středa 15. června 2016



Světitel, Filaret (Vozněsenskij)

metropolita východoamerický a New Yorský, prvo hierarcha Ruské Pravoslavné Církve v zahraničí
(památka v den zesnutí 8. / 21. listopadu)

Metropolita Filaret, světským jménem Georgij Nikolajevič Vozněsenskij, se narodil v r. 1903 v Kursku v rodině kněze. V roce 1909 se rodina přestěhovala na Dálný Východ, do města Blagoveščensk na řece Amuru. Kvůli revoluci rodina v roce 1920 odjela za hranice, do města Charbin (čínsky Cha-er-pin). Roku 1921 zemřela matka metropolity, Lýdia Vasiljevna a jeho otec Nikolaj poté přijal mnišství se jménem Dimitrij a následně se stal arcibiskupem Chaijlarským. V roce 1927 absolvoval metropolita Filaret Rusko – čínské vysoké učení technické v Charbinu a roku 1931 pastýřsko – bohoslovecké kursy, které byly potom přejmenovány na Bohosloveckou fakultu při Institutu svatého knížete Vladimíra. Na této fakultě začal metropolita Filaret studovat Nový zákon, pastýřské bohosloví a homiletiku. V roce 1930 byl rukopoložen na diákona, roku 1931 přijímá mnišství se jménem Filaret. V témže roce je rukopoložen na jeromonacha, v roce 1933 mu je udělena hodnost igumena a roku 1937 hodnost archimandrity.
V roce 1947 byl jeho otec, arcibiskup Dimitrij repatriován do SSSR, kde také 31. ledna téhož roku zemřel. Roku 1962 odjel metropolita Filaret z komunistické Číny do Hongkongu a odtud do Austrálie do města Brisbane. V roce 1963 se stává biskupem brisbanským, vikářem australské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí. Na Archijerejském sněmu ruské zahraniční církve v roce 1964 byl zvolen jejím novým představeným a ustanoven za metropolitu - v pořadí třetím, po metropolitech - Antoniovi (Chrapovickém) a Anastasiovi (Gribanovském).
 V době, kdy metropolita Filaret vykonával tento úřad, proběhlo pět významných kanonizací ruské zahraniční církve: svatého spravedlivého Jana Kronštadtského v roce 1964, ctihodného Hermana Aljašského v roce 1970, svaté blažené Xenie Petrohradské v roce 1978, Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských v roce 1981 a ctihodného Paisije Veličkovského v roce 1982. Došlo rovněž k následujícím událostem: roku 1974 proběhl, třetí sněm Ruské Pravoslavné Církve v zahraničí, na kterém byla mimo jiné sňata kletba ze staroobrjadců; v roce 1982 se stal zázrak Montrealské-Iverské myrotočivé ikony PřesvatéBohorodice darované Josému Muňozovi (tento ochránce ikony byl zabit v roce 1997) a v roce 1983 archijerejský sněm odsoudil ekumenismus.
Metropolita Filaret zesnul 21. listopadu 1985, v den památky sv. arch. Michaela. Pohřben byl v kryptě hřbitovního chrámu Zesnutí Přesvaté Bohorodice, monastýru Svaté Trojice v Jordanvillu (USA, stát New York). V roce 1998 byly ostatky metropolity Filareta přeneseny do nově postavené krypty pod oltářem chrámu Sv. Trojice v Jordanvillu. Tehdejší arcibiskup Lavr (pozdější metropolita, představený Ruské pravoslavné církve v zahraničí) vydal spolu s bratřími monastýru svědectví o neporušenosti čestných ostatků metropolity Filareta.


čtvrtek 2. června 2016



Ctihodný Simeon Sloupník z Krásné hory

(památka 24. května/ 6. června)

