Ctihodný Petr Korišský (♰ 1270)

památka 5. / 18. června

Ctihodný Petr Korišský - Преподобни Петар Коришки, žil v XIII. století v Srbsku. Svým rodem pocházel od zbožných rodičů z vesnice Koryša (občina Prizren na jihu Kosova a Metochije, v Srbsku). Jako dítě byl mírný, a zbožný, před dětskými hrami, dával přednost modlitbě, návštěvě chrámu a četbě svatého písma.

Poté, co si přečetl ve Svatém Písmu, že pro lásku k Bohu, je třeba opustit vše (Mat 19, 29), chtěl se stát po smrti svého otce poustevníkem. Matka však mu, ale připomněla jeho povinnost vůči mladší sestře Eleně, a tak Petr zůstal v domě svých rodičů a o to více ještě více, zesílil svůj asketický zápas v půstu, modlitbě a odříkání.

Když pak jeho matka zemřela, on i jeho mladší sestra, se rozhodli přijmout mnišský způsob života. Petr přijal mnišský postřih od starce, který žil nedaleko od jejich vesnice. Potom postavil dvě malé cely, kde spolu se sestrou začali vést život v modlitbě a odříkání. Jejich příbuzní a přátelé, jim však často narušovali modlitební ticho tím, že jim přinášeli jídlo. Spolu se sestrou, se proto rozhodli usadit na odlehlejším místě. Avšak ani tam, se jejich modlitební ctnosti neskryly před lidským zrakem a znovu k nim začali přicházet lidé.

Tehdy se Petr s Elenou, rozhodli vystoupat na vysokou horu s výhledem na Prizren, poblíž vesnice Koryša. Elena, unavená z namáhavé cesty, usnula. Bratr se rozhodl, ve snaze o větší samotu, jít, dále už sám, aby žil daleko od jakékoli lidské pomoci a útěchy. Svěřil proto do rukou našeho Pána, učinil nad ní znamení kříže a odešel dál do pustiny. Sestra pak zůstala žít v blízké vesnici, kde však i nadále přebývala v tělesné čistotě, půstu odříkání a modlitbě.

Dlouhé roky, pak ctihodný Petr, vedl svůj duchovní zápas v odlehlé jeskyni, kde si udělal domov své modlitby. Tam s pokorou snášel, strašný chlad i velké horko. Byl nešetrným a nemilosrdným nepřítelem svého těla, aby ho očistil od zhoubných vášní a přinesl jej jako čistou a živou oběť Bohu, za jídlo měl bylinky a žaludy, co rostly poblíž. Jeho samotu mu rozjasňovala jen divoká zvířata, která s ním žila v míru a pokoji. Zlí duchové proti němu zuřivě a vztekle bojovali, avšak svatý je umně zaháněl pomocí žalmů, duchovních písní a hymnů.

Když zlí duchové viděli, že i divoká zvířata jsou vedle ctihodného Petra mírná, udělali tak, že jednou na svatého v jeskyni napadl strašný had. Tehdy se však zjevil Archanděl Michael a hada odehnal svým mečem.

Po tomto zjeveném zázraku, pak Petr ještě více zesílil svůj duchovní zápas, až dosáhl takové čistoty srdce, že dokázal rozpoznat všechny úklady a nástrahy nepřítele našeho spasení a hned je ničil modlitbou a upřímnou pokorou, kdy neustále opakoval: „Jsem jen prach a popel před svým Pánem, bez Něho nemohu nic učinit.“

Jindy zase na ctihodného zaútočilo hejno vran, které se snažilo vyklovat mu jeho oči, on je však znovu zahnal modlitbou a čtením Vyznání Víry. Po těchto vítězstvích nad ďáblovými úklady, daroval Pán svému služebníkovi nevýslovnou radost, skrze zjevení Božského světla v jeho jeskyni. Toto vidění, pokračovalo po mnoho dní za sebou, takže ctihodný zapomněl i na pozemský pokrm.

Náš Pán a Spasitel Ježíš Kristus, pak nechtěl, aby tato pochodeň zbožnosti, zůstala světu neznámá, a poslal proto k němu dva mnichy, kteří se slzami prosili ctihodného Petra, aby je k sobě přijal a naučil je životu v tichu modlitby.

Svatý, který v tom spatřil znamení svého blízkého odchodu k Pánu, je přijal, ukázal jim jeskyni a požádal je, aby mu tam vykopali hrob, a pak jim vyprávěl o svém životě v Kristu, duchovních zápasech a milostech, které mu seslal Pán.

