Svt. Marek biskup Arethuský

památka 29. března / 11. dubna

Světitel Marek, byl rukopoložen na biskupa syrského města Arethusa, za vlády svatého Konstantina Velikého. Poháněn horlivostí v Bohu, proslavil se tehdy svým zápasem s modlářstvím, kdy vlastníma rukama zničil pohanské obětiště a na jeho místě postavil křesťanský chrám.

V čase zmatků a nepokojů, které následovali po Sněmu v Nicei, se ocitl v řadách poloariánských biskupů, kteří, ačkoli nepopírali Božství Slova, nepřijali Vyznání víry doplněné o výraz „jednobytného“. Svatý Marek se účastnil sněmů ve městech Serdice (343) a Sirmium (351) a dokonce vypracoval vyznání víry, které mělo usmířit znepřátelené strany, aby byla znovu nastolena jednota církve (359). Brzy poté, si však, jako biskup uvědomil svou chybu a poté zcela zjevně, bez nějaké dvojznačnosti, se připojil k Pravoslavné církvi a jejímu učení.

Když se potom následně se ujal vlády císař Julián Apostata (Julián Odpadlík - Julianus Apostata, byl v letech 361 až 363 římským císařem), započal politiku násilného znovuobnovení pohanství, a pronásledoval přitom křesťany. Tehdy pohané města Arethusa, kteří se o tom dozvěděli a kteří vůči křesťanskému biskupovi Markovi, chovali vytrvalé nepřátelství, pokusili se ho zajmout a pomstít se mu za pokoření, které jim učinil.

Starý biskup se před pronásledovateli nejprve skrýval, ale když se dozvěděl, že pohané při pátrání po něm, zatkli a mučili jiné křesťany, sám se vydal do rukou pohanů.

Pohané se poté, jako na zvěř vrhli na starce, nehledíce na jeho šediny, strhali z něj šaty a začali ho zasypávat nesčetnými ranami. Byl veden městem a následně vydán k mučení. Vytrhali mu vlasy, pořezali ho, táhli po ulici, byl hozen do stoky, svázali a pořezali noži, uši mu uřízli provazy. Potom bylo tělo biskupa potřeno solným roztokem a medem a uzavřeno v koši, který byl zavěšen pod širým nebem, takže starý muž byl ponechán žáru slunce, bodání a kousání hmyzu.

Nehledíce na všechna tato mučení, zůstával svatý neoblomným ve víře a opovrhoval, jakýmkoliv smírem s pohany, kteří po něm chtěli, aby zaplatil a obnovil pohanské obětiště, které on sám zničil.

Nakonec, když pohané viděli jeho neústupnost, začali snižovat cenu, kterou měl zaplatit. Svatý Marek jim, ale odmítl dát byť jen jednu jedinou minci. Řekl jim, že i jedna jediná malá mince, kterou by jim on dal, by se rovnala úplnému zřeknutí se víry. Vysmíval se jejich podlosti a pozemským starostem, ačkoli byl během toho všeho strašně mučen. Vírou a neústupností světce, poražení pohané, ho zmučeného, nechali nakonec odejít. Někteří z nich, ohromeni nezlomností a slovy biskupa, přijali křesťanství. Světitel Marek, zemřel v pokoji roku 364 poté, co obdržel odměnu vyznavačů Krista Spasitele.

Svt. Řehoř Teolog († 390), popsal utrpení svt. Marka ve své První řeči proti Juliánovi a i Blažený Theodorit z Cyrrhu († 457) jej také zmiňuje ve svých Církevních dějinách.

 

Ctihodný Hilarion Nový,

igumen Peleketský († 754)

památka 28. března / 10. dubna

Ctihodný Hilarion, na sebe vložil jho mnišského života už ve svém mládí. Následoval Krista ukřižovaného, nesl svůj kříž a přitom zdrženlivostí porážel zhoubné tělesné vášně. Následně odešel do zatvoru¹, kde po mnoho let přebýval v tichu a mlčenlivosti. Takto se celý prosvětlil bezvášnivostí², pro ctnostný život, se také stal důstojným hodnosti presbytera a nakonec se stal i igumenem Peleketského monastýru³. Ctihodný Hilarion, činil mnoho podivuhodných zázraků. Svým slovem, odháněl od vinohradů zvěř, která vinohrady ničila. Modlitbou zastavil silné krupobití, v době sucha pak přizval déšť. Podobně jako prorok Eliseus, rozdělil řeku, uzdravil chromou ruku nemocného, zmrzačeným vracel tělesnou zdatnost, slepému daroval znovu zrak, vyháněl běsy z posedlých a množstvím ryb naplňoval sítě rybářů, při neúspěšném rybolovu.

