Svatý mučedník Gerontius Kappadokijský (♰ 290),

otec velikomučedníka Jiřího Vítězného

památka 12. / 25. dubna

Narodil se v Sevastopolu v Malé Arménii v pohanské rodině. Podle některých pramenů byl senátorem, podle jiných měl hodnost stratelata - στρατηλάτης (velitele armády). Oženil se s křesťankou Polychronií.

Jednou onemocněl horečkou a na radu svého malého syna Jiřího, který byl vychováván svojí matkou v křesťanské zbožnosti, vzýval Kristovo jméno a byl uzdraven. Od toho okamžiku se stal Gerontius také křesťanem.

Za vlády císaře Diokleciána Římského, když se křesťanská víra šířila, začalo také v pronásledování křesťanů. Tento příkaz k pronásledování, byl vydán všem místodržícím římských provincií, včetně Kappadokie.

Mezi prvními křesťany zatčenými v Kappadokii byl Gerontius, vůdce římské armády a otec Jiřího, kterému tehdy bylo deset let.

Soudu nad ním, se zúčastnil Jiří i jeho matka Polychronia. Slyšeli, jak Gerontius před zástupcem císaře vyznal tato slova: „Raději zemřu pro svoji víru v Krista, než bych Ho zapřel, i když by jsi mi dal vše, co jsi slíbil.“ Poté slyšeli i vyhlášení rozsudku smrti za to, že odmítl uctít římské bohy. Když byl Gerontius odvlečen na místo popravy, mladý Jiří viděl, jak jeho otec odevzdal svoji duši Pánu a jak jeho duše, byla přijata anděly.

Matka Jiřího, která později přijala mučednickou korunu také, svému synovi, poté řekla: „Tvůj otec, mé dítě, je blízko Božího trůnu, kde si přál tak žít. I když ho možná nevidíme, je blízko nás a bude nás chránit před zlem. Náš dům získal velkého a mocného ochránce. Kéž i nás, Bůh učiní hodnými vyznat víru a nabídnout život, jako oběť za našeho Pána. Mé dítě, nesmíš být smutné, protože jsi nyní ztratil svého otce. Jednoho dne se znovu setkáme. My křesťané věříme, jak víš, že máme nesmrtelnou duši a jednoho dne, budeme vzkříšeni a budeme žít věčně, v blízkosti Božího trůnu.“

Svatý Gerontius, zemřel jako mučedník za své vyznání víry v Krista, kolem roku 290.

 

Svatá prorokyně Chulda

památka 10. / 23. dubna a v neděli svatých praotců

Pramatka a prorokyně ¹ Chulda, žila v první polovině VII. stol. před Kristovým Narozením. Byla manželkou Šalúma, strážce rouch, současnice proroků Jeremjáše a Sofonjáše. Když kněz Chilkijáš našel slova z knihy Zákona, která zneklidnila krále Jóšijáše. Obrátili se na příkaz krále se žádostí o výklad slov v nalezené knize na tuto prorokyni a tehdy Chulda pronesla pozoruhodné proroctví o osudu Izraelitů.

Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Vyřiďte muži, který vás ke mně poslal: Toto praví Hospodin: Hle, uvedu zlo na toto místo a na jeho obyvatele podle všech slov té knihy, kterou četl judský král. Protože mě opustili a jiným bohům pálili kadidlo, a tak mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne.

(2. Kr 22, 15 - 17)

Judskému králi, který vládl v Jeruzalémě, Jošijášovi, předpověděla, že ho Hospodin pro jeho pokoru, přidá k jeho otcům a on bude v pokoji položen do své hrobky a jeho oči nespatří všechnu tu pohromu, kterou Hospodin přivede na jeho zemi.

Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Pokud jde o slova, která jsi slyšel: Protože tvé srdce zjihlo a pokořil ses před Hospodinem, když jsi uslyšel, co jsem mluvil proti tomuto místu a proti jeho obyvatelům, že tu bude spoušť a zlořečení, protože jsi roztrhl své roucho a přede mnou plakal, vyslyšel jsem tě, je výrok Hospodinův. Proto tě připojím ke tvým otcům, budeš uložen do svého hrobu v pokoji a tvé oči nespatří nic z toho zla, které uvedu na toto místo.

(2. Kr 22, 18 - 20)

Pohromy, které vedly ke zničení Jeruzaléma a babylonskému zajetí (609–587), se následně skutečně odehrály krátce po smrti tohoto spravedlivého a věrného krále.

