středa 23. února 2011



Světitel a mučedník Charalambos
památka 10. / 23. února

Tento veliký světec byl biskupem ve městě Magnésii[1] a přijal strádání pro Krista ve svých sto třinácti letech.
Když nastalo strašné pronásledování křesťanů za vlády císaře Septima Severa[2], stařec Charalambos se neskryl před pronásledovateli, ale svobodně a před všemi vyznal Kristovu víru. Všechna muka, která vytrpěl, snesl tak, jako by ani jeho tělo nebylo jeho vlastním. A když z něho zaživa sedrali vojáci kůži, svatý Charalambos jim beze zloby řekl: «Díky vám, bratři, za to, že jste strhli mé staré tělo, neboť takto jste obnovili mého ducha a darovali jste mi věčný život». Při svém strádání učinil nespočet divů, uzdravil nemocné a mnohé obrátil na křesťanskou víru.
Takto i císařova dcera Galina, když spatřila jeho strádání, zanechala bezbožnost svého otce a stala se křesťankou. Když byl Charalambos odsouzen k smrti a byl veden na popraviště, pozdvihl své ruce k nebi a modlil se k Bohu za všechny lidi, aby jim Bůh daroval tělesné zdraví a duší spasení, a aby byly rozmnoženy pozemské plody: «Pane, ty znáš a víš, že lidé jsou z masa a krve, odpusť jim jejich hříchy a vylij na všechny svou milost! »
Po této modlitbě, avšak ještě před tím, než mu kat stihl setnout hlavu, odevzdal tento svatý stařec svou drahocennou duši Bohu.
To se stalo roku 202 po Kr. Jeho tělo vzala po mučednické smrti křesťanka Galina a s úctou je pochovala.

[1] Město v Thesálii, v severovýchodní oblast starého Řecka; dnes pod tímto názvem najdeme prefekturu v oblasti jižní části Thesálie ve středním Řecku)
[2] Lucius Septimius Severus vládl v letech 193 do 211 po Kr.

Tropar (hlas 2.)
Tvými modlitbami k Pánu osvoboď nás od zla, těžkostí a pokušení, s vírou k tobě se utíkající, a zbav nás od sítí nepřítele, veliký mučedníku Charalambe.

Kondak (hlas 6.)
Jako mučedník a vyznavač jsi rozkvetl, dvojitou korunou tě Kristus korunoval, zveleben jsi byl nespočty zázraků na zemi, blahodať Páně zjevuješ, s vírou k tobě se utíkajícím, nejsvětější Charalambe, daruj mír, pomáhej v neštěstí a v těžkých souženích.

Modlitba
Ó, posvěcená a mnohostrádající hlavo, dobrý pastýři Kristových oveček, mučedníku a světiteli Kristův Charalambe, města Magnésie pochvalo a širého světa zářící svícne, velký náš zastánce, pomocníku v zármutcích, strádáních, pohromách, neštěstích a všelikých nouzích!
Vyslyš nás hříšné, k tobě se modlící a k tobě se utíkající, a zbav nás ode všeho zlého, co nás obklopuje. Tys přijal od Pána za mnohá tvá vytrpěná strádání blahodať a moc velikou všude a ve všem nám pomáhat. Především pak tam, kde tvá památka bude ctěna bděním, chvalozpěvem a horlivou modlitbou.
Tato blahodať byla ti po tvé prosbě dána, světiteli a mučedníku Kristův, zjeveným se ti Pánem a Králem slávy. Když jsi byl odsouzen ke stětí mečem, uslyšel jsi převznešený a nejsladší ten hlas, který pravil: „Pojď a vejdi, Charalambe, příteli můj, mnohé strádání a muka jsi pro mne vytrpěl, pros a žádej nyní u Mne, čeho si přeješ, a Já ti to dám.“ Ty, veliký a zářivý svícne, řekl jsi Kristu svými ústy: „Pane můj, převeliký je tento dar od Tebe, záře Světla nezacházejícího, a jestliže je to milé Tvojí majestátnosti, prosím Tě, dopřej mi tuto svou milost: tam kde budou položeny mé ostatky, tam kde bude ctěna památka mého strádání, tam, na tom místě, ať nebude ani hladu, ani moru, ani zhoubného povětří, které ničí plody, ale bude tam, na tom místě, pokoj, mír, zdraví tělesné a duším spasení, hojnost pšenice, vína a oleje, hojnost skotu a vše lidem potřebné.“
Ty, Kristův služebníku, Charalambe mnohostrádající, jsi pak opět uslyšel hlas Páně, který ti hlásal: „Budiž po tvé prosbě, přeslavný Můj vojíne.“ A hned, po tomto hlasu Páně odevzdal jsi duši svou Bohu, ještě před tím, než ti kat setnul hlavu. I vešel jsi ve šlépějích Pána Ježíše Krista, s mnohou slávou, k Trůnu Páně, obklopený a provázený anděly, s radostí velikou.
Takto jsi přijal věnec slávy z božských Jeho rukou a spolu se zástupy svatých, věčně slavících Přesvaté jméno Páně. Tam, v nebeské slávě přebývající, shlédni, služebníku Boží, i na nás hříšné, modlící se k Tobě, rozpomeň se na nás před Pánem, aby nám daroval ku potřebě naší velikou Jeho milost na nekonečné věky.
Amen.

