zákona, kteří byli spaseni vírou v přicházejícího Mesiáše - Spasitele.

Tato památka svatých praotců – předků, předchází a také předznamenává veliký svátek Narození Pána našeho Ježíše Kristova, svátek, ve kterém se uskutečnil jimi očekávaný Kristův příchod.

V tuto neděli, se během liturgie čte z Lukášova evangelia, podobenstvím o hostině a hostech (Lk 14,16-24).

Tropar hlas 2.

Věrou praotce jsi, Kriste, ospravedlnil a skrze ně, zasnoubil jsi sobě Církev z pohanů. Radují se ve slávě svatí, neboť z nich vzešel plod požehnaný; Panna, jež bez porušení tebe porodila. Na přímluvy jejich, Kriste, Bože, smiluj se nad námi!

____

¹ Praotci - předkové (řecky προπατέρες). Je pojmenování pro zástup starozákonních svatých, uctívaných Církví Kristovu. Praotcové jsou předkové našeho Pána Ježíše Krista v jeho lidském rodu, kteří byli vykonavateli Boží vůle v posvátné historii před dobou Nového zákona a, kteří se podíleli na dějinách spásy, na směřování lidstva do Nebeského Království.

Tato jejich památka, je činěna v Neděli svatých praotců a v Neděli svatých otců.

Mezi svaté praotce patří bibličtí patriarchové: Adam, Šét, Enóš, Kénan, Mahalalel, Jered, Henoch, Metuzalém, Lámech, Noe, kteří žili ještě před potopou. Všichni tito praotcové, byli obdařeni mimořádnou dlouhověkostí a sloužili jako živí strážci, ochránci a vykladači Božího zaslíbení, které jim bylo svěřeno. V tomto zástupu jsou pak také ještě ctěni: spravedlivý Ábel syn Adamův, spravedliví Šém a Jáfet, synové Noema.

Patriarchové, kteří žili po potopě, byli: Arpakšád (Arfaxad) syn Šéma, Kainan syn Arpakšáda, Šelach syn Kainana, Heber syn Šelacha, Peleg syn Šelacha, Reú syn Pelega, Serúg syn Reúa, Náchor syn Serúga, Terach syn Náchora.

V době po potopě a před předáním Zákona Mojžíšovi, byli mezi patriarchy: Abrahám, Izák, Jákob a Josef, kterým pak bylo završeno patriarchální období biblických dějin. Mezi praotce této doby patří také Melchisedech a Jób.

Církevní křesťanská tradice, spatřuje ve skutcích těchto patriarchů prozřetelnostní význam a smysl, starozákonní předzvěst novozákonních dějin. Obětování Izáka Abrahamem, dle výkladů svatých otců předznamenává Kristovu smrt na kříži a zmrtvýchvstání Krista. Tento naučný (typologický) výklad se promítl do křesťanské hymnografie (vzpomínání starozákonních patriarchů se nachází v bohoslužbách svátků Pána Ježíše Krista a Přesvaté Bohorodice) a také ikonografie.

Následující potomci Jákoba, syna Izáka, jsou jako praotci ctěni: Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Dan, Neftalí, Gád, Ašer, Isachar, Zabulón, Josef, Benjamín, prorok Mojžíš, velekněz Áron, bratr Mojžíše, velekněz Eleazar syn Árona, Chúr, věrný podporovatel Mojžíše, velekněz Šimeón, Jozue, Bárak, Gedeón, Samson, Jiftách, prorok Samuel, Jesse (Jišaj, Isaj), syn Obéda, král a prorok David syn Jesse, král Šalamoun syn Davida, prorok Nátan, prorok Elijáš, prorok Eliseus (Elíša), král Ezechiáš (Chizkijáš, Ezechjáš), král Jošiáš (Josijáš, Jošiáš, Joziáš) syn Amóna, spravedlivý Zerubábel, Jóšijáš syn Sefanjáše, Nehemjáš, spravedlivý Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele a Jan Křtitel.

