čtvrtek 30. července 2020

Ctihodný Jan (Jakob) Rumunský, Nový Chozevita

památka v den zesnutí 23. července / 5. srpna a v den vyzdvižení jeho svatých ostatků 28. července / 10. srpna

Tento svatý a ctihodný otec se narodil roku 1913 v Rumunsku, v rodině hluboce věřících rolníků Maxima a Kateřiny Jakob, a pokřtěn byl se jménem Ilja. V dětství zůstal sám bez rodičů a v jedenácti letech mu potom zemřela i babička, která ho do té doby vychovávala. Přestože vyrůstal jako sirotek, v roce 1932 zakončil s vyznamenáním střední školu.

Ve svých dvaceti letech vstoupil do starověkého rumunského kláštera Neamț (Mănăstirea Neamţ). S velkou horlivostí zde přijal poslušenství v monastýrské lékárně. Kvůli vlhkému prostředí monastýru onemocněl revmatickou artritidou, kterou pak trpěl po celý svůj život. Na dobu vojenské služby opustil Ilja monastýr a sloužil v armádním lazaretu. Když se vrátil do monastýru zpět, obdržel nové poslušenství v monastýrské knihovně, což mu umožňovalo neustále a intenzivně číst. K jeho povinnostem patřilo i sestavování opisů knih a rukopisů z monastýrské knihovny. Kromě toho učil také v monastýrské škole.

Když si igumen monastýru otec Valerij povšiml jeho oddanosti, vytrvalosti a odhodlání, postřihl jej roku 1936 v rjasofor se jménem Proroka a Křtitele Páně Jana. V tomto roce se mu také splnilo jeho přání pobývat v Palestině. S požehnáním jeruzalémského patriarchy Damiána (Kasatose) se mnich Jan usadil v monastýru svatého Sávy, kde žil v mnišském odříkání po dobu deseti let. Zde získal dokonalost v řeckém, ale i v arabském a v anglickém jazyce a začal překládat duchovní knihy do svého rodného jazyka. Svým duchovním zápasem udivoval spolubratry, neustále se poučoval v srdečné modlitbě mysli, jedl jen jedenkráte denně, neboť daleko více se sytil darem slz, který mu Bůh díky jeho čistotě a pokoře daroval.

Jelikož bylo Rumunsko v době 2. světové války spojencem Německa, uvěznili Angličané, kteří tehdy měli vládu nad Svatou zemí, všechny Rumuny nacházející se v Palestině. Díky tomu, že mnich Jan znal cizí jazyky, drželi ho v táboře co nejdéle, celkem devět měsíců, nehledě na jeho těžkou nemoc. Do monastýru svatého Sávy se pak vrátil v den ctihodného Theodosia Velikého, jehož čestná hlava se v monastýru nachází. Horlivá modlitba ke svatému, v níž se k němu obrátil v den jeho svátku, byla vyslyšena. Poté, co se poklonil a políbil čestnou hlavu svatého, byl uzdraven od své nemoci.

Po osmiletém přebývání v monastýru byl rukopoložen na kněze, a to během liturgie sloužené v Kuvuklii na Božím hrobu. Brzy na to jej igumen monastýru sv. Sávy postřihl do velké schimy. Jeho duše poté silně zahořela přáním poustevnického způsobu života v osamění, takže chtěl žít jako tzv. anachoréta.

Avšak Pán soudil jinak…

V Jordánském údolí se tehdy rodila rumunská mnišská komunita, které byl potřebný igumen a duchovník. Volba padla na otce Jana.

Roku 1947 byl ustanoven igumenem monastýru, který nesl pojmenování po jeho ochránci: svatém a slavném proroku a předchůdci Páně Janu Křtiteli. Po dobu sedmi let velmi moudře a rozvážně vedl bratry na cestě mnišského života. Byl jim příkladem pokory a svatosti života. S pomocí rumunských mnichů vybudoval několik kelií kolem skitu, jak pro bratry samotné, tak i pro poutníky. Mnozí za ním přicházeli za radou, takže za chvíli ho obklopili mnozí jeho duchovní žáci a děti. Během dne přijímal všechny přicházející, v noci pak odcházel na opuštěná místa kvůli modlitbě a usebrání, přičemž se zpět vracel až za světla k ránu. V pravdě byl jedním z ojedinělých a výjimečných asketů naší doby, který ve svém životě uskutečňoval duchovní asketický zápas dávných otců pouště.