Poté, co jim dal svá poučení, onemocněl. Byly mu podány svaté tajiny, po nichž ctihodný zvolal: „Sláva Bohu za vše!“, ještě se v potom v tichosti vroucně modlil, pak se s bratry rozloučil a 5. / 18. června, roku 1270 (nebo 1275) zesnul v pokoji.

Té noci, kdy pak ctihodný zemřel, bylo možno vidět světlo mnoha svící, které ozářili jeho jeskyni, a z jeskyně, bylo slyšet andělské zpěvy. Ráno pak bratři našli ctihodného, jak spočívá v kamenném hrobě, zabalen do vlněného sukna s jasnou tváří, a jeskyni naplněnou božskou blahou vůní.

Následně Pán podivuhodně oslavil přečestné ostatky ctihodného světce, neboť jim daroval hojně blahodati uzdravení a zázraků. Mnoho věřících, k nim přicházelo z různých stran země a podle víry, od nich přijímali útěchu a uzdravení.

Jeskyně ctihodného, byla přeměněna v Boží chrám a car Štěpán Uroš IV. Dušan (1331 -1355), ji předal pod správu starému igumenovi Grigorijovi. Následně se tento chrám, stal metochem monastýru Chilandar.

Některé části svatých ostatků ctihodného Petra, byly darovány do Konstantinopole a dalších míst. Koncem XVI. století, pak mniši z Korišského monastýru, ukryli před Turky zbytky jeho svatých ostatků, v jeskynním chrámu v monastýru Černá Řeka - Манастир Црна Река, kde se nachází dodnes.

Na přímluvy ctihodného otce našeho Petra Korišského, nechť se nad námi Pán smiluje a spasí nás, jako blahý a lidumil. Amen.

 Sbor všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské

památka druhou neděli po Svaté Padesátnici

Každý rok, druhou neděli po Svaté Padesátnici, která následuje Neděli Všech Svatých, když je v chrámech čten úryvek z Matoušova Evangelia, o tom, jak Kristus přizval své první učedníky, koná se na Svaté Hoře Athos, oslava památky všech Ctihodných Otců, kteří svým životem jasně zazářili na této Svaté Hoře.

Toto Boží přizvání, přijali i Svatohorští svatí a dosáhli velkých výšin ctnostného života v Bohu. Počet všech Svatých Otců Svaté Hory Athos, je až na čtyři sta padesát, přičemž existuje několik dalších tisíc, neznámých a skrytých svatých asketů, kteří svým ctnostným životem, odříkáním a modlitbou posvětili zemi poloostrova Athos, což stalo i původem pro pojmenování Svatá Hora.

V pravoslavné tradici, je pak Svatá hora Athos také nazývána - Úděl Matky Boží, kdy sama Matka Boží navštívila toto místo a dala mu své požehnání.

Když v roce 44 po Kristově Narození začal židovský král Herodes Agrippa pronásledovat křesťany, dal setnout hlavu svatého apoštola Jakuba, bratra apoštola Jana Theologa a dal uvěznit apoštola Petra. Svatí apoštolové, se svolením Matky Boží, uznali, že je lepší Jeruzalém opustit. Ještě předtím se, ale rozhodli losem určit, kdo by měl do které země jít kázat Evangelium. Matka Boží, získala takto losem zemi Ibérii (Ibérie - antický a byzantský název dnešní Gruzie საქართველო).

Když už byla Matka Boží připravena vyrazit na cestu, zjevil se jí anděl Boží a přikázal ji, aby zůstala v Jeruzalémě. Anděl Boží jí slíbil, že její úděl se naplní v pravý čas. Potom Matka Boží zavolala apoštoly Ondřeje a Šimona, kterým předala svůj zázračný obraz k požehnání Ibérie.

Údělem Matky Boží se nakonec stala Svatá hora Athos. Stalo se takto. Když Matka Boží chtěla odjet na ostrov Kypr, aby navštívila svatého Lazara, zvedl se při plavbě na moři silný vítr. Bouře pak zanesla loď k břehům hory Athos, tehdy obývané pohany. Přesvatá Panna v tom spatřila znamení Boží vůle, kdy tento poloostrov jí byl dán na zemi jako její úděl. Matka Boží vystoupila na břeh a začala hlásat pohanům učení Evangelia. Mocí svého kázání a četnými zázraky, místní obyvatele obrátila ke Kristu.

