čtvrtek 2. června 2016



Památka Otců Druhého všeobecného sněmu (381)
(památka 22. května/ 4. června)

Druhý všeobecný sněm se udál roku 381 v Konstantinopoli a dovršil věroučné snahy o formulaci pravoslavné křesťanské víry, které započaly již roku 325 na Prvním všeobecném sněmu v Nikáji.
V těžkých letech po přijetí tzv. Nicejského vyznání víry, zapustila ariánská hereze znovu nové výhonky. Stalo se tak skrze Makedonia, který pod záminkou boje se sabelliánskou herezí, podle níž došlo ke splynutí osob Otce a Syna, začal užívat slovo "podobnějsoucí", právě ve vztahu Syna k Otci. Takovéto znění bylo nebezpečné také v tom, že Makedonius sám sebe vydával za bojovníka proti Ariánům, užívaje přitom termín "podobný Otci". Kromě toho se Makedoniáni-poloariáni přikláněli v závislosti od situace a výhod v daném okamžiku tu k pravoslaví, tu k arianismu, rouhajíce se Svatému Duchu, když tvrdili, že On (Duch) nemá jednoty s Otcem a Synem.
Další heretik Aetios začal zase užívat pojem "jinak jsoucí" a tvrdil, že Otec má zcela jinou podstatu než Syn. Jeho učedník Eunomius pak dokonce učil o hierarchické podřízenosti Syna vůči Otci a Svatého Ducha vůči Synu. Všechny, kdo k němu přicházeli, překřtíval ve "smrt Krista" a odvrhoval Křest ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha, přikázaný samotným Spasitelem.
Třetí hereze se pak zrodila z učení Valenta a Ursakiuse na Arimonském sněmu. Ti se naopak snažili oklamat pravoslavné biskupy tím, když prohlašovali, že Syn Boží je od Boha a podobný Bohu Otci, a není stvoření, jak učí Ariáni. Nicméně pod záminkou, že se slovo "podstata" nenachází ve Svatém Písmu, navrhovali tito heretici neužívat slovo "jednobytný" ve vztahu Syna k Otci. Kromě těchto třech hlavních herezí bylo mnoho dalších lživých učení. Například heretik Apollinárius tvrdil: "Tělo Spasitele, vzato z Nebe z lůna Otce, nemělo lidské duše a rozumu; nepřítomnost duše doplňovalo Slovo Boží; Božství zůstávalo mrtvým v průběhu tří dnů".
Aby byla odhalena hereze těchto lživých učitelů, sezval svatý císař Theodosius Veliký (379 – 395) do Konstantinopole další Všeobecný sněm, na němž bylo přítomno 150 biskupů. K přezkoumání bylo svatým Otcům sněmu předloženo již dříve na Římském sněmu utvrzené vyznání víry, které svatý papež Damasus zaslal biskupu Antiochijskému Pavlínovi. Tento dokument, poté co byl přečten, posloužil k odmítnutí lživého učení heretika Makedonia a naopak k jednohlasnému utvrzení apoštolské učení, že Duch Svatý není v žádném případě nějaké služebné, pomáhající stvoření, ale je Pán Oživující (Životodárný), jenž od Otce vychází a s Otcem i Synem stejně ctěn a slaven jest. S cílem potřít i všechna další lživá učení: jak Eunomiánů, tak Ariánů či Poloariánů, svatí Otcové nakonec znovu potvrdili tzv. Nicejské Vyznání pravoslavné víry.
Ve Vyznání víry, přijatém Prvním všeobecným sněmem, se nehovořilo o božské důstojnosti Svatého Ducha, neboť hereze proti Duchu Svatému tehdy ještě nebylo. Proto svatí Otcové přítomní na Druhém všeobecném sněmu přidali k Nicejskému vyznání ještě 8. 9. 10. 11. a 12. článek víry. To znamená, že s konečnou platností vyjádřili a utvrdili tzv. Nicejsko-cařihradské Vyznání víry, které je vyznáváno i nyní celou Pravoslavnou Církví.
Druhý Všeobecný sněm také kromě jiného ustanovil způsoby církevního soudu, když ustanovil, jak mají být přijímáni heretici: a sice ti, kteří by učinili pokání a kteří byli pokřtěni ve jménu Svaté Trojice zpět do obecenství Církve. Mělo se tak dít skrze Tajinu myropomazání. Ty z heretiků, kteří však byli pokřtění jen jedním ponořením, měla Církev přijímat zpět jako úplné pohany.

Pravidla svatého všeobecného druhého sněmu, cařihradského. (r.381) 


Žádné komentáře:

Okomentovat