Ctihodný Josef písní skladatel († 883), pak ve 3. troparu 8. písně kánonu, který je napsán v čest tohoto světce, hlásá, že svatý Hilarion, pro úctu k přečestné ikoně Spasitele, přijal od svých mučitelů mnohá strádání, mnohá pronásledování, ponížení a urážky. Pro což ho nazývá mučedníkem.

Dle některých zpráv, žil ctihodný Hilarion za vlády Leona V. Arménského (775 – 820), který pronásledoval a urážel svaté ikony, jiní pak považují za období jeho života vládu Leona II. Syrského a jeho syna Konstantina V. Kopronymose, kteří vládli před Leonem Arménským, v letech 717 – 741 a 741 – 775, což se jeví jako daleko pravděpodobnější.

Ctihodný Hilarion přijal strádání pro svaté ikony v čase, kdy na Velký čtvrtek, na Peleketský monastýr nečekaně zaútočil stratég Thrácký a fanatický ikonoborec Michail Lachanodrakon společně se svými vojáky. Během bohoslužby drze vstoupil do chrámu a poté i do oltáře. Nařídil, aby mniši hned přestali zpívat a ve své pýše a hněvu, z prestolu shodil Svaté a Životodárné Kristovy Tajiny. Bratřím monastýru pak on a jeho vojáci, uštědřili mnohé rány. V nenávistném hněvu zraňovali jejich těla, jiným potřeli vousy a tváře smolou a poté je pálili ohněm, dalším pak dávali odřezat nos. Nakonec byl celý monastýr i s chrámem spálen. Během tohoto běsnění, bylo zajato a spoutáno řetězy čtyřicet dva nejstarších mnichů. Mezi těmito mnichy, byl i ctihodný Hilarion, jakožto igumen a nejstarší z monastýru. Těchto čtyřicet dva spoutaných otců bylo poté zaživa pohřbeno poblíž Efezu. Takto spolu s ostatními bratry přijal mučednickou smrt ctihodný Hilarion, po které se přesídlil do království Kristova.

_____

¹ Zatvor - uzavření; jde o duchovní boj - podvih asketů, kdy se dobrovolně uzavřou do jeskyní nebo cel - kelií, aby se oddali nepřetržité anebo nanejvýš soustředěné modlitbě Ježíšově.

² Bezvášnivost (řec. απαθεια - apátheia) - nejedná se o umrtvení vášnivé části duše (to jest vznětlivosti a žádostivosti), nýbrž o její proměnu. Duše má tři síly - rozumovou, žádostivou a vznětlivou (popudlivou). Stavem bezvášnivosti se obecně myslí takový stav, kdy je směřování všech částí (sil) duše obráceno k Bohu.

³ Peleketský monastýr. Monastýr Svatého Jana Teologa (Μονή Αγίου Ιωάννου του Θεολόγου), známý jako monastýr Peleket (Moνή Πελεκητής). Monastýr byl založen nejspíše v VIII. století. Má se za to, že název „Peleket“, což v řečtině znamená „vytesaný sekerou“, dostal kvůli své poloze na strmé skále. V období ikonoborectví, byl monastýr centrem pro ty, kdo se držel Církevní tradice uctívání ikon. Proto byl monastýr kolem roku 764 napaden a do základů vypálen stratégem Thráckým a fanatickým ikonoborcem Michailem Lachanodrakonem. Lachanodrakon podrobil mučení a smrti mnichy z tohoto monastýru v čele s igumenem Theosterikem. Podle církevní tradice, bylo na čtyřicet dva mnichů, zaživa pohřbeno poblíž Efezu. Po skončení prvního období ikonoborectví byl monastýr znovu obnoven, avšak při druhé vlně ikonoborectví, po roce 813, se opět stal centrem úcty k ikonám, což následně vedlo k obnovení represí proti mnichům, a igumen monastýru Peleket Makarius byl odsouzen k vyhnanství a vězení. V IX. století pak zprávy o monastýru mizí. Dnes se tento monastýr spojuje s ruinami monastýru, nacházející se 5 km západně od města Tirilye (Zeytinbağı v Turecké provincii Bursa), zasvěceného svatému Janu Teologovi. Dnes mu místní říkají Ayia Yani nebo Ayani, což je zkomolenina z jeho řeckého jména Άγια Ιωάννη a znamená Svatý Jan.