Než opustila Matka Boží, Athos, požehnala lidu a řekla: „Hle, toto je můj úděl, od Syna mého a Boha mého! Boží milost tomuto místu a těm, kdo na něm zůstávají s vírou, bázní a v přikázáních mého Syna. S nevelkou péčí pro ně bude všeho hojně na této zemi. Na tomto místě obdrží nebeský život a milosrdenství mého Syna zde bude přebývat až do konce věku, a já tu budu horlivou přímluvkyní před svým Synem, za toto místo i za ty, kteří zde budou přebývat."

Společný svátek, všem Svatohorským Svatým, kteří jasně zazářili svým životem v Kristu, byl ustanoven poté, co byla v XIX. století, vytvořena a ustanovena jejich liturgická služba. Tuto službu - Služba Ctihodným a Bohonosným otcům, na hoře Athos v půstu zazářivších, napsal plodonosný duchovní spisovatel a duchonosný svatohorský asketa, ctihodný Nikodém Svatohorec (♰ 1809). Ten, tímto svým dílem, navázal na již dříve sepsané životy svatých svatohorců.

První ikona - Sbor všech ctihodných a bohonosných Otců Svaté Hory Athoské, byla napsána v roce 1796. Ve stejném roce, pak byla také pravděpodobně sepsána i služba ctihodným Nikodémem Svatohorcem.

Liturgická služba, byla vytištěna v Ermupoli na Syrosu, až v roce 1847 „za pomoci ctihodné společnosti Athoských otců“, která ji vytiskla kolem v nákladu, kolem pěti set výtisků.

Ctihodný Nikodém říkal, že jedním z důvodů, proč sestavil službu k památce těchto svatých a ctihodných otců, bylo to, že všude si věřící tradičně ctili a oslavovali památku svých místních svatých, avšak Svatá Hora Athos, žádný takový svátek neměla. Tento svátek, má pak především sloužit jako podnět k napodobování ctností a horlivosti všech ctihodných a bohonosných otců minulosti. S takovouto vděčností, láskou a blahodatným Božím vdechnutím, napsal tuto službu plnou chvály svatým otcům ctihodný Nikodém.

V kánonu této služby na Jitřní, je pak také, mnoho z těchto svatých jmenováno, i když samozřejmě ne zcela všichni. Ctihodný Nikodém, jména těchto svatých, neúnavně hledal ve svatohorských, ale i jiných knihovnách. Ve XX. století, pak text této služby, aktualizoval blažený hymnograf, mnich Gerasimos Mikrojannanitis (μοναχός Γεράσιμος Μικραϒιαννανίτης † 1991).

Počínaje od askety ctihodného Petra Athoského (♰ 734), poté zakladatele Athoského mnišství, ctihodného Athanasia Athoského (♰ 1000), jakož i dalších velkých starců, je na Svaté Hoře několik druhů, způsobů a podob svatého života mnichů, kteří žili a žijí jako andělé v lidském těle, tak, jak nám o tom říká i tropar Otcům Svatohorcům.

Velikým darem a přínosem Svatohorských Otců, se pak jeví, jejich záštita, obrana a ochrana pravoslavných dogmat, ve všech pravoslavných zemích a také, jejich ochrana duchovního dědictví Pravoslaví.

 

Tropar všem ctihodným Otcům Svaté Hory Athoské hlas 1.

Otce Athoské pustiny, tělesné Anděly, vyznavače spolu se ctihodnými, světitele a mučedníky v modlitebních písních uctíme, napodobujíce je ctnostmi, jedním hlasem vzývajíce: Sláva Tomu, který vás oslavil, sláva tomu, který vás korunoval, sláva Tomu, který Vás zjevil našimi zastánci v neštěstích.

______

 

Službav řečtině

Služba v církevněslovanském překladu

Službav anglickém překladu

Svatý nový mučedník, 

protojerej Djordje Bogić (♰ 1941)

památka 4. / 17. června

Svatý nový mučedník, protojerej Djordje (Jiří) Bogić - Đorđe Bogić - Ђорђе Богић, se narodil 6. února, roku 1911 ve městě Pakrac. Nižší gymnázium vystudoval ve městě Nova Gradiška, duchovní seminář pak v Sarajevu.

