Ikona Matky Boží „Kozelščynská“

památka 21. února / 6. března (5. března)

Tato ikona pochází z 15. století a napsána byla v Itálii. Na Rus byla přivezena jednou dvorní dámou ruské carevny Jelizavety Petrovny (1709–1762). Majitelka této ikony se následně provdala za písaře Záporožského vojska, a tak se tato ikona dostala až na Ukrajinu.

V 19. století náležela hraběcímu rodu Kapnistů (Kapnist či Kapnissi byl ruský dvořanský a hraběcí rod mající svůj původ na řeckém ostrově Zakynthos) a byla jejich velkou rodinou svatyní.

Kolem roku 1880 byla ikona ozdobena masivní stříbrnou řízou a nacházela se ve vesnici Kozelščyna. Už tehdy byla proslavena jako divotvorná ikona Matky Boží. Ikona Matky Boží pomáhala nejvíce mladým dívkám, které k ní přicházely s prosbami a modlitbami za své rodinné štěstí. Přitom bylo vždy zvykem, že ten, kdo se před ní modlil, poté očistil stříbrnou řízu na ikoně a otřel jí vatkou či plátýnkem.

Po zázračném uzdravení dcery hraběte Kapnista (21. února / 6. března) roku 1881, která dlouho trpěla bolestí nohou, už nebylo možné, aby ikona kvůli velkému zástupu věřících nadále přebývala v prostém domě.

S požehnáním vladyky Jana (Petina), arcibiskupa Poltavského a Perejaslavského, byla ikona Matky Boží „Kozelščynská“ dne 23. dubna 1881 přenesena z Kozelščyna do kaple, která pro ni byla dočasně postavena.

V roce 1882 byl pak na tomto místě postaven chrám. Následně, rozhodnutím Posvátného synodu, zde bylo dne 1. března 1885 založeno ženské mnišské společenství, ze kterého 17. února 1891 povstal Kozelščynský ženský monastýr na počest Narození Přesvaté Bohorodice (Різдва Богородиці Козельщинський монастир – Козельщанский Рождество-Богородичный монастырь).

Ikona přebývala v monastýru až do roku 1929, načež byl monastýr bolševiky zneuctěn a uzavřen. Hlavní chrám monastýru byl přestavěn na divadlo, v monastýrských budovách byla umístněna nemocnice, škola a další instituce a organizace tehdejšího režimu.

Kozelščynskou ikonu Matky Boží však ještě předtím tajně vyvezly monašky ven z monastýru. Ikona pak byla takto dlouhou dobu tajně přemísťována a skrývána u věřících, aby nepadla do rukou bezbožníků, tj. přívrženců ateistického režimu.

Poslední igumenie monastýru – ctihodná matka Olympia (Verbeckaja), která se skrývala na Poltavsku, byla zatčena roku 1937 a uvězněna. Po vězeňských mučeních byla roku 1938 zastřelena (v roce 2008 byla připočtena k zástupu svatých jako ctihodná nová mučednice; její památka se v Církvi připomíná 20. května/ 2. června).

V roce 1942, v době německé okupace, monastýr obnovil svoji činnost. V roce 1949 byl naopak monastýr sovětským režimem znovu uzavřen; tehdy bylo v monastýru na 107 monašek a poslušnic.

Znovuzrození monastýru pak nastalo až roku 1990, kdy byl monastýrský chrám Narození Přesvaté Bohorodice navrácen Pravoslavné církvi. V roce 1992 se stala představenou znovuzrozeného monastýru igumenka Iraida (Kravcova), do monastýru se pak v následném roce 1993 znovu vrátila i divotvorná ikona Matky Boží „Kozelščynská“.

 

Tropar hlas 4.

Raduj se země Poltavská i širá naše vlasti pravoslavná, neboť jako zářivé slunce zjevila se podivuhodná Tvoje ikona, Přečestná Matko Boží. Svět osvěcuješ množstvím Tvých zázraků, ve kterých nacházíme vše dobré a potřebné a jsme důstojní i pokladů nebeských. Proto k Tobě voláme: Raduj se, naše Pochvalo, vždy oslavovaná, spasiž nás, modlící se k Tobě, naše jediná Naděje a věčná Radosti těch, kdož Tě opěvují.

