pondělí 27. června 2011


Svatá velká mučednice Marína (Margarita, Markéta)
(památka dle církevního kalendáře 17. července/ dle světského to je 30. července)

Narodila se v Malé Asii ve městě Antiochie, v rodině pohanského kněze. Přesto, že se narodila v pohanské rodině, v jejím mladém srdci se vzňala láska k Pánu a Spasiteli našemu Ježíši Kristu, a Marína se proto rozhodla, že se nikdy neprovdá, ale že se plně oddá službě Pánu. Její otec jí proto začal opovrhovat a od té doby ji již více nepovažoval za svou dceru.
I stalo se, že Marínu potkal jednou císařský regent Olimbrius, a ten, když ji poznal, přál si, aby se stala jeho ženou. Když se však od Maríny dozvěděl, že je křesťankou a že se nechce nikdy provdat, snažil se ji přinutit, aby se alespoň poklonila modlám. Na to mu však Marína odpověděla: Nechci se poklonit, ani přinést oběť mrtvým modlám, které samy neví, že se jim někdo klaní a že je někdo uctívá, nebudu jim dávat něco, co patří jen samotnému mému Stvořiteli.
Tehdy ji Olimbrius vystavil přetěžkým mukám, a poté jí celou posetou ranami uvrhl do žaláře. V žaláři se Marína v modlitbě obracela k Bohu. Po modlitbě se jí zjevil ďábel v podobě strašného hada, který jí obmotával hlavu. Když se však Marína přežehnala svatý křížem, had se rozplynul a zmizel. Nato v žaláři zazářila nebeská záře a Marína viděla, jak v té záři zmizely zdi a střecha žaláře a zjevil se zářivý a veliký Kříž, na jehož vrcholku seděla holubice, od níž vyšel hlas: Raduj se, Maríno, rozumná holubice Kristova, dcero Siónu nebeského, neboť nadešel den tvého veselí. A Marína byla rázem uzdravena Boží mocí ode všech ran a bolestí.
Nerozumný soudce přikázal, aby byla Marína na druhý den opět mučena v ohni a vodě, ale ona to vše přetrpěla, jako by byla v cizím těle. Po mnoha mučeních byla nakonec odsouzena ke stětí mečem. Před smrtí se jí zjevil Spasitel náš Ježíš Kristus se zástupem andělů. Setnuta byla svatá Marína za časů císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus - římský císař 284–305), nicméně, duší, mocí a silou zůstala živou na nebesích i na zemi.
Ctihodný Sampson, hostitel cizinců
(památka dle církevního kalendáře 27. června/ dle světského to je 10. července)

Tento světec se narodil ve starém Římě, v bohaté a významné rodině. V Římě se také naučil všelikému světskému vědění toho času a obzvláště lékařské nauce. Sampson se tak stal lékařem, a byl vskutku lékařem milosrdným a nezištným, který nemocným dával léky pro tělo i duši a každému radil, aby ctil pravidla křesťanské víry.
Sampson se po čase odstěhoval do Cařihradu, kde žil v jednom malém domě. Z jeho domu rozdával na všechny strany almužnu, útěchu, radu, uzdravující léky a vůbec všelikou pomoc tělesnou i duchovní, kterou dával všem stejně bez rozdílu, tak jako i slunce dává své paprsky všem potřebným. Jednou se cařihradský patriarcha dozvěděl o těchto velikých ctnostech Sampsona a neváhal jej rukopoložit na kněze. V tom čase onemocněl císař Justinián Veliký (Justinián I. - Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus; Byzantským císařem 527 - 565) a jeho nemoc, podle všech lékařů, kteří byli k němu povoláni, byla nemocí nevyléčitelnou. Tehdy se nemocný císař pomodlil s velikým úsilím k Bohu, i stalo se a Bůh císaři zjevil ve snu, že jej uzdraví a vyléčí ctihodný Sampson. A opravdu, když se císař dozvěděl o Sampsonovi a pozval jej na císařský dvůr, sotva se jeho ruce dotkly nemocného těla císaře, ten byl uzdraven. A když jej císař nutil, aby přijal od něj dary za to, že jej uzdravil, Sampson poděkoval, všechno nabízené bohatství ale odmítl a císaři řekl: Ach císaři, i já jsem měl kdysi mnoho zlata a stříbra a všeho ostatního jmění a bohatství, ale vše to jsem opustil pro Krista, abych získal věčné blaho nebeské. Císař byl však neústupný a chtěl Sampsonovi něco darovat za jeho uzdravení. Sampson tedy poprosil císaře, aby mu dal postavit jeden dům pro chudé. A v tom domě, který císař dal na prosbu světce skutečně postavit, Sampson sám sloužil a staral se o všechny ubohé a chudé jako rodič o děti svoje.
Milosrdenství k chudým a nemocným bylo jeho součástí a současně přirozeností Sampsonovi duše. Ke konci jeho pozemského života tento svatý člověk, zcela naplněn mocí a dobrotou nebeskou, zesnul v pokoji a tichosti 27. června (roku 530). Byl pochován v chrámu svatého mučedníka Mokia. Po svém zesnutí pomáhal Sampson ještě více všem těm, kteří se k němu obraceli o pomoc.
Narození svatého Jana Křtitele, Předchůdce Páně
(památka dle církevního kalendáře 24. června/ dle světského to je 7. července)

Šest měsíců předtím, než se zjevil v Nazaretu Přesvaté Bohorodici, zjevil se svatý archanděl Gabriel
(Lk 1:26) i svatému Zachariášovi v jeruzalémském chrámu. Předtím, než zjevil podivuhodné početí Spasitele Přesvaté Bohorodici, zjevil podivuhodné početí bezdětné a staré ženě Alžbětě. Zachariáš hned slovům Božího posla neuvěřil, a proto Bůh dopustil na Zachariáše němotu, která trvala do osmého dne po narození Janově. V tento den se shromáždili příbuzní svatých Zachariáše a Alžběty kvůli obřezání chlapce, který se Alžbětě narodil, a aby mu bylo dáno jméno. Když se zeptali otce dítěte, jaké jméno chce dát synovi, on, protože byl ještě postižen němotou pro svoji nevíru, napsal na desku jméno „Jan“. V tom okamžiku, kdy napsal jméno, se mu jazyk rozvázal a on opět mohl mluvit.
Dům Zachariášův byl v kopcích mezi Betlémem a Chebronem. Po celém Izraeli se roznesla zvěst o tom, že se anděl Boží zjevil Zachariášovi, dále o tom, že oněměl a že nemohl mluvit až do času, kdy napsal na desku jméno Jan. Tato zvěst došla až k Herodesovi, a ten proto poslal své služebníky, aby ubili děti v okolí Betléma. Tito jeho služebníci došli i do domu rodiny Zachariáše s úmyslem zabít i jeho syna Jana. Alžběta však zavčas skryla své dítě. Císař Herodes, jsouce z tohoto vývoje událostí rozlícen, poslal své katy do chrámu k Zachariášovi, (na kterého v tom čase opět padla řada, aby sloužil) aby ho zabili.
Mezi předsíní a chrámem byl tehdy Zachariáš skutečně zabit a jeho krev se vpila do kamenů dlažby, kde zůstala jako svědectví proti Herodesovi. Alžběta se poté s dítětem skryla do jeskyně, brzy nato však zesnula. Mládenec Jan zůstal na poušti sám, v péči Boha a Jeho svatých andělů. Jan zůstal na poušti do té doby, než vyšel zvěstovat o pokání a sám se stal poté i důstojným toho, aby pokřtil na svět přišedšího Spasitele Krista.