čtvrtek 31. prosince 2009

Svatý apoštol Šimon Zélota
(Památka 10. května / 23. května a v den sboru svatých slavných a všechvalných 12. apoštolů 30. června / 13. července)

Svatý apoštol Šimon Zélot, pocházel z Kány Galilejské, byl synem svatého Josefa Snoubence (A přišed do vlasti své, učil je ve škole jejich, tak že se velmi divili, a říkali: Odkud má tento moudrost tuto a moc? Zdaliž tento není syn tesařův? Zdaliž matka jeho nejmenuje Maria, a bratří jeho Jakub a Josef a Šimon a Juda? Matouš 13, 54 -55) a jedním z 12 apoštolů. Když se Šimon ženil, přišel na svatební hostinu Ježíš Kristus se svojí matkou, spolu s učedníky. I stalo se, když se nedostávalo vína, že tehdy učinil Ježíš první zázrak a proměnil vodu ve víno.


Třetího pak dne stala se svatba v Káni Galilejské, a byla matka Ježíšova tam. A pozván jest také Ježíš i učedníci jeho na tu svatbu. Když se pak nedostalo vína, řekla matka Ježíšova jemu: Vína nemají. Dí jí Ježíš: Co mně a tobě ženo? Ještě nepřišla hodina má. Dí matka jeho služebníkům: Což by koli vám řekl, učiňte. I bylo tu kamenných štoudví šest postaveno, podlé očišťování Židovského, beroucí v sebe jedna každá dvě neb tři míry. Řekl jim Ježíš: Naplňte ty štoudve vodou. I naplnili je až do vrchu. I dí jim: Nalévejte již, a neste vrchnímu správci svatby. I nesli. A jak okusil vrchní správce svatby té vody, vínem učiněné, (nevěděl pak, odkud by bylo, ale služebníci věděli, kteříž vážili vodu), povolal ženicha ten vrchní správce, A řekl mu: Každý člověk nejprve dobré víno dává, a když by se hojně napili, tedy to, kteréž horší. Ty zachoval jsi víno dobré až dosavad. To učinil Ježíš počátek divů v Káni Galilejské, a zjevil slávu svou. I uvěřili v něho učedníci jeho. Jan 2, 1 – 11


Užaslý od tohoto zázraku, Šimon celým svým srdcem a duší uvěřil v Pána Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, zanechal všeho a následoval Krista. Šimon získal jméno Zélota což znamená horlivec. V den Svaté Padesátnice přijal spolu s dalšími apoštoly dar Svatého Ducha. Svatý Apoštol Šimon kázal učení Kristovo v Judsku, Egyptě, Libyi, Kyréně a Britanii. Nakonec přijal mučednický konec v Abcházii, kde byl ukřižován na kříži. Pohřben ve městě Nikopsii (město okolo V – VII století na severním Kavkaze) blízko Suchumi (Suchum - nyní hlavní město republiky Abcházie). Na místo jeho pohřbení začali přicházet věřící, prosíce jeho pomoc ve svých těžkostech a uzdravení od svých nemocí a neduhů. Ve čtvrtém století zde byl postaven chrám zasvěcený svatému apoštolu Šimonu, dvě století po mučednickém skonu apoštola se Abcházie stala křesťanskou zemí. V 11. a 12. století se Abcházie, dostala jak mnohé jiné země pod vládu Turků, a národ přecházel na islám, přestože chrámy a monastýry byly zničeny, na rozvaliny chrámu svatého apoštola vždy přicházeli věřící a stále prosili o pomoc svatého apoštola. Hrob svatého apoštola nebyl nikdy znesvěcen, vždy byl velmi ctěn. Později (XIX. století) byl na místě života svatého apoštola, blízko Iverské hory, postaven Nový Athoský monastýr Šimona Kananejského (založen 1875 mnichy ze starého Athosu, z monastýru svatého velkého mučedníka Pantelejmona) a starý chrám byl znovu obnoven, blízko tohoto chrámu je pramen, který je nazván podle svatého apoštola a je považován za uzdravující. Do nynějších dní se zachovala i jeskyně, ve které žil v modlitbách svatý Apoštol.

Tropar hlas 3. (obecný)
Apoštole svatý Šimone,
pros milosrdného Boha,
aby prominutí hříchů
udělil duším našim.