 

Modlitba

Bohorodice Panno, Přečistá Matko Krista Boha našeho, Zastánkyně a Přímluvkyně všeho pokolení křesťanského! Ve zbožnosti, před Tvojí divotvornou ikonou shromážděni, prosíme Tebe, vyslyš nás, kteří se k Tobě modlíme: přijmi naše nedůstojné díky za Tvá nevyjádřitelná dobrodiní vůči nám projevená, v tomto městě i v mnoha dalších vesnicích a městech.

Ty jsi nemocných uzdravení, zarmoucených utěšení, ztracených a pomýlených náprava a poučení. Buď nám všem záštitou a útěchou, buď nám útočištěm před všelikým zlem a neštěstím, ochraň nás před hladem, pohromami a strachem, potopou, ohněm a mečem, před vpádem cizozemců, od smrtonosné rány i před hněvem lidí zlých.

Přemilosrdná Matko, buď vždy láskyplnou prosebnicí za blaho svatého chrámu tohoto, za mír a pokojný život této církevní obce, posilni a podporuj kněžstvo v tomto chrámě sloužící i spolusloužící s nimi.

Svou Záštitou ochraňuj strůjce a dobrodince svatého chrámu tohoto, nahraď je věčnými dary Tvých štědrot. Ochraňuj od všelikého nebezpečenství a ve víře a zbožnosti zachovej ty, kteří se utíkají k Tvé divotvorné ikoně a s láskou se modlí k Tobě zde i na každém dalším místě.

Povznes naše modlitby jako kadidlo blahovonné k Trůnu Nejvyššího, který nám dává zdraví, dlouhověkost a ve zbožných činech a skutcích zdar, abychom Tvojí péčí řízeni a Tvojí Záštitou chráněni, oslavovali Otce, Syna a Svatého Ducha i Tvoji mateřskou pomoc, vždycky, nyní až na věky věkův. Amen.

 

 Svatá mučednice Domnina a její dvě dcery, Virinea (Jarmila -  Veronika - Berenica) 

a Proskudia († 306)

památka 4. / 17. října

Památku svaté mučednice Domniny a jejich dvou dcer, Viriney (Jarmily, Veroniky) a Proskudiy, zaznamenal a svým slovem velebil a chválil svt. Jan Zlatoústý.

Domnina, byla významnou a bohatou ženou a pocházela z Antiochie. Společně se svými dcerami, přijala křesťanskou víru. Manžel Domniny, byl však pohan a v čase, kdy císař Diocletianus pronásledoval křesťany, snažil se přesvědčit svou ženu s dcerami, aby se zřekly své víry a Krista.

Domnina se proto rozhodla, naplněna láskou k Bohu a zbožnou horlivostí, společně se svými dcerami opustit svoji vlast i příbuzné a odešla do Edessy.

Její manžel, se však dozvěděl, kde se skrývá a vyslal vojáky aby je přivedli nazpět. Vojáci, je zajali a byli už na cestě zpět do Antiochie. V polovině jejich cesty, se vojáci zastavili, aby poobědvali. Vojáci přitom popíjeli i víno a opili se.

Když svatá Domnina, viděla takto opilé vojáky, kteří byli ještě povzbuzení nenávistí jejího muže vůči ní a křesťanské víře, pomyslela nato, že to bude jen dílem okamžiku, kdy budou ona a její dcery zneuctěny, rozhodla se spolu s nimi při první příležitosti utéct.

Spravedlivé ženy, se proto slavnostně oblékly, pomodlily se k Bohu a v okamžiku, kdy vojáci pro množství vína co vypili, už nebyli tak pozorní, poprosila je Domnina o svolení, aby se mohla se svými dcerami trochu málo projít. Když jim to bylo dovoleno, společně skočily do blízké řeky, kde se utopily¹.

Takto smýšlejíce, že lepší je z lásky k Pánu zahynout ve vodě a před Něho předstoupit čistými, nežli zůstat živými, ale poskvrněnými a zneuctěnými, byla přijata jejich společná oběť našim Pánem, to se událo ve čtvrtém století, okolo roku 306.

