čtvrtek 1. července 2010

SVATÝ APOŠTOL PAVEL
(památka dle církevního kalendáře 29. června/ to je 12. července dle světského)

Rodem byl z Tarsu (Tarsus - město na jižním pobřeží dnešního Turecka), z pokolení Benjamín. Nejprve se jmenoval Saul, byl učedníkem Gamaliela, byl farizej a pronásledovatel křesťanů. Na křesťanskou víru, byl zázračně obrácen samotným Pánem, který se mu jasně zjevil na jeho cestě do Damašku (Sk. 9, 3 - 6). Pokřtěn byl apoštolem Ananiášem (Sk. 9, 18), poté byl nazván Pavlem a povolán na službu velkých apoštolů. S plamennou horlivostí šířil Evangelium na všechny strany, od hranic Arábie až do Španělska, mezi Židy i mezi pohany. Byl nazván apoštolem pohanů. Nakolik byla strašná jeho strádání, natolik byla veliká, nadlidská trpělivost. Po všechny roky, kdy šířil víru, jeho každodenní život byl vždy na hranici života a smrti. Protože naplnil všechny dny a noci prací a strádáním za Krista a protože rozšiřoval Církev Boží na mnoha místech světa, dosáhl proto i onu míru dokonalosti, že mohl říci: «nežiji už já, ale žije ve mně Kristus» (Gal. 2, 20), tehdy pak byl popraven v Římě, za časů císaře Nera, jako i apoštol Petr.



HYMNUS LÁSKY SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA

Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje. Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne. A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
První list svatého Pavla apoštola ke Korintským 13,1-13


SVATÝ APOŠTOL PETR
(památka dle církevního kalendáře 29. června/ to je 12. července dle světského)

Syn Jonášův, bratr Ondřeje prvozvaného, z rodu Šimonova, z města Betsaida. Byl rybářem a nejprve se jmenoval Šimon, ale Pán se rozhodl nazvat jej Kéfou neboli Petrem (Přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohleděl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas, což se překládá: Petr." J 1, 42). On jako první z učedníků jasně vyjádřil víru v Pána Ježíše, když řekl: Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého (Mat. 16. 16). Jeho láska k Pánu byla veliká a jeho víra v Pána se postupně utvrzovala. Když však byl Pán vzat na soud, Petr jej třikráte zapřel, ale poté jeden samotný pohled do tváře Páně, a duše Petrova se naplnila studem a pokáním. Po sestoupení Svatého Ducha, Petr se zjevil nebojácným a mocným zvěstovatelem a šiřitelem Svatého Evangelia. Po jednom jeho kázání v Jeruzalémě, obrátil na víru kolem tří tisíc duší. Šířil Evangelium v Palestině a Malé Asii, Ilýrii (Ilýrie bylo, v starověku území, rozkládající se na západě dnešního Balkánského poloostrova, jež obývaly divoké kmeny Ilyrů – starověkého národa indoevropského původu, dorozumívajícího se ilyrskými jazyky) a Itálii. Činil velké a mocné divy, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé, dokonce od jeho stínu se uzdravovali nemocní. Vedl velký boj s Šimonem Mágem (Sk. 8, 9 – 24), který se vydával za boha, ale ve skutečnosti byl sluhou satana. Nakonec jej zahanbil a zvítězil nad ním. Z příkazu císaře Nera, přítele Šimona, byl Petr odsouzen na smrt. Před svou mučednickou smrtí, za biskupa v Římě ustanovil, sv. Linuse, uděliv poslední rady a útěchu Kristovu stádu, Petr vyšel radostně na smrt. Když spatřil kříž před sebou, poprosil své mučitele, aby jej ukřižovali naopak, hlavou dolů, protože se cítil nedůstojný toho, aby zemřel stejně jako jeho Pán. A takto zesnul veliký služebník, velikého Pána, přijav korunu věčné slávy.

Uctívání okovů svatého a všechvalného apoštola Petra
(památka 16. ledna dle církevního kalendáře/29. ledna dle světstkého)

Uctívání okovů svatého a všechvalného apoštola Petra. V tento den připomínají se nám řetězy, okovy svatého apoštola Petra, kterými byl spoután od Heroda Agrippi II. Tyto okovy, když se zjevil před apoštolem Petrem anděl Páně, z rukou apoštola samy spadly. «Najednou u něho stál anděl Páně a v žaláři zazářilo světlo. Anděl udeřil Petra do boku, vzbudil ho a řekl: "Rychle! Vstaň!" A s Petrových rukou spadly řetězy. (Skutky apoštolské 12, 7)» Tyto řetězy střežili křesťané, nejenom z úcty ke svatému apoštolu, ale i pro jejich uzdravující moc, neboť mnozí nemocní, se uzdravili z jejich doteku. Tyto okovy byly chráněny v Jeruzalémě, do patriarchy Juvenalija, který je daroval císařovně Eudokii, manželce císaře Theodosia mladšího, ta je v letech 437 – 439 přenesla z Jeruzaléma do Cařihradu. Eudokie okovy rozdělila na půl, a jednu část poslala svoji dceři, císařovně Eudoxii, ženě Valentinianusově, do Říma. V Římě tuto jednu část okovů Eudoxie spojila s okovy, kterými byl svatý apoštol Petr před svou smrtí spoután za císaře Nerona, a dala vystavět chrám svatému apoštolu Petru, ve kterém tyto okovy byly uloženy.