 

 

 

Svt. Cuthbert, biskup Lindisfarnský,

apoštol Northumbrie († 687)

památka je 20. března / 2. dubna

Narodil se okolo roku 634, ve městě Dunbar, v anglosaské Northumbrii (nyní Východní Lothian, v  dnešním Skotsku). Pocházel z urozené anglické rodiny.

Ve věku sedmnácti let, poté, co se mu dostalo Božího vidění, vstoupil roku 651, do monastýru v Melrose¹ v Northumbrii. Tam se stal na dlouhou dobu druhem v Kristu a spolupracovníkem představeného tohoto monastýru ctih. Eaty². V monastýru se Cuthbert naučil znalosti Svatého Písma a ctnostného života.

Následně odešel za svým představeným a dalšími mnichy do Ripone v Yorkshiru, aby tam založili nový monastýr. Po smrti priora (převora - zástupce představeného monastýru) monastýru v roce 661, při morové epidemii, byl na toto místo vybrán Cuthbert. Byl oporou a pomocí nejen představenému monastýru, ale i bratřím, v okolí šířil Boží slovo útěchy, pomáhal obětem moru a činil mnohé zázraky.

V roce 664, byl přítomen na Církevním sněmu ve Whitby³, na kterém se rozhodovalo, zda se bude Církev na Britských ostrovech, i nadále držet bohoslužebných tradic keltské církve, nebo zda se sjednotí s praxí Římské církve. Ctihodní Eata a Cuthbert, se připojili k římské straně, přestože byli vychováni v keltské tradici. Po přijetí argumentů zastánců Římské církevní tradice, přešli Eata i Cuthbert do monastýru na ostrově Lindisfarne, založený svt. Aidanem Lindisfarnským⁴ († 651). Ctihodný Eata jako představený monastýru, ctihodný Cuthbert, jako jeho zástupce. V této hodnosti, pak Cuthbert ze všech sil podporoval zavedení přísných mnišských pravidel a šířil Boží slovo na jihu, v Durhamu.

Přesto všechno, však směřoval k poustevnickému životu a v roce 676, se proto usadil na jednom z ostrovů Farne (Farne Islands, je souostroví u pobřeží Northumberlandu). Předtím než odešel, řekl bratrům: „Pokud mi bude z Boží milosti, dovoleno živit se prací svých rukou, rád tam zůstanu, stane-li se však jinak, vrátím se z vůle Boží k vám."

Ono místo, bylo totiž zcela pusté, bez vody, bez rostlin, bylin a stromů, často bylo navštěvované zlými duchy a pro život člověka nebylo příliš vhodné. Avšak z přání člověka Božího, se stalo obývaným, protože s jeho příchodem zlí duchové zmizeli.

Když Cuthbert s pomocí Boží, půstem, modlitbou a bděním vyhnal nepřítele, s pomocí bratří pak nasypal val, uvnitř kterého postavili modlitební kapli a dům k bydlení. Dále pak požádal bratry, aby vykopali studnu v podlaze domu, ačkoliv tam byla půda tvrdá a kamenitá a naděje na nalezení pramene, tak byla malá. Přesto to udělali, spoléhajíce na víru a modlitby Božího služebníka. Už druhého dne se studna naplnila vodou. Cuthbert požádal také bratry, aby mu přinesli hospodářské nástroje a pšeničná zrna, aby mohl zasít malé pole. Na jaře však nevzešel ani jeden jediný klíček, o klasech už ani nemluvě. Proto, když v určený čas, ho navštívili monastýrští bratři, požádal je, aby mu přinesli ječmen, v naději, že povaha půdy nebo vůle nebeského Dárce dovolí alespoň tomuto obilí vyrůst. Ječmen, i když mu byl doručen dlouho po době setby, kdy už byla jen malá naděje na klíčky, zasel jej do stejné země a brzy získal bohatou úrodu, díky níž mohl tento člověk Boží, žít z plodů své práce.