_____________________________________ 

¹ Takto o tom píše i Eusebius Pamphili (Eusebios z Kaisareie), ve svých Církevních dějinách, v knize 8, kapitola 12, 3 – 4.

 Svatý nový mučedník Christos albánský, 

zahradník (†1748)

památka 12. / 25. února

Svatý nový mučedník Christos (Άγιος Χρήστος ο Κηπουρός - Shën Kristo Kopshtari), se narodil v Albánii, ve městě Përmet (Πρεμετή). Tam pracoval jako zahradník, když mu bylo čtyřicet let, odešel z Albánie za prací do Konstantinopole.

Tam se mu pak jednou při prodeji jablek na městském trhu v Konstantinopoli stalo, že za ním přišel jeden Turek. A chtěl od něj všechna jeho jablka koupit, ale strašně pod cenou. Nakonec mezi nimi, kvůli tomu došlo až k hádce. Christos se bránil a cenu, kterou mu Turek nabízel, odmítl.

Turek se rozzlobil a rozhodl se Christosovi pomstít. Odešel před místního soudce, kterému oznámil, že mu Christos jakoby řekl, že se stane muslimem.

Christose proto pozvali před soud, kde onen pomstychtivý Turek proti Christosovi lživě svědčil, že slyšel, jak řekl, že se poturčí a, že se stane muslimem. Soudce se potom zeptal i Christose, zda to je pravda.

"Ve jménu Boha", odpověděl chudý zahradník, "Já jsem nikdy takováto slova neřekl. Jsem křesťan a nemohu změnit svoji víru, dokonce ani tehdy, i kdybych proto musel tisíckrát strádat".

Když takovou odpověď slyšel soudce, vydal příkaz, aby zahradník prozatím dostal trest bití holemi. Potom byl mlácen po celém těle, až měl hlavu i tělo smáčené svou krví. Přesto všechno, však zůstal Christos, jako křesťan neoblomný, byl uvržen do vězeňské kobky, kde byl na rukou spoután okovy a nohy mu daly do klády.

V té době se stalo, že byl ve stejném vězení, i učený mnich Kaisarios Dapontes (Καισάριος Δαπόντες). Ten, když spatřil nebohého zahradníka, který přese všechno ponížení a bití, zůstal věrný Kristu, pojal ho s ním soucit a lítost. Poprosil vězeňskou stráž, aby mu byla odemčena kláda alespoň na nohou a stráž mu ji na jeho prosbu sundala. Poté , našel dokonce i trochu jídla pro Christose. Ten však nechtěl nic jíst a jen mu řekl: "Děkuji vám, otče, ale ne, nebudu jíst a nebudu ani pít, dovolte mi pro Krista zemřít, hladovým a žíznivým". Potom tento nový mučedník pro víru, vytáhl ze svého opasku brousek, který vždy nosil při sobě, podal ho ctihodnému otci a řekl mu: "Prodejte ho a za to co utržíte, dejte odsloužit liturgii, za pokoj mé duše".

Ještě téhož dne, pak pro něj přišla stráž, byl vyveden z vězení za město, kde mu byla odseknuta hlava. Svědkem a tím kdo zapsal strádání tohoto nového mučedníka, pak byl Kaisarios Dapontes.

Tento nový mučedník, před svými trýzniteli pokorně sklonil svou hlavu, své srdce, svou mysl a svou duši, však dávno předtím, zcela oddal Kristu. Takto blažený Christos, získal mučednickou korunu, od našeho Pána Ježíše Krista, kterému buď sláva na věky věkův. Amen.

 

 Ctihodná Scholastika z Nursie (†543)

památka 10. / 23. února

Ctihodná Scholastika, byla sestra dvojče, ctihodného Benedikta z Nursie, jednoho ze zakladatelů mnišství v západní Evropě. Se svým bratrem, se narodila okolo roku 480, ve městě Norcia – Nursie, ve střední Itálii v provincii Perugia v Umbrii.

Jejich matka Abundancia zemřela při porodu, jejich otec Euprob, ze vznešené  patricijské rodiny, je poté svěřil pěstounce. Scholastika už jako dítě, vyrůstala při monastýru Roccabotte. Její bratr, jí byl vždy dobrým rádcem v duchovním životě, ona pak, vždy byla jeho dobrou učednicí, ale i pomocnicí.

Protože se od své mladosti, rozhodla zasvětit svůj život Pánu a přijmout mnišství, svou duši ozbrojila mnohými ctnostmi, proti útokům nepřítele našeho spasení.

Když pak ctihodný Benedikt, opustil jeskyni poblíž města Subiaco, kde žil jako poustevník a přestěhoval se do Monte Cassina, kde založil monastýr, ona, aby i nadále mohla čerpat užitek z duchovních rad a poučení svého bratra, přestěhovala se do blízkosti Monte Cassina, poblíž vesnice Plombariola, kde byl poté založen ženský monastýr. A tak jak byl strohý a přísný monastýr ctihodného Benedikta, byl přísný i tento monastýr, plný odříkavého života sester v Kristu, ve kterém se představenou stala svatá Scholastika.

Ctihodný Benedikt, se poté vždy se svou sestrou, viděl jen jedenkrát v roce a to vždy v době před Velkým půstem. Setkávali se v malém příbytku na cestě, mezi oběma monastýry. V tento den, pak společně trávili v duchovních besedách a modlitbách. Když se poté přiblížil večer, po skromné večeři, se rozloučili a každý se potom vrátil do svého monastýru. 

Svt.Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov (Dialogos), od kterého, se o životě svaté Scholastiky dozvídáme především, nám ve druhé knize Dialogů (Rozhovory o životě italských otců a nesmrtelnosti duše), v kapitole třicáté třetí a třicáté čtvrté, vypráví o zázraku, který se stal, skrze modlitby této ctihodné ženy, v den jejich posledního setkání, roku 543:

Jednoho dne, tak jako obvykle, přišla svatá Scholastika, a za ní spolu se svými učedníky, přišel její ctihodný bratr. Po celý den, pak společně chválili Boha, rozmlouvali spolu ve svatých rozhovorech, a když se už blížila noc, pojedli společně večeři.

Seděli ještě za stolem, čas se zdál pomalu jdoucím, když tu tato svatá žena a Benediktova sestra, začala ho prosit: "Prosím, neopouštěj mne této noci, pohovořme ještě, o radostech nebeského života". On jí však odpověděl: "Copak to říkáš sestro? Já nemohu zůstávat mimo celu monastýru".

A bylo toho dne, nebe tak jasné, že ve vzduchu nebyl vidět ani jeden oblak. Tehdy zbožná žena, když uslyšela odmítnutí svého bratra, položila ruce složené na stůl a na ruce pak sklonila hlavu v modlitbě k Všemohoucímu Bohu.

Když potom svoji hlavu zvedla, zahřmělo a spustila se tak velká bouřka, že ctihodný Benedikt nemohl od stolu odejít. Takto zbožná žena, která sklonila svojí hlavu a prolila potok svých slz, učinila z jasného nebe, během okamžiku nebe naplněné deštěm.

A nestalo se to tak, že by se tato záplava vody, spustila až za nějakou chvíli po její modlitbě. Její modlitba a ona záplava deště, byly tak souběžné, že když pozvedla svojí hlavu od stolu, hřměl už hrom a pak v jednom a tom samém okamžiku, když pozvedla hlavu, spustil se i silný déšť.

Když svatý muž spatřil, že není už možné, aby se pod hromy, blesky a takto silným deštěm, vrátil do monastýru, se zármutkem, si sestře postěžoval: "Nechť tě sestro, Všemohoucí Bůh ušetří, co jsi to učinila?" Sestra mu však odpověděla: "Já tě prosila, ale tys mi nechtěl naslouchat, poprosila jsem pak svého Pána a On mne vyslyšel. Jestliže můžeš, opusť mne, odejdi a vrať se do monastýru". On však z pod střechy příbytku odejít nemohl. A přestože nechtěl zůstat na místě z vlastní vůle, stalo se, že tam zůstal z vůle své sestry. Oba sourozenci, poté společně strávili celou noc v modlitbě a bdění, v  rozmluvách o Bohu a duchovním životě.

Následujícího dne, se pak oba rozloučili a každý se potom rozešel do svého monastýru. Za tři dny na to, když Benedikt stál u okna své cely, spatřil, jak v okamžiku, kdy jeho sestra svatá Scholastika, zesnula v Pánu, byla její duše povznesena do nebe, v podobě holubice. Vzdal poté díky Bohu, dal vypravit mnichy, pro tělo své sestry, které pak dal uložit do hrobu, který si původně připravil pro sebe. Nedlouho poté, se pak i on odebral za svojí sestrou. A tak se stalo, že těla těch, jejichž mysl, byla vždy sjednocena v Bohu, nebyla rozdělena ani pohřbením. To se událo okolo roku 543.

Svaté ostatky ctihodného Benedikta a Scholastiky, byly na konci VI. století, kolem roku 584, přeneseny do francouzského města Le Mans, po vydrancování monastýru Montecassino Langobardy. Potom ještě v XI. století, byly přeneseny do vesnice Juvigny-sur-Loison v Lotrinsku.

Během restaurátorských prací prováděných v klášteře Montecassino po jeho zničení během druhé světové války (15. února roku 1944, byl klášter Montecassino, bombardován spojenci a zcela byl srovnán se zemí), pak byl v tomto monastýru nalezen i původní zachovaný dvojitý hrob, svatých Benedikta a Scholastiky.

 

Ctihodná Brigita z Kildare 

Naomh Bríd Cill Dara, Irská

památka 1. / 14. února

 

Ctihodná Brigita, se narodila okolo roku 452 ve  Faughart v Irsku, v křesťanské rodině. Podle církevní tradice, byli její rodiče pokřtěni svatým Patrikem (Svt. Patrik  - Naomh Pádraig - apoštol a osvětitel Irů † 461, památka 17. /30. března), který pak také nedlouho před svojí smrtí, svatou Brigitu navštívil a poprosil ji, aby mu utkala rubáš, ve kterém byl potom i pohřben.

Už, když byla malá, projevovala podivuhodné úsilí k dosáhnutí ctností. Když rodiče mladé dívky, projevili přání provdat ji, dívka dala přednost jedinému Ženichu, Pánu našemu Ježíši Kristu. Brzy na to přijala mnišství a podle tradice ji postřihl svatý Mel (Svt. Mel z Ardagh † 488 nebo 490, památka 6. / 19. února).

V roce 470, se stala igumenii monastýru, který sama založila. Na tomto místě rostl ohromný dub, a proto se tento monastýr jmenoval Kildare – Cill Dara, což znamená dubový chrám.

Ještě za života svaté Brigity, byla v monastýru ustanovena archijerejská katedra, kterou měl ve správě spravedlivý starec Conleth (Svt. Conleth z Kildare, památka 4. /17. května).

Následovníci svaté Brigity, zakládali monastýry po celém Irsku.  Proslavila se svým přísným mnišským odříkavým zápasem, pokorou a neobyčejnou štědrostí, kterou projevovala k chudým. Je mnoho zapsaných svědectví o zázracích, které z milosti Boží učinila. Znamením kříže vyháněla běsy, uzdravovala nemoci, obracela na cestu víry a pokání hříšníky.

Zesnula roku 525 v Kildare. Ostatky ctihodné Brigity, se nachází ve městě Downpatrick - Dún Pádraig, vedle svatých ostatků svatých Patrika a Kolumbána. Ctihodná Brigita je ctěná jako ochránkyně Irska.

Tropar hlas 1.

Pokorou, jsi vystoupila do výšin, Boží vůlí povznesená, před Nebeským ženichem jsi předstoupila, nosíce korunu čestného panenství, nyní se rozpomeň na ty, kteří k tobě přicházejí, tak, jak jsi to i slíbila, ó ctihodná Matko Brigito, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.

Kondak hlas 4.

Evangelní moudrostí od mládí naplněná, s radostí jsi vystoupila do výšin ctností, nyní za všechny, kteří k tobě s vírou přicházejí, ó svatá panno Brigito, pros Krista Boha, aby spasil duše naše.