Svatí noví mučedníci Maloasijské Katastrofy

památka v neděli,

před svátkem Povýšení Svatého Kříže Páně 14. / 27. září

Památka nových mučedníků, kteří zahynuli během Maloasijské Katastrofy (řec. Μικρασιατική καταστροφή).

Maloasijskou Katastrofou, je označován konec, třítisícileté řecké historie v Malé Asii a vyhnání původního řeckého pravoslavného obyvatelstva z jeho rodné vlasti. Tato genocida Řeků, jejich etnická čistka, byla započata Mladoturky (Mladoturky je označováno politické hnutí v osmanském Turecku, jehož počátky sahají do 70. let 19. století) v letech I. světové války (1914–1918) a byla zakončena Kemalisty (tj. stoupenci myšlenek zakladatele moderního tureckého státu Kemala Atatürka).

Po porážce řecké armády v Řecko-turecké válce (1919–1922), která byla spojena, s velkými a strašnými ztrátami řecké armády a také s masakry a s vyhnáním řeckého obyvatelstva z jeho původní vlasti, se začal používat pro toto období název Katastrofa či Maloasijská katastrofa.

Maloasijská katastrofa je nejenom politickou, diplomatickou a vojenskou historickou událostí. Je to také událost, která hluboce zasáhla společnou paměť řeckého národa, vytvořila hlubokou ránu, která v řecké společnosti nadále zůstává otevřená, zejména pak, pro potomky této Katastrofy, až do dnešních dnů.

V době Maloasijské katastrofy bylo Turky zabito na 347 duchovních ze 459, kteří sloužili v té době v eparchiích Efezu, Smyrny, Filadelfie, Iliopolisu, Pergamonu, Moschonisionu a Kydonionu.

Společná památka těchto nových mučedníků, byla ustanovena rozhodnutím Posvátného Synodu Konstantinopolské pravoslavné Církve № 2556/5-7 z roku 1993, v neděli, která předchází svátku Povýšení Svatého Kříže Páně.

Doposud, byli do zástupu těchto svatých zapsáni tito noví mučedníci:

 

Svatí noví mučedníci Maloasijské Katastrofy

(† 1921 – 1922)

 

Sbor pěti svatých archijerejů,

nových mučedníků Malé Asie a Pontu

a s nimi i všech umučených

 

Svatý nový mučedník Chrizostomos (Kalafatis), metropolita Smyrenský († 1922)

památka 28. srpna /10. září

Nechtěl opustit svoji pastvu, ani místo své duchovní služby. Odmítl nabízený azyl na francouzském konzulátu, ke kterému jen řekl: "Jsem pastýř a moje místo je u mého stáda". A stejně jako jeho předchůdce, svt. muč. Polykarp ze Smyrny (†167), i metropolita Chryzostomos, dal přednost stát se mučedníkem. Poté co dosloužil svatou liturgii, byl zajat tureckými vojáky a spolu s nenávistným a rozlíceným davem, pak byl doprovázen až do kanceláře starosty města. Tam se velitel místních kemalistů Nureddin – paša rozhodl, vydat metropolitu rozzuřenému davu, který ho na místě roztrhal. 

Svatý nový mučedník Prokopios (Lazaridis), metropolita Ikonijský († 1923)

památka 7. /20. dubna

Zemřel ve vězení, ve věznici Kayseri.

Svatý nový mučedník Grigorios (Orologas), metropolita Cydoniaeský († 1922)

památka 3. / 16. října

V roce 1922, poté co na ostrovech Moschonisia, kde bylo zmasakrováno přes 6000 místních řeckých obyvatel, se podařilo metropolitovi přes všechna možné ústrky a ponížení, s pomocí amerického červeného kříže, evakuovat na řeckých lodích, na ostrov Lesbos přes 20 000 řeckých civilistů. Samotný metropolita Grigorios, ale odmítl opustit svou metropolii a spolu s dalšími kněžími, byl na konci září roku 1922 uvězněn. Ve vězení byl ponižován a mučen. 3. října 1922, pak byl metropolita, spolu s kněžími odsouzen k smrti upálením. Byli vyvedeni z města a tam učiněn rozsudek. Podle některých svědectví, před samotným upálením, zemřel metropolita na infarkt.

Svatý nový mučedník Ambrosios (Pleiathidis), metropolita Moschoniský († 1922)

památka 2. / 15. září

V roce 1922, byl metropolita Moschoniský Ambrosios, spolu s dvanácti jereji a dvěma mnichy, pohřben zaživa, blízko města Cydonia.

 

Svatý nový mučedník Euthymios (Agritellis), biskup Zelský († 1921)

památka 29. května/ 11. června

V roce 1921, z rozhodnutí vlády kemalistů, se ukládalo za povinné, aby všichni metropolité, biskupové a archimandrité Pontu, opustili jak své katedry, tak i Pont samotný. Vladyka Euthymios se však tomuto rozhodnutí nepodřídil a následně, byl proto spolu s  duchovními a dalšími významnými řeckými představiteli zatčen a uvězněn. Ve vězení byl mučen a na následky tohoto mučení zemřel.

Tropar hlas 4.

Podoben: Jenž povznesl ses, Kriste, Bože:

Pěti zářemi, duchovních zápasů zazářivší tváře světitelů, celou Malou Asii, jako jasnou svící moudře osvěcují, moudrý Chrizostomos s božským Grigoriem, společně Ambrosios, Prokopios a Euthymios, které oslavujeme, nyní věřící zvolejme: raduj se, sbore pětice mučedníků.

 

Blažený Alexij Elnatský, 

blázen pro Krista - jurodivý, nový mučedník (†1937)

památka 12. / 25. září

Narodil se roku 1866, ve vesnici Kaurčicha, v Jureveckém újezdu, Kostromské gubernie, v rodině církevního starosty, chrámu svt. Mikuláše, ve vesnici Elnat.

Když nadešel čas, aby se Alexij oženil a on se už chystal zasnoubit se s nevěstou, kterou si vybral, jeho úmysl mu změnila, pro něj neočekávaná okolnost.

Stalo se, že jeho dívka, nechtěla splnit jeho prosbu, aby nechodili na nezávazné schůzky mladých z vesnice, kde se často z obyčejných rozhovorů, přecházelo až k nemravnostem.

Uvážil, že, když dívka neposlechla jeho prosbu, jako jeho nastávající nevěsta, sotva ho pak poslechne, když se mu stane potom ženou. A tak Alexij raději zrušil domluvenou svatbu a odešel do Trojické - Krivoejezerské poustevny, která se nacházela na levém břehu Volhy, naproti dávného města Jurjev - Povolskij (dnes Jurjevec), kde po dobu jednoho roku žil jako poslušník.

Po roce se vrátil domů, ale v domě rodičů už nebydlel. Místo toho, spolu se svým otcem, si postavil na zahradě kelii. Veškerý svůj volný čas, pak věnoval modlitbě. Modlil se buď v postavené kelii, anebo odcházel do lesa k prameni blaženého Šimona Jureveckého (památka 10. / 23. května a 4. / 17. listopadu). To místo bylo skryto od lidských pohledů hustým lesem.

V roce 1917, se zhroutily základy Ruského státu a ozvěna tohoto pádu, se nesla jako ozvěna po celé ruské zemi. V předrevolučním Rusku nebyl pro každou vesnici určen vždy policejní důstojník či kapitán, ve vesnicích nebyla vždy policie, či státní moc, ale sami vesničané se setkávali na svých shromážděních, kde pak sami řešili, co bylo třeba.

Když se pak v Petrohradě, objevila nová vláda, která všude rozesílala svá rozhodnutí a dekrety. Rozhodla, aby takto i na vesnicích vzniklo obdobné vedení, jako to jejich, tzv. Selsověty tj. Vesnické rady.

Když se o tom vesničané dozvěděli, poradili se mezi sebou, co udělají. Rozhodli se, když má být, nějaká ta jejich vesnická rada, že by tam měl být člověk spravedlivý a dobrého života, a jejich volba padla na Alexije. Když byl Alexij takto zvolen, své způsoby nijak nezměnil. Tak jako dříve, stále se modlil u sebe v kelii, či v lese u pramene a také stále chodil na bohoslužby do chrámu.

Za rok, však do vesnice přijel předseda, který už byl určený z města. Tehdy Alexij tuto službu své vesnici opustil a zcela odešel do ústraní své kelie a věnoval se jen duchovnímu zápasu, v půstu a neustálé modlitbě. Tak prožil devět let.

V roce 1928, na sebe vzal přetěžkého jho duchovního zápasu, bláznovství pro Krista - jurodivost. Od toho okamžiku, žil blažený Alexij, tam kde se mu naskytla možnost, nikdo z lidí nevěděl, kde spí a zda vůbec spí. Oblečený chodil do jednoho a toho samého kaftanu, který měl dlouhý až do kolen a který byl po nějakém čase samý cár. A třebaže i dostával od jiných lidí oblečení, většinou takové oblečení hned rozdal.