Modlitba ke svatému apoštolu Šimonu Zélótu (Horlivci)
Svatý slavný a všechvalný apoštole Kristův Šimone, který jsi byl důstojný přijmout do svého domu v Káni Galilejské, Pána našeho Ježíše Krista a jeho Přečistou Matku, Vládkyni naší Bohorodici, a stal si se svědkem Kristova přeslavného zázraku, proměnění vody ve víno. Modlíme se k tobě s vírou a láskou: pros Krista Boha, aby proměnil naše duše z hřích milující, na Boha milující. Ochraňuj nás a zachovej, tvými modlitbami, od pokušení ďábelských a hříšných padnutí. A vypros nám pomoc z výsosti, v čase zármutku a naší bezmocnosti a nemohoucnosti, abychom neklopýtli o kámen pokušení. Ale abychom vytrvale šli po cestě Kristových přikázání, dokud nedostihneme příbytků rajských, kde ty nyní přebýváš, a raduješ se!
Apoštole Spasitele Krista! Nezahanbi nás, pevně v tebe doufající, buď nám pomocníkem a ochráncem, v celém našem životě. Pomož nám zbožně a Bohu mile, tento dočasný život zakončit, blahé a pokojné skonání křesťanské získat a být důstojnými dobré odpovědi, na strašném soudu Kristově. Abychom unikly nebeským celnicím a moci krutého vládce, ale abychom se stali dědici Království Nebeského a velebili velkolepé Jméno Otce i Syna i Svatého Ducha, na věky věkův. Amen.

Svatí mučedníci Vít, Modest jeho vychovatel a Kriskentie jeho kojná
(památka dle církevního kalendáře 16. / dle světského to je 29. května a také 15. / 28. června)

