Životy Svatých

Svt. German - Heřman Pařížský, divotvůrce

(♰ 576)

památka 28. května / 10. června

O dětství a mládí svatého Germana, je známo jen málo. Narodil se kolem roku 496 v bohaté galsko-římské rodině ve městě Autun ¹.

Po ukončení studií, se rozhodl pro mnišství a odešel k jednomu ze svých příbuzných, který byl kněz. Spolu s ním vedl po dobu patnácti let poustevnický život, odříkal se všeho světského, k sobě byl velmi přísný. Neustále přebýval v půstu, modlitbě a zpěvu žalmů.

Sláva o Božím služebníku, se časem rozšířila, a proto jej svt. Nektarius, biskup z Autunu (♰ 550) ², rukopoložil na kněze a následně jmenoval představeným slavného monastýru svatého mučedníka Symforiána v Autunu ³.

Jeho přísnost, odříkání, až surovost v asketickém životě, byla taková, že se biskupovi jevila přespřílišná a jednou ho proto, kvůli ní dal i do vězení. German přijal toto své potrestání s pokorou a ve vězeňské cele se neustále modlil. Stalo se pak, že dveře cely se před ním otevřely a bylo možné vězení opustit, avšak on její práh překročil, až když k tomu dostal svolení.

Okolo roku 555, byl povolán králem Childebertem, aby sloužil jako biskup ve městě Paříži. Ale ani poté, co se stal poté biskupem, své odříkání a přísnost k sobě samému, ve způsobu života či v oblékání, German nijak nezměnil. Až do konce svých dnů zůstal pravým mnichem a asketou, usilující o dokonalý andělský, beztělestný způsob života.

Svatý se jako biskup neúnavně staral o spásu svého lidu. Jeho kázání Božího slova, byla potvrzována darem zázraků, kterými svého služebníka obdařil Pán v hojnosti. Modlitbou biskup uzdravoval nemocné a zmrzačené, uzdravoval posedlé, které pak nechal několik dní žít blízko sebe a přitom se za ně horlivě modlil.

Sláva o něm jako o divotvůrci, se šířila mezi věřícími. Jakýkoli předmět, který svatý German požehnal, nebo se jej dotkl, začali lidé posílat trpícím a i ti pak byli Boží milostí uzdraveni. Neúnavně dával almužny potřebným, dával na to i většinu církevních prostředků. Pokud však tyto prostředky nestačili, bez bázně se obracel o pomoc jako biskup, na krále Childeberta, který měl svatého Germana ve velké úctě, neboť i jeho samotného vyléčil z těžké nemoci.

Milosrdenství svatého Germana se vztahovalo na všechny, na dobré i na zlé. Když to bylo v jeho moci, propouštěl vězně i otroky na svobodu, ať byli jakékoli národnosti. Pařížští křesťané, v něm spatřovali svého nového přímluvce a ochránce, jakým byl předtím svt. muč. Dionýsios Pařížský (♰ 96) ⁴.

Svatý German velmi horlil a podporoval uctívání místních svatých, zvláště se staral o krásu, vznešenost a důstojnost bohoslužeb. Pod jeho vlivem se vyvinulo velké množství rysů tehdejšího galikánského bohoslužebného obřadu ⁵. S podporou a pomoci krále, založil monastýr svatého Kříže a svatého mučedníka Vincenta ze Zaragozy, dnes známý jako Saint-Germain-des-Prés (svatý German v lukách). Mnichy z monastýru svatého mučedníka Symforiána Autunského, přiměl k tomu, aby se přidržovali mnišských pravidel z monastýru Lerins ⁶. Svatý German jako dokonalý znalec církevních tradic pečlivě střežil mír a jednotu galské církve. Jeho hlas byl také rozhodujícím na církevním sněmu v Tours v roce 566, jako biskup svolal do Paříže, v letech 557 a 573 dva církevní sněmy.

Po smrti Childeberta I. roku 558, se stala Paříž hlavním městem spojeného království a Childebertovým nástupcem na trůnu, se stal jeho bratr Chlothar I. Ten stejně jako jeho bratr, ctil svatého Germana a také díky vlivu jeho tehdejší ženy, svaté Radegundy (♰ 587). Když se královna Radegunda, rozhodla přijmout mnišství v monastýru svatého Kříže, který kolem roku 560 založila v Poitiers, svatý German přesvědčoval krále, aby tomuto jejímu rozhodnutí nebránil. Svatou Radegundu, pak také následně podporoval svými pastýřskými poučeními a radami.