V roce 1953 odešel otec Jan spolu se svým učedníkem Joannikijem do pouště, nedaleko monastýru svatého Georgia Chozevita, přímo do jeskyně, kde podle tradice vedla duchovní zápas na konci svého života svatá Anna, matka Přečisté Panny Marie. Otec Jan se usadil v této jeskyni, na levém břehu potoka, tři kilometry od monastýru. Vchod do jeskyně byl ve výšce sedmi metrů nad úrovní potoka, a dostat se do této jeskyně bylo možné jen s pomocí žebříku. V jeskyni byly celkem tři místnosti; první měla okolo 12 m², tam se nacházel výklenek, který sloužil jako prestol, na kterém se svatý Jan neustále modlil. Zde, na rohoži rozložené na desce, odpočíval, rozmýšlel a psal duchovní verše. Skrze otvor ve stěně bylo možné projít do druhé místnosti, velké okolo 6 m², kde poustevník jedl to málo z pozemského pokrmu (chléb, suchary, olivy, čaj), který mu z monastýru spolu s prosforami ke službě svaté liturgie přinášel učedník Joannikij. Třetí místnost pak patřila těm, kteří zde vedli duchovní zápas již dříve, tam se nacházely jejich ostatky.

Velkou část dne a noci přebýval otec Jan v modlitebním bdění, takže brzy získal dar dokonalé modlitby. Pokrm přijímal jen jednou denně, a to večer, zatímco spánku věnoval tři až čtyři hodiny za den. Četl Svaté Písmo, díla svatých Otců anebo překládal jejich pro duši spasitelná poučení. Odpočíval, psal duchovní básně a pěl duchovní hymny, neboť měl krásný a příjemný hlas. V jeskynní kapli konal úplné mnišské modlitební pravidlo. Jindy pak, na velké církevní svátky, sloužil v chrámu ctih. Georgia Chozevita. Tehdy se spouštěl po žebříku z jeskyně a šel do monastýru na Všenoční bdění, potom sloužil v chrámu svatou Liturgii a přijímal svaté Dary. Po jejím skončení se účastnil společné mnišské trapézy a poté se opět vracel do své jeskyně.

V této jeskyni vedl odříkavý život po dobu sedmi let, snášejíce a trpíce hlad a chlad, žízeň (horko v jeskyni dostihuje často až 40 °C) a nemoci, a vůbec všeliké těžkosti od nepřítele našeho spasení. V této jeskyni, v neustálém pamatování na Boha a s modlitbou za svoji rodnou zemi, zesnul ctihodný Jan Rumunský v Pánu dne 23. července / 5. srpna roku 1960. Bylo mu pouhých 47 let, z nichž 24 prožil ve Svaté zemi. Jeho tělo, vyčerpané půstem a každodenním bděním, bylo potom uloženo ve třetí místnosti jeskyně, kde už spočívaly ostatky předešlých mnichů.

Učedník starce, otec Joannikij, vydal po smrti ctihodného Jana, v letech 1968 – 1970, v Jeruzalémě dva díly jeho básní, překladů a poučení, pod názvem Pokrm duchovní s předmluvou arcibiskupa Aristobula z Jeruzalémského patriarchátu.

Po dobu dvaceti let leželo tělo jeroschimonacha Jana v jeskyni svaté Anny. Na počátku srpna roku 1980, podle zdejší tradice, rada starců monastýru ctih. Georgia Chozevita rozhodla, aby byla otevřena jeskyně zesnulých a jeho ostatky uloženy do společné hrobky. Této události se účastnili mnozí řečtí a rumunští mniši a archimandrité, a také poutníci z Rumunska. Všichni, kteří byli přítomni, zůstali v úžasu. Když odkryli víko hrobu, spatřili otce Jana, jakoby doslova jen spal. Rozklad se jeho těla nikterak nedotkl, jeho tělo bylo takovým, jak byl v době svého pohřbení uložen do hrobu, doslova jakoby k tomu došlo před několika málo hodinami. Tlení se nedotklo ani jeho rukou, ani vousů, ani mnišské řízy, ani obuvi. Tyto skutečnosti byly hned oznámeny tehdejšímu jeruzalémskému patriarchovi Benediktovi (Papadopoulosovi), který nařídil, aby byly jeho ostatky přeneseny do hlavního chrámu monastýru ctih. Georgia Chozevita.

Dne 7. srpna roku 1980 byly ostatky svatého Jana přeneseny z jeskyně a uloženy v monastýru. Tyto ostatky byly uloženy v průhledné schráně, která byla postavena v chrámu vedle ostatků ctih. Georgia Chozevita. Posvátný synod Rumunské pravoslavné církve, na svém zasedání 20. června roku 1992, rozhodl o kanonizaci ctihodného otce Jana, Nového Chozevita, takže se ocitl v zástupu rumunských svatých, a jeho památku ustanovil na den jeho zesnutí 23. července / 5. srpna.

Rovněž Jeruzalémský patriarchát prohlásil otce jeroschimonacha Jana, Nového Chozevita, za svatého a připočetl ho dne 22. prosince roku 2015 k zástupu svatých, přičemž jeho památku rozhodl připomínat vždy 28. července / 10. srpna, to jest v den vyzdvižení jeho svatých ostatků.