K praotcům patří ještě čtyři velcí proroci: Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a Daniel, dále pak dvanáct malých proroků Ozeáš, Joel, Amos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, prorok Sofoniáš, Aggeus, Zachariáš, Malachiáš a tři mládenci Ananiáš, Azariáš a Misail.

Mezi praotce, patří také spravedliví Bohorodiče Jáchym a Anna, rodiče Přesvaté Bohorodice, a spravedlivý Josef snoubenec. Bohootcem, je pak také nazýván i král a prorok David.

Kromě svaté Anny jsou v zástupu praotců – předků, ctěny tyto starozákonní ženy: Pramatka Eva, spravedlivá Sára, manželka Abrahamova, spravedlivá Rebeka, manželka Izáka, spravedlivá Lea (Lía), Jákobova první manželka, spravedlivá Ráchel, druhá manželka Jákoba, spravedlivá Mirjam (Miriam), starší sestra Mojžíše, spravedlivá Rachab, obyvatelka města Jericha, spravedlivá Debora, která soudila izraelské kmeny, spravedlivá Jáel, která zabila Sísera, spravedlivá Rút prababička krále Davida, prorokyně Chulda, spravedlivá Júdit, která zabila Holofernese, spravedlivá Ester, která vysvobodila židovský lid z rukou Hamana, spravedlivá Chana (Hana), matka proroka Samuela, spravedlivá Zuzana.

Úcta starozákonních předků, je v Kristově Církvi doložena už od druhé poloviny IV. století. Sahá však k dávné tradici rané Církve, v prvních století křesťanství a ve svých počátcích je spojována především s Jeruzalémskou Církví.

Památku starozákonních svatých během svaté liturgie dosvědčují již slova svt. Cyrila Jeruzalémského, který napsal: „Poté pak vzpomínáme na dříve zesnulé patriarchy, proroky, apoštoly, mučedníky, aby Pán, přijal tuto oběť skrze jejich modlitby a jejich přímluvu“. V současné praktice Církve se pak takováto přímluva nachází v přímluvné modlitbě v liturgii svatého Basila Velikého: „abychom všichni milosrdenství a milost nalezli se všemi Svatými, od věků tobě se dobře zalíbivšími, s praotci, otci, patriarchy, proroky…“.

sobota 23. prosince 2023

 Svt. Joasaf Bělgorodský (1754)

památka 10. / 23. prosince v den jeho zesnutí a 4. / 17. září, v den vyzdvihnutí jeho svatých ostatků roku 1911

Svt. Joasaf Bělgorodský, se narodil roku 1705, jako Joakim Horlenko, ve městě Priluki, v Kyjevské gubernii. Pocházel z urozené a zbožné ukrajinské rodiny. V osmi letech, vstoupil Joakim do Kyjevské bratrské školy ¹. Poté, co jako jedenáctiletý, jednou navštívil Kyjevo-pečerskou Lávru, pocítil vroucí touhu stát se mnichem. Jeho ochráncem, rádcem a duchovníkem, mu přitom byl jeho strýc, mnich Kyjevo-pečerské Lávry ², jeromonach Pachomij.

Podle slov svt. Joasafa, si tak zamiloval mnišství, že se chystal už jako chlapec přijmout mnišské sliby, dlouho se však neodvažoval tuto svou touhu dát najevo rodičům, kteří byli proti tomu. Teprve v roce 1723, ve svých osmnácti letech, když přijel ze školy domů, požádal své rodiče o požehnání k přijetí mnišského postřihu, rodiče mu, ale toto požehnání dát odmítli.

Poté rodičům navzdory, vstoupil tajně do Kyjevského -mežigorského monastýru Proměnění Páně, kde v roce 1725 přijal postřih na mnicha nosícího řízu (tzv. rjasofor) se jménem Ilarion. V roce 1727, pak byl převeden do Kyjevského bratrského monastýru Zjevení Páně, kde jej igumen Ilarion postřihl na mnicha už nosícího mnišskou mantiji, se jménem Joasaf. V lednu roku 1728, byl arcibiskupem Kyjevským a Haličským, Varlamem (Vonatovičem) rukopoložen na jerodiakona. Poté, co zakončil akademické kursy, byl ponechán na Kyjevské bratrské škole jako učitel.

