neděle 10. září 2023

 Svt. Liberius vyznavač, 

papež římský (366)

památka 27. srpna / 9. září

Svt. Liberius nastoupil na biskupský stolec ve městě Římě 17. května roku 352. Měl v úmyslu pokračovat v odkazu svého předchůdce svt. Julia papeže římského ¹, podporoval Pravoslaví nikoli arianismus. Po svém nástupu do funkce, proto svolal sněm, který ospravedlnil svt. Athanasia z pomluv ze strany ariánů ².

Ariánský císař Constantius, který tehdy zneužil svoji moc a odsoudil svatého Athanasia, stejně tak jako i Nicejský sněm, na sněmech v Arles (353) a Miláně (355), se snažil, svést na svou stranu také svt. Liberia a za tím účelem ho povolal do Milána. Papež Liberius, však před císařem prokázal neotřesitelnou rozhodnost a pevnost, za což byl poslán do vyhnanství v thrácké Beroii (dnešní Bulharsko). Tam trpěl chladem a špatným zacházením.

Když se roku 357, nacházel císař Constantius v Římě, lid, který si velmi vážil a miloval svého arcipastýře, tehdy císaře požádal o navrácení papeže Liberia z jeho vyhnanství do Říma.

Císař přání lidu vyhověl, avšak ještě před návratem do Říma, byl Liberius povolán na třetí sněm do města Sirmium (poloariánský), kde byl donucen podepsat usnesení tohoto sněmu. Až poté, co takto Liberius učinil, dostal povolení k návratu do Říma, kam se vrátil po dvou letech vyhnanství. Po svém návratu do Říma, však svt. Liberius za svůj čin (vyjádřený podpisem usnesení třetího sirmiumského poloariánského sněmu) přinesl hluboké pokání po vzoru svatého apoštola Petra, který upřímným pokáním napravil své zřeknutí se Pána. V Římě pak svt. Liberius horlivě pracoval ve prospěch pravoslaví, kde nakonec zesnul v Pánu.

___________

¹ Svt. Julius, papež římský, vyznavač ( 352). Památka 12. / 25. dubna. Svatý Julius, byl římský papež v letech 337 až 352. Bránil a podporoval svatého Athanasia, proti jeho ariánským pronásledovatelům a umožnil mu pobývat pod jeho ochranou v Římě.

² Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (ρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. ( 328) a jeho nástupce svt. Athanasij ( 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina ( 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

 Svt. Hosius z Cordóby, vyznavač ( 359)

památka 27. srpna / 9. září

Svatý Hosius (Osio, Osius, Ozeáš), se narodil okolo roku 256. Okolo roku 300, byl ustanoven biskupem města Cordóba. Zazářil svým asketickým zápasem, ctností a horlivě svědčil o víře v čase pronásledování křesťanů od císaře Diokleciána, sám pak na svém těle nosil známky vyznavačství.

Svatý Hosius, se stal přítelem a důvěrníkem svatého císaře Konstantina, který mu dal za úkol vyřešit tehdejší ariánské spory ¹. Majíce před sebou takovýto cíl, předsedal sněmu v Antiochii v roce 324 a měl i vedoucí úlohu na svatém všeobecném sněmu v Nikáji (325). Za vlády císařů Constanse a Constantiuse, pak i přes útlak ze strany těchto císařů, nadále pokračoval v statečné obraně pravoslavné víry, zejména na koncilu v Sardice (343) ² spolu s místním biskupem Protogenesem. Kvůli tomuto svému postoji, pak byl svatý Hosius vyhoštěn ze své eparchie, společně se svt. Athanasiem a mnoha dalšími biskupy, kteří tehdy snášeli mnohá utrpení, aby zachovali čisté a neporušené učení Církve. Svt. Athanasios, svt. Hoiuse biskupa z Cordóby, vždy chválil pro jeho horlivost a nazýval ho otcem biskupů.

Když v roce 356, získal císař Constantius samovládu nad západní částí říše, chtěl skrze to přimět tehdejší západní biskupy k odsouzení alexandrijského biskupa svt. Athanasia. Starý a téměř stoletý biskup z Cordóby, to však odmítl. Ve svém listu k císaři, jeho chování odsoudil a odpověděl, že by bylo vhodnější, aby se císař zdržel zasahování do vnitřních záležitostí církve. Doslova mu svatý ve svém listu napsal: „Pokud nám (tj. biskupům) není dáno právo vládnout na zemi, pak ty, císaři, nemáš právo pálit kadidlo.“ Byl proto, povolán na dvůr do města Sirmium, kde byl rok držen ve vězení.

Pod vlivem výhrůžek smrtí, krutém násilí a věznění ze strany ariánů, byl donucen v roce 357 podepsat ariánské vyznání víry z jejich 2. sněmu ve městě Sirmium.

Po svém návratu do eparchie v Cordóbě, se však tohoto svého vynuceného podpisu zřekl a za bezvýhradně správné vyznal nicejské vyznání víry. Toto dosvědčil i svt. Athanásius, který pak také potvrdil, že svt. Hosius, před svojí smrtí znovu a opětovně odsoudil ariánskou herezi. Po svém návratu do Cordóby, svatý Hosius, roku 359 zemřel v Pánu.

Svt. Hosius, je jedním z autorů Nicejského vyznání víry. Z díla svatého Hosiuse, se však do dnešní doby dochovaly pouze jeho dva listy, a to ke svt. Juliusovi, papeži římskému ³ a císaři Constantiovi. Jeho dílo „De virginitate“, zmiňované svt. Isidorem ze Sevilly , nebylo nalezeno.

Přestože dědictví díla svt. Hosiuse je malé, jeho hodnota je velmi významná vzhledem k přímé účasti autora na nejvýznamnějších církevních událostech své doby.

V pravoslavné tradici je svt. Hosius ctěn jako svatý vyznavač. Jeho památka je ctěna 27. srpna, tak jak je to uvedeno v Synaxarionu Velké církve (tj. Konstantinopolské Patriarchie), stejně tak i v pozdějších liturgických a hagiografických památnících.

