pátek 26. února 2010

Ctihodná matka Marie Egyptská
(památka 1. / 14. dubna, a 5. neděli velkopostní)

Životopis této podivuhodné světice sepsal světitel Sofronios, patriarcha jeruzalémský. Jednou se stalo, že jeromonach Zosima z monastýru sv. Jana Křtitele odešel v době Velkého postu do zajordánské pouště, po níž dvacet dní putoval. Pojednou spatřil nějaké lidské stvoření, vyhublé, seschlé a neoděné, s vlasy bílými jako sníh. Když tato lidská bytost spatřila starce Zosimu, začala běžet pryč z jeho dohledu. Starec se rozběhl, aby ubohému stvoření pomohl, ale musel běžet dlouho, než se tato osoba zastavila u jednoho potoka, a tehdy na něj zvolala: «Abba 1) Zosimo, odpusť mi pro Hospodina, že se k tobě nemohu obrátit, neboť jsem žena a nemám na sobě žádný oděv, kterým bych přikryla svoji nahotu! » Starec Zosima této ženě proto hodil horní díl svého mnišského oblečení a ona se do něj oblékla a konečně se k němu otočila. Na starce padla bázeň, když z úst této neznámé ženy uslyšel své jméno. Po jeho dlouhém naléhání mu tato žena pověděla o svém životě následující: Jmenovala se Marie a narodila se v Egyptě. Když jí bylo dvanáct let, odešla z domova do města Alexandrie, kde bez rodičovského dohledu, mladá a nezkušená, se oddala marnivému životu. A nebylo nikoho z lidí, kdo by ji na této zkázonosné cestě zastavil. Když byla o něco starší, její život se zcela naplnil tělesnými neřestmi a vášněmi, takže v hříchu a zvrácenosti prožila dlouhých sedmnáct let.
Pronásledovaná tělesným ohněm smilstva usedla jednoho dne na loď, s níž se plavili poutníci do Svaté Země, do Jeruzaléma. Plujíce spolu s poutníky na lodi, nepřestávala svádět své bližní a hřešit. Když přišla do Svatého Města, chtěla i ona, stejně jako ostatní, vstoupit do chrámu Kristova Vzkříšení, aby se tam poklonila Čestnému a Svatému Kříži. Přestože do chrámu vcházelo velké množství poutníků, Marie do něj vejít nemohla, protože nějaká neviditelná síla jí zadržovala a nedovolovala ji vejít dovnitř. S velkým strachem proto pohlédla na ikonu Přesvaté Bohorodice, která je umístěna v předdveří chrámu, a modlila se před ní, aby byla vpuštěna dovnitř do chrámu, aby se i ona mohla poklonit Svatému Kříži, políbit jej a vyznat svoji hříšnost a nečistotu, ve které až doposud žila. Zapřísáhla se tehdy, že odejde činit pokání tam, kam ji Přesvatá Bohorodice sama určí. Když takto pomyslila a takto se pomodlila, v tom okamžiku jí už nikdo nebránil, takže mohla volně vstoupit do chrámu. Poté, co políbila Svatý Kříž, opět odešla do předdveří, aby tam poděkovala Přesvaté Bohorodici před její ikonou, když v tom uslyšela tento hlas: «Když přejdeš Jordán, najdeš skutečný mír! » Marie proto nemeškala a hned odešla, koupila si tři chleby a vyšla za Jordán, kam došla ještě téhož večera. V poušti potom žila přísným a odříkavým životem, který byl naplněn postem, modlitbou a nepřestajným pokáním, 48 let. Žila ve velkém odříkání a utrpení, v boji s hříšnými myšlenkami i ve strachu před divokými zvířaty; přitom se živila jen travou, a takto v sobě zcela vykořenila hříšná přání i myšlenky a svojí útrobu učinila čistým chrámem Ducha Svatého (I. Kor 6, 19).
Když viděl starec Zosima ctihodnou Marii, jak se při slovech o svém životě neustále tiše modlí, spatřil, že stála pozdvižena ve vzduchu. Ctihodná Marie žádala starce Zosimu, aby za ní následujícího roku opět přišel a udělil ji svaté Přijímání, neboť skrze Boží prozřetelnost věděla, že Zosima je knězem, který takto může učinit. Následujícího roku starec Zosima skutečně přišel jednoho večera se svatými Kristovými Dary k břehu Jordánu, i počal přemýšlet, jak ona slabá žena bude moci přejít tuto řeku. V tom okamžiku spatřil ve světle měsíce, jak Marie přišla až ke břehu řeky, přežehnala ji svatým Křížem a přešla po vodě jako po souši. Když jí starec Zosima podal svaté Přijímání, ona jej poprosila, aby za ní přišel ještě jednou, opět na stejné místo, kde se prvně setkali. Starec Zosima pak odešel zpět za svými bratřími do monastýru. Následujícího roku však nalezl na určeném místě tělo ctihodné matky Marie již mrtvé. U její hlavy v písku bylo napsáno: Abba Zosimo, pohřbi na tomto místě tělo pokorné Marie, zanech prach prachu, zesnula jsem 1. dubna v samu noc spásonosného utrpení Kristova, po přijímání Božských Tajin...
Starec Zosima, který žil v jordánském monastýru sv. Jana Křtitele, se tak díky Boží prozřetelnosti stal důstojným spatřit a setkat se v poušti s touto ctihodnou ženou. Byl zasažen její svatostí, darem pokání a Boží prozíravostí. Starec s úctou pochoval její svaté ostatky v poušti, přičemž mu pomohl lev, který přišel na toto místo a svými tlapami vyhrabal jámu k pohřbení těla spravedlivé. To se stalo okolo roku 530 po Kr. Když se starec Zosima vrátil zpět do svého monastýru a pověděl bratřím celou historii jejího života, bratři se zaradovali a děkovali Hospodinu, který takto proslavil pokání této dávné hříšnice, jež se skrze svou proměnu v moci Kristově stala zářivým příkladem pokání.