Svatí mučedníci Vít, Modest jeho vychovatel a Kriskentie jeho kojná přijali strádání za Krista, za vlády císaře Diokleciána (284 – 305). Svatý mučedník Vít byl synem urozeného sicilského velmože, pohana Gilase. Ještě když byl malým dítětem, svatý Vít zahořel plamennou láskou k Hospodinu Ježíši Kristu a nepřestajně se k Němu modlil. Pro jeho zbožnost, mu Hospodin daroval dar blahodať činění divů, Vít uzdravoval nemocné a obracel ke Kristu mnoho pohanů.
Když se o tomto dozvěděl místní vládce Valerián, pozval si Gilase, Vítova otce a radil mu, aby co nejdříve odvrátil syna od jeho víry v Krista. V tom čase totiž vydal císař státní příkaz o pronásledování křesťanů, a proto nejenom chlapec Vít, ale i všichni kdo žili v domě jeho otce Gilase, mohli mučeni nebo pronásledování. Gilas, ale nemohl přesvědčit svatého Víta, a začal jej bít. Vládce Valerián se mezitím dozvěděl, že svatý Vít odmítl přinést oběť pohanským modlám, a vyzval jej k sobě na soud. Před soudem svatý chlapec neochvějně a vytrvale vyznával svoji víru a znovu se vší rozhodností odmítl přinést oběť modlám. I začali jej znovu bít, když však vládce dal příkaz k zesílení mučení a na příkaz natáhl svoji ruku, v tom okamžiku ta ruka uschla. Na přímluvy a modlitby svatého, byl však vládce uzdraven, a ten přerušil soud s tím, aby byl chlapec vrácen jeho otci, s příkazem, aby ten, ať by to stálo cokoli, jej odvrátil od víry v Krista.
Gilas se snažil, co mohl, obklopil Víta tou největší rozkoší, kterou mohl, přivedl do svého domu krásné dívky, které mu sloužili, svatému bylo předkládáno to nejlepší jídlo, pořádaly se různé zábavy a hry, ale to co si Gilas přál, to se mu stejně nepodařilo. Svatý Vít se nepřestával modlit k Bohu a znovu prosil o pomoc Boží v pokušeních. Zjevili se mu andělé, kteří se potom modlili spolu s ním. Když Gilas vešel za synem, a pohlédl na Anděly, naráz oslepl. Gilas přísahal, že se zřekne svého modloslužebnictví a svatý Vít jej uzdravil. Zatvrzelý svým srdcem, ale Gilas nesplnil svůj slib. Jeho laskavá náklonnost k synovi, se v něm obrátila v nenávist a rozhodl se svého syna zabít.
Aby byl chlapec zachráněn, jeho vychovatel svatý Modest a jeho kojná Kriskentie, kteří byli taky křesťané, jej tajně vyvedli z domu rodičů. U řeky spatřili loďku, do ní nastoupil anděl ochránce spolu s nimi a dovezl je do kraje Lukánie (Lukánie - latinsky a italsky Lucania - je historické území rozkládající se na jihu Itálie a sahající od pobřeží Tyrhénského moře k Tarentskému zálivu. V starověku se tak nazývala oblast přibližně vymezená většinou území dnešního regionu Basilicata a jižní třetinou Kampánie. Nazvaná byla podle Lukánů, kteří oblast obývali), kde se svatí skrývali před svými mučiteli.
Svatý chlapec nepřestával uzdravovat nemocné a obracet pohany ke Kristu. Zvěsti o něm, se počali šířit i tady. Svaté Vít a Modest, museli předstoupit před císaře Diokleciána. Císař překvapený a zasažený smělostí a krásou chlapce, se snažil mírnými slovy jej přesvědčit, aby přinesl oběť modlám. Svatý chlapec, ale bez bázně obvinil v nesmyslnosti a nerozumnosti toto modloslužebnictví. Sám potom uzdravil Diokleciánova syna, který byl posedlý zlým duchem. Císař, když to viděl, znovu se snažil mírně přesvědčit Víta, aby se odřekl od Krista, nabízel mu velikou slávu, bohatství, čest a vysoké pocty. Chlapec však jak již předtím, vše hrdinně odmítl a znovu se vyznal křesťanem.
Potom jej spolu se svatým Modestem, zavřeli do vězení. Vězněným mučedníkům se zjevil Ježíš Kristus, posilňujíce je v jejich boji a přitom jim darujíce svou pomoc, jejich okovy jim samy spadly z rukou. Císař Dikolecián, však tento zázrak považoval za pouhý kouzelnický trik a rozhodl se vhodit svatého Víta do kotle s vařící, olovem, svatý v něm stál jako v chladné vodě a zůstal nezraněn. Poté byl na něj vypuštěn veliký lev, chlapec se však přežehnal svatým křížem, a strašné zvíře si pokorně lehlo u jeho nohou a začalo mu je olizovat.
Svaté mučedníky nakonec pověsili na sloupech, na kterých je začali řezat železnými háky. Svatá Kriskentie, která doposud byl skrytá v davu, se vyznala, že i ona je křesťankou, a vyčetla samotnému císaři jeho krutost. I ji podrobili stejnému mučení, v tom svatý Vít zvolal k Bohu prosbu: «Bože spasiž nás, sílou Svojí zbav nás od zlého». V tom okamžiku začalo zemětřesení, mnozí pohané zemřeli pod zničenými budovami a sám Dikolecián ve strachu utekl na svůj dvůr. Anděl sňal svaté mučedníky ze sloupů a přenesl je opět do Lukánie.
Tam se znovu se pomodlil svatý mučedník Vít k Bohu, aby milostivý Bůh v pokoji přijal jejich duše a nezbavil Svých dobrodiní všechny ty, kteří budou ctít jejich památku. Z Nebe se ozval hlas: «Vyslyšena byla modlitba tvá». Svatí s radostí odevzdali své duše Bohu. Strádání svatých mučedníků Víta, Modesta a Kriskentie, se staly okolo roku 303. Jejich památka je 16. května. Ostatky svatého mučedníka Víta byly přeneseny do Prahy. Tam dal svatý bohabojný kníže Václav český, postavit chrám zasvěcený památce svatého mučedníka Víta.


Tropar obecný svatému mučedníku hlas 4.

Mučedník tvůj Vít, v utrpení svém, Hospodine,
přijal nepomíjející korunu od tebe, Boha našeho,
neboť maje sílu od tebe, přemohl své mučitele
a pokořil i bezmocný vzdor démonů.
Na jeho přímluvu spasiž duše naše.