V listopadu roku 1734 byl rukopoložen na jeromonacha a převeden do Kyjevského - Sofijského archijerejského domu. Spolu s tím, byl jmenován členem Kyjevské duchovní konzistoře. To pro něj bylo výbornou školou do budoucna, kdy si během svého působení na této škole, osvojil výtečné organizační schopnosti. V této době dobře nastudoval potřeby duchovenstva, klady a nedostatky eparchie.

V červnu 1737, byl ustanoven do hodnosti igumena Lubenského - Mgarského monastýru Proměnění Páně. Jako představený tohoto monastýru, dělal mnoho pro jeho zvelebení. V roce 1744, mu byla z rozhodnutí ruské carevny Jelizavety Petrovny, metropolitou Rafaelem udělena hodnost archimandrity. V listopadu téhož roku, byl pak povolán do Moskvy, kde byl 29. ledna 1745 jmenován představeným Trojicko-sergijevské lávry. Přitom však i nadále zůstával igumenem Lubenského Mgarského monastýru Proměnění Páně. V těchto letech, pak bylo z jeho strany, třeba mnoho úsilí při obnově monastýru ctihodného Sergija, po požáru, který ho postihl. 

15. března 1748, pak z rozhodnutí carevny, byl ustanoven biskupem Bělgorodským a Obojaňským a 2. června 1748, se v Petrohradě, v katedrálním Petropavlovském chrámu uskutečnila jeho archijerejská chirotonie.

Svatý Joasaf jako archijerej neustále cestoval po rozsáhlé eparchii a neúnavně zápasil s nedostatkem zbožnosti ve víře, který byl tehdy rozšířen jak mezi věřícími, tak i mezi duchovenstvem. Mocí a silou svého pastýřského slova, ale ještě více svou zbožností, asketickým životem a milosrdnou povahou dokázal během několika let obrodit a proměnit církevní život v Bělgorodsko - Kurské eparchii k lepšímu.

Byl neúnavným a horlivým mužem modlitby před Bohem. Ať už časně ráno, nebo pozdě večer, vždy byl zastihnut při neustávající modlitbě. Božskou liturgii, pak světitel sloužil se slzami dojetí vděčnosti.

Svt. Joasaf, sloužil jako archijerej Církvi Kristově obětavě a oddaně po dobu šesti let.

Pokojně spočinul v Pánu 10. prosince 1754. O dva roky později bylo jeho tělo nalezeno neporušeným. Místo jeho pohřbení se brzy proslavilo mnoha zázraky a přitahovalo k sobě věřící z okolních měst a vesnic. Jeho modlitební pomoc věřícím a mnohé zázraky, pak následně vedly k tomu, že byl roku 1911, připočten do zástupu svatých.

____________

¹ Kyjevská bratrská škola. Byla jedna z bratrských škol na Ukrajině v XVII. století, založená v roce 1615 kyjevským bratrstvem při Kyjevském bratrském monastýru Zjevení Páně. Kyjevské bratrstvo byla společenská organizace pravoslavného měšťanstva v Kyjevě, která vznikla okolo roku 1615. Své zázemí a centrum, měla tato společenská organizace v Kyjevském bratrském monastýru, postaveném na pozemku, který mu poskytla filantropka Jelizaveta Gulevičivna, představitelka starověkého ukrajinského šlechtického rodu Gulevičů.

² Kyjevo-pečerská Lávra (Monastýr Zesnutí Přesvaté Bohorodice). Jeden z prvních monastýrů podle data založení na Kyjevské Rusi. Byl založen ctih. Antonijem Pečerským a jeho učedníkem Theodosijem Pečerským kolem roku 1051 za vlády sv. knížete Jaroslava Moudrého.