Na kněze, byl rukopoložen 25. května roku 1934, ve městě Pakrac. Jako kněz sloužil ve farnostech Majar a Bolmače, odtud pak odešel sloužit na farnost do města Našice, kde ho zastihla Druhá světová válka. Jeho utrpení a mučednictví, bylo zaznamenáno v díle Viktora Novaka „Magnum Crimen“ (Záhřeb 1948, str. 641 - 642):

„V noci, 17. června roku 1941, vpadl Felix Lahner, mlékař z Našice, do bytu kněze Bogića, společně ještě s dvěma ustašovci a vyzvali ho, aby s nimi ihned odešel k výslechu. Bogić uposlechl jejich výzvě a nastoupil do automobilu, které čekalo před jeho domem. Automobil poté vyrazil směrem k polím. Takto byl Bogić dovezen na pastvinu za město Našice, ke kapli svatého Martina, kde byl zabit, předtím byl však vystaven otřesnému mučení. Ustašovci ho přivázali ke stromu, odřezali mu nos, uši, jazyk a vousy i s kůží. Poté mu vypíchli oči a přitom ho uráželi a proklínali těmi nejhoršími výrazy a slovy. Poté mu jeden ustašovec, rozpáral hruď a břicho, vytáhl mu z útrob jeho střeva, které mu omotal okolo krku. Až teprve v tom okamžiku, ztratil kněz Bogić vědomí. Tehdy ustašovci přeřízli provaz, kterým byl přivázán ke stromu a on se celý zhroutil na zem, kde byl nakonec zastřelen jejich puškami. Hlavním viníkem mučednické smrti, je pak vinen, římskokatolický kněz z Našice, Sidonij Šolc. Jeden ze svědků uvedl: „On (Otec Šolc) nechal zabít našeho místního kněze Djordje Bogića, tím nejbrutálnějším způsobem. Uprostřed noci ho vyvedli ven z bytu a zmasakrovali ho…“.

Tělo otce Djordje, pak na tom místě zůstalo přes noc a celé ráno, až do poledne. Až kolem čtvrté hodiny odpoledne, bylo místním Rómům nařízeno, aby ho odvezli do kolonie Brezik a tam, aby ho pohřbili na hřbitově.“

V roce 1998, pak Posvátný sněm archijerejů Srbské pravoslavné církve, protojereje Djordje Bogića, kněze z Našice, prohlášen knězem mučedníkem a byl zapsán, jako nový svatý do Zástupu svatých Srbské církve.

 

Svatý velký mučedník Jan Nový,

Sučavský (♰ 1332)

památka 2. / 15. června

Svatý Jan, se narodil okolo roku 1300, v rodině řeckých kupců z města Trapezunt (Trapezunt - Τραπεζούντα - Trapezunta, dnes Trabzon, město na pobřeží Černého moře nacházející se na severovýchodě dnešního Turecka). Stejně jako otec, se Jan zabýval obchodem, byl zbožný, pevný v pravoslavné víře a milosrdný k chudým.

Jednou, během obchodní cesty po Černém moři, kapitán lodi, který byl neústupný a horlivý latiník, mluvil nevraživě o pravoslavném vyznání Jana a pokusil se ho, avšak neúspěšně, obrátit na latinskou víru. Ze společného rozhovoru o víře, se kapitán cítil od Jana ponížen. Nedával na sobě, ale nic zdát a rozhodl se, že se Janovi, za toto ponížení pomstít.

Když pak jejich loď, dorazila do Levkopolu (dnes Bilhorod-Dnistrovskyj), který byl tehdy pod nadvládou Tatarů, řekl kapitán lodi vládci města, že během plavby mladý muž Jan, pod přísahou prohlásil, že chce přijmout jejich víru.

Vládce města, byl tomu potěšen a dal příkaz, aby byl tento mladý muž, před něj s úctou přiveden.

Když se tak stalo, vládce Janovi slíbil všemožný blahobyt, pocty a uznání, za to, že se přede všemi zřekne Krista a poté přinese oběť slunci, ohni a hvězdám tak, jak slyšel, že to chce učinit. Když Jan uslyšel jeho slova, usoudil, že jde o úklady kapitána, který se mu takto chce pomstít. Vládci města proto odpověděl: „Nechci se zříci Krista, protože jak může být mé srdce odděleno od Slunce spravedlnosti a od Východu z výsosti, abych se vrátil do temnoty nevědomosti? To, co vám o mně řekli, je jen lež a podvod zlého nepřítele. Nechci pohrdat laskavostí a dobrotou, kterou mi projevujete, ale nemohu se odříct od Krista, který je Světlem světa (Jan 8,12)”. Když vládce uslyšel takovouto odpověď, rozhněval se a nařídil, aby byl Jan, jako křivopřísežník vystaven hroznému mučení.