Modlitba ke svatému mučedníku Vítu

Svatý mučedníku Víte, od dvanácti let blahodatí Svatého Ducha osvícený, poznal jsi pravého Boha a jemu ses v modlitbě a ctnostných skutcích zalíbil a zavděčil. I dal ti Hospodin dar činění zázraků, a jasného rozumu, takže jsi mnohé obrátil ke Kristu a přivedl je na pravou cestu. Krutá muka jsi přetrpěl pro víru Kristovu, drahocennými poklady, a všelikými svody tohoto světa, kterými tě tvůj vlastní otec chtěl ulovit, nenechal ses obelstít, a přese vše neodřekl ses od Krista. Před svým skonáním, vyprosils u Hospodina, všem, kteří ctí tvoji památku, záštitu a ochranu od všeho zlého v životě tomto a cestu bez klopýtnutí do Království Nebeského.
Svatý mučedníku Víte, vyslyš ctící tebe a k tobě se obracející, ochraňuj nás od neduhu, zla a strádání, pomož nám být důstojnými Království Božího, které je ode všech konců světa jedinou podstatou všech našich přání k Bohu. Pro nemocné a strádající, buď ochráncem a zastáncem svatý Víte, tak jako i za svého pozemského života, jsi uzdravoval rozličné neduhy a nemoci, tak i nyní, neopouštěj nemocné, především ty, kteří jsou stiženi a mučení padoucnicí. Milosrdně je uzdrav, a dej jim plné uzdravení, aby nezesnuli v bezvědomí, ale aby ve zdravém těle a při zdravém rozumu, oslavovali Boha na věky věků. Amen.

sobota 26. prosince 2009

Světitel nový mučedník Petr (Zverev), arcibiskup Voroněžský
(památka 25. ledna / 7. února dle světského kalendáře a v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských)