neděle 13. února 2011

Světitel Jan Zlatoústý
(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle světského přenesení ostatků; 30. ledna / 12. února Sbor třech učitelů a hierarchů; 14. září / 27. září den zesnutí, církev, ale pro svátek Povýšení Sv. Kříže jeho památku slaví 13. listopadu / 26. listopadu)

Narodil se v Antiochii (Antiochie dnes Antakya sídlo Hatayské provincie v jižním Turecku, nedaleko hranic se Sýrií. Ve starověku bylo, svého času druhým největším městem Východořímského impéria a také bylo místem, kde byli následovníci Ježíše Krista poprvé nazváni křesťany - Sk. 11, 26) roku 354. Po brzké smrti otce Sekunda se jeho výchovy ujala zbožná matka Anthusie, která se po smrti svého muže již nikdy neprovdala, a zcela se věnovala výchově svého syna. Od mládí se učil řecké filosofii a rétoriku, to se mu pro svoji bezbožnost zprotivilo, a on se zcela oddal tomu, aby si co nejvíce osvojil křesťanskou víru, jako jedinou a všeobecnou pravdu. Svatý křest přijal od Meletija patriarchy Antiochijského (památka 12. /25. února), křest přijala poté i jeho matka. Po smrti svoji matky, odchází do pouště, aby se věnoval přísně asketickému životu, nakonec přijímá mnišství, které nazývá skutečnou filozofií. Tehdy poprvé byl vyzván, aby přijal archijerejskou chirotonii, tomu se, ale pro svoji skromnost brání.
V tom čase, Jan sepisuje Šest slov o kněžství, veliké dílo pravoslavného pastýřského bohosloví. Další čtyři roky svatý prožil poustevnickým samotářským životem, kdy sepsal dílo Proti těm, kdož brojí, na ty, kteří hledají mnišského života a Srovnání moci, bohatství a předností královských s pravou a křesťanskou láskou k moudrosti mnišského života. Na dva roky chránil plnou mlčenlivost, nacházejíc se v osamocené jeskyni, své mnišské cele. Ale protože jeho zdraví se velmi zhoršovalo, musel se odebrat do Antiochije, kde jej svt. Meletij vysvětil na diákona. V následných letech sestavil teologická díla: O prozřetelnosti, Kniha o panenství, K mladé vdově (dvě slova), Kniha o svatém Vavilovi a proti Juliánovi a pohanům.
Roku 386 byl svatý Jan rukopoložen antiochijským patriarchem Flaviánem na presbytera, byl určen katedrálním kazatelem. Jan se ukázal vynikajícím kazatelem se vzácným darem Bohem vdechnutými slovy šířit Evangeliu, pro což byl nazván Zlatoústým.
Proslaven svou moudrostí, asketičností a mocí slova, byl Jan vybrán z přání císaře Arcadia (Flavius Arcadius) roku 398 za patriarchu Konstantinopolského. Šest let spravoval konstantinopolskou církev jako její patriarcha s velkou horlivostí a moudrostí. Vyslal misionáře pohanským Keltům a Skythům. Vymítil svatokupectví v církvi, přitom sesadil mnoho biskupů, kteří tento zlozvyk činili. Rozšířil skutky milosrdenství, které zahrnovaly všechny potřebné. Sepsal postup svaté liturgie, vším co činil, byl prospěšný křesťanům členům církve a naopak jeho činy zostuzovaly heretiky, odsoudil císařovnu Eudokii, Svaté Písmo vyložil svým zlatým umem a ústy a zanechal tak církvi mnohé drahocenné knihy svých kázání. Lidé jej oslavovali, závistiví jej nenáviděli, císařovna Eudokie jej dvakrát poslala do vyhnanství. Ve vyhnanství prožil tři roky a zesnul v den Povýšení Svatého Kříže (14. / 27. září) ve městě Komana v Arménii (dnešní Abcházie). Před jeho smrtí zjevili se mu svatí apoštolové Jan a Petr, spolu se svatým mučedníkem Vasiliskem v jehož chrámu naposledy přijímal svaté Kristovy tajiny. Sláva Bohu za vše byla jeho poslední slova, s těmito slovy, se duše, ze zlatoústého patriarcha přenesla se do Ráje, 14. září roku 407.
Jeho svaté ostatky byly roku 438 přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu svatých apoštolů. V čase rabování Konstantinopole křižáky roku 1204, byly ostatky odvezeny do Říma, tam se nacházely do roku 2004, kdy v tomto roce byly navráceny Konstantinopolskému Patriarchátu, spolu s ostatky svt. Řehoře Theologa.