V čase svého mučení, však svatý vyznavač nepřestával chválit Boha, za to, že ho uznal hodným, aby prošel takovouto zkouškou a utrpením (Sk 14,22). Když mučitelé viděli, pevnost a rozhodnost jeho víry, přivedli Jana k vládci města, který se ho znovu pokusil zlákat a svést sliby. Na to mu však vyznavač odpověděl: „Nedělejte si starosti o rány na mém těle, neboť věčnou blaženost lze získat pouze zkouškami (Zj 2,10). Jen ti, kteří vytrvají až do konce, budou spaseni (Mat 24,13). Kéž mě Pán posvětí a korunuje za utrpení, které snáším, když vyznávám Krista!“ Tato slova, pak znovu roznítila zuřivost jeho mučitele a poslal Jana znovu do vězení.

Následujícího dne, pak vládce města nařídil s mučením svatého přestat a namísto toho, jej nechal přivázat za nohy k ocasu divokého koně, který ho pak smýkal po ulicích města. Celé tělo mučedníka, bylo od kamenů na cestě, roztrháno na kusy. Nakonec pak jeden nepřítel víry, radující se z tohoto pohledu, vytasil meč a usekl Janovi hlavu. Takto zemřel v Pánu, tento velký mučedník, roku 1332, ve věku třiceti dvou let.

Tělo mučedníka s useknutou hlavou leželo na cestě až do večera a nikdo z křesťanů se jej neodvážil vzít. V noci se pak nad tělem, které bylo ještě stále pohozené uprostřed cesty, zjevil sloup světla a zářící žebř, který sestupoval z nebe. Tři světle jasně zářící muži, kadidlem okuřovali tělo mučedníka.

Jeden z nepřátel křesťanské víry, v domnění, že to jsou křesťané, kteří si přišli vzít ostatky mučedníka, popadl luk a chtěl na ně vystřelit šíp, byl však spoután neviditelnou Boží silou a celý přitom znehybněl. S ránem toto zjevení zmizelo, avšak střelec, dál zůstal stát na místě nehybně jako spoutaný. Když se kolem něj shromáždili lidé a on jim řekl o nočním vidění a o Božím trestu, který ho potkal, byl od těchto neviditelných pout osvobozen. Vládce města, když se dozvěděl, co se stalo, dovolil, aby ostatky, velkého mučedníka mohli být pohřbeny s úctou v místním pravoslavném chrámu.

Stalo se však, že těchto ostatků mučedníka, se poté pokusil zmocnit kapitán lodi, který předtím Jana zradil, aby si je odvezl, jako vzácný poklad do své země. Předtím to, však byl ve snu varován svatým Janem kněz hřbitovního chrámu. Kněz shromáždil věřící a tělo svatého mučedníka ukryl v městském chrámu.

Tam pak během následujících sedmdesáti let, přicházelo k ostatkům slavného mučedníka mnoho věřících a z jejich se událo mnoho zázraků.

Roku 1402, uslyšel příběhy o zázracích svatého Jana, kníže Moldavského knížectví Alexandru cel Bun - Alexandr Dobrý (1400 – 1432), a nechal jeho čestné a svaté ostatky převézt do Sučavy - Suceava. Takto, za velkého shromáždění věřícího lidu, byly ostatky tohoto svatého mučedníka přeneseny do tehdejšího hlavního města Moldavského knížectví, které krátce předtím, Konstantinopolský patriarcha uznal za metropolitní město. Od toho času, je pak svatý velký mučedník Jan Nový, považován za ochránce tohoto města a země.

 

Svt. German - Heřman Pařížský, divotvůrce

(♰ 576)

památka 28. května / 10. června

O dětství a mládí svatého Germana, je známo jen málo. Narodil se kolem roku 496 v bohaté galsko-římské rodině ve městě Autun ¹.

Po ukončení studií, se rozhodl pro mnišství a odešel k jednomu ze svých příbuzných, který byl kněz. Spolu s ním vedl po dobu patnácti let poustevnický život, odříkal se všeho světského, k sobě byl velmi přísný. Neustále přebýval v půstu, modlitbě a zpěvu žalmů.