Mnoho let, takto sloužil Pánu v samotě svého ostrova a val, který obklopoval jeho obydlí, byl tak vysoký, že neviděl nic než nebe, kterého si přál dostihnout.

V roce 684 na sněmu v Twyfordu, byl pak ve společné shodě zvolen za biskupa v Hexhamu. On se však zdráhal opustit své tiché obydlí modlitby a převzít na sebe nový úkol. Nakonec se proto na ostrov vydal sám král Ecgfrith, společně s představeným monastýru ctihodným Trumwinem⁵ († 705), s mnoha dalšími zbožnými i mocnými muži a také bratry z ostrova Lindisfarne. Všichni se skláněli na kolena a ve jménu Páně ho vytrvale se slzami a modlitbami prosili, dokud ho taktéž plačícího, nepřivedli na sněm v Twyfordu. Tam se ctihodný Cuthbert, neochotně podřídil jejich společné žádosti a souhlasil, že ohne svou šíji pod jhem biskupství.

Na velikonoční neděli roku 685, pak byl rukopoložen na biskupa ve městě Yorku. Chirotonii učinil svt. Theodor z Canterbury⁶ a šest dalších biskupů. Cuthbert byl prvním biskupem církve v Hexhamu, po vyhnaném Trunbertovi. Eparchii, však raději spravoval z monastýru v Lindisfarne, ve kterém přebýval. A tak bylo nakonec rozhodnuto, že svt. Eata, který tam byl původně jak biskup ustanoven, se vrátí do Hexhamu a Cuthbert převezme správu v Lindisfarne.

Po dvou letech správy biskupství, se vrátil na svůj ostrov, protože poznal, že se blíží den jeho smrti. Mluvil o tom se svou obvyklou upřímností s několika lidmi, ale tak nejasnými slovy, že mu porozuměli až později, některým to však řekl přímo.

Svt. Cuthbert zesnul 20. března roku 687 na svém ostrově. Tam chtěl být i pohřben, ale nakonec ustoupil prosbám bratří a souhlasil s tím, že bude pohřben v monastýru v Lindisfarne.

Roku 698, mniši z monastýru v Lindisfarne, vyzvedli jeho ostatky ze země. Tělo světitele Cuthberta, bylo netlené a dokonce i světcova roucha vypadala jako nová. Mniši pak s požehnáním svt. Edberta († 698), oblékly ostatky svatého, do nového roucha. Ostatky, pak byly přeneseny do katedrály v Durhamu, kde byly uloženy, spolu s hlavou svatého mučedníka Oswalda⁷, krále Northumbrie.

První život svt. Cuthberta, byl sepsán Bedou Ctihodným⁸ († 735). 

__________

 

¹ Monastýr v Melrose (Old Melrose), byl založen svt. Aidanem z Lindisfarne, kterému byl i později zasvěcený, krátce před jeho smrtí v roce 651 na místě asi 3 km východně od zříceniny kláštera cisterciáckého řádu v Melrose v hrabství Roxburgh (Melrose abbey). Jeho místo, které se nachází v ohybu řeky Tweed, dodnes připomíná malý hřbitov. Monastýr byl v roce 839 napaden Kennethem I.