Svým, pro ostatní podivným chováním, předpovídal rodák z vesnice, co se bude dít v jejich životě. Byly to však strašné a smutné události těch let. Vězení, nemoci, či smrt blízkých. Takto jednou prošel napolo svlečeným vesnicí Parfjonovo, až k místním obchodníkům - obuvníkům. A poté, se skutečně stalo to, že jejich rodiny byly vysídleny a jejich veškerý majetek, jim byl zabaven, až po ten nejposlednější kousek z jejich spodního prádla.

Ještě dlouho do hromadného uzavírání a ničení chrámů, pak blažený předpovídal, že přijde čas, kdy budou téměř všechny chrámy v Rusku zavřeny, a proto Pán poté, pošle nemilosrdnou odplatu - válku. Říkal, že některé chrámy se potom otevřou, ale ne na dlouho. A to se v následných letech i stalo. Během války, byly některé chrámy otevřeny, ale v letech 1958 - 1964, pak začalo další nové zavírání chrámů a další pronásledování Církve.

Po takovémto jeho chování se stávalo, že byl místními úřady, několikrát umístěn do psychiatrické léčebny. Když jej však lékaři prohlédli a vyšetřili, byl uznán zcela zdravým a byl propuštěn. Patnáct let před svou mučednickou smrtí, mu pak bylo zjeveno o tom, jak zemře.

V roce 1937, když už dopředu věděl o svém zatčení, přišel blažený do svého rodného domu v Kaurčiche. Přinesl si sebou všechny své věci, které rozdal a své příbuzné poprosil, aby až přijde čas, ho pohřbili. Druhého dne, se vypravil do vesnice Parfjonovo, kde byl zatčen a poté uvězněn ve městě Kinešma. To se událo v květnu roku 1937.

Byl umístěn do vězeňské cely, spolu se skutečnými zločinci a kriminálníky. Blažený se ve vězení neustále modlil, skoro nespal a ten skromný příděl jídla co dostával, tak rozdal. Třebaže ho nebylo možné v ničem obvinit, i přesto ho vyšetřovatelé mučili, pokládali mu nohy mu rozžhavené kamna.

Poté co takto prožil více jak měsíc ve vyšetřovací vazbě, zcela zničený takovýmto mučením, dostal se blažený Alexij pro svůj zdravotní stav, do vězeňské nemocnice, ve které nakonec i zemřel.

Třináctého dne po zesnutí, bylo jeho tělo předáno příbuzným.

Když se v roce 1985, rušil v městě Kinešma hřbitov na kterém byl blažený Alexij pohřben, byly jeho čestné ostatky 25. září 1985, nalezeny a vyzdvihnuty, a následně byly přeneseny do chrámu ve vesnici Žarki. Nyní se jeho svaté ostatky nachází v ženském monastýru Uvedení do chrámu Přesvaté Bohorodice ve městě Ivanovo.

Roku 1993, byl blažený Alexij připočten do zástupu svatých jako místně ctěný Ivanovské eparchie. Následně byl v roce 2000, připočten do Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských, na Jubilejním Archijerejském Sněmu Ruské Pravoslavné Církve, k celocírkevní úctě.

Tropar hlas 4.

Přijal jsi bláznovství pro Krista a stal ses důstojný mučednické koruny, i dar proroctví, jsi od Boha získal, proto jsi také vytrpěl věznění, svatý blažený Alexiji, pros milostivého Boha, aby nám daroval odpuštění hříchů.

 

 Ctihodný Jan Prislopský († 1605)

památka. 13. / 26. září

Ctihodný Jan Prislopský, se narodil ve vesnici Silvașu de Sus v ținutu Hațeg (Ținut byl správní útvar první úrovně platný v Moldavském knížectví a Rumunském království), v druhé polovině XV. století, nebo v první polovině XVI. století (neexistují přesné prameny). Protože si nepřál oženit, ale svůj život zasvětit modlitbě Bohu, vstoupil do nedalekého monastýru svatého Jana Bohoslova v Prislopu (kdysi mužský, dnes ženský monastýr, počátek tohoto monastýru, který byl založen ctihodným Nikodémem Tismanským (†1406), se datuje do XIII. století a je jedním z nejvýznamnějších rumunských pravoslavných duchovních center v Transylvánii), kde přijal mnišský postřih.

Za nějaký čas, však zatoužil, po životě v pustině, v úplné tichosti, v duchovním zápase poustevníka a tak hledal opuštěné místo bez lidí. Našel takové místo v jedné jeskyni, kterou si sám vykopal, přibližně pět set metrů od monastýru, blízko řeky. Zde se oddal půstu, modlitbě, bdění, odříkání se všeho světského a neustálému pamatování na Boha. V této jeskyni, pak světec strávil zbytek svých dnů v neustálém duchovním zápase a zde také zesnul v Pánu.

Podle tradice, když zbožný Jan jednou kopal okno ve své skalní cele, byl neúmyslně zabit šípem jednoho ze dvou lovců, kteří, aniž by věděli, že v hustém lese někdo žije, vystřelili jeho směrem, protože si mysleli, že tam se nachází lesní zvíře.

Příbuzní otce Jana, kteří ho měli pro moudré duchovní rady ve velké úctě, už za jeho života, jeho tělo vzali a pohřbili v chrámu, v jeho rodné vesnici.

Na jeho přímluvy, se začaly dít mnohé zázraky a mezi věřícími se rozšířila velká úcta k němu, jako ke svatému.

Pro svůj zbožný způsob života se stal známým po celém Valašsku, odkud potom přišlo několik mnichů, kteří požádali příbuzné o tělo svatého, aby ho s poctami pohřbili v jednoho z místních monastýrů. Tato tradice je známá od druhé poloviny 18. století z kroniky „Pláč svatého monastýru Silvașu de Sus z eparchie Haţeg z Prislopu“, napsané ve verších jeromonachem Efrémem.

Do zástupu svatých monastýru Prislop, byl ctihodný otec Jan, připočten Rumunskou Pravoslavnou Církví, roku 1992.

Svaté panny a mučednice, Minodora, Mitrodora a Nymfodora († 305)

památka 10. / 23. září

Minodora, Mitrodora a Nymfodora, byly rodné sestry a pocházely z Bithýnie (Bithýnie – Βιθυνία, byla ve starověku královstvím a římskou provincií, rozkládající se na severovýchodě Malé Asie při březích Propontidy - Marmarského moře, thráckého Bosporu a Pontu Euxinu - Černého moře).

Vyznačovaly se, velkou zbožností a tak nakonec se rozhodly, že si přejí uchovat si panenský život a všeho světského se vzdát. Pro tento život, si vybraly odlehlé místo v pustině, kde žily v duchovním zápase, v půstu a modlitbě. Sláva o životě těchto svatých panen, se však brzy rozšířila mezi lidmi, protože na jejich přímluvy, se uzdravili nemocní, kteří za nimi v poslední naději přicházeli.

Bithýnie, byla tehdy pod správou pohanského vládce Frontonuse, který vydal příkaz, aby byly sestry zajaty a předvedeny před soud. Nejprve se je snažil Frontonus přesvědčit líbivými slovy, sliboval jim pocty i odměny, jen když se zřeknou Krista. Sestry však před ním neustále pevně vyznávaly svoji víru a jakékoliv jeho nabídky odmítaly. Frontonus, se proto rozzuřil a svůj hněv, si vylil nejprve na nejstarší z nich, na svatou Minodoru. Svatá hrdinně snášela všechna muka a utrpení, až nakonec zvolala: "Pane, Ježíši Kriste, radosti srdce mého, naděje moje, přijmi v pokoji duši mou!", s těmito slovy, pak ducha svého předala Bohu.

Za čtyři dny, byla před vládce na soud přivedena, mladší sestra Mitrodora. Aby je zastrašili, položili před ní, zmučené tělo její starší sestry. Když spatřila sestřino tělo, mnoho pro ni plakala, ale víry se nevzdala a i ona zůstala neoblomná.

Poté i svatá Mitrodora byla mučena. Když umírala, do posledního vzdechu vzývala milovaného Spasitele a Pána našeho Ježíše Krista. Poté, byla předvedena třetí ze sester Nymfodora. I před ní, byly položeny těla umučených sester. Frontonus takto znovu doufal, že mladou dívku tímto vyděsí. Znovu přívětivými slovy, se jí snažil přesvědčit, aby ona sama, se slitovala nad svou krásou, svým mládím a poklonila se pohanským bohům, znovu jí sliboval mnohé dary a pocty. Svatá Nymfodora, však jeho slova odmítla jako nicotná a dobrovolně přijala osud svých sester. Nakonec byla ubita železnými pruty k smrti.

Těla svatých mučednic, chtěli spálit na hranici, ale silný déšť, tento oheň uhasil a blesk spálil Frontunuse a jeho služebníky. Křesťané poté vzali těla sester a s úctou je pohřbili.

Část ostatků svatých mučednic, je chráněno na Svaté hoře Athos, v chrámu Záštity Přesvaté Bohorodice, v monastýru svatého Pantelejmona. Čestná ruka svaté Mitrodory, se pak nachází v monastýru Pantokrator.