Tropar hlas 8.
Milost úst tvých jako světlo ohně se zaskvěvší osvítila celý svět, poklady nezištnosti jemu nalezla; ale uče nás slovům svým, otče Jane Zlatoústý, pros Slovo, Krista, Boha, aby spasil duše naše.
Světitel Řehoř Theolog, arcibiskup Konstantinopolský
(památka dle církevního kalendáře 25. ledna/ dle světského 7. února; 30. ledna / 12. února Sbor třech učitelů a hierarchů)

Světitel Řehoř Theolog, arcibiskup Konstantinopolský. Narodil se ve vesnici Arianzu blízko Nazianzu (Druhá neboli Velká Kappadokie - velmi rozsáhlá oblast ve středu východní části Malé Asie, na západ od pramene řeky Eufrat. Kappadokie byl dříve jednou z nejvýznamnějších území v Malé Asii, ale poté, když ztratila svoji nezávislost, stala se součástí Římské říše jako její provincie, 17 nebo 18 let po Kristu. - Nazianz bylo malé město v jihozápadní oblasti Kappadokii, nyní jsou na tomto místě jen ruiny), v dobré rodině, kde jeho matka jménem Nonna (památka 5. /18. srpna), byla zbožnou křesťankou, ale otec jeho taktéž Řehoř, přijal křesťanství až později, přesto byl poté i biskupem v městě Nazianz (památka jeho otce svt. Řehoře Nazianzkého staršího je 1. /14. ledna).
O svých rodičích svt. Řehoř napsal: Matka moje následovala Bohu milou víru svých otců, a i děti své spoutala tímto zlatým řetězem. V ženském obraze nosila srdce reka, ona jen proto dotýkala se země a starala se o svět, abychom všichni z nás, náš život vezdejší, přesídlili do života nebeského… A otec můj ponejprv, sloužíce modlám, jak divoký olivovník ovinul se k výhonku olivovníku dobrého a tolik přijal do sebe nektaru z kořene vznešeného a čestného, že dokonce zastínil onen strom a mnohé jiné potom nakrmil sladkými plody, vlasy bohaté stříbrnými šedinami a spolu s tím byl bohatý i jeho um, přívětivý, dobrého slova, jako nový Mojžíš nebo Áron, prostředník mezi lidmi a Bohem…od takového otce a od takové matky pocházím já…
Svatý Řehoř, než on sám přijal svatý křest, (neboť v té době byl u křesťanů dobrovolný obyčej odkládat křest do zralého věku a to většinou do věku kdy přijal křest Spasitel Kristus, tedy 30 let; tak tomu bylo ve IV. století, neboť jak tomu bylo se svatým Konstantinem Velikým, který čekal se svatým křtem až do smrtelného lože, neboť obavy zemřít nepokřtěným, byly menší než strach vpadnout do smrtelného hříchu po přijetí křtu; později byl tento obyčej z oprávněných důvodů odstraněn samotným svatým Řehořem Theologem, Basilem Velikým, Řehořem Niským a dalšími velkými otci církve) vzdělání přijal v Cesareji, poté v Alexandrii a nakonec vše završil v Athénách. V Athénách mu byli spolužáky, svt. Basil Veliký a