pátek 29. července 2016
Přenesení rukou nevytvořeného obrazu Páně
na plátně
z Edessy do Konstantinopole
(památka 16. /
29. srpna)
V době,
kdy náš Spasitel šířil blahou zvěst o Království Božím a uzdravoval všelikou
lidskou bolest a nemoc, žil ve městě Edessa[1] na břehu řeky Eufratu
císař Abgar, který byl nemocen malomocenstvím.
Tento
císař se doslechl o Kristu, který hlásal Boží Království a uzdravoval od
bolesti a nemocí (Mat 4, 24). Vyslal proto do Palestiny svého malíře Ananiáše
s dopisem pro Krista s prosbou, aby přišel i za ním do Edessy a
uzdravil jej od malomocenství. Dále císař ve svém dopise psal, že
v případě, kdyby nemohl přijít, nařídil malíři Ananiášovi, aby nakreslil
Jeho tvář a obraz s Kristovu tváří aby donesl do Edessy, neboť věřil, že
mu Kristova tvář navrátí zdraví.
Když
však přišel Ananiáš do Palestiny, spatřil Spasitele obklopeného národem. Nemohl
k němu přijít pro množství lidu kolem, který poslouchal Jeho kázání. Tehdy
vystoupil na vysoký kámen a snažil se namalovat obraz Pána Ježíše Krista, ale
nešlo mu to. Spasitel si ho však sám povšiml a zavolal jej k sobě, nazval
ho jeho vlastním jménem a odpověděl, že nemůže do Edessy za císařem Abgarem
nyní přijít. Věděl už totiž, že se blíží čas Jeho strádání. Poté Ananiášovi
předal krátký dopis pro Abgara, ve kterém chválil císařovu víru a slíbil poslat
za ním svého učedníka, který by ho uzdravil od malomocenství a dal mu potřebná
poučení ke spáse. Potom Spasitel poprosil, aby mu přinesli vodu a ubrus
z plátna. Ve vodě si omyl svoji tvář a utřel ji do plátna. Do tohoto plátna
se pak Jeho přečistá tvář obtiskla.
Ubrus
a dopis Spasitele přinesl Ananiáš zpět do Edessy. Se zbožnou úctou přijal Abgar
svatyni a podle jeho víry se mu také dostalo vytouženého uzdravení, jen malá
část pozůstatků strašné nemoci mu zůstala na tváři, avšak pouze do příchodu
slíbeného Spasitelova učedníka. Tím se stal apoštol ze Sedmdesáti, svatý
Tadeáš, který přišel kázat svaté Evangelium a pokřtil Abgara a i všechny
obyvatele Edessy. Císař Abgar dal poté svrhnout pohanské modly u městské brány
a nad branou dal vyvěsit ubrus s Kristovou tváří, připevněný na dřevě a
zarámovaný do zlatého rámu, ozdobený perlami a korály. Sám císař potom ještě ve
spodu obrazu dopsal: Kriste Bože, nikdo
nebude zahanben, kdo vkládá na Tebe svou naději.
Mnoho
let obyvatelé Edessy s láskou chránili zbožný zvyk klanět se Rukou
nevytvořenému obrazu, když procházeli skrze bránu. Avšak jeden z pravnuků
Abgara, který později vládl Edesse, se obrátil k pohanství a chtěl sejmout
svatý Obraz z městské brány. Tehdy se stalo edesskému biskupovi vidění,
aby obraz Spasitele skryl. Biskup přišel v noci spolu
s duchovenstvem, vzal svatý Obraz do svých rukou, uložil jej do výklenku,
zapálil před ním lampádu, výklenek zakryl hliněnou deskou a potom také cihlami.
Uběhlo
mnoho dalších let a obyvatelé města už zapomněli na velikou svatyni, které se
kdysi jejich předci klaněli. Když však v roce 545 po Kr. obklíčil Edessu perský
velkokrál Husrav I. a postavení města se zdálo už beznadějným, zjevila s
biskupu Eulaliovi Přesvatá Bohorodice a přikázala vyjmout ze zazděného výklenku
svatý Obraz, který spasí město od nepřítele. Když biskup rozebral cihly
z výklenku, našel Rukou nevytvořený Obraz Spasitele, před nímž stále
hořela lampáda a na hliněné desce, která zakrývala výklenek, byl podobný obraz
Kristovy tváře. Poté, co vyšlo procesí s Rukou nevytvořeným Obrazem kolem
stěn města, perské vojsko ustoupilo a od města se stáhlo pryč.