Nový mučedník, se narodil 18. ledna (tj. 31. leden dle světského kalendáře) 1878, v Moskvě v rodině protojereje. Po studiu na fakultě historie a filologie Moskevské Carské Univerzity, nastoupil na Kazaňskou Duchovní Akademii, kde v roce 1900, dva roky před ukončením přijal mnišské postřižení se jménem Petr. V posledním ročníku, byl rukopoložen na jeromonacha.
Po ukončení Akademie jeromonach Petr učil v Orlovském Duchovním Semináři a poté vykonával funkci eparchiálního misionáře při Moskevském eparchiálním domu. Od roku 1907 byl jmenován do funkce inspektora Novgorodské Duchovní Semináře, během let 1909 – 1917 byl představeným monastýru Svatého Proměnění Páně ve městě Belev v Tulské eparchii, již v hodnosti archimadrita. V té době navštěvoval nedalekou Optinskou poustevnu, kde mnoho času věnoval rozhovorům a besedám s Optinskými starci. Jako kněz se účastnil 1. světové války.
V roce 1917 nastoupilo období bolševické tyranie, za níž byly ničeny nejen největší a nejkrásnější ruské svatyně, ale předně desetitisíce životů pravoslavných křesťanů.
Od roku 1918 archimadrita Petr, zažívá stále častější zatýkání a věznění, nehledě však na tyto těžkosti, je v této době rukopoložen v únoru roku 1919 na biskupa, svt. Tichonem patriarchou moskevským, byl ustanoven biskupem Balachninským, vikářem Novgorodské eparchie. Jeho zatýkání a věznění neustávalo, vladyka Petr, však pevně nesl kříž vyznavačství, nehledě na to kde se nacházel, ať už ve vězení nebo na svobodě. V prosinci 1921 byl propuštěn z vězení, vrátil se do Moskvy, kde byl ustanoven biskupem Starickým, vikářem Tverské eparchie. Zanedlouho byl, ale opět uvězněn, a to kvůli svému prohlášení vydanému k věřícím Tverské eparchie, ve kterém objasňoval podstatu tzv. obnovlenectví (obnovlenectví - tzv. obnovlenecký rozkol, bylo hnutí, které vzniklo v Ruské Pravoslavné Církvi po tzv. říjnové revoluci roku 1917. Svým cílem si ustanovilo „obnovu církve“, a to „novým demokratickým řízením“ a „modernizací bohoslužeb“. Postavili se proti tehdejšímu vedení církve, proti svt. patriarchu Tichonovi, při čemž oznámili, plnou podporu tehdejšího nového režimu. Přes všechny své snahy, se hnutí kolem roku 1946 rozpadlo). V následujících letech kdy byl opětovně vězněn, onemocněl kurdějemi a přitom zcela přišel o zuby. V létě roku 1924 byl propuštěn z vězení, a v následujícím roce, v červenci 1925, byl ustanoven jako pomocný biskup do Voroněžské metropolie, po zesnutí metropolity Vladimíra (Šimkeviča), byl jmenován na Voroněžskou katedru, přitom byl zároveň povýšen do hodnosti arcibiskupa.
Jeho pastva si jej zamilovala, neboť byl neobyčejně přívětivý, ohleduplný, laskavý a vnímavý ke všem, všechny miloval, každý z jeho věřících, mu byl jako jeho rodný příbuzný. Věřící jej považovali za ochránce čistoty pravoslavné víry v těžkých časech. Chrámy kde sloužil, byly vždy přeplněné věřícími, a služby byly slouženy podle athoského bohoslužebného řádu (Athoským bohoslužebným řádem je myšleno, celý postup bohoslužeb od půlnoční, jitřní, svaté liturgie a večerní, ve sváteční a všední dny po dobu celého roku, utvořeným na svaté hoře Athos a vycházející z bohoslužebného řádu studijského a jeruzalémského). Při arcibiskupu Petrovi, započal všeobecný návrat chrámů do pravoslaví, které přešly k tzv. obnovlencům. Vladyka Petr, velmi slavnostně přijímal duchovenstvo zpět do lůna pravoslavné církve, které se odklonilo k tomuto rozkolu, skrze pokání před všemi věřícími.
Přesto přese všechno, jej roku 1926 postihlo jeho poslední zatčení a uvěznění, byl odsouzen za kontrarevoluční činnost proti sovětské vládě na 10 let pracovně nápravného tábora a odeslán na Solovky (Solovecké ostrovy, Solovky - skupina ostrovů v Bílém moři. Ostrovy leží v Archangelské oblasti Ruska. Na nich se nachází i Solovecký monastýr Proměnění Páně. Za sovětského Ruska, zde v roce 1920 byl založen tzv. Solovecký tábor zvláštního určení, jeden z největších nápravně pracovních táborů - Gulagů). V zimě 1928 arcibiskup Petr spolu s dalšími duchovními, byl převeden na ostrov Anzer (druhý největší z ostrovů, na něm se nachází od 17. století skit Golgotský – Svatého ukřižováni založený ctihodným Eleazárem Anzerským, za vlády bolševiků, zde bylo následně zbudováno šesté zvláštní oddělení táborů, nyní se zde znovuobnovuje svatý skit). Zde svatý vladyka sepsal akathist ctihodnému Hermanu Soloveckému. Ke konci roku 1928 onemocněl vladyka tyfem, v lednu 1929 byl přemístěn do provizorní ubikace pro vězně nemocné tyfem, který musel být otevřen kvůli epidemii tyfu, která se na ostrově rozšířila. Vladyka byl nemocný po dva týdny a už se zdálo, že krize minula, ale vladyka byl příliš slabý a nemohl přijímat jídlo a dne 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) roku 1929 světitel a nový mučedník Petr, zesnul.
Nejprve byl pochován ve společném hrobě, pro oběti tyfu. Pátý den po jeho smrti, ale byly jeho ostatky tajně vyzdvihnuty ze společného hrobu, podle svědectví jeho svaté tělo s rukama složenýma na hrudi bylo čistě bíle. Nato bylo tělo archijereje oblečeno do archijerejského oblečení, duchovenstvem tábora, byl odsloužen pohřeb, a nad jeho hrobem, pod horou zvanou Golgota, byl postaven kříž.
Roku 1999 byly svaté ostatky opět vyzdvihnuty a nyní přebývají v hlavním chrámu Soloveckého monastýru. V témže roce byl kanonizován ve voroněžské eparchii. V srpnu 2000, byl připočten do zástupu svatých Novomučedníků a Vyznavačů Ruských, na jubilejním sněmu Ruské Pravoslavné Církve. Jeho památka je v den jeho zesnutí 25. ledna (7. února dle světského kalendáře) a rovněž v den památky svatých nových mučedníků a vyznavačů ruských.