_________

¹ Arianismus, Ariánství. Křesťanská hereze IV-VI století. Vznikla v pozdní římské říši, a byla pojmenována po svém zakladateli – alexandrijskému knězi Ariovi (ρειος). Ariáni nepřijali hlavní dogma křesťanské církve o jednobytnosti Boha - Syna s Bohem - Otcem. Podle učení Aria, je Syn Boží Logos (Kristus) stvořením Boha, proto s ním není jednobytný, soupodstatný, tzn. ve srovnání s Bohem - Otcem, je stvořením nižšího řádu. Významnou roli v boji proti arianismu sehráli, alexandrijský arcibiskup svt. Alexandr I. ( 328) a jeho nástupce svt. Athanasij ( 373). K překonání nepokoje, který v církvi vznikl, byl z iniciativy svatého císaře Konstantina ( 337), v roce 325 do Nikáje (Νίκαια Nikaia, Nicaea), poprvé svolán všeobecný sněm, na kterém byl pak arianismus odsouzen jako hereze. Císař Konstantin schválil a potvrdil usnesení sněmu. Císař Konstantin, se však také brzy poté začal přiklánět k podpoře ariánů. Arius a i další ariánští biskupové, kteří byli na Nicejském všeobecném sněmu odsouzení a poté vyhnáni, byli z tohoto vyhnanství zase navráceni zpět. S následným rozšířením arianismu od poloviny IV. století mezi germánskými kmeny (především mezi Góty) se v konfliktech s ariány začaly projevovat i neshody mezi původním obyvatelstvem říše a Góty, z nichž se rekrutovaly oddíly, které byly ve službách císaře. Arianismus byl pak, znovu odsouzen na sněmu v Konstantinopoli v roce 381, poté se už zachoval jen v barbarských zemích tehdejší západní Evropy a severní Afriky. V nové podobě se pak arianismus znovuzrodil, pod názvem socinianismus – unitářství, v rámci protestantské liberální teologie. K základním teologickým stanoviskům tohoto hnutí, patří zejména odmítání dogmatu Svaté Trojice a odmítání plného božství a preexistence Krista.

² Sněm v Sardice – Sardický sněm. Proběhl v roku 343 nebo 344 (nebo v rozmezí obou těchto let), v Sardice (Sardica - Serdica – Serdika, dnešní Sofie, Bulharsko). Tento sněm, byl sezván, z přání římských císařů Constantsa (337–350) a Constantia II. (337–361), na hranicích Východní a Západní Římské říše. Na tomto sněmu, přijali účast západní (300 delegátů) i východní (76 delegátů) biskupové. Sněmu předsedal svt. Hosius (Osius) z Cordoby ( 359). Druhé předsedající místo zastával sardický biskup Protogenes. O důvodech sezvání tohoto sněmu, byzantský kronikář Ioannes Zonaras napsal: „Sardický sněm, byl za vlády Constantia, syna Konstantina Velikého. Ten, když se připojil k herezi ariánů, použil své mnohé úsilí k překroucení dogmat a ustanovení Prvního sněmu. Když se o tom ze zprávy tehdejšího papeže, dozvěděl jeho bratr Constants, který vládl ve starém Římě, pohrozil v dopise svému bratrovi válkou, pokud nepřestane znepokojovat církev a otřásat pravoslavnou vírou.“ Ariáni, kteří se účastnili tohoto koncilu, se pak na něm snažili dosáhnout odsouzení svt. Athanasija Velikého, který na sněm dorazil také. Avšak západní biskupové, kteří souhlasili s věroukou Nicejského sněmu, zcela svt. Athanasija osvobodili (mezi obránci svt. Athanasija byl svt. Servác z Maastrichtu). Ariáni opustili Serdicu a odešli do Philippopolisu (dnešní Plovdiv), kde zahájili, svůj vlastní sněm, na kterém svt. Athanasija odsoudili, stejně tak dílo Sněmu v Serdice. O těch, kteří na Sněmu v Serdice zůstali, byzantský křesťanský historik Sókratés Scholastikos sděluje toto: „ponejprv, odsoudili Ariány za to, že odešli ze sněmu, následně zbavili církevních hodností a postavení Athanasiovi žalobce a nakonec, zachovávajíce Nicejské vyznání víry, odmítli slovo „nepodobný“ (ανομοιος), a ještě jasněji potvrdili jednobytnost, soupodstatnost (μοουσιτης), napsali o tomto listy, které všude rozeslali. Sněm přijal dvacet pravidel, které vešly v Pravoslavné Církvi do obecného kodexu církevního práva. Tato pravidla, byla hned vypracována ve dvou jazycích, v latině a řečtině. Rozhodnutí sněmu, jsou věnována otázkám církevní správy a některá pravidla se týkají pravidel správy, výhradně v západních církvích. Řada pravidel koncilu (3-5) stanoví, že v případě sporů mezi biskupy se lze obrátit k římskému papeži, aby tyto spory vyřešil. Na Západě, byla pravidla Serdického sněmu nějakou dobu připisována Prvnímu všeobecnému sněmu, aby jim byla takto přidána zvláštní autorita.

³ Svt. Julius, papež římský, vyznavač ( 352). Památka 12. / 25. dubna. Svatý Julius, byl římský papež v letech 337 až 352. Bránil a podporoval svatého Athanasia, proti jeho ariánským pronásledovatelům a umožnil mu pobývat pod jeho ochranou v Římě. 

⁴ Svt. Isidor ze Sevilly ( 636). Památka 4. / 17. dubna. Narodil se ve městě Cartagena v dnešním Španělsku a byl bratrem svt. Leandra, arcibiskupa Sevillského (památka 13. / 26. března), svt. Fulgentia Cartagenského (památka 14. / 27. ledna) a sestry, ctihodné Florentiny Cartagenské (památka 20. června/ 3. července). V roce 600 vystřídal svt. Leandra v hodnosti sevillského biskupa. Předsedal několika církevním sněmům, reorganizoval španělskou církev, podporoval mnišský život, zakládal monastýry, duchovní i světské školy. Upravil a dokončil po svém bratrovi svt. Leandrovi, Mozarabskou liturgii (Mozárabes - Mozárabové byli ti křesťané, kteří svou víru vyznávali na území ovládaném muslimy pod podmínkou placení určitých poplatků). Byl také encyklopedickým spisovatelem, jeho významným dílem započatým v roce 615, je Etymologiae, etymologická encyklopedie, kterou sestavil. Ta se skládá ze 448 kapitol zařazených do 20 knih, které stručně, metodicky a přístupně popisují několik nauk. Jedná se o první středověkou encyklopedii.

neděle 20. srpna 2023

Ctihodný Nikanor divotvůrce,

z hory Kallistratos ( 1549)

památka 7. / 20. srpna

Svatý Nikanor, se narodil okolo roku 1491 v Soluni, ve zbožné a bohaté rodině. Jeho rodičům, se dlouho nedařilo počít dítě a po mnoho let zůstávali bezdětnými. Chlapec Nikolaos, se jim pak narodil až poté, co se rodičům podivuhodně zjevil velikomučedník Mína ( 304).

Rodiče chlapci, zajistili dobré vzdělání, vštípili mu lásku k Svatému Písmu a v jeho duši pěstovali horlivou touhu po ctnosti. Když mu bylo dvacet let, stal se sirotkem, tehdy rozdal zděděný majetek chudým a přijal mnišský postřih se jménem Nikanor.

Ještě doma, vedl odříkavý život v půstu a modlitbě, aby se po vzoru ctihodných a bohonosných otců, oblékl do zbroje svatých ctností (Ef 6, 11 – 18). V monastýru pak, téměř všechny noci, trávil ctihodný v modlitbě s rukami pozdvihnutými k nebi jako Mojžíš. Jeho duchovní sláva, se začala poté šířit mezi lidmi, pro jeho mnohé duchovní dary. Zprávy o něm, se dostaly, také k arcibiskupovi města Soluně. Ten nechal Nikanora vysvětit diákona a poté také na kněze, aby sloužil po jeho boku v katedrálním chrámu.

