sobota 1. února 2014



Přenesení ostatků světitele Jana
Zlatoústého
(památka dle církevního kalendáře 27. ledna / 9. února dle občanského)


V tento den se vzpomíná a oslavuje přenesení čestných ostatků svt. Jana Zlatoústého z města Komana v Arménii (dnešní Abcházie), kde jako vyhnanec zemřel, do Konstantinopole, kde dříve jako patriarcha sloužil své místní církvi. Když se dovršilo třicet let od jeho úmrtí, konstantinopolský patriarcha Prokl¹ v jednom ze svých kázání vzpomenul na svého duchovního otce a učitele, a díky tomu kázání tak zahořela láska lidu a císaře Theodosia II. (408–450) k velkému světci Janovi, že si všichni přáli, aby ostatky svatého Jana Zlatoústého byly přeneseny zpět do Konstantinopole.
Říká se, že schránka s ostatky se ve chvíli přenášení stala tak těžká, že s ní nikdo nemohl nijak pohnout z místa, dokud císař nenapsal dopis svatému Janovi, v němž jej prosil za odpuštění (císařova matka Eudoxie byla vinná za vyhnanství světce) a vyzýval jej, aby přišel do Konstantinopole na místo svého někdejšího patriaršího stolce. Když byl tento kajícný dopis napsán a položen na schránku s ostatky, ta se rázem stala lehkou, a světcovy ostatky tak mohly být přeneseny. Při přenesení ostatků byli mnozí nemocní, kteří se dotkli schrány s ostatky, zázračně uzdraveni. Když svaté ostatky doputovaly do hlavního města, tehdy císař před svatými ostatky světce opět prosil ve jménu své matky o odpuštění, a to tak, jako by ona sama od sebe říkala: Dokud jsem žila dočasným životem, mnoho zlého jsem ti učinila. Nyní však, když žiješ životem nesmrtelným, prosím, buď mé duši užitečný. Má sláva odezněla a nic mi nepomohla, ve slávě své, otče, pomoz mi, pomoz mi před tím, než budu na Kristově Soudu odsouzena! Když byl svatý Jan přinesen do chrámu Svatých Apoštolů a postaven na trůn patriarchy, celý národ zvolal: Přijmi svůj trůn, otče! bylo poté slyšet hlas: Pokoj všem! Přenesení svatých ostatků veledůstojného otce našeho Jana, arcibiskupa konstantinopolského, Zlatoústého, se událo roku 438.

¹Prokl, arcibiskup konstantinopolský (434 - 447), byl učedníkem svt. Jana Zlatoústého, a jeho památka je slavena 20. listopadu/ 3. prosince.




Ctihodný Euthimij (Dobromysl) Veliký
(památka dle církevního kalendáře 20. ledna / 2. února dle občanského)


Narodil se v arménském městě Meliténé¹ blízko řeky Eufrat kolem roku 377. Jeho rodiče Pavel a Dionýsia byli velmi vznešení a významní lidé. Dlouho však nemohli mít děti, až po modlitbách Dionýsie a po Božím vidění obdrželi zjevení, že se jim narodí syn, který bude mít velikou budoucnost.
Otec ctihodného však brzy zemřel a matka splnila přísahu zasvětit svého syna Bohu, a dala jej proto na výchovu a vzdělání do péče svého bratra, presbytera Eudoxia. Ten jej po nějakém čase představil archijerejovi meliténéské církve Otriovi, který ho s láskou přijal a staral se o jeho další vzdělání. Když viděl jeho zbožnost a píli, brzy jej postřihl na církevního žalmistu. A protože již od svého mládí vedl přísný duchovní život, brzy také Euthimij přijal mnišství. Po přijetí mnišství byl rukopoložen na presbytera, přičemž mu bylo svěřeno, aby řídil a pečoval o všechny monastýry ve městě. Nejvíce navštěvoval monastýr svatého mučedníka Polievkta², ačkoli ve dnech Velkého půstu vždy odcházel do samoty pouště. Hodnost správce monastýrů tížila mladého asketu, který hledal tichost modlitby, natolik, že když mu bylo třicet let, tajně odešel z města a vydal se do Jeruzaléma, aby se zde poklonil svatým místům. Nakonec se usídlil ve Faranské lávře³, kde trávil všechny dny a noci v modlitbě, pamatováním na Boha a tělesnou prací.
Postupně se kolem něj shromáždili mnozí učedníci, z nichž někteří se poté stali velikými světci; jmenujme např. ctih. Kyriaka poustevníka, Sávu Posvěceného, Theoktista a další. Z Boží štědrosti se Euthimij stal velikým divotvůrcem: vyháněl démony, léčil těžké nemoci, nacházel vodu v poušti, rozmnožoval chléb při jeho nedostatku a také prorokoval. Mnichy učil pracovitosti, říkajíce přitom: Když jít chléb bez práce, znamená to, že jíte z cizí práce. Když se někteří mladší bratři chtěli postit více než ostatní, on jim v tom bránil a přikazoval jim, aby přicházeli ke společnému jídlu, aby se nestali pyšnými od svého přílišného půstu. Také říkal, že není dobré pro mnicha, když přechází z jednoho místa na druhé, neboť: Strom, který se často přesazuje, nepřináší plody. Ten, kdo chce činit dobro, může ho činit na tom místě, kde se právě nachází. O lásce říkával: Co je sůl pro chleba, to je láska pro ostatní ctnosti. V prvním týdnu Velkého půstu se vzdaloval do pouště a tam zůstával v mlčení a myšlenkách na Boha, a to až do svátku Světlého Vzkříšení Kristova. Ještě za jeho života byla zbudována poblíž jeho jeskyně veliká lávra, která se s postupem let naplnila mnichy jako úl včelami. Jeho posledním přikázáním bylo, aby se v monastýru bedlivě zachovávalo dobrodiní k pocestným a hostům a aby se brána monastýru nikdy nezavírala. Svatý Euthimij zesnul v devadesátém sedmém roce svého života. Na jeho pohřbu byl přítomen i patriarcha jeruzalémský Anastasij. Celý dlouhý den čekal, dokud ohromný zástup lidí nedokončil své poslední rozloučení se světcem, a teprve až navečer mohl završit obřad pohřbu. Sedmého dne po smrti se Euthimij zjevil svému učedníku Domentiánovi, celý zářící světlem a radostí. Ctihodný Euthimij byl vpravdě pravým synem Světla. Zesnul roku 473 po Kr.

¹ dnes Malatya, město v dnešním jihovýchodním Turecku
² jeho je památka 9. ledna dle církevního kalendáře/ dle občanského 22. ledna
³ Faranská lávra - mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctih. Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.