² Svt. Eata z Hexhamu († 686). Památka 26. října / 8. listopadu. V mládí Eata, odešel do monastýru na ostrově Lindisfarne, který založil svt. Aidan Lindinsfarnský († 651). Později se tam stal představeným, byl také vybrán za představeného monastýru v Melrose a ve stejném čase založil i nový monastýr Ripon (dnes malé město v anglickém hrabství North Yorkshire). Roku 664, se Eata zúčastnil sněmu ve Whitby, na kterém se sjednotil keltský společný způsob bohoslužeb s Římskou církví a také se zde sjednotil společný způsob výpočtu data Paschy. V roce 678, jej svt. Theodor Cantenburský(† 690), ustanovil za biskupa Bernicie (jeho biskupství zahrnovalo dvě eparchie - Hexham a Lindisfarne). Svt. Eata z Hexham, jako biskup spravoval Lindisfarne od roku 678 do 685, kdy správu eparchie Lindisfarne přenechal, svému učedníku svt. Cuthbertovi. Od roku 685, až do své smrti, byl Svt. Eata biskupem eparchie v Hexham. Svatý Béda ctihodný, nazýval Eatu: "nejlaskavějším a nejprostším z lidí". Dle příměru svého duchovního učitele a rádce, svatého Aidana, byl Eata z Hexham, současně představeným monastýru i biskupem. Tato tradice, se utvořila na Britských ostrovech, ještě za časů svt. Augustina Canterburského († 604), kterému toto pravidlo zanechal a odkázal, svt. Řehoř Veliký, papež římský, řečený Dvojeslov – Dialogos († 604): „Ty, bratře, ve shodě a souladu dle mnišského pravidla, žiješ se svým duchovenstvem v církvi Anglů, obrácených prozřetelností Páně k víře, proto je pro tebe lepší, řídit se pravidly našich otců, které byly přijaty v dávné církvi: žádný z nich nevlastnil nic odděleně, ale vše, co měli, bylo společné.“

Zesnul 26. října roku 686 a byl pohřben v kryptě chrámu svatého Ondřeje v Haxemu.

³ Sněm ve Whitby (664). Církevní sněm ve Whitby, který v roce 664 vyřešil, rozpory a nesrovnalosti mezi keltskými a římskými způsoby bohoslužeb a také keltskou a římskou církevní tradicí v Anglii. V prvé řadě určování data oslavy Paschy. Keltská Církev (Keltská církev je souhrnný termín obecně používaný k označení církevních společenství - organizací, které existovaly během raného středověku v Bretani a keltské části Britských ostrovů. V moderní historiografii je však tento termín považován za zastaralý a ne zcela přesný, neboť v popisovaném období na zmíněných územích neexistovala ani jediná církevní organizace oddělená od Říma, ani samotný koncept společenství národů, které je obývaly. Proto se také používá pojmenování keltské - anglické keltské křesťanství, nebo ostrovní křesťanství) užívala a vyvinula, svůj vlastní způsob, což se stalo předmětem sporů po příjezdu misie svt. Augustina († 604). Pozici Keltů vyložil svt. Colman Lindisfarnský († 676), Římanů pak svt. Wilfrid z Yorku († 710), jehož argumenty, byly následně přijaty králem Northumbrie Oswigem. Toto rozhodnutí ukončilo spojení s irskou církví a umožnilo organizaci anglické církve dle římského kánonu. Svt. Theodor Cantenburský († 690), pak roku 673, svolal Církevní sněm v Hertfordu, který řešil založení samostatné Anglické církve.

⁴ Svt. Aidan Lindisfarnský (†651). Jeho památka je 31. srpna / 13. září. Irský mnich a misionář, který se v roce 631, po prosbě krále Oswalda, podílel na šíření křesťanství v Northumbrii. Založil monastýr na ostrově Lindisfarne, který se stal centrem učenosti, jak duchovní tak světské. Svým laskavým přístupem získal mnoho věřících, kteří s nadšením přijali blahou zvěst o Kristu. V Lindisfarne, pak sloužil i jako první biskup, neustále cestoval po celé krajině a šířil evangelium jak mezi tehdejší šlechtou, tak i mezi prostým lidem, zastával se otroků a pronásledovaných. Je známý jako apoštol Northumbrijský.