Chulda se v hebrejské Bibli ² objevuje pouze v devíti verších, ve Druhé Knize Královské 22, 13–20 a ve Druhé Knize Kronik - Paralipomenon 34, 22–28. Toto krátké vyprávění o ní, však postačuje k tomu, aby bylo jasné, že Chulda byla považována za prorokyni, která byla zvyklá mluvit Boží slovo přímo k velekněžím a královským úředníkům. Která promlouvala ke králům a národům o jejich osudech a která měla jako prorokyně autoritu určovat, co byl a co nebyl pravý Zákon, a ta, kdo promlouvala způsobem přísných přikázání, když jednala jako prorok.

Už během svého života, se Chulda těšila veliké úctě a zvláštní poctou byla poctěna i po své smrti, kdy podle tradice, byla pohřbena mezi hradbami samotného Jeruzaléma.

___________

¹ Pramatka a prorokyně Chulda. Památka starozákonních spravedlivých žen, je připomínána společně se všemi ostatními starozákonními svatými a spravedlivými, kteří očekávali Kristův příchod v Neděli svatých praotců. Ve čteních této neděle, jsou připomínány tyto starozákonní ženy:

Pramatka Eva, spravedlivá Sára, manželka Abrahamova, spravedlivá Rebeka, manželka Izáka, spravedlivá Lea (Lía), Jákobova první manželka, spravedlivá Ráchel, druhá manželka Jákoba, spravedlivá Mirjam (Miriam), starší sestra Mojžíše, spravedlivá Rachab, obyvatelka města Jericha, spravedlivá Debora, která soudila izraelské kmeny, spravedlivá Jáel, která zabila Sísera, spravedlivá Rút prababička krále Davida, prorokyně Chulda, spravedlivá Júdit, která zabila Holofernese, spravedlivá Ester, která vysvobodila židovský lid z rukou Hamana, spravedlivá Chana (Hana), matka proroka Samuela, spravedlivá Zuzana.

Svatá prorokyně Chulda (חֻלְדָּה‎‎, Ḥuldāh, Ὀλδὰ, Олда́), je vzpomínána společně s Chanou, Júdit, Deborou, Jáel, Ester, Sárou, Mirjam, Ráchel, Rebekou, Rút, ve čtvrtém troparu, deváté písně na jitřní, Neděle svatých praotců.

² Hebrejská bible. Tento název označuje tu část biblického kánonu, která je společná židovství a křesťanství. Pojmu se užívá mezi biblisty jako neutrálního termínu, který se upřednostňuje před označením Tanach, kterého užívají židé, a Starý zákon, jímž označují tyto spisy křesťané. Označení hebrejská se zde vztahuje buď k jazyku většiny těchto spisů (hebrejština), nebo k označení národa Hebrejů coby izraelskému národu.

 

Svatá Monika z Thagaste (♰ 387),

matka blaženého Augustina

památka 9. / 22. dubna a 4. / 17. května

Málo je známo o její mladosti, téměř všechny poznatky o jejím životě, které se k nám o ní dostaly, jsou obsaženy v 9. knize „Vyznání“ ¹ jejího slavného syna, blaženého Augustina ².

Svatá Monika se narodila okolo roku 332 v Thagaste ³ a byla berberského ⁴ původu. Její rodiče byli křesťané a v této víře a zbožnosti ji vychovali.

Jako mladá dívka, byla provdána za staršího pohanského úředníka Patricia. V nové rodině, to měla těžké. Patricij byl velmi popudlivým, vznětlivým a vedl také nemravný život, kdy jako manžel, byl i nevěrný. Ponejprv ji neměla v oblibě její tchyně, avšak Monika, tuto její nevraživost a nelásku k sobě, svou mírností a pokorou, přemohla a tchýně se s ní smířila. Na rozdíl od mnoha manželek své doby, Moniku manžel nikdy nebil. Svatá Monika říkala, že k ní nikdy nezvedl ruce kvůli tomu, že vždy dbala, na to, aby se neprohřešila jazykem a svá ústa držela na uzdě (Žalm 39, 1).