Když však bylo Nikanorovi třicet sedm let, uslyšel hlas, který mu nařizoval, aby odešel na Kallistratovu horu, která je na levém břehu řeky Aliákmon, v oblasti Grevena, v Západní Makedonii. Tam, aby nalezl ztišení pro obecenství s Bohem. Nikanor, proto spěšně rozdal zbytky svého jmění, opustil Soluň a vydal se na cestu.

Po své cestě tam, kázal Boží slovo ve městech a vesnicích. Nějakou dobu žil ve vesnici Sarakina a činil mnoho zázraků, aby pomohl místním křesťanům, kteří byli ve velké nouzi. Když se však znovu začala příliš šířit jeho sláva, odebral se přímo na Kallistratovu horu v pohoří Vermio, kde se usadil vysoko, v těžko přístupné jeskyni.

Tam se mohl zcela oddat přísnému půstu a tiché modlitbě, po čem tolik toužila jeho duše, neustále prahnoucí po Bohu. V tom samém okamžiku, ďábel, zraněný a uražený svatým životem askety, donutil Nikanora snášet mnoho těžkých útrap a zkoušek, které však ctihodný překonal znamením kříže a vzýváním Kristova jména. Po smrti ctihodného, pak démoni tuto jeskyni zničili, aby se v ní, už nemohl usadit další horlivý asketa.

Jeho asketický zápas, odříkavost, nezištnost a zbožný život v té nejkrajnější chudobě, nezůstali bez povšimnutí, ani v těchto těžko dostupných místech. Ctihodný Dionýsios Olympský ( 1541), jednou v obdivu, o svatém Nikanorovi řekl: „Jaký to poklad, se skrývá pod tímto hrubým a prostým oděvem!“ Dva zámožní křesťané, přitahovaní duchovní slávou ctihodného Nikanora, přišli za ním na Kallistratovu horu a žádali ho, aby je k sobě přijal, jako učedníky. Člověk Boží Nikanor, je srdečně přijal, ale vyčítal jim, že kvůli němu nicotnému, opustili ctihodného Dionýsia. Avšak ti, kteří za ním přišli, aby je vedl v duchovním životě přes všechna jeho úskalí, svojí vytrvalostí, nakonec dosáhli toho, že je ctihodný, za nějaký čas přijal za učedníky a postřihl je na mnichy.

Brzy k němu, pak začali přicházet ještě další učedníci, mnišské společenství, se rychle rozrůstalo, a tak mohli započít, budovat monastýr. Nejprve obnovili malý starobylý monastýr svatého Jana Křtitele, který se kdysi nacházel nedaleko jeskyně, kde žil ctihodný Nikanor. Jednou v noci, když se tam modlil, zaslechl svatý znovu nebeský hlas, který ho volal, aby vyšel na vrchol hory a tam našel ikonu Spasitele, která tam byla ukryta z časů obrazoborců. Na tom místě, pak, aby postavil monastýr. Druhého dne, se to, co bylo řečeno tímto hlasem, potvrdilo a ctihodný Nikanor na tomto místě, postavil postupně chrám a monastýr, ke cti svátku Proměnění Pána Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista, dnes známý jako monastýr Zavorda - Ζάβορδα – Μονή Μεταμορφώσεως του Σωτήρος.

Ctihodný Nikanor, v něm neustával ve své práci. Skrze něj, k Bohu přicházely, zástupy věřících. Někteří, aby vstoupili do monastýru a přijali mnišství, jiní, aby poslouchali jeho poučení, přijali požehnání nebo uzdravení z nemocí. Všichni pak dostali to, co jim bylo ku prospěchu, skrze jejich víru a pokání.

Poté, co pocítil, že dokončil dílo svěřené mu Bohem, shromáždil ctihodný, tři dny před svou smrtí všechny mnichy a přečetl jim svou závěť. V ní je žádal, aby ve vší přísnosti, dodržovali tradice svatých otců a mnišský Ústav svatého Sávy, přikázal jim také, konat skutky milosrdenství a v bratrské lásce se navzájem poučovat. Ctihodný Nikanor nařídil, aby byl ženám a dětem vstup do monastýru zakázán a aby se volba nového představeného, konala za přítomnosti představených monastýru Proměnění Páně, Meteorského monastýru ctihodného Varlaama a představeného ze skitu svatého Jana Křtitele ve Verii, založeného ctihodným Dionýsiem, který novému igumenovi vloží do ruky pastýřskou hůl.

Po svátku Proměnění, pak svatý, ještě přijal všechny věřící, kteří k němu přišli. Když se poté vrátil do své mnišské cely, pocítil velmi silnou horečku a třetího dne tak jak to sám předpověděl, zesnul v Pánu.

Ctihodný Nikanor, byl následně pohřben při chrámu svatého Jana Křtitele a jeho svaté ostatky se poté staly, pramenem četných uzdravení.

Přínos monastýru Zavorda, byl neocenitelný během bojů o nezávislost Řecka na počátku XIX. století, a to jak pro jeho strategickou polohu, tak i pro jeho ekonomickou podporu bojů o nezávislost. Přínos ctihodného, byl neocenitelným jak za jeho života, tak i po jeho zesnutí, protože víra v něj a v Církev, září dodnes, jako velký pramen zázraků, zejména pak, pokud jde o uzdravení od nemocí.

Takto se například díky přímluvě a pomoci ctihodného, v roce 1908, město Kastoria zbavilo těžké epidemie neštovic, která měla, za následek smrt mnoha malých dětí. Tehdy byla do monastýru Zavorda, z tohoto města odeslána žádost, aby k nim, byly přineseny svaté ostatky ctihodného Nikanora. Bratrstvo monastýru žádosti města Kastoria vyhovělo.

Jakmile se svaté ostatky do města dostaly, smrtící epidemie se okamžitě zastavila. Jak říkali tehdejších pamětníci, obyvatelé města Kastoria, ta hrozná nemoc, jako by byla nožem odříznuta. Od té doby, je ctihodný Nikanor divotvůrce, ochráncem a strážcem dětí města Kastorie.

neděle 13. srpna 2023

 Svt. Germanus – Heřman z Auxerre 

(448)

památka 31. července/ 13. srpna

Svatý Germanus – Heřman, se narodil okolo roku 378, blízko města Auxerre, v křesťanské rodině. Pocházel z bohaté a významné rodiny. Nejprve získal velmi dobré vzdělání v Galii a následně poté i v Římě, kde vystudoval práva a stal se advokátem. Poté, co se oženil se ctnostnou a zbožnou dívkou, se vrátil do své vlasti, kde získal vysokou státní funkci. Byl jmenován do postavení vévody (duxe, dóžete), vládce pro pohraniční oblasti Armoriky. Když v roce 418, zemřel biskup z Auxerre svt. Amator ( 418) ¹, byl na jeho místo vybrán, k velkému překvapení a proti své vůli právě Heřman.