⁵ Svt. Trumwin z Abercon († 705), památka 10. / 23. ledna. Roku 681 byl svt. Theodorem ustanoven biskupem jižních Piktů ve Skotsku, kde založil svou eparchii v monastýru Abercorn v zálivu Firth of Forth. Roku 685 byl král Ecgfrith Northumbrijský zabit Pikty v bitvě u Nechtansmere. Po porážce a smrti krále Ecgfritha, byl spolu s dalšími, nucen uprchnout ze svého piktského biskupství. Anglosasové byli poraženi a vyhnáni, biskupské sídlo v Abercornu bylo opuštěno a eparchie jižních Piktů, přestala existovat. Trumwin odešel do monastýru ve Whitby v Anglii, ostatní bratři, pak odešli do dalších monastýrů. Svt. Trumwin byl také jedním ze zdrojů pro Život svatého Cuthberta, který sepsal Beda ctihodný. Říká se, že Trumwin, Bedovi vyprávěl příběh o dětství svatého Cuthberta, který Trumwinovi měl být vyprávěn samotným Cuthbertem. Po svém zesnutí roku 705, byl pohřben v chrámu svatého Petra ve Whitby.

⁶ Svt. Theodor Canterburský, z Tarsu († 690) památka 19. září / 2. října. Původem Řek, narodil se v Tarsu v Kilikii. Vzdělání získal v Athénách, mnišství přijal v Římě. Bylo mu šedesát šest let, když ho papež Vitalian ustanovil do Canterbury za arcibiskupa. Navštívil všechny části země, utvrdil nebo znovu obnovil eparchie, podporoval vzdělanost a v roce 673 uspořádal první církevní sněm v Hertfordu. Založil první monastýrské školy v Anglii: v Doruvernon (později Canterbury), Eboracum a v monastýru Wearmouth v Jarrow (v tomto monastýru, studoval, přijal mnišství a později i vyučoval Beda Ctihodný).

Zesnul 19. září 690, ve věku 87 nebo 88 let. Svatý Beda ho nazval „arcibiskup Theodor blahé paměti“. Už jeho současníci ho ctili jako světce. Jeho svaté ostatky, byly nalezeny roku 1091 netlené.

Svatý Theodor je v pravdě zakladatelem jediné Anglické Církve. Království, na které, byla tehdy Anglie rozdělena, usmířil mezi sebou, i když před tím, tato království byla ve sváru a válce. Sjednotil římské a keltské tradice, uplatňoval římskou učenost a organizovanost, spolu s keltským pastýřstvím a duchovností. Dal Církvi vše, co vždy nejvíce potřebuje: jednotu, organizaci, učenost, neochvějné vyznávání víry, pravé pastýřství a především to nejhlavnější, modlitbu. Svt. Theodor, je jednou z největších postav anglické historie.

⁷ Svatý mučedníк Oswald, král Northumbrie († 642), památka 5. / 18. srpna. Nástupce svatého mučedníka Edwina († 633) na trůnu v Northumbrii v Anglii. Pokřtěn byl ve vyhnanství na ostrově Iona. Poté, co roku 635 porazil Cadwalla ap Cadfan, krále Gwyned, jednoho z Velšských království, začala jeho skutečná vláda. Jedním z jeho hlavních cílů bylo pravou vírou prosvětlit celou svou zemi, a tak vyzval ctihodného Aidana, aby mu v tomto pomohl. Roku 642, padl v bitvě u Maserfieldu, v boji proti pohanskému králi Pendovi z Mercie, ve věku 38 let. Po své smrti, byl ctěn jako mučedník. Jeho čestná hlava, byla roku 698, uložena spolu s ostatky svt. Cuthberta v katedrále v Durhamu.

⁸ Svatý Beda Ctihodný († 735), památka 25. května / 7. června. Narodil se na severu Anglie a už jako dítě vstoupil do monastýru svatých Petra a Pavla ve Wearmouth-Jarrow, kde pak strávil celý svůj život. Vždy se modlil, stále psal, stále četl a stále se učil. Napsal mnoho komentářů ke Svatému Písmu, dále pak homilie, životy některých svatých, hymny, epigramy, chronologická a gramatická díla. Jeho dílo Historia ecclesiastica gentis Anglorum - Církevní dějiny národa Anglů, mu pak vyneslo titul Otce anglických dějin. Zesnul v předvečer svátku Nanebevstoupení Páně, s chvalozpěvem na rtech: "Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu".