čtvrtek 25. ledna 2018



Sbor novomučedníků a vyznavačů ruských
 památka 25. ledna/ 7. února


Památka sboru čili zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů ruských připadá na 25. ledna/ 7. února, pokud tento den připadá na neděli. Pokud tomu tak není, tak jejich památka připadá na nejbližší neděli po 25. lednu/ 7. únoru.
V tento konkrétní den Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských se koná památka těch svatých, jejichž datum smrti není známo.
V tento den také Ruská pravoslavná církev koná památku všech zesnulých, kteří strádali a zahynuli pro Kristovu víru v době pronásledování. To se děje z rozhodnutí Posvátného Synodu Ruské pravoslavné církve z 30. ledna 1991 na základě usnesení Místního sněmu z let 1917 – 1918.
Surové, kruté a krvavé 20. století se pro Rusko stalo nanejvýše tragické, vždyť tato země ztratila na milióny svých synů a dcer, a to nejen příčinou vnějších nepřátel, ale také působením vlastních pronásledovatelů z řad ateistů (tzv. bezbožníků). Mezi zločinně zavražděnými a umučenými lidmi, v těchto letech pronásledování Církve, bylo nespočetné množství pravoslavných: laických věřících, mnichů, kněží a ostatního duchovenstva vč. archijerejů, kdy jedinou jejich vinnou byla víra v Boha.
Pronásledování věřících začalo brzy po Říjnovém převratu roku 1917. Prvomučedníkem se stal protojerej Joan Kočurov, který byl dne 31. října/13. listopadu zabit před zraky svého syna. Jako další byl 25. ledna/7. února roku 1918 v Kyjevě zastřelen také světitel a nový mučedník Vladimír, metropolita kyjevský a haličský, který se stal prvním mučedníkem z řad archijerejů. Hned za svatými mučedníky Joanem a Vladimírem následovaly desítky, stovky a tisíce dalších. Krutost mučení a smrtí se přitom vyrovnala době prvních mučedníků pro Krista v prvních stoletích křesťanství.
Proslavením tohoto zástupu svatých na výročním Archijerejském sněmu roku 2000 lze chápat jako definitivní ukončení této strašné epochy militantní bezbožnosti. Tímto svatořečením byla světu zjevena ona mravní velikost a duchovní zápas nových mučedníků a vyznavačů, kteří ozářili cestu Boží prozřetelnosti v osudu své země, a napomohli celému ruskému národu vydat svědectví a následně i pochopit všechny jeho tragické chyby a bolestné omyly, k nimž došlo. V dějinách svatořečení se ještě nestalo, aby bylo naráz proslaveno Církví a svatořečeno tolik nových svatých nebeských přímluvců (do zástupu svatých přibylo více než tisíc nových mučedníků).
Mezi těmi, kdo strádal za víru ve 20. stol, byli svt. Tichon, patriarcha moskevský a celé Rusi, jehož volba proběhla v chrámu Krista Spasitele († 1925); svatí carští mučedníci, tedy poslední ruský car Nikolaj II., carevna Alexandra, carevič Alexej, Olga, Taťána, Marie, Anastasie a ostatní s nimi umučení († 1918); svt. nov. muč. Petr, metropolita Krutický († 1937); svt. nov. muč. Vladimír, metropolita kyjevský a haličský († 1918); svt. nov. muč. Benjamin, metropolita petrohradský a gdovský;  svt. nov. muč. metropolita Serafím (Čičagov) († 1937); klíčník chrámu Krista Spasitele, protopresbyter Alexander (Chotovickij) († 1937); ctih. nov. muč. velkokněžna Jelizaveta a inokině Varvara († 1918) a velký zástup dalších svatých zjevených i nezjevených.
Ikona Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských byla napsána ikonopisci Pravoslavného Svato-Tichonovského bohosloveckého institutu. Sestává z tzv. Deisis (ikona nebo skupina ikon zobrazující ve svém středu Ježíše Krista) a 15 klejm (klejmo je malá samostatná kompozice umístěná na kraji ikony, která doplňuje hlavní téma zobrazené v poli ikony), rozměr ikony samé je 167 x 135 cm. Podrobný popis této ikony byl vydán ve zvláštní brožuře: Ikona Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských, pro Krista strádajících, zjevených i nezjevených, proslavených na jubilejním Archijerejském sněmu.

Svatí nový mučedníci a vyznavači, 
proste Boha za nás!

Modlitba novým mučedníkům a vyznavačům
Svatí noví mučedníci a vyznavači, světitelé a pastýři Církve Kristovy, carští mučedníci, zbožná knížata a kněžny, odvážní vojíni, mniši i prostí věřící, zbožní muži i ženy, všeho věku a postavení, kteří jste pro Krista strádali, osvědčili jste jemu svou věrnost až do smrti a nakonec od Něj přijali korunu života!
Vy jste se zjevili ve dnech krutého pronásledování, které naši zemi postihlo od bezbožných lidí, a stali jste se obrazem a příkladem trpělivosti, odvážnou a nezahanbitelnou nadějí v těžkých dobách a strádáních. Nyní, v ráji sladkém, se radujete před Božím trůnem, ve slávě předstupujete a neustálé chvály a prosby spolu s anděly a všemi svatými Trojjedinému Bohu přinášíte.
Proto i my, nedůstojní, vás prosíme a k vám se modlíme, naši svatí příbuzní, nezapomeňte na pozemskou vlast naši, hříchem Kainovy bratrovraždy, zhanobením svatyň, bezbožností a nezákonností naší zatíženou. Uproste Pána mocností, aby v tomto bouřlivém a zlém světě utvrdil svoji Církev jako neotřesitelnou stěnu, a aby znovuzrodil v naší zemi ducha bratrské lásky a pokoje; abychom se znovu stali královským kněžstvem, Božím pokolením, vyvoleným a svatým, neustále spolu s vámi oslavujíce Otce i Syna i Svatého Ducha na věky věkův. Amen.


pátek 22. prosince 2017

Ctihodný  Kornilij Krypecký
Památka 28. prosince/ 10. ledna

Narodil se jako Luka Poljakov, roku 1841 ve vesnici Velikoje selo, Krivovického prichodu, Vyšnegalkovské volosti ¹, přibližně osm kilometrů od Pskova ². Byl nejmladším z dětí a od narození byl poloslepý. Už v  raném mládí odešel do Krypeckého monastýru ³, ve kterém vždy zachovával poslušnost.
Svojí poslušností, láskou a milosrdenstvím mnohé udivoval. Oblíbenými jeho slovy, bylo: Co druhému popřeješ, pro sebe získáš! Množství přicházejících jej prosilo, aby předpovídal budoucí, což nikomu neodmítal.
Mnoho předpovídal, například k roku 1905 předpověděl, že zvonice monastýru se zbarví krví, jeho předpověď se naplnila, na zvonici v tom to roce byli zabiti mniši. Předpověděl i svojí smrt, předpověděl, že nebude pohřben hned a ne tak jak je to třeba. O své smrti († 1903), také řekl: Pochovají mne a celá Rus, plakat bude. A v Následném roce 1904, začala Rusko – japonská válka, poté následovala 1. světová válka, revoluce, občanská válka, zakrytí monastýru a mnoho dalšího a také mnoho, mnoho prolitých slz.
Vše se naplnilo, poté co mírně a v pokoji zesnul 28. prosince/ 10. ledna, byl ctihodný Kornilij pohřben až po několika dnech od svého zesnutí a pohřben byl hlavou na sever, ne na východ. Otec Kornilij, k tomu předpověděl:  Když mé tělo, umístí tak jak to třeba, skončí se potom i pohromy pro Rus.
Po celou dobu byly snahy, pohřbít tělo otce Kornilije podle pravidel, v roce 1918, i roku 1943, vždy se však nakonec tento záměr, ať už z jakýchkoli důvodů nezdařil. Až roku 1998, byly ostatky svatého znovu umístěny, tak jak to má být. Když byl hrob vyzdvihnut a ostatky odkryty, všichni přítomní pocítili blahou vůni. Poté byly ostatky umístěny v nové schráně a jeho pravá ruka, byla umístěna ve zvláštní schránce. Po vyzdvihnutí ostatků, se zvýšil i počet poutníků, přicházejících z různých zemí a monastýr znovu nabyl svoji velikost a krásu, po mnoha letech zapomnění. Vše se událo tak, jak předpověděl otec Kornilij.
 
Svaté ostatky ctih. Kornilija Krypeckého
10. ledna roku 2000, z požehnání Patriarchy Moskevského a celé Rusi, Alexije II., byla v Krypeckém monastýru, arcibiskupem Pskovským a Velikolukským Evsevijem, odsloužena slavnostní bohoslužba, při shromáždění velkého počtu věřících, při které byl proslaven a připočten do zástupu svatých ctihodný Kornilij Krypecký, jako místně ctěný. 3. února 2016, z rozhodnutí Archijerejské sněmu Ruské pravoslavné církve, byla učiněna i jeho celo - církevní úcta. Den jeho památky je v den zesnutí 28. prosince/ 10. ledna a také 12. / 25. června v den svátku Sboru Pskovských svatých.

Krypecký monastýr svatého Jana Bohoslovce
_________________________________________________________________________

¹ Prichod – (rusky приход) správní a územní jednotka, podobná vesnícké obci anebo volosti (rusky во́лость), což je jednotka administrativně-teritoriálního dělení v Rusku, Lotyšsku, Estonsku a některých dalších zemích.

² Pskov město (od roku 903) na severozápadě Ruska. Nachází se na řece Velikaya při soutoku s řekou Pskova.

³ Krypecký monastýr svatého Jana Bohoslovce – mužský monastýr, Pskovské eparchie Ruské pravoslavné eparchie, který se nachází v Pskovském rajónu Pskovské oblasti (22 km od Pskova a 7 km od vesnice Krypeckoje. Monastýr byl založen roku 1455 athoským mnichem ctih. Sávou Krypeckým.


neděle 19. listopadu 2017

Svt. Pavel Vyznavač, patriarcha konstantinopolský

Památka 6. / 19. listopadu

Když blažený Alexandr patriarcha Konstantinopolský, ležel na smrtelném loži, ptali se ho žalu plní věřící, koho on zanechá po sobě za arcipastýře jemu svěřenému stádu Kristovy církve. Tehdy jim už těžce nemocný patriarcha odpověděl: jestliže si přejete pastýře, který vás má učit a který vám bude zářit svými ctnostmi, vyberte Pavla, jestliže si přejete jen člověka krásného, ozdobeného zevnějškem, vyberte Makedonia. Věřící národ vybral za patriarchu Pavla. To se však nelíbilo heretikům ariánům a ani císaři Constantiusovi, který v té době vládl východní části římské říše. Brzy na to byl Pavel sesazen. Poté společně se svt. Athanasijem Velikým utekli do Říma, kde je dobře přijal papež Julius I. a i císař Constans I. a byli jim zastánci v obraně pravoslavné víry před heretiky. Po společném listu císaře Constanse a papeže, byl Pavel znovu navrácen na patriarší trůn, když však zemřel císař Constans, ariáni opět pozvedli své hlavy a vyhnali pravoslavného patriarchu do vyhnanství, do města Koukousós v Arménii (dnešní Göksun v Turecku). Ve svém vyhnanství, když svt. Pavel sloužil jedenkráte svatou liturgii, jej ariáni napadli a uškrtili jej jeho vlastním omoforem¹, to se událo roku 351. V čase vlády císaře Theodosia I. roku 381, byly jeho svaté ostatky přeneseny do Cařihradu. Roku 1326 byly potom vzaty do Benátek, kde se nachází dodnes.

 _______________________________
¹Omofor řecky ΩΜΟΦΌΡΙΟ tj. μος — rameno a φόρος — nést, nosit; podle řeckého: nošený, nosící se na ramenou; součást bohoslužebného roucha archijereje (biskupa) s vyšitými na něm kříži, symbolicky zobrazuje blahodatné dary archijereje, připomíná, také, že archijerej je povinen starat se o spasení zbloudilých ovcí, podobně jako evangelní dobrý pastýř, který naleznuvší ztracenou ovci, nese ji domů na svých ramenou.

sobota 11. listopadu 2017



Svt.muč. Zenobios, biskup egejský a muč. Zenobie, sestra jeho
Památka 30. října / 12. listopadu

Pocházeli z města Aegea v Kilíkii (dnes se tento kraj nazývá Çukurova a tvoří součást Turecka). Po rodičích, byli následovníky pravé víry a zdědili jak duchovní, tak i hmotné bohatství. Horlili pro víru a s velikou láskou, rozdělili ono hmotné bohatství s chudými a potřebnými. A protože, měli štědré ruce, i ruka Boží je ochraňovala od všelikého zla, lidského i démonského. Milostivé ruce Zenobie, které byly štědré k chudým, jako darující, byly od Boha obdařeny darem zázraků a Zenobie uzdravovala nemocné od nemocí a bolestí, jen dotekem svých rukou. Zenobios, byl pak rukopoložen a ustanoven biskupem egejským.
Za časů pronásledování křesťanů, byl Zenobios předveden před soudce Lysiase, který jej dal uvěznit a řekl mu svůj soud: Nabízím ti dvě možnosti, život, když se pokloníš bohům, smrt, když takto neučiníš. Zenobios na to odpověděl: Život bez Krista, není životem, ale smrtí. A smrt pro Krista, není smrtí, ale životem.
Když byl Zenobios podroben krutému mučení, předstoupila před soudce i Zenobia sestra mučedníka a řekla: Ten kalich strádání chci také pít a tou korunou utrpení chci být také korunována. Po tom, co byli oba mučeni v ohni a vřelou smolou, byli setnuti mečem. To se událo okolo roku 285. Takto se zbožní sourozenci, přesídlili do království nesmrtelného Krále Krista.