Sláva o Božím služebníku, se časem rozšířila, a proto jej svt. Nektarius, biskup z Autunu (♰ 550) ², rukopoložil na kněze a následně jmenoval představeným slavného monastýru svatého mučedníka Symforiána v Autunu ³.

Jeho přísnost, odříkání, až surovost v asketickém životě, byla taková, že se biskupovi jevila přespřílišná a jednou ho proto, kvůli ní dal i do vězení. German přijal toto své potrestání s pokorou a ve vězeňské cele se neustále modlil. Stalo se pak, že dveře cely se před ním otevřely a bylo možné vězení opustit, avšak on její práh překročil, až když k tomu dostal svolení.

Okolo roku 555, byl povolán králem Childebertem, aby sloužil jako biskup ve městě Paříži. Ale ani poté, co se stal poté biskupem, své odříkání a přísnost k sobě samému, ve způsobu života či v oblékání, German nijak nezměnil. Až do konce svých dnů zůstal pravým mnichem a asketou, usilující o dokonalý andělský, beztělestný způsob života.

Svatý se jako biskup neúnavně staral o spásu svého lidu. Jeho kázání Božího slova, byla potvrzována darem zázraků, kterými svého služebníka obdařil Pán v hojnosti. Modlitbou biskup uzdravoval nemocné a zmrzačené, uzdravoval posedlé, které pak nechal několik dní žít blízko sebe a přitom se za ně horlivě modlil.

Sláva o něm jako o divotvůrci, se šířila mezi věřícími. Jakýkoli předmět, který svatý German požehnal, nebo se jej dotkl, začali lidé posílat trpícím a i ti pak byli Boží milostí uzdraveni. Neúnavně dával almužny potřebným, dával na to i většinu církevních prostředků. Pokud však tyto prostředky nestačili, bez bázně se obracel o pomoc jako biskup, na krále Childeberta, který měl svatého Germana ve velké úctě, neboť i jeho samotného vyléčil z těžké nemoci.

Milosrdenství svatého Germana se vztahovalo na všechny, na dobré i na zlé. Když to bylo v jeho moci, propouštěl vězně i otroky na svobodu, ať byli jakékoli národnosti. Pařížští křesťané, v něm spatřovali svého nového přímluvce a ochránce, jakým byl předtím svt. muč. Dionýsios Pařížský (♰ 96) ⁴.

Svatý German velmi horlil a podporoval uctívání místních svatých, zvláště se staral o krásu, vznešenost a důstojnost bohoslužeb. Pod jeho vlivem se vyvinulo velké množství rysů tehdejšího galikánského bohoslužebného obřadu ⁵. S podporou a pomoci krále, založil monastýr svatého Kříže a svatého mučedníka Vincenta ze Zaragozy, dnes známý jako Saint-Germain-des-Prés (svatý German v lukách). Mnichy z monastýru svatého mučedníka Symforiána Autunského, přiměl k tomu, aby se přidržovali mnišských pravidel z monastýru Lerins ⁶. Svatý German jako dokonalý znalec církevních tradic pečlivě střežil mír a jednotu galské církve. Jeho hlas byl také rozhodujícím na církevním sněmu v Tours v roce 566, jako biskup svolal do Paříže, v letech 557 a 573 dva církevní sněmy.

Po smrti Childeberta I. roku 558, se stala Paříž hlavním městem spojeného království a Childebertovým nástupcem na trůnu, se stal jeho bratr Chlothar I. Ten stejně jako jeho bratr, ctil svatého Germana a také díky vlivu jeho tehdejší ženy, svaté Radegundy (♰ 587). Když se královna Radegunda, rozhodla přijmout mnišství v monastýru svatého Kříže, který kolem roku 560 založila v Poitiers, svatý German přesvědčoval krále, aby tomuto jejímu rozhodnutí nebránil. Svatou Radegundu, pak také následně podporoval svými pastýřskými poučeními a radami.

Na konci krátké vlády krále Chlothara (558 - 561), pak bylo království opět rozděleno, mezi jeho čtyři syny a synovce, Chariberta, Gunthramna, Sigiberta a Chilpericha. Pařížský král Charibert byl však člověk bezbožný a zpustlý, prolezlý špatností, vykrádal boží chrámy a na svém dvoře si vydržoval čtyři manželky, z čehož byly dvě sestry. Pro svá mnohá přestoupení a nekajícnost, byl pak svt. Germanem vyloučen z Církve - exkomunikován.

Svt. German, se vždy snažil zachovávat mír v duchovním stádě, které mu bylo jako pastýři svěřeno. Neúnavně a beze strachu, se snažil ukončit bratrovražedné spory a války. Snažil se o usmíření krále Sigiberta a jeho bratra Chilperika. Prostřednictvím manželky Sigiberta se světec pokusil odradit krále od vzájemného nepřátelství. Marně se snažil usmířit Sigibertovu ženu Brunhildu s Chilperichovou manželkou Fredegundou. Po vraždě Brunhildiny sestry, která byla zabita na popud Fredegundy, zahájil Sigibert proti Chilperichovi válku. Sigibert poté přijel i do Paříže, kde začal nabírat vojáky do svého vojska. Když Sigibert vstoupil do Paříže, svt. German se s ním setkal, a pokusil se ho od bratrovražedné války odradit. Králi přímo řekl, že pokud zastaví bratrovražednou válku, bude žít jako král, pokud ne, brzy zemře. Sigibert však tehdy radou světitele opovrhl. Zakrátko na to, pak byl v roce 575 na příkaz Fredegundy zabit.

Po mnoho let, se světitel Herman vždy snažil válčící strany usmířit, aby jejich rozpory, netrpěli obyčejní lidé, byl mírotvorcem a příkladným pastýřem. Odmítal násilí, vykupoval zajaté, k Bohu přiváděl zoufalé a ty, co ve světě pozbyli zastání a naděje. Pro svůj spravedlivý život, milosrdenství, dobročinnost a lásku k bližním, byl svatý German nazýván otcem chudých.

Zesnul v pokoji 28. května / 10. června, roku 576. Pohřben byl v Pařížském monastýru, který založil. Svatý German začal být ctěn jako svatý, téměř ihned po své smrti. Nemocným, kteří s vírou přicházeli k jeho hrobu, se dostávalo uzdravení. Během velkého požáru, který v roce 585 zpustošil Paříž, se biskup zjevil vězňům, aby je osvobodil z kobky, ve které přebývali. Už v roce 615, byl po něm pojmenován jeden z monastýrů. V roce 635 byl jeho hrob bohatě ozdoben.

Úcta ke svatému Germanovi, se brzy rozšířila po celé Severní Galii. V roce 754 byly odkryty a vyzdviženy jeho svaté ostatky, které byly přeneseny do hlavního monastýrského chrámu svatého Vincenta, později pojmenovaného na počest svatého Germana.

Památka svt. Germana se připomíná v den jeho zesnutí 28. května / 10. června. Společně se svatou Jenovéfou Pařížskou a svt. Dionýsiem Pařížským, je ctěn za ochránce města Paříže.

_______________

 

¹ Autun. Město ve Francii, ležící na řece Arroux na okraji lesnaté oblasti Morvan, asi 70 km jihozápadně od Dijonu

² Svt. Nektarius, biskup z Autunu (♰ 550). Památka 13. / 26. září. Byl přítelem svt. Germana Pařížského, kterého jmenoval představeným monastýru sv. Symforiána v Autunu. První katedrála v Autunu, byla vysvěcena během jeho archijerejství.

³ Monastýr svatého mučedníka Symforiána Autunského - Abbaye Saint-Symphorien d'Autun. Tento monastýr byl pojmenován po svatém Symforiánovi z Autunu, mučedníku z II. století. Tento svatý mučedník, byl členem senátorské rodiny v Autunu, v dnešní Francii. Byl umučen za Marca Aurelia za to, že odmítl obětovat pohanské bohyni. Monastýr založil svt. Eufronius, biskup z Autunu (♰ 475), v pátém století.

⁴ Svt. Dionýsius Pařížský (♰ 96). Památka 3. / 16. října. Kázal v západních zemích v doprovodu presbytera Rustica a diakona Eleutheria. Mnohé obrátil ke Kristu v Římě a poté na územích dnešního Německa a Španělska. V Galii, během pronásledování křesťanů pohanskými úřady, byli všichni tři vyznavači zajati a uvrženi do vězení. V noci sloužil svatý Dionýsios božskou liturgii společně s Božími anděly. Druhý den ráno, pak byly mučedníkům setnuty hlavy na pařížské hoře mučedníků – Montmartre. Podle legendy svt. Dionysius vzal svoji hlavu a odešel s ní do chrámu a tam teprve padl mrtvý. Zbožná žena Catulla pak pohřbila ostatky mučedníka.