Z Boží vůle, vyjádřené jednomyslným rozhodnutím lidu zvolený biskupem, zanechal a zcela opustil světskou službu, aby se věnoval službě nebeské, a zcela změnil svůj život.

Jako biskup se zcela zřekl marností tohoto světa, svůj majetek rozdal chudým, s manželkou začal žít jako bratr a sestra. Oddal se modlitebnímu zápasu, který spojoval s pokorou a neustálým pamatováním na Boha. Svatý Heřman nosil za každého počasí stejnou kápi i plášť a nepřevlékl je, dokud se neproměnily v cáry. Na nahé tělo si oblékal hrubou žíni a kolem krku nosil váček s ostatky svatých, od kterých se děly četné zázraky. Spal oblečený, aniž by si zul boty, na bídném loži, a i když po krátkém odpočinku vstal, strávil celou noc v modlitbách. Ve světě se oddával odříkání, vedl poustevnický život a neustále směřoval k Bohu, přesto nikdy nezapomínal na závazek pohostinnosti. Ve svém domě přijímal všechny přicházející, hostům umýval nohy a u stolu jim sloužil podle příkladu Pána.

Na začátku své biskupské služby založil na pravém břehu řeky Yonne monastýr, zasvěcený svatým nezištníků a lékařům Kosmovi a Damiánovi. Svůj čas rozdělil mezi společnou modlitbu s mnichy a poučování v duchovním životě duchovenstva a věřících v katedrále. Kristova mírnost, která v něm rostla skrze odříkání, se hojně vylévala na jeho stádo ve skutcích milosrdenství a zázraků. Výběrčímu daní, pomohl najít ztracené peníze, kterých se zmocnil jeden posedlý muž. Během epidemie záškrtu Svatý Heřman požehnal oleji a uzdravil děti svého města. Mnoho posedlých vysvobodil z jejich utrpení a pro každého, byl připraven sloužit jako pramen Božího milosrdenství.

Když se z Říma do Galie, rozšířila po Západě pelagiánská hereze ², pravoslavní této země vyslali své zástupce ke galským biskupům, kteří v roce 429, svolali Sněm. Na tomto Sněmu, bylo rozhodnuto vyslat svt. Heřmana a svt. Lupa z Troyes ( 479) ³ do Británie, aby přímo tam, proti této herezi duchovně bojovali.

Když na cestě scházeli po břehu Seiny, zastavili se tito dva biskupové jednoho večera ve vesnici Nanterre. Tam byla k Heřmanovi přivedena holčička jménem Jenovéfa , budoucí světice a ochránkyně města Paříž, které požehnal a poučil o duchovním životě.

Když potom svt. Heřman a svt. Lup, přeplouvali kanál La Manche do Británie, byli vystaveni, velké bouři vyvolanou démony. Tehdy svt. Heřman přikázal bouři, tak jako Kristus na moři Galilejském, aby se vlny uklidnily, nalil do nich trochu oleje, bouře se poté uklidnila a oni mohli plout dál do Británie. Tam byli oba biskupové, vřele přivítáni. Nijak neváhali a hned zjevovali pravost víry, jak svým kázáním, tak i zázraky. Věřící byli utvrzeni v pravdě a mnoho zbloudilých se opět vrátilo k pravé víře, takže brzy byla celá země, připravena dospět k jednomyslnosti ve víře.

Bludaři, vyděšení horlivostí šiřitelů pravé víry, se nejprve skrývali, poté však, přesvědčeni o své velké početnosti, se rozhodli otevřeně a se svým hněvem vyjít ven. Blažení otcové, nechali odpůrce pravé víry mluvit, jak se jim zlíbí, a i nadále pokračovali v kázání Kristova Evangelia. Bludaři postupně neměli proti jejich slovům, podobným síle hromu co říci. Zástupy věřících, hlasitým jásotem oslavovala vítězství biskupů ve sporu a chtěli se vypořádat s bludaři. S velkými obtížemi se svatým biskupům podařilo udržet lid od odplaty, kterou chtěli uštědřit heretikům. Jejich vítězství pak bylo ještě jasnější, když svatý Heřman uzdravil slepou dívku tím, že jí na oči přiložil váček se svatými ostatky, který neustále nosil u sebe. Od té chvíle, pak lidé celým svým srdcem, přijímali jejich kázání pravoslavné víry.

Když takto s Boží pomocí, nastolili mír v církvi, oba svatí otcové, odešli se pomodlit k hrobu svatého Albana, prvomučedníka Britského ( 305). Po svém návratu do Auxerre, pak dal svt. Heřman vystavět chrám, který dal zasvětit památce tohoto svatého mučedníka.

Kolem 432, také vysvětil na biskupa svt. Patrika věrozvěsta Irů (461), který byl jeho duchovním žákem. Mezi jeho duchovními žáky, byla také ctihodná Kamila z Auxerre se svými sestrami (437).

Poté, co dokončil duchovní misii v Británii, si biskup Heřman, zlomil nohu. Poblíž domu, kde pak ležel upoután na lůžko, začalo nenadále hořet. Za chvíli, se už také shromáždili lidé, kteří přispěchali na pomoc, aby zachránili svého duchovního učitele a otce. Ten jim však vynést své lůžko z domu zakázal, všichni pak viděli, jak oheň prošel kolem domu, kde se uzdravoval svt. Heřman, aniž by se toho domu, nějak dotkl, vše ostatní kolem, však spálil. Svatý byl poté, co se mu zjevil anděl v bílém, uzdraven.

Mezitím však také stalo, že Sasové a Piktové, kteří mezi sebou uzavřeli spojenectví, zaútočili na Brity. Ti se ve strachu, pak znovu s prosbou a modlitbou, obrátili na svaté biskupy Heřmana a Lupa. A světitelé, k nim znovu přijeli.

Ve vojenském táboře pozvedli bojovného ducha vojáků, stejně tak jako kdyby k nim přišly mocné a silné posily. Po celou velkopostní dobu vojáky poučovali ve víře, a když postavili dřevěný chrám, byli mnozí o svátku Kristova Vzkříšení i pokřtěni. Téhož dne, se k nim dostala i zpráva o tom, že nepřítel se už blíží. A nově pokřtění, si vyměnili křestní košile za vojenskou zbroj. Svatý Heřman, který stanul v čele armády, nařídil Britům, aby vytvořili zálohu v úzkém údolí. Když nepřítel zaútočil, biskupové, jako bojový pokřik, zvolali třikrát: „Aleluja!“ . Toto zvolání, znovu opakované vojskem, bylo v tu chvíli, podobno mocnému a hlasitému hromu. Když to uslyšeli nepřátelé, obrátili se na útěk a mnoho z nich při tom zemřelo. Po tomto vítězství a znovuobnovení míru v Británii, se svatí vrátili zpátky domů.

