Přenesení rukou nevytvořeného obrazu Páně na plátně

z Edessy do Konstantinopole

(památka 16. / 29. srpna)

V době, kdy náš Spasitel šířil blahou zvěst o Království Božím a uzdravoval všelikou lidskou bolest a nemoc, žil ve městě Edessa[1] na břehu řeky Eufratu císař Abgar, který byl nemocen malomocenstvím.

Tento císař se doslechl o Kristu, který hlásal Boží Království a uzdravoval od bolesti a nemocí (Mat 4, 24). Vyslal proto do Palestiny svého malíře Ananiáše s dopisem pro Krista s prosbou, aby přišel i za ním do Edessy a uzdravil jej od malomocenství. Dále císař ve svém dopise psal, že v případě, kdyby nemohl přijít, nařídil malíři Ananiášovi, aby nakreslil Jeho tvář a obraz s Kristovu tváří aby donesl do Edessy, neboť věřil, že mu Kristova tvář navrátí zdraví.

Když však přišel Ananiáš do Palestiny, spatřil Spasitele obklopeného národem. Nemohl k němu přijít pro množství lidu kolem, který poslouchal Jeho kázání. Tehdy vystoupil na vysoký kámen a snažil se namalovat obraz Pána Ježíše Krista, ale nešlo mu to. Spasitel si ho však sám povšiml a zavolal jej k sobě, nazval ho jeho vlastním jménem a odpověděl, že nemůže do Edessy za císařem Abgarem nyní přijít. Věděl už totiž, že se blíží čas Jeho strádání. Poté Ananiášovi předal krátký dopis pro Abgara, ve kterém chválil císařovu víru a slíbil poslat za ním svého učedníka, který by ho uzdravil od malomocenství a dal mu potřebná poučení ke spáse. Potom Spasitel poprosil, aby mu přinesli vodu a ubrus z plátna. Ve vodě si omyl svoji tvář a utřel ji do plátna. Do tohoto plátna se pak Jeho přečistá tvář obtiskla.

Ubrus a dopis Spasitele přinesl Ananiáš zpět do Edessy. Se zbožnou úctou přijal Abgar svatyni a podle jeho víry se mu také dostalo vytouženého uzdravení, jen malá část pozůstatků strašné nemoci mu zůstala na tváři, avšak pouze do příchodu slíbeného Spasitelova učedníka. Tím se stal apoštol ze Sedmdesáti, svatý Tadeáš, který přišel kázat svaté Evangelium a pokřtil Abgara a i všechny obyvatele Edessy. Císař Abgar dal poté svrhnout pohanské modly u městské brány a nad branou dal vyvěsit ubrus s Kristovou tváří, připevněný na dřevě a zarámovaný do zlatého rámu, ozdobený perlami a korály. Sám císař potom ještě ve spodu obrazu dopsal: Kriste Bože, nikdo nebude zahanben, kdo vkládá na Tebe svou naději.

Mnoho let obyvatelé Edessy s láskou chránili zbožný zvyk klanět se Rukou nevytvořenému obrazu, když procházeli skrze bránu. Avšak jeden z pravnuků Abgara, který později vládl Edesse, se obrátil k pohanství a chtěl sejmout svatý Obraz z městské brány. Tehdy se stalo edesskému biskupovi vidění, aby obraz Spasitele skryl. Biskup přišel v noci spolu s duchovenstvem, vzal svatý Obraz do svých rukou, uložil jej do výklenku, zapálil před ním lampádu, výklenek zakryl hliněnou deskou a potom také cihlami.

Uběhlo mnoho dalších let a obyvatelé města už zapomněli na velikou svatyni, které se kdysi jejich předci klaněli. Když však v roce 545 po Kr. obklíčil Edessu perský velkokrál Husrav I. a postavení města se zdálo už beznadějným, zjevila s biskupu Eulaliovi Přesvatá Bohorodice a přikázala vyjmout ze zazděného výklenku svatý Obraz, který spasí město od nepřítele. Když biskup rozebral cihly z výklenku, našel Rukou nevytvořený Obraz Spasitele, před nímž stále hořela lampáda a na hliněné desce, která zakrývala výklenek, byl podobný obraz Kristovy tváře. Poté, co vyšlo procesí s Rukou nevytvořeným Obrazem kolem stěn města, perské vojsko ustoupilo a od města se stáhlo pryč.