Julianus Apostata, kterému Řehoř předpověděl, že odstoupí od víry a bude pronásledovatel církve, což se i poté stalo. Když završil vzdělání, nějaký čas zůstal v Athénách, kde přednášel rétoriku, potom se vrátil domů, a přijal tam svatý křest od svého otce. Po svatém křtu odešel do monastýru v Pontusu, který tam na svém pozemku založil jeho přítel a spolužák svt. Basil Veliký a tam přijal mnišství.
Roku 361 se na přání otce vrátil domů a od něj byl rukopoložen na presbytera, poté, když viděl, že toto mu je překážkou plného mnišského života, odešel zpět do monastýru. V té době jeho přítel svt. Basil Veliký dostihl hodnosti arcibiskupa, a protože věděl o Řehořově učenosti, mnišské přísnosti a ctnostech, povolal jej k sobě, aby se mu stal pomocníkem na nivě Kristově. Řehoř tak nyní byl hlavním presbyterem a za nějaký čas, přestože to vždy v pokoře odmítal, byl rukopoložen na biskupa města Sasima. Roku 374 zesnul jeho otec a po něm i jeho matka, nějaký čas se proto Řehoř staral jako biskup o Nazianz. Poté onemocněl, a když se uzdravil, odešel na tři roky opět do tichosti mnišské cely, která však nemohla skrýt jeho slávu a tak se stalo, že byl vybrán biskupy a věřícími na prestol arcibiskupa města Konstantinova – Konstantinopole. Sepsal mnohá díla, ze kterých stala se nejznámější ta teologická, která mu dala i jeho přízvisko Theolog – Bohoslov.
Zvláště významné, co se týče teologické hloubky významu, je jeho kázání o Svaté Trojici. Činil kázání proti heretiku Macedoniovi, který popíral božství Ducha Svatého a proti Apollinérovi, který učil, že Ježíš Kristus neměl lidskou duši, že jeho božství bylo namísto duše. Psal taktéž proti císaři Juliánovi Odpadlíku (Apostata), svému někdejšímu školnímu spolužáku. Když na sněmu roku 381, nastala rozepře o jeho vybrání za arcibiskupa, on sám odstoupil a řekl: Nemohou nás zbavit Boha ti, kteří nás zbavují prestolu.
Poté odešel z Konstantinopole do Nazianzu a tam žil až do své smrti, v ústraní, v postu a modlitbě, v sepisování poučných knih. Přestože po celý život byl slabého zdraví, dožil se osmdesáti let. Zesnul 25. ledna (7. února) roku 389 v Nazianz, kde byl i pohřben. Jeho svaté ostatky byly roku 950 přeneseny do Konstantinopole a uloženy v chrámu svatých apoštolů. V čase rabování Konstantinopole křižáky roku 1204, byly ostatky odvezeny do Říma, tam se nacházely do roku 2004, kdy v tomto roce byly navráceny Konstantinopolskému Patriarchátu, spolu s ostatky svt. Jana Zlatoústého.
Sbor třech učitelů a hierarchů: Basila Velikého, Řehoře Theologa a Jana Zlatoústého
(památka dle církevního kalendáře 30. ledna/ dle světského 12. února)