Na konci krátké vlády krále Chlothara (558 - 561), pak bylo království opět rozděleno, mezi jeho čtyři syny a synovce, Chariberta, Gunthramna, Sigiberta a Chilpericha. Pařížský král Charibert byl však člověk bezbožný a zpustlý, prolezlý špatností, vykrádal boží chrámy a na svém dvoře si vydržoval čtyři manželky, z čehož byly dvě sestry. Pro svá mnohá přestoupení a nekajícnost, byl pak svt. Germanem vyloučen z Církve - exkomunikován.

Svt. German, se vždy snažil zachovávat mír v duchovním stádě, které mu bylo jako pastýři svěřeno. Neúnavně a beze strachu, se snažil ukončit bratrovražedné spory a války. Snažil se o usmíření krále Sigiberta a jeho bratra Chilperika. Prostřednictvím manželky Sigiberta se světec pokusil odradit krále od vzájemného nepřátelství. Marně se snažil usmířit Sigibertovu ženu Brunhildu s Chilperichovou manželkou Fredegundou. Po vraždě Brunhildiny sestry, která byla zabita na popud Fredegundy, zahájil Sigibert proti Chilperichovi válku. Sigibert poté přijel i do Paříže, kde začal nabírat vojáky do svého vojska. Když Sigibert vstoupil do Paříže, svt. German se s ním setkal, a pokusil se ho od bratrovražedné války odradit. Králi přímo řekl, že pokud zastaví bratrovražednou válku, bude žít jako král, pokud ne, brzy zemře. Sigibert však tehdy radou světitele opovrhl. Zakrátko na to, pak byl v roce 575 na příkaz Fredegundy zabit.

Po mnoho let, se světitel Herman vždy snažil válčící strany usmířit, aby jejich rozpory, netrpěli obyčejní lidé, byl mírotvorcem a příkladným pastýřem. Odmítal násilí, vykupoval zajaté, k Bohu přiváděl zoufalé a ty, co ve světě pozbyli zastání a naděje. Pro svůj spravedlivý život, milosrdenství, dobročinnost a lásku k bližním, byl svatý German nazýván otcem chudých.

Zesnul v pokoji 28. května / 10. června, roku 576. Pohřben byl v Pařížském monastýru, který založil. Svatý German začal být ctěn jako svatý, téměř ihned po své smrti. Nemocným, kteří s vírou přicházeli k jeho hrobu, se dostávalo uzdravení. Během velkého požáru, který v roce 585 zpustošil Paříž, se biskup zjevil vězňům, aby je osvobodil z kobky, ve které přebývali. Už v roce 615, byl po něm pojmenován jeden z monastýrů. V roce 635 byl jeho hrob bohatě ozdoben.

Úcta ke svatému Germanovi, se brzy rozšířila po celé Severní Galii. V roce 754 byly odkryty a vyzdviženy jeho svaté ostatky, které byly přeneseny do hlavního monastýrského chrámu svatého Vincenta, později pojmenovaného na počest svatého Germana.

Památka svt. Germana se připomíná v den jeho zesnutí 28. května / 10. června. Společně se svatou Jenovéfou Pařížskou a svt. Dionýsiem Pařížským, je ctěn za ochránce města Paříže.

_______________

 

¹ Autun. Město ve Francii, ležící na řece Arroux na okraji lesnaté oblasti Morvan, asi 70 km jihozápadně od Dijonu

² Svt. Nektarius, biskup z Autunu (♰ 550). Památka 13. / 26. září. Byl přítelem svt. Germana Pařížského, kterého jmenoval představeným monastýru sv. Symforiána v Autunu. První katedrála v Autunu, byla vysvěcena během jeho archijerejství.

³ Monastýr svatého mučedníka Symforiána Autunského - Abbaye Saint-Symphorien d'Autun. Tento monastýr byl pojmenován po svatém Symforiánovi z Autunu, mučedníku z II. století. Tento svatý mučedník, byl členem senátorské rodiny v Autunu, v dnešní Francii. Byl umučen za Marca Aurelia za to, že odmítl obětovat pohanské bohyni. Monastýr založil svt. Eufronius, biskup z Autunu (♰ 475), v pátém století.

⁴ Svt. Dionýsius Pařížský (♰ 96). Památka 3. / 16. října. Kázal v západních zemích v doprovodu presbytera Rustica a diakona Eleutheria. Mnohé obrátil ke Kristu v Římě a poté na územích dnešního Německa a Španělska. V Galii, během pronásledování křesťanů pohanskými úřady, byli všichni tři vyznavači zajati a uvrženi do vězení. V noci sloužil svatý Dionýsios božskou liturgii společně s Božími anděly. Druhý den ráno, pak byly mučedníkům setnuty hlavy na pařížské hoře mučedníků – Montmartre. Podle legendy svt. Dionysius vzal svoji hlavu a odešel s ní do chrámu a tam teprve padl mrtvý. Zbožná žena Catulla pak pohřbila ostatky mučedníka.