Roku 630 městu Edessa vládli Arabové, ti však nebránili křesťanům vyjadřovat svoji úctu vůči svatému Obrazu, jehož sláva se rozšířila po celém Východě. V roce 944 císař Konstantin VII. Porfyrogennétos (912–959) si přál přenést Obraz do hlavního města Pravoslaví a vykoupil jej proto u emíra – vládce a správce města.

S velkými poctami byly Rukou nevytvořený Obraz a dopis, který Spasitel napsal Abgarovi, přeneseny duchovenstvem do Konstantinopole. 16. srpna byl Obraz Spasitele umístěn v chrámu Bohorodice Farosské[2]. 

---

[1] Edessa, dnes Şanlıurfa, město v Jihovýchodní Anatolii, v dnešním Turecku.

[2] (Ναός Θεοτόκου τοῦ Φάρου – Chrám Bohorodice majáku).

Vynášení uctívaných dřev životodárného Kristova Kříže

(památka 1. / 14. srpna)

Počátek tohoto svátku se objasňuje takto. Z důvodů nemocí, které se často šířily v měsíci srpnu, se už odedávna ve městě Konstantinopoli utvrdil zvyk vynášet uctívané a oživující Dřevo Kříže, to jest to dřevo kříže, na kterém pro nás a pro naše spasení přijal smrt náš Spasitel a Pán, Ježíš Kristus, na cesty a ulice města. Cesty a ulice byly takto posvěcovány, a dále také země a okolní vzduch, aby bylo zabráněno šířícím se nemocem.

Večer před svátkem bylo Dřevo Kříže vynášeno z císařské klenotnice a přenášeno městem na svatý prestol Velkého chrámu – svaté Sofie – chrámu Boží Moudrosti. Od tohoto dne, kdy se započíná půst, až do svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, byly činěny litie – prosebné bohoslužby po celém městě a uctívané Dřevo Kříže bylo uloženo doprostřed Velkého chrámu věřícím k úctě a poklonění. Takto vypadal a stále vypadá svátek Vynášení uctívaných dřev životodárného Kříže našeho Pána.

Tropar hlas 1.

Spasiž, Pane, lid svůj a požehnej dědictví svému!

Vítězství daruj nad nepřáteli pravoslavným křesťanům

a ochraňuj věrné své Křížem svým.

Svatých 7 mučedníků Makabejských

Abima, Antonína, Hurija, Eleazara, Eusebona, Alima, Marcella

a jejich matky Solomonie a učitele Eleazara

(památka 1. / 14. srpna)

Všichni strádali a byli umučeni za čistotu své izraelské víry na příkaz císaře Antiocha¹, který byl jedněmi nazýván Epifanés (vznešený, slavný), druhými pak Epimanis (nerozumný, pošetilý). Pro veliké hříchy v Jeruzalémě, hlavně kvůli odnímání kněžské moci a zločinů s tím spojených, dopustil Bůh na toto svaté město velké neštěstí. Antiochos chtěl Židům naschvál vnutit pohanskou modloslužbu a její tradice, na místo víry v jednoho živého Boha, a dělal vše, co mohl, aby se celý národ k tomuto podvolil. V této jeho zlovolné myšlence mu pomáhali i někteří věrolomní kněží a další jeruzalémští stařešinové. Jednou přišel do Jeruzaléma sám císař a nařídil, aby všichni Židé jedli vepřové maso, což se protiví Mojžíšovu zákonu. A jíst vepřové maso, to byl také očividný příznak toho, že se někdo zřekl izraelské víry. Devadesátiletý stařec Eleazar, kněz a jeden ze sedmdesáti překladatelů Starého zákona do řečtiny, nechtěl na příkaz císaře vepřové maso jíst. Byl proto mučen a upálen v ohni.

Císař, který se pak vracel do Antiochie, vzal s sebou sedm bratří, zvaných Makabejských, a jejich matku Solomonii, kteří se také jako Eleazar vzepřeli císařovu příkazu.

Sedmero bratrů se jmenovalo:  Abim, Antonín, Eleazar, Hurij, Eusebon, Alim, Marcell. Před očima jejich matky zkažený císař Antiochos jednoho syna po druhém mučil tak, že sedřel kůži z jejich tváří a tu pak vhodil do ohně. Tito bratři však chrabře vše přetrpěli, i mučení i smrt, ale víry své se neodřekli. Potom i matka, která když viděla i svého posledního tříletého syna v ohni, tak sama skočila do ohně a spálená předala svou duši Bohu. Všichni čestně strádali pro víru v jednoho živého Boha, konkrétně kolem roku 180 před Narozením Krista.

¹Antiochos IV. Epifanés byl jedním ze syrských králů řecké dynastie Seleukovců.