Tento podivuhodný světec se narodil v Antiochii roku 522, vlády císaře Justiniána Staršího. Jeho otec zemřel při zemětřesení a on zůstal sám s matkou Martou. Když mu bylo šest let, odešel do pouště k jednomu duchovnímu otci jménem Jan, pod jehož vedením se oddával velikému postnímu a modlitebnímu zápasu, takže jej obdivoval každé, kdo se s ním seznámil.
Poté, co přetrpěl strašlivá pokušení od démonů, přijal nakonec tento asketa od Pána a Jeho andělů velikou útěchu a blahodať. Pán Ježíš Kristus se mu zjevil v podobě krásného mládence. Po tomto zjevení se v srdci Simeona rozhořela veliká láska ke Kristu. Mnoho let prožil na sloupu, modlíce se k Bohu a zpívajíce žalmy. Na základě Božího vnuknutí se pak vzdálil na horu, nazvanou Krásnou, jak mu zjevil sám Pán, který ji tak nazval. Podle názvu této hory si dodnes připomínáme tuto zářnou osobu světce známého jako „ctihodný Simeon z Krásné hory“.
Pro jeho lásku k Bohu mu Bůh udělil zvláštní blahodať, pomocí níž uzdravoval všelikou bolest a nemoc, krotil zvířata, viděl do dalekých koutů světa a stejně tak i do srdcí lidí, vycházel ze sebe a díval se na nebesa, hovořil s anděly, vyvolával strach u démonů, které pak rozháněl. Mnoho také prorokoval. Žil někdy až třicet dní beze spánku a ještě déle bez jídla, pokrm přijímal od andělů. Na něm se zcela naplnila Spasitelova slova: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím (Jan 14, 12). Roku 596, když dovršil 75 let svého života, zesnul v Pánu, aby na věky spolu s anděly stál před tváří Boží. 





Památka Otců Druhého všeobecného sněmu (381)
(památka 22. května/ 4. června)

Druhý všeobecný sněm se udál roku 381 v Konstantinopoli a dovršil věroučné snahy o formulaci pravoslavné křesťanské víry, které započaly již roku 325 na Prvním všeobecném sněmu v Nikáji.
V těžkých letech po přijetí tzv. Nicejského vyznání víry, zapustila ariánská hereze znovu nové výhonky. Stalo se tak skrze Makedonia, který pod záminkou boje se sabelliánskou herezí, podle níž došlo ke splynutí osob Otce a Syna, začal užívat slovo "podobnějsoucí", právě ve vztahu Syna k Otci. Takovéto znění bylo nebezpečné také v tom, že Makedonius sám sebe vydával za bojovníka proti Ariánům, užívaje přitom termín "podobný Otci". Kromě toho se Makedoniáni-poloariáni přikláněli v závislosti od situace a výhod v daném okamžiku tu k pravoslaví, tu k arianismu, rouhajíce se Svatému Duchu, když tvrdili, že On (Duch) nemá jednoty s Otcem a Synem.
Další heretik Aetios začal zase užívat pojem "jinak jsoucí" a tvrdil, že Otec má zcela jinou podstatu než Syn. Jeho učedník Eunomius pak dokonce učil o hierarchické podřízenosti Syna vůči Otci a Svatého Ducha vůči Synu. Všechny, kdo k němu přicházeli, překřtíval ve "smrt Krista" a odvrhoval Křest ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, přikázaný samotným Spasitelem.
Třetí hereze se pak zrodila z učení Valenta a Ursakiuse na Arimonském sněmu. Ti se naopak snažili oklamat pravoslavné biskupy tím, když prohlašovali, že Syn Boží je od Boha a podobný Bohu Otci, a není stvoření, jak učí Ariáni. Nicméně pod záminkou, že se slovo "podstata" nenachází ve Svatém Písmu, navrhovali tito heretici neužívat slovo "jednobytný" ve vztahu Syna k Otci. Kromě těchto třech hlavních herezí bylo mnoho dalších lživých učení. Například heretik Apollinárius tvrdil: "Tělo Spasitele, vzato z Nebe z lůna Otce, nemělo lidské duše a rozumu; nepřítomnost duše doplňovalo Slovo Boží; Božství zůstávalo mrtvým v průběhu tří dnů".
Aby byla odhalena hereze těchto lživých učitelů, sezval svatý císař Theodosius Veliký (379 – 395) do Konstantinopole další Všeobecný sněm, na němž bylo přítomno 150 biskupů. K přezkoumání bylo svatým Otcům sněmu předloženo již dříve na Římském sněmu utvrzené vyznání víry, které svatý papež Damasus zaslal biskupu Antiochijskému Pavlínovi. Tento dokument, poté co byl přečten, posloužil k odmítnutí lživého učení heretika Makedonia a naopak k jednohlasnému utvrzení apoštolské učení, že Duch Svatý není v žádném případě nějaké služebné, pomáhající stvoření, ale je Pán Oživující (Životodárný), jenž od Otce vychází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest. S cílem potřít i všechna další lživá učení: jak Eunomiánů, tak Ariánů či Poloariánů, svatí Otcové nakonec znovu potvrdili tzv. Nicejské Vyznání pravoslavné víry.
Ve Vyznání víry, přijatém Prvním všeobecným sněmem, se nehovořilo o božské důstojnosti Svatého Ducha, neboť hereze proti Duchu Svatému tehdy ještě nebylo. Proto svatí Otcové přítomní na Druhém všeobecném sněmu přidali k Nicejskému vyznání ještě 8. 9. 10. 11. a 12. článek víry. To znamená, že s konečnou platností vyjádřili a utvrdili tzv. Nicejsko-cařihradské Vyznání víry, které je vyznáváno i nyní celou Pravoslavnou Církví.
Druhý Všeobecný sněm také kromě jiného ustanovil způsoby církevního soudu, když ustanovil, jak mají být přijímáni heretici: a sice ti, kteří by učinili pokání a kteří byli pokřtěni ve jménu Svaté Trojice zpět do obecenství Církve. Mělo se tak dít skrze Tajinu myropomazání. Ty z heretiků, kteří však byli pokřtění jen jedním ponořením, měla Církev přijímat zpět jako úplné pohany.