⁵ Galikánský bohoslužebný obřad – ritus - Ritus Gallicanus. Je jedním ze starověkých západních liturgických obřadů praktikovaných v IV. - VIII. století v Galii. Galikánský bohoslužebný obřad, se rozvíjel na území Franského království, ale i v dalších oblastech tehdejší západní Evropy. Za franského krále a římského císaře Karla Velikého, bylo učiněno rozhodnutí galikánský obřad opustit a přejít na římský obřad. Některé jednotlivé prvky tohoto bohoslužebného obřadu, však přešly i do tehdejší liturgické praxe římského obřadu. Podle jedné z verzí, galikánský bohoslužebný obřad vznikl původně v Antiochii a poté v IV. století, přes Milán pronikl na Západ. Podle jiné z možných teorií, galikánský bohoslužebný obřad původně vznikl v Lyonu, svým původem byl však z Efesu, jako výsledek misijní činnosti světitelů Potina (♰ 177) a Ireneje († 202) Lyonských, kteří se o tomto bohoslužebném obřadu dozvěděli od svt. Polykarpa Smyrenského (♰ 167). Podle jiné teorie, dle dopisů svt. Inocence I. papeže římského (♰ 417), k Decentiovi, biskupovi z Gubbia, bylo centrum tohoto galikánského bohoslužebného obřadu ve městě Milán. Hlavním pramenem k historii galikánské liturgie, jsou pak listy svt. Germana Pařížského (♰ 576). Církevní rok začínal adventem.

⁶ Lerinský monastýr. Jeden z nejstarších monastýrů v Galii, se nachází na ostrově Île Saint-Honorat, který je druhý největší z ostrovů Lérins, u pobřeží Cannes, nyní je to katolické opatství patřící cisterciáckému řádu. Monastýr byl založen svt. Honoratem z Arles (♰ 429) a jeho duchovními žáky, v období 400 až 410. V Oslavném slovu ke svt. Honoratovi z Arles, jeho žák a obyvatel monastýru, svt. Hilarius z Arles (♰ 449), velmi stručně popisuje strukturu mnišského života v Lerinském monastýru v jeho raném období. Další doplňující informace, pak lze získat z nepřímých zdrojů vztahujících se až k pozdější době, mimo jiné z popisu struktury monastýru založeného svt. Honoratem z Arles a to, když se roku 429 stal biskupem města Arles, a dále pak také z „Chvály pouště “ od svt. Eucheria, arcibiskupa lyonského (♰ 449) a z „Pravidel svatých otců“ vytvořených v Lerinském monastýru. V posledním díle, je pak možné zdůraznit tzv. „Pravidlo čtyř otců“, vytvořené Lerinském monastýru pravděpodobně v období, kdy jeho představeným byl svt. Honorat z Arles. Bylo napsané formou dialogu o mnišském životě za účasti otců, Serapiona, Pafnutia, Makárija Egyptského a Makárija Alexandrijského. Monastýr byl rozdělen na dvě části: kinovii, společný mnišský život, která se nacházela na ostrově Lérins (dnes Saint-Honore), a o samotě žijící v keliích na ostrově Léro (dnes Saint-Marguerite), kde vedli mnišský život poustevníci. Všichni mniši (kinoviální mniši i poustevníci), pak byli podřízeni představenému. Svt. Hilarius píše, že svt. Honoratus „Sjednotil ty nejsilnější v mnišském odříkavém životě, s těmi, kteří byli stále ještě na počátku činného způsobu mnišského života, v půstech a bděních. Nestejné v síle, sjednotil stejným pravidlem“. Modlitby společné i v samotě kelie, čtení Svatého Písma, půsty, celonoční bdění tvořily monastýrské dílo Lerinců. Dalším monastýrským dílem, pak bylo také vyšívání, činěné v naprostém mlčení a tichosti, které „Pravidla čtyř otců“, zmiňují jako nepostradatelný prvek mnišského duchovního zápasu. Vliv na duchovní život Lerinského monastýru měl nepochybně také ctihodný Jan Kassian Říman, který druhou část „Rozhovorů“ věnoval světitelům Honoratovi a Eucheriovi. Jeho „kinoviální předpisy“ byly zřejmě i základem pravidla Lerinských mnichů: v monastýru se mohly konat denní bohoslužby („chvály“), o kterých píše ctihodný Jan Kassian, protože právě tyto bohoslužby se konaly v tomto monastýru.