Manželé měli tři děti Augustina, Navigia a Perpetuu. Přestože měla Monika děti, byla velmi smutná, protože Patricij nedovolil, aby byly pokřtěny. Velkým soužením pak byl pro ni, také život mladého Augustina, který žil rozmařilým životem v Kartágu, kde měl i nemanželského syna. On však nepřestávala doufat v Hospodina a neustále se za něj modlila k Bohu a prolévala slzy. Tyto její neustávající modlitby a slzy za syna, měly nakonec vliv na jejího muže, kterého na sklonku života, obrátily ke Kristu.

Když se Augustin na své cestě životem, dostal pod vliv manichejců ⁵, Monika se zděsila a pokusila se ho odvrátit z této chybné cesty. Ve snu ji však bylo řečeno, aby vůči svému synovi projevila trpělivost, mírnost a laskavost. Augustin přebýval v tomto svém pomýlení devět let, jeho matka, ho však neopustila. Jednou se snažila získat pomoc od pravoslavného biskupa, který byl dříve také manichejec, ale ten odmítl vstoupit do sporu s Augustinem, a Moniku utěšoval slovy: „Jdi svojí cestou a nechť ti Bůh žehná, protože je nemožné, aby syn těchto slz byl ztracen.“

Když se Augustin v roce 383, vypravil do Říma a odtud do Milána, oklamal matku, která chtěla jet s ním, a na loď nastoupil bez ní. Zde začal působit jako učitel rétoriky. V Miláně, se však také, díky místnímu biskupovi, svt. Ambroži milánskému (♰ 397), blíže seznámil s křesťanstvím a tato okolnost, spolu se čtením Listů svatého apoštola Pavla, v něm učinila radikální změnu v jeho způsobu chápání myšlení a života. Tehdy pak za ním přišla jeho matka. S velkou radostí se totiž dozvěděla, o jeho obrácení pod blahodárným vlivem svt. Ambrože. Sám svt. Ambrož, měl Moniku ve velké úctě a Augustinovi, často také blahopřál k tomu, jak spravedlivá byla jeho matka.

V roce 387 na Paschu, pak Augustin společně se svým synem přijal svatý křest, který vykonal svt. Ambrož. Tehdy se pláč slz lítosti zbožné matky, proměnil na slzy radosti.

Po svatém křtu, Augustin svůj veškerý majetek prodal, a téměř celý ho rozdal chudým. Rozhodl se vrátit do Afriky, a proto se společně, se svojí matkou Monikou, vypravili do města a přístavu Ostia, odkud měli vyplout do své domoviny. 

Tam také společně rozmlouvali o příslibu věčného života. Monika pak svému synovi řekla: „Můj synu, v tomto životě mě už nic nedrží. Co tu budu dělat a proč bych tu měla zůstávat? Jediným důvodem, proč jsem chtěla žít dál, bylo to, abych tě před svou smrtí, mohla spatřit jako křesťana. Bůh zcela a úplně splnil mé přání a touhu. A nyní vidím, jak přehlížíš blahobyt a marnost tohoto světa a jak ses zasvětil službě Jemu. Co tady, ještě mohu učinit?“

O pět dní později, pak svatou Moniku postihla horečka a ona ulehla na lůžko. Všemu pozemskému cizí svatá, řekla, že nezáleží na tom, zda bude pohřbena ve své vlasti nebo v Itálii, protože Bůh ví, kde ji má v posledních časech vzkřísit. Pouze požádala, aby byla vzpomínána na Božské liturgii. O několik dní později svatá Monika roku 387, zemřela. Svou duši, tak odevzdala Pánu ve městě Ostia, kde byla také pohřbena.

V IV. století, byly její svaté ostatky přeneseny do krypty místního chrámu. V roce 1430, byly přeneseny do Říma, kde byly uloženy v chrámu svatého Augustina - Basilica of St. Augustine in Campo Marzio, kde se nachází dodnes.

________________

¹ Vyznání – Confessiones. Název jednoho z hlavních děl blaženého Augustina, které napsal mezi lety 397–398. Je to rozsáhlý filosoficko-autobiografický spis o 13 knihách, v nichž autor, tehdy již hipponský biskup, líčí své bolestné hledání moudrosti a cestu ke křesťanské víře (knihy 1 - 9) a zamýšlí se nad otázkami paměti (10), času (11), smyslu starozákonní knihy Genesis a soupodstatností Trojice (12 - 13). Vyznání, je považováno za první rozšířenou autobiografii v evropské literatuře a kniha sloužila také, jako literární předloha křesťanským spisovatelům po celé další tisíciletí. Pokrývá pouze část Augustinovy ​​životní cesty (33 let z asi 40, které prožil v době psaní), přesto však obsahuje ty nejcennější zprávy o jeho duchovní cestě a o vývoji, jeho filozofických a náboženských názorů.