Pravidla svatého všeobecného druhého sněmu, cařihradského. (r.381) 




Svatí, apoštolům rovní, císař Konstantin 


a jeho matka císařovna Helena
(památka 21. května/ 3. června)

Konstantinovi rodiče byli císař Konstancius a císařovna Helena. Konstancius měl děti ještě s druhou ženou, ale s císařovnou Helenou počal pouze Konstantina, později nazvaného Velikého. Než Konstantin nastoupil na císařský trůn, prošel třemi velkými bitvami: jednu vedl proti Maxentiusovi, římskému tyranovi, druhou proti Skýtům na Dunaji a třetí pak proti Liciniusovi.
Před bitvou s Maxentiem, když měl Konstantin pochybnosti a velikou starost o úspěch v boji, zjevil se mu za dne jasně zářící kříž na nebi, celý ozdoben hvězdami. Na tomto světelném kříži bylo napsáno: Tímto zvítězíš. Ohromený císař nařídil, aby byl ukován veliký kříž, podobný tomu, který se mu zjevil, a aby byl nesen vpředu před vojskem, které šlo do bitvy. Mocí kříže opak skutečně císař Konstantin získal slavné vítězství nad nepřítelem, ačkoli ten byl před bitvou v početní převaze. Maxentius se nakonec při úprku z boje utopil v řece Tibeře.
Hned poté vydal Konstantin významný Edikt (tzv. Milánský Edikt – Milánské Ujednání) v Milánu roku 313, kterým přestalo pronásledování křesťanů. Když zvítězil nad Liciniusem, založil nové hlavní město své říše na průlivu Bospor, které se od té doby nazývalo Konstantinopol. Ještě předtím se však Konstantin nakazil nemocí známou jako malomocenství. Pohanští kněží císaři radili, aby se vykoupal v dětské krvi. Tomu se však císař bránil a neučinil tak. Tehdy se mu zjevili apoštolové Petr a Pavel a poradili mu, aby vyhledal pomoc biskupa Silvestra, který ho z této strašné nemoci vyléčí. Biskup jej poučil v křesťanské víře а připravil ke svatému křtu, a nemoc z těla císaře zcela zmizela.
Když nastala rozepře v Církvi, kvůli vzpurnému heretikovi Áriovi, císař Konstantin sezval První všeobecný sněm roku 325 do Nikáje. Tam byla Áriova hereze odsouzena a Pravoslaví utvrzeno.
Svatá Helena, zbožná matka císaře Konstantina, pak mnoho horlila pro Kristovu víru. Navštívila Jeruzalém, kde nalezla čestný Kříž Páně a na Golgotě nechala vystavět chrám Vzkříšení. Poté ještě nechala zbudovat mnohé další chrámy ve Svaté Zemi. Roku 327, ve svých osmdesáti letech, tato svatá žena zesnula a odevzdala svoji zbožnou duši Pánu. Císař Konstantin přežil svoji matku o deset let, před svou smrtí přijal svatý křest a zesnul ve svých šedesáti pěti letech ve městě Nikomédii. Jeho tělo bylo pochováno v chrámu svatých apoštolů v Konstantinopoli.