Roku
630 městu Edessa vládli Arabové, ti však nebránili křesťanům vyjadřovat svoji úctu
vůči svatému Obrazu, jehož sláva se rozšířila po celém Východě. V roce 944
císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (912–959) si přál přenést Obraz do
hlavního města Pravoslaví a vykoupil jej proto u emíra – vládce a správce
města.
S velkými
poctami byly Rukou nevytvořený Obraz a dopis, který Spasitel napsal Abgarovi,
přeneseny duchovenstvem do Konstantinopole. 16. srpna byl Obraz Spasitele
umístěn v chrámu Bohorodice Farosské[2].
(památka 1. /
14. srpna)
Večer
před svátkem bylo Dřevo Kříže vynášeno z císařské klenotnice a přenášeno
městem na svatý prestol Velkého chrámu – svaté Sofie – chrámu Boží Moudrosti.
Od tohoto dne, kdy se započíná půst, až do svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byly činěny litie – prosebné bohoslužby po
celém městě a uctívané Dřevo Kříže bylo uloženo doprostřed Velkého chrámu
věřícím k úctě a poklonění. Takto vypadal a stále vypadá svátek Vynášení
uctívaných dřev životodárného Kříže našeho Pána.
Tropar hlas 1.
Spasiž, Pane, lid
svůj a požehnej dědictví svému!
Vítězství daruj nad
nepřáteli pravoslavným křesťanům
a ochraňuj věrné
své Křížem svým.
Svatých 7 mučedníků Makabejských
Abima, Antonína, Hurija, Eleazara, Eusebona, Alima,
Marcella
a jejich matky Solomonie a učitele Eleazara
(památka 1. /
14. srpna)
Všichni
strádali a byli umučeni za čistotu své izraelské víry na příkaz císaře Antiocha¹,
který byl jedněmi nazýván Epifanés (vznešený, slavný), druhými pak Epimanis
(nerozumný, pošetilý). Pro veliké hříchy v Jeruzalémě, hlavně kvůli odnímání
kněžské moci a zločinů s tím spojených, dopustil Bůh na toto svaté město
velké neštěstí. Antiochos chtěl Židům naschvál vnutit pohanskou modloslužbu a
její tradice, na místo víry v jednoho živého Boha, a dělal vše, co mohl,
aby se celý národ k tomuto podvolil. V této jeho zlovolné myšlence mu
pomáhali i někteří věrolomní kněží a další jeruzalémští stařešinové. Jednou
přišel do Jeruzaléma sám císař a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso,
což se protiví Mojžíšovu zákonu. A jíst vepřové maso, to byl také očividný
příznak toho, že se někdo zřekl izraelské víry. Devadesátiletý stařec Eleazar,
kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, nechtěl na
příkaz císaře vepřové maso jíst. Byl proto mučen a upálen v ohni.
Císař,
který se pak vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm bratří, zvaných
Makabejských, a jejich matku Solomonii, kteří se také jako Eleazar vzepřeli
císařovu příkazu.
Sedmero
bratrů se jmenovalo: Abim, Antonín,
Eleazar, Hurij, Eusebon, Alim, Marcell. Před očima jejich matky zkažený císař
Antiochos jednoho syna po druhém mučil tak, že sedřel kůži z jejich tváří
a tu pak vhodil do ohně. Tito bratři však chrabře vše přetrpěli, i mučení i
smrt, ale víry své se neodřekli. Potom i matka, která když viděla i svého
posledního tříletého syna v ohni, tak sama skočila do ohně a spálená
předala svou duši Bohu. Všichni čestně strádali pro víru v jednoho živého
Boha, konkrétně kolem roku 180 před Narozením Krista.
¹Antiochos IV. Epifanés byl jedním ze
syrských králů řecké dynastie Seleukovců.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)