² Blažený Augustin, biskup hipponský (♰ 430). Památka 15. / 28. června. Narodil se v Thagaste v severní Africe, mládí prožil v neřesti, ale pod vlivem svt. Ambrože (♰ 395) přijal Augustin, svatý křest. Stal se presbyterem a poté biskupem města Hippona (dnes město Annaba, v severovýchodním Alžírsku na pobřeží Středozemního moře). Věnoval se obraně Pravoslaví, i když některé své dřívější myšlenky musel odvolat, protože byly teologicky nesprávné. Z tohoto důvodu mu pravoslavná církev uděluje titul blažený. Jeho svaté ostatky, jsou dnes, uložené v bazilice St Pietro v Ciel d'Oro v Pavii.

³ Thagaste. Římsko-berberské město na území dnešního Alžírska, které se dnes nazývá Souk-Ahras. Město bylo rodištěm blaženého Augustina, biskupa hypponského (♰ 430).

⁴ Berbeři. Je souhrnné pojmenování pro africké národy v severní Africe. Jejich předkové obývali souvislý pás území od Kanárských ostrovů přes Maroko až k údolí Nilu v Egyptě. Už ve starověku vybudovali transsaharský obchodní systém, který se opíral o karavanní cesty, ksary a kasby. V 7. století vlivem arabské migrace a v 11. století po vpádu beduínů byli zatlačeni do hornatého vnitrozemí a saharských oáz. Dnes žijí především v Maroku, Alžírsku, Tunisku, Mali a Nigeru, malé berberské enklávy jsou také v Libyi a Egyptě.

⁵ Manicheismus. Synkretické náboženské učení, vzniklé v III. stol. v Sásánovské říši (na území dnešního Íránu). Je pojmenováno po svém zakladateli Mání. Toto učení bylo složeno převážně z křesťansko-gnostických myšlenek, vycházejících ze specifického chápání Bible, postupem času, ale také absorbovalo velké množství výpůjček z jiných náboženství – zoroastrismu a buddhismu – tak, jak byly hlásány v zemích jejich rozšíření.

 

Ctihodní, Jan, Sergij, Patrikij a další,

v monastýru svatého Sávy zabití (♰ 796)

památka 20. března / 2. dubna

V osmém století, bylo okolí Jeruzaléma, vystaveno častým útokům Saracénů ¹. V té době, byl zcela zničen a vypleněn monastýr ctihodného Charitona ². Saracéni, se pak také dvakrát pokusili vyplenit i Lávru svatého Sávy Posvěceného ³, ​​ Boží Prozřetelnost však monastýr ochránila. Mniši z Lávry svatého Sávy, se poté mohli uchýlit před dalšími barbarskými nájezdy do Jeruzaléma, oni se však rozhodli, že místo, kde po dlouhá léta vedli duchovní zápas, za spásu své duše, neopustí.

V roce 796, ke konci Velkého Půstu, během týdnu před Květnou nedělí 13. března, se pak Saracénům podařilo vtrhnout do tohoto monastýru, ve kterém, se dožadovali toho, aby jim byly vydány všechny cennosti monastýru. Když mniši na to Saracénům odpověděli, že v monastýru nemají nic víc než jen skromné ​​zásoby jídla a své staré obnošené šaty, začali do nich Saracéni střílet ze svých luků šípy. Třináct lidí bylo přitom zabito a mnoho zraněno, mnišské cely byly v plamenech. Saracéni měli v úmyslu zapálit i monastýrský chrám, ale v dálce spatřili velké množství osob, a usoudili, že to můžou být vojáci vyslaní z Jeruzaléma. Saracéni proto rychle spěchali pryč, a vzali s sebou i to málo, co se jim podařilo najít a uloupit. Poté, co nepřátele utekli, těm, kdo přežili, pomáhal otec Tomáš, zručný lékař.