Z jednoho dopisu vladyky Petra
Zdravím vás v Pánu milá A. L. s nadcházejícími svátky Kristova Narození, Obřezání a Pokřtění Páně. V modlitbách vám přeji od Hospodina všechny milosti a duševní spasení – to poslední, je to samo nejhlavnější: když bude to, bude i všechno ostatní, jen se snažte zamilovat si Krista, snažte Jím jediným dýchat, žít, jen o Něm přemýšlet, k Němu směřovat, o Něm mluvit, Jeho slova v Evangeliu číst, učit se je a v životě uskutečňovat. Snažte se zamilovat si Krista, a všem okolo vás bude mile, pokojně a vůbec ne úzko. Pomodlete se, aby i mne Hospodin naučil této jediné potřebné nauce. Buďte zdraví, pokojní a šťastní, nechť vás všechny chrání Matka Boží a svatí naši světitelé. Pokoj všem a Boží požehnání.

úterý 15. prosince 2009

Svatý mučedník Petr Aleut
(památka dle církevního 2. / podle světského 15. června; a 12. prosince / 25. prosince)

Svatý mučedník Petr Aleut (v rodném jazyce Cungagnaq) byl rodák z ostrova Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška) a živil se jako lovec kožešin, na Kodiaku v ruské misii valaamských mnichů (založena roku 1793) přijal svatý křest se jménem Petr. Roku 1815, odplul ve svém kajaku, spolu s dalšími, na jih, do Fort Ross (Fort Ross – Форт Росс - bývalé ruské osídlení, a pevnost na pobřeží severní Kalifornie (USA), 80 km severně od San Franciska. Byl založen Rusko-Americkou společností pro rybolov a obchod s kožešinami roku 1812. Fort Ross bylo nejjižnější ruské osídlení v Severní Americe. V současné době se jedná o historický park v Kalifornii), kde se soustřeďovaly potravinové zásoby (obilí, dobytek aj.) pro podporu komunit žijících na Aljašce. V té době Kalifornie spadala pod Španělské království, a Španělé hleděli s nedůvěrou a obavami na ruské aktivity na severu Ameriky, měli obavy, že Rusko napadne a obsadí San Francisko. V roce 1815, španělský guvernér nařídil okamžité zastavení ruského obchodu, načež bylo v Kalifornii, zatknuto téměř sto Aleutů a Rusů, se kterými bylo nakládáno jako s otroky.
Když byl mučedník Petr spolu s dalšími lovci kožešin zajat, nejprve byl odvezen do San Pedra (nyní přístavní čtvrť města Los Angeles), odkud jej potom spolu s ostatními, převedli do San Franciska, do věznice k výslechům. Ve vězení, se jej místní jezuité snažili přinutit, aby přijal římskou víru (římský katolicismus). Na což on bezelstně odpověděl, že je křesťanem, že už byl pokřtěn a ukázal svůj křestní kříž, který měl na svém krku. Jezuité, ale jen na něj křičeli, že jsou kacíři a schizmatici a pokud nebude souhlasit s přijetím římské víry, bude spolu s ostatními mučen, a aby si dobře rozmyslel, co nakonec odpoví. Když se o chvíli později kněží vrátili a zjistili, že se Aleuti odmítli vzdát pravoslaví, vzali Petra a dali mu odseknout jednu část nohy pod kotníkem. Mučedník Petr přitom jen prostě volal: «Já jsem křesťan, nechci zradit svou víru». To samé mu ještě učinili na druhé noze a nakonec i na rukou, kde mu nejprve odsekli prsty. Svatý Petr opět a opět opakoval to jediné: «Já jsem křesťan», svojí pravoslavné víry se nevzdal.
Svatý mučedník Petr zemřel ve velkém utrpení. Když jezuité chtěli přistoupit k dalšímu z Aleutů a stejně tak jako i Petra jej donutit násilím zříci se pravoslavné víry, přišel rozkaz, aby Španělé propustili všechny zajatce. Očití svědci tohoto mučení tak mohli potom vydat svědectví o pevné a neoblomné víře nového amerického mučedníka.
Když se tedy mohli všichni zajatci navrátit zpátky na rodný ostrov Kodiak, řekli své svědectví i ctihodnému Hermanovi (ctihodný Herman Aljašský památka 12. prosince dle církevního kalendáře / to je dle světského kalendáře 25. prosince, a 27. července/ 9. srpna). Ten se při slovech svědectví o vyznavačství mladého Aleuta přežehnal, a zeptal se na jeho jméno, oni mu řekli, že znají jen to jeho křestní, Petr. Na to ctihodný Herman zvolal: «Svatý nový mučedníku Petře, modli se k Bohu za nás! ».
Víme jen velmi málo o svatém Petrovi, víme, že byl z ostrova Kodiak, byl zajat, mučen a zabit Španěly, protože odmítl přestoupit na římskou víru. Jeho mučednictví připomíná mučednictví starých i nových mučedníků, které zasvitlo světu v dávných i nedávných časech. Nyní se svatý Petr raduje spolu s nimi, v Nebeském Království, kde velebí Otce, i Syna, i Svatého Ducha, na věky věkův, amen.
Ctihodný mučedník Juvenalij, Aljašský
(památka dle církevního 2. / podle světského 15. června; a 12. prosince / 25. prosince)

