sobota 3. ledna 2009

Světitel Alexij, metropolita moskevský a celé Rusi divotvorce
(památka 12. února dle církevního/ dle světského kalendáře 25. února,
a také 20. května/2. června kdy se připomíná vyzdvihnutí jeho svatých ostatků,
a v den památky světitelů moskevských 5. října/ 18. října)

Světitel Alexij, metropolita moskevský a celé Rusi divotvorce, se narodil v roce 1292 (podle jiných pramenů 1304), v Moskvě, v rodině bojara Feodora Bjakonta, a jeho ženy Marie, původem z Černigovského knížectví. Při svatém křtu přijal jméno Jelevferij, když bylo chlapci dvanáct let, stala se mu podivuhodná událost, když chystal sítě na lovení ptáků, pojednou usnul a jasně uslyšel hlas, který k němu mluvil: «Alexiji, proč nadarmo pracuješ? Ty budeš lovcem lidí». Když se probudil, nikdo kolem něj nebyl, ale chlapec se od toho okamžiku, počal vzdalovat světské marnosti, začal co nejčastěji navštěvovat chrám, a v patnácti letech si vyprosil od svých rodičů jejich požehnání ke vstupu do monastýru. Vstoupil do moskevského monastýru zasvěcenému svátku Zjevení Páně, kde prožil v přísném mnišském odříkání a modlitbách přes dvacet let. Jeho duchovními rádci, byli velcí asketi tohoto monastýru, starec Gerontij, a Stefan (Stefan byl bratr ctihodného Sergeje Radoněžského). Po tomto čase, mu metropolita svt. Feognost (památka 4. března/ 17. března) nařídil, aby opustil monastýr, a staral se o právní a soudní záležitosti církve. Tyto povinnosti, plnil řádně po dobu dvanácti let, s titulem představeného metropolity. Roku 1350, byl Alexij vysvěcen na biskupa Vladimirského, a po smrti svt. Feognosta, roku 1354, se stal nástupcem na místo metropolity moskevského. Roku 1356 byl v Konstantinopoli patriarchem Kallistem posvěcen na metropolitu Kyjevského a Veliké Rusi, s titulem «přečestného metropolity a exarchy».
V té době prožívala ruská církev a země těžké období pod nadvládou Tatarů. Nehledě na všechny těžkosti té doby, se světitel Alexij co nejvíce staral o svojí pastvu, jmenoval biskupy, zakládal monastýry podle vzoru monastýru Svaté Trojice založeného ctih. Sergijem Radoněžským. Urovnával vztahy s chány ze Zlaté Hordy. (Zlatá Horda či přesněji Orda byla rozsáhlá turecko-mongolská říše, zahrnující část jihozápadní Sibiře a východní Evropy. Její chánové ovládali mezi roky 1242 až 1480 dnešní Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán, jižní část evropského Ruska, východní Ukrajinu a Krym. Ve 13. století pronikli až do střední Evropy.) Několikrát musel samotný metropolita cestovat do Zlaté Hordy, kde byl velkým přímluvcem za svoji pastvu a za svůj lid, roku 1357 si chán Čanibek jej přímo vyžádal, aby světitel přijel do jeho paláce a tam skrze přímluvy a modlitby uzdravil jeho osleplou ženu Taidulu. Světitel Alexij na to odvětil slovy: «Prosba i tento čin, převyšují míru mých sil, ale věřím, že Ten, který dal prozřít slepému, nebude přezíravý k modlitbám víry». A skutečně, po modlitbách světitele, a po pokropení svatou vodou, se chánova manželka uzdravila a znovu nabyla zraku.
Když zesnul velký kníže Jan (Ivan II. Ivanovič Krasnyj), vzal pod svoji ochranu jeho malého syna Dimitrije (v budoucnu nazvaného Donský – pro vítězství v roce 1380 na Kulikově poli, roku 1988 byl kanonizován, jeho památka je 19. května/ 1. června), tomu byl pěstounem, a vychovával jej. Mnoho vykonal proto, aby usmířil mezi sebou rozhádané ruské knížata, kteří nechtěli přiznávat vládu Moskevského knížectví po smrti velkého knížete Jana. Přitom všem, ale světitel nezapomínal na své povinnosti a práci metropolity. Založil roku 1361 monastýr zasvěcený svátku nerukou stvořenému obrazu Spasitele Krista na levém břehu řeky Jauzy v Moskvě. (Nyní je znám jako Spaso – Andronikov monastýr, nebo také Andronikov monastýr. A to po Andronikovy, prvním igumenovi tohoto monastýru, učedníkovi ctih. Sergije Radoněžského.) A také tzv. Čudov monastýr (hlavní chrám monastýru byl zasvěcený svátku Zázraku svatého archanděla Michaela v Chonách 6. září/ 19. září, tento monastýr se nacházel v Moskevském Kremlu, v letech byl 1929 – 1930 zbořen). Díky světiteli byly znovu obnoveny dávné monastýry, v Nižním Novgorodu Blagoveščenskij (tj. zasvěcený svátku Zvěstování Přesvaté Bohorodice) a ve Vladimíru zasvěcený svatému Konstantinu a Heleně.
Světitel se dožil stáří sedmdesáti osmi let, přebývaje na trůnu metropolity dvacet čtyři let, zesnul 12. února roku 1378 a byl pohřben dle svého přání v Čudovom monastýru, Jeho svaté netlející ostatky byly vyzdvihnuty ze země za padesát let, a byly proslaveny mnoha zázraky a divy. Nyní se ostatky světce nachází v moskevském patriarším chrámu Zjevení Páně.

pátek 2. ledna 2009

Svatý mučedník Porfýrij – herec
(památka 15. září dle církevního/ dle světského kalendáře 28. září)

Porfýrij, byl herec a neznaboh. Křesťanství se vždy vysmíval, ale jedenkráte při oslavě narozenin Juliána Odpadlíka (Julianus Apostata, byl v letech 361 až 363 římským císařem), se stalo, že mu byla přisouzena role, ve které předváděl a zesměšňoval křesťanské svaté tajiny. Když se, ale Porfýrij ponořil do vody, aby se tak vysmál svatému křtu, a přitom pronesl slova: «Křtí se služebník Boží Porfýrij, ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha», tu on v tom okamžiku, skrze působení blahodati Boží, uvěřil v Krista. A když vyšel z vody, vyznal beze strachu svoji víru, že je křesťan, že Kristus je jediným pravým Bohem. Když Julián poznal, že Porfýrij to myslí naprosto vážně, ihned přikázal, aby ho mučili, ale hrozné mučení nezlomilo víru Porfýrija, setrval v ní až dokonce, kdy mu byla setnuta hlava mečem. To se stalo roku 361 v městě Efezu v Malé Asii.
Svatý mučedník Bonifác a spravedlivá Aglaida
(památka 19. prosince dle církevního kalendáře/ dle světského 1. ledna)

Mučednictví za Krista, činí z hříšníka světce. To ukazuje i příměr svatého Bonifáce. On byl ponejprv sluhou u jedné mladé a bohaté Římanky jménem Aglaida, a žil s ní ve smilstvu a nezákonném svazku. Oba dva byli neznabozi. Jedenkráte se Aglaida zatoužila potom, aby měla ve svém domě, svaté ostatky mučedníků, jako nějaký amulet, který by chránil její dům od zla. Proto i vyslala svého sluhu Bonifáce na východ do Malé Asie, aby ji našel a koupil to, co si přála. Bonifác, vzal sebou několik otroků, a dostatek cenností ke koupi ostatků. Když se loučil s Aglaidou, řekl jí: «Když se stane, a nebudeme moci najít žádného mučedníka, můžu přinést tobě paní, mé tělo pro Krista umučené? Chceš li je potom přijmout se ctí a úctou? » Aglaida se rozesmála, a řekla mu, že je jen opilec a hříšník, a takto se i rozloučili.
Když Bonifác došel do města Tarsu (řecky Ταρσός město v Kilikii řecky Κιλικία – historické území v jihovýchodní části Malé Asie, dnešní Turecko), spatřil tam mnoho mučených křesťanů, jedněm byly odseknuty nohy, druhým ruce, dalším vybodnuty oči, jiní byli pověšeni, a uvrhnuti do mnoha jiných krutých strádání. Když toto vše spatřil Bonifác, proměnilo se mu srdce, učinil pokání pro svůj hříšný život, a od srdce zaplakal. A uprostřed křesťanských mučedníků zvolal «I já jsem křesťan! » Když to uslyšel soudce, který na vše dohlížel, přikázal, aby jej dali natahovat, poté byl Bonifác bičován, a do hrdla mu vlily vřelé olovo a, když neustoupil od svého vyznání, byla mu odseknuta hlava od těla mečem.
Sluhové, kteří byli s ním na cestě, jeho tělo vzali a přenesli je do Říma. V tom okamžiku se zjevil Anděl Boží Aglaidě, a řekl jí: «Přijmi toho, který kdysi byl tvým sluhou, ale nyní je naším bratrem a spoluslužebníkem, on je ochráncem tvojí duše, i ochráncem života tvého ». Aglaida ohromena úžasem vyšla svým sluhům naproti, a přijala se ctí a úctou tělo Bonifáce. Postavila svatý chrám, kde uložila svaté ostatky mučedníka. Potom učinila pokání, své ohromné jmění rozdala chudým a všem potřebným, sama se potom ukryla před světem, a v upřímném pokání prožila ještě dalších patnáct let. Svatý Bonifác přijal mučednictví roku 290.

Tropar obecný svatému mučedníku hlas 4.
Mučedník tvůj Bonifác, v utrpení svém, Hospodine,
přijal nepomíjející korunu od tebe, Boha našeho,
neboť maje sílu od tebe, přemohl své mučitele
a pokořil i bezmocný vzdor démonů.
Na jeho přímluvu spasiž duše naše.