Po návratu z Británie do Auxerre pokračoval svatý Heřman, posílen Boží blahodatí, ve svém pastýřském díle. Měšťané Auxerre, kteří tehdy trpěli pod nesnesitelnými daněmi, se k němu obrátili jako děti ke svému otci. A svatý se nad nimi slitoval a odešel až, do města Arles, prefektury Galie, aby tam vymohl snížení daní. Když projížděl Gálii, jen s malou družinou a Kristem v srdci, vykonal i na této cestě mnoho zázraků,  takto všem dosvědčoval, o stálém Božím milosrdenství. Navzdory jeho snaze zůstat na cestě nepovšimnut, k němu přinášeli obyvatelé všech okolních měst a vesnic nemocné, přiváděli k němu své ženy a děti pro požehnání a shromažďovali se, aby naslouchali jeho kázání.

Svatý Heřman, přijatý v Arles jako důstojný nástupce apoštolů, pobýval u svého přítele, svt. Hilaria z Arles († 449), který ho často také navštěvoval a besedoval s ním o církevních problémech Galie. Prefekt Galie, se ke světci choval také s úctou. Poté, co biskup vyléčil jeho manželku, která již delší dobu trpěla horečkou, souhlasil prefekt s osvobozením od daní, lidu města Auxerre.

Poté, však musel svatý Heřman, znovu odjet do Británie, aby zde opětovně svedl boj, se znovuzrozenou pelagiánskou herezí.

Když se vrátil do Auxerre, přišla za ním delegace z Armoriky se žádostí o pomoc. Velitel říše Aetius, požadoval, aby divoký Goar ¹⁰, král barbarského kmene Alanů, utopil bretaňské povstání proti Římanům v krvi. Tehdy už starší biskup Heřman, se proto spěšně vydal ke Goarovi. Nejprve začal krále, kterého zastihl přímo na jeho cestě, přes tlumočníka prosit a žádat o milosrdenství. Když ho však chtěl Goar odstrčit z cesty, popadl otěže jeho koně a zastavil ho a spolu sním, tak i celé vojsko za ním. Goar se však na biskupa nerozhněval, naopak, naplněn úctou ke svatému, příznivě vyslyšel jeho prosbu, svou armádu stáhl a vrátil se domů. Poté se svatý Heřman hned vydal do Ravenny, tehdejšího hlavního města Západní říše, aby zde získal od císaře Valentiniana III. a vojevůdce Aetia, potvrzení přízně, dočasně udělené králem Goarem.

Na cestě se zastavil ve městě Alésia, u svého přítele presbytera, kterému uzdravil němou dceru a poté se vroucně rozloučil se svým přítelem, protože už věděl, že z této cesty, se živý nevrátí.

V Ravenně, byl přijat s velkou úctou, svt. Petrem Chrysologosem (450) ¹¹. Augusta Galla Placidia, mu tehdy zaslala velkou stříbrnou dózu plnou lahodných pokrmů, o které se Heřman podělil se svým služebnictvem. Dózu pak prodal a vydělané peníze rozdal chudým. Augustě Galle, pak na oplátku poslal malou dřevěnou misku s ječným chlebem, od kterého však došlo k četným uzdravením. Když jednoho dne procházel kolem vězení, ve kterém byli drženi odsouzení ke smrti, byl svatý naplněn lítostí, padl na zem, na kolena a začal se modlit k Pánu. Železné zámky a závory se poté rozpadly, vězni v řetězech opustili vězení a odešli do chrámu děkovat Bohu. Uzdravení, která učinil svatý Heřman, vzbudily obdiv po celém městě a snadno by získal všeobecnou amnestii pro Armoriku od císaře, kdyby nebylo nového povstání, které znovu vzbudilo hněv panovníka a všechny předešlé přímluvy svatého biskupa, i ty nové byly už marné.

Brzy poté, pak v rozhovoru po ranní bohoslužbě, prozradil Heřman šesti spolu sloužícím biskupům, že se mu v noci zjevil Pán a ohlásil mu, jeho brzké přesídlení do pravé vlasti. Když nato onemocněl, požádal císařovnu, která ho přišla v nemoci navštívit, aby tělo po jeho smrti, dala vypravit do Auxerre. Po sedm dní, se pak kolem domu, kde v nemoci svt. Heřman ležel, tísnili lidé s přáním přijmout jeho poslední požehnání. Sedmého dne nato, pak byla jeho duše přenesena do nebe.

Mohutný průvod s pochodněmi, jejichž světlo tehdy zastínilo slunce, pak doprovázel tělo svatého biskupa do Galie. 22. září byly svaté ostatky převezeny do Auxerre a pohřbeny byly v chrámu za městskými hradbami, který byl později po něm pojmenován -Abbaye Saint-Germain d'Auxerre. Úcta ke svt. Heřmanovi se rychle rozšířila v Galii a Británii, kde dodnes mnoho vesnic a chrámů, nese jeho jméno.

____________

¹ Svt. Amator z Auxerre ( 418). Památka 1. / 14. května. Poté, co vystudoval teologii, byl donucen svými rodiči, aby se oženil se zbožnou dívkou Martou. Po svatbě, však oba žili po vzájemné dohodě v tělesné čistotě, jako bratr a sestra. Marta následně přijala mnišství a Amator byl rukopoložen na kněze. V roce 388 byl Amator ustanoven a rukopoložen na biskupa města Auxerre, kde dalších třicet let šířil Boží slovo. V Antiochii nalezl a do Francie přivezl ostatky svatých Kyrika a Julity ( 305) a rozšířil jejich úctu po celé zemi. Život svt. Amatora, zapsal jeho nástupce na biskupském trůnu, svt. Heřman. Svatý Amator, zemřel v pokoji kolem roku 418. V XI. století byly jeho svaté ostatky, přeneseny do katedrály v Auxerre.

² Pelagianismus. Pelagianismus, bylo učení pojmenované podle Pelagia, teologa keltského původu. Toto jeho učení pojednávalo o vztahu, blahodati a svobodné vůle při spáse člověka, byla to jedna z nejvlivnějších herezí Západu. Pelagianismus, byl odsouzen na III. všeobecném sněmu (431).

³ Svt. Lupus z Troyes ( 479). Památka 29. července / 11. srpna. Narodil se v Toul ve Francii a oženil se sestrou svt. Hilaria z Arles († 449). Po sedmi letech, se však manželé po vzájemné dohodě rozešli do monastýrů. Svatý Lupus se stal mnichem v monastýru na souostroví Lérins. V roce 426 byl ustanoven biskupem města Troyes. Doprovázel svt. Hermana z Auxerre († 448) do Británie, aby se tam společně postavili proti herezi pelagianismu. V roce 453 se mu podařilo zachránit město Troyes před Attilou. Zesnul v Pánu, ve věku osmdesáti čtyř let.

⁴ Svatá Jenovéfa Pařížská ( 512). Památka 3. / 16. ledna. Narodila se v Nanterre (nedaleko Paříže v dnešní Francii). Její rodiče Sever a Gerontia, byli křesťané a vlastnili v Nanterre malý pozemek, na kterém jejich dcera pásla ovce. Po setkání se svt. Hermanem z Auxerre ( 448) a svt. Lupem (Loup) z Troyes ( 478), se přestěhovala do Paříže (tehdy známé jako Lutetia) a zasvětila se odříkavému životu v půstu a modlitbě. V patnácti letech se stala monaškou. Když byla Paříž obsazena pohanskými Franky a poté ohrožena Attilou a Huny, byla to svatá Jenovéfa, která místní lid povzbuzovala, aby své město bránili. Vždy byla ctěna za mocnou ochránkyni a prosebnici města Paříže a její obyvatele.

⁵ Aleluja. Pochází z hebrejského výrazu הללויה‎ (haleluja), který znamená: Chvalte Hospodina nebo Chvalte Pána. Skládá se z imperativu plurálu slovesa הלל hll, „chválit“, a Božího jména v jeho kratší podobě יה (Jah). To se obvykle překládá jako „Pán“, „Hospodin“ nebo „Jehova“. Ve starozákonní bohoslužbě, děkovné chválení uctívání Boha. Jim začíná a končí některé žalmy. V Novém Zákoně se nachází ve Zjevení Janově (Zj 19, 6), kde se stává nebeskou písní předznamenávající konec pozemských dějin: " A slyšel jsem zpěv jakoby ohromného zástupu, jako hukot množství vod a jako dunění hromu: „Haleluja, ujal se vlády Pán Bůh náš všemohoucí. " V křesťanských bohoslužbách, se užívá již od počátku. Při bohoslužbách, se pakuje třikrát při chvále Svaté Trojice, protože se vztahuje na každou z osob Nejsvětější Trojice. Během bohoslužby zní „aleluja“ ve zvláště významných okamžicích, například během Liturgie: u malého vchodu, při Cherubínské písni, před čtením Evangelia, po svatém přijímání.

Svt. Patrik, věrozvěst Irů (461). Památka 17. / 30. března. Apoštol Irska. Narodil se v římské Británii, ve vznešené velšské rodině. Ve věku šestnácti let, byl unesen otrokáři a odvezen do Irska. Po šesti letech však utekl a vrátil se domů. Poté odešel do monastýrů v Gálii. Odtud se kolem roku 432, vrátil do Irska jako biskup. Cestoval po celé zemi a šířil blahou zvěst Kristova Evangelia. Kázal, učil, stavěl Boží chrámy, zakládal monastýry. Byl prvním, kdo zorganizoval Irskou církev, jeho sídelním městem byl Armagh.

⁷ Ctihodná Kamila z Auxerre (437). Památka 3. / 16. března. Narodila se v Itálii, ve městě Civitavecchii. Společně se svými sestrami, se stala učednicí svt. Heřmana z Auxerre, se kterým odešla do Gálie, kde žila jako poustevnice. Společně se svými sestrami, doprovázela ostatky svt. Heřmana z Ravenny do Auxerre.

⁸ Svt. Hilarius z Arles ( 449). Památka 5. / 18. května. Narodil se v Lotrinsku, ve Francii, tam získal své vzdělání a také vysoký úřad. Jeho přítel a příbuzný svt. Honorat z Arles († 429) ho pozval do monastýru, který založil v Lérins. Hilarius, který vše ohledně víry zprvu odmítal, nakonec však přijal křest a stal se i mnichem. Když se svatý Honoratus stal biskupem v Arles, přizval Hilaria za svého sekretáře. Svatý Hilarius jej následoval. Když svatý Honoratus zesnul, byl za nového biskupa města Arles, vybrán Hilarius. Byl známý svou horlivostí ve víře. Jako biskup starostlivě jezdil po eparchii, vykupoval zajaté, a dokonce kvůli tomu ochoten prodat i církevní majetek.

Armorika, dnešní Bretaň. Armorica nebo Aremorica, je historické území na severozápadě Galie v období antiky a raného středověku. Zaujímala oblast Bretaňského poloostrova a přilehlé oblasti vymezené na jihu řekou Liger (Loira) a na severovýchodě řekou Sequana (Seina), tedy region Bretaně a části sousedních regionů Normandie a Pays de la Loire v dnešní Francii.

¹⁰ Goar (narozen před rokem 390, zemřel mezi lety 446 a 450). Byl vůdcem Alanů v Galii V. století. Přibližně v době, kdy Vandalové a další Alanové pod Respendialem překročili Rýn v roce 405 nebo 406, se Goarova skupina Alanů rychle připojila k Římanům a následně sehrála roli ve vnitřní politice Galie.

¹¹ Svt. Petr Chrysologus, arcibiskup Ravennský (450). Památka 30. července / 12. srpna. Narodil se ve městě Imola v Itálii. O jeho životě, je známo jen několik málo skutečností. Křesťanství, přijal až v dospělosti. Nejprve se stal diákonem, poté archidiákonem. V roce 433, byl ustanoven arcibiskupem města Ravenna. Byl známý svými krásnými a poučnými kázáními, a dostal proto přízvisko Chrysologus – Zlatoústý. Z jeho díla se zachovalo asi 180 kázání, převážně výkladů na texty Nového zákona a Žalmů a také ty, které se týkají svatých jeho doby. Svt. Petr, byl přítelem a důvěrníkem svt. Lva I. papeže římského (461). Pohřben byl v katedrále města Imola.

 

Ikona svatého, pochází z dílny ikonopisce Aidana Harta

čtvrtek 10. srpna 2023

Svatí apoštolové ze sedmdesáti,

diákoni Prochor, Nikanor, Timon a Parmen

památka 28. července / 10. srpna

Tito svatí, byli učedníky dvanácti apoštolů a byli zařazeni mezi sedmdesát apoštolů (památka 4. / 17. února). Svatý apoštol Lukáš ve Skutcích apoštolů (Sk 6, 3), je nazývá muži plnými Svatého Ducha a moudrosti.

Společně se svatým Štěpánem (27.prosince/9.ledna), byli ustanoveni za diákony, aby se starali o materiální potřeby apoštolského společenství (Sk 6. 1 - 6).

Svatá Církev, si jejich památku připomíná společně 28. července / 10. srpna, přestože zemřeli v různou dobu a na různých místech. Nejprve tito apoštolově a diákoni, pomáhali vdovám a chudým v Jeruzalémě, později pak i oni sami šířili Kristovo Evangelium.