Ctihodný mučedník Juvenalij, Aljašský, se narodil roku 1761, ve městě Nerčinsk (Нерчинск) na Sibiři. Jeho světské jméno bylo Jan Feodorovič Chovoruchin, byl ženatý a poté co mu zemřela v roce 1791 žena, vstoupil do monastýru v Petrohradě, kde byl postřižen se jménem Juvenalij. Žil příkladným a zbožným životem mnicha, v okolí Ladožského jezera, v severní části Ruska, blízko Finska, v Konevském a Valaamském monastýru. Byl vysvěcen na jerodiákona a poté i na jeromonacha. V roce 1793 byl vybrán do skupiny osmy mnichů z Valaamského monastýru, aby šířili Boží slovo, a odchází jako misionář na Aljašku.
Když v roce 1794 připlul na ostrov Kodiak (ostrov ležící východně od poloostrova Aljaška), spolu s jeromonachem Makárijem, dva měsíce obeplouvali místní ostrovy, a křtili místní obyvatelstvo. Juvenalij putoval po souši i po vodě a všude zvěstoval mezi místními obyvateli Evangelium Kristovo. Následujícího roku 1795 pokřtil na 700 Čugačů (etnikum Jupiků žijící na Aljašce), v roce 1796 přešel k ústí řeky Kuskokwim (řeka na západě Aljašky v USA. Je 1300 km dlouhá. Povodí má rozlohu 130 000 km². Je to druhá největší řeka Aljašky po Yukonu), blízko k současnému městu Kwinhagak (Quinhagak), kde byl zabit domorodci.
Způsob smrti ani důvod nebyly známy, později světitel Innokentij (svt. Innokentij, metropolita moskevský a celé Rusi, památka 13. dubna/ 31. března) zjistil a zapsal slova místních obyvatel. Ti říkali, že, když jej napadli, protože vstoupil na jejich území, nepokusil se ani bránit, ani se nepokusil o útěk. Poté co byl udeřen ze zadu, obrátil se čelem k těm, co jej napadli a mírně, v pokoji, je vyzval, aby se dali pokřtít a tak učinili pokání (mniši, kteří konali misii mezi místními, se vždy naučili jazyk místních obyvatel). Místní obyvatelé, potom ještě řekli světiteli, že poté co zabili ctihodného Juvenalije, ten znovu vstal, šel za nimi a vyzíval je k pokání. Ti na něj znovu zaútočili, takto se to stalo několikráte, až nakonec domorodci svatého mučedníka rozřezali na kusy, a jeho svaté ostatky potom rozházeli po lese. Na místě jeho smrti, bylo po dlouhou dobu vidět sloup světla dosahující do nebe. Takto se v Bohu horlivý Juvenalij stal prvním pravoslavným křesťanem, který byl korunován korunou mučednictví v Americe. Šaman, který patřil k těm, co napadli svatého mučedníka, vzal z těla jeho kříž a dal si jej na sebe, jako trofej. Potom však, ale nemohl vykonat své pohanské rituály. Tehdy řekl svým lidem, že v příštích časech bude třeba s velkou vážností přijímat a naslouchat ty, kteří nosí takovýto znak, tj. kříž. Později se tento divoký kmen, stal hluboce věřícími pravoslavnými křesťany. Ctihodný mučedník Juvenalij, byl roku 1980 proslaven v zástupu svatých.