Na Velký Čtvrtek 20. března, Saracéni v ještě větším počtu na Lávru znovu zaútočili a začali v ní bez milosti zabíjet mnichy. Ti, kteří přežili, byli zahnáni do chrámu, kde byli mučeni, aby řekli, kde jsou ukryty jejich poklady. Celý monastýr byl obklíčen, aby se nikdo nemohl zachránit útěkem. Barbaři se zmocnili svatého Jana, mnicha, který byl ještě velmi mladý a v monastýru se staral o poutníky. Svatý Jan byl strašně mučen, přeřízli mu šlachy na nohou a rukou, a poté byl za nohy vláčen po kamení z hory, nakonec byla mučedníkovi strhána ze zad jeho kůže. Strážce liturgických nádob monastýru, ctihodný Sergij, všechny liturgické nádoby ukryl a snažil se utéct, byl však zajat a byla mu hned setnuta hlava.

Několika mnichům se pak ještě podařilo ukrýt se v jedné jeskyni před monastýrem, toho si, ale všiml saracénský strážce, který blízko strážil a nařídil, aby všichni z jeskyně vyšli. Uvnitř této jeskyně, pak ctihodný Patrikij řekl šeptem ostatním bratřím, co tam s ním byli: „Nebojte se, já sám vyjdu ven, za nás za všechny a zemřu, vy tady seďte a mlčte“. Když potom vyšel ven, Saracén se ho hned ptal, zda je v jeskyni ještě někdo, na což mu ctihodný odpověděl, že tam byl jen on sám. Poté byl Patrikij odveden do monastýrského chrámu, kde ostatní přeživší, čekali na svůj osud. Saracéni po nich požadovali výkupné 4000 zlatých mincí a také liturgické nádoby monastýru. Takové výkupné, však mniši dát nemohli. Byli proto poté odvedeni do jeskyně ctihodného Sávy, která se nachází za hradbou monastýru a před vchodem do této jeskyně, byl zapálen Saracény velký oheň, do kterého házeli hnůj, aby se mniši v jeskyni uvěznění, udusili jedovatým kouřem z ohně. V této jeskyni, takto zemřelo osmnáct mnichů, včetně ctihodných Jana a Patrikija. Ostatní přeživší, Saracéni znovu mučili, ale protože se od nich nic nedozvěděli, monastýr nakonec opustili.

Na Velký pátek pozdě v noci, se pak mniši, kteří se ukrývali v okolních horách, vrátili do Lávry. Těla zabitých bratrů, přenesli do chrámu, a tam je s velkým zármutkem pohřbili.

Barbaři, kteří vyloupili a vyplenili Lávru svatého Sávy, byli poté potrestáni Bohem. Stali se obětí náhlé nemoci, všichni do jednoho zemřeli a jejich těla se poté stala kořistí divokých zvířat.

______________

 

¹ Saracéni. (latinsky Saraceni, starořecky Σαρακηνοί — „Východní lidé“ ← arabsky شرق — sharq — „Východ“) nomádský beduínský kmen, který žil podél hranice Sýrie. O tomto lidu se zmiňuje už řecký učenec z I. a II. století Klaudios Ptolemaios a římský historik z IV. století Ammianus Marcellinus. Termín Saracéni, byl obecný termínem pro arabské muslimy ve svém všeobecném užívání mezi křesťanskými spisovateli v Evropě během středověku. V XII. století se „Saracén“ stal synonymem pro „muslima“ ve středověké latinské literatuře. Dnes tento název, historici používají pro obyvatelstvo arabského chalífátu v období od VII. do XIII. století (do dobytí Abbásovského chalífátu v důsledku mongolské invaze na Blízký východ).

² Faranská lávra. Mužský pravoslavný monastýr, jeden z nejstarších, který se zachoval v Palestině. Založen byl ctih. Charitonem vyznavačem kolem roku 330 v jeskyni, kde byl vezněn Chariton zločinci, kteří ho zajali. Nachází se několik kilometrů na východ od Jeruzaléma, v Judejské poušti, v údolí En Fara. Dnes má název Lávra – monastýr ctihodného Charitona a nachází se pod duchovní správou Ruské pravoslavné církve v zahraničí.

³ Lávra svatého Sávy Posvěceného. Řecký pravoslavný mužský monastýr, který se nachází na území Západního břehu řeky Jordán v Judské poušti, v údolí Nachal Kidron. Byl založen okolo roku 848, ctihodným Sávou Posvěceným (památka 5. prosince / 18. prosince). Je jedním z nejstarších kinoviálních monastýrů. Monastýr se nachází v jurisdikci Jeruzalémské pravoslavné církve.