Každý z těchto svatých otců Basil Veliký, Řehoř Theolog a Jan Zlatoústý, má svůj vlastní svátek. Svatý Basil Veliký 1. ledna (dle světského 14. ledna), svatý Řehoř Theolog 25. Ledna (dle světského 7. února) a svatý Jan Zlatoústý 27. ledna (dle světského 9. února) a 13. listopadu (26. listopadu). Tento jejich společný svátek, byl ustanoven v 11. století, za doby vlády císaře Alexiose I. Komnenose (vládl v letech 1081 - 1118).
Stalo se tehdy, že se vzala odkud si mezi lidmi rozepře o tom, kdo z těchto tří hierarchů je nejvýše hodný úcty. Jedni vyzdvihovali svatého Basila, pro jeho čistotu a chrabrost, jiní vyzdvihovali svatého Řehoře pro nedostižné hloubky a výšiny jeho rozumu a teologie a třetí zase, vyzdvihovali svatého Jana, pro jeho dar řeči a jasný výklad víry. Jedni se začali nazývat Basiliáni, druzí pojmenovali se podle Řehoře a třetí podle Jana.
Skrze prozřetelnost Boží, byla však tato rozepře, vyřešena ve prospěch církve a k ještě větší slávě trojice těchto světců.
Z vůle Boží, se tedy biskupu Joanu, metropolitovy Euchaitskému roku 1084 (Jan metropolita Euchaitský - Ιωάννης Εὐχάιτα – jeden z nejvýznamnějších církevních spisovatelů a hymnografů 11. století. Zesnul na konci 11. století. Kromě jiného sepsal službu Třem Světitelům, kánon Ježíši Nejsladšímu, kánon Anděli Ochránci, dva kánony svatému Theodoru Tyrskému, které jsou dodnes v církvi užívány; jeho památka je 14. června/ 27. června a 5. října/ 18. října) událo ve snu vidění. Nejprve se mu zjevil každý ze tří světitelů zvlášť, poté ve veliké slávě a nevyslovitelné nádheře, všichni tři světitelé společně. Tehdy mu tito tři světci řekli: Jsme jedno v Bohu, tak jak to ty nyní vidíš, není mezi námi nic, co si protiřečí … není mezi námi prvý nebo druhý. I řekli mu ještě, aby jim byla sepsána jedna společná služba a aby jim byl určen jeden společný den památky. Skrze toto podivuhodné vidění svt. Joannu Euchaitu, byla vyřešena rozepře a společná památka Tří Světitelů byla určena na 30. ledna (dle světského 12. února).

pátek 4. února 2011

Ctihodný mučedník Anastasij Peršan
(památka 22. ledna / tj. 4. února dle světského kalendáře; přenesení jeho ostatků 24. ledna/ 6. února)