Svatý Prochor, který byl podle tradice synovcem svatého prvomučedníka a diákona Štěpána, nejprve doprovázel apoštola Petra. Po Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byl pak učedníkem a společníkem na cestách svatého Jana Evangelisty. Právě Prochorovi, svatý Jan diktoval své Evangelium, Listy a knihu Zjevení. Společně také prošli všemi zkouškami a pronásledováním pro Kristovo jméno. Podle tradice, poté, co svatý Jan odešel k Pánu (26. září / 9. října), byl Prochor ustanoven apoštolem Petrem biskupem v Nikomédii. Tam s velikou vytrvalostí a zároveň mírností naučil tamější obyvatele, nepodléhat zhoubným vášním, nepodřizovat ono vyšší tomu nižšímu, tedy duši tělu. Učil je, užívat tělo k dosažení dobrých a blahých cílů, podřizovat ho duši, očištěné pokáním. V této službě, pak tento blažený apoštol zakončil i svůj pozemský život. Poté, co ve městě Antiochie (Syrská Antiochie), obrátil mnoho pohanů ke Kristu, tam přijal i mučednickou smrt za vyznání Kristova jména.

Svatý Nikanor pak svoji duši, odevzdal Bohu ve stejný den, jako jeho spolubratr v diakonské službě svatý Štěpána, kterého Židé ukamenovali. Takto tito blažení, spojení láskou ke Kristu, zesnuli v jeden den.

Svatý Timon, sloužil společně se svatým Štěpánem, apoštolům také. Později byl vybrán za biskupa města Bosra (v dnešní jižní Sýrii). Tam vynaložil nadlidské úsilí k šíření Kristova Evangelia a mnoho pohanů obrátil k pravé víře. Protože však barbaři záviděli úspěch blahé zvěsti, zmocnili se ho a mučili. Poté co byl zbičován, byl vržen do ohně. Protože však z ohně vyšel nezraněn, byl ukřižován na kříži.

Svatý Parmen sloužil apoštolům celý svůj život a na této své cestě, získal mnoho milosti od Krista a jeho svatých. Horlivě také kázal Krista v Makedonii. Zde i onemocněl a poté, co odešel k Pánu, byl pohřben a oplakán svatými apoštoly.

Někteří, pak také, ale říkají, že svatý Parmen, před svojí smrtí, přijal v posledních letech vlády císaře Trajána (98-117), mučednickou smrt.

Tropar hlas 3.

Apoštolé svatí, proste milosrdného Boha, aby prominutí hříchů udělil duším našim.


neděle 6. srpna 2023

 Ctihodný Wandregisel - Wandrille z Fontenelle (668)

památka 22. července / 4. srpna

Ctihodný Wandregisel (Wandrille, Wandregisilus, Vandrille), se narodil okolo roku 600 ve Verdunu. Jeho rodina, byla spřízněna s majordomusem Pipinem II. z Herstalu. Wandregisel jako mladík vstoupil jako dvořan na dvůr franského krále Dagoberta I., který mu udělil hraběcí titul a svěřil mu správu královských majetků. Přestože měl Wandregisel honosné postavení a věrně sloužil králi, jeho srdce neustále toužilo, zcela se oddat Bohu.

Na tehdejším královském dvoře, ho pak spojovalo duchovní přátelství, s dalšími vysoce postavenými dvořany, kteří přestože byli u dvora, vedli asketický život, umrtvující tělo od světských marností, mezi jeho přáteli byl například Eligius ¹, budoucí biskup z Noyonu a kancléř Dadon.

Wandregisel se také jako mladý po vůli svých rodičů oženil. Avšak po společném souhlasu se svou ženou, se manželé rozhodli zachovat panenskou čistotu a následně oba vstoupili do monastýru.

Wandregisel odešel na jedno ze svých panství v Lotrinsku, do monastýru v Montfauconu, který byl pod duchovním vedením ctihodného Balderika ². V monastýru přijal mnišský postřih, avšak bez svolení krále, které tehdy, jako dvořan musel mít. Byl proto předvolán k soudu. Když ho pak tam král Dagobert spatřil, oblečeného v ubohých šatech, avšak zářícího radostí, pokojem nadpozemským světlem, dal bývalému dvořanovi pozemského království své svolení, opustit vše, co bylo světské, pro království nebeské.

Poté, kolem roku 635, ctihodný odešel do Jury, kde obnovil tamější monastýr založený dříve svt. Ursínem z Bourges ³. Následujíce tradici irského mnišství a ctihodného Kolumbána z Bobbia (615), umrtvoval tím nejsurovějším způsobem své tělo pro tento svět, nebylo noci, kterou by neprobděl v pamatování na Boha, bos čtoucí žalmy krále Davida. Když jej začala přemáhat pokušení, vrhal se do vody ledového jezera.

S přáním ještě plněji se obeznámit s duchovním dědictvím ctihodného Kolumbána, odešel Wandregisel do monastýru v Bobbio, který Kolumbán založil v Itálii. Tam se zdokonaloval v mnišském životě. Poté, když se znovu vrátil do Galie, tam se usadil v monastýru Romenmoutier, který byl obnoven učedníky ctihodného Kolumbána.

O dvanáct let později, bylo ctihodnému dáno Andělem zjevení Boží, ve kterém mu bylo určeno zachránit mnoho duší. Tehdy opustil Juru a odešel do Neustrie . V Rouenu se opět setkal se svým přítelem z královského dvora Dadonem. Ten se stal biskupem se jménem Ouen a Wandregisela rukopoložil na diákona. Poté se stal Wandregisel důstojným, přijmout i kněžství. Na kněze byl rukopoložen svt. Otmarem, biskupem z Thérouanne , poté začal pomáhat svatému Ouenovi, s misií v jeho eparchii.

Jeho srdce, však poté znovu zatoužilo po samotě kvůli rozhovorům s Bohem a po několika letech dostal od svého biskupa povolení odejít do modlitební samoty. Wandregisel se usadil na bažinaté pláni Fontenelle, v lese Jumiège, který získal jeho synovec Gond, který se také rozhodl vzdálit světu.

Za nějaký čas, se kolem něj shromáždili učedníci a byly tam postaveny čtyři chrámy, mnišské cely a vznikl i plnohodnotný monastýr . Ctihodný Wandregisel, tam byl příkladem pro všechny v práci, i v modlitbě. Sebe a ostatní bratry mnichy, učil v neustálém úsilí o dokonalost (Mat 5, 48).

Bratrům říkával tato slova: „Neměli bychom počítat roky strávené v monastýru, ale spíše ty, které jsme strávili v dokonalém dodržování Božích přikázání. Nechť nás bratrská láska spojí pouty, abychom jeden druhému sloužili. Když váš protivník, ďábel, uvidí, že jste takto spojeni, utíká daleko od vás, protože on se nemůže přiblížit k těm, kdo jsou duchem a srdcem spojeni se svým bližním“.

Monastýr opouštěl jen tehdy, když šířil Boží slovo mezi místními, nebo kvůli budování dalších monastýrů. Monastýrů, které pak takto vybudoval, bylo celkem pět a byly uspořádány stejně jako monastýr ve Fontenelle, v souladu s irskou tradicí ctihodného Kolumbána, později nahrazenou Řeholí ctihodného Benedikta, která se v té době ve Francii začala rozšiřovat. Monastýry byly založeny na jednotě, lásce a pokoře. Ctihodný, pak monastýr ve Fontenelle a další monastýry, vedl jako představený, duchovní učitel a rádce, po devatenáct let. Po celou tu dobu, neustále v modlitbách truchlil nad svým pozemským vyhnanstvím (Žid 13, 14; 1. Petr 2, 11), neustávajíce v půstu a modlitbě.