⁵ Galikánský bohoslužebný obřad – ritus - Ritus Gallicanus. Je jedním ze starověkých západních liturgických obřadů praktikovaných v IV. - VIII. století v Galii. Galikánský bohoslužebný obřad, se rozvíjel na území Franského království, ale i v dalších oblastech tehdejší západní Evropy. Za franského krále a římského císaře Karla Velikého, bylo učiněno rozhodnutí galikánský obřad opustit a přejít na římský obřad. Některé jednotlivé prvky tohoto bohoslužebného obřadu, však přešly i do tehdejší liturgické praxe římského obřadu. Podle jedné z verzí, galikánský bohoslužebný obřad vznikl původně v Antiochii a poté v IV. století, přes Milán pronikl na Západ. Podle jiné z možných teorií, galikánský bohoslužebný obřad původně vznikl v Lyonu, svým původem byl však z Efesu, jako výsledek misijní činnosti světitelů Potina (♰ 177) a Ireneje († 202) Lyonských, kteří se o tomto bohoslužebném obřadu dozvěděli od svt. Polykarpa Smyrenského (♰ 167). Podle jiné teorie, dle dopisů svt. Inocence I. papeže římského (♰ 417), k Decentiovi, biskupovi z Gubbia, bylo centrum tohoto galikánského bohoslužebného obřadu ve městě Milán. Hlavním pramenem k historii galikánské liturgie, jsou pak listy svt. Germana Pařížského (♰ 576). Církevní rok začínal adventem.

⁶ Lerinský monastýr. Jeden z nejstarších monastýrů v Galii, se nachází na ostrově Île Saint-Honorat, který je druhý největší z ostrovů Lérins, u pobřeží Cannes, nyní je to katolické opatství patřící cisterciáckému řádu. Monastýr byl založen svt. Honoratem z Arles (♰ 429) a jeho duchovními žáky, v období 400 až 410. V Oslavném slovu ke svt. Honoratovi z Arles, jeho žák a obyvatel monastýru, svt. Hilarius z Arles (♰ 449), velmi stručně popisuje strukturu mnišského života v Lerinském monastýru v jeho raném období. Další doplňující informace, pak lze získat z nepřímých zdrojů vztahujících se až k pozdější době, mimo jiné z popisu struktury monastýru založeného svt. Honoratem z Arles a to, když se roku 429 stal biskupem města Arles, a dále pak také z „Chvály pouště “ od svt. Eucheria, arcibiskupa lyonského (♰ 449) a z „Pravidel svatých otců“ vytvořených v Lerinském monastýru. V posledním díle, je pak možné zdůraznit tzv. „Pravidlo čtyř otců“, vytvořené Lerinském monastýru pravděpodobně v období, kdy jeho představeným byl svt. Honorat z Arles. Bylo napsané formou dialogu o mnišském životě za účasti otců, Serapiona, Pafnutia, Makárija Egyptského a Makárija Alexandrijského. Monastýr byl rozdělen na dvě části: kinovii, společný mnišský život, která se nacházela na ostrově Lérins (dnes Saint-Honore), a o samotě žijící v keliích na ostrově Léro (dnes Saint-Marguerite), kde vedli mnišský život poustevníci. Všichni mniši (kinoviální mniši i poustevníci), pak byli podřízeni představenému. Svt. Hilarius píše, že svt. Honoratus „Sjednotil ty nejsilnější v mnišském odříkavém životě, s těmi, kteří byli stále ještě na počátku činného způsobu mnišského života, v půstech a bděních. Nestejné v síle, sjednotil stejným pravidlem“. Modlitby společné i v samotě kelie, čtení Svatého Písma, půsty, celonoční bdění tvořily monastýrské dílo Lerinců. Dalším monastýrským dílem, pak bylo také vyšívání, činěné v naprostém mlčení a tichosti, které „Pravidla čtyř otců“, zmiňují jako nepostradatelný prvek mnišského duchovního zápasu. Vliv na duchovní život Lerinského monastýru měl nepochybně také ctihodný Jan Kassian Říman, který druhou část „Rozhovorů“ věnoval světitelům Honoratovi a Eucheriovi. Jeho „kinoviální předpisy“ byly zřejmě i základem pravidla Lerinských mnichů: v monastýru se mohly konat denní bohoslužby („chvály“), o kterých píše ctihodný Jan Kassian, protože právě tyto bohoslužby se konaly v tomto monastýru.