Narodil se v Persii, jeho otec byl mágem a významným učitelem čarodějství a všemu tomuto učil i svého syna, jehož pohanské jméno bylo Magundat. Když se stalo a on sloužil jako vojín u perského velkokrále Husrava II., tak v té době uslyšel o Životodárném Kříži Kristově, o jehož slávě, síle a moci se v té době rozšířila po celé Persii (V době vlády Byzantského císaře Fokase (602 - 610), perský velkokrál Husrav II. ve válce proti Řekům zničil řecké vojsko, vyraboval Jeruzalém a vzal do držení Životodárný Kříž Páně. Kříž, byl v Persii čtrnáct let, a až při císaři Herakleiosovi (610 - 641) byla křesťanům navrácena jejich svatyně – Kříž Páně, to, když císař Herakleios s pomocí Boží zvítězil nad Husravem II. a poté s jeho synem Kavádem II. uzavřel mír). V tom čase, dřevo kříže ohromovalo velikými divy, takže mnozí říkali: «Bůh Křesťanský přišel do Persie».
Když se o tomto dozvěděl mladík Magundat, začal pátrat a vyptávat se na pozemský život Spasitele, jeho srdce se dotkla blahodať Boží a v duši mu zahořel plamen víry. Když vyslán do války do Řecka, došel do Chalcedonu (Chalcedon – Χαλκηδών - starověké přístavní město v Bíthýnii v Malé Asii, roku 451 hostil čtvrtý ekumenický koncil. V letech 616 – 626 ho drželi Peršané, kteří se za krále Husrava II. pokoušeli dobýt Konstantinopol), kde žil u jednoho Peršana, který byl křesťanem a který jej poučoval a utvrzoval v pravé víře. Když přišel do Jeruzaléma, přijal tam svatý křest, ve kterém dostal jméno Anastasij a přijal mnišsky postřih. V monastýru ve kterém žil ozdobil sebe pokorou, mírností a pracovitostí. Po sedmi letech, kdy přebýval v monastýru, bylo mu těsně před svátkem Kristova Vzkříšení zjeveno, že jej čeká mučednický konec pro Krista. Tehdy se rozhodl pro života poutníka.
Odešel do Ceasareje Palestinské, tam spatřil před chrámem sv. Euthimie perské mágy, kteří se připravovali své oběti modlám. V tom okamžiku k nim přistoupil Anastasij a začal je usvědčovat z toho, co dělají a říkal jim, ať těchto hanebností zanechají. Na jejich otázky jak ví, co oni činí a kdo on je, jim směle odpověděl, že je Peršan a, že i on byl dříve mágem. Perští mágové na něj zavolali vojáky, kteří ho zatkli a odvedli do vězení. Vojáci zjistili ještě i to, že Anastasij, je i bývalý voják, a tak vše oznámili svému představenému. Před soudem byl Anastasij vyslýchán a nakonec bylo po něm žádáno, aby se odřekl od Krista, to, ale Anastasij odmítl. Na to byl znovu odveden do cely, a opětovně byl vyzván, aby se odřekl od Krista, byl mučen a trýzněn, přesto nadále odmítal se odříci od Krista, on naopak své věznitele a trýznitele usvědčoval v jejich špatnostech a bezbožnosti. Po svátku Povýšení Svatého Kříže, mu místní představený udělil tu milost, že mu dovolil, aby se mohl pomodlit v křesťanském chrámu a také to, že na soudu bude přítomen samotný Husrav. Husrav sám dal k Anastasijovi poslat jednoho ze soudců s opětovným návrhem, aby se odřekl od Krista a vrátil se k víře svých předků (což byl Zoroastrismus - dualistická náboženská soustava, vytvořená prorokem Zarathuštrou), za co mu bylo nabízeno i velké bohatství. Na tyto nabídky, Anastasij odpověděl ještě více odmítavě a byl poté ještě více mučen, ale on zůstal pevným a neoblomným ve víře, vznášeje přitom chvály Hospodinu. Potom spolu se sedmdesáti dalšími křesťany ho odvedli k řece, kde jednoho za druhým uškrtili provazem. Před svojí smrtí, Anastasij vzdal díky Hospodinu Bohu, za lehkou smrt. Těla vězněných křesťanů byla zanechána u řeky napospas psům, a hlavu Anastasija odnesli samotnému Husravu. To se stalo roku 628. Místní křesťané za velké peníze vykoupili tělo mučedníka, které podivuhodným způsobem, zůstalo psy netknuto a pohřbili ho v blízkém monastýru mučedníka Sergije. Za deset let nato, byly svaté ostatky přeneseny do Ceasareje Palestinské a poté byly přeneseny do Konstantinopole, hlava svatého mučedníka se později schraňovala v Římě.
V Konstantinopoli existoval malý chrám zasvěcený ctihodnému mučedníku Anastasiju Peršanu, postavený ke konci osmého století císařovnou Irinou a jejím synem Konstantinem VI.

čtvrtek 3. února 2011

Ctihodná Eugenija – Efrosinija, Srbská kněžna Milica
(památka 19. července, tj. 1. srpna dle světského kalendáře)

Svatá Srbská kněžna Milica, manželka svatého knížete Lazara, byla dcerou knížete toplického Vratka (řečeného Jug Bogdan, který byl srbským vojvodou, županem a knížetem ve 14. stol.), vnučkou byla Vukanovou (který byl nejstarším synem Štěpána Nemanjiće a bratrem svatého Sávy) a pravnučkou Štěpána Nemanje (velkokníže Rašký, zakladatel dynastie Nemanje, zvaný svatý Štěpán Myrotočivý 1113 -1119), byla původu slovutného a slavného.
Narodila se roku 1335, žila na dvoru cara Dušana Silného (1331-1355), svými rodiči, byla vychovaná v křesťanské zbožnosti a bohabojnosti. Na dvoře cara Dušana ji poznal kníže Lazar (Lazar Hrebeljanović, svatý kníže Lazar 1329 - 1389), který se s ní roku 1353 oženil. Oba dva se milovali skutečnou láskou a žili spolu ve zbožnosti, ve které vychovávali i své děti, pět dcer a tři syny. Po bitvě na Kosově poli (15. /28. června 1389, v tento den, bylo srbské vojsko poraženo na Kosově poli tureckým vojskem sultána Murada I.), vládla po mučednickém zesnutí svého chotě, moudře na místo svého nezletilého syna Štěpána, ozdobena všelikými ctnostmi, dobrosrdečná, rozumná. Když Štěpán dosáhl šestnácti let (1393), Milica na vládním sněmu předala vládu svému synu a sama připojila k sesterstvu monastýru Županjevac, kde přijala mnišství s novým jménem Eugenija. Poté, když byl dokončen chrám v Ljubostini zadužbina zasvěcená svátku Zesnutí Přesvaté Bohorodice, (zadužbina je srbské specifikum, jedná se o kapli či chrám, ve které se věřící modlí za duši toho, kdo ji dal postavit) přešla na toto místo, kde takto založila nový ženský monastýr.
I nadále pomáhala svému národu, starala se o křesťanskou zbožnost národa, když Turci obsadili Valašsko (Valašsko - historická země na jihu Rumunska, rozkládající se mezi karpatským obloukem a Dunajem) dala přenést ostatky ctihodné Petky – Paraskevy (ctihodná, která žila v 9. století její svátek je 14. / 27. října, její ostatky byly původně v dnešním Turecku, poté byly přeneseny do Bulharského Trnova, poté do města Vidin a dále do Rumunska do Valašska) do Bělehradu, kde byl nyní již monaškou Eugenijí vystavěn chrám svaté Paraskevy – Petky, tam byly svaté ostatky uloženy (dnes se ostatky nachází opět v Rumunsku ve městě Jasy - Iaşi).
Aby ubránila svou rodnou zemi před uherským vpádem, přijala poddanství sultána Bajezida I., kterému dala nejmladší dceru Oliveru (s podmínkou zachování pravoslavné víry, měla i svého duchovníka, zesnula po roku 1443) za ženu. S patriarchem Efremem (svatý patriarcha svátek 15. / 28. června; žil v letech 1311 - 1399) a spolu se svými syny učinila roku 1391 přenesení ostatků knížete Lazara z Prištiny, do monastýru Ravanica (je zadužbinou knížete Lazara, hlavní chrám je zasvěcen svátku Nanebevstoupení Páně). Obnovila Dečani, kde získala zakládací i vlastnická práva. Obdarovávala štědrými dary monastýry v Srbsku a i monastýr sv. Pantelejmona na sv. hoře Athos. Mnichu Sisoji Sinajskému (ctihodný Sisoj Sinajský památka 7. / 20. srpna) darovala peníze na monastýr Proměnění Páně (zvaný monastýr Sisojevac). V jí založeném monastýru Ljubostina, kolem sebe soustředila většinu vdov srbských velmožů, padlých na Kosovu roku 1389, které tam přijali mnišství.
Před smrtí v monastýru Ljubostina, přijala velkou schimu (Schima z řeckého σχῆμα, tj. vnější vzhled, tvar. Byl prvotně název pro mnišské oblečení, později pojmenování pro mnišské přísahy, sliby. Malá schima – mění se jméno, mnich přijímá první mnišské sliby a plné mnišské oblečení. Velká schima – znovu se může měnit jméno, znovu se opakují mnišské sliby, ke kterým se přidávají další, ještě přísnější, mění se i oděv, který je pro velkou mnišskou schimu zcela specifický) se jménem Eufrosýnija. Zesnula 11. listopadu 1405, srbská církev její památku
slaví spolu s jejím synem Stefanem 19. července / 1. srpna.
Po svém zesnutí, bylo u jejich svatých ostatků učiněno mnoho divů a mnoho nemocných bylo uzdraveno.