V posledních dnech svého pozemského života onemocněl. Nepřítel našeho spasení se ho snažil zastrašit těmi nejstrašnějšími vidinami. Avšak Pán, ve svém milosrdenství, ani na chvíli svého věrného služebníka neopustil, přemohl ďábla a odehnal ho. Učedníci, kteří byli tehdy ctihodnému poblíž, slyšeli slova, která Wandregisel říkal: „Pán mě pokřtil Duchem Svatým, abych byl znovuzrozen, ďábel přišel, postavil se proti mně, avšak Pán ho udeřil do hlavy a přiměl ho, aby se dal na útěk“ (Žalm 91, 14). Když, pak ctihodný přišel znovu k sobě, své učedníky nabádal k vzájemné lásce, všem bratřím, kteří se u něj shromáždili, řekl: „Ujistěte se, že mezi vámi nikdy nedojde k neshodám“. Poté ustanovil svého nástupce, s úsměvem hledíce na anděly a svaté, kteří se shromáždili, aby jej přivítali v Božím Království. Zesnul v pokoji 22. července, roku 668, v přítomnosti svt. Ouena a na tři sta svých duchovních žáků.

Ostatky ctihodného Wandregisela, byly nalezeny a vyzdvihnuty v roce 704. Kvůli ničivým nájezdům Normanů pak byly několikráte přeneseny z Fontenelle do monastýru v Rivecourt. Poprvé byly takto přeneseny v roce 862, naposledy pak v roce 944. V roce 875 byly ostatky svatého přeneseny společně s ostatky svatého Ansberta, do monastýru v Blangy-sur-Ternoise, kde zůstaly po dvacet let. Poté je mniši odtud odnesli do Boulogne-sur-Mer, kde zůstaly půl století. Tam ostatky těchto svatých, v roce 944 objevil hrabě Arnulf I. Flanderský, který je na radu ctihodného Gerarda z Brogne (959) daroval monastýru svatého Petra v Gentu - Sint-Pietersabdij, ve Flandrech.

V roce 1969, pak byla část znovunalezených ostatků ctihodného Wandregisela, vrácena do jeho původního monastýru, dnes kláštera řádu benediktinů, svatého Wandrilla z Fontenelle - Abbaye Saint-Wandrille de Fontenelle.

____________________________________

¹ Svt. Eligius (Eloi, Eloy) z Noyonu ( 660). Památka 1. / 14. prosince. Narodil se v Limoges ve Francii, byl zručným kovotepcem a jeho umění přežilo až do francouzské revoluce. Stal se mistrem mincovny v Paříži za krále Chlothara II., nakonec se, ale rozhodl pro mnišství a založil monastýr v Solignac. V roce 640 se stal knězem a brzy poté i biskupem v Noyon. Osvítil světlem Kristova evangelia oblasti kolem Antverp, Gentu a Kortrijk v Belgii. Vždy byl obklopen chudými, kterým poskytoval pomoc a útěchu. Vykupoval otroky, aby je osvobodil, byl neúnavným kazatelem, který vždy dával svým životem příklad svatosti.

² Ctihodný Balderic z Montfaucon ( 630). Památka 16. / 29. října. Ctihodný Balderic (Baudry, Walfroy, Beaufroi, Baldric, Baldéric, Baltfrid) a jeho sestra, ctihodná Beuve z Remeše, byli dětmi Sigeberta I., krále Austrasie na východě Francie. Založil monastýr Montfaucon a monastýr v Remeši, kde se jeho sestra stala monaškou, později i představenou.

³ Svt. Ursín z Bourges (III. stol.). Památka 9. / 22. listopadu. Ursín (Ursinus), byl prvním biskupem v Bourges ve Francii.

⁴ Neustrie. Byla v období 511–737 říše Franků v severozápadní části dnešní Francie mezi Loirou a Scheldou, které vládl rod Merovejců. Jejím centrem bylo město Soissons.

⁵ Svt. Ouen z Rouen ( 684). Památka 24. srpna / 6. září. Svatý Ouen (Audöenus, Audoen, Aldwin, Owen, Dado), založil monastýr Rebais ve Francii, v roce 641 byl vysvěcen na biskupa v Rouenu, v roce 644 se zúčastnil koncilu v Châlons. Zesnul v pokoji, na dnešním předměstí Paříže, které je po něm pojmenováno Saint - Ouen – sur - Seine.

⁶ Svt. Otmar, biskup z Thérouanne ( 670). Památka 9. / 22. září. Svatý Otmar (Audomarus, Aldemarus, Odemarus, Otmarus) se narodil v Coutances a po smrti své matky spolu se svým otcem odešel do monastýru v Luxeuil. Zde byl žákem ctihodného Eustasia (629). Byl rukopoložen na kněze a po několika dalších letech, také na biskupa. Jako biskup působil v Thérouanne na severu Francie. V roce 654 založil monastýr svatého Petra v Sithiu. Kolem tohoto monastýru, vzniklo později město, nyní známé jako Saint Omer.

⁷ Monastýr ve Fontenelle - Abbaye Saint-Wandrille de Fontenelle. Jeden z nejstarších monastýrů ve Francii, založený v roce 649 ctihodným Wandregiselem. Název Fontenelle, dal monastýru ctihodný Wandregisel podle potoku, který zde protékal. V letech 650 až 668, byla v monastýru postavena řada budov a pět chrámů svatého Petra, svatého Pavla, svatého Laurentia, svatého Amanda a svatého Saturnina. Byla vybudována také knihovna, kde se schraňovali díla svt. Řehoře Velikého, papeže římského přivezená z Říma a také mnišské pravidlo ctihodného Kolumbána. V letech 678 až 690, zde byl vybudován příbytek pro chudé a nemocné. Monastýr byl poznamenán třemi obdobími velkého drancování a ničení. Během vikingské invaze, náboženských válek a nakonec během francouzské revoluci. Dnes se zde nachází funkční benediktinský klášter. Od roku 1862 je tento monastýr zařazen mezi národní historické památky Francie. Nachází se v obci Rives-en-Seine, poblíž Caudebec-en-Caux v Seine-Maritime, v Normandii.

⁸ Ctihodný Gerard z Brogne (959). Památka 3. / 16. října. Narodil se poblíž Namuru v Belgii, odešel do Francie, kde přijal mnišství v monastýru při chrámu svt. Dionýsia - Basilique Saint-Denis. Po několika letech byl rukopoložen na kněze, poté se vrátil do své vlasti. Tam založil nový monastýr, na svém vlastním panství v Brogne (dnes - Abdij van Saint-Gérard de Brogne). Zde byl po dvaadvacet let představeným a znovu oživil mnišský život ve Flandrech, Lotrinsku a Champagne.