Tropar Ctihodné Marii Egyptské 8. hlas
V tobě, matko, bylo věhlasně spaseno, v což bylo podle obrazu Božího stvořeno, neboť přijavši kříž na sebe, následovala jsi Krista a skutky svými učila jsi přehlížeti jako pomíjející, co je tělesné, pečovati však o duši, která je tím, co je nesmrtelné. Proto, ctihodná Marie, duch tvůj raduje se s anděly.

Kondak 3. hlas
Ta, jež byla dříve zcela naplněna všelikou prostopášností, dnes pokáním stala se Kristovou nevěstou, napodobujíc andělské žití, démony ničí zbraní kříže. Proto ses ukázala jako nevěsta v zasnoubená nebeskému Království, Marie přeslavná.


__________________________________________________________
1)
hebrejsky אבּא‎, řecky ἀββᾶ, aramejsko – syrské slovo odpovídající starohebrejskému ab - otec
Ctihodný otec Jan Lestvičník
(památka 30. března/ 12. dubna, a 4. neděli velkopostní)

Svatý Jan byl mimo jiné spisovatelem, který sepsal znamenitou Lestvici, neboli Žebřík 1). Ctihodný Jan přišel na Sinajskou horu do monastýru svaté Kateřiny 2) už jako šestnáctiletý chlapec. Právě zde prošel několika stupni svého mnišského povolání: nejprve jako poslušník, posléze jako mnich a poustevník a nakonec jako sinajský igumen, kterým byl až do svého osmdesátého roku života. Jeho životopisec, mnich Daniel, o něm říkal, že se „tělem povznesl na Sinajskou horu a duchem na horu nebeskou“. U svého duchovního otce Martýria prožil v poslušenství devatenáct let. Anastasij Sinajský, který jednou viděl mladého Jana, o něm předpověděl, že se
stane igumenem sinajského monastýru, což se také později vyplnilo. Po zesnutí svého duchovníka se Jan usídlil v jeskyni, ve které prožil dvacet let naplněných tvrdým půstem a asketickým zápasem.
Svatý Jan Lestvičník byl rovněž velkým přímluvcem u Boha za své spolubratry. Jeho učedník Mojžíš jednoho dne usnul ve stínu velkého kamene, který hrozil, že se na něj sesune. Ctihodný Jan v modlitbě spatřil ve své kelii, v jakém je nebezpečí jeho učedník, a začal se proto usilovně za jeho záchranu modlit k Bohu. Učedník Mojžíš jej poté spatřil ve snu, jak na něj volá a křičí, díky čemuž se probudil a utekl v poslední chvíli před jistou smrtí. Kdyby neutekl, kámen by jej byl zavalil.
Na naléhání bratří přijal svatý Jan hodnost igumena, a staral se s horlivostí a láskou o spásu lidských duší. Jednou se přihodilo, že mu kdosi vytkl, že je mnohomluvný, ale on se nenechal ani myšlenkou spoutat hněvem nebo se rozzlobit, a raději umlkl a po celý rok nepromluvil ani jednoho slova, dokud jej bratři neuprosili, aby opět začal mluvit a poučoval je díky své od Boha získané moudrosti.
Jindy se zase přihodilo, že do Sinajského monastýru přišlo na šest set poutníků. Při pohoštění těchto poutníků najednou všichni spatřili jednoho úslužného mladíka v židovském oděvu, kterak slouží u stolů poutníků a ostatním spolusloužícím sám říká, co a jak mají dělat. Za nějakou chvíli tento mladík zmizel, a když si toho všichni všimli a začali jej hledat, řekl jim svatý Jan: nehledejte ho, to sám prorok Mojžíš nám posloužil na tomto svém posvátném místě...
Po dobu, kdy přebýval v tichu jeskyně, napsal sv. Jan mnoho užitečných knih, ze kterých se nejslovutnější, a dodnes velmi užívanou, stala kniha známá pod názvem „Lestvice“ čili Žebřík, ve které se popisuje způsob výstupu duše k Bohu po jednotlivých stupních po vzoru žebříku. Před svou smrtí určil sv. Jan za igumena monastýru svého bratra Georgia. Ten se ale mnoho soužil kvůli svému odloučení se svým bratrem Janem, a tehdy mu sv. Jan řekl, že když se stane důstojným toho, aby byl v blízkosti Boží na onom světě, bude se modlit, aby i on, Georgios, byl stejného roku vzat do nebe. A tak se i stalo. Za deset měsíců odešel ve spánku Georgios mezi obyvatele království nebeského, jak mu to předpověděl jeho veliký bratr Jan Lestvičník.


Tropar ctihodnému Janu Lestvičniku 1. hlas
Bohonosný otče náš, Jane, zjevil ses jako obyvatel pouště, anděl v těle a divotvůrce, půstem, bděním a modlitbou přijal jsi dary nebeské, modlitbou uzdravuješ neduhy těl i duší těm, kteří se k tobě s vírou utíkají. Sláva Tomu, jenž ti dal sílu; sláva Tomu, jenž tě korunoval; sláva Tomu, který skrze tebe všechny uzdravuje.

Kondak 4. hlas
Pán tě postavil, otče Jane, učiteli náš, na výšinu pravé askese jako neklamnou hvězdu, jež osvětluje všechny končiny.

______________________________________________________________________
1)
ΚλίμαξЛествицаŽebřík, Žebřík Rajský, kniha napsaná v polovině šestého století ctih. Janem po prosbě Jana, igumena Raifského monastýru. Představuje návod k nepřestajnému duchovnímu zlepšování. Obraz Žebříku, je převzat ze starého zákona, kde je popsáno vidění Jakubova Žebříku, po kterém andělé Boží vstupovali a sestupovali - Genesis 28, 12. Kniha je jedním z hlavních pilířů asketické literatury

2)
Monastýr svaté Kateřiny se nachází na Sinajském poloostrově v egyptské poušti na úpatí Mojžíšovy hory v místě, kde Mojžíš spatřil hořící keř. Řecký monastýr, byl založen v 6. století, je jedním z nejstarších křesťanských klášterů na světě, byl vystavěn jako pevnost kolem biblického „hořícího keře“, který uvnitř kláštera roste dodnes a přivádí na místo mnoho poutníků. Základem kláštera je trojlodní bazilika, v které se nachází unikátní kolekce starých knih a ikon


Ikona: Paul Drozdowski



Světitel Řehoř Palama, arcibiskup soluňský
(Památka 14. / 27. listopadu a 2. neděli velkopostní)


Otec sv. Řehoře Palamy byl senátorem a rovněž významným hodnostářem na dvoře císaře Andronika II. Paleologa (který vládl v letech 1282 – 1328). Nadaný mladík Řehoř, když dovršil světské vzdělání, odmítl službu na císařském dvoře, která mu slibovala velkou kariéru, a raději se vzdálil na Svatou Horu Athos, kde přijal mnišství. Jako mnich pobýval v monastýrech Vatoped 1) a v Lávře ctihodného Athanasia Athosského 2) . Ve své době vedl významnou teologickou při s heretikem Varlaamem, v níž mu nakonec dala Církev plně za pravdu a potvrdila jeho učení o nestvořených energiích. Roku 1347 byl vysvěcen na metropolitu soluňského. Už během svého života byl Řehoř ctěn jako velký teolog, asketa, hierarcha a rovněž velký divotvůrce, takže po své smrti byl zcela přirozeně oslavován jako Boží světec. Ještě během svého života se stal důstojným mnoha zjevení: zejména Přesvaté Bohorodice, svatých Jana Teologa, velkého mučedníka Dimitria, sv. Antonia Velikého či sv. Jana Zlatoústého a Božích andělů, kteří se mu rovněž zjevili. Jako „dobrý pastýř“ se staral soluňskou metropolii po dobu dlouhých třinácti let, z nichž jeden rok prožil v otroctví u Saracénů v Asii. Zesnul v pokoji roku 1359 a přešel do nebeského království. Jeho svaté ostatky se nacházejí v Soluni. Sv. Řehoř byl svatořečen roku 1368 za vlády patriarchy Filothea, který rovněž sepsal jeho životopis a vytvořil církevní službu tomuto světci.


Tropar biskupu – sv. Řehoři Soluňskému hlas 8.
Pravoslaví svícne, Církve oporo a učiteli, okraso mnišstva, theologů obhájce nepřemožitelný, Řehoři divotvorce, chloubo Soluně, zvěstovateli blahodati, pros neustále za spásu duší našich.

Kondak sv. Řehoři 8. hlas
Tebe, posvěcený a božský nástroj moudrosti, v zářící polnici theologie, svorně opěvujeme, v Řehoři bohomluvný. A tak jako tvoje mysl u prvotní Boží Mysli přebývá, Otče, přiveď k Ní také mysl naši, abychom zvolali: Raduj se, Hlasateli blahodati.


_____________________________________________________________________
1)
Βατοπέδι
nebo Βατοπαίδι – pravoslavný řecký mužský monastýr na Sv. Hoře Athos v Řecku, druhý v hierarchii athosských monastýrů, je jedním z nejstarších, nejbohatších a nejrozsáhlejších, nachází se na severovýchodním pobřeží poloostrova Athos, mezi monastýry Esfigmen a Pantokrator

2)
Lávra Svatého Athanasia, Velká Lávra - Μονή Μεγίστης Λαύρας, první z athosských monastýrů v jejich hierarchii. Nachází se na jihovýchodě poloostrova, půl hodiny pěší chůze od moře
Památka svatých Otců 7. všeobecného sněmu (r. 787)

V 8. století započal byzantský císař Leon III. Syrský nelítostný zápas proti uctívání ikon (ikonoborectví), které pokračovalo ještě při jeho synovi a vnukovi. Roku 787 byl proti této ikonoborecké herezi sezván císařovnou Irenou 7. všeobecný sněm ve městě Niceji, kterého se zúčastnilo 367 otců.

Všeobecné sněmy (jichž bylo dosud sedm) byly sezvány proto, aby byly pochopeny otázky víry, které nebyly vyjasněny, anebo jejich nepřesné výklady se staly příčinami neklidu a herezí…
1) v Církvi. Na všeobecných sněmech se taktéž tvořila a ustanovovala pravidla církevního života.

Ke konci osmého století povstala nová hereze – ikonoborectví. Ikonoborci odmítali úctu k pozemské svatosti Boží Matky a svatých božích služebníků, obviňovali pravoslavné věřící z toho, že se klanějí člověkem stvořenému obrazu – ikoně. Kolem otázky uctívání ikon vznikl nesmírný zápas, kdy na záštitu svatyní povstali mnozí věřící, kteří však byli kvůli tomu krutě pronásledováni.

Kvůli tomu všemu bylo tedy zapotřebí, aby Církev, ústy svých biskupů, vyjasnila a přesně vyložila své učení o ikoně a zabránila jejímu nesprávnému chápání a uctívání, jak se také někde dělo. Pravá úcta k ikonám byla vždy úzce spjata s uctíváním svatého Kříže a svatého Evangelia.

Svatí Otcové 7. všeobecného sněmu shromáždili církevní zkušenost a praxi v uctívání svatých ikon z prvních dob křesťanství, zdůvodnili ji a zformovali dogmata…
2)o úctě ke svatým ikonám, na všechny časy a pro všechny národy, které vyznávají pravoslavnou víru. Svatí Otcové prohlásili úctu ke svatým ikonám zákonným předpisem a tradicí Církve, která je sesílána a inspirována Svatým Duchem, nacházejícím se v Církvi. Obraznost ikon je nerozlučná s evangelním podáním. A to, co nám evangelní slovo hlásá skrze sluch, to samé nám pak ikona ukazuje skrze své zobrazení.

Sedmý sněm potvrdil, že ikonopisectví je mimořádnou formou zjevení Boží skutečnosti, a skrze Bohoslužbu a ikonu se tak toto Boží zjevení stává vlastnictvím věřících. Skrze ikonu, tak jako i skrze Svaté Písmo, se nejen dozvídáme o Bohu, ale Boha též poznáváme. Skrze ikony svatých božích služebníků se přibližujeme a dotýkáme se proměněného člověka, který přijal božský život. Skrze ikonu získáváme všeposvěcující blahodať Svatého Ducha. Každý den Církev oslavuje prostřednictvím ikony Boží Matku a slaví památku svatých božích služebníků. Jejich ikony se pokládají před námi na analoj…
3), kde se jim projevuje náležitá úcta. Ikonám se klaníme, neboť tím získáváme živý náboženský prožitek a osobní zkušenost našeho postupného proměnění se skrze tyto ikony ve vzory, jejichž památku máme stále před očima. Stáváme se díky tomu věrnými služebníky svaté pravoslavné církve. A právě za toto poznání jsme vděčni mnoha stovkám a tisícům vyznavačům a mučedníků a odvaze a moudrosti svatých Otců, kteří toto učení na 7. všeobecném sněmu teologicky zformulovali. Ze všech vítězství nad množstvím různých herezí je právě vítězství nad ikonoborectvím a samotné obnovení úcty ke svatým ikonám nazváno „Vítězstvím Pravoslaví“. A víra otců sedmi všeobecných sněmů je věčným a nezměnitelným základem pravoslavného křesťanství.

Oslavujíce památku svatých Otců 7. všeobecného sněmu musíme mít na paměti, že především jim jsme zavázáni vzdávat díky za to, že naše chrámy a domovy mohou být posvěceny svatými ikonami, za to, že se před nimi zahřívají živé plamínky lampád, že se před nimi můžeme sklánět v úctě s poklonami a že vůně z kadidla povznáší naše srdce k nebesům. A tato upřímná vděčnost za dotek s těmito svatyněmi naplňuje mnohé srdce láskou k Bohu…

Tropar svatým Otcům 7. všeobecného sněmu hlas 8.
Nade vše proslaven jsi, Kriste, Bože náš, jenž jsi Otce naše postavil na zemi jako světla a jimi jsi nás pravé víře naučil: Mnohomilosrdný, sláva Tobě.

Dogma třistašedesátisedmi svatých Otců sedmého všeobecného sněmu v Niceji o uctívání ikon

Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlase s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých otců a s podáním všeobecné církve (jelikož víme, že toto je od Ducha svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých otců našich, čili podání všeobecné církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.

Svatí a bohonostní Otcové, proste milostivého Boha za nás!





1)
hereze – názor či mylné učení, který není v jednotě s obecnou vírou Církve, z řeckého slova „αἵρεσις“ - volba (αἵρειν), což znamená „vybírat“
či „brát“

2)
dogma – tak se označuje článek víry, které Církev uznává jako zjevenou pravdu, z řeckého „δόγμα“ - názor, učení; δοκεῖν dokein ukazovat se
správným

3)
z řeckého „αναλογειον“ – podpěra pro knihy, stojan, takto je nazýván v pravoslavných chrámech čtyřúhelný stolík, na kterém jsou